Špička

27. dubna 2015 v 6:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Myslím, že umírám. Nebo jsem těžce nemocná a zanedlouho zemru. Nebo se mi děje něco podobně katastrofického, každopádně je naprosto evidentní, že to mám za pár.

Je tomu dva dny, co jsem si zakoupila špičku. Cukroví. Takovou tu čokoládovou homoli naplněnou vaječným koňakem. Abych uvedla na pravou míru - já si koupila špičku učňovskou. To je totiž veledůležitý a neopominetulný fakt. Učni do ní totiž, blázni, dle instrukcí v odborné literatuře, cpou pravou čokoládu a pravý vaječný koňak. Myslím, že není co dodat, naopak, je zázrak, že se tato pochutina nestala mým denním chlebem. Stojí mě to opravdu mnoho sil, ale zatím se držím.

Tedy, koupila jsem pár větrníků, jako úlitbu bohům (J.) a dvě špičky, což jsem pečlivě uložila do lednice, aby to vydrželo na příhodnou chvíli, třeba sobotu večer, kdy už budou cipísci spát a já a zřítelnice oka mého si uděláme žranici. V klidu, bez dětského žvatlání, kvílení a kničení, bez nenechavých rukou, které odmítají pochopit, že v tom je lepek a tudíž je to fuj. Jen my dva a hromada cukru. První špička nepřežila první hodinu. Já v tom nejedu, já mám svědomí čisté. První větrník byl obětován k sobotní snídani. Když jsem viděla, jakou rychlostí se sladkosti z lednice ztrácejí, nelenila jsem a připravila jsem si JI jako zákusek k sobotním šunkaflekům. Poctivě jsem spapala zeleninku (kyselá okurka), tedy jsem si pochutinu na závěr plně zasloužila. Jen co ve mně zahučel poslední flek, uvařila jsem si kávu, zasedla k odpolednímu programu některého televizního kanálu, hodila nohy nahoru (v zatím marné naději, že děti spí, což se ukázalo jako mylná myšlenka tři minuty po prvním kousnutí) a lačně jsem se zakousla.

Pointa mého příběhu v žádném případě nespočívá v tom, že v daném okamžiku se rozřičela některá dětská postel, já zákusek odložila a už se k němu nedostala. Byť finále zůstává stejné. Postel sice povídat začala, ale nijak naléhavě a tak jsem se rozhodla špičku dorazit. K mému obrovskému překvapení jsem dojedla tři kousnutí před koncem. Prostě dva centimetry nad okrajem jsem zjistila, že už nemůžu a jestli se pokusím jíst dál, zcela jistě se poblinkám. Překvapeně jsem se na čokoládové torzo zadívala a odložila je na dezertní talířek na okraji stolu. Však já si ji dojím později.

Později ovšem nenastalo. Je nedělní poledne a okousaná špička se na mě stále kření z kouta pracovní desky. Stojí tam, netknutá, z jejího středu smutně kane slza vaječného koňaku, který v půli cesty ztuhl a odhodlaně okorává, já se na tu smutnou scénu dívám a nejsem schopna s tím nic dělat. Nemám na ni chuť, nechce se mi do ní ani kousnout, ale zároveň je mi líto ji hodit do koše, nechávám ji stát tam, kde je.

J. si samozřejmě tristního zátiší všiml, ovšem na můj dotaz proč nezakročil, mi bylo sděleno, že jednak si myslel, že bych vyváděla (což nemohu vyloučit) a za druhé mu celá scéna nevyhlížela moc vábně. S tím oschlým koňakem vytékajícím po čokoládě na tvrdnoucí piškot. /V daném pořadí. Pozn.J./ Tedy raději se zdržel jakékoliv akce.

A z toho usuzuji, že už tady dlouho nebudu. Začíná to nedojedeným zákuskem, příště vrátím polovinu tabulky čokolády do skříňky na sladkosti a nakonec si neosladím kafe. Určitě trpím nějou příšernou, nejlépe zhoubnou nemocí, která to všechno způsobuje. Konec je v nedohlednu.
 


Jedno malé přehlédnutí

22. dubna 2015 v 21:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Stal se mi Omyl. To se mi děje poměrně často, jsem zvyklá, leč většinou (ťuk ťuk) jde o Omyly malé, nenápadné, snadno řešitelné, či zakamuflovatelné. Tenhle stál za to.

