Nejsem. Nejsem a nejsem.

15. října 2014 v 14:52 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak mi zase jednou prdlo v kouli. Rozhodla jsem se navštívit rodinu, která navzdory tomu, že je miluji a stýská se mi po nich, urputně trvá na tom, že zůstane žít tam, kde je, i když to znamená za horami, za lesy, tam odkud to mají všude strašlivě daleko. A co víc, leží mezi námi parkoviště jménem dálnice Dé jedna. A to je, věřte mi, opravdu desátý kruh pekla. Aspoň touhle dobou, napočítala jsem na ní 20, slovy DVACET uzavírek a je naprosto jedno ve kterém směru, poněvadž, nejspíš proto, aby to žádnému jízdímu pruhu nebylo líto, cestáři při opravě jednoho směru přesunují auta do toho opačného a tak tam imrvére doprava stojí, pěkně solidárně, všichni za kamionem, kamion za všemi.

Tudíž mě, malé, nebohé řidičce v obrovském kombíku, zbývají dvě možnosti: Jet a stát nebo nejet vůbec. Rozhodla jsem se pro tu první, už kvůli tomu, že dálnice se dle mého skromného odhadu bude opravovat měsíce, roky, nejspíš desetiletí a toho by se zlatá rybka mé sestry nemusela dožít.

Nachystala jsem nám jídlo na měsíc. Vodu se šťávou preferované značky na čtrnáct dnů. Jogurty, přesnídávky, nakrájela jsem a namazala bochník a půl čerstvého chleba. Na sedadlo spolujezdce jsem pěkně do komínků vyrovnala plíny, rezervní oblečení, oblíbený červený hrneček, brynďáky a medvěda na spaní. Tak, aby stačilo natáhmout od volantu ruku a hodit potřebnou věc za záda. Byla jsem víc než připravená.

J. se této taškařice zbaběle neúčastnil. Bohužel ho studijní povinnosti přikovaly pevně k lavici v posluchárně, odkud se směl hnout pouze pod hrozbou nesložené závěrečné zkoušky, což by můj milovaný Krhounek určitě nepřežil. Nevadí, my si poradíme.

Plán byl takový, že vyjedeme velice brzy ráno, tak, abychom se vyhnuli všem případným zácpám a kolonám. Podařilo se. Téměř za rozbřesku, mohlo být deset, maximálně třičtvrtě na jedenáct, jsme se s dětmi slavnostně vykopali z domu, nacpali do vozu a vyrazili. Nemůžu si pomoct, ale ať se večer před odjezdem připravím sebelépe, dokonce spím pro jistotu oblečená, ráno nejsme schopni opustit byt před desátou, i kdyby mi budík vyzváněl úderem čtvrté hodiny /vyzkoušeno/. Někde bude chyba v systému.

Dálnice k nám byla milosrdná, ostatní řidiči ohleduplní, svatý Kryštof, patron cestovatelů, klidně podřimoval v kufru auta. Jinak si to neumím vysvětlit. Všechny čůrací a svačinové zastávky proběhly včas a bez ztráty kytičky, nikdo nespokojeně nemručel, nepobrekával, nekřičel hlady, v Arturovi vládla přátelská nálada, kdy já kluky bavila glosováním rádiového zpravodajství a oni mi žvatláním a výskáním přizvukovali. Víceméně se dá říct, že jsme si to užili. /Ano, po bitvě je každý generál./

Z celého krásného víkendu, kdy si kluci užívali příbuzenstvo a já nepřetržitou hlídku nad dvěma nekontrolovatelnými šrapnely v bytě na děti nepřipraveném, mám smíšené dojmy. Jednak obrovskou radost nad schledáním, pak příšernou lítost nad zničeným DVD přehrávačem a taky vzpomínku na kamarádku, která o mně prohlásila, že jsem NADžena. Že jsem sice úplně šílená, vydat se na D1 sama se dvěmi dětmi, ale zároveň se klaní před mou odvahou a statečností, že jsem to dala.
Nejsem nadžena.
Nejsem odvážná a
nejsem statečná.

Já jsem jen v situaci, kdy mám na výběr. Buď mámu uvidím, nebo taky ne.

Pořád se mi kamarádčin překvapený výraz honí hlavou. "Ty seš tu fakt autem? Fakt sama? S oběma dvěma??? Ty seš prdlá."
Jsem. Ale čím víc nad tím rozhovorem přemýšlím, tím víc mi dochází, že takhle a už jen takhle bude vypadat můj život. Že s dětmi už to jednodušší nebude, naopak, jak budou stárnout, růst a těžknout, budou mé cesty složitější, problémy hůře řešitelné, výzvy větší a blbě zvládnutelné. Ale vždycky si budu moct vybrat. Překročit svůj stín a vymyslet, jak to udělat, nebo sedět doma a brečet, že to nešlo.
A já se rozhodla, že se po zbytek svého mrzkého života nepřikovám k plotně a dávkovači na léky. Prostě ne.
Je mi jedno, pane Osude, jak hodně se hodláte mou osobou bavit. Dokud to půjde, já si budu života užívat. Slyšíte?!
 


Dialog o cyklistice

9. října 2014 v 15:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pamatuji si svou češtinářku na základní škole. Tu první, druhou i čtvrtou. Pamatuji si i všechny tři z gymnázia. A naprosto jasně si vybavuji jak nám diktují zadání úkolu "Převyprávějte vlastními slovy...." Ráda bych. Ale tentokrát to nejde. Tuto zábavnou příhodu z mého "manželství" si budete muset přečíst přesně tak, jak se udála a byla zaznamenána pro pozdější svědeckou výpověď.

