Lampa

Sobota v 14:27 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Staré pořekadlo dí, že nemoci nechodí po horách, ale po lidech. My jsme toto pořekadlo povýšili o úroveň výš, nám ochořela lampa. Jak se ukázalo později, nemoc byla smrtelná, ale v danou chvíli, sledujíce poblikávání a pohasínání, naivně jsme si mysleli, že tohle zvládneme a to dokonce i bez zásahu lékaře. Ono totiž, kdyby se jednalo o lampičku stolní, malinkatou a nenápadnou, bratru za padesát u našich asijských spoluobčanů, nehnuli bychom brvou. Ale toto byla ozdoba dětského pokoje, pocházející z dalekého Švédska, o dvou žárovkách různé velikosti a intenzity, pyšnící se výškou vzrostlého J. Bylo to prostě heblo, které jsme neměli po přestěhování kam dát, ale bylo nám ji líto vyhodit.

Tedy se začala chovat divně. To bylo asi před rokem. J. je původem elektrikář, byl si jist, že to bude vadný kontakt. (Nebo kurvítko, pomyslela jsem si, ale nechala práci na odborníkovi.) Chyba číslo jedna. Jako každému správnému chlapovi se slíbená oprava nemusí připomínat každého čtvrt roku, tak ani J. s lampou nespěchal. V červnu to vzdala žárovka číslo jedna. Zřítelnice oka mého stále trvala na opravě. V září některé dítě pořádně zabralo a urvalo dráty k žárovce číslo dvě. J. smutně pokrčil rameny, přesto vyjádřil jistou naději, že by se mohl pokusit závady odstranit (kdyby se mu chtělo a za pěkného počasí, což už zbaběle nedodal).
"Nedá se nic dělat, musí se vyhodit." Prohlásil krk, jenž hýbe hlavou naší rodiny, pomýšleje právě na onu hlavu, že se zachová jako gentleman a úkolu se sám zhostí.
V říjnu si celou nesvítící lampu strhlo některé dítě na hlavu.
Rozhodla jsem se, že budu za něžnou dámu, která doma navaří, vypere a uklidí jeskyni, ale lov mamutů přenechá vůdci smečky. Aby nedošlo k dalším boulím a zbytečnému dětskému pláči, přestěhovala jsem tu věc k nám do ložnice.
Kam se začátkem listopadu vloupalo druhé dítě a ve chvíli, kdy jsem ho doběhla a chtěla nehodě zabránit, strhlo lampu na mou hlavu.
Pohár trpělivosti přetekl.

Úplně nejraději bych ji nacpala do některé popelnice, což se jednak nesmí, a taky mám pocit, že by se tam celá stejně nevešla. Jet s ní, s milostpaní, extra do sběrny komunálního odpadu na druhou stranu městečka se mi sakra nechtělo. Kontejner na elektroodpad stojí o tři ulice vedle, ale při představě kočárku v jedné ruce, lampy ve druhé a těch tří ulic, jsem získávala pocit, že je to némlich jako s tou odvrácenou stranou města. Prostě daleko. Načež jsem došla k jedinému logickému vyústění situace, postavit ji k popelnicím a počkat, až si ji někdo vezme. Vždyť on se někdo najde. Mám zmapovány minimálně tři potřebné, kteří nás odpadu pravidelně a ochotně zbavují.

Jak řekla, tak udělala.
Toho odpoledne jsme naplnili Arthura k prasknutí a vydali se regenerovat síly na venkov. Když jsme šli poslední cestu s bagáží, do volné ruky jsem popadla i lampu.
"Kam to proboha neseš? Víš, že do popelnice to nesmí." Děla zodpovědná půle našeho svazku.
"Neboj se, mám své plány."
"Jestli to teď poneseš ke škole do kontejneru na elektro, upozorňuju tě, že za tři minuty startuju auto a odjíždíme, na nikoho nečekáme."
"Neponesu."
"Ale ty víš, že do popelnice to nesmí!" opakoval kolovrátek.
"Já ji taky nedám DO popelnice, já ji postavím K popelnici, on už si ji někdo vezme."
Když z auta viděl, jak jsem lampu umně nainstaovala přesně tak, jak jsem řekla, otráveně protočil oči. Byla jsem prohlášena za neekologického jedince, který se neumí sociálně chovat a dělám akurát bordel. Ještě než větu dořekl, zastavilo před námi auto přímo uprostřed přechodu pro chodce. Z téměř luxusního kombíku vystoupil pán, rozhlédl se, povytáhl si opasek a nechal naši milou lampu zmizet.

A ještě než se zeptáte - ano, udělalo mi to naprosto škodolibě radost.
 


