Učím se cizí jazyky, momentálně německy

22. května 2016 v 21:13 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mé děti nemluví. Ne, že by byly permanentně naštvané na celý svět, byť i takováto možnost existuje, ale víc pravděpodobné je, že to prostě neumí. Ať chca nebo nechca, nehovoří.

Žvatlají. Z času na čas přidají slabiku či písmeno, čistě pro naše široké úsměvy, kterými se evidentně velmi dobře baví, ale větší úspěchy na poli společenské konverzace jsme zatím nezaznamenali. Pro pozdě přišedší, jednomu synovi je bezmála deset, druhý za chvíli oslaví čtyři roky. Jestli mě nenasere.

Donedávna oba ovládali ANO a NE. Znaky. Kroutit hlavami až do odšroubování, to by jim šlo, ale kloudné odpovědi, aby z nich člověk páčil odsávačkou na nudle. Matýsek, když se zdravě naštve, zvládne i NE verbální, ale jelikož k tomu musí být opravdu vytočen do fialova (kontrola chrupu nebo nedostatek sirupu v pití), moc často jej z této dovednosti nezkoušíme. Šimonek zarytě mlčí. A žvatlá. "Da da da, dé dé dé. ÍÍÍÍÍch." Na což starší bratr kontruje: "Opa opa, pa pa pa."

Až doteď mi to bylo jedno. Z času na čas se zaposlouchám, zda jejich rozhovor nenabírá na logice, někdy se dokonce do konverzace zapojím (a vůbec si při tom nepřipadám jako debil) "Opravdu? Da dá du? No nevykládej!", ale většinu času jde dětské žvatlání mimo mě.

Avšak dnes jsme nejspíš narazili na jádro pudla. Jak pevně věřím a doufám, byl konečně objeven Důvod a Příčina absence řeči a teď už to půjde jako po másle, za chvíli si s kluky pokecáme.

Na návštěvě u babičky jsem se při skládání oblečení v ložnici zaposlouchala do toho, co se děje v kuchyni.
"Opa, opa opa!"
"ÍÍÍÍÍÍÍchch ta ta ta."
"No pánové," (babička) "jestli ona vás ta maminka nemá s nějakým Němcem? To je samý opa, samý Ich, du... Budeme se jí muset zeptat."
....
"Ne! Na to nesahej! Trouba pálí! Sakra, jak se to řekne... HEISS!.... No vidíš, jak to de."

Načež jsem pukla smíchy.
 

Jahody budou! Howgh.

13. května 2016 v 11:33 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....

Miluju je. Na jakýkoliv způsob. Čerstvé, rovnou ze záhonku, v buchtě, pod šlehačkou, na pudingu.... kromě španělských skleníkových bych se jimi mohla cpát od rána do večera.
A proto se nově nabytá zahrádka tak trochu nabízela. No dobře, úplně se mi cpala do očí. "Sem! Sem je zasaď! Tady je ještě kousek míííísta!!!" Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Kamarádka K., nadšený mičurinec, mi dopodrobna vykreslila kde je koupíme, jakou odrůdu, jak je budeme sázet, jak okopávat a jak hnojit, podala mi velmi detailní a barvitý návod, jak se ke svému mlsu dostanu. Dle jejího popisu se jednalo o jedno, maximálně dvě lusknutí prsty a záhon bude plný krásných, obrovských, rudých jahod.

To bylo v únoru.
Pak přišel březen.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Takhle nějak vypadala naše celoměsíční konverzace.
Přísahám, po každém tomto rozhovoru jsem si navlékla J. pracáky, své prďácké zahradnické rukavičky a chystala se kopat. Že z toho povětšinou sešlo, za to já nemůžu, to Okolnosti.

Duben.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Místo rukavice jsem sbalila dítko a vyrazila na prázdniny. Ano, se svědomím zakousnutým hluboko do mé černé dušičky, že FURT-SAKRA-POŘÁDJEŠTĚ nemám záhon na jahody.

V květnu jsem se rozhodla, že jsem nespolehlivá, líná, neochotná a shnilá jako loňské třešně, a za trest si žádné jahody nezasloužím. Tak.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Ale tentokrát jsem dodala: "A ani mít nebudu. Už je stejnak pozdě. Do června mi nic neporodí."
"No to bych se na to podívala!" sevřela K. své drobné dlaně v pěst. A vyrazila do zahradnictví pro sazenice se slovy "JÁ chci na tvé zahradě JAHODY! Ještě LETOS!"
Navlékla jsem si J. pracáky, své zelené rukavice a vykročila.
"Nééééé. Třeba ještě zapomene," kecla jsem si k počítači.

"Zítra ti přivezu ty sazenice. Není toho moc, ale do buchty stačí."
Kruciš.
Navlékla jsem si pracáky a rukavice. Tentokrát definitivně.

Máte někdo představu, co to znamená udělat z trávníku záhon, ten porýt, nakompostovat, pohnojit, pohrabat a připravit k sázení? Ano. Věřím, že všichni. Kromě MNĚ. Představovala jsem si to opravdu jako Hurvínek Pouštní bouři. Sem píchnu kolík, sem taky, pak si vezmu rýč a trošku to pozobracím.
Chm.
Po třech hodinách neustávající dřiny jsem měla strhnuto asi 50cm čtverečných mechu a trávy, plnou polovinu popelnice na bioodpad a mozoly na rukou. Potila jsem se jako dveře od chléva a když jsem se postavila a narovnala záda, neviděla jsem skrz mžitky ani záhon, ani zahradu, ba ani dům.
Na jahody jsem přestávala mít chuť.