Náš obývák, pozdě večer, polovina léta:
"Lásko, byl bys tak hodnej a dofoukl mi kolo na kočárku, prosím? Zatáčí sám doleva, blbě se mi s ním jezdí."
"Jo."
/zopakováno ještě sedmkrát, v několikadenních intervalech/

Náš obývák minulý týden:
"Lásko, já jsem si tu pumpičku půjčila sama a pokusila se to kolo dofouknout. Ale jelikož mám obě ruce levé, moc se mi to nepodařilo. Byl bys tak hodný a zkusil to taky?"
"Jo."
/Kočárek dodnes jezdí doleva/

Telefonní rozhovor ze dne 8.10.2014
"Ahoj miláčku, jak ses dneska měl?"
"Ale jo, šlo to. Dost práce, ale všechno, co jsem měl, jsem odevzdal."
"To je dobře. A jaká byla cesta do zaměstnání?"
"Jo! Vidíš to, to jsem ti chtěl pěkně poděkovat. Žes mi tu pumpičku nevrátila na kolo."
/Má dušička se scvrkla na velikost vlašského oříšku. J. jezdí do práce 25km přes hory a lesy, toho dne dokonce v dešti./
"Aha. To mě mrzí. Ale říkala jsem ti, kam přesně jsem ji odložila."
"Píchl jsem pět kiláků od kanclu. Pršelo jen se lilo a už tak jsem jel pozdě."
/Proč tak klidně? Proč neřve? Stát se to mně, hážu po něm kameny telefonním drátem./
"Tak jsem to došel pěšky a během pauzy na oběd jsem si v nejbližší cykloprodejně koupil novou."
"To seš šikovnej."
"A taky ten zvonek, konečně."
"No vidíš, všechno zlé pro něco dobré. Máš úplně novou pumpičku a úplně novej zvonek."
"Samozřejmě duši a když už jsem tam byl, koupil jsem si nové rukavice na kolo."
/V chvatu jsem spočítala těch několik položek - duše 90,- zvonek 60,- pumpička 200,- rukavice 250,-, to máme cca 600,-. Byť do výplaty daleko a prasátko na mince zeje prázdnotou, šest set korun není obnos, pro který bych se měla hroutit. Nemluvě o tom, že je to nakonec moje chyba. Dobrá tedy, jsme si kvit./
"Nechal jsem tam 2000,-."
"COŽE?!" /poprskala jsem si košili čajem/
"Já jsem jen nakoupil, vzal věci a jel zpátky do práce. Až v kanceláři jsem se podíval na účet."
/Pumpička. Určitě je nerezová, ultralehká, možná titan, s balónkem, jako mají anesteziologové a po připojení ke kolu fouká sama. Vsadím boty. Taková kravina za takovejch peněz!!!/
"Ty rukavice sice stály 1400,-, ale mají několik vrstev proti pocení, proti zimě, proti otlakům a na prstech speciální membránu, na kterou funguje dotykový telefon..."
/Ach bože. Tak kousek hadříku vypcpaný molitanem za patnáct stovek. Nekřič. Nekřič. NEkřič. Počítej do deseti, nebo možná do stopadesáti./
"...i když pak jsem si uvědomil, že když mi v kufříku na nosiči zazvoní mobil, musím nejdřív zastavit, pak si sundat rukavice, dostat se do kufříčku, najít mobil a ten už pak bez rukavic zvednout. Takže mi jsou vlastně k prdu."
/Vyslala jsem po telefonní lince první dlažební kostku. Jen tak zkusmo. Třeba jsem trefila./

Dobrý skutek po jinak příšerném ránu

28. září 2014 v 22:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Bylo to nádherné zářijové ráno, kdy na jedné straně vychází slunce, na druhé ustupují pozdně noční červánky. Mezi nimi rozkládá se temně modré, plechové nebe, chladný větřík si pohrává s prvními žlutými listy topolů a já prožívám den Blbec. Z postele jsem se vysypala p*delí napřed, přičemž jsem si zvrtla kotník, mimino začalo brečet hladem ještě před probuzením, kafe jsem si zalila studenou vodou a všechny Matýskovy kalhoty byly k nenalezení, nejspíš dostaly rozum a utekly z domu.
Celé ty dvě hodiny, než jsme s Matym odešli na autobus, jsem se snažila jen hodit do klidu. Aby nikdo nedošel újmy, hlavně tedy já. Hlídala jsem své prsty při krájení snídaňového chleba, chladila si zvrtnutý kotník, děti jsem nosila po bytě v pevném objetí, takovém, že jsem jim, chudáčkům, skoro lámala žebra, ale byla jsem si téměř jistá, že mi z té náruče nevypadnou. Byla jsem nepoužitelná, leč donucená k činnosti.

