Jak se píše dopis

Dnes v 19:59 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem ortodoxní ateista.
Netajím se tím, je o mně obecně známo, že v Ni nevěřím.
Myslím, že Ona to ví taky a má ze mně legraci.
Posílá na mě rakovinu a postižené děti.
Přesto jsem si nedovolila promeškat nabízenou příležitost. Napsat Jí dopis. Vzkaz. Zprávu.
Kamarádka se chystala do země, kde mají Zeď, jež funguje jako obrovská poštovní schránka. Lidé se u ní modlí, posílají své prosby, přání a žádosti a kolektivně věří, že tyto dojdou tam, kam mají. K Ní. Ona si je přečte, vyslyší a udělá zázrak.
Všichni víme, že takhle to nechodí.

Jenže vždycky je tu CO KDYBY. Znáte to. Náhoda je blbec a třeba, možná, snad by se jednou za čas nějaký malý zázrak udát mohl. Jen tak nenápadně, potajmu.

Dlouho jsem přemýšlela co do Dopisu napsat. Měla jsem hlavu plnou slov, ale moc smyslu nedávala. A všechna byla příšerně dlouhá. Když píšete Bohu, opravdu, fyzicky, perem na papír a chcete Jí dopis opravdu, fyzicky strčit do schránky, musí být maličký a nenápadný, do škvír ve Zdi nářků se nevejde bublinková obálka o rozměru A4. Mnoho jsem jich zmačkala a zahodila, hodně jsem tehdy škrtala a přepisovala.

Co Jí chci říct? O co chci prosit? Štěstí. Určitě zdraví pro všechny. I majetek je důležitý. Možná by to chtělo nové auto a potřebovali bychom menší dům. Na to by nám stačila výhra ve Sportce. Pro mě nové koleno, J. lepší uši, musíme něco udělat s jeho selektivní hluchotou (nabídka čtverečku čokolády se dá zašeptat z vedlejší místnosti, aby ji slyšel, ale "Umyj, prosím, nádobí" mu můžu křičet rovnou do ucha, bezvýsledně.) Štěstí, zdraví, dlouhá léta. Světový mír, vymýcení AIDS, záchrana deštných pralesů. Je tolik věcí, které by se do Dopisu daly napsat.

Nakonec mi stačilo pět, slovy pět slov. Až tak skromná jsem byla. Napsala jsem Jí to nejdůležitější na celém světě. Přiznávám, že jsem byla velice sobecká a hodně egoistická. Ale bylo to nutné. Když chcete zachránit život, ne-li dva, musí veškeré ohledy stranou.

Na Štědrý den Léta Páně 2014 vsunula laskavá paní P.K. do škvíry ve Zdi nářků ve městě Jeruzalémě, stát Izrael, lísteček s tímto textem:

"NEZAPOMEŇ, PROSÍM, NA NAŠE DĚTI."


 


Výprava

Čtvrtek v 21:46 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Paní Scottová seděla před hromádkou oblečení a byla skleslá. Tohle se jí do tašky nikdy nemůže vejít.

/paní Scottová = Prdlá Prvomatka stylizovaná v odpovídající alter ego/

A to za sebou cítila pohled, jež jí vpíjela do zad hora jídla, připravená nechat se přibalit k rezervním tričkům, svetrům a kalhotám. Na tuto výpravu na severní točnu nepojede pan Scott výjimečně sám, tentorkát se zúčastní i manželka a oba synové.

/severní točna = blíže neurčené městečko v horách v ČR. Pozn. autora/

Chtěla být připravena na všechno. Na absolutně každou eventualitu, alternativu, kalamitu. Vědela, že je to nemožné. Že i kdyby měla dost obložených chlebů, šťáviček, teplých ponožek a čepic, je tu velice vysoká pravděpodobnost, že budou uprostřed hlubokých lesů bojovat holýma rukama se smečkou hladových vlků a ona bude litovat, že svou kulovnici nechala doma v zásuvce nočního stolku. Přesto teď seděla uprostřed pečlivě připravených hromádek a uvažovala, jak to všechno nacpe do auta.

"Které má, samozřejmě, zimní gumy, že, miláčku?" optala se vpředvečer výpravy pana Scotta.
"Ne." Zněla strohá odpověď.
Paní Scottové vystoupalo obočí vysoko nad ofinku, téměř k temeni hlavy.
"A na čem jezdíme, lásko?"
"Na univerzálech."
Obočí se vrátilo kam patří a změnilo se v žížalu s bolestí břicha, tedy zkroucenou do tvaru paragrafu.
"No, nemyslím si, že na severní točně budou podmínky na univerzální gumy. Máme sněhové řetězy?"
"Ne." Pokračoval pan Scott ve stejném duchu.

Tento rozhovor se druhého dne ukázal býti celkem zásadní. Na dálnici nebylo téměř ani smítko sněhu, pokud ano, krčilo se pod svodidly, kde se ukrývalo před posypovými vozy. Paní Scottová se uklidnila, došla k názoru, že bude-li se cesta ubírat tímto směrem, přežijí.
Načež z dálnice sjeli. Hned v první zatáčce se auto rozhodlo pokračovat původním směrem, volant nevolant. Pan Scott si s ním mohl otáčet klidně o 360 nebo i více stupňů, ale kombík si to prostě namířil do pankejtu, kde si evidentně hodlal odpočinout po dlouhé cestě v hromadě odhrnutého sněhu. Naštěstí si to v poslední chvíli rozmyslel. Možná proto, že věděl, že zanedlouho se silnice změní v zasněžené, tedy neviditelné kluziště.