Vymyslela jsem si dvojku. Vysnila jsem si maličkou, ručně krasopisně vyvedenou číslici za jedničkou v datu spotřeby na Matýskově průkazce ZTP, čímž jsem bravurně z ledna udělala prosinec. A trvala jsem na něm celé čtvrtletí, až do okamžiku, kdy jsem v panickém záchvatu pořádku a čistoty čistila interiér vozu (rozuměj vlhčenými ubrousky stírala vrstvu prachu z palubní desky), kde jsem narazila na inkriminovaný předmět. Omyl mě okamžitě praštil do oka, ale to už bylo na všechno pozdě.

Což jsem v danou chvíli ještě nemohla vědět. Jelikož na Matýskově stavu se (bohužel i bohudík) toho moc nemění, invalidou stále zůstává navzdory pravidelným lékařským kontrolám a prohlídkám. Naivně jsem se domnívala, že logicky stačí odebrat se s průkazkou a aktuální fotografií na Úřad, kde udělají kouzlo a já v mžiku odejdu s úplně fungl novým kusem. Chyba lávky. Hned úvodní telefonát, kterým jsem se snažila situaci vyřešit mě vyvedl z omylu. Bylo mi řečeno, sice ne doslova, ale všichni umíme číst mezi řádky i to, co tam není, že jsem-li matka líná a neschopná, nepečlivá a nedůsledná, nezasloužím si nic jiného, než Trest v podobě shánění a vyplňování formulářů, jejich odesílání a osobní odevzdání na patřičném Úřadě a následné čekání od 0 do 100 let na nový dokument. Tečka. Nepomohou prosby, omlouvy, vrstva másla na hlavě, prostě NE. Průkazku jsem z lajdáctví nechala propadnout, musí se komplet zažádat znovu. A aby toho nebylo málo, je zrovna období, kdy novou průkazku chce každý, tedy nechť se připravím, že tato procedúra mi zabere opravdu hodně, hodně mého drahocenného času, páč fronty, mladá paní, fronty se nám tu táhnou pomalu přes půl patra. Tak, holka. Za chyby se platí a ty nejsi žádná výjimka.

Po pravdě jsem si trošičku zapřeháněla, abych dodala příběhu napětí. Paní byla velice milá, sice skálopevně trvala na výše uvedeném, ale prý je schopna oželet oběd nebo přijet do práce dřív kvůli mé malé nedůležité osůbce, která jí tak pěkně fňuká do telefonu a mohla by si se mnou dohodnout osobní schůzku. Abych nemusela i s miminem stát frontu. Prý by se hodil čas, kdy s dítětem rehabilitujeme. No, nehodil. Možná by to šlo v době, kdy vyzvedávám Matýska ze školy. No, nešlo. Co příští prosinec? To budeme zdobit stromeček. Slušně jsem za její nabídky poděkovala a se sklopenou hlavou, kterou musela na druhém konci drátu i slyšet, jsem prohlásila, že když potrestat, tak potrestat, a že si tedy sáhodlouhou frontu přijdeme i s juniorem vystát.

A tady zasáhla Bohyně zaseknutých šuplíků, Víla ztracených klíčů nebo Prozřetelnost, to je jedno, prostě některá z Vyšších mocí. To byl přesně ten okamžik, kdy jsem pokorně svěsila šišku a dala se i s věcmi do pohybu. Ne proti nim. S nimi. Přijala jsem rozsudek, sbalila nám pití a svačinu na půl dne, teplé oblečení a zásobu hraček a vypravili jsme se se Šimonkem na Úřad. Ono to nějak dopadne.

K mému obrovskému údivu před námi v řadě vychovaně sedělo jen asi osm spoluobčanů (nedovolím si ani zmínit barvu pleti, abych nebyla za rasistu) a jedna paní v kostýmu od Prady, která ve vykachlíkované chodbě vyčnívala jako, promiňte mi ten výraz, růže z nočníku. Což mě naplnilo nadějí, že tady opravdu nestrávím podzim svého života a Šimůnek sladké dětství. Po nějaké době jsme nadšeně zjistili, že spoluobčané v drtivé většině tvoří jeden, dva, maximálně tři klany, tedy fronta bude o to kratší. Bezva! Úplná třešnička na dortu nastala, když jedna skupina opustila dřevěnou lavici se slovy "dém se nekam nájist, né?" a ke druhé přistoupila paní z kanceláře, předala jim lejstra a řekla "To je všechno, naschledanou." Rázem jsme byli první po krásné dámě, která okamžitě zaplula do otevřených dveří. Celkem jsme na Úřadě strávili příjemných 18 minut a to včetně krátké svačiny.