Za dva dny byla práce hotova a K. slavnostně vyndávala z kufru auta sazenice, kterých /cituji:/ "nebylo moc, ale do buchet stačí."
40! Slovy čtyřicet sazenic jahod. Začalo mi praskat v zádech a potily se mi dlaně.
Ale abych nevypadala jako nevděčná potvora, já K. vděčná jsem! A to moc. Nebýt jí, nikdy bych ten záhon nedala dokupy, nikdy bych si sazenice nekoupila, nikdy bych se nedívala, jak mi ty chuděrky osychají (ale to až pak). A nikdy bych nezažila pocit dobře udělané práce a velké těšení na svou první úrodu. Bude-li nějaká.
Nabídla jsem K. peníze. Že za sazenice ráda zaplatím, přeci mi nebude dotovat mlsnou.
"Nechci. To mají kluci k svátku."
"Ten mají za dlouho."
"Já od tebe nic nechci. Chci, abys je zasadila."
Hm.
Poděkovala jsem a v duchu došla k závěru, že budu K. a její potomky cpát jahodama při každé návštěvě a na zimu jí vrazím pytlík do mrazáku, aby měli. Tak.

Klečela jsem na svém FUNGL novém záhonku, sázela rostlinky a ladila svou jahodovou teorii do dokonalosti. Až (a jestli) budou, natrhám K. ke kafi, dám jí na to šlehačku, upeču jí jahodovou bublaninu a něco jí rozmixuju do zmrzliny. Při každé návštěvě. Aby viděla, jakou mi udělala radost. Tak.
Měla jsem ze sebe fakt dobrý pocit.

Jenže, když bylo KONEČNĚ zasazeno, pohnojeno, zalito, přikryto a tedy vlastně hotovo, začal mi vzadu v mozku hlodat takový malý červíček. Jako když jste šli do krámu pro vajíčka, nesete dvě igelitky zeleniny a salámů, samozřejmě bez vajec a celou cestu uvažujete, jestli jste na něco nezapomněli. Pyšně jsem rovnala svou zkroucenou kostru nad čtyřiceti sazeničkami v zemi a pak se mi konečně rozsvítilo.

K. nesnáší jahody.

Vím to. Odjakživa jsem to věděla. Cibuli a jahody. Jenže její nadšení pro věc mě ukolébalo k zapomnění a já si vůbec neuvědomovala tato základní fakta.
Což ovšem znamená, že mám tu nejúžasnější kamarádku na světě.
Děkuji, K., slibuji, ke kafi ani jedna jahoda. Třeba budou třešně ;-)

Kamna

15. dubna 2016 v 20:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....


Umím napodobit kamna. Velmi věrohodně. Pokud čekáte, že z nudy sedávám v koutě místnosti a vypouštím obláčky kouře, mýlíte se. S cigaretami jsem skoncovala Léta Páně 2011 /sic!/. Nevydávám zvuky podobné praskání dřeva, nekrmím se briketami. Ale. Máte aspoň hrubou představu, jak to vypadá, když kamna bouchnou? Tak to vynásobte stokrát, přidejte zvuk sirény, varující před Tsunami a nakonec i tu Tsunami a dostanete mě, když se naseru.

Což se mi dnes přihodilo, a řeknu vám, díky bohu, že je večer po odpoledni, které celou situaci bravurně zachránilo, poněvadž jinak nevim.

Začalo to hned ráno, když nás minul svozový autobus širokým obloukem. Ne, že by pan řidič přibrzdil, podíval se na zastávku, přehlédl mě, rudou a zpocenou po ranním běhu s kočárkem, Matěje a pana učitele vedle nás, a vyrazil na cestu. Nepravděpodobné, leč náhoda je blbec. Ale to se nestalo. Autobus kolem nás prosvištěl kvalitní padesátkou a ještě to vzal pro jistotu lehce do protisměru, abychom mu náhodou mávaje a křiče (au!) nevběhli do cesty a nezastavili jej. Mně jen spadla čelist a zůstala jsem stát jako přimrzlá. Pan učitel předvedl více duchapřítomnosti a pod ta kola se vrhl. Statečný muž. Přežil a autobus zastavil, včetně kajícího se šoféra.

Načež jsem se vrátila domů a snažila se vyřídit několik nutných telefonátů. Bohužel, všichni operátoři u nás přes noc zkrachovali, dělníci sundali ze sloupů antény a elektrárny odpojily přívod do všech kanceláří. Jinak si to neumím vysvětlit. Nikdo, opravdu NIKDO na celé zeměkouli mi nebyl schopen zvednout telefon. Ani v bance, ani v nemocnici, ani na úřadě. Má pleť se zbarvila do ruda a já se začala zavzdušňovat.

Když jsem se nakonec, přisámbohu po hodinách marných pokusů, do té banky dovolala, zjistila jsem, že paní na druhé straně linky je nesvéprávná, nesmí psát do počítače, nesmí nikomu volat, může jen sedět a zvedat ten pitomej telefon. A mezi námi děvčaty, i to dělá blbě. Když jsem z ní konečně vymámila informaci, kterou jsem potřebovala, pokusila jsem se udělat pár malých změn na svém účtu, což NEŠLO. Miluju, když se na scéně objeví pan To Nejde. Slečna na konci drátu jej povýšila na Já Nesmím a doplnila skupinu o mé oblíbené Systém Mě Nepustí. Byla ovšem statečná, přežila můj lehounce zvýšený hlas a medovým tónem mě vyzvala, abych si na jejich stránkách stáhla Formulářík, ten vyplnila, vytiskla, podepsala, naskenovala a poslala. Není nic jednoduššího. Přisámvačku, kdybych se nebála, že si rozbiju telefon, praštila jsem jí se sluchátkem.

Vzteklá už jsem byla slušně, bylo potřeba najít si činnost jinou, uklidňující. A tou byla Česká Počta. Kamarádka mi totiž v nestřeženém okamžiku prozradila, že po našem starém bydlišti stále bloudí doručovatelky s kabelami naditými naší korespondencí a marně nás hledají. Což by již drahnou dobu neměly. Svého času jsme si u pošty zaplatili službu, která slibuje, že po určitou dobu (velmi dlouhý čas, rozhodli jsme se nepodcenit situaci) nám bude dopisy do nového bydliště dosílat. Stálo to majlant a nefunguje to. Reklamovala jsem službu už jednou, tohle bylo podruhé, a jelikož cholerik ve mně už byl slušně ve varu, stálo to za to.

