Hádanka

Středa v 22:37 | Prdlá Prvomatka |  Motolské střípky
Původní verze: Stojíte u přívozu, máte s sebou kozu, vlka a hlávku zelí. Otázka zní: kde a jak jste k té trojici přišli?
Ne, to byl jen nejapný vtípek. Teď vážně: máte kozu, vlka a hlávku zelí, do loďky se vejde jen 1ks a nikdy nesmíte na břehu nechat vlka s kozou nebo kozu se zelím.
Neřeknu vám, jak na to, ale řešení je strašně složité, komplikované, velmi náročné na čas, benzín do lodičky a vaši trpělivost.

Já mám nyní k dispozici svou soukromou, inovovanou verzi. Máte chlapa v nejlepších letech, dvě děti, žádné auto, trčíte v nemocnici a musíte jedno z dětí odvézt pryč, kam jen libo a to tak, aby obě děti byly neustále pod dozorem dospělé osoby. Ne, manželku k dispozici nemáte, ta si válí šunky na školení kilometry a kilometry daleko. /filutové, kteří právě vyplivli otrávené "některou babičku" si můžou nechat leda tak zdát./

Šimonka vyrazili z naší zdravotnické instituce pro těžkou rýmičku, brutální kašlíček a vůbec celkovou opotřebenost, unavenost a uplakanost. Oficiální verze zní "aby nenakazil ostatní děti", pravda je, že po čtyřiadvaceti hodinách pobytu ho tam měli všichni plné zuby. Šikovný kluk je to. Zajímavým faktem je, že mnou tolik vyprosíkovávaný, vyžadovaný a vytoužený ambulantní pobyt, který nikdy nebyl možný, není možný a nebude ani za sto let k dispozici, je najednou tady, živý a zdravý.
Ale budiž.

J. se ukázal v barvě a jako frajer, vítězně odešel středem. Sbalil velmi nemocinkatého Šimonka (kterému se záhadně ulevilo deset vteřin po projití nemocniční branou), pustil Máťulkovi pohádky, nechal ho sestrám napospas a jal se objíždět chůvy, kteráže by byla ochotna, vzít si takhle po ránu, doslova z minuty na minutu na krk nemocné mimino na zatím dost nejasně určenou dobu, do puberty nevyjímaje. Naše milovaná, zlatá, stříbrná, diamantová paní Š. byla tak laskavá, že se našeho skorosiroty ujala, nechala si ho nastěhovat do chalupy s balíkem plenek, igelitkou tepláků a nudlí u nosu a se slovy "až začne brečet a nebude chtít přestat, přijeďte si", vyprovodila mého muže zpět za branku.

Mezitím jsem se stihla vrátit z druhého konce naší země do nemocnice, kde jsem naprosto opačně svému očekávání našla spokojené, klidné dítě, upřeně sledující 25. díl Shreka (pořád jednička, 3 dny v kuse). Dostala jsem od sestřiček náležitě vyčiněno, co že jsem si to dovolila, odjet a nebýt, ale ničeho jsem si z toho nedělala, poněvadž JÁ nejsem ta, která na pozvánku k pobytu napsala s doprovodem - ubytovna.

Řešení mé hádanky je naprosto jednoduché: zavolejte své ženě a optejte se jí, jak postupovat.
 


Kdo?!

25. srpna 2014 v 23:27 | Prdlá Prvomatka |  Motolské střípky
... za mě ráno vstane?
Tak kdo?
Nehlaste se všichni.

Včera velmi, velmi, velmi brzy ráno.... ne. To chce ještě jedno velmi. Nic není dost dobré pro 04:50. Jsem vstala, rozšlápla budíka a odjela do práce. Kde jsem strávila následujících dvacetčtyři hodin pilná jako včelička.

Dnes velmi, velmi.... to už tu bylo. Prostě dneska v pět ráno jsem rozšlápla telefon a vydala se na cestu domů. Kde jsem sbalila Matýska, Šimůnka, kufřík a "krmískovou tašku" (neptejte se. Vymyslela to má milovaná tchyně a je to taška obsahující samé dobré věci, koblihy nevyjímaje) a odstěhovala se do Motolské nemocnice, aby tam už konečně jednou himllaudón krucifix zjistili, co se to klukům děje. Před několika lety jsem přesně z tohoto důvodu blog zakládala. Diagnostický pobyt. Letos jej máme zpestřený tím, že se tam nacházíme střídavě všichni, pěkně komplet, celá rodinka.