Všichni najíst, skoro všichni přebalit, výjimky i několikrát, všichni vyčistit zuby, obléknout, odcházíme ke školnímu autobusu. Až v půli cesty jsem si uvědomila, že můj maličký, ubohý syn neschopné matky, nemá ve svém batůžku odpolední svačinu. Vem to nešť, říkala jsem si, stejně bude v čase jídla už doma, nakrmím ho sama. Poklusávala jsem směr autobusová zastávka a v hlavě mi to šrotovalo. Představila jsem si cca druhou hodinu odpolední, kdy mé dítě mlsně poposedává na židli v očekávání pribiňáku, když tu mu učitelka konejšivým hlasem vysvětluje, že dnes se matka ukázala v plné barvě a on bude hlady. Ach. Bylo mi těch modrých očí líto. Letmá kontrola času a - ano! máme 2 minuty k dobru. To se prostě musí stihnout. Musím smazat pokažený budíček, zvrtnutý kotník, Šimonkovu bouli (nezmínila jsem se, že?), ráno Blbec. Aspoň jednu věc musím dnes udělat správně. Rozběhla jsem se i s kočárkem ke vchodu do paneláku, zaparkovala na bezpečném místě, už ze schodů houkla "seď opatrně, hned jsem tu!" a dala si těch několik (mnoho. opravdu mnoho) pater po dvou schodech. V lednici jsem nazdařbůh vylovila něco chlazeného, mléčného, snad neprošlého a skluzem po zábradlí se vrátila ke kočárku.

Ve kterém seděl naprosto klidný a spokojený Matýsek a před nímž stála blonďatá paní - anděl, operující momentálně s mobilem. ("Ty na mě jdeš zavolat sociálku, viď?" blesklo mi hlavou.)
"Já jsem vás viděla utíkat," dělo to krásné stvoření, "tak jsem vám ho přišla pohlídat."
A v tu chvíli se mi ten uspěchaný svět zastavil. Srdce se uklidnilo, a až ve špičkách prstů jsem cítila, jak se mi po těle rozlévá to lidské teplo, kterého se mi právě dostalo.
"Mockrát děkuju," pípla jsem a přidala široký úsměv.

Od té doby mě mrzí, že jediné, co jsem v danou chvíli mohla a nejspíš i měla, bylo "mockrát děkuji" a široký úsměv. Díky té paní byl celý zbytek dne dorůžova a dobleděmodra, neudělala jsem žádnou další chybu a culila jsem se i na koš s odpadky. Jde o deset vteřin mého života. O dvě minuty jejího. Možná ani to ne, opravdu jsem toho rána trhla rekord v běhu do schodů obézních matek. Ale je to moment, který se mi vyryl hluboko pod kůži a zůstane tam nejspíš déle, než tetování s medvídkem Pú. Pokud jde o mě, navždycky.

Mistr prokrastinace

17. září 2014 v 15:15 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Teta Wiki hovoří jasně: "Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu." konec citace.
Ale no tak dobře. " ...Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví." Tohle je opravdu fakt zbytečný a víceméně mylný. Prokrastinuju celý svůj život a na mé psýše se to nijak nepodepsalo. Jsem normální jako recept na míchaná vajíčka.

Dnes jsem ovšem slovu prokrastinace dala úplně nový význam. Nedávno jsem se, samozřejmě nikoli vlastní leností, dostala do úklidové smyčky. To je situace, kdy se vám práce v domě nahromadí tolik, že ve chvíli, kdy s ní skončíte, zjistíte, že ten bordel někudy přiběhl zpátky a vy můžete statečně začít znovu. Nemluvím o podružnostech, jako je prach nebo umyvadlo, ty se stihnou pošudlat během cesty s košem prádla nebo při zalévání kytek. Znáte to: v jedné ruce láhev s vodou, ve druhé prachovku, uchem se poslouchá papiňák na plotně, řve se po staršákovi, aby okamžitě, ale okamžitě položil ten ovladač na televizi a nohou se kope do mimina, aby se odšouplo od elektrické zásuvky, kterou se právě rozhodlo sníst. Takové klasické, líné odpolodne. Já mluvím o opravdu VELKÉ hromadě prádla k vyžehlení, o strašně TRVANLIVÉM otisku ručičky na každém okně v bytě, o NEPOHYBLIVÝCH sloupcích knih všude, kam dosáhne ruka zavilého čtenáře. Mluvím o tom permanentním chlívku v našem bytě, kterému pokrytecky říkáme "organizovaný chaos".

Včera jsem se rozhodla aspoň částečně našemu hnízdečku lásky a štěstí ulevit. Hned poté, co jsem se vrátila z dvacetičtyřhodinové šichty, nakoupila, uvařila oběd, několikrát přebalila a nakrmila protivné mimino, zašila díru na teplácích, o kterých si sice myslím, že nepatří žádnému mému dítěti, ale budiž, zasedla jsem ke stolu a sepsala Seznam.

Vyžehlit
Umýt koupelnu
Převléct postele
Uklidit ASPOŇ čtyři police ve skříni
Roztřídit odpad
Zamést balkón
Vyčistit sedačku
Umýt kuchyňskou linku
Vyčistit Matymu kola u kočárku
Přešít si knoflíky na pracovních košilích
Roztřídit dětské boty

a pak jsem raději přestala. Ne, že by došla témata, ale začala jsem mít pocit, že na čtrnáct hodin, které mi z toho dne do půlnoci zůstaly, jsem si naložila poněkud mnoho.