Mám se bezva

12. listopadu 2014 v 14:21 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak odpovídáte na otázku "Jak se máš?" Poněvadž já s ní mám trochu problém.
Jsem původem těžká optimistka, tedy s radostí odpovídám "Bezva!", "Výborně!" a "Skvěle!", jenže pak se dívám na ten překvapený úsměv, zvedající se tázavé obočí a pochyby v očích pod ním.
Nejsem si moc jistá, zda taková reakce na číkoliv odpověď "mám se výborně", je v naší společnosti standartem, nebo jsem jí postižena jen já.
Na druhou stranu, už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem pozitivní odpověď na tuto otázku slyšela. A i kdyby, předpokládám, že bych se zachovala stejně. Kdo se má dnes Bezva-Skvěle-Výborně? Každého nás něco tíží, něco nám vadí, či to obtěžuje, někdy nás to prostě a jednoduše sere, ale děje se to všem a pořád. Události, Nehody a Průšvihy. Trápíme se jimi, děláme si z nich hlavy, až je máme jako pátrací balóny, a když se nás někdo optá, jak že se nám daří, nemáme vlastně jinou možnost, než se pousmát a odvětit, že "To jde", "Celkem fajn" a mé oblíbené "Kdyby to bylo ještě lepší, už to nevydržím."

Svého času jsem sama v sobě ztratila odvahu na Bezva-Skvěle-Výborně, poněvadž jsem začala mít intenzivní pocit, že tazateli lžu a to drze, do očí a hned minutu po našem setkání. Neměla jsem se za to ráda a vůbec mě to obtěžovalo. Což byla samozřejmě další pidipotíž do mé sbírky, a k postiženým dětem, rakovině a ztracené škrabce na brambory, jsem si do seznamu "Stojí to za houby" přidala i lhaní přátelům. Zkusila jsem tedy "Ále, znáš to." A to taky nefungovalo. Následoval výraz Hluboké zamyšlení, pak Dovtípení se a celá skladba končila tváří Ach ty malá chudinko. Jelikož se necítím býti malou chudinkou, poněkud mě to deprimovalo. Zjistila jsem, že je potřeba myšlenku trochu rozvést a dodat celé větě malounko optimismu. Přidávala jsem tedy něco o tom, že sice mají kluci epilepsii a léky moc nezabírají, ale už máme nový a doufáme, že to bude lepší. Nebo že ano, J. sice odjel na měsíc na služební cestu, ale nevadí, udělali jsme si s dětmi na balkóně takové malé hřiště a skvěle se tam bavíme.
Nepomohlo to. Malá chudinka tu zůstávala s námi.

Až jsem na to přišla. Můj pocit klamu, když jsem někomu řekla "Máme se výborně, děkuji." je jen MŮJ pocit klamu. My se máme výborně. To, že nám výhled na slunce zkazí sem tam nějaká lapálie /krásné slovo, že?/, je čistě náš, soukrommý, osobní problém. A my se s ním dříve či později popereme, takže už nám v životě překážet nebude. To zásadní a důležité je u nás doma v pořádku. Máme se rádi, máme střechu nad hlavou, máme co jíst, ti, kdo jsou schopni chůze, mají práci, do které se těší.... Opravdu se máme fajn.

I přesto, že naše děti nejsou ideální.
I přesto, že nás sem tam potká nemoc.
I přesto, že naše zářná budoucnost na nás z dálky ani tak moc nezáří.
I přesto, že nás opustila osoba, po které v našich životech zůstane prázdná díra a už navždy se nám po ní bude stýskat.
I přesto, že někdy je to sakra těžké, usmát se a říct "Mám se bezva."
Pořád trvám na tom, že dokud se umím usmát a vyslovit to, je to pravda.

Vycházky.

9. listopadu 2014 v 13:49 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Po týdenní absenci lásky mého života, kdy dal přednost svému šéfovi přede mnou, což si sice beru osobně, ale to je tak všechno, co s tím mohu dělat, jsem včera prohlásila, že si "beru vycházky", tedy odcházím z domu. J. se optal, zda se ještě někdy míním vrátit a pronesl něco o vynesení odpadkového koše, pokud můj útěk od rodiny povede kolem popelnic.

Původně jsem měla v plánu zdržet se jen pár hodin, tj. maximálně dvě, ale jak známo, člověk míní a dobrá zábava ve vybrané společnosti jeho plány mění v prach. Bylo mi prostě báječně. Už proto, že jsem popustila uzdu své lenosti, kecla si do kouta na pěnové puzzle mezi spoustu malých, roztomilých mimin, jež po mně absolutně nic nechtěla, neboť jejich matky byly v dosahu a má jediná činnost spočívala v chrastění chrastítky a dělání ksichtů, což by mi šlo. Povídalo se o všem a o ničem, všichni měli dobrou náladu a to včetně dětí všech věkových kategorií, které pobíhaly mezi betlémy v různém stupni rozestavěnosti a stolem se zákusky. Sledovala jsem šrumec kolem sebe, sem tam se zapojila do hovoru a užívala jsem si každou jednu minutu.

Jako tuto:
Vedle mě seděla na zemi kamarádka P. se svou tříletou dcerou. Holčička se mámě tulila v náručí, ukusovala buchtu a drobila si čokoládu s kokosem na plyšového medvěda. Rozhazovala úsměvy a svou roztomilost na všechny strany, a spolu s objímající matkou působily jako reklama na časopis Maminka. Nemohla jsem se na tu dvojici vynadívat. Láska mezi nimi by se dala krájet jako Rákosníčkova mlha.
V jednu chvíli se ta malá otočila tváří k mámě: "Máš mě ráda?"
"Mám."
"A jak moc?"
"Takhle! Takhle! Takhle!" objala P. holčičku tak silně, až jsem zaslechla zapraskání malých žebírek. Dítě se řehtalo a nadšeně výskalo. Teď byla řada na matce: "A ty mě ráda máš?"
"Mám."
"A jak moc?"
Maličký palec se spojil s maličkým ukazováčkem, že by se mezi ně mravenec nevešel. Tento symbol byl P. kategoricky vsunut před obličej.
Takhle málo? napadlo mě. Bylo mi to líto. Dvě hodiny sleduju mazlení, lechtání a hlazení, abych se na konci dozvěděla, že máma je důležitá jako zrnko písku. Ach jo.
Holčička se zadívala do matčiných očí a skrz své spojené prstíky prohlásila: "Všude okolo."