Dnešek byl náročný. Byl hektický. Za dnešní den by se nemusel stydět Cirkus Berousek. Příjem, anamnéza, diagnóza prognóza, plánování vyšetření, konzultace s odborníky, nemocniční strava. V osm večer jsem poloseděla pololežela v křesle, vyfouklá jako pomocný měch kovářského učně /J./. Neměla jsem tušení kde jsem, proč tam jsem ani kdy jsem. Matýsek výskal v posteli, Šimonek usedavě plakal v kočárku. Činil tak nadšeně a ochotně již osm hodin, takže mě neuváděl do žádného velkého stresu, ale začínalo to být malounko nepříjemné.

Ve 22:28 se nás noční sestře zželelo (musím ji nechat nominovat na cenu Michala Velíška, až přijde čas), vytrhla mi řvoucí mimino z náruče a vyhodila nás z nemocnice. Jak vidno, dobří lidé ještě nevymřeli. Na dveře klepe půlnoc, já jsem konečně usedla na své líné pozadí a plácám si játro na internetu.

Ráno velmi, velmi, velmi atd. atd. Prostě ráno vstávám před pátou a odjíždím na druhou stranu republiky. Jsem strašně, hrozně moc zvědavá, jak to provedu. Máte-li někdo zájem mne nahradit, zaklepte u našich dveří nejpozději 05:40. Odměnou budiž vám příjemný pocit z dobře vykonané práce.

Děkuji.
Vaše Prdlá Prvomatka (momentáně na pokraji zhroucení, jak vidno)

Jak jsem byla moc líná

24. srpna 2014 v 17:41 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Já jsem vlastně líná pořád. Jako to letní odpoledne. Jen okolnosti a děti mě nutí vstát a něco dělat. Kdyby těch nebylo, ležela bych uprostřed obýváku jako lední medvěd uprostřed července, pomalu bych obrůstala mechem a sledovala jeden sitcom za druhým. Realita je však zcela jiná a tak kmitám. Nebo se o to aspoň snažím. No dobrá, vcelku zdařile to předstírám. Že krmím pračku, vykydávám myčku, vysávám, převlékám poblinkaná trička a tepláky polité čajem, štupuju ponožky, vařím, peču a jednou za tři až pět let umyju okna.

Toho rána jsem se ale zcela mimo zaběhlou rutinu probudila svěží a odpočatá, z jedné postýlky se ozývalo zatím ještě nenaléhavé a spokojené mlaskání, z druhé pravidelné oddechování a milý pan Budík ukazoval něco po sedmé. To je u nás veliký svátek. Všechno, co nezačíná pětkou je moc fajn. Takže jsem z postele vyskočila jako těhotná laňka, radostně proběhla koupelnou a začala připravovat klukům snídani. Z rádia na mě křičel nějaký anglický popík, že je krásný den a (teď si nejsem moc jistá překladem), půjdeme pařit na pláž nebo vykopeme hrob té staré potvoře, automat na kávu spokojeně bublal, byt voněl, prostě ráno jako malované.
Co jiného může napadnout matku na mateřské nadopovanou endorfiny? Ano. Budeme akční.
Hlavou se mi honily samé zajímavé a nerealizovatelné nápady, zahrnující mnohakilometrovou cestu autem, létání balónem a koupání v Tropical Islands, které jsem byla mým racionálním já, jež se najednou vynořilo doslova odnikud, donucena zredukovat na procházku do knihovny a na nákup. Nevadí. Venku svítí slunce, je krásně a než se pánové synátoři uráčí rozpatlat svůj jogurtový příděl po stole, židlích a pyžamkách, nechají se přebalit, umýt si zuby, ustrojit a nacpat do kočárku, bude stejnak pomalu poledne.
Ach ano. Nacpat do kočárku. Když chodím ven s oběma, využívám buď auto, board nebo nosítko. Autem se mi v tak krásný den nechtělo. Matýsek nevypadal, že by měl zrovna den silných nohou a pevných rukou, tudíž pokud jsem nenainstalovala na board křeslo s pásy a záchytnou sítí, nemám šanci jej na něm udržet. Zbývalo nosítko. Kus látky, pevně poutající Šimonkovo nespokojené tělíčko k mému hrudníku. Viděla jsem úplně v barvě, jak se mimino snaží nejdřív vylézt, potom otočit o 180 stupňů a nakonec vyškrábat mi oči ve snaze vysvětlit mi, jak strašlivě se nudí, když jediné, co vidí je má brada. Navíc představa jeho nenechavých rukou v dosahu spousty knih v policích knihovny mi způsobovala tik v levém oku. Tak hrozně moc se mi nechtělo tohle podstoupit, až jsem pojala nápad, jet s oběma kočárky najednou. Konečně, oba se dají ovládat jednou rukou, zas tak moc těžké nejsou a kluci budou aspoň spokojeně a pohodlně sedět.
Ano. Až tak pitomé nápady já mívám.