Scottovi se ploužili krajinou zapadanou sněhem, jak už to u pólů bývá, pan Scott hlídal ručičku tachometru, aby se neodvážila vystoupit výše než k číslu 40 a paní Scottová se tiše bála upoutaná v sedačce s hlavou připravenou kdykoliv zahučet mezi kolena. Po hodině jízdy nebo po osmi kilometrech, můžete si vybrat, se autem začala linout nezaměnitelná vůně průšvihu v dětské plence. Uprostřed země nikoho. Všude jen sníh a led, v dáli zavřené restaurační zařízení.
Pan Scott neztratil duchapřítomnost a zastavil v první díře v závěji. Jeho choť vysvobodila dotyčné mimino ze sedačky a hrdinně se jala likvidovat škody na předním sedadle v naději, že vše půjde jako na drátkách. Po rozbalení mnoha vrstev dětských svršků ovšem ke své i synově velké nelibosti zjistila, že napáchané škody daleko přesahují rozměry plenky, spodních vrstev oblečení a na některých místech i dítěte. Takhle to nepůjde. Rozhlédla se kolem zkušeným okem matky ochránitelky, zabalila nahé pozadí do mužovy ochotně nabídnuté bundy a vyběhla směrem k maličké budce, tvářící se jako benzínová pumpa, doufaje, že budou mít otevřeno.
Měli. A už nadosmrti tam budou větrat doširoka otevřeným okýnkem.

Nakonec na pól dojeli. Všichni a zdrávi. Někteří více, či méně znechuceni, jednak tím, že byli vláčení polonazí sněhem v mínus deseti, jednak znečištěnou, téměř novou softšelovou bundou. Paní Scottová však velmi dobře věděla, že tohle jsou rány, které přebolí. Důležité bylo, že cesta byla úspěšná. K cíli dojeli, vyřídili, co měli a díky radám zkušených polárníků se vrátili na dálnici umetenou, posolenou, oštěrkovanou okreskou.

Silvestrovský

31. prosince 2014 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A tak jo. Dělám to nerada, ale dnes si zcela výjimečně zabilancuju. Ono to člověku neublíží, byť nimrání v minulosti nepřináší mnoho dobrého, přesto může být tento článek příležitostí nahlédnout lepší budoucnost. A možná si dát nějaké to předsevzetí.
.... Néééé, to už by bylo moc. Každá sranda má své hranice.

Tak tedy. Jaký byl rok 2014? Dobrý? Špatný? Ani tak, ani tak. Měl obligátních 365 dnů, přibližně v polovině přišlo léto a chvíli to tak i vypadalo, na sklonku napadalo trochu bílého svinstva, akorát tolik, aby to nepostrašilo nás, kočárkové matky, ale dost na to, aby se skalní příznivci zimních sportů vrhli na hory, kopce a vrchy. Nestlé naštěstí nezkrachovalo a i ta slivovice byla.

Nám osobně se nestalo nic tak strašného, aby bylo nutno se hroutit, na druhou stranu ta Sportka by už taky jednou mohla vyjít. Matýsek se prvního září stal slavnostně školákem a Šimonek s nadějí vyhlíží to příští, v němž už má zabookované místo v místní školce. Bude ode mně mít na několik hodin denně svatý klid, na což se zcela nepokrytě těší, zatím mu však trochu škodolibě tajíme fakt, že probdělé noci a následné vyspávání do devíti tímto zhasne. To bude teprve překvapení.

Když se ohlédnu, vidím letošní rok opravdu tak trochu nemrcouchovatý. Na druhou stranu, díky Bohu za to. Ono někdy opravdu platí, že žádné zprávy - dobré zprávy. Pořád ještě čekáme na Matýskovy výsledky z posledního nemocničního pobytu a opravdu hodně, hodně, hodně doufáme, že budou dobré. Těšíme se, že třeba ten příští rok mu přinese lék na epilepsii, kterou se nám pořád, sakraprácedoprdelesesněhem, nedaří zastavit. Doufáme, že se nám třeba podaří rozchodit Šimonka, který se evidentně rozhodl, že pohyb typu Meresjev mu bude pro život stačit. Nejsem si moc jistá, co by mu na to řekl při pohovoru jeho budoucí zaměstnavatel, ale jelikož jsou klučíkovi teprve dva roky, na takové věci má ještě dost času. Teď je potřeba se poprat s nočníkem.

Zřítelnice oka mého vypadá velice šťastně a tvrdí, že uvnitř cítí to samé, čemuž jsem velmi ráda, neb mě stojí nemálo sil, aby tomu tak bylo. Jelikož, dámy, lepší polovice našich vztahů si musíme hýčkat a chovat ve vatě, tedy pokud nás netlučou a nechodí za holkama, páč bez nich by to všechno bylo ještě těžší. Což samozřejmě neplatí paušálně, hlavně na pana Vomáčku z vedlejšího vchodu, kterého jsem s odpadkovým košem potkala jednou a s nákupní taškou dvakrát. Takhle se to taky nehraje.