Tak teď.

2. listopadu 2014 v 21:53 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem vášnivý čtenář. Mluvím-li v tomto případě o vášni, mám na mysli dvě až tři přečtené knihy za týden. V ideálním světě. Ve kterém se nacházejí ony knihy, ale už ne má maličkost. Já tvrdnu tady, v realitě plné práce, vaření, přebalování, prokrastinace a vůbec žádného volného času. Já se nyní pohybuji v průměru dvou až tří přečtených stránek měsíčně a fakt mě to dost mrzí.

Svého času jsem se onomu ideálu blížila, bylo to na střední škole, kdy jsem se svému koníčku věnovala prakticky pořád, vyjma případů, kdy jsem spala nebo balila kluky. A i tam bychom mohli najít pár náhodných očních kontaktů v knihkupectví a několik letmých dotyků v knihovně, v oddělení zeměpisné literatury a cestopisů. Četla jsem pořád a všude, nejraději během výuky, což velice nelibě nesli pedagogové, ale když zjistili, že jsem schopna s očima zabořenýma do knihy zareagovat na právě vyřčenou otázku, nechali mě být.

Chybí mi to. Stejská se mi a navzdory všemu a všem, obklopuji se v našem malém bytě komínky knih, které "čtu", budu číst (jednou), nebo bych si chtěla přečíst (pochybuju, že se k nim kdy dostanu). J. mě v mé snaze všemožně podporuje a několikrát za kvartál se zeptá, zda jsem už přečetla jím doporučované Hladové hry (bichli o snad tisíci stranách), které jsou zastrčené v komínku na nočním stolku a trpělivě čekají, až dostanu střevní chřipku a sáhnu po nich.

Nedávno jsem došla k závěru, že řešením mé situace by mohla být kniha o hodně málo stranách. Časopis. Přibližně ve stejné chvíli mi kamarádka v práci podstrčila zajímavý článek v renomovaném měsíčníku, který jsem hladově zhltla a nadšeně se vrhla na zbylé stránky. Když tady teď napíšu, že si pravidelně kupuju Květy, polovina z čtenářů můj blog zavře a už sem nikdy nevstoupí a druhá polovina z oněch šesti se mi vysměje. Budu svému oblíbenému časopisu tedy pracovně říkat Hustler.

Začala jsem si tedy přibližně před půl rokem kupovat Hustler. První číslo jsem zhltla během několika minut, které jsem trávila v koloně na některé dálnici nebo obchvatu města (dneska je to vlastně jedno, stojí se všude) a nadšeně očekávala příchod příštího měsíce a tedy i nového čtení. Můj problém byl vyřešen. Mé nové knihy nemají víc než sto stran, obsahují obrázky a když je dočtu nemusí se mi povalovat v komínkách po bytě, ale dají se použít jako hračka pro děti, k vypodložení dna koše na odpadky nebo na šlupky od brambor. Jsou perfektní.

Druhé číslo jsem si už šetřila, první měsíc se mi zdál neúnosně dlouhý, takže jsem v koloně přečetla jen polovinu a zbytek si nechala na doma. A to byla malá chyba v mém jinak dokonalém novém systému. Po čtrnácti dnech jsem z časopisu sfoukla vrstvičku prachu, přečetla dva články a odvolána k důležitější činnosti, dorážela jsem dubnové číslo v půli května. Kdy už se mi na nočním stolku povaloval květnový Hustler.

Nebudu to protahovat, u postele mám komínek pěti knih s Hladovými hrami na dně a hned vedle, za dětskou chůvičkou, leží nová hromádka, obsahující zářijový, říjnový a listopadový Hustler. Jak já to vidím, buď si budu muset pořídit tu střevní chřipku, nebo se teď hned zvednu, přestanu si hrát s počítačem a půjdu si číst.

Jak málo někdy stačí

1. listopadu 2014 v 23:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Je toho plná odborná i neodborná literatura:
"Myslete pozitivně!"
Ó ano! Jak jinak!
"Usmívejte se, mračící se tvář nemá nikdo rád!"
Samozřejmě!
"Buďte šťastní!"
Budu!!!
"Vaše postižené dítě je DAR!"
Jistě, jsem velmi šťastná, že ho mám a usmívám se na něj jen pozitivně!
....