Ale jak jsem řekla, tak jsem udělala. Logistiku jsem měla bravurně zmáknutou, jeden do kočáru, druhý do kočáru, jeden do výtahu, druhý do výtahu, jeden ze schodů, druhý ze schodů .... a teď, jak na to koukám, začínám chápat většinu toho, ce se dělo potom. Soustrastné a lítostivé pohledy, povzbuzující úsměvy, kočárky naplněné po okraj záložkami do knih a letáčky o místním kulturním dění, jež laskavá paní knihovnice po celou dobu naší návštěvy nabízela mým dvěma pokladům. Pána s vlasy bělejšími než sníh, který mi pomáhal se Šimonem najet na chodník. Řidiče multikáry, jenž mi s úsměvem nabízel odvoz. Rozdrobený rohlík a kobliha na dně kočárků, o nichž nemám tušení, kde se tam vzaly.

Byť jsem po celou cestu udržovala na rtech milý, odpočatý úsměv, tlačila kočárky před sebou okázale dvěmi prsty, aby bylo naprosto jasné, že se nejdená o dřinu, že tohle není žádná námaha, že takhle nevypadá peklo, moc se mi přesvědčit okolí nepodařilo. Malý šrám na našem jinak nádherném dopoledni. Kluci byli vyvětraní, já, díky nasazenému tempu proběhnutá, a s novou potravou pro můj vědění lačný mozek (nemějte strach, samá červená knihovna) spokojená jako želva.
Jen jsem měla celou cestu tendence na potkání vysvětlovat, že do téhle situace jsem se dostala z lenosti, že se mi nechtělo startovat auto a nést klokanku.
Na druhou stranu, je krásné vědět, že kdybych potřebovala, pomoc se na tom našem malém sídlišti vždycky najde.

Prostě ne.

20. srpna 2014 v 22:17 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Vstoupili jsme do nádherného jihočeského města zvaného Český Krumlov. Krása, kam se jeden podívá. Malebná zákoutí, historické mosty přes Vltavu, v tomto období zvanou vodácká dálnice (dělá čest svému jménu. U každé šlajsny fronta jako u pokladen v Tescu), architektonické skvosty a samozřejmě Zámek. Prošli jsme městem tam a zase zpátky, na sever a na jih, nahoru i dolů, křížem krážem nevyjímaje. Kochali jsme se, sráželi se s turisty a několikrát poobědvali v několika více či méně kvalitních restauracích.

Jelikož jsme návštěvou tohoto skvostu české historie zakončovali naše malé prázdniny, rozhodli jsme, že je potřeba nakoupit suvenýry. A jak řekli, tak udělali. Nešetřili jsme se. Poctivě jsme vybrali krámek s nejkrásnějšími šátky, nejzábavnějšími hračkami a největšími kýči pro Prdlou Prvomatku, jež se, jak o ní známo, v tomto směru nijak nežinýruje. Tentokrát, nevím, co ji to popadlo, se zamilovala do vitríny.

