Pokus

15. února 2017 v 11:04 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako dítě jsem chemicko-fyzikální pokusy milovala. I když jsem v drtivé většině případů přicházela na laborky nepřipravena, tedy dutá jako štoudev a neměla jsem ponětí, proč liju průsvitnou kapalinu do modré a proč učitelka ječí, jako když ji na nože berou v okamžiku, kdy se do své směsi chystám nasypat růžový prášek. K mému nemalému zklamání k výbuchu v přízemí mé alma mater nikdy nedošlo, tedy aspoň ne za mé přítomnosti, pouze jsem si připálila rukáv povinného bílého pláště, za což jsem nafasovala výchovný čtverec a doma pohlavek.

Má láska k experimentům mě ale nepřešla. Ráda zkouším co kdo vydrží. Dětská trpělivost, mé nervy, J. úsměv. Aprílové žertíčky mám zaryty hluboko pod kůží jako permanentní tetování a nebojím se je kdykoliv použít. Pravda, s postupujícím věkem, bohužel, roste i pocit zodpovědnosti, tedy se často rozhodnu, že fórek je nejapný a stupidní a nakonec lituju, že jsem ho nerealizovala.

Ale tentokrát mi to vyšlo.
Schválně, na co si vzpomenu z laboratorních protokolů:

LABORATORNÍ PRÁCE

TÉMA: OTCOVSKÉ SCHOPNOSTI
Úkol: Vyzkoušejte, jak je váš partner schopen postarat se sám o dvě invalidní děti
Pomůcky: Vaše nepřítomnost v domácnosti po dobu 24 hodin
Telefon
Muž
Děti školkového či školního věku 2ks
Látky: Dopolední a odpolední svačina, celkem 4ks

Postup:
1. Odjet z domu na 24 hodin
2. Večer nerealizovat kontrolní hovor, zda je vše v pořádku, zda nikdo neblinká a zda je na ráno vše připraveno, včetně aktovek se svačinami
3. Trpělivě čekat na výsledek

POZOROVÁNÍ A VÝSLEDKY:
Jestliže neprovedu večerní hovor ze zaměstnání, pak:
1. Nikomu doma nechybím
2. Tedy nikdo nevolá zpět, že nebyl proveden kontrolní hovor a že se mu stejská
3. Děti nemají připraveny svačiny a jsou s bohorovným klidem odveleny do zařízení bez jídla (které si nejsou samy schopny koupit)

ZÁVĚR: Jeden dospělý muž, t.č. v roli otce samoživitele, je schopen postarat se o dvě malé děti jen částečně. Budiž mu přičteno ke cti, že se nikomu nic nestalo, nikdo odnikud nespadl, nikdo se ničím neprobodl, všichni dostali najíst a napít (doufám že ano, nebyl proveden telefonát), všichni byli řádně okoupáni a zastláni do lůžek. Potud skvělé.
Jen mě trochu zaráží, že ráno měl udělat jednu jedinou věc. JEDNU. Sáhnout do ledničky, vytáhnout odtud dva pribiňáky a dva banány a nasypat je do tašek.
Nemusel přibalit čisté tepláky.
Nemusel lovit v zásuvkách komod ponožky dost tenké na to, aby přežily teplo ve třídě a dost slušné na to, aby se daly nosit celý den mezi lidmi.
Nemusel myslet na to, že se má jít k některému lékaři na nějakou pravidelnou kontrolu.
Nemusel hledat kostým na maškarní, jelikož ani netušil, že se nějaký karneval ve školce chystá nebo dokonce koná.
Nemusel si složitě vzpomínat, zda je ve školce i ve škole dost trigonometrických teodolitů a zda není nutné nějaký přibalit.
Nemusel si vrývat do paměti, že pribiňáky tímto došly a cestou z práce se musí přikoupit.
Nemusel se soustředit na fakt, že ve škole došly léky, které dítě dostává k obědu a tedy by se jedno balení mělo do aktovky přihodit.
Nemusel se zoufale dívat na flek od posypové soli na oteplovačkách a hledat náhradní, dost teplé kalhoty.
Nemusel vařit obědy, protože toho dne se v zařízeních podává pouze jídlo s lepkem a laktózou.
Nemusel tolik věcí. Nikdy nemusí tolik věcí. Kdyby mě zítra odpoledne porazila lanovka na Petřín, bude trvat dny, ba týdny, než dojde k úpravě režimu do stávajícího stavu. Nakonec se mu to povede, poněvadž je to kluk šikovnej a zodpovědnej, ale za jakou cenu?

Proč muži nikdy neví, kde doma schováváme Savo na plísně a jak se čistí trouba? Proč naopak my, křehké květinky, umíme vyměnit žárovku a v krajní nouzi si stopnout někoho, kdo nám vymění kolo u auta? Jakto, že my, ženy, jsme schopny postarat se o sebe v téměř každé životní situaci a muži neví, že dítě má ve čtvrtek odpoledne mimořádný fotbalový trénink, na který potřebuje odvézt spolu se sousedovic dvojčaty?

Někdy, ale opravdu jen někdy, třeba na malou chvilku, bych chtěla být chlap. Moct čůrat ve stoje a nemuset myslet.
 

Den zapomínací

13. února 2017 v 12:16 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnes jsem zapomněla dát Matýskovi do aktovky oběd. Odjel do školy bez něj. Takže jsem se hned po snídani pěkně projela zmrzlou krajinou, ve zmrzlém autě, se zmrzlým Šimonem.