Takhle to ale nechodí.
Nikdo neumí být šťastný pořád nebo na povel a pokud se rozhodnu, že se teď hodinku, dvě budu utápět v čiré deprézi, budiž mi dopřáno. Když ráno vstanu z postele, omluvte mou franštinu, prdelí napřed, mám plné právo mračit se na svět minimálně do druhé hodiny odpolední, kdy si do kafe nasypu tři lžičky cukru krystal a na dezertní talířek nainstaluju špičku, zakoupenou ve firemním bufetu.
Jsou dny světlé a dny, kdy to stojí za ho...uby.
A bohužel, nebo bohudík, je potřeba užít si je všechny. Teď jde jen o to, ustát je se ctí.

Jako ten, kdy jsem se poprvé pohádala s Matějem. S klukem, který nedokáže říct ani jedno jediné slovo.
Ale umí naprosto bravurně kývat a kroutit svou krásnou, téměř osmiletou hlavou. Což předvádí jen v neděli a ve svátek, většinou za dobrého počasí. Můžu se stokrát zeptat, jestli má hlad, a když má, po stoprvé lehce pokývne, jen tak náznakem, aby si náhodou svou novou dovednost neochodil. Právě proto pro mne byla naše rozepře velkým překvapením.
Seděl toho podzimního dopoledne na gauči, sledoval potisící druhý díl Shreka a lehounce nepříjemným kňouráním dával najevo jakýsi diskomfort. Nemám to ráda (což on velice dobře ví a patřičně situace zneužívá), poněvadž se začne chovat jako blonďatý metronom a po půlhodině pravidelného "kní" má jeden chuť roztřískat všechny sklenice po babičce, co jich jen doma má.
"Maty, potřebuješ něco?"
ticho.
"Máš hlad?"
ticho.
"Chceš přebalit?"
ticho.
"Mám tu televizi vypnout?"
ticho.
"Něco tě bolí?"
ticho.
/to je krásná hra, viďte?/
"Chceš na zem, abys mohl lézt?"
ANO. /kývání hlavou/
Bingo!
"Tak ale dáme ponožky na nohy, ano?"
NE.
"Bez ponožek tě na zem nepustím. Chceš teda dolů?"
ANO.
"S ponožkama."
NE.
"Takhle by to nešlo. Pokud chceš dolů, jedině s ponožkama."
/pokrčení ramen, které jsem si vysvětlila jako "budiž"/

Můj chlapeček mi odmlouvá. Jsem šťastná.
Načež se do té spokojené mysli vloudí myšlenka, že celý rozhovor mohl vypadat úplně jinak. Bez kňourání, pokyvování a kroucení hlavou, nemusela bych se ptát osmiletého kluka, jestli potřebuje, abych mu pomohla slézt dolů z gauče a navlékla na nohy ponožky. Na scénu přichází smutek a má stará dobrá známá - lítost. Nemám ji ráda, ale zdá se, že se bez ní po zbytek svých dnů neobejdu.
Nevadí.
Po noci vždy přijde ráno, po dešti vysvitne slunce. Zazvoní telefon a když ho zvednete, nadšený hlas na konci drátu /ha a puberťáci jsou ztracení/ vám nadšeně oznámí, že /cituji/
"JEN JSEM TI CHTĚLA ŘÍCT ŽE JE MI DNESKA STRAŠNĚ DOBŘE, ŽE JSEM ABSOLUTNĚ ŠŤASTNÁ!"
a vy jste šťastní s ní.

Ten hovor si schováte do krabice, převážete mašlí, stejně jako vzpomínku na Vánoce 1986 a maturitní večírek, a uložíte ho na polici, někam, kde ho budete mít po ruce, až ho budete potřebovat. Protože takových telefonátů není v lidském životě nikdy dost.

Nejsem. Nejsem a nejsem.

15. října 2014 v 14:52 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak mi zase jednou prdlo v kouli. Rozhodla jsem se navštívit rodinu, která navzdory tomu, že je miluji a stýská se mi po nich, urputně trvá na tom, že zůstane žít tam, kde je, i když to znamená za horami, za lesy, tam odkud to mají všude strašlivě daleko. A co víc, leží mezi námi parkoviště jménem dálnice Dé jedna. A to je, věřte mi, opravdu desátý kruh pekla. Aspoň touhle dobou, napočítala jsem na ní 20, slovy DVACET uzavírek a je naprosto jedno ve kterém směru, poněvadž, nejspíš proto, aby to žádnému jízdímu pruhu nebylo líto, cestáři při opravě jednoho směru přesunují auta do toho opačného a tak tam imrvére doprava stojí, pěkně solidárně, všichni za kamionem, kamion za všemi.

Tudíž mě, malé, nebohé řidičce v obrovském kombíku, zbývají dvě možnosti: Jet a stát nebo nejet vůbec. Rozhodla jsem se pro tu první, už kvůli tomu, že dálnice se dle mého skromného odhadu bude opravovat měsíce, roky, nejspíš desetiletí a toho by se zlatá rybka mé sestry nemusela dožít.

Nachystala jsem nám jídlo na měsíc. Vodu se šťávou preferované značky na čtrnáct dnů. Jogurty, přesnídávky, nakrájela jsem a namazala bochník a půl čerstvého chleba. Na sedadlo spolujezdce jsem pěkně do komínků vyrovnala plíny, rezervní oblečení, oblíbený červený hrneček, brynďáky a medvěda na spaní. Tak, aby stačilo natáhmout od volantu ruku a hodit potřebnou věc za záda. Byla jsem víc než připravená.