To bylo totiž tak. Vstoupili jsme do malého, útulného obchůdku, rozhlédli se, J. jsem zanechala u pivních pohárů s větší, či menší pití znemožňující plastikou zámku nebo dokonce celého historického centra, a s instinktem sobě vrozeným, vrhla jsem se k prosklené skříňce na samém konci místnosti. Matrjošky. Znáte? Má generace určite ano, zjeví-li se zde čirou náhodou někdo mladší, pak vězte, že Matrjoška (bábka, jak ji měla paní majitelka vedenou v počítači) je dřevěná panenka ruského původu, v pase rozebratelná, tak, aby člověk zjistil, že uvnitř je stejná, jen menší. Když rozebere i tu, najde ještě jednu a pak ještě a ještě až do zblbnutí nebo k momentu, kdy už se řezbáři nechtělo s tak malou věcičkou dělat a vzdal se.
Matrjoška je krásně malovaná, pestrá a v drtivé většině případů velice květovaná. Hýří barvami i úsměvy. Cizincům je vydávána jako symbol naší historie, my Češi, si ji kupujeme z nostalgie. V dobách existence (a tvrdé vlády, co si budeme nalhávat) Sovětského svazu ji měli doma všichni. Tím myslím všichni, kromě nás. Měla jsem matrjošku za něco příšerně drahého, vzácného a nedostupného, žila jsem jako dítě v dojmu, že tuto ozdobu skleníků mají doma jen ti bohatí a šťastní. Netušila jsem tehdy, že táta s mámou mají, narozdíl ode mne, vkus.
Jenže teď jsem dospělá a můžu si náš malý byt naplnit kýčem od podlahy po strop, aniž by mi kdokoli cokoli vytknul. Kluci se nepočítají, ti malí mluvit neumí a ten velký mě má příliš rád na to, aby mi tuhle úchylku kazil.
Jsem si myslela.
Až doteď.
Stála jsem u vitríny, koukala na tu jedinou krásnou (černo-červená kombinace s kopretinami. URČITĚ ji pamatujete) a volnou rukou lovila v kabelce patřičnou sumu. Když tu se za mnou ozvalo rázné NE. Zprvu jsem se to rozhodla ignorovat, jako že se mi to určitě zdálo, když mě ale NE vzalo za ruku a táhlo pryč, dostala jsem strach, že mi opravdu bábku nedovolí.
"A to jako prooOOooč?" protáhla jsem.
"Proto. Tohle doma mít nechci a nebudu." odseklo NE.
"Ale já ji chci. Já ji doma někam skovám, aby ti nebyla na očích, ano?" žadonila jsem.
Nechci, aby to vypadalo, že láska mého života je nějaký usurpátor, ale ve výzdobě našeho malého 3kk má každý právo veta, pokud ho nezneužívá. Toto bylo úplně první J. veto. Prošel dokonce i květináč s maceškami.
J. se na mě zamračil, ale zahlédla jsem to roztomilé cukání v koutku, které říkalo "rychle si tu kravinu kup, dokud to považuju za vtip".
"Mladá paní!" volala jsem na majitelku obchodu přes celou prodejnu "honem mi pojďte vyndat matrjošku z vitríny, ale tak, aby to neviděl můj muž, prosím!" čímž jsem rozesmála jeden český pár a dvě slovenské studentky.
Nadšeně jsem odnesla panenku i s ostatními suvenýry k pokladně a jali jsme se plnit tašky. Šátek, puzzle, vyřezávaná dřevěná housenka, počítadlo, magnet na lednici, blbosti, ondíky a udělátka. Když jsme zaplatili, poděkovali a dali se na odchod, všimla jsem si, že na pultu zůstal jeden balíček ležet. "Miláčku, ještě jsi tu nechal jeden..." nedokončila jsem větu, protože J. potutelné "nenechal" mi ozřejmilo situaci. "já ti ji neponesu." a vyšuměl z obchodu.
Budiž mu ke cti, že když jsem ji zapomněla v restauraci na židli, na zábradlí mostu a na střeše auta, vždy na mě houkl, v jednom případě mi balíček dokonce podal. Asi to s tím nechci a nebudu nebude tak horké.

Jsem jediná, komu se stýská po dětství? Nikomu nechybí modré tepláky, jarmilky a sifonové bombičky? Každému může ta krásná, bezstarostná léta připomenout něco jiného. Někomu točená zmrzlina, jinému Nivea, nám, kterým nezůstaly ani zbytky dobrého vkusu, matrjoška. Mám ji doma, na polici, J. kolem ní skřípe zubama a já s ní bavím děti. Ještě tady holka udělá službu. A trvám na tom, že je krásná.