A ta předsevzetí? Aspoň malinko. Budu víc spát, budu se víc smát, budu trávit každou volnou minutu svého půjčeného času se svými blízkými a budu si užívat každou jednu vteřinu, neboť o tom to je. Abych se mohla na konci toho příštího roku ohlédnout a říct: "To byla jízda!"
A Vám všem, kteří dnes i jindy zavítáte na tento praštěný blog přeji, abyste mohli udělat to samé.
Hodně štěstí, spoustu zdraví, přehršel spokojenosti a pokud možno žádné mraky na Vašem nebi v roce 2015!

Prdlá Prvomatka s rodinou

Vánoční - do třetice

24. prosince 2014 v 9:01 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Je štědrý den ráno, Ježíšek ještě nenaložil sáňky dárky a mně už bylo naděleno. Sedím v tiché kuchyni, kde nehraje televize, nekřičí rádio, nevýská žádné dítě, je tady klid, slyším jen tikot hodin a teplý vítr za okny. Vzhledem k tomu, že Matýsek svých necelých osm let vstával úderem šesté víkend nevíkend a kouzlo sobotně-nedělního vyspávání objevil až s počátkem školní docházky, je pro mě tohle ráno svou vzácností o to kouzelnější.

Aby nedošlo k mýlce - své děti zbožňuju. Kdyby bylo potřeba, budu za ně dýchat a mačkat jejich malá srdíčka v pravidelném rytmu až do skonání světa. Ale tenhle okamžik, který v sobě skrývá právě i ono těšení se na ně, jsem se rozhodla užít si naplno, byť už teď vím, že jeho trvání nebude delší než pár následujících minut. Popíjím teplý čaj, dívám se na připravenou koblihu na kuchyňské lince, pro kterou je mi líno si dojít a mám se.

Je Štědrý den, letos jsem výjimečně stihla všechno cukroví, dokonce i dárky jsou připraveny ve svých skrýších, jen ten úklid poněkud pokulhává. Tady jsem se rohodla držet fráze "Ježíšek se narodil ve chlévě, nechme ho, aby se u nás cítil jako doma." Dokonce i stromeček jsem nazdobila v předstihu, čímž jsem založila úplně novou tradici, poněvadž jak v mém tak v J. rodném hnízdě se odjakživa zdobilo až dnes ráno. Když jsem o půlnoci pověsila na poslední větvičku poslední baňku (ha, Češi, včíl mudrujte!) a prohlásila, že takto a ne jinak po všechny následující roky, láska mého života se nechala slyšet, že pokud jde o něj, uvítal by i tradici Žádný vánoční stromeček, což jsem mu hned kategoricky zatrhla. Lenost a sváteční pohoda ocaď pocaď, ale základní pravidla hry se dodržovat budou. Stromeček, kapr, Tři oříšky pro Popelku. Howgh.

Za mým ramenem právě vyšlo slunce a laškovně mi prasátkuje na monitoru. Dívám se na ozdobený stromeček, jehož barevné ladění letos vybíral Matýsek (kategoricky trval na zlaté, i když jsme ozdoby několikrát prohodili, abychom vyloučili náhodu. To jsou právě ty malé dárky od ježíška, které já fasuju po celý rok) a těším se, až pod něj nanosím balíčky s hračkami a spodním prádlem Hello Kitty (děkuji, K.). Na konferenční stůl nainstaluju sváteční ubrus, jenž během následujících sedmi minut někdo poleje čajem a na komodu položím svícen s andílky, do kterého budu celý den hledat svíčky správné velikosti. Nachystám chlebíčky, jelikož čekaje na zlaté prasátko, pošli bychom tu nejspíš hlady a bramborový salát a budu si užívat každou jednu minutu, dokonce i tu, kdy na sebe Šimonek již tradičně zvrhne stojan s cukrovím.

Nikdy mě nepřestane fascinovat ten zázrak, který se mi stal. Že mám Zřítelnici oka mého, že spolu máme dvě naprosto úžasné a nádherné děti, že se každý den můžeme vzbudit do nového rána a užít si další jeden den. A jako bonus tento - den Štědrý. Přeju nám všem, aby se povedl.

A Vám, drazí čtenáři, taktéž.

Přejeme nádherné svátky vánoční, pohodu, štěstí, zdraví, bohatou nadílku a úsměv na rtu, který vydrží minimálně do Nového roku, nejlépe do příštích Vánoc a s nadějí po všechny ostatní dny.
PP s rodinou

Druhý vánoční

11. prosince 2014 v 22:42 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kapitola II. - Sháníme dárky

Není to jednoduché. Není. Každý, kdo nekupuje pravidelně hromadu kravat a kopec bavlněných kapesníčků ví, že vymyslet někomu aaaaach dárek je program na celý rok. Není divu, že Pánbu stanovil Vánoce v periodě 365 dnů. Tak dlouho trvá najít TEN dárek, který je chtěn, po němž je touženo, ten, který vyloudí na rtech obdarovaného široký úsměv, možná v koutku oka slzu.