Nejdřív ze všeho bylo naprosto nezbytné, abych se na to pořádně posilnila.
Ještě za hodinu a půl jsem seděla u počítače, v jedné ruce hrnek s kafem, ve druhé koblihu. Tak takhle by to nešlo. Shrnula jsem ze Seznamu sladké drobky a začala studovat jednotlivé položky. Odkud začít? Žehlení je na dlouho. Koupelna je náročná na chemikálie. Nanosím si je tam cestou, při nějaké jiné, taktéž bohulibé činnosti. Ale které? ASPOŇ čtyři police. Jo. To bude ono. Chce to radikální řez. Připravím pytle, všechno to sesypu na zem, protřídím co nosím, co nenosíme, napytluju pro charitu, pro houmíky k popelnicím, zbytek krásně složím a vložím zpátky do polic. Ano. To bude moc pěkné.
Ještě za hodinu a půl jsem stála po kolena zabořená do triček, kalhot, dětských bodýček a tepláků. A jak se zdálo, hromada nejen, že neměla konce, ale zdařile narůstala, a to sama od sebe. Rozhodla jsem se pro kontumační prohru a nacpala vše, co se mi válelo kolem kotníků zpátky do skříně. Ono to počká.

Stála jsem uprostřed předsíně, na rameno mi klepalo poledne, čas, kdy se nakrmí řvousenka, svede se s ní několikahodinový lítý boj o spánek v posteli a bude třeba vyzvednout Matyho z družiny. To už toho moc nestihnu. Když tu mé oko zahlédlo Šimonovo auto. Leželo po nějaké těžké havárii napříč dětským pokojem a ve střeše mu zela díra velikosti vzrostlého Šimona. Jeho auto je totiž stan. Náklaďák z pohádky Auta. A jelikož si němečtí soudruzi od Mattela moc práce s výběrem materiálu nedali, celá metr vysoká a půldruhého metru dlouhá hračka je z věci zvané textilní papír, což je kouzlo, které se tváří jako látka, ale když pořádně zatáhnete, roztrhá se na marné kousky jako účet za plyn. A Šimonek jednoho dne opravdu zatáhnul.

Jelikož se stan - auto špatně shání, rozhodla jsem se o opravu svépomocí. Převrátila jsem hračku na střechu, vyzbrojila se nůžkami, lepící páskou, trpělivostí a fištrónem a zalezla dovnitř. Nechtěla jsem svou práci odfláknout, proto jsem pečlivě vyměřovala, raději dvakrát, počítala, rovnala a vrstvila, přilepovala, zalepovala a vtloukala pásku do textury, až mi dlaně zčervenaly.

Když jsem se po pár minutách (maximálně hodince) zvedla a vylezla ze stanu ven, za okny byla už tma. Ve dveřích dětského pokoje stála zřítelnice oka mého řkouc, že večeře je hotová, děti okoupané a jestli jsem si už konečně přestala hrát. Matýskovi se po mně stýská a Šimonek má absťák, chybí mu jeho soukromá osobní schovka před světem. Ukázala jsem J. střechu auta, která vypadala jako nová. Prohlásil, že se dme pýchou nad mou šikovností, ale že si myslí, že se to dalo zvládnout během pouhých dvaceti minut. A že našel můj seznam a jestlipak vím, co znamená slovo Prokrastinace?
Věděla jsem.
Ale strávila jsem celé jedno odpoledne hraním s autem, nůžkami a lepící páskou. A vůbec nemám pocit, že to byl ztracený čas. Naopak, moc pěkně jsem se bavila.
Dnes leží Seznam znovu přede mnou. Mám umytou koupelnu, ale už půldruhé hodiny sedím u počítače a hraju si s tímhle článkem. Ano. Chronická a výrazná tendence. To je přesné.

Školák

7. září 2014 v 22:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ano, je to tak. Už i náš Matýsek vstoupil do vzdělávacího systému, je z něj dítko školou povinné. Myslela jsem si, že to bude pro všechny jednoduché. Matěj změny rád, nové tváře extrémně, já se přizpůsobím, J. je to jedno. Odjíždí do práce brzy, vrací se pozdě, pokud jde o něj, mohly by děti v mezidobí klidně dřít na bavlníkové plantáži.

Maty a láska mého života nepřekvapili. Samu sebe jsem vyšokovala k nepoznání.
Mé miminko je ve škole! To malé, baculaté, rozkošné ťuťuňuňu děťátko vyrostlo v sedmiletého kluka! Kdy se to stalo?! Jak se to stalo?! Proč mě nikdo nevaroval, že se to stane???

A zvládl to naprosto bravurně. Hned druhého dne, přivezen mnou, štkající a polykající slzy, ke školnímu autobusu, odhodlaně do něj nastoupil a s úsměvem vyrazil vstříc novým zážitkům. Byla jsem to já, kdo nemohl z autobusu vystoupit a pod záminkou rozepnutí bundy, sundání čepice, pusy a pohlazení, zdržovala jsem všechny vzdělání lačné děti od cesty k jejich cíli. Až se na mě pan řidič významně podíval, jakože ještě jedno obejmutí a vynese mě ven ve vlastních zubech, políbila jsem své odrostlé miminko naposledy a sestoupila ze schodů. Seděl tam, klidný jako unavená želva, díval se upřeně před sebe, ve snaze ignorovat tu hysterku klepající na okno a předstíral, že k ní nepatří a vidí ji poprvé v životě.