Dnes jsme málem zapomněli vyvézt popelnici před branku, tedy chybělo málo a odpadky, které byly ještě minulý týden potravinami, ale teď už nejsou, věřte mi, s námi zůstaly další týden. Kam bychom celou tu dobu odkládali jejich následovníky, to nevím, to nevím, to nevím.

Dnes J. zapomněl, že píše desetiminutovku s kamarády ze školy a málem přišel pozdě. Taky zapomněl kam si dal pas a to jsem mu dala tak trochu sežrat.

Dnes pan K. zapomněl dát svému synovi slušné kalhoty do školy, tedy se po telefonu křičelo. Ale nevadí, pan K. si nakonec poradil a malý K. nemusel trávit den ve školce v oteplovačkách. Bylo by mu vedro a asi by to tatínkovi nezapomněl ještě dlouho.

Před pár minutami pán, který slíbil, že mi za chvilku stoprocentně zavolá, zapomněl a nezavolal. Je to mrzuté, neboť kvůli tomu budu muset telefonovat já jemu a budu vypadat jako stíhačka. To se mu potom bude vestavovat lednička jedna báseň.

Když jsem byla malá, pořád jsem někde něco zapomínala. Klíče, čepici, peníze na oběd. Máma kvůli tomu šílela (tehdy jsem se jí divila, dnes už mám víc pochopení) a křičela na mě "Probohaživého jak jsi mohla nechat v kině šálu?!" a já měla sto chutí jí odpovědět: "Jedoduše, mami. Prostě jsem si ji svlékla a pak jsem ji tam nechala ležet." ale raději jsem to neudělala, protože ta facka by pak určitě bolela o mnoho víc.

Říkali mi, že jednou takhle zapomenu někde vlastní hlavu. Moc dobře vím, že mají pravdu. Má demence spolu s raným Alzheimerem se den po dni zhoršuje. Jednoho dne se probudím a do krku mi potáhne. Pak si budu jako ta moje máma říkat "Probohaživého, kde jsem tu hlavu nechala a proč jsem ji neměla umytou?!"

Kočárek No. 12

31. ledna 2017 v 9:55 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem sběratelkou kočárků. Vášnivou sběratelkou. Znamená to, že ve víceméně pravidelných, řekněme dvouletých intervalech, kupuju kočárek. Někdy protože musím (těhotenství) nebo proto, že musím (když jsem byla těhotná, koupila jsem šmejd a teď, po půl roce používání je mi to velice líto), nebo proto, že prostě chci (dítě vyrostlo ze sporťáku, kupují se golfové hole).

Tedy si troufám říct, že tomuto odvětví lehkého průmyslu rozumím. Na vzdálenost dvě stě metrů jsem schopna rozpoznat značku. Na tři sta metrů poznám zemi, kde kočárek vyrobili (kvalita z Číny vs. kvalita západního světa), na délku paže poznám zmetek.

Už proto jsem se rozhodla tentokrát nezanedbat. Šimonek nám vyrostl z kočárků na standardní miminka a bylo potřeba zakoupit kompenzační pomůcku. Bylo mi to upřímně líto. Jednak jsem doufala, že touhle dobou už bude náš druhorozený dávno běhat po svých krátkých, dětských nožičkách, a za druhé se mi zoufale nechtělo jít tou cestou, kterou jsem absolvovala před lety s Matýskem, znova.

Ale nebylo zbytí. Vybírala jsem opravdu dlouho a pečlivě. Až jsem, jak už to v pohádkách bývá, přebrala.
Na začátku byla otázka: "Dobrý den, paní rehabilitační, sháníme pro Šimonka kočárek, doporučila byste nám nějaký?" A ta se ukázala jako velmi špatná. Bylo mi vysvětleno, že postiženému dítěti nemůžeme pořídit jen tak nějaký "hadr" (můj milovaný MacLaren), ale potřebujeme zařízení, které mu bude držet rovná záda, rovné nohy, rovné plíce a rovné palce na rukou. To, že většinu jízdy se náš benjamínek z vozítka vyklání, co mu bezpečnostní pásy a krční obratle dovolí, jsem nějak nestihla zmínit. Každopádně spolu s paní rehabilitační, paní pečovatelskou a paní od Otto Bocka jsme se ve finále dobrali výsledku. Koupíme Rolls Royce. Nic menšího pro nás nebude dost dobré.
Opatrně jsem se podívala na webové stránky, abych zjistila, že na něco tak luxusního a drahého my stejně nemáme. Jaké bylo mé překvapení, když jsem svým letmým (a velice mylným) odhadem zjistila, že po několika měsících pečlivého šetření a utrhování si od huby, bychom na takový kočárek mohli našetřit. Když se tak stalo, telefonicky jsem naše budoucí dětské vozítko objednala. Nechtěla jsem nic navíc. Mé dítě drží hlavu i rovná záda, tedy nepotřebujeme ani takové, ani makové popruhy, opěradla, či držadla. Dokonce jsem tak skromná, že nepotřebuji velice módní, modrou barvu potahu (za příplatek), ale spokojím se s "obyčejnou" (naštěstí krásnou) béžovou, v základní ceně. Paní na druhé straně drátu přislíbila, že zašle objednávku i s fakturou emailem.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem došlou poštu otevřela. Číslo na konci dokumentu se rovnalo trojnásobku mého původního odhadu a co víc, dvojnásobku hodnoty našeho vozového parku. Ano, ani naše dvě auta dohromady nemají takovou cenu, jako nový německý kočárek pro postižené děti. Protočily se mi panenky. Díky bohu a ministru zdravotnictví (či financí), polovinu oné horentní sumy hradí pojišťovna. Jak jsem byla šťastná a vděčná našemu zdravotnickému systému. Pojišťovna nám pomůže! Nemusíme kvůli kočárku vyhlásit bankrot! Bezva.