I přes mou počáteční pravou a nefalšovanou hysterii (strašlivě nerada lítám v průšvihu, byť jsem si mohla za ta léta zvyknout), celá akce dopadla ke všeobecné spokojenosti a radosti. Máme úspěšně zažádáno a čekáme. Příští dokument, který nám doma propadá, je moje občanka, srpen 2028. Přemýšlím, do kterého kalendáře si datum zapíšu, abych tentokrát opravdu nezapomněla.

Zpátky na nohy

8. dubna 2015 v 18:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak jsem zase jednou upadla. Intervaly se nějak zkracují. Přepadl mě smutek, já zakopla o neštěstí a už jsem se válela v louži sebelítosti. Vlastně tam pořád ještě ležím a nejsem schopná vstát. Pomaličku se brchám, svědčí o tom i fakt, že můžu psát, ale pořád to jde dost blbě. To vstávání. Hodně ztěžka.

Nevím, co se stalo tentokrát. Jestli mě srazila přítomnost, dohnala minulost nebo na mě zpoza rohu bafla budoucnost. Jsou to věci, o kterých se nemůžu zmínit ani tady. Užírám se závistí a žárlivostí vůči těm, kteří "se maj líp". Kterým se nic z toho nestalo. Logická část mého mozku, krčící se pod tou emo-hromadou na mě křičí, že jednak nejsem na světě samojediná, za druhé KAŽDÝ má své trápení. Vím to. A moc dobře vím, že by to mohlo být ještě horší. Jenže taky jsem si vědoma toho, že to BUDE horší. A že mi v tom NIKDO nepomůže. Že mě žádná růžová budoucnost nečeká. Vlastně i tu minulost jsem natřela hodně silnou vrstvou v barvě duhy.

Na dně mě to nebaví. Je tady tma a nuda. Člověk nic nechce, nic se mu nechce, existence se smrskla na pouhé plnění povnností, jako je respirace a vaření bezlepkových těstovin. J. neví, co se děje, sleduje mě ostřížím zrakem očekávaje cokoliv od slzavého údolí po výbuch Eyjafjallajökullu a kudy chodí, přemýšlí, co udělal špatně. Děti neví, co se děje, ale ty mě nesledují, jsem jim vcelku fuk, dokud disponuju suchýma plínkama a čokoládovým pudingem. Nikdy jim na mě nebude záležet jinak. Nikdy se mě nezeptají, proč jsem smutná a nikdy mi neřeknou, že jsou kvůli tomu smutní taky. Nikdy mi nepřinesou karafiáty k MDŽ a nikdy neuvidím jejich děti. Já i oni máme před sebou ještě strašně dlouhou řadu NIKDY.

Na Matýska přišla nějaká raná fáze puberty. Zlobí, kudy chodí. A chechtá se tomu. Je to dítě, které není jak potrestat. A tak řvu a vztekám se a on se mi směje a já pak brečím a .....

Při poslední návštěvě neurologa jsme se dozvěděli, že Šimonek nejspíš nemá epilepsii. Dobrá zpráva. Co tedy znamená jeho cukání? Jak to, že monitorované EEG ji před rokem prokázalo? To, co vidíme záchvaty nejsou, ale v noci, ve spánku je má??? Jak to? Nějaká speciální bubáková epi? Máme mu tedy dávat léky? Nemáme přestat, naopak máme zkusit nějaké jiné, další?
Pan doktor je v oboru vážená kapacita a já se s ním rozhodně nehodlám přít. Ale co tedy mám dělat? Podávat antiepileptika zdravému děcku?