Snažila jsem se. Moc jsem se snažila, ale evidentně je má snaha pořád nedostatečná. Jelikož svátky jsou za dveřmi a láska mého života nemá tušení, že jsem si jeho Dopis Ježíškovi pečlivě uložila pod polštář a to jedno jediné přání se naučila zpaměti, nebudu tady prozrazovat, a jako krycí kód použiju trenýrky Hello Kitty. Zdůrazňuji, že se jedná o krycí manévr, zřítelnice oka mého má samozřejmě vytříbený vkus a je alergický na kočky.

Tedy jsem zadala do strýčka Googla Trenýrky Hello Kitty. Byla jsem až překvapena, jak málo firem takové zboží nabízí. Pro jistotu jsem použila Heuréku, která na mě sobecky vyplivla jeden jediný druh a to bledě růžové s fialovou krajkou. Bože. Znovu. Jeden vyhledávač, druhý, třetí. Ha. Firma Paleček má několikero druhů různých velikostí, jen si vybrat. Bezva! Bohužel, hned pod logem obchodu na mě svítí nápis "Tento e-shop dlouho nebyl navštíven jeho správcem nebo provozovatelem. Jste-li jeden z nich, přihlašte se. Nejste-li, buďte VELMI opatrní při objednávání zboží." Au.

Trvalo den a noc a ještě den a noc (samozřejmě přerušovaně, mezitím jsem vařila, uklízela, krmila, přebalovala, nakupovala, stavěla komíny z kostek a tuším jsem konečně odnesla ty bundy švadleně), než se mi podařilo najít ty jedny jediné, černé s kočkou na pravém stehně. S nadšením jsem klikla na "Do košíku" a asi na třikrát vyplnila objednávací formulář. PROČ mají e-shopy TAK STRAŠNÉ objednávací formuláře?! Snaží se zákazníka odradit hned v počátcích?
Ale to jsem odbočila. Odpoledne mi volal pan provozovatel, že jestli chci, pošle mi růžové, ale černé došly. NECHCI RŮŽOVÉ! Nenávidím tu barvu! Chci černé. Černé!

Mé zoufalství dosáhlo své maximální hodnoty. Začala jsem se pomalu ale jistě smiřovat s myšlenkou, že dárek Můj milý Ježíšku letos pro mou lásku nedude. A opravdu mi z toho nebylo dobře. Když tu jsem si vzpomněla na kamarádku, která je neskutečně šikovnou švadlenou. Třeba by mohla.... uměla.... třeba by to šlo.... I vyslala jsem cvičný email. Poprosila jsem, zda by bylo možno ušít, vyšít, stvořit, že zaplatím cokoliv si řekne, jen když budu mít pro svého muže aaaaach dárek. V odpověď jsem dostala seznam internetových odkazů, kde všude trenýrky Hello Kitty mají. Samozřejmě s dovětkem, že nevyberu-li si, ráda ušije, ale jestli třeba tohle pro mě nebude jednodušší cesta. Proklikávala jsem se jedním odkazem za druhým. Růžová, růžová, kam se člověk podíval, růžová. Až na jeden jediný.

Hurá! Bylo mi jasné, že je to jediný obchod v republice, který má aaaaach dárek pro mého muže a bylo potřeba jednat rychle. Tady trojté vyplňování formuláře nepomůže. Zvedla jsem telefon.
- "Chci. Máte?"
- "No, moc jistá si nejsem, myslím, že máme, ale určitě to budu vědět až za hodinu, kdy dojedu do práce."
- "Dobrá. Těším se za hodinu."

Nebudu se tady svěřovat s hloubkou svého zklamání. Nebudu si tu vyplakávat mé zlomené nadšení. Stačí, když zodpovědně prohlásím, že

V TÉHLE REPUBLICE NIKDO NEPRODÁVÁ PÁNSKÉ TRENÝRKY HELLO KITTY.

K., prosím, čteš-li tyto řádky, ušij mi aspoň patery. Černé. S kočkou na pravém stehně. Jsi evidentně jediná, kdo může. A když je někdo jedinej, no tak musí.

Děkuji,
PP

Ach ty internety!

8. prosince 2014 v 22:38 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Já vím, já vím. Do téhle nemocnice se navážím až nepříjemně často a ve většině případů z ne zcela objektivních důvodů, většinou spíš proto, že mi tam někdo šlápl na kuří oko a tak jsem spravedlivě nasraná, ale tentokrát situace přesáhla únosnou mez. Matýsek místo kuskusu dostal k večeři flák hovězího a to já prostě nemohu přejít bez odezvy.

Toto nebude článek o neschopnosti nemocniční kuchyně roznést správně bratru 4000 obědů. Jde o INTERNETY.

Nikdy jsem s připojením v této nemocnici neměla problém. Prostě jsem řekla zodpovědné osobě o heslo a ona mi ho dala. Vyřešeno. Od jisté doby postup není tak jednoduchý. Hlavně tedy na dětském oddělení. Jste-li hospitalizováni, musíte požádat svou spádovou sestru, aby za vás ztratila slovo u sestry vrchní, jež je pánem všeho času, prostoru a celosvětové sítě a s kapsami naditými hesly vládne vašemu oddělení pevnou rukou. Po několika dnech (máte-li štěstí, tato doba není stejná, ne-li delší, než váš pobyt na lůžku) vám tato vládkyně všehomíra jedno ze svých mnoha hesel propůjčí. Nezapomeňte vrátit!