Pšt!

17. srpna 2014 v 20:13 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
I bylo nám s J. naděleno. Dostali jsme Dar v podobě třídenního hlídání Máti a Šimonka. Fantastická, zlatá paní K. se k nám na dvě noci nastěhovala, aby nás zbavila jha rodičovského. Nebudu vám nic nalhávat, pojem "jako utržený ze řetězu" byl pro naše následné řádění jen chabým příměrem. Sbalili jsme zavazadlo a vydali se do českých luhů a hájů, abychom ze sebe shodili napětí a stres, za léta strávená s poklady našich srdcí, hojně nahromaděné.

Za peníze z výhry ve Sportce jsme pořídili wellness pobyt v renomovaném hotelu a nechali se opečovávat a hýčkat. Měli jsme tak trochu dojem, že nám to svět dluží. A nešetřili jsme se. Hned při příjezdu jsme byli pozváni do hotelové jídelny k večeři bufetového typu. To je takový typ večeře, který já mám zakázaný od svých osmi let, kdy jsem se v Tatranských Zruboch přejedla haluškami do mdlob. Ani tentorkát jsem se neupejpala a při pohledu na dobroty, které jsme během dvaceti minut nanosili na stůl a navrstvili do tří pater, mi bylo jasné, že prázdniny budou stát zato, i kdyby problinkané.

A potom už to byla jenom legrace a zábava a sranda, na tváři se mi uvelebil úsměv a už neslezl. Doteď. Doufám, že tam vydrží ještě hodně dlouho. Abych ale nevypadala, že jsem se po vypuštění z klece zbláznila, kluky miluju. Jsou moje všechno a kousek navíc. Jenže my nemáme hlídací babičky. Ani tety. Máme chůvy, které jednak pracují za korunky, za druhé jsou už tak dost vytížené a přetížené, a já prostě nemám to svědomí, uvrhnout je uprostřed léta do našeho malého chlívku se dvěmi ne zrovna soběstačnými a zdravím kypícími cipísky. Tedy si je "šetřím" na chvíle potřebnější a z domu vytáhnu paty pouze z prozaických důvodů, jako je zaměstnání či návštěva úřadu, známého svou frontou přes půl náměstí, tedy dětem nevhodnou. A tak, když nám skupina přátel leda diamanty vyvážitelných poskytla prostor, s radostí jsme možnosti utéct a už se nikdy nevrátit využili. Že ty konce jsou jiné než si člověk maluje, to víme všichni, co si budeme nalhávat.

Mezi jiným jsme se utekli i do solné jeskyně. Byla to naše premiéra, uklidili jsme se tedy vychovaně na její dno do zapadlého kouta, abychom nerušili, zabalili zkřehlé nožičky do dek a relaxovali. Poslouchali vodu žbluňkající na nás z jednotlivých krápníků a několik malých sourozenců, snažících se postavit ze soli když ne hrad, tak aspoň jednu bábovičku. Po nějaké době nám z relaxování začala být dlouhá chvíle. Začali jsme si povídat a, jak už to s námi bývá, pochechtávat se našim zdařilým konverzačním vtípkům. Ani jsme si nevšimli, že se osazenstvo jeskyně stihlo vyměnit a mladou, sympatickou rodinu nahradil postarší sympatický pár. Vešli tiše jako myšky, téměř v pozoru nakráčeli ke dvěma lehátkům v protějším rohu místnosti, jako na povel rozbalili deky a natáhli se pod nimi na lehátka. Hezké to bylo. Jako z reklamy. Zrovna jsme v našem (zdůrazňuji, že šeptaném) rozhovoru došli k závěru, že už nás to tam neba a že jdeme jinam, nejspíš do akvaparku na tobogán, když tu se jeskyní ozvalo velmi hlasité a velice razantní "Pšt!!!". Ano. Až tři vykřičníky za ně paní dosadila. Překvapeně jsem se na J. podívala a optala se, zda si vážně myslí, že to paní myslela vážně. Zřítelnice oka mého jen bezradně pokrčila rameny. V mém starém, vystresovaném já, se vzedmula vlna vzteku a na jazyku se mi začala tvořit peprná odpověď. Jenže pak se stalo něco zvláštního. K té staré Prdlé Prvomatce přikráčela její Odpočatá Verze, pohladila ji po rameni, usmála se a řekla: "Ale prosím tě. Kdy naposledy na tebe udělal někdo Pšt? Užij si to, ne?" A já s překvapením zjistila, že má pravdu, ta holka. Bude tomu dobře třicet let /sic!/.
Rozchechtala jsem se, zvedla své tlusté líné pozadí a ještě před odchodem na rozloučenou uplácala svou první solnou (a velice hlasitou) bábovičku.
Až tak jsme si to tam užili.