Na dně mě to nebaví. Potřebuju se postavit a jít dál. Udělat NĚCO. Ještě nevím, přesně co, ale musím to udělat. Říkají, že pokud je na mě svět zlý, mám se obrátit dovnitř. Do sebe. Tam, kde bydlí duše. Mám se tam zeptat, co se děje, proč mi okolí nastavuje tak kruté a ošklivé zrcadlo. A až se dozvím odpověď, vše se v dobré obrátí. Bojím se jít zeptat. Mám strach, že tam na dně, někde mezi žaludkem a páteří leží pytel s depresí nebo žiletka. A tak zkouším staré dobré Jak ty na mně, tak já na tebe. Usmívám se na svět a pořád se ubezpečuju, že mě to baví. Umývat nádobí. Přebalovat zadky. Vískat ve vlasech. Ne, to mám opravdu ráda. Přitulené teplé malé tělíčko, které si užívá mou ruku na temeni a já cítím přes několik vrstev oblečení rychlý rytmus drobného srdíčka i jeho téměř zatajený dech, jakoby se bál, že hlubokým nádechem tu chvíli rozbije na tisíc kousků jako skleničku s Krtečkem. Pomáhá to.

Já vím, že bude líp. Nejsem pitomá. Jen bych ráda, aby to bylo nejpozději včera.

Tajemství

1. dubna 2015 v 10:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....

Do pekla

27. března 2015 v 9:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
O tom, jak vypadá kauflandský důchodc... seniorský čtvrtek vám tady vykládat nebudu. Jednak modří vědí, za druhé na toto téma jsem si tu plácala játra hned několikrát a začíná to být nuda. Každopádně od jistého nákupu několik měsíců, možná dokonce let tomu vím, že to byl poslední čtvrtek, kdy má noha překročila práh prodejny tohoto obchodního řetězce. A tak jsem tam poslala J.

Poslední dobou mi leze na nervy, neuklízí po sobě hrnek od ranní kávy, pročež jsem logicky došla k závěru, že návštěva devátého kruhu pekla bude dobrou lekcí a ukázkou mé nadpozemské síly. Jednoho dne, totiž přinesl domů leták, ve kterém byl obrázek zboží, po němž jsem okamžitě zatoužila. Mechanický zametač. Sice máme doma takovýchto a podobných udělátek přehršel, ale některá jsou velmi primitivní (koště) a jiná rozbitá (ruční vysavač nejmenované české značky, kterou si už nikdy, přísahám NIKDY nekoupím). Zametač měli v Kauflandu o polovinu slevněný, tedy cena za pár kousků slepeného plastu, jež se rozpadnou 2 dny před vypršením záruční doby, mi přišla více než rozumná. Ovšem, věděla jsem, že nejsem v této lokalitě a jejím okolí jediná, zametač za půlku budou chtít všichni. K mému velkému údivu se láska mého života přihlásila k riskantní akci dobrovolně a s úsměvem na rtu. Opravdu tehdy řekl "Já tam v ten čtvrtek sjedu." /sic!/ Namítla jsem, že jde o Čtvrtek. TEN Čtvrtek. Nechápal. Vysvětlila jsem mu princip tohoto dne v Kauflandu. Vytrvale si stál za svým. Používal argumenty, že pojede do pobočky na samém okraji města, špatně dostupné, kam důchodci a matky s kočárky nedošáhnou. Samé nesmysly. Mně neposlouchal. Když to tak po sobě čtu, on si o to, co následovalo vysloveně říkal. Ještě jsem jej prosila, aby i když mu má žádost připadá neskutečně hloupá, navštívil obchod co nejdříve ráno. Otráveně obrátil oči v sloup, ale slíbil.

V brzkých odpoledních hodinách, evidentně hned po tom, co po náročné akci v devět ráno popadl dech, mi zazvonil telefon. Jeho hlas zněl jako z velké dálky a přísahala bych, že se mu ještě lehounce třásl. "Neumíš si představit, co se tam dělo, ženo." Ano, umím.
"Nebylo kde zaparkovat." Jistěže.
"Nebyly vozíky." Logicky.
"Nebylo možno projít mezi regály." Jako obvykle.
"U přepravky s bramborami stála fronta." Byly-li ve slevě...
"Když jsem natáhl ruku po poslední krabici zametače, práskla mě přes ni seniorka holí. Ubránil jsem se." Chudáček můj statečnej.
Spolkla jsem své "já jsem ti to říkala", potrestaný už byl. A později se ukázalo, že jsem udělala dobře, můj hrdina přinesl domů krásnou, malou, zelenou krabici, ze které vyndal a střelhbitě smontoval maličký, roztomilý zametač, jež se okamžitě začal krmit pro něj připravenými drobky u kuchyňské linky. Sice už jsou pro nás kauflandské čtvrtky definitivně tabu, ledaže by se uvolilo některé z dětí, ale J. si začal uklízet hrnek od kafe a já mám novou hračku na úklid.