Nějak těžce to nesu. Neumím to zkousnout (a můj prasklý zub mi dává za pravdu), že vstoupil do další etapy svého zatím krátkého života. Jsem to já, komu se stýská po mateřské školce a všechny procházky s miminem koná co nejblíž této instituci. Mně chybí každodenní rutina s vítáním ve dveřích, známé tváře učitelek, skříňka se slonem.
Všechno má evidentně svůj čas. Teď přišel ten můj. Měla bych dospět. Přeci jen, jsem matka dvou dětí, není moc vhodné litovat, že už neprojdu kolem pískoviště pod dubem a nenajdu ve skříňce čokoládové lízátko jako odměnu za účast v olympiádě.

A Matýsek? Ten se v rámci svého "přerodu" rozhodl posunout do další vývojové fáze. Už chodí do školy, je potřeba projevit aspoň kousek inteligence. Ovládl tedy "Ano" a "Ne". Na mé nahodilé a odpovědi neočekávající otázky začal logicky a inteligentně odpovídat. Máš hlad? Ano. Chceš si hrát s míčem? Ne. Jak bylo ve škole? Už umíš číst? Ne.
Myslím, že je to jeho dárek pro mě, aby mi to nebylo tolik líto. Té školky.
Zase se u nás stal zázrak.
A jsem šťastná?
Absolutně.

Mám se ráda. A tečka.

5. září 2014 v 22:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Máte se rádi? Já ano. Jsem nejlepčejší na světě. Kromě té češtiny, samozřejmě.

Nedávno jsem narazila na článek mladé bloggerky, psaný evidentně na popud administrátorů webu, šlo o Blog dne, Téma týdne, Výplod měsíce, nebo něco podobného. Neumím psát na povel a dá-li Bohyně tvrdého y, nikdy to nebudu muset dělat.
Každopádně mě ona slečna inspirovala. Dívala se sice na problém z poněkud jiného úhlu než já (tak o 320 stupňů, řekla bych), přesto článek pojala zajímavě a čtivě. Bylo mi zase čtrnáct a byla jsem v pubertě. Velmi osvěžující. Hlavně, když si člověk uvědomí, že tím peklem nemusí už nikdy projít.

Ale k věci. Autorka řešila problém kolegyň, taktéž pubertou procházejících, které i při ideálních mírách a lehké podváze s náběhem na mentální anorexii, stěžovaly si svým kamarádkám ve velmi pravidelných intervalech na svou obezitu, evidentně se tak dožadujíc popření jejich mylného dojmu. Téma pobídky k chvále se lišilo dle momentální dispozice/indispozice dotyčné, dle počtu nových uhříků a aktuální velikosti prsou, podle kvality právě odevzdaného testu nebo podle ceny matkou zasponzorovaného nového, velice moderního hadříku. Pisatelka prohlédla faleš v sebekritice daných slečen a vysvětlila jim to v článku jasně a srozumitelně. Myslím, že dokonce použila slovo "bitches", které je určitě v cizím jazyce a obávám se, že bude i velmi vulgární.

Zatímco mé oči bloudily textem a ret se vědoucně zvedal v chápavém šklebu, mé myšlenky se odvážily dál na pole mnou neprobádané a evidentně o velmi tenké vrstvě ledu.
Mám se ráda?
Pokud ano, mám proč?
Jsem dobrý člověk?
Stojím si za to, abych se milovala?
Zasloužím si sebe sama?
A celé to dokresloval Jožko Ráž se svým "Tak odomkni si telo a maj sa trochu rád".

Zkrátím to, k žádnému uchopitelnému závěru jsem nedospěla. Vlastně, v hlasování jsem to prohrávala na celé čáře. Každou vlastnost, kterou jsem sama pro sebe prohlásila za pozitivní, jsem si vzápětí vyvrátila a vysvětlila si, že to, co vidím jako inteligenci je vyčůranost, tam, kde o sobě přemýšlím jako o hezké holce, by se hodily zrcadlo a brýle o mnoha a mnoha dioptriích a mnou tolik prosazovanou štědrost jsem záhy dostala vmetenu do tváře coby rozhazovačnost. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že jsem vcelku fajn osoba a určitě existuje naprosté minimum lidí (řekla bych řádově na stovky), kteří by mi s chutí vlepili políček.

Když jsem se konečně přesvědčila, došlo na nejhorší. Informovat se o výsledcích monologu. Schválně si to zkuste: postavte se k zrcadlu, podívejte se svému odrazu do očí a nahlas řekněte "Mám tě rád/a."
Oříšek, co?
Mně se to ještě nepovedlo, ale pilně trénuju.
Doporučuju vám to samé, poněvadž každý člověk potřebuje desetkrát denně obejmout, párkrát měsíčně slyšet, že ho má někdo rád a vědět, že ty hlasy v jeho hlavě to s ním myslí dobře.

Hádanka

27. srpna 2014 v 22:37 | Prdlá Prvomatka |  Motolské střípky
Původní verze: Stojíte u přívozu, máte s sebou kozu, vlka a hlávku zelí. Otázka zní: kde a jak jste k té trojici přišli?
Ne, to byl jen nejapný vtípek. Teď vážně: máte kozu, vlka a hlávku zelí, do loďky se vejde jen 1ks a nikdy nesmíte na břehu nechat vlka s kozou nebo kozu se zelím.
Neřeknu vám, jak na to, ale řešení je strašně složité, komplikované, velmi náročné na čas, benzín do lodičky a vaši trpělivost.