J. se této taškařice zbaběle neúčastnil. Bohužel ho studijní povinnosti přikovaly pevně k lavici v posluchárně, odkud se směl hnout pouze pod hrozbou nesložené závěrečné zkoušky, což by můj milovaný Krhounek určitě nepřežil. Nevadí, my si poradíme.

Plán byl takový, že vyjedeme velice brzy ráno, tak, abychom se vyhnuli všem případným zácpám a kolonám. Podařilo se. Téměř za rozbřesku, mohlo být deset, maximálně třičtvrtě na jedenáct, jsme se s dětmi slavnostně vykopali z domu, nacpali do vozu a vyrazili. Nemůžu si pomoct, ale ať se večer před odjezdem připravím sebelépe, dokonce spím pro jistotu oblečená, ráno nejsme schopni opustit byt před desátou, i kdyby mi budík vyzváněl úderem čtvrté hodiny /vyzkoušeno/. Někde bude chyba v systému.

Dálnice k nám byla milosrdná, ostatní řidiči ohleduplní, svatý Kryštof, patron cestovatelů, klidně podřimoval v kufru auta. Jinak si to neumím vysvětlit. Všechny čůrací a svačinové zastávky proběhly včas a bez ztráty kytičky, nikdo nespokojeně nemručel, nepobrekával, nekřičel hlady, v Arturovi vládla přátelská nálada, kdy já kluky bavila glosováním rádiového zpravodajství a oni mi žvatláním a výskáním přizvukovali. Víceméně se dá říct, že jsme si to užili. /Ano, po bitvě je každý generál./

Z celého krásného víkendu, kdy si kluci užívali příbuzenstvo a já nepřetržitou hlídku nad dvěma nekontrolovatelnými šrapnely v bytě na děti nepřipraveném, mám smíšené dojmy. Jednak obrovskou radost nad schledáním, pak příšernou lítost nad zničeným DVD přehrávačem a taky vzpomínku na kamarádku, která o mně prohlásila, že jsem NADžena. Že jsem sice úplně šílená, vydat se na D1 sama se dvěmi dětmi, ale zároveň se klaní před mou odvahou a statečností, že jsem to dala.
Nejsem nadžena.
Nejsem odvážná a
nejsem statečná.

Já jsem jen v situaci, kdy mám na výběr. Buď mámu uvidím, nebo taky ne.

Pořád se mi kamarádčin překvapený výraz honí hlavou. "Ty seš tu fakt autem? Fakt sama? S oběma dvěma??? Ty seš prdlá."
Jsem. Ale čím víc nad tím rozhovorem přemýšlím, tím víc mi dochází, že takhle a už jen takhle bude vypadat můj život. Že s dětmi už to jednodušší nebude, naopak, jak budou stárnout, růst a těžknout, budou mé cesty složitější, problémy hůře řešitelné, výzvy větší a blbě zvládnutelné. Ale vždycky si budu moct vybrat. Překročit svůj stín a vymyslet, jak to udělat, nebo sedět doma a brečet, že to nešlo.
A já se rozhodla, že se po zbytek svého mrzkého života nepřikovám k plotně a dávkovači na léky. Prostě ne.
Je mi jedno, pane Osude, jak hodně se hodláte mou osobou bavit. Dokud to půjde, já si budu života užívat. Slyšíte?!

Dialog o cyklistice

9. října 2014 v 15:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pamatuji si svou češtinářku na základní škole. Tu první, druhou i čtvrtou. Pamatuji si i všechny tři z gymnázia. A naprosto jasně si vybavuji jak nám diktují zadání úkolu "Převyprávějte vlastními slovy...." Ráda bych. Ale tentokrát to nejde. Tuto zábavnou příhodu z mého "manželství" si budete muset přečíst přesně tak, jak se udála a byla zaznamenána pro pozdější svědeckou výpověď.

Náš obývák, pozdě večer, polovina léta:
"Lásko, byl bys tak hodnej a dofoukl mi kolo na kočárku, prosím? Zatáčí sám doleva, blbě se mi s ním jezdí."
"Jo."
/zopakováno ještě sedmkrát, v několikadenních intervalech/

Náš obývák minulý týden:
"Lásko, já jsem si tu pumpičku půjčila sama a pokusila se to kolo dofouknout. Ale jelikož mám obě ruce levé, moc se mi to nepodařilo. Byl bys tak hodný a zkusil to taky?"
"Jo."
/Kočárek dodnes jezdí doleva/