Oslavný

24. března 2015 v 13:40 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tento článek nejspíš nebude mít ani hlavu, ani patu (tedy nebude mezi mnoha dalšími výjimkou), přesto jej dostat z hlavy musím. Nemluvě o tom, že tu sobotu OPRAVDU bylo co slavit.

Možná se na ten den dobře vyspal.
Možná se dobře najedl.
Možná snědl dost cukru.
Možná toho cukru bylo dost málo.
Možná si tělo konečně uvědomilo, že už měsíc nedostalo ani gram lepku.
Možná dostal léky v pravou chvíli.
Možná dostal léky ve správném (rozuměj jiném než obvykle) pořadí.
Možná konečně dostal správnou dávku léků (stále ještě ladíme).
Možná jsem se na něj to ráno dost doširoka usmála.
Možná mu J. konečně oblékl ponožky obrázkem ven.
Možná se na něj usmál Šimon.
Možná bylo v bytě správně teplo.
Možná jsme měli doma dost chladno.
Možná to bylo tím, že jsme mu v pokoji větrali přesně půl noci.
Možná....

V tu sobotu, totiž Matýsek po dlouhých deseti měsících plus mínus týden, kdy se kácel epileptickými záchvaty pětkrát až desetkrát denně (evidentně dle výše zmíněného. vzorec prostě stále neznáme),

NEDOSTAL ANI JEDEN ZÁCHVAT!


Dnes už to zase není pravda, chlapeček pokračuje v zaběhnutém režimu. Bohužel. Ale ten den jsem ve všech kalendářích, co jich doma máme, zabarvila červenou fixkou a patřičně ovykřičníkovala.
Ten den byl první vlaštovka, která i s pověstným jarem, přinesla naději, že jednoho dne tady bude článek s čísly v opačném poměru. Jednou sem snad napíšu, že dnes je to deset měsíců, co nám Máťa neomdlel.

Co s nimi?

10. března 2015 v 9:11 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mám své vlastní soukromé vnitřní hodiny. Tím se nechlubím, pouze konstatuji holý fakt. Každý je má. Jen ne každý na ně věří. Dle mého skromného názoru je to chyba, ale budiž. Když jsem svůj problém, který tu hodlám velice dopodrobna rozebrat (ale no tak, netvařte se), přednesla své lepší polovici, upřímně se rozesmál a pronesl něco o budíku vedle sleziny. Je to ignorant a jednou sejde ze světa nepěkným způsobem. Každopádně. S hodinami uvnitř mého vědomí, mé dušičky, mého vnitřního já, jsem se naučila zacházet dávno tomu, ještě v pubertě. Byla to legrace. Když jsem si šla lehnout, představila jsem si čas, ve který se chci vzbudit a bylo to. Výhoda tohoto budíku je, že vaše tělo o něm ví a naprogramuje podle něj i spánek. Nevzbudíte se uprostřed REM ani RAM fáze, natož lehce erotického snu, který zahrnuje vás, opáleného vazouna a lesbická dvojčátka, nezávisle na tom, jakého pohlaví či preferencí jste vy. Prostě v kýžený čas otevřete oči a vyskočíte z postele jako veverka na pérko, čilí a způsobilí podat adekvátní výkony.

Nikdy jsem se ale na své vnitřní hodiny stoprocentně nespoléhala, vždycky jsem si vedle nich nastavila mechanickou nebo elektronickou klasiku. Jednak jsem se ještě nenaučila pracovat s letním a zimním časem, jednak pořád podléhám dojmu, že není nad technické výdobytky moderní doby a že kusy plechu, třískající o sebe sedm centimetrů od vaší hlavy ještě nic nepřekonalo.

Svého "budíka" využívám hlavně v případech, kdy vím, že ráno vstávám do práce, tedy v nekřesťanskou hodinu, a přesto se mi u počítače/ televize/ partie Carcassonnne sedí příliš dobře na to, abych šla zavčasu spát. Dlouho po půlnoci balím papírové čtverečky zpátky do krabice a přemýšlím nad nespravedlnostmi světa, jako třeba že bez práce nejsou koláče. A v těchto případech nastavuju mobil, mechanický budík, elektronický budík, Šimona a hlavně své vnitřní hodiny, aby mě tito všichni ráno OPRAVDU probudili.