Není většího blaha na dětském oddělení kterékoliv nemocnice, než usnuvší robě a pár minut klidu pro jinak utahanou matku. Která je v nemocnici matkou na 120%, stovka je prostě MÁLO. Tato žena se od dítěte nesmí vzdálit na vzdálenost větší než 5 metrů nebo na časovou jednotku řádů vteřin. Musí přebalovat, je-li potřeba, krmit, dtto, zabávat, dělat legraci a měnit nudu ve zlato. Je to job 24/7 s minimální možností spánku, o jídle nemluvě. Pobyt v nemocnici je pro matku v mnoha případech mnohem více frustrující a deprimující, než pro dotčeného potomka, který si naopak užívá, že má mámu k dispozici non-stop, nemusí se o ni dělit se čtyřmi bratry a ona na něj ještě dělá opičky, aby ho rozveselila. A proto, když nadejde ten vzácný okamžik, že dítě usne nebo se zabaví na dobu delší než 7 minut u omalovánek, většiná z nás volného času využije k socializaci. Vběhneme na internet, vlítneme na sociální sítě, diskuzní servery, kontrolujeme došlou poštu. Mluvíme s lidmi, kteří nejsou nemocní, nepotřebují pomáhat při oblékání punčocháčů a nehádají se s námi, že ten čajík je pěkně hnusnej. Jsme ONLINE.

Což je evidentně v jasném rozporu se zákony, pravidly a nařízeními nemocnice. Dnes, poté, co sousední dědeček (těžká závist) poprosil sestru o přístup k internetu, že by si jen chtěl zkontrolovat email, dostalo se mu naprosto jasné a srozumitelné odpovědi:
"Lucince ještě nebylo šest, že ne? Tak to nepůjde. Víte, my tady poskytujeme internet zdarma pouze pacientům nad šest let. Jinak by nám tady surfovaly maminky miminek, chápete...."

Ano, chápu. Není většího zla než žena na internetu. Nevadí, že matka patnáctiletého puberťáka mu iPad vytrhává z ruky jednou za hodinu, aby mohla zkontrolovat facebook, je hlavně a především důležité, aby se matka malého dítěte, které prospí 14 hodin denně nedostala na síť. Poněvadž internety, vážení, to je velice vzácná a drahá záležitost. Je potřeba je rozdávat s rozmyslem, maximálně nechat ukapávat nebo drolit jako tabletku acylpirinu. Internet je sám o sobě nedostatkové zboží, kterého se válí po skladech maximálně jedna, dvě bedýnky. A podle toho se k němu musíme chovat. Musíme s ním šetřit.
Naštěstí každému dětskému oddělení velí jeho spolehlivá vrchní sestra pevnou rukou a nedopustí, aby byly internety zneužívány a ke světové síti se mohl připojit kdokoliv. Nedejbože matka dítěte mladšího šesti let. Haleluja, UPC a O2!

První vánoční

7. prosince 2014 v 21:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kapitlola I. - pečeme cukroví.

Dala jsem dokupy 85% receptů, sepsala ingredience a vydala se na nákup. V hale obchoďáku jsem hrdě ignorovala inzertní lístek, že

"PRODÁM VLAŠSKÉ OŘECHY - 120Kč/kg"

abych vzápětí koupila 1/2 kila lískových za bratru 159 KáČé /sic!/. No nic. Nezačala jsem právě nejšťastněji, ale měla jsem mouku, cukr i dost másla pochybné kvality, abych se mohla vrhnout na věc.

Jelikož mě má drahá maminka při pokusu o výchovu velice často a velice pečlivě (to bylo řevu) nabádala, abych vše co dělám, dělala pořádně, pořád mi jeden chybějící recept hlodal v hlavě. Pořád. Rumkulky. Ty nejlepší, nejfantastičtější, nejchutnější rumové kuličky na celém šírém světě. Je s nimi v podstatě každý rok nějaká potíž, ale já se nevzdávám. Bez kuliček to prostě nejsou svátky. Jejich hlavní přísadou je BB pudink, věc, kterou v Čechách neseženete. Vsadím se, že je velmi zdraví závadný, nejspíš proto, jak je prudce jedlý. Ale nevadí, všude žijí dobří lidé a to i v zahraničí - na dalekém Slovensku. Poprosila jsem a byla vyslyšena, ve špajzu se na mě smějí tři krásné malé krabičky.