Vytočená do vysokých obrátek, vzteklá, ve tváři brunátná, provedla jsem poslední nezbytnou akci. Vytisknout formulářík. Když se na obrazovce objevil nápis "DOŠEL TONER, VLOŽTE NOVÝ", prostě jsem ji vzala a vyhodila z okna. Nic jiného se dělat nedalo.

Tak jo, dalo. Vybouchla jsem jako ta kamna, jenže jak jsem neměla na koho řvát a děti byly v danou chvíli ti poslední, kdo by si můj hněv zasloužili, hledala jsem ventil. Hledala a nenacházela. Krev se mi vařila, srdce tlouklo, hlasivky připravené k výkonu byly napnuté jako struny na kytaře a já pořád neměla terč.

Tak jsem vzala do ruky mobil, za strůjce všeho zla označila Světlo mých dní a napsala mu. Jasně, stručně a výstižně.

Na zkoušku z experimentální patologie mu došla sms tohoto znění (cituji): "Uáaaaaaaaaarghhhh!!!!@´:!!;@?!!!/:"!;:%!"

A světe div se, ulevilo se mi. Normálně ze mě ten naštvanej balvan spadl, já se uklidnila, začala jsem zase dýchat a šla v klidu nakrmit cipísky.

Člověk se pořád učí. I to, jak zvládat své vzteky. Že se nemusí ječet, ale dobře mířený a správně adresovaný jasný a přesný text je kolikrát lepší, než střepy z Ikea.
 


Ten tě nekousne. Cha!

8. dubna 2016 v 22:20 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Učíme se žít s místními. S rodilými občany, s přistěhovanými kočkami, se zahradníky, kteří slíbí, že přijedou a pak nepřijedou, i když na ně člověk čeká celé dopoledne doslova jako blbec. A s pavouky. Místní rodilí občané jsou fajn. Jsou velmi milí, příjemní a většinou usměvaví, tedy pokud zrovna člověk nenarazí na náplavu sobě rovnou. My, děti z města se prostě neumíme chovat. Přistěhované kočky jsou taky moc fajn, mají rády bezlaktózové mléko a jeté buřty. Je tu jeden, dnes už vím, že kocour, kterému tato část obce evidentně patří. Prochází se tu naprosto beze strachu, s ocasem vztyčeným jako sloup k prezidentské standartě a kontroluje, jestli se všichni chováme slušně. Tu zajde na misku mléka, tu poležet na čerstvě vytepovaném gauči. Moc rád se mazlí a přede tak hlasitě, aby to slyšely všechny kočky v dalekém sousedství. Fakt doufám, že ho při některé z obchůzek nesrazí auto.

Zahradníky vynechám, ještě jsem nasraná.

No a pak tu máme pavouky. Když hovořím o tomto užitečném zvířeti, nemluvím o maličkých tělíčkách, ne větších, než špendlíková hlavička a několika párech téměř průhledných nožiček. Mluvím o maccích velkých jako kostka mýdla, kteří se na svých hůlkách od nanuků s hlasitým klapáním prohání po naší podlaze tam a zpátky, jakoby to bylo jejich soukromé kluziště. Nic nevadí rozsvícená lampa přímo nad jejich obrovskými hlavami. Že by se drželi stínů skříní a poliček je evidentně ani na okamžik nenapadlo, naopak, štrádují si to pěkně napříč místností a ani nepřidají do kroku, když je začne honit některé z dětí.

Mně nevaděj. Fakt ne. Pavouci nosí štěstí a žerou rybenky. Ne, že bychom doma nějaké měli. Ale to je právě tím, že mně nevaděj pavouci.

Horší je to s J. Jakmile periferním viděním zahlédne pohyb typický pro tohoto osminohého mazlíka, vystartuje a dvěma ladnými plavnými skoky, nehledě na svou lehkou nadváhu, pokládá dlaň ve tvaru pecky přes nedisciplinovaného jedince. Naštěstí nevraždí. Uchopí a vynese. Jenže vždy a bez vyjímky. Začínám se bát rybenek.
Marně vysvětluji, marně chlácholím.
Že se pavouků bát nemusí, neb nekoušou.
Ošklivé nemoci neroznášejí.
Nevyžírají o půlnoci ledničku.
Tak čeho se, sakra, bojí?
Prý, aby nám pavouci nelezli po dětech.
A opět marnost nad marnost.
Nepomohlo vysvětlování, že pavouci se našich dětí bojí víc, než naše děti pavouků. O mnoho a mnoho víc. Že být J. pavouk, vylezl by na predátora a procházel by se po něm? Leda být mdlého rozumu. A co by z toho jako měl? Pořídil by si na jeho břiše selfíčko???
"No, tak jednoho chyť do ruky, když seš tak chytrá!" chechtala se láska mého života.
Ne-é.
Teorie je něco úplně jiného než praxe. Můžu je mít ráda na vzdálenost paže a přes silné sklo sklenice z Ikea, ale do ruky zatím ne-e.

Zatímco dnešek byl úplně jiná liga. Hrabala jsem se v záhonku. To já ráda. Kopat a trhat, to by mi šlo. Prdlá Prvomatka Ničitelka. Sem tam opouští naši zahrádku s plevelem i kus jahody nebo meduňky. Nic naplat, když se štípe dříví, létají třísky. A brouci. Když tu má ruka trhla za hromadu plevele a vzduchem spolu s hlínou a kořínky letělo něco černého a vpravdě obrovského, až jsem se lekla, že jsem probudila prvního letošního krtka. Který se snažil okamžitě po dopadu zahrabat tam, odkud přišel. Zadívala jsem se pozorněji a viděla jsem obrovského brouka, s krovkami jako můj palec. Krásný, černý, lesklý fešák. Já hmyz obecně moc nemusím, popravdě vlétne-li do místnosti, ve které setrvávám vosa, není tam pro nás obě dost místa. Ale tohle bylo opravdu pokoukání. Tak nějak jsem věděla, že se dívám na zvláštnost, ale jistá jsem si nebyla. To jsem si nechala na pak, na strýčka Googla. Teď jsem vyskočila a letěla se o nález podělit se Zřítelnicí. Rozrazila jsem vchodové dveře a křičela, že se musí jít okamžitě, ale OKAMŽITĚ podívat, páč jsem našla brouka.