Já mám nyní k dispozici svou soukromou, inovovanou verzi. Máte chlapa v nejlepších letech, dvě děti, žádné auto, trčíte v nemocnici a musíte jedno z dětí odvézt pryč, kam jen libo a to tak, aby obě děti byly neustále pod dozorem dospělé osoby. Ne, manželku k dispozici nemáte, ta si válí šunky na školení kilometry a kilometry daleko. /filutové, kteří právě vyplivli otrávené "některou babičku" si můžou nechat leda tak zdát./

Šimonka vyrazili z naší zdravotnické instituce pro těžkou rýmičku, brutální kašlíček a vůbec celkovou opotřebenost, unavenost a uplakanost. Oficiální verze zní "aby nenakazil ostatní děti", pravda je, že po čtyřiadvaceti hodinách pobytu ho tam měli všichni plné zuby. Šikovný kluk je to. Zajímavým faktem je, že mnou tolik vyprosíkovávaný, vyžadovaný a vytoužený ambulantní pobyt, který nikdy nebyl možný, není možný a nebude ani za sto let k dispozici, je najednou tady, živý a zdravý.
Ale budiž.

J. se ukázal v barvě a jako frajer, vítězně odešel středem. Sbalil velmi nemocinkatého Šimonka (kterému se záhadně ulevilo deset vteřin po projití nemocniční branou), pustil Máťulkovi pohádky, nechal ho sestrám napospas a jal se objíždět chůvy, kteráže by byla ochotna, vzít si takhle po ránu, doslova z minuty na minutu na krk nemocné mimino na zatím dost nejasně určenou dobu, do puberty nevyjímaje. Naše milovaná, zlatá, stříbrná, diamantová paní Š. byla tak laskavá, že se našeho skorosiroty ujala, nechala si ho nastěhovat do chalupy s balíkem plenek, igelitkou tepláků a nudlí u nosu a se slovy "až začne brečet a nebude chtít přestat, přijeďte si", vyprovodila mého muže zpět za branku.

Mezitím jsem se stihla vrátit z druhého konce naší země do nemocnice, kde jsem naprosto opačně svému očekávání našla spokojené, klidné dítě, upřeně sledující 25. díl Shreka (pořád jednička, 3 dny v kuse). Dostala jsem od sestřiček náležitě vyčiněno, co že jsem si to dovolila, odjet a nebýt, ale ničeho jsem si z toho nedělala, poněvadž JÁ nejsem ta, která na pozvánku k pobytu napsala s doprovodem - ubytovna.

Řešení mé hádanky je naprosto jednoduché: zavolejte své ženě a optejte se jí, jak postupovat.

Kdo?!

25. srpna 2014 v 23:27 | Prdlá Prvomatka |  Motolské střípky
... za mě ráno vstane?
Tak kdo?
Nehlaste se všichni.

Včera velmi, velmi, velmi brzy ráno.... ne. To chce ještě jedno velmi. Nic není dost dobré pro 04:50. Jsem vstala, rozšlápla budíka a odjela do práce. Kde jsem strávila následujících dvacetčtyři hodin pilná jako včelička.

Dnes velmi, velmi.... to už tu bylo. Prostě dneska v pět ráno jsem rozšlápla telefon a vydala se na cestu domů. Kde jsem sbalila Matýska, Šimůnka, kufřík a "krmískovou tašku" (neptejte se. Vymyslela to má milovaná tchyně a je to taška obsahující samé dobré věci, koblihy nevyjímaje) a odstěhovala se do Motolské nemocnice, aby tam už konečně jednou himllaudón krucifix zjistili, co se to klukům děje. Před několika lety jsem přesně z tohoto důvodu blog zakládala. Diagnostický pobyt. Letos jej máme zpestřený tím, že se tam nacházíme střídavě všichni, pěkně komplet, celá rodinka.

Dnešek byl náročný. Byl hektický. Za dnešní den by se nemusel stydět Cirkus Berousek. Příjem, anamnéza, diagnóza prognóza, plánování vyšetření, konzultace s odborníky, nemocniční strava. V osm večer jsem poloseděla pololežela v křesle, vyfouklá jako pomocný měch kovářského učně /J./. Neměla jsem tušení kde jsem, proč tam jsem ani kdy jsem. Matýsek výskal v posteli, Šimonek usedavě plakal v kočárku. Činil tak nadšeně a ochotně již osm hodin, takže mě neuváděl do žádného velkého stresu, ale začínalo to být malounko nepříjemné.

Ve 22:28 se nás noční sestře zželelo (musím ji nechat nominovat na cenu Michala Velíška, až přijde čas), vytrhla mi řvoucí mimino z náruče a vyhodila nás z nemocnice. Jak vidno, dobří lidé ještě nevymřeli. Na dveře klepe půlnoc, já jsem konečně usedla na své líné pozadí a plácám si játro na internetu.

Ráno velmi, velmi, velmi atd. atd. Prostě ráno vstávám před pátou a odjíždím na druhou stranu republiky. Jsem strašně, hrozně moc zvědavá, jak to provedu. Máte-li někdo zájem mne nahradit, zaklepte u našich dveří nejpozději 05:40. Odměnou budiž vám příjemný pocit z dobře vykonané práce.