A pak přišel ten telefonát. Dozvěděla jsem se v něm, že sice hradím jen polovinu kočárku, druhá "jde na pojišťovnu", ovšem kompenzační pomůcka tím zůstává v jejím vlastnictví. WTF? Abych byla úplně přesná, nemluvíme tu o stokorunových částkách. Bavíme se o tisících, ba přímo desetitisících korun, které investujeme a přesto kočárek nebude náš. Pokud nám ho někdo ukradne, nebo ho zničíme, nebo z něj Šimonek vyroste, vždycky se budeme zpovídat pojišťovně.
Uf.
Dobrá. Je to vysoká daň, ale jsme ochotni ji zaplatit. Pokud dostaneme náš krásný, německý, hnědo-béžový luxus.

Který vzápětí dorazil.
Byla jsem nadšená.
Krásný, kvalitní kočárek pro postižené děti.
Čtyři kola, sedačka, bezpečnostní pásy, pláštěnka, dokonce batůžek darem!
Nechala jsem si od pána předvést, jak se s tím jezdí tam i zpátky, jak se to skládá do auta, jak se tomu nastavují záda do lehu, vše vypadalo snadně a jednoduše.
Byla jsem moc spokojená a vděčná.

A pak přišla praxe.
A všechno bylo jinak.
Ta VĚC se nedá složit. Když už se složí, stojí to člověka nehty, kusy kůže. Máme auto s jedním z největších zavazadlových prostorů na trhu. Nevejde se tam. Tedy ano, ale horko těžko, člověk musí mít trochu té prostorové představivosti. Skládat jej čtyřikrát denně (do školky, ze školky) bylo za trest. Do týdne byl ušmudlaný, za čtrnáct dnů přišel první škrábanec. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Myslela jsem si, že je to rukama, ale když i J. zařval "Já tu pí*ovinu vyhodím z okna!" poté, co si při rozborce podřezal žílu, došlo mi, že chyba bude někde v systému.

Na jakékoliv vracení a reklamace bylo pozdě. Abych věc uvedla na pravou míru, kočárek JE kvalitní. Je vyroben z prvotvřídních materiálů, šroubků a matiček, které drží, jako helvétská víra. Nic nejde lehce povolit, nic nejde lehce ohnout. Všechno je na fest. Prostě je to jen nešikovně vymyšlené. Dlouho jsem si lámala hlavu nad otázkou, proč by si německá občanka s postiženým kind pořizovala věc, se kterou se nedá pracovat. Pak mi to došlo. Německá občanka má vůz, speciálně upravený, do kterého s kvalitním a luxusním kočárkem zajede, tento upevní a plynule přejíždí z bodu A do bodu B. To jen já, chudá česká dívka, se namáhám rozborkou a sborkou a lámu si u toho kosti.

Takže jsme z toho vybruslili s elegancí sobě vlastní. Přikoupili jsme náš milovaný, dnes již v České republice neprodávaný, britský MacLaren z druhé ruky. Německý luxus jsme zaparkovali do garáže, vyndáváme jej pouze na přesuny bez auta a v snadném terénu a pro vše ostatní máme lehké, praktické golfky, které jdou složit dvěma tahy prstů.

Jak smutné. Nebo jak veselé? Jde o úhel pohledu. Hlavně, že Šíma má v čem vozit zadeček.
 


Blog

30. ledna 2017 v 7:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Objevila jsem internetové stránky. Ne. Byla jsem upozorněna na blog. (Děkuji!) Tedy, díky avízu mé kamarádky jsem objevila pana Selnera. (Odkaz v bočním panelu). Pan Selner pěkně píše. Já ráda čtu. Myslím, že proto se budu s jeho stránkami kamarádit.

Nemám ráda blogy rádoby vtipné (jako Prdlá Prvomatka), rádoby chytré (dtto), rádoby emotivní (furt vona), ale blog pana Selnera je to všechno a zároveň nic z toho. Je zajímavým nahlédnutím do duše pečovatele o postižené děti, podávaným čtenáři v malých, ovšem dost silných dávkách. Začetla jsem se. Jsem teprve v červnu loňského roku a už mám depku jako kráva. Jako pan Selner. Je to mladý muž, který si nebere servítky a poměrně přesně popisuje život s "jinými" dětmi. Líbí se mi tím víc, že se netají svou vášní k Chardonnay a po příchodu domů se tomuto koníčku intenzivně věnuje.

A to je to, co panu Selnerovi tolik závidím. Ne Chardonnay, byť je to má oblíbená značka alkoholického nápoje, ale to, že může ODEJÍT. Může "své" děti nechat v práci a jít pryč.
Já své kluky miluju až za hrob a ještě o pár centimetrů dál. Dýchala bych za ně, strčila bych za ně do ohně postupně všechny své končetiny. Ale zabíjela bych za chvíli volna. OPRAVDOVÉHO volna. Ne takového, jako když se vrátím domů po čtyřiadvacetihodinové službě, nakoupím bezlepkové a bezlaktózové potraviny a začnu z nich tvořit večeři pro má robátka. Ne takového, kdy je ráno rozvezu do školy a školky a vrátím se do bytu vytírat podlahu a skládat oblečení. Chtěla bych své děti nechat doma s jejich mámou a jít pryč, jako pan Selner. Půl lahve Chardonnay a čistá hlava.