Z okna dětského pokoje se vynořila hlava a schovívavým tónem určeným pro velmi malé děti nebo mentálně retardované mě vyzvala, abych ukázala. Namířila jsem prstík v rukavici doprostřed záhonku: "Koukej!"
"Nevidim."
"Je tam brouk!"
"Tak proč ho nevezmeš do ruky?"
"Co když kouše?"
"Ale prosimtě. Už jsi viděla brouka, co kouše?"
Mraky, pomyslela jsem si. Ale zas je to JEN brouk. Nejsem přeci žádná máčka. A sáhla jsem rukou pro svůj objev. I přes tlustou vrtstvu rukavice jsem cítila jednotlivé nohy, jak se mi prochází po dlani. Když si to tvor namířil k zápěstí, rozhodla jsem se, že hrdinství bylo dnes dost a opatrně jsem jej položila zpátky do levandule.
"Hm, pěknej," pronesla hlava a zaplula.

Nedala jsem se. Pořád jsem někde vzadu v hlavě tušila, že můj objev není jen taková lecjaká věc. Sedla jsem si k internetu a zjistilla jsem, že se po naší zahrádce prohání, považte! samice Roháče obecného! Lucanus cervus! Otevřela jsem obě oči doširoka a četla a četla. Samá zajímavá fakta:

Žije v dutinách starých stromů a v mrtvých pařezech v lesích a hájích.
S odstraňováním starých stromů a pařezů mizí i přirozené prostředí a zdroj obživy tohoto brouka.
Snižuje se tak populace roháče obecného, ale i ostatních druhů brouků žijících ve stejném prostředí a roháč obecný se tak dostává na světový seznam ohrožených druhů.
V České republice byl rozšířen v listnatých lesích po celém území, dnes je však jeho výskyt lokalizován do několika oblastí. Nejhoněji se pak vyskytuje na jižní Moravě.

a teď pozor:

U roháče obecného se projevuje pohlavní dimorfismus, který spočívá v tom, že samci mají větší kusadla a jsou i celkově větší než samice. Ačkoliv samčí kusadla vypadají hrozivěji, jsou příliš slabá na to, aby ublížila. Naopak menší kusadla samice mohou způsobit bolestivé kousnutí. /sic!/

A prej že nekousne. Cha!

Našel jsem blog mé ženy.

1. dubna 2016 v 11:11 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Našel jsem tenhle blog.
Upozornil mě na něj kolega v práci.
Prý jestli už jsem četl tu legraci.
Nechápal jsem o čem mluví.
Tak prý mě má žena propírá na internetu.
Otevřel jsem tyhle stránky.
A zděsil se.
Četl jsem článek za článkem a nestačil se divit.
Jakou kreaturu ze mě má partnerka udělala.
Jak si ze mě utahuje.
Myslela si, že když sem tam napíše, že mě miluje, že to napraví.
Že si nevšimnu.
Jak byla naivní.

Vyřešil jsem to.
Už nikdy žádný potupný článek na svou nebo mou osobu nenapíše.
Už si nebude dělat srandu z našich dětí.
Ukončil jsem její trápení.

Ano.
Rozčtvrtil jsem svou ženu.
Nestačilo mi to a pižlal jsem dál a dál, až z ní zbyly malé, úhledné kostičky.
Konečně vypadá k světu.
Zahrabal jsem ji na zahradě.
Nikdo nikdy Prdlou Prvomatku nenajde.
Když mě někdo vypátrá, řeknu, že tenhle článek je fikce.
Nemají šanci.

A já už budu mít klid.

J.

Měření pindíků

15. března 2016 v 21:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Soutěžit a soupeřit je převážně doménou spíše silnějšího pohlaví, než nás, křehkých květinek. Potažmo soutěžit a soupeřit nahlas. Jsou to chlapi, kdo dokáže sedět v restauračním zařízení páté cenové skupiny až do kuropění, sázet do sebe jedno za druhým a čím více piv, tím větší ryba. Některé štiky se pak nevejdou ani do místnosti, ve které soutěž probíhá. Výjimku tvoří společné sprchy. (Původně jsem chtěla být třeskutě vtipná a použít pisoáry, ale tady jsem byla pánem tvorstva zastavena a opravena, že tam ne, tam je to humus.) Kupříkladu veřejný bazén. Ano, bavíme se o měření pindíků. Pánové pošilhávají tu vlevo, tu vpravo a kontrolují, zda jsou opravdu nejvybavenější v obci, možná na okrese. Ale mlčí.
Obdobou měření pindíků u dam může být kontrola účesu, nebo čitelnost nohou. Kupodivu dekolt ani pozadí si nehodnotíme. Aspoň tedy já ne. Také beze slov.

Kde se ale mlčet nedá, je měření mužů jejich ženami. Nebojte se, pánové, nevyprávíme si, která má vybavenějšího manžela nebo čí kašpárek zahraje větší divadlo. Na tom nezáleží. Důležité je, že hraný kus má u obecenstva úspěch.
My vlastně soupeříme v tom, která z nás má doma největší poklad, jenž je třeba vykopat. Stěžujeme si, že nevynáší koš, nekoupe děti, nepohladí, nepřitluče poličku, která byla objednána Léta Páně 2001. Vzájemně se chlácholíme, že jsme na tom vlastně dobře, když nás naše lepší polovičky netlučou a že pokud si pamatují aspoň roční období, ve kterém slavíme narozeniny, jsou to zlatíčka.