Děkuji.
Vaše Prdlá Prvomatka (momentáně na pokraji zhroucení, jak vidno)

Jak jsem byla moc líná

24. srpna 2014 v 17:41 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Já jsem vlastně líná pořád. Jako to letní odpoledne. Jen okolnosti a děti mě nutí vstát a něco dělat. Kdyby těch nebylo, ležela bych uprostřed obýváku jako lední medvěd uprostřed července, pomalu bych obrůstala mechem a sledovala jeden sitcom za druhým. Realita je však zcela jiná a tak kmitám. Nebo se o to aspoň snažím. No dobrá, vcelku zdařile to předstírám. Že krmím pračku, vykydávám myčku, vysávám, převlékám poblinkaná trička a tepláky polité čajem, štupuju ponožky, vařím, peču a jednou za tři až pět let umyju okna.

Toho rána jsem se ale zcela mimo zaběhlou rutinu probudila svěží a odpočatá, z jedné postýlky se ozývalo zatím ještě nenaléhavé a spokojené mlaskání, z druhé pravidelné oddechování a milý pan Budík ukazoval něco po sedmé. To je u nás veliký svátek. Všechno, co nezačíná pětkou je moc fajn. Takže jsem z postele vyskočila jako těhotná laňka, radostně proběhla koupelnou a začala připravovat klukům snídani. Z rádia na mě křičel nějaký anglický popík, že je krásný den a (teď si nejsem moc jistá překladem), půjdeme pařit na pláž nebo vykopeme hrob té staré potvoře, automat na kávu spokojeně bublal, byt voněl, prostě ráno jako malované.
Co jiného může napadnout matku na mateřské nadopovanou endorfiny? Ano. Budeme akční.
Hlavou se mi honily samé zajímavé a nerealizovatelné nápady, zahrnující mnohakilometrovou cestu autem, létání balónem a koupání v Tropical Islands, které jsem byla mým racionálním já, jež se najednou vynořilo doslova odnikud, donucena zredukovat na procházku do knihovny a na nákup. Nevadí. Venku svítí slunce, je krásně a než se pánové synátoři uráčí rozpatlat svůj jogurtový příděl po stole, židlích a pyžamkách, nechají se přebalit, umýt si zuby, ustrojit a nacpat do kočárku, bude stejnak pomalu poledne.
Ach ano. Nacpat do kočárku. Když chodím ven s oběma, využívám buď auto, board nebo nosítko. Autem se mi v tak krásný den nechtělo. Matýsek nevypadal, že by měl zrovna den silných nohou a pevných rukou, tudíž pokud jsem nenainstalovala na board křeslo s pásy a záchytnou sítí, nemám šanci jej na něm udržet. Zbývalo nosítko. Kus látky, pevně poutající Šimonkovo nespokojené tělíčko k mému hrudníku. Viděla jsem úplně v barvě, jak se mimino snaží nejdřív vylézt, potom otočit o 180 stupňů a nakonec vyškrábat mi oči ve snaze vysvětlit mi, jak strašlivě se nudí, když jediné, co vidí je má brada. Navíc představa jeho nenechavých rukou v dosahu spousty knih v policích knihovny mi způsobovala tik v levém oku. Tak hrozně moc se mi nechtělo tohle podstoupit, až jsem pojala nápad, jet s oběma kočárky najednou. Konečně, oba se dají ovládat jednou rukou, zas tak moc těžké nejsou a kluci budou aspoň spokojeně a pohodlně sedět.
Ano. Až tak pitomé nápady já mívám.

Ale jak jsem řekla, tak jsem udělala. Logistiku jsem měla bravurně zmáknutou, jeden do kočáru, druhý do kočáru, jeden do výtahu, druhý do výtahu, jeden ze schodů, druhý ze schodů .... a teď, jak na to koukám, začínám chápat většinu toho, ce se dělo potom. Soustrastné a lítostivé pohledy, povzbuzující úsměvy, kočárky naplněné po okraj záložkami do knih a letáčky o místním kulturním dění, jež laskavá paní knihovnice po celou dobu naší návštěvy nabízela mým dvěma pokladům. Pána s vlasy bělejšími než sníh, který mi pomáhal se Šimonem najet na chodník. Řidiče multikáry, jenž mi s úsměvem nabízel odvoz. Rozdrobený rohlík a kobliha na dně kočárků, o nichž nemám tušení, kde se tam vzaly.

Byť jsem po celou cestu udržovala na rtech milý, odpočatý úsměv, tlačila kočárky před sebou okázale dvěmi prsty, aby bylo naprosto jasné, že se nejdená o dřinu, že tohle není žádná námaha, že takhle nevypadá peklo, moc se mi přesvědčit okolí nepodařilo. Malý šrám na našem jinak nádherném dopoledni. Kluci byli vyvětraní, já, díky nasazenému tempu proběhnutá, a s novou potravou pro můj vědění lačný mozek (nemějte strach, samá červená knihovna) spokojená jako želva.
Jen jsem měla celou cestu tendence na potkání vysvětlovat, že do téhle situace jsem se dostala z lenosti, že se mi nechtělo startovat auto a nést klokanku.
Na druhou stranu, je krásné vědět, že kdybych potřebovala, pomoc se na tom našem malém sídlišti vždycky najde.

Prostě ne.

20. srpna 2014 v 22:17 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Vstoupili jsme do nádherného jihočeského města zvaného Český Krumlov. Krása, kam se jeden podívá. Malebná zákoutí, historické mosty přes Vltavu, v tomto období zvanou vodácká dálnice (dělá čest svému jménu. U každé šlajsny fronta jako u pokladen v Tescu), architektonické skvosty a samozřejmě Zámek. Prošli jsme městem tam a zase zpátky, na sever a na jih, nahoru i dolů, křížem krážem nevyjímaje. Kochali jsme se, sráželi se s turisty a několikrát poobědvali v několika více či méně kvalitních restauracích.