Pan Selner píše:
"... "Všechno zlé je k něčemu dobré." - při téhle větě z úst matky postiženého dítěte nikdy nevíte, koho máte litovat dříve.
Ano, narození takového dítěte vás možná donutí dívat se na svět trochu jinak a možná v sobě objevíte i síly, o kterých jste ani nevěděli. Ale nikdy to není dobré. Psychoanalýza tomu říká "racionalizace". Začnete hledat pro nespravedlnost, která vás potkala, nějaké racionální důvody. ..."
Tady bych si dovolila nesouhlasit. Všechno zlé je k něčemu dobré. Pro každého. Nejen pro mámy postižených dětí. Jinak by svět ztratil smysl. Všechno je k něčemu. I postižené děti. Naučí člověka vážit si všeho, co má a oni ne. Že si může přečíst knížku, sám se najíst, může si zajít do kina a nemusí se nikoho ptát, jestli opravdu může. Může žít tak, jak on chce, ne tak, jak se rozhodli jeho rodiče, lékař, pečovatelka. Má svobodnou vůli a nebojí se ji použít. A to je opravdu hodně.
A nepotkala mě nespravedlnost. Naopak, byla jsem po právu potrestána za svou pýchu. Myslela jsem si, když jsem byla ještě malá a hloupá, že svět je bleděmodrý a je stvořen k mému obrazu. Že když se budu snažit, můžu být čím budu chtít. Že když budu hodná holka, svět mi oplatí stejně a na mém nebi nikdy nebudou mraky. To, že jsem dostala Máťu a po něm ještě Šimonka ke mně bylo velmi spravedlivé a velice výchovné. A ještě to bylo málo. Ale třetím dítětem osud pokoušet nebudu, abych si svou teorii potvdila. Přeci jen jsem za ta léta o něco zmoudřela.

Cílem tohoto z kontextu vytrženého článku nebylo pana Selnera kritizovat. Chraň bohyně-ztracených-klíčů. Ani ho chválit až do nebes, byť se teď k jeho článkům vrátím a budu číst až do rána.
Byl to jeden z mála blogů za poslední dobu, který mě oslovil a polechtal mě svým textem až na dně mé černé duše. Mám z něj deprézi jako Brno. Spolu s autorem se utápím v jeho chmurách a beznaději, umně maskované do spokojenosti nad dobře vykonanou prací. Myslím, že mu rozumím. Navzdory věkovému rozdílu. Navzdory profesi, kterou on si dobrovolně zvolil (smekám) a mně byla násilím vnucena. Myslím, že vím, o čem mluví, když jde z práce do baru a doma se dorazí skleničkou Chardonnay. Za to mu děkuji a současně je mi moc líto.

Jen výš!

28. ledna 2017 v 18:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Udělali jsme malou, taktickou chybu. Vlastně velký, strategický omyl. Na Štědrý den jsme předložili našim malým, mentálně retardovaným dětem rybu plnou omega-3 nasycených kyselin. A začaly se dít věci. Matýsek objevil jemnou motoriku. Začal do svých nešikovných, děravých rukou brát předměty, nejraději ovladače k televizi a mobilní telefony a metat jimi po místnosti. Měl z toho obrovskou radost a my dva velice smíšené pocity. Lehce autistický Šimonek objevil nejprve oční kontakt, který ale pro něj byl mírným zklamáním, jelikož nepřinesl ani kousek legrace a srandy, takže se rozhodl vyladit stoj spatný. Našel si židle, nízké konferenční stolky a nízko položené police, které se snaží všechny do konce kvartálu zdolat. Jde mu to. Naše smíšené pocity se prohloubily.

Každopádně jsme se rozhodli, že je potřeba rozvoj jejich malých mozečků podpořit a nakoupili jsme kvanta farmaceutických přípravků, které na nás v lékárnách křičely, že jsou až po okraj nacpány kyselinami a jinými podpůrnými prostředky pro rozvoj nedomrlého dětského mozečku. A začali jsme to do kluků cpát pod tlakem.

Naše radost neznala mezí. Matěj se rozhodl, že mu házení jemnou elektronikou zatím stačí a dále se nerozvíjí. Pominu-li to, že se mi seč může snaží ztížit jeho převlékání a tahá za tílka, trička a punčocháče tak dlouho, až začnou praskat nitě a já ječet. Ovšem čtyřletý Šimonek neusnul na vavřínech. Začal stojem u stolku pod televizí, zavěšenou na zdi. Když ho pouhé stání omrzelo, a to netrvalo moc dlouho, dal nám necelý týden na rozkoukání a na stolek vylezl. Což je pro nás, samozřejmě, zdrojem obrovské radosti, ale zároveň pobídkou ke zvýšeným bezpečnostním opatřením. Není v silách žádného rodiče na světě, stát 24/7 u dítěte s připravenou náručí. Nahradila jsem se nepoužívanou matrací z dětské postýlky. První pád byl oplakán, spíše z leknutí, než že by se Šimonovi něco stalo. Pak mu došlo, že zranění jsou minimální, vlastně žádná a vypuklo peklo. Tráví dny a noci sedíc či klečíc na stolku a snaží se tu postavit, tu otevřít dveře vedle stojící skříňky, což je za daných podmínek tak trochu akrobatický kousek. Parakotoul už vyladil k dokonalosti.