Jako nedávno.
Soutěžící č.1: "Tak si představte, co ten můj vymyslel. Když čistil po použití sušičku, přišlo mu, že do odpadkového koše je cesta strastiplná a daleká, zvolil tedy zkratku. Ty hnusný malý prachový válečky házel za sušičku. Prý si myslel, že když je to prach, tak nějak vysublimuje. Nedávno jsme se stěhovali. Nepřejte si vidět jakou hrůzu jsme našli za sušičkou. Malé různobarevné kuličky naskládané do výšky velkého koupelnového elektrospotřebiče."

Soutsěžící č.2: "Před časem jsme se chystali do zahraničí na hory. Ráno začalo zvracet nejmladší dítě, v poledne já. Večer, těsně před několikasetkilometrovou cestou jsem celou situaci barvitě popsala mému muži a jen tak na okraj jsem navrhla, zda by se cesta neměla přesunout na jindy nebo dokonce zrušit. ANI NÁPAD. Ve výsledku to bylo docela zajímavé. Střídavě jsme blinkali všichni, řidiče vozidla nevyjímaje."

Soutěžící č.3: "Tohle nevymyslíte. Manžel pracuje od nevidím do nevidím a domů jezdí strašně pozdě. Částečně je to způsobeno skutečností, že mu odešlo auto, tedy dočasně používá k cestování veřejnou dopravu a to je na vélmi dlouhé lokte. Z času na čas psychicky nevydržím a poprosím ho, zda by bylo možné pustit z rodinného rozpočtu chlup, tedy mnoho chlupů a koupit vůz nový, kterým by mohl domů z práce přijet dřív než o půlnoci. Že bych s ním ráda pohovořila a vůbec, mám své plány.
Jednoho (zimního, to je důležitý fakt) odpoledne se rozhodl, že mi vyhoví. Kolem čtvrté nebo páté hodiny odpolední vypnul počítač, zamkl kancelář a vyrazil do autobazaru vyhlížet To Auto. Když tam ovšem dojel, a že to nebyla cesta na deset minut, zjistil, že je taková tma, že si nemůže vybraný vůz pořádně prohlédnout, otočil se a vrátil zpět do kanceláře. O půlnoci byl doma. "

Měly jsme vítězku.

Až do dnešního dne. Je mi líto, milý Z., ale máte velmi vážnou konkurenci.

Zřítelnice oka mého si koupila Udělátko. To on dělá docela často. Koupí Věc, která vypadá jako kříženec tištěného spoje a krátkosrstého jezevčíka a snaží se mi vysvětlit, že se na tom dají smažit palačinky na hniličku. Tedy si koupil Věc, která když se píchne do elektrické zásuvky, roznáší signál po celém bytě. Nevím jaký signál, neptejte se mně. Ale prý, když si teď budu chtít pustit film z externího disku, který je uložený pod televizí, klidně můžu. Ten disk je (prý) zapojený do Udělátka v elektrické zásuvce, tudy jde signál další elektrickou zásuvkou ve střeše do wifirouteru a ten jej zase tím Udělátkem v elektrické síti posílá štandopede do zásuvky s Udělátkem, ve kterém je zapojená televize. Nechala jsem si celý postup vysvětlit asi třikrát, sledovala prstík, který putoval ode zdi ke zdi spolu s pomyslným signálem a přemýšlela nad jednou věcí. Kterou jsem na konci přednášky, blbka blonďatá, vyslovila nahlas: "Ahá! Takže tam, kde jsme doteď měli dvaceticentimetrový kablík mezi diskem a televizí, je sada Udělátek a elektrických zásuvek a routerů, které tahají signál po celém domě od disku pod televizí k televizi? Proč byl krátký kablík špatně? Mně to připadá, že je to jako jet do Áček po setmění."

Čekám žádost o rozvod.

Tak to by, myslím, stačilo.

12. března 2016 v 21:59 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V naší čtvrti, nějaký čas tomu, zjevil se krámek. Malý, barevný, voňavý, cizokrajný, nacpaný jídlem od dlaždiček po sádrokarton na stropě. A mně nastalo peklo.

Nejsem zastáncem fast-foodů. Já preferuji zdravou a na vitamíny bohatou stravu. Pravda, nevařím ji každý den, ale naprosto jasně si pamatuji jeden červencový čtvrtek, kdy jsem k vepřovému dusila mrkev.
Ale nikdo nejsme dokonalý a tak ani já z času na čas neodolám. V celodenním shonu, kdy opravdu nenacházím ani minutu na to, abych se postavila k plotně, a nalejme si čistého vína, strávila u ní notný kus svého odkvétajícího mládí, se sem tam zapomenu. Během poklusu městem od instituce k instituci, od obchodu k obchodu, od bankomatu k prodejně malých koláčků plněných nugátem (které bych, mimochodem, nejraději jedním šmahem pera postavila mimo zákon), ucítí mé nohy známou vůni přepáleného tuku a uzenin pochybného původu, a protestů racionální části mého já nedbaje, zastaví se v první frontě na rychlý oběd. Naštěstí to nebývá často, počítám jednou, maxiálně dvakrát do týdne. Ale jinak jsem vcelku normální.

Tedy není divu, že když si kousek od naší ulice postavili blízkovýchodní spoluobčané kebab-pizza rychloobčerstvovnu, došla jsem k jedinému logickému závěru, a to, že musím aspoň ochutnat. Tato kuchyně opravdu není můj hrnek kávy, jako většina mé generace jsem pubertu s hladovými půlnočními zastávkami strávila v časech, kdy frčel smažák v housce a hranolky s tatarkou, tedy chléb plněný grilovaným masem a (považte!) zeleninou, jsem už dopředu netipovala na nový chuťový hit mého žaludku.
Zase blbě.
Jednou jsem se zakousla a bylo mi jasné, že tady budu odteď bydlet. Naprosto luxusní žrádlo, to se prostě jinak říct ani nedá. Maso se jen rozpadalo, čerstvá zelenina příjemně křupala mezi zuby, hromada bylinkové zálivky tlumila její zdravou chuť. I když měla porce, ležící přede mnou v alobalu téměř půl kila, neměla jsem s její konzumací velký problém. I kdybych prasknout měla, prostě jsem to do sebe celé nasoukala. Uklidňovala jsem se, že je to na delší dobu naposledy, přeci nejsem pitomá, abych tam šla zítra znovu.
Zase blbě.