P.S. Děkujeme, Marodi :)

O poctivosti

4. srpna 2014 v 22:57 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Vždycky mi říkali, že s ní nejdál dojdu. Nikdy jsem s Poctivostí nikam nevyrazila, ale pevně doufám, že kdyby k tomu došlo, dopracovaly bychom to obě velmi daleko.

Nějak hodně se kolem mně holka motá. V takových případech, seriálově se opakujících situacích, mi většinou už po druhém nakopnutí dojde, že mi někde někdo chce něco naznačit. Že se třeba řítím do průšvihu, nebo naopak, štěstí mi projednou vyšlo v ústrety a měla bych si vsadit sportku. Což tedy v drtivé většině případů neuposlechnu, poněvadž to by se muselo opravdu HODNĚ unavit, aby si sedlo na mne. Tentokrát mi ne a ne docvaknout, co mi chce Prozřetelnost naznačit.

Ale k věci.
Situace číslo 1) Poctivá listonoška
Doufám, že tímto blogískem neuvedu onu dotyčnou do průšvihu, ale bude-li tyto choromyslné řádky číst její vedoucí, pak vězte, že cílem je pravý opak, vychválit naši paní pošťačku až do nebe.
Přinesla mi totiž dobírkové psaní. Za velmi, velmi, velmi vysoké doběrečné. Vyměnila jsem s ní obálku za bankovky a s úsměvem jsem dodala, že si nepřeji obdržet 2 Ká Čé nazpět, nechť si za ně laskavá paní pošťačka koupí kávu. Nebo něco na sebe. Vzájemně jsme si popřály pěkného dne, na schledanou a já zaklapla vrátka našeho malého, útulného 3kk. Kráčela jsem za J., oznámit mu tu novinu, že jsme utratili nehorázné peníze za pár dnů prázdnin, když tu jsem si všimla, že jsem do diškrece nedala 2,-, anóbrž 12,- korun českých. Nevadí, káva pro paní listonošku bude s cukrem.
To byste ale nevěřili, kdo nám zvonil u dveří druhého dne, tři minuty po začátku pracovní doby. Ano, hádáte správně, paní pošťačka s desetikorunou v dlani. Nevěřila jsem svému oku, že se pro těch pár drobných obtěžovala. Kála se, že se přepočítala, já se kála, že jsem si nevšimla, ale že to stejně nevadilo, obě jsme se vzájemně omluvily, poděkovaly si, popřály si hezkého dne a já za ní opět zavřela vrátka.
Byl to takový moc hezký začátek parného, letního dne.