Konečně se dostáváme k avízovanému problému. Mé vnitřní hodiny se předbíhají o celých patnáct minut. K smíchu, zdálo by se. Ale ono není. Když někdo má otevřít své znavené a nevyspalé oko několik minut po čtvrté, kdy i ti ptáci uvažují, že by si dali ještě veršíček, končí veškerá legrace. Potřebuju velice nutně vědět, jak to spravím. Počítám, že tady hodinář nic nezmůže, z lékařské obce by pomohl možná jen psychiatr, pochybuju, že kdokoliv z alternativců by věděl co s tím. Co s nimi? S mými pokaženými vnitřními hodinami.
Uvítám jakýkoli nápad,
Vaše zoufalá, nevyspalá Prdlá Prvomatka.

Jak jsem si naběhla

4. března 2015 v 10:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nejím tmavé maso.
/Bůček NENÍ tmavé maso. Pozn. autorky/
Nejím zeleninu.
Nejím dušenou mrkev.
/Vím, že dušená mrkev je zelenina, ale je tak hnusná, že jsem tento fakt musela zdůraznit. Pozn. autorky/
Na otázku "Holka, z čeho jsi ty vlastně živa?" odpovídám popravdě "Z čokolády."
Tudíž vaření pro mou malou osobu už je samo o sobě složitostí. No, jen zkuste vpašovat kus Milky do guláše.
Není tomu dlouho, co přišel J. s diagnózou Velmi Vážná Choroba, která se nedá léčit acylpyrínem, vysokými dávkami béčka ani chirurgicky. Pokud se člověk projevům Choroby chce vyhnout, musí držet Velmi Přísnou Dietu. Tato sestává z mladého hovězího a myslím, že je dovolena kyselá okurka jako příloha, nejsem si tím však moc jistá. Každopádně, jak vidno, láska mého života se v jídle příliš neomezuje, když jí to, co já uvařím a já fakt nevařím jen mladé hovězí s kyselou okurkou. Abych nevypadala jako vrchní škodička, rozhodnutí se Přísné Dietě vyhnout, učinil J. 2 minuty poté, co si přečetl seznam schválených a zakázaných potravin, což bylo cca 3 hodiny po stanovení diagnózy. Ke škodě lékařské obce musím s lítostí podotknout, že Choroba se od té doby, co J. nedrží Dietu neozvala. To jen tak na okraj.
Pro začátek tu máme Prdlou Prvomatku a J., pro které je (by mělo být) velmi složité připravit jeden pokrm, který by směli/chtěli jíst oba.
Teď přijde řada na děti.
Šimulka se s příchodem příkrmů před dvěma roky rozhodl, že mlíčko nerad. Projevovalo se to úporným refluxem (prostě všechno bylo poblinkaný) a z druhé strany dítěte také nevycházely zrovna krájené fialky. Při mé chabé inteligenci trvalo velmi, velmi dlouho, než mi došlo odkud vítr vane a vyřadila jsem laktózu z chlapcova jídelníčku. Nastal klid a pokoj.

Uděláme si malý mezisoučet. Vaříme guláš z mladého hovězího, do kterého potřebujeme vpašovat strouhanou Margotku a nesmíme ho zahustit smetanou.

Teď to bude ještě zajímavější.

Před x lety, myslím, že na stránkách blogu je to zaznamenáno, jsme vyzkoušeli na Matýska bezlepkovou dietu. Ve světle faktu, že lepek nedělá dobře ani zdravým lidem, jsme došli k myšlence, že retardovanému mozečku musí škodit dvakrát. Zpětně si moc nepamatuju, zda dieta pomohla, každopádně mi velmi hluboko v paměti utkvěla vzpomínka, jaká to tehdy byla (slabší povahy prominou) onanie, připravovat jídlo. Ovšem, čas je milosrdný a v zoufalé snaze zastavit epilepsii jakýmkoliv způsobem, rozhodli jsme se, že dietu opět vyzkoušíme. Snad to nebude tak strašný. Ono, nejspíš každá matka, která musí vařit bez lepku nakonec dojde ke stavu, kdy dietu drží celá rodina, páč tak je to nejjednodušší. A tak to dopadlo i u nás, jen chleba peču dvojí, poněvadž jeden bochník za příjemných 100 ká je na mě moc, nemluvě o tom, že J. by ho spořádal na posezení.