Když se mi kebab po nějaké době přejedl, nezávisle na tom vymyslel J., že je potřeba změnit pizzerii. A ano, kam jinam se vrtneme, než do té nově otevřené. Doufala jsem, že svět je stále ještě spravedlivé místo a když mají pánové dobré turecké speciality, v italské kuchyni budou pokulhávat.
Zase blbě.
Vedle kebabu tam mají naprosto luxusní pizzu. I teď, když o ní jen píšu, deset minut po večeři, spouští se mi pavlovův reflex a naprosto bezostyšně si cintám na klávesnici.
Naštěstí se tato placatá dobrota objednává v drtivé většině případů z poklidu domova telefonem a přiváží ji poslíček. Výborně, ostuda, plynoucí ze skutečnosti, že jsem v minirestauraci poobědvala a teď v ní hodlám večeřet, se nekoná. Stačilo mi, když jsem do krámku vešla a službukonající obsluha se na mě doširoka smála s otázkou, zda si dám to, co obvykle. Být štamgastem v tureckém bistru je ponižující. Člověk, potažmo ženská pak vypadá, že neumí uvařit. Nezávisle na tom, že je to pravda.

Tedy jsme si párkrát objednali a nechali přivézt pizzu.

A pak se to stalo. Jednou takhle večer, vracela jsem se po náročném dni domů a poslední, co se mi chtělo, bylo vyvářet pro mě a lásku mého života. O kluky už bylo postráno, těm se u nás opravdu vaří dle norem zdravé výživy (a nepřestává mě udivovat, že jim to fakt chutná), teď ještě, aby si žaludky naplnili dospělí. Zřítelnice oka mého telefonicky objednala a na mně už bylo jen večeři vyzvednout. Unavená, s kruhy pod očima, anonymně jsem vstoupila do anonymní fronty ve fast-foodu, abych si odnesla svou pizzu, ale než jsem stačila říct slova, kuchař se ohlédl a zamával: "Mam to pró fás. Čekéjte, ja fam to podam."
Poznal mou tvář. Ne hlas z telefonu, ani příliš často opakující se kombinaci objednávaného zboží. On si spojil závislačku na kebabu s hlasem mého muže a tváří, která vkráčela do jeho prodejny. Tři prvoplánově naprosto rozdílné osoby, které z jeho pohledu neměly mít lautr nic společného, a on věděl kdo jsem. Studem jsem se propadala. Vzala jsem si své krabice, zaplatila a ve snaze vypadnout co nejrychleji tam nechala opravdu horentní dýško.

Nezbývalo nic jiného, než s tureckými specialitami skončit. Musí mi stačit čínské nudle nebo křídla z KáeFCéčka. Takovej trapas.
Až jsem nedávno procházela úplně jinou částí města. Ve které stál úplně jiný krámek s kebabem. Jedna krátká návštěva mě nezabije.
Zase blbě.
K Naprosto Luxusnímu Obědu jsem tam dostala zvláštní sladký bochánek, který sice nevím, jak se jmenuje, ale jeho chuť připomíná nektar a božskou ambrózii. Mé rozhodnutí, že do téhle restaurace znovu nevstoupím dříve než za měsíc je ohroženo. Ale já se nedám. Zajdu si tam nanejvýš jednou možná příští týden, nebo dokonce až za čtrnáct dnů, on se mi ten sladký prevít stejně brzy přejí.

Kouzelná Krabice

4. března 2016 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Když jsem se tady nenápadně zmínila, že přede mnou stojí 1051 krabic a 653 pytlů k vybalení a uklizení, trošinku jsem si zapřeháněla. Není toho zas tolik. Do tisícovky se vejdeme. Ale i ta potřebuje zlikvidovat.
Tak teď se bavím. Otvírám, objevuju, identifikuju, přeskládávámm nebo dávám vyprat, či opravím roh na přebalu a odložím do příslušné police. Na třídění při balení nějak nezbylo času. Trávila jsem mládí s Máťulkou ve špitále, Zřítelnice oka mého cestovala po světě a když nám začala hořet stěhovací koudel u zadnice, nezbylo než dát na rady chytřejších a zkušenějších a prostě to jen naházet na jednu velkou hromadu. Třídit se bude později.

Později nastalo teď. Popelnice praská ve švech, nahoře na mě čeká asi 10 kusů nábytku a potřebností k nafocení, abych tržila nějakou korunu za věci, které ještě můžou udělat službu. Ještěže existují sběrná místa, poněvadž pár svetříků, které už by nejspíš nikdo nechtěl, neb vyšly z módy toku 1992, bych opravdu mezi odpadky zařadit nemohla, jak vypadají pěkně a nenošeně (no bodejť, taky jsem tehdy přibrala 6 kilo během jedněch Vánoc). Srdce by mi puklo. A tak třídím. Peru. Suším. Skládám.