Jelikož jsme návštěvou tohoto skvostu české historie zakončovali naše malé prázdniny, rozhodli jsme, že je potřeba nakoupit suvenýry. A jak řekli, tak udělali. Nešetřili jsme se. Poctivě jsme vybrali krámek s nejkrásnějšími šátky, nejzábavnějšími hračkami a největšími kýči pro Prdlou Prvomatku, jež se, jak o ní známo, v tomto směru nijak nežinýruje. Tentokrát, nevím, co ji to popadlo, se zamilovala do vitríny.

To bylo totiž tak. Vstoupili jsme do malého, útulného obchůdku, rozhlédli se, J. jsem zanechala u pivních pohárů s větší, či menší pití znemožňující plastikou zámku nebo dokonce celého historického centra, a s instinktem sobě vrozeným, vrhla jsem se k prosklené skříňce na samém konci místnosti. Matrjošky. Znáte? Má generace určite ano, zjeví-li se zde čirou náhodou někdo mladší, pak vězte, že Matrjoška (bábka, jak ji měla paní majitelka vedenou v počítači) je dřevěná panenka ruského původu, v pase rozebratelná, tak, aby člověk zjistil, že uvnitř je stejná, jen menší. Když rozebere i tu, najde ještě jednu a pak ještě a ještě až do zblbnutí nebo k momentu, kdy už se řezbáři nechtělo s tak malou věcičkou dělat a vzdal se.
Matrjoška je krásně malovaná, pestrá a v drtivé většině případů velice květovaná. Hýří barvami i úsměvy. Cizincům je vydávána jako symbol naší historie, my Češi, si ji kupujeme z nostalgie. V dobách existence (a tvrdé vlády, co si budeme nalhávat) Sovětského svazu ji měli doma všichni. Tím myslím všichni, kromě nás. Měla jsem matrjošku za něco příšerně drahého, vzácného a nedostupného, žila jsem jako dítě v dojmu, že tuto ozdobu skleníků mají doma jen ti bohatí a šťastní. Netušila jsem tehdy, že táta s mámou mají, narozdíl ode mne, vkus.
Jenže teď jsem dospělá a můžu si náš malý byt naplnit kýčem od podlahy po strop, aniž by mi kdokoli cokoli vytknul. Kluci se nepočítají, ti malí mluvit neumí a ten velký mě má příliš rád na to, aby mi tuhle úchylku kazil.
Jsem si myslela.
Až doteď.
Stála jsem u vitríny, koukala na tu jedinou krásnou (černo-červená kombinace s kopretinami. URČITĚ ji pamatujete) a volnou rukou lovila v kabelce patřičnou sumu. Když tu se za mnou ozvalo rázné NE. Zprvu jsem se to rozhodla ignorovat, jako že se mi to určitě zdálo, když mě ale NE vzalo za ruku a táhlo pryč, dostala jsem strach, že mi opravdu bábku nedovolí.
"A to jako prooOOooč?" protáhla jsem.
"Proto. Tohle doma mít nechci a nebudu." odseklo NE.
"Ale já ji chci. Já ji doma někam skovám, aby ti nebyla na očích, ano?" žadonila jsem.
Nechci, aby to vypadalo, že láska mého života je nějaký usurpátor, ale ve výzdobě našeho malého 3kk má každý právo veta, pokud ho nezneužívá. Toto bylo úplně první J. veto. Prošel dokonce i květináč s maceškami.
J. se na mě zamračil, ale zahlédla jsem to roztomilé cukání v koutku, které říkalo "rychle si tu kravinu kup, dokud to považuju za vtip".
"Mladá paní!" volala jsem na majitelku obchodu přes celou prodejnu "honem mi pojďte vyndat matrjošku z vitríny, ale tak, aby to neviděl můj muž, prosím!" čímž jsem rozesmála jeden český pár a dvě slovenské studentky.
Nadšeně jsem odnesla panenku i s ostatními suvenýry k pokladně a jali jsme se plnit tašky. Šátek, puzzle, vyřezávaná dřevěná housenka, počítadlo, magnet na lednici, blbosti, ondíky a udělátka. Když jsme zaplatili, poděkovali a dali se na odchod, všimla jsem si, že na pultu zůstal jeden balíček ležet. "Miláčku, ještě jsi tu nechal jeden..." nedokončila jsem větu, protože J. potutelné "nenechal" mi ozřejmilo situaci. "já ti ji neponesu." a vyšuměl z obchodu.
Budiž mu ke cti, že když jsem ji zapomněla v restauraci na židli, na zábradlí mostu a na střeše auta, vždy na mě houkl, v jednom případě mi balíček dokonce podal. Asi to s tím nechci a nebudu nebude tak horké.

Jsem jediná, komu se stýská po dětství? Nikomu nechybí modré tepláky, jarmilky a sifonové bombičky? Každému může ta krásná, bezstarostná léta připomenout něco jiného. Někomu točená zmrzlina, jinému Nivea, nám, kterým nezůstaly ani zbytky dobrého vkusu, matrjoška. Mám ji doma, na polici, J. kolem ní skřípe zubama a já s ní bavím děti. Ještě tady holka udělá službu. A trvám na tom, že je krásná.


Kam dál