Telefonní rozhovor ze dne 8.10.2014
"Ahoj miláčku, jak ses dneska měl?"
"Ale jo, šlo to. Dost práce, ale všechno, co jsem měl, jsem odevzdal."
"To je dobře. A jaká byla cesta do zaměstnání?"
"Jo! Vidíš to, to jsem ti chtěl pěkně poděkovat. Žes mi tu pumpičku nevrátila na kolo."
/Má dušička se scvrkla na velikost vlašského oříšku. J. jezdí do práce 25km přes hory a lesy, toho dne dokonce v dešti./
"Aha. To mě mrzí. Ale říkala jsem ti, kam přesně jsem ji odložila."
"Píchl jsem pět kiláků od kanclu. Pršelo jen se lilo a už tak jsem jel pozdě."
/Proč tak klidně? Proč neřve? Stát se to mně, hážu po něm kameny telefonním drátem./
"Tak jsem to došel pěšky a během pauzy na oběd jsem si v nejbližší cykloprodejně koupil novou."
"To seš šikovnej."
"A taky ten zvonek, konečně."
"No vidíš, všechno zlé pro něco dobré. Máš úplně novou pumpičku a úplně novej zvonek."
"Samozřejmě duši a když už jsem tam byl, koupil jsem si nové rukavice na kolo."
/V chvatu jsem spočítala těch několik položek - duše 90,- zvonek 60,- pumpička 200,- rukavice 250,-, to máme cca 600,-. Byť do výplaty daleko a prasátko na mince zeje prázdnotou, šest set korun není obnos, pro který bych se měla hroutit. Nemluvě o tom, že je to nakonec moje chyba. Dobrá tedy, jsme si kvit./
"Nechal jsem tam 2000,-."
"COŽE?!" /poprskala jsem si košili čajem/
"Já jsem jen nakoupil, vzal věci a jel zpátky do práce. Až v kanceláři jsem se podíval na účet."
/Pumpička. Určitě je nerezová, ultralehká, možná titan, s balónkem, jako mají anesteziologové a po připojení ke kolu fouká sama. Vsadím boty. Taková kravina za takovejch peněz!!!/
"Ty rukavice sice stály 1400,-, ale mají několik vrstev proti pocení, proti zimě, proti otlakům a na prstech speciální membránu, na kterou funguje dotykový telefon..."
/Ach bože. Tak kousek hadříku vypcpaný molitanem za patnáct stovek. Nekřič. Nekřič. NEkřič. Počítej do deseti, nebo možná do stopadesáti./
"...i když pak jsem si uvědomil, že když mi v kufříku na nosiči zazvoní mobil, musím nejdřív zastavit, pak si sundat rukavice, dostat se do kufříčku, najít mobil a ten už pak bez rukavic zvednout. Takže mi jsou vlastně k prdu."
/Vyslala jsem po telefonní lince první dlažební kostku. Jen tak zkusmo. Třeba jsem trefila./

Dobrý skutek po jinak příšerném ránu

28. září 2014 v 22:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Bylo to nádherné zářijové ráno, kdy na jedné straně vychází slunce, na druhé ustupují pozdně noční červánky. Mezi nimi rozkládá se temně modré, plechové nebe, chladný větřík si pohrává s prvními žlutými listy topolů a já prožívám den Blbec. Z postele jsem se vysypala p*delí napřed, přičemž jsem si zvrtla kotník, mimino začalo brečet hladem ještě před probuzením, kafe jsem si zalila studenou vodou a všechny Matýskovy kalhoty byly k nenalezení, nejspíš dostaly rozum a utekly z domu.
Celé ty dvě hodiny, než jsme s Matym odešli na autobus, jsem se snažila jen hodit do klidu. Aby nikdo nedošel újmy, hlavně tedy já. Hlídala jsem své prsty při krájení snídaňového chleba, chladila si zvrtnutý kotník, děti jsem nosila po bytě v pevném objetí, takovém, že jsem jim, chudáčkům, skoro lámala žebra, ale byla jsem si téměř jistá, že mi z té náruče nevypadnou. Byla jsem nepoužitelná, leč donucená k činnosti.

Všichni najíst, skoro všichni přebalit, výjimky i několikrát, všichni vyčistit zuby, obléknout, odcházíme ke školnímu autobusu. Až v půli cesty jsem si uvědomila, že můj maličký, ubohý syn neschopné matky, nemá ve svém batůžku odpolední svačinu. Vem to nešť, říkala jsem si, stejně bude v čase jídla už doma, nakrmím ho sama. Poklusávala jsem směr autobusová zastávka a v hlavě mi to šrotovalo. Představila jsem si cca druhou hodinu odpolední, kdy mé dítě mlsně poposedává na židli v očekávání pribiňáku, když tu mu učitelka konejšivým hlasem vysvětluje, že dnes se matka ukázala v plné barvě a on bude hlady. Ach. Bylo mi těch modrých očí líto. Letmá kontrola času a - ano! máme 2 minuty k dobru. To se prostě musí stihnout. Musím smazat pokažený budíček, zvrtnutý kotník, Šimonkovu bouli (nezmínila jsem se, že?), ráno Blbec. Aspoň jednu věc musím dnes udělat správně. Rozběhla jsem se i s kočárkem ke vchodu do paneláku, zaparkovala na bezpečném místě, už ze schodů houkla "seď opatrně, hned jsem tu!" a dala si těch několik (mnoho. opravdu mnoho) pater po dvou schodech. V lednici jsem nazdařbůh vylovila něco chlazeného, mléčného, snad neprošlého a skluzem po zábradlí se vrátila ke kočárku.