A když jsem v nejlepším, vytane přede mnou Krabice. Od těch ostatních se na první pohled nijak neliší. Obyčejná banánovka, 80 na 40, sem tam nápis nebo obrázek exotického ovoce. Víko kryje fialová igelitka, aby se obsah při převozu nijak nepoškodil. Odklápím dekl, sundávám tašku a koukám. Koukám, až mi oči vylézají z důlků. Vidím svetr, který jsem si koupila měsíc předtím, než jsem otěhotněla se Šimonkem, tedy před pěti lety a (odhadem) patnácti kily. Jak se mi tehdy líbil! Jemné odstíny barev, hebká vlna, nápaditý rolák. Takový módní výkřik. Třikrát jsem ho měla na sobě, pak z jeho spodní strany začala vykukovat těhotenská pneumatika. Zvedám svetřík a pod ním vidím oblíbené zelené tričko. Dtto. Jak ráda jsem ho to léto nosila. Tři měsíce po chemoterapii, dvojčíslí na váze začínalo pětkou, ach! Ta dávná historie. Ještě hlouběji nacházím modré kapsáče. Ty jsem milovala. Mám je bratru deset let (hmotnostní výkyvy během tohoto období mi dovolily nosit je maximálně dvě léta), už jsou vysloveně na lítačku, ale střih je pořád perfektní. Tak pohodlné, tak šik! Milovala jsem je. Svírám v prstech látku a přemýšlím. Že bych... Co kdybych..... Mohly by.... Tu kacířskou myšlenku zahazuju jako použitý lístek na autobus. Nebuď blbá! Táhlo ti tehdy na třicet, víš jak jsi vypadala? Máš ponětí, co s tebou udělala dvě těhotenství, gravitace a těch let? Pokušení je však silnější. Dívám se na Krabici, vedle ní už vybalenou hromádku a na kalhoty v ruce. Tak jo. Aspoň budu vědět, že do té popelnice patří. Oblékám jednu nohavici, kupodivu dobrý, pak druhou, no hele, dopínám knoflík a Jéééééééééééé! Mám je na sobě! Žádná paráda to teda není. Opravdu jen na zahradu a to jen tam, kam není vidět z ulice. Ale oblékla jsem je! Mé referenční kapsáče! To snad není možný.... Obhlížím se v zrcadle, snažím se ignorovat špeky, které se mi ze zadku, jenž svírají malé kalhoty, vrazily do břicha a teď trčí centimetr nad zipem. Nevadí. Uvidí mě jen děti a těm je mámina linie šumafuk. Má radost nezná mezí. Postupně na sebe navlékám svetřík i zelené tričko. Všechno mi je! Mám úplně plnou Krabici Banánovku nového oblečení! Tetelím se blahem. Odcházím zbouchat smažený sýr k obědu a ani se nestydím. Oblékla jsem referenční kalhoty a to mění všechno. Oficielně se řadím z obezitek mezi plnoštíhlé. Tak. Jedna malá dietní chyba nic nezmění, hladovět můžu zítra.

A nebo taky můžu svetřík, zelené triko i kapsáče nacpat do kontejneru na textil. Teď už je to jedno. Ten okamžik, kdy jsem měla staré oblečení na sobě, jsem svázala mašlí a uložila dozadu, tam, co je Ukazování občanského průkazu při koupi alkoholu v šestatřiceti. A za dlouhých zimních večerů, až mi bude opravdu mnoho, si tyhle chvilky vybalím a budu se kochat.

Přesně pro taková rána,

2. března 2016 v 13:20 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
jako bylo to včerejší, jsme to dělali. Přesun naší rodinné jednotky. Svět se stal jednodušším, cestování rychlejším, život krásnějším.

Abych vysvětlila. Včera nasněžilo. Co, nasněžilo. Včera se otevřelo nebe a na zem dopadla čepice původně určená Himalájím. S rozbřeskem jsme otevřeli svá rozespalá oka, otočili je směrem k oknu a zjistili, že jsme v průseru. Jemnější povahy odpustí mou franštinu, ale slova jako průšvih nebo problém zdaleka nevystihují situaci, ve které jsme se ocitli, hrabla na sníh nemaje, pořádným koštětem nedisponujíc. Před domkem už nebyla zahrada, bylo tam bílo, místo tůjí u plotu bylo také bílo, po pás zahradního domečku bylo bílo, a branka vedoucí k protaženému chodníku se vyskytovala na hony daleko. Usmála jsem se směrem k lásce mého života a hlasem jako cukrkandl mu sdělila, že toto je přesně ten okamžik, kdy čekám, že mi ukáže svou chlapskou sílu a um. A odkráčela jsem do tepla.

Kde mě čekaly dvě děti, dvě nechodící děti, které se těšily do zařízení. Aby tento text měl hlavu a patu (což se tady stává opravdu málokdy), je potřeba nejprve uvést, jakým způsobem jsme se dostávali z domu v takovéto dny na sídlišti.

1) Obléct sebe
2) Obléct děti
3) Posadit do kočárku před bytem dítě č.1
4) Posadit do kočárku před bytem dítě č.2
5) Zavolat výtah
6) Obout boty dítěti č.1
8) Obout boty dítěti č.2
9) Doobléci dítě č. 1 (v bytě by se při čekání na činnosti týkající se bratra bylo bývalo upeklo ve vl. šťávě)
10) Doobléci dítě č.2
11) Podruhé zavolat výtah
12) Nacpat do výtahu kočárek s dítětem č.1
13) Sjet do přízemí a zaparkovat v chodbě
14) Vyjet zpět k bytu
15) Nacpat do výtahu kočárek s již vřeštícím dítětem č.2
16) Sjet do přízemí a zjistit, že jsem si kočárkem s dítětem č.1 částečně zablokovala dveře výtahu
17) Hrubou silou přeprat brzdu na kočárku s dítětem č.1 a opustit kabinu
18) Zkontrolovat stav schodiště před panelákem
19) Chopit se koštěte a soli
20) Vyjet s dítětem č.2 před dům a nechat ho vřeštět tam. Čistý vzduch je dobrý na plíce
21) Najít klíče na dně kabelky a vrátit se k výtahu pro dítě č.1
22) Vyjet z domu s dítětem č.1 ostentativně se chechtajícím bratrovi
23) Dojet s oběma kočárky k autu (pokud sněží, rovná se tato cesta výkonu výšlapu na Petřínskou rozhlednu)
24) .... už mě to nebaví... Postupně nacpat všechny tři do auta a někam odjet.

Ale včerejšek byl úplně jiná liga.
1) Obléct sebe
2) Kompletně obléct jedno z dětí
3) V partnerových keckách, které jsou nejblíž dveřím a které se dobře nazouvají přes papuče, dojít k nastartovanému a už zahřátému autu a posadit do něj Matěje
4) Kompletně obléct zbylé dítě
5) Obout si vlastní boty a odnést Šimonka do auta.
6) Odjezd.