Dnes jsme našeho benjamínka načapali, jak se snaží o televizi, přišroubovanou k překližkové zdi, postavit. Stát pro Šimonka zatím znamená za něco hodně pevně viset a kopat pod sebou nožičkama. To jsme nemohli dopustit, na to máme naši třicetipalcovou plazmu příliš rádi. I odnesli jsme stolek i s dítětem do jeho pokoje. Tam Šíma ztrácel motivaci, tedy i zájem a nám se ulevilo. Asi tak na deset minut. Než jsme se stihli vrátit do obýváku, spokojeně se poplácávaje po ramenou, jakého máme fištróna, nabídnul se nám pohled, při kterém krystalizuje alkohol v krvi. Šimonek vylezl na gauč (poprvé v životě a velmi bryskně, řekla bych), odtud se třemi rychlými tempy vydal k jeho severnímu okraji, který přelezl a ladným obloukem přes okraj dopadl na stůl s počítačem, neprakticky zaparkovaný přímo u pohovky. Monitor byl dobyt. Můžeme si prý celou plazmovou televizi píchnout do špic.

A včil jsme v řiti, soudruzi. Naše postižené děti dělají pokroky a my sháníme pojišťovnu, která jim poskytne úrazové pojištění. Ovšem činíme tak s neskutečnou radostí!

The secret

12. ledna 2017 v 17:12 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mám tajemství. Objevila jsem ho jednoho krásného, jiskřivého, lednového rána, rtuť teploměrů zela schovaná hluboko na jejich dnech, na zemi třicet čísel toho nejkvalitnějšího prašanu, který vespod pomalu ale jistě přimrzal. Prostě zimní pohádka v praxi. Pro nás, panelákové květinky - to by jeden blil, velebnosti.

Když jsme se téměř před rokem rozhodli, že se sem přestěhujeme, začala jsem s láskou svého života vést pravidelné, nenápadné, leč přesně cílené diskuze na téma, co si jako pod pojmem Život v rodinném domě představuje. A že jestli je to příjemný večer u grilu, poté, co jeho žena posekala trávník, shrabala listí, vyplela záhony a natřela okapy, šeredně se mýlí. Vyžadovala jsem po něm, aby přísahal při obrázku Dartha Vadera, že bude na domku pracovat. Pamatuju si jeho nechápavý, lehce přezíravý výraz tváře dodnes. Prý, jestli jsem neupadla a neuhodila se, je přece nad slunce jasnější, že on je muž, pán tvorstva, hlava rodiny a on se o nás v těchto ohledech stoprocentně postará.
Já, kráva blbá, jsem mu tehdy uvěřila každé slovo.

Situace je taková, že já jsem ta, která kope, řeže, stříhá, čistí, objednává řemeslníky, momentálně kupuje krumpáč, páč pán tvorstva si usmyslel vykopat keř. I kdyby se na hlavu postavil, do toho nejdu.
Ovšem sekání trávníku, to je jiná liga. Zřítelnice oka mého mi věnoval mou první sekačku k Valentýnu, dobře si vědom faktu, že jak si ji jednou ze slušnosti vyzkouším, už ji nepustím z ruky. Opravdu, baví mě to. A byl jsem natolik blbá, že jsem se mu se svou nově objevenou vášní svěřila.

Tak teď přemýšlím, za co mám já vlastně vysokoškolský titul. Mě přečůrá i malé děcko, vždyť mám IQ pokojové květiny!

Zpět k tématu. Sekám ráda, a J., aby mi udělal radost, mi tuto kratochvíli dopřával celé léto. Pravda, když jsem to dělala v půli července asi posté a teploty vzduchu dosahovaly afrických rekordů, prosila jsem, zda by si sekačku nechtěl na jedno odpoledne půjčit. "Rád," řekl tehdy. Načež odjel na měsíc na služební cestu.

No a teď k mému tajemství a k tomu, proč tajemstvím musí zůstat. Varuju vás. První práskač, který mu ho prozradí, dostane přes držku.

Ráda hrabu sníh.

A je to venku.
Fakt, baví mě to. Vzít do ruky fungl nové hrablo, zabořit ho do závěje a prodrat se jí až na konec chodníku. A zpátky. A znovu. A k popelnici. Uááááá!!! To je tělocvik! Bezva.

A nejlepší na tom je, že až sníh sleze, naroste tráva!

Kožené dětské lyže

8. ledna 2017 v 7:51 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kupovat boty sobě je to nejmenší. Prostě v době, kdy žena žádné nepotřebuje, právě naopak, její část botníku přetéká obuvnickými výdobytky moderní doby, stačí projít kolem umně vyhotovené výlohy a nový kousek je na světě.

Horší případ nastává, pokud žena nové boty potřebuje. Jedná-li se o letní období, obchody jsou plné kozaček. Naopak v zimě nás kolikrát překvapí bohatá nabídka vietnamských žabek. V takovém případě nezbývá než pátrat, hledat a bloudit ulicemi měst, potažmo internetem, než to člověk vzdá a počká na výše zmíněnou příležitost číslo jedna.

Sháníme-li boty potomkům, končí veškerá legrace. Pro mě tedy ne, já to mám za zmírněných podmínek, ale co vím z doslechu, je kolikrát jednodušší navléknout dítěti na nohy igelitové tašky a počkat, až si samo začne stěžovat na zimu a vlhko.
U nás je to o to jednodušší, že děti boty nepoužívají. Na nohou je nosí, to ano, ale kupříkladu v Šimonkově případě se tyto nikdy nedotknou chodníku. Takže nemusím zkoušet, jestli se mu v nich dobře stojí, jestli ho netlačí paleček nebo nedře pata, stačí, když se po obutí a zavázání tkaniček spokojeně usměje.