Tak, základ bychom měli. Teď s čím to smíchat dohromady. Každý rok po použití recept pečlivě založím, abych do dvanácti měsíců bezpečně zapomněla kam. A každý rok s tím otravuju mámu. Letos jsem se rozhodla vyjít ze situace jako vítěz a ještě navíc se ctí. Nejsem žádné béčko, strýček huhla a teta wiki vědí všechno.
Pokud vás to zajímá - je to lež. Zadala jsem požadavek do vyhledávače a vybaflo na mě hned několik receptur. Otevřela jsem první z nich, abych se dozvěděla, že do mísy dáme dvě balení BB pudinku. Jak velká balení? Optala jsem se. Mám doma 250g, ale stoprocentně si pamatuji z dětství malé pytlíky. Kolik měly? 50? 100? Sakra. Tak druhý recept. Potřebné přísady psal/a autor/ka: BB puding 2x
Och.
Nevadí, jedeme dál.
"Potřebujeme BB pudink, cukr, máslo....." zde se autor tak podružnou informací jako množství nebo gramáž vůbec nehodlal nechat omezovat.

Bylo na čase vyvěsit bílý prapor. Vyslala jsem první sms: "Prosím, máš recept na rumkulky, mami?" Po dvou hodinách došla odpověď: "Vydrž, najdu."
Nevydržím. Musím to mít teď hned a tady, předevčírem bylo pozdě.

Oslovila jsem tedy kamarádky na nejmenovaném diskusním fóru. "Prosím, nevíte někdo....?" A hle! Tu přišla odpověď "Ale víme, koukej...." nadšeně jsem klikla na odkaz. Jehož text začínal "2 pytlíčky BB pudinku..." AAAaaaaaaaaaargh! Nevadí, nevadí, pod receptem diskuze pokračovala. Někdo radil 50g, někdo 250g, autorka trvala na stodvaceti. Ach. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že toto je to nejlepší, čeho se mi dnes dostalo. Červíček někde vzadu v lebce radil, abych všechny recepty snesla na jednu velkou hromadu, přísady sečetla a zprůměrovala. Ale to mi přišlo jako příliš velké harakiri i na Láďu Hrušku.

Dobrá. Je čas opět si přiznat prohru a s pokorou sobě vlastní /sic!/ přijmout, co je nabízeno. Děkuji.

A pak pípla smska. Jen tak decentně, potichu, jakoby se i mobil bál zakřiknout dobré zprávy, jež přináší. Hurá!!! Máma píše KOLIK toho blbýho kakalovýho prášku do rumkoulí přijde! Jupí!!!

JE NA TO TREBA BB PUDINK 2 MALE BALENI 189 DKG MASLA.....

Všechno, co děláš, dělej rád

27. listopadu 2014 v 14:17 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ráda čtu. Ráda se mazlím se svými dětmi. Ráda hraju Člověče, nezlob se se svým mužem. Když na to přijde, ráda chodím do práce. Většinu zbylých věcí ve svém životě tak nějak trpím. Úklid. Vaření. Večerní sběr použitých i nepoužitých, pouze rozbordelených hraček. Trpím je možná silné slovo. Obecně člověk trpí bolestí hlavy nebo nedostatkem nikotinu, je-li kuřák (my ostatní můžeme slovo nikotin nahradit pojmy "čokoláda", "věnečky", "káva","všechno dobré a zakázané"...), vysávání, žehlení a drbání záchodové mísy patří jen k méně oblíbeným činnostem, než stavění vláčkodráhy a kreslení na hedvábí. Přesto je potřeba, nevlastníme-li luxus zvaný paní na úklid, hospodyni, děti toužící odčinit třídní důtku, se domácích prací chopit a dělat je nejlépe jak jsme schopni.

Což se snadno řekne, ale hůř udělá. Kupříkladu naše podlaha. Chudinka moje flekatá, neviděla mop a horkou vodu dobře čtrnáct dní, v mezičase si několikrát pokecala s vysavačem, ve chvílích největší nouze s vlhčenými ubrousky značky Pampers. Samozřejmě, že se jejímu vytření nebráním z pouhopouhé lenosti, či nelibosti. Prostě není KDY. Buď nejsem doma, nebo tam jsem a na podlaze jsou dvě nechodící děti, nebo jsem doma, děti spí v postelích a já nemám to srdce, vtáhnout jim do snů vysavač a třískání o zdi mopem s utrženým závitem, tedy špatně ovladatelným. Budiž mi ke cti, že každý večer, kdy z ní zametám kousky piškotů a vycpávky z medvídka bez ouška, šeptám jí jako kouzelné zaříkávadlo slovo ZÍTRA a stysím se do morku kostí, páč už v tom okamžiku vím, že ZÍTRA má Šimon plavání nebo rehabilitaci nebo jedeme s Matějem k zubaři.

Ale to jsem odbočila. Původní pointa článku byla, že až se k tomu pitomému vytírání dostanu, budu to dělat ráda. Z principu. Opět jsem jednou v pozdním věku objevila Ameriku (jsem fakt zvědavá, co všechno mi ještě zůstalo utajeno. Jako třeba nedávno slova dvojice a trojice, ale to je na úplně jiný blogísek), a zjistila jsem, že naše babičky, prababičky, i paní Magdaléna Novotná, měly pravdu, když děly "s úsměvem jde všechno líp". Já sice radši Co můžeš nechat na zítra, odlož na pozítří, ale tamto je taky dobrý. Já jsem totiž při činnostech méně oblíbených došla k jednoznačnému a dost blbému závěru: dvě hodiny poletuju po bytě namíchnutá jako bezlaktózová šlehačka, zvedám, odkládám, utírám, leštím, zametám a -ám a -ám, abych si potom sedla unavená do křesla s poznatkem, že ony dvě hodiny mi už nikdy nikdo nevrátí. Už byly a už nikdy nebudou. Ani zítra ani příští týden, nikdy. Promarnila jsem dvě hodiny svého půjčeného času, sice bohulibým úklidem, ale nevrlá a mrzutá a opravný termín není na skladě.