Ve kterém seděl naprosto klidný a spokojený Matýsek a před nímž stála blonďatá paní - anděl, operující momentálně s mobilem. ("Ty na mě jdeš zavolat sociálku, viď?" blesklo mi hlavou.)
"Já jsem vás viděla utíkat," dělo to krásné stvoření, "tak jsem vám ho přišla pohlídat."
A v tu chvíli se mi ten uspěchaný svět zastavil. Srdce se uklidnilo, a až ve špičkách prstů jsem cítila, jak se mi po těle rozlévá to lidské teplo, kterého se mi právě dostalo.
"Mockrát děkuju," pípla jsem a přidala široký úsměv.

Od té doby mě mrzí, že jediné, co jsem v danou chvíli mohla a nejspíš i měla, bylo "mockrát děkuji" a široký úsměv. Díky té paní byl celý zbytek dne dorůžova a dobleděmodra, neudělala jsem žádnou další chybu a culila jsem se i na koš s odpadky. Jde o deset vteřin mého života. O dvě minuty jejího. Možná ani to ne, opravdu jsem toho rána trhla rekord v běhu do schodů obézních matek. Ale je to moment, který se mi vyryl hluboko pod kůži a zůstane tam nejspíš déle, než tetování s medvídkem Pú. Pokud jde o mě, navždycky.

Mistr prokrastinace

17. září 2014 v 15:15 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Teta Wiki hovoří jasně: "Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu." konec citace.
Ale no tak dobře. " ...Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví." Tohle je opravdu fakt zbytečný a víceméně mylný. Prokrastinuju celý svůj život a na mé psýše se to nijak nepodepsalo. Jsem normální jako recept na míchaná vajíčka.

Dnes jsem ovšem slovu prokrastinace dala úplně nový význam. Nedávno jsem se, samozřejmě nikoli vlastní leností, dostala do úklidové smyčky. To je situace, kdy se vám práce v domě nahromadí tolik, že ve chvíli, kdy s ní skončíte, zjistíte, že ten bordel někudy přiběhl zpátky a vy můžete statečně začít znovu. Nemluvím o podružnostech, jako je prach nebo umyvadlo, ty se stihnou pošudlat během cesty s košem prádla nebo při zalévání kytek. Znáte to: v jedné ruce láhev s vodou, ve druhé prachovku, uchem se poslouchá papiňák na plotně, řve se po staršákovi, aby okamžitě, ale okamžitě položil ten ovladač na televizi a nohou se kope do mimina, aby se odšouplo od elektrické zásuvky, kterou se právě rozhodlo sníst. Takové klasické, líné odpolodne. Já mluvím o opravdu VELKÉ hromadě prádla k vyžehlení, o strašně TRVANLIVÉM otisku ručičky na každém okně v bytě, o NEPOHYBLIVÝCH sloupcích knih všude, kam dosáhne ruka zavilého čtenáře. Mluvím o tom permanentním chlívku v našem bytě, kterému pokrytecky říkáme "organizovaný chaos".

Včera jsem se rozhodla aspoň částečně našemu hnízdečku lásky a štěstí ulevit. Hned poté, co jsem se vrátila z dvacetičtyřhodinové šichty, nakoupila, uvařila oběd, několikrát přebalila a nakrmila protivné mimino, zašila díru na teplácích, o kterých si sice myslím, že nepatří žádnému mému dítěti, ale budiž, zasedla jsem ke stolu a sepsala Seznam.

Vyžehlit
Umýt koupelnu
Převléct postele
Uklidit ASPOŇ čtyři police ve skříni
Roztřídit odpad
Zamést balkón
Vyčistit sedačku
Umýt kuchyňskou linku
Vyčistit Matymu kola u kočárku
Přešít si knoflíky na pracovních košilích
Roztřídit dětské boty

a pak jsem raději přestala. Ne, že by došla témata, ale začala jsem mít pocit, že na čtrnáct hodin, které mi z toho dne do půlnoci zůstaly, jsem si naložila poněkud mnoho.

Nejdřív ze všeho bylo naprosto nezbytné, abych se na to pořádně posilnila.
Ještě za hodinu a půl jsem seděla u počítače, v jedné ruce hrnek s kafem, ve druhé koblihu. Tak takhle by to nešlo. Shrnula jsem ze Seznamu sladké drobky a začala studovat jednotlivé položky. Odkud začít? Žehlení je na dlouho. Koupelna je náročná na chemikálie. Nanosím si je tam cestou, při nějaké jiné, taktéž bohulibé činnosti. Ale které? ASPOŇ čtyři police. Jo. To bude ono. Chce to radikální řez. Připravím pytle, všechno to sesypu na zem, protřídím co nosím, co nenosíme, napytluju pro charitu, pro houmíky k popelnicím, zbytek krásně složím a vložím zpátky do polic. Ano. To bude moc pěkné.
Ještě za hodinu a půl jsem stála po kolena zabořená do triček, kalhot, dětských bodýček a tepláků. A jak se zdálo, hromada nejen, že neměla konce, ale zdařile narůstala, a to sama od sebe. Rozhodla jsem se pro kontumační prohru a nacpala vše, co se mi válelo kolem kotníků zpátky do skříně. Ono to počká.