Guláš z mladého hovězího nebudeme tedy zahušťovat smetanou, přidáme zákletku, jež sestává z vody a mouky, jak jinak, bezlepkové. A máme tu knedlíky.
Tady mě ten oběd přestal bavit. Prostě, mám to trošku za ztížených.

Načež se několik mých výborných přátel a pár lékařů shodlo v názoru, že existuje určitá naděje, že by klukům mohla pomoci ketogenní dieta. Velice opatrně jsem heslo zadala do Googlu. Tušila jsem, že nízkosacharidová strava nebude procházka růžovým sadem, a určitě se nejedná jen o omezení sladkostí. Nebyla jsem daleko od pravdy. Když jsem na obrazovku opatrně otevřela jedno ze strachy zavřených očí, zjistila jsem, že cukr je všude, úplně všude, podezřívám sůl, že možná ani ta by přísným chemickým rozborem neprošla. Nebudu se tu rozepisovat, protože dietu kluci zatím nedrží, jsme objednáni k odborníkovi nejodbornějšímu, který o jejím nasazení teprve rozhodne. Každopádně i přes její náročnost velice doufám, že naše děti jsou vhodnými kandidáty, poněvadž dieta má na poli epilepsie velice dobré výsledky a to takové, že po určité době člověk nemusí držet ani ji, ani epilepsii a ani léky. Po nějakém čase prostě všechno zmizí a zůstane to jen jako špatný sen někde vzadu v paměti. Trošku mě zaráží, že se o tomto způsobu léčby dozvídám po roce a půl, kdy mé děti trpí touto hnusnou nemocí a že ani jeden z pěti, slovy PĚTI neurologů, kteří děti viděli, tuto myšlenku dosud, respektive nikdy nenadnesl. A ve světle některých informací mi to připadá, jako by fakt, že epilepsie se dá vyléčit pomocí diety, byl velice, ale opravdu velice dobře střeženým tajemstvím. A to, skara, PROČ?! ptám se.

Tedy nás, jak doufám, čekají zářné zítřky. Jíst se tu bude tučně, pravidelně a zajímavě. Ale pokud to znamená, že mí chlapečci nebudou fungovat jako příruční sklad farmaceutických firem, dobře tak.

TO.

10. února 2015 v 16:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Donedávna TO ještě nebylo moc jisté. Zdálo se, že je TO v nedohlednu, jestli vůbec. Ano, je jasné, že TO jednou muselo přijít, ale ta bezmoc, jen sedět a vyčkávat byla neskutečná. Vědět, že jeden nemůže vůbec, ale vůbec nijak ovlivnit situaci, dá se jen sedět s rukama v klíně a čekat. Čekat, až TO přijde.
Nejprve TO byl jen takový náznak, jemné naťuknutí. Dokonce se chvíli potom zdálo, že TO vlastně ani nepřijde, že byla celá akce zrušena. Dostavilo se Zklamání. Smutek. Nesplněná očekávání.
Ale nakonec se TO stalo. Je TO tady a už se TOMU nedá zabránit. Každou chvíli TO udeří plnou silou a věřte mi, tentokrát TO bude rána. Strašně se těším. Jako malé dítě na novou edici Kinder vajíčka. Jako kotě na kapsičku Whiskas. Až TO skutečně nastane, budu tím nejšťastnějším tvorem ve městě. Minimálně na našem sídlišti. Tentokrát si TO užiju na plné pecky. Každou jednu minutu, každý kratičký okamžik, všechno TO do sebe budu vpíjet, jako usušená mořská houba o výšce metr šedesát, a schovám si TO na až-TO-zase-zmizí.

Minulý týden jsem do práce přijela ZA světla.
A dnes...
DNES jsem velice, velice brzy ráno v obýváku otevřela okno a za ním slyšela zpívat ptáky.
Ano, je TO tady.

PO-TÝ-PITOMÝ-STUDENÝ-ZIMĚ-KONEČNĚ-PŘIŠLO-JARO!
Vitaj, ogare!

Maminko, v klidu...

29. ledna 2015 v 21:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nejprve bych ráda uvedla věci na pravou míru: Matýsek je osmiletý kluk, který nemluví. Neumí znakovat, když se mu něco kór nelíbí, protestativně zakroutí hlavičkou. No dobře, poslední dobou se naučil odkývat ano, ale to si nechává pro zvláštní příležitosti, jako jsou narozeniny nebo Silvestr.