Tady je potřeba Radikální změna k lepšímu. Od té doby se snažím, seč mohu, a že to někdy jde fakt ztěžka, všechno, co dělám, dělat ráda. Žehlím s úsměvem na rtu, věším prádlo a vyprávím mu vtipy, čistím skvrny záhadného původu z dětského bodýčka a užívám si ruce až po lokty zabořené v umyvadle teplé vody. Obecně působím na své okolí, jako že mi definitivně přeskočilo. Ale nevadí, mě začaly nudné pasáže hry zvané Život konečně bavit.

Kupříkladu zrovna nedávno, stála jsem u plotny, začínaje druhou várku těsta na palačinky a nudila jsem se. Nalít, rozprostřít po pánvi, počkat, obrátit, odložit, nalít, rozprostřít.... vedle mě rostla utěšená hromádka hotových výrobků, musím se pochlubit - velmi valné chuti, ale já se NUDILA. Načež se mi nad hlavou rozsvítila ta pomyslná žárovička a já jsem se rozhodla naučit se otáčet palačinky ve vzduchu. Teď už to umím. Toho dne byly palačinky všude. Na talíři, na kuchyňské lince, na sporáku, na lednici, na jeden kousek na stropě se dívám ještě teď, čekala jsem, že uschne a upadne, ale evidentně mi nebude dáno, budu ho muset přinutit silou. Ale nevadí. Výborně jsem se bavila, hrála jsem si jako za mlada a ten čas jsem si tehdy opravdu užila. Ten už reklamovat nemusím.

Lampa

15. listopadu 2014 v 14:27 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Staré pořekadlo dí, že nemoci nechodí po horách, ale po lidech. My jsme toto pořekadlo povýšili o úroveň výš, nám ochořela lampa. Jak se ukázalo později, nemoc byla smrtelná, ale v danou chvíli, sledujíce poblikávání a pohasínání, naivně jsme si mysleli, že tohle zvládneme a to dokonce i bez zásahu lékaře. Ono totiž, kdyby se jednalo o lampičku stolní, malinkatou a nenápadnou, bratru za padesát u našich asijských spoluobčanů, nehnuli bychom brvou. Ale toto byla ozdoba dětského pokoje, pocházející z dalekého Švédska, o dvou žárovkách různé velikosti a intenzity, pyšnící se výškou vzrostlého J. Bylo to prostě heblo, které jsme neměli po přestěhování kam dát, ale bylo nám ji líto vyhodit.

Tedy se začala chovat divně. To bylo asi před rokem. J. je původem elektrikář, byl si jist, že to bude vadný kontakt. (Nebo kurvítko, pomyslela jsem si, ale nechala práci na odborníkovi.) Chyba číslo jedna. Jako každému správnému chlapovi se slíbená oprava nemusí připomínat každého čtvrt roku, tak ani J. s lampou nespěchal. V červnu to vzdala žárovka číslo jedna. Zřítelnice oka mého stále trvala na opravě. V září některé dítě pořádně zabralo a urvalo dráty k žárovce číslo dvě. J. smutně pokrčil rameny, přesto vyjádřil jistou naději, že by se mohl pokusit závady odstranit (kdyby se mu chtělo a za pěkného počasí, což už zbaběle nedodal).
"Nedá se nic dělat, musí se vyhodit." Prohlásil krk, jenž hýbe hlavou naší rodiny, pomýšleje právě na onu hlavu, že se zachová jako gentleman a úkolu se sám zhostí.
V říjnu si celou nesvítící lampu strhlo některé dítě na hlavu.
Rozhodla jsem se, že budu za něžnou dámu, která doma navaří, vypere a uklidí jeskyni, ale lov mamutů přenechá vůdci smečky. Aby nedošlo k dalším boulím a zbytečnému dětskému pláči, přestěhovala jsem tu věc k nám do ložnice.
Kam se začátkem listopadu vloupalo druhé dítě a ve chvíli, kdy jsem ho doběhla a chtěla nehodě zabránit, strhlo lampu na mou hlavu.
Pohár trpělivosti přetekl.

Úplně nejraději bych ji nacpala do některé popelnice, což se jednak nesmí, a taky mám pocit, že by se tam celá stejně nevešla. Jet s ní, s milostpaní, extra do sběrny komunálního odpadu na druhou stranu městečka se mi sakra nechtělo. Kontejner na elektroodpad stojí o tři ulice vedle, ale při představě kočárku v jedné ruce, lampy ve druhé a těch tří ulic, jsem získávala pocit, že je to némlich jako s tou odvrácenou stranou města. Prostě daleko. Načež jsem došla k jedinému logickému vyústění situace, postavit ji k popelnicím a počkat, až si ji někdo vezme. Vždyť on se někdo najde. Mám zmapovány minimálně tři potřebné, kteří nás odpadu pravidelně a ochotně zbavují.