Stála jsem uprostřed předsíně, na rameno mi klepalo poledne, čas, kdy se nakrmí řvousenka, svede se s ní několikahodinový lítý boj o spánek v posteli a bude třeba vyzvednout Matyho z družiny. To už toho moc nestihnu. Když tu mé oko zahlédlo Šimonovo auto. Leželo po nějaké těžké havárii napříč dětským pokojem a ve střeše mu zela díra velikosti vzrostlého Šimona. Jeho auto je totiž stan. Náklaďák z pohádky Auta. A jelikož si němečtí soudruzi od Mattela moc práce s výběrem materiálu nedali, celá metr vysoká a půldruhého metru dlouhá hračka je z věci zvané textilní papír, což je kouzlo, které se tváří jako látka, ale když pořádně zatáhnete, roztrhá se na marné kousky jako účet za plyn. A Šimonek jednoho dne opravdu zatáhnul.

Jelikož se stan - auto špatně shání, rozhodla jsem se o opravu svépomocí. Převrátila jsem hračku na střechu, vyzbrojila se nůžkami, lepící páskou, trpělivostí a fištrónem a zalezla dovnitř. Nechtěla jsem svou práci odfláknout, proto jsem pečlivě vyměřovala, raději dvakrát, počítala, rovnala a vrstvila, přilepovala, zalepovala a vtloukala pásku do textury, až mi dlaně zčervenaly.

Když jsem se po pár minutách (maximálně hodince) zvedla a vylezla ze stanu ven, za okny byla už tma. Ve dveřích dětského pokoje stála zřítelnice oka mého řkouc, že večeře je hotová, děti okoupané a jestli jsem si už konečně přestala hrát. Matýskovi se po mně stýská a Šimonek má absťák, chybí mu jeho soukromá osobní schovka před světem. Ukázala jsem J. střechu auta, která vypadala jako nová. Prohlásil, že se dme pýchou nad mou šikovností, ale že si myslí, že se to dalo zvládnout během pouhých dvaceti minut. A že našel můj seznam a jestlipak vím, co znamená slovo Prokrastinace?
Věděla jsem.
Ale strávila jsem celé jedno odpoledne hraním s autem, nůžkami a lepící páskou. A vůbec nemám pocit, že to byl ztracený čas. Naopak, moc pěkně jsem se bavila.
Dnes leží Seznam znovu přede mnou. Mám umytou koupelnu, ale už půldruhé hodiny sedím u počítače a hraju si s tímhle článkem. Ano. Chronická a výrazná tendence. To je přesné.

Školák

7. září 2014 v 22:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ano, je to tak. Už i náš Matýsek vstoupil do vzdělávacího systému, je z něj dítko školou povinné. Myslela jsem si, že to bude pro všechny jednoduché. Matěj změny rád, nové tváře extrémně, já se přizpůsobím, J. je to jedno. Odjíždí do práce brzy, vrací se pozdě, pokud jde o něj, mohly by děti v mezidobí klidně dřít na bavlníkové plantáži.

Maty a láska mého života nepřekvapili. Samu sebe jsem vyšokovala k nepoznání.
Mé miminko je ve škole! To malé, baculaté, rozkošné ťuťuňuňu děťátko vyrostlo v sedmiletého kluka! Kdy se to stalo?! Jak se to stalo?! Proč mě nikdo nevaroval, že se to stane???

A zvládl to naprosto bravurně. Hned druhého dne, přivezen mnou, štkající a polykající slzy, ke školnímu autobusu, odhodlaně do něj nastoupil a s úsměvem vyrazil vstříc novým zážitkům. Byla jsem to já, kdo nemohl z autobusu vystoupit a pod záminkou rozepnutí bundy, sundání čepice, pusy a pohlazení, zdržovala jsem všechny vzdělání lačné děti od cesty k jejich cíli. Až se na mě pan řidič významně podíval, jakože ještě jedno obejmutí a vynese mě ven ve vlastních zubech, políbila jsem své odrostlé miminko naposledy a sestoupila ze schodů. Seděl tam, klidný jako unavená želva, díval se upřeně před sebe, ve snaze ignorovat tu hysterku klepající na okno a předstíral, že k ní nepatří a vidí ji poprvé v životě.

Nějak těžce to nesu. Neumím to zkousnout (a můj prasklý zub mi dává za pravdu), že vstoupil do další etapy svého zatím krátkého života. Jsem to já, komu se stýská po mateřské školce a všechny procházky s miminem koná co nejblíž této instituci. Mně chybí každodenní rutina s vítáním ve dveřích, známé tváře učitelek, skříňka se slonem.
Všechno má evidentně svůj čas. Teď přišel ten můj. Měla bych dospět. Přeci jen, jsem matka dvou dětí, není moc vhodné litovat, že už neprojdu kolem pískoviště pod dubem a nenajdu ve skříňce čokoládové lízátko jako odměnu za účast v olympiádě.

A Matýsek? Ten se v rámci svého "přerodu" rozhodl posunout do další vývojové fáze. Už chodí do školy, je potřeba projevit aspoň kousek inteligence. Ovládl tedy "Ano" a "Ne". Na mé nahodilé a odpovědi neočekávající otázky začal logicky a inteligentně odpovídat. Máš hlad? Ano. Chceš si hrát s míčem? Ne. Jak bylo ve škole? Už umíš číst? Ne.
Myslím, že je to jeho dárek pro mě, aby mi to nebylo tolik líto. Té školky.
Zase se u nás stal zázrak.
A jsem šťastná?
Absolutně.


Kam dál