Situace číslo 2) Poctiví občané čeští
Procházeli jsme městem, cizím, vzdáleným, krajským a hledali restauraci, kde bychom mohli naplnit svá hladová břicha. Na kostele zrovna tlouklo poledne, byla ta pravá chvíle obsadit jeden z mnoha stolů na stylovém náměstí. Zalíbila se nám hned první zahrádka. Usadili jsme sebe (dospělé), děti, bagáž i kočárky a zaleděli se do jídelního lístku. Kde se to jen hemžilo steaky, hranolkami a zeleninovými saláty, tedy stravou, pro naše omáčkomilovné děti velmi nevhodnou. Nevadí. Hned vedle mají taky zahrádku a od pohledu moc pěkný jídelní lístek. Přesunuli jsme se, abychom zjistili, že vedle se podává pouze sladké ke kafi, jelikož jde o kavárnu. Tak dál. Japonská restaurace. Myslím, že sushi je pokrm sice výtečný, ale má dvě svíčkovková robátka by mi je ochotně vyprskala do obličeje. Následovala zahrádka plná kuřáků (pořád se mi stejská) a dvě kavárny. Pomaličku, polehoučku, obešli jsme celé náměstí kolem dokola, abychom se usadili v poslední hospodě před uzavřením naší putovní gastronomické smyčky. Po půl hodině procházení voňavými podloubími jsem prohlásila, že zůstaneme tady, i kdyby k jídlu měli jen strouhané hřebíky s parmezánem. Usadili jsme se, zaparkovali děti a kočárky a chtěli odložit bagáž. Tašku obsahující peníze, platební karty, mobilní telefony, plíny a léky pro obě děti, prostě v daném okamžiku nejdůležitější kabelku na světě. Která zůstala v úplně první hospodě, půl hodiny zpět. Podlomila se mi kolena. To snad není možný! Hlavou se mi prohnal ten ńejkatastrofičtější scénář, jak během následujících hodin blokuju platební karty, simky v mobilech, sháním meducínku pro robátka (za co asi), i klíče od auta tam byly!!! Prostě jsem se zapomněla nadechovat a vydechovat, až lehce pobavené "tak pro ni dojdi, ne?" od zřítelnice oka mého, rozběhlo mé srdce znovu k chodu. Přikázala jsem své levé a následně i pravé noze dát se do pohybu a utíkala jsem podloubím, co mi obě stačily. Věřte nebo ne, ležela si tam klidně na pořád stejné židli a byla netknuta, pořád o naprosto stejném obsahu.
Tak jen, kdyby mě náhodou někdo, kdo v tom má prsty slyšel, tak že

DĚKUJU!

Situace číslo 3) Poctivý nálezce
Objímaje znovunabytou kabelku pevně svými silnými pažemi, tak, že to vypadalo, že mi ji budou muset z náručí vystříhat nůžkami na plech, vyrazila jsem nakupovat mléko. Do vyhlášené místní mlékárny, kde mají nejlepší domácí pribiňáky na světě (přísahám, mám jich v sobě 6 a pořád to není dost. Jsem zvědavá, co budou ráno kluci snídat). Před prodejnou fronta jako za komunistů na banány a v prodejně na pultíku před pokladnou foťák. Maličký, nenápadný, v pozdře zabalený, ležel tam bůhvíjak dlouho. A ten pán, co stál přede mnou, potažmo mnoho pánů nebo paní, kteří kolem černého pouzdra prošli, jej mohl s naprosto klidnou pokerovou tváří sbalit a vhodit do svého soukromého osobního batůžku. Majitel byl již nějakou dobu a pár kilometrů odsud, nebylo nikoho, kdo by si na daný postup mohl stěžovat. A ten pán přede mnou pouzdro zvedl, rozhlédl se po frontě s němou otázkou, načež fotoaparát odevzdal paní prodavačce, která si jej s povzdechem "snad si ten někdo vzpomene kde ho nechal", uložila do šuplíčku.
Moc milá scéna. Taková, co vás zahřeje až dobře do půli listopadu, až už bude sychravo a obecně hnusně.
Tedy na závěr, kdyby mě náhodou opravdu slyšel někdo, kdo ztratil na dovolené foťák:

Máte ho v mlíkárně, tam co mají nejlepší domácí zmrzlinu v celé střední Evropě!



Most II.

30. července 2014 v 23:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jedná se stále o ten samý most, o tu samou pitomou křižovatku, o to samý zakletý místo v naší republice, které mne pomalu ale jistě dovádí k šílenství. A abych se z toho opravdu nezbláznila, budu vám tady a teď vyprávět velice nudnou historku, jak jsem jela na kafe s kamarádkami.

Týden předem jsem se dozvěděla kdy a kde mám být.
3 dny předem mě napadlo, že bych si mohla na internetu zjistit, kam to vlastně jdeme.
1 den předem mi došlo, že je sice velice krásné vědět, o kterou vyhlášenou kavárnu se jedná, ale hodilo by se i znát k ní cestu.
V den schůzky jsem dostala odvahu vstoupit na google maps.