Nekonečné labůžo.

Ovšem to nebyl konec dne. Jednalo se teprve o jeho začátek. Po rozvozu robátek jsem se cestou domů zastavila v železářství, abych tam zakoupila fungl nové, krásné, oranžové, plastové hrablo na sníh. Které bylo potřeba okamžitě pokřtít. Tedy ještě než jsem pozřela svůj první doušek ranního kafe, ještě než jsem zabořila zuby do jahodové koblihy, udělala jsem si velice příjemnou rozcvičku.

Je tady krásně.
I když sněží.
Dnes nezvednu ruce výš než k hornímu patru myčky na nádobí a večer mi musel J. posadit na záda Matýska, aby mi je narovnal, ale nevadí. To se poddá.
Je tady opravdu krásně a co nevidět přijde jaro.

Je tu tma a ticho

25. února 2016 v 11:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Máme tady první dojmy panelákové květinky přesazené na zahradu. No teda. Květinka nestačí koukat. Má za sebou několik probdělých nocí, kdy se probouzela s tlukoucím srdcem a myšlenkou plnou strachu (většinou zbytečně), že to, či ono nezvládne. Péči o dům. Péči o zahradu. Péči o garážové stání. Péči o plot. Péči o unaveného muže a rozjívené děti. Dojíždění. Tady už to není jako v paneláku, všechno při ruce. Kytička platí daň za svou nově nabytou volnost a drandí auty po celém okrese tam i zpět, co jí kola stačí. A fakt nestojí o to, vidět na konci měsíce konečnou sumu za palivo. Opravdu. Já to snad ani nebudu sčítat, to bych se do konce života nevyspala.

Systém si ale, navzdory jejím obavám, pomaličku, leč jistě, sedá do nově postaveného kolejiště. Byly určeny role, stanoveny úkoly, byly delegovány pravomoce a pevně dány povinnosti. Dnes, čtrnáct dnů po výbuchu, kdy se usadil prach a začínají se sčítat škody, se již rýsuje světlá budoucnost, ve které se všichni včas dostanou tam, kam mají, do práce, do školky, do školy, k lékaři, do knihovny, na úřad i do super-hyper. Všichni mají kde spát, kam si uložit pyžamka a ví, kde najdou čistý ručník. Těch se nám, pravda, stále ještě moc nedostává, většina byla použita k ochraně vzácného prababiččina porculánu a ještě vzácnější J. elektronice. Ale jak ubývá krabic a pytlů, vynořují se i ony ze svých skrýší, dávají se vyprat, USUŠIT (ano, s odchodem z paneláku jsem zatoužila po sušičce prádla. Nelogické, ale velmi praktické.) a naskládat do polic vonících novotou.

S postupem času ubývá bubáků a strašidel a přibývá radostí. V noci je tady tma. Opravdová tma. Ne ta městská, kdy do oken svítí tři až čtyři pouliční lampy a sousedovic televizor. Tady je tma tmoucí, která se jednak dá krájet tupým nožem, za druhé skrz ni není vidět vlastního kroku. Je to kouzelné. Stejně jako noční ticho. Nehoukají sirény aut záchranného systému, nevrčí motory, neklapou podpadky sousedky, vracející se z noční směny. Jen s rozbřeskem tichounce a opatrně, trousí své poznámky probouzející se slepice za plotem. A z času na čas štěkne pes.

A pípají ptáci. Samozřejmě, scénu s ranním otevřením dveří znám z mnoha prázdnin a dovolenkových pobytů. Ale zažít to ráno v pracovní den, jen tak v pyžamu vyběhnout před dům do auta, přímo do ještě zmrzlého slunce, to je úplně jiná liga. Hlavně, když tomu člověk ještě není naučený, když to nečeká, že jakmile otevře dveře, dostane plný zásah paprsky do obličeje a přes nos mu přeběhne čerstvý vánek. Do toho zapípá vrabčák a to je konečná. Na rtech se mi rozleje úsměv od ucha k uchu a celé dopoledne tam vydrží. I když se během něj zatáhne a na střechu dopadají téžké kapky nebo zmrzlé sněhové kuličky. Paneláková květinka to únorové nadělení pozoruje stále ještě špinavými okny po malířích a tlemí se, poněvadž nekouká na silnici, ani na dálnici, ani do sousedních bytů, ale na zahradu, kde se pomaličku chystají ke květu ovocné stromy a jí se honí hlavou, že sakra neví, co s nimi. Ve starém působišti jí umíraly pokojovky, kaktusy, ba i nezničitelná dracena opustila svůj květináč Léta Páně 2009 ve věku necelých tří let. Příčina uschnutí zůstává neznámá, pravděpodobně půjde o nedostatečnou péči. A teď se dívám na jabloně, třešně a nejpíš meruňku, možná ananas a bojím se, že se léta nedožijí. Jejich velkým štěstím je, že jsou na zahradě, mimo dosah mých nešikovných rukou, kde na ně prší a kořeny jim prohrabe sem tam nějaká ta žížala, tedy mají naději, že přežijí.

Uvnitř domku vládne nepořádek ze stěhování, který se už čtrnáct dnů snažím zlikvidovat. Moc mi to nejde, času je málo a i to prvotní nadšení trochu vyprchalo. Sbírám elán kde se dá, ale po vysypání a uklizení deseti pytlů a objevení osmi krabic, které jimi byly zavaleny, se člověku vybalovací nálady lehounce nedostává. Nevadí. Z toho se nestřílí, to je Kosmetický detail. Jednoho krásné dne, za týden, měsíc, možná tři, čtyři roky, to tady bude čisté, bezpytloidní a bezkrabicovaté, prostě zabydlené. Všude budou Věci, Předměty a Lapače prachu a já budu se slzou oku vzpomínat na dny, kdy v jednom koutě stála pohovka, ve druhém stůl a Matýsek se skrz nahromaděný materiál nedostal od dveří pokoje do postele.

Kam dál