A pak tu máme situaci nejzábavnější, totiž scénu, kdy si boty kupuje chlap. Aby to nebylo tak jednoduché, jedná se o muže, jehož nohy ukončují tabulku pánských velikostí, pak začínají dětské lyže. Je jasné, že chodit po obchodech pána přestane bavit hned po třetím krámu, kde o čísle 46 v životě neslyšeli.
Načež se uteče k internetu.
Po několika zkušenostech, kdy boty přišly, ovšem zdaleka nesplňovaly podmínku nadměrné délky, či jejich kvalita odpovídala práci malých čínských ručiček s papier-mâché, se muž už nedá nachytat. Návod na pestrých internetových stránkách nabádá, aby člověk obkreslil svou podešev na papír a obrys pak pečlivě změřil, aby nedošlo k případným omylům a chybám.

A tak jsem se jednoho lednového rána dívala na lásku svého života, kterak pokládá na zem v kuchyni bílý list o velikosti A4, na něj staví svou medvědí tlapku a poněkud rozpačitě kreslí čáru jeden a půl centimetru za hranu papíru, na čerstvě umytou plovoucí podlahu.
Co bylo dál, jestli změřil, či nezměřil už nevím, neboť následně jsem smíchy spadla ze židle a ve výhledu mi bránila noha stolu a slzy v očích.

Silvestrovský

31. prosince 2016 v 16:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
I když mám nápadů plnou hlavu

i když bych psala až bych brečela

i když na to nemám ani jednu jedinou minutu (včetně této)

i když mám práce jako na kostele a nejspíš i na faře

i když všichni spí a vlastně by to teď šlo

i když návštěva, která se k nám chystá už je nejspíš na cestě

i když pro ně nemám jeden jediný chlebíček a místo toho si hraju s počítačem

i když je tu bordel jako v tanku (promiň, E.)

i když bych teď měla delat milión a jednu věc, každou odlišnou od sezení na židli,

toto si prostě odpustit nesmím. Dělám to každý rok a byť tento blog pomaličku a jistě umírá na nedostatek článků, silvestrovský vynechat nemůžu. Je důležité zhodnotit rok minulý a připravit předsevzetí na ten budoucí. Potěšit se pohledem zpět, možná upustit slzu, a nachystat si rozumné a pozitivní cíle, na které se budeme všichni těšit.

Ad výše napsáno, na takové kosočtvercoviny se můžu zvysoka vys... kašlat.

Prostě a jednoduše:

VŠEM ČTENÁŘŮM A ČTENÁŘKÁM,
VŠEM PŘISPĚVATELŮM,
KOMENTÁTORŮM I TICHÝM NAHLÍŽITELŮM,
VŠEM VÁM TŘEM,
PŘEJEME LUXUSNÍ NOVÝ ROK PLNÝ
RADOSTI, LÁSKY A SMÍCHU.
NEB VŠECHNO OSTATNÍ JE JEN PŘIDANÁ HODNOTA.

Prdlá Prvnomatka s rodinou

Fungl nové mléčné zuby

20. prosince 2016 v 11:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
To je, co? Fakt je má!

Ale od začátku: všemu předcházela pozvánka do nemocnice, že si má Šimonek přijet nechat opravit zničený chrup. Z čeho má čtyřleté dítě, kategoricky odmítající sladkosti, zkažené mléčné zuby, se mě neptejte, já to nevím. Zbaběle se schovávám za geny a hystericky pátrám v mých i J. předcích, kdo měl špatné zuby. Přiznávám, že zatím marně,ale on se určitě někdo najde, i kdyby pra...prababička ze 16. století.

Vzpomněla jsem si, jak tato bohulibá kratochvíle probíhala posledně s Matýskem ve velké nemocnici. Bylo nutné (nezbytné, naprosto nevyhnutelné), abychom se čtřletým postiženým dítětem nastoupili den předem, jednak, abychom byli přítomni, aby měli pod dohledem, že pacient několik dnů před zákrokem nejí a nepije a také proto, aby ho o půlnoci mohli začít dopovat tlumícími léky. Ráno jsme měli sedět v pozoru na posteli, připraveni k okamžitému přesunu na sál, kde sada profesionálů čekala jen na nás. Až do tří odpoledne. Taková tam byla fronta. Byl červen, léto, Matěj už opravdu velmi dlouhý čas nejedl ani nepil, bylo mu vedro, nudil se a vůbec byl slušně zpruzelej a nasranej. Před zákrokem jsem byla varována, že jakýkoliv kaz jde z pusy ven. Během operace vyšla ven sestřička a suše mi oznámila, že Máťa přijde o pět zubů. Chm. Co jsem s tím v dané chvíli mohla a směla dělat, kromě smíření, jsem nevěděla. Ale bylo fajn, že jsem byla informována. Načež mi přinesli Matýska, probírajícího se z narkózy, gumového, ve tváři zeleného, se zakrvácenými ústy a stále ještě zpruzelého a nasraného. Kterého jsem měla držet v ústavu do následujícího rána, na pozorování. To, že zítřejší ráno se změnilo v krásné, horké odpoledne, zdůrazňovat nemusím, každý ví, že napsat propouštěcí zprávu trvá 6 - 8 hodin středoevropského času.
To jen pro srovnání.
Pokud se vám zdá, že nemocniční péči moc nefandím, máte pravdu. A máte-li pocit, že doktorům a sestrám tam dokonce křivdím, čtěte dál. Tak to totiž může vypadat, když se chce.