Matýsek trpí epilepsií. Trpí je v tomto případě slabé slovo, já tu mrchu prostě nenávidím. Můj chlapeček ztrácí vědomí pětkrát, osmkrát denně. Prostě sedí na křesle, "čte" si knížku a najednou mu do ní spadne hlavička. Chvíli se dívám, jak mu cuká pravé rameno, jak oči pomalu nabírají správný a hlavně stejný směr, hlava se zvedá a dle síly záchvatu je na mě upřen vyčítavý pohled, jakože za to můžu já, nebo dětský úsměv hlásající "Ahoj, mami, sice jsem se restartoval, ale jsem zpátky!"
Obdivuju s jakou sílou to celé zvládá. I když mi to neříká, vsadím se, že ho vpodstatě permanentně bolí hlava a samy záchvaty určitě nebudou srovnatelné s pobytem ve vířivce. Přesto málokdy pláče. Jen někdy si zanadává. A většinou se usmívá.

Někdy, opravdu jen někdy a naprosto výjimečně se stane, že upadne. Máme doma spousty preventivních opatření, kekoliv leží, sedí nebo stojí, nachází se řada polštářů, dek, měkkostí a přileb s molitanovými vycpávkami, ale tak jako antikoncepce, ani naše snaha není stoprocentní. A zrovna nedávno jsem byla svědkem nepěkného pádu. Než jsem stihla udělat dva rozhodující kroky, sledovala jsem dětské tělíčko, kterému se podlomila kolena a jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala bradu, narážející do konferenčního stolku a hlavu, bořící se do polštáře. Ve finále celý Matýsek, včetně inkriminované brady, spadl do měkkého. I na tom konferenčním stolku byla složená měkká peřina. Ale celá scéna působila dojmem, že si můj chlapeček překousl jazyk, vyrazil všechny horní zuby a srazil vaz. Běžela jsem k němu a sbírala ho z polštáře, do kterého naštěstí dopadl a bylo mi strašně. Trpěla jsem za něj. Což evidentně nebylo dost, probral se s pláčem a brečel a nadával a brečel a gesty mi vyprávěl, že hlava a že za krkem a že je to celé špatně. A všechno, co jsem mohla udělat a taky udělala, bylo vzít ho do náruče, schoulit se s ním na gauč a hladit a hladit a hladit.
Nakonec se ukázalo, že škody nebyly tak strašné, vpodstatě vůbec žádné. Netekla krev, nelítaly kusy zubů, vaz zůstal v celku tam, kde má být. Ale já jsem měla pořád před očima obraz Matyho, jak se skládá, jako věž z kostek a otlouká se o všechny možné, byť vycpané hrany, které má po cestě. Bylo mi to líto. Strašně moc líto. A mrzelo mě to. I když někde vzadu v hlavě jsem věděla, že pádu nešlo zabránit, že ho nemůžu držet za ruku 24/7, přesto jsem trpěla a stále trpím pocitem, že každý jeho záchvat je moje vina.

Matýsek se za několik minut oklepal, za hodinu se zdálo, že o ničem neví. Výskal, poskakoval po gauči, chechtal se a dožadoval termixu. Jen já jsem se pořád nemohla vzpamatovat. I když J. už byl dávno z práce doma, historku si vyslechl, dítě shlédl odborným zrakem rodiče a když neschledal žádné škody, snažil se mě uklidnit, pořád jsem měla Špatný pocit.

Až se mě Máťulkovi zželelo. Pustil iPad, kde měl rozehranou svou oblíbenou hru, došoupal se ke mně, upřel svůj bleděmodrý zrak do mých šedo-zelených očí a objal mě. Poprvé v životě mi cíleně obtočil ruce kolem krku, opřel své dětské čelíčko o mou ustaranou skráň a bez jediného slova řekl "Mami, kašli na to."

Je to můj malý hrdina. Nejstatečnější chlapec, jakého znám. Denně do sebe musí dostat kvanta léků a činí tak bez protestů, jen nakrčí nosík, jako, abych věděla, že polykat ty hromady chemie není žádný med. Já to vím. A čím víc jsem si toho vědoma, tím víc ho miluju. A přísahám, jednou nadejde den, kdy se mi podaří celou tu hrůzu zastavit. Slibuju, Maty.


Kam dál