Jak řekla, tak udělala.
Toho odpoledne jsme naplnili Arthura k prasknutí a vydali se regenerovat síly na venkov. Když jsme šli poslední cestu s bagáží, do volné ruky jsem popadla i lampu.
"Kam to proboha neseš? Víš, že do popelnice to nesmí." Děla zodpovědná půle našeho svazku.
"Neboj se, mám své plány."
"Jestli to teď poneseš ke škole do kontejneru na elektro, upozorňuju tě, že za tři minuty startuju auto a odjíždíme, na nikoho nečekáme."
"Neponesu."
"Ale ty víš, že do popelnice to nesmí!" opakoval kolovrátek.
"Já ji taky nedám DO popelnice, já ji postavím K popelnici, on už si ji někdo vezme."
Když z auta viděl, jak jsem lampu umně nainstaovala přesně tak, jak jsem řekla, otráveně protočil oči. Byla jsem prohlášena za neekologického jedince, který se neumí sociálně chovat a dělám akurát bordel. Ještě než větu dořekl, zastavilo před námi auto přímo uprostřed přechodu pro chodce. Z téměř luxusního kombíku vystoupil pán, rozhlédl se, povytáhl si opasek a nechal naši milou lampu zmizet.

A ještě než se zeptáte - ano, udělalo mi to naprosto škodolibě radost.

Mám se bezva

12. listopadu 2014 v 14:21 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak odpovídáte na otázku "Jak se máš?" Poněvadž já s ní mám trochu problém.
Jsem původem těžká optimistka, tedy s radostí odpovídám "Bezva!", "Výborně!" a "Skvěle!", jenže pak se dívám na ten překvapený úsměv, zvedající se tázavé obočí a pochyby v očích pod ním.
Nejsem si moc jistá, zda taková reakce na číkoliv odpověď "mám se výborně", je v naší společnosti standartem, nebo jsem jí postižena jen já.
Na druhou stranu, už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem pozitivní odpověď na tuto otázku slyšela. A i kdyby, předpokládám, že bych se zachovala stejně. Kdo se má dnes Bezva-Skvěle-Výborně? Každého nás něco tíží, něco nám vadí, či to obtěžuje, někdy nás to prostě a jednoduše sere, ale děje se to všem a pořád. Události, Nehody a Průšvihy. Trápíme se jimi, děláme si z nich hlavy, až je máme jako pátrací balóny, a když se nás někdo optá, jak že se nám daří, nemáme vlastně jinou možnost, než se pousmát a odvětit, že "To jde", "Celkem fajn" a mé oblíbené "Kdyby to bylo ještě lepší, už to nevydržím."

Svého času jsem sama v sobě ztratila odvahu na Bezva-Skvěle-Výborně, poněvadž jsem začala mít intenzivní pocit, že tazateli lžu a to drze, do očí a hned minutu po našem setkání. Neměla jsem se za to ráda a vůbec mě to obtěžovalo. Což byla samozřejmě další pidipotíž do mé sbírky, a k postiženým dětem, rakovině a ztracené škrabce na brambory, jsem si do seznamu "Stojí to za houby" přidala i lhaní přátelům. Zkusila jsem tedy "Ále, znáš to." A to taky nefungovalo. Následoval výraz Hluboké zamyšlení, pak Dovtípení se a celá skladba končila tváří Ach ty malá chudinko. Jelikož se necítím býti malou chudinkou, poněkud mě to deprimovalo. Zjistila jsem, že je potřeba myšlenku trochu rozvést a dodat celé větě malounko optimismu. Přidávala jsem tedy něco o tom, že sice mají kluci epilepsii a léky moc nezabírají, ale už máme nový a doufáme, že to bude lepší. Nebo že ano, J. sice odjel na měsíc na služební cestu, ale nevadí, udělali jsme si s dětmi na balkóně takové malé hřiště a skvěle se tam bavíme.
Nepomohlo to. Malá chudinka tu zůstávala s námi.

Až jsem na to přišla. Můj pocit klamu, když jsem někomu řekla "Máme se výborně, děkuji." je jen MŮJ pocit klamu. My se máme výborně. To, že nám výhled na slunce zkazí sem tam nějaká lapálie /krásné slovo, že?/, je čistě náš, soukrommý, osobní problém. A my se s ním dříve či později popereme, takže už nám v životě překážet nebude. To zásadní a důležité je u nás doma v pořádku. Máme se rádi, máme střechu nad hlavou, máme co jíst, ti, kdo jsou schopni chůze, mají práci, do které se těší.... Opravdu se máme fajn.

I přesto, že naše děti nejsou ideální.
I přesto, že nás sem tam potká nemoc.
I přesto, že naše zářná budoucnost na nás z dálky ani tak moc nezáří.
I přesto, že nás opustila osoba, po které v našich životech zůstane prázdná díra a už navždy se nám po ní bude stýskat.
I přesto, že někdy je to sakra těžké, usmát se a říct "Mám se bezva."
Pořád trvám na tom, že dokud se umím usmát a vyslovit to, je to pravda.


Kam dál