Nebylo jednoduché najít kliniku, která by se Šimonkova chrupu ujala. Někde se báli dětí jako takových, někde se báli dětí postižených, někde byla bubákem epilepsie. Nedivím se jim. Já bych do podobného podniku nešla ani s Pulitzerovou cenou za dětskou zubní chirurgii. Navíc, vzhledem k tomu, že zákrok musel proběhnout v celkové narkóze, ne všude byli na podobné kratochvíle zařízení. Chce to anesteziologa, zásobu rajského plynu a hlavně místnost s postelí, kde se může malý pacient v klidu probrat a začít si hlasitě stěžovat na to, že ho bolí celá huba.

Nakonec se povedlo. Vřelé díky kamarádce M., která se mi jednoho dne ozvala (bylo to v době, kdy jsem začala propadat deprézi, že skončíme ve velkém molochu státního zdravotnictví), že nám našla kliniku, kde jsou na Šimonky zařízení. Bezva. Zatelefonovala jsem, přednesla problém a vyslechla si, že nic není nemožné, jen ať princátko sbalím do uzlíčku a přijedeme naše kazy ukázat v jejich plné kráse.

Jak řekli, tak udělali. Původně nás kamarádka odbornice varovala, že zákrok v soukromém zařízení vyjde draho, řádově v desítkách tisíc, ať raději začneme šetřit. Naspořili jsme korunku ke korunce, až jsme měli všechny na jedné utěšené hromádce, abychom zjistili, že pár dnů před naší plánovanou návštěvou uzavřela klinika smlouvy s pojišťovnami. Bezva!
Zajeli jsme na kafe, ukázali dětský chrup a domluvili datum. Zblblá po předchozích zkušenostech jsem očekávala nejbližší září, o to víc a mile jsem byla překvapena termínem za 14 dnů.

Celá akce proběhla naprosto v klidu, bez nervů, beze spěchu, bez komplikací. Šimulka byl objednán na osmou hodinu ranní, což bylo poněkud vražedné, páč léky musel dostat minimálně 4 hodiny před zákrokem. Já, známá komplikátorka, jsem si toho večera vytáhla kratší sirku na brzké ranní vstávání a strávila jsem pak v kuchyni dobrou půlhodinu rozpouštěním, strouháním, krájením a drcením, až jsem se naštvala, sesypala všechny tablety na lžíci přesnídávky a tu vpravila do naprosto klidného a spolupracujícího, byť mírně rozespalého dítěte. Je to nejšikovnější čtyřleťák, co znám. Poté, co splivnul léky a zapil je, se naprosto mimo má očekávání otočil ke zdi a šel spat. Ve čtyři ráno mi to udělalo velkou radost a přidala jsem se.

Na osmou jsme se dostavili na místo činu, kde byli všichni milí, usměvaví, nabízeli židle a výborné kafe. Šimonka uspali za mé asistence (ó jaký rozdíl oproti nemocničním sestrám, které by nejraději všechny matky vykázaly za brány města) a teprve pak nás (s úsměvem a velice mile) vyrazili na procházku. Oni prý tyhle věci umí, dělají je prakticky imrvére a nás, zelené strachy, k tomu nepotřebují.
A tak jsme měli rande. Courali jsme městem, snídali a dokupovali ježíšky. Po velmi, velmi, velmi dlouhé době neměl nikdo z nás v ruce kočár, ani jsme nemuseli spěchat, abychom někoho zavezli nebo vyzvedli, a tak jsme do sebe zavěšeni kráčeli zasněženými uličkami a bylo nám nádherně.
Po hodině a půl jsme dorazili zpět na kliniku, kde už se probíral malý pacient, jenž v ordinaci zanechal 8 mléčných zubů a nafasoval 6 plomb. Byla jsem, jsem a navždy budu za tuto laskavost paní doktorce vděčná do hloubi jeho malých čelistí. Retardovaný chlapeček v invalidním kočáru a ještě navíc bez zubů (tak by dopadl v nemocnici), to už na mě bylo silné kafe. Takhle jsem skákala metr dvacet.
Za hodinku byl prcek plně při vědomí a dával nám to sežrat. Bála jsem se, že ho tam budeme muset držet až do večera a trnula jsem hrůzou, jestli nezboří budovu, ale byla jsem uklidněna, že ze zdravotního hlediska je v pořádku, dýchá a neblinká na všechno a na všechny kolem sebe, tedy si ho můžeme odvézt, aby svým jekotem obšťastňoval pouze naše maličkosti u nás doma. Byla jsem spokojená, jako metr šedesát velká želva a nadšeně jsme i s dítětem kliniku opustili. Nadšeně o to více, že díky smlouvám s pojišťovnami byl náš účet nakonec třetinový. Myslela jsem, že sním.

Už na čerstvém vzduchu se Šimonek uklidnil, téměř znovu usnul a tento bohorovný klid mu vydržel až domů, kde nafasoval další léky proti bolesti a v tomto režimu vydržel následující víkend.

Fantastická akce. Pořád ještě nemůžu pobrat, jak jednoduché to bylo. Jsem všem z kliniky velice vděčná a kudy chodím, tudy přemýšlím, jak všem poděkovat. Bojím se, že dopis plný vděku by byl stále málo. Žádná slova, ani psaná, ani vyřčená, nemůžou vyjádřit, jak moc nám pomohli. Nejen tím, že náš nejmladší má konečně bezvadné zuby, ale hlavně poznáním, že když se chce, tak i ve zdravotnictví jde opravdu všechno.

Změny jsou fajn, hlavně ty k lepšímu.

10. listopadu 2016 v 7:05 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ne jako když vám padají vlasy. Myslím tím opravdové padání. Když se hlavy nemusíte ani dotknout, přesto cítíte, jak vás pokrývka lebi opouští, pěkně potichu a po troškách. A bojíte se, že definitivně. Je to něco jiného, než uklidit po sobě hřeben po každodenním česání. V tomto období (letošní pozdní jaro) jsem jej dokonce přestala používat, neboť jen při pohledu na něj se mi objevily dva mrtvé prameny na ramenou. Opatrně jsem po hlavě přejížděla dětským kartáčem. Bylo to jako po chemoterapii. Nesnesitelné. Zametat jsem mohla dvakrát denně, bála jsem se umýt si zbytky vlasů.

Měla jsem strach. Bývalo období, kdy se mě lidé obden ptali, zda jdu od kadeřnice. Čímž se nechlubím, tím mou kadeřnici zdravím (brzy přijdu, paní M.!). Je to nejšikovnější ženská v oboru, bez nadsázky. Dojíždím za ní kilometry a hodiny, ale opravdu mi to stojí za to. Teď to vypadalo, že ji vyměním za parukářku.

Když mi vlasy začaly padat, pokusila jsem se proces zastavit chemicky zvnějšku. Chyba. V každé lékárně vám řeknou, že šampony proti padání jsou fejk. Dnes to mohu potvrdit. Jsem ochotna přivřít oko nad kofeinovými, ovšem kvalitními, značkovými a tedy cenově lehce nedostupnými. Tehdy, na jaře, mi to nevadilo. V koupelně se mi hromadily tubičky a lahvičky, J. se mi smál, až do doby, kdy po jednom mém pokusu o umytí viděl vanu. Zesinal a opatrně se zeptal, jestli mi ta půlka hlavy naroste zpátky.

Prošla jsem si všemi fázemi smutku. Nejprve jsem popírala, že za sebou nechávám blonďatou cestičku. Pak mě to začalo srát, načež jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to nic není, třeba jsem jen v přechodu. Což vlastně taky nebylo to nejpříjemněšjí zjištění, poněvadž značilo, že jsem a) stará, a za b) že mi vlasy už nikdy nenarostou. Upadla jsem do hluboké deprese. Vypila jsem půlku lahve vaječného koňaku, svou hřívu jsem náležitě oplakala a druhého dne, střízlivá a pevně rozhodnutá, jsem naklusala do nejbližšího kadeřnictví (paní M. bych se v tomto stavu ani neodvážila přijít na oči), abych poprosila o razantní řešení trojkou strojkem. Když to má ze mě padat, ať toho aspoň není tolik. Říkala jsem, si, že když jdu bez objednání, rozhodujícím znamením shůry bude to, zda mě přijmou bez čekání nebo ne.

Do pěti minut jsem seděla v křesle a pevné prsty usměvavé paní profesionálky mi mnuly zbytky vlasové pokrývky a vyhazovaly do koše vše, co na nich ulpělo. "S tímhle běžte k doktorovi. To je opravdu katastrofa." No uf. Ještě toho trochu. Hlavu mi umyla, víceméně rozčesala co zbylo a popadla nůžky. Zavřela jsem oči a čekala, co z toho bude.

Vše dopadlo nad očekávání dobře. Krátké vlasy mi relativně slušely a jako bonus jsem dostala rozhřešení. Během stříhání, česání a foukání jsme se s paní kadeřnicí zakecaly. Snažila se zjistit, co že se mi to děje.

"Nejste třeba ve stresu?"
"Ne."
"Těhotná nejste?"
"Ne."
"Neberete nějaké nové léky?"
"Ne. Jen ta kvanta vitamínů proti padání."
"Nový šampon? Kondicionér? Maska?"
"Ne."
"Tak na to asi nepřijdeme."
...
"Aha, vy máte dvě děti? Do které školy chodí?"
"Jsou postižené."
"No vidíte to, a nemáte třeba nervy z nich?"
"Né. Oni jsou těžce v pohodě. Hodní, vysmátí, s nimi problém není. Teda byl, ten starší mi v lednu skoro umřel. Ale už je to dobrý."
Kadeřnici skoro vypadly nůžky z ruky.
"Já z vás mám úplně husí kůži. Padání vlasů jako reakce na stresovou situaci přichází 4-6 měsíců ex post."

Mé oči se rozšířily do velikosti golfových míčků a čelist spadla na bradu. Tak proto! Časově se obě události shodovaly, téměř na hodinu.

Ulevilo se mi. Přikoupila jsem vitamíny a šampon a s novým sestřihem hrdě nakráčela domů. Krátké vlasy pomohly, vypadávání se zmírnilo a když zabraly i léky, začala jsem se znovu těšit, jak pojedu k paní M. do Prahy a ona mi na nové vlasy naplácá kila kysličníku.
Načež mi došlo, že měsíc po Matýskově propuštění z nemocnice jsme se stěhovali.
Ach ne.

Druhé kolo jsem snášela o poznání lépe. Už jsem věděla o co se jedná, a že za měsíc, maximálně dva mám klid a vlasy zase dorostou.

Teď už mám místo původní ofiny roztomilého ježka. Ale se stresem už na mě nechoďte. Nikdo, rozumíte, děti?

Kam dál