A stalo se to. Zjistila jsem, že se po mně chce nejen vjet DO města (to nedělám nikdy), zaparkovat tam (to nedělám vůbec nikdy), ale i překročt Rubikon v podobě Mostu se třemi S a to v naprosto blbém směru, kterým jsem zatím nikdy ve svém krátkém životě nejela. Pár hodin před odjezdem z bodu A jsem začala velice pečlivě studovat trasu. Bylo potřeba zjistit a určit hned několik zásadních opěrných bodů. Do kterého pruhu se včas zařadit. Kdy je potřeba začít odbočovat. Kam se má odbočit. A kam se má odbočit ještě čtyřikrát. Jímala mě hrůza. Ve finále jsem si zapamatovala cestu pomocí jednoduchých hesel (pravý pruh, neodbočovat, do tunelu, doleva, levý pruh, jednosměrka....) mezi kterými kralovalo jedno velmi zásadní: NESMÍŠ VJET DO druhého TUNELU! Všímáte si, jak je ta číslovka malá a nenápadná? Ano, přesně to byl nakonec kámen úrazu. Ale nepředbíhejme.

Když nastala doba odjezdu, zhluboka jsem se nadechla, zopakovala si mapu v hlavě, k ruce připravila tu papírovou (navigace nebyla aktualizována několik let, ta nemá tušení ani o tunelech a nejspíš ani o Mostu) a vyrazila do víru vášní. Když jsem se přiblížila k Mostu na bezpečnou vzdálenost, vplula jsem do požadovaného pruhu a opakovala si svou mantru o tunelech. Míjela jsem řeku, nádraží, stále to bylo v pořádku, zamyslela se nad zaparkovanými obřími turistickými autobusy a romantickou jízdou na parníku a jak jsem tak poletovala s hlavou v oblacích, vynořil se přede mnou tunel. O kterém jsem, jak je velkým písmem zmíněno výše, věděla, že do něj nesmím vjet. Co na tom, že nebyl druhý. "Nesmíš vjet do tunelu." I nevjela jsem.

Dostala jsem se do starých městských uliček, tak úzkých, aby projel jen jeden povoz s koňmi a tak přeplácaných zaparkovanými automobily, že i ten kůň by musel opravdu hodně zvedat nohy. Ano a nesmím zapomenout na dopravní značení. Zdá se, že dopravní inspektorát, když rozdal značky celé republice, uvažoval, co udělat se zbylými jednosměrkami, zákazy odbočení a přikázanými směry jízdy a nacpal je do této jediné staré městské čtvrti. Čímž vytvořil největší zděný labyrint v Evropě.

Nezpanikařila jsem, i když jsem k tomu neměla daleko. Pod heslem všechny cesty vedou do Říma, rozhodla jsem se, že i kdybych tu měla kroužit dva dny, jednou ven vyjedu. Což se kupodivu stalo v nepoměrně kratším časovém úseku, ani ne za půl hodinky. Zjistila jsem, že odbočím-li na příští křižovatce doprava, existuje určitá naděje, že se dostanu na ulici, na jejímž konci se nachází další ulice, kterou jsem už nejspíš v minulosti jela a jež pravděpodobně vede na správnou světovou stranu.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala a spokojeně ujížděla směrem, o kterém jsem si myslela, že vede ven z města. Když tu mi došlo, že mě čeká Most. Nevadí, po tolika marných pokusech na něm nezabloudit, se z nás pomalu stávají přátelé, někam ta cesta prostě povede. Ano, vedla. V okamžiku, kdy jsem nabyla dojmu, že vím naprosto přesně kde jsem a stačí jen projet rovně světelnou křižovatkou, žádná tam nebyla. Prostě zmizela. Někdo mi ukradl kus Mostu se třemi S, potažmo semafory na něm.

Lidé dnes ukradou kde co. Majetek, myšlenku, světelné značení na křižovatce, mně hodinu života zabitou blouděním po naší krásné malé zemi. Ale co je důležité, úplně nejdůležitější ze všeho, je fakt, že navdory okolnostem jsem na to kafe dojela, dostala se ven z města a v jednom kuse dorazila domů, abych se mohla J. nadšeně chlubit, že jsem zase jednou přeprala Most. A vůbec nic na tom nezmění jeho poznámka o naprosto jednoduché a přehledné křižovatce, se kterou si blondýnky neví rady.

Velké trable malé Popelky

24. července 2014 v 22:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Velikost nohy 36. To je Problém hned s několika P na začátku. Tedy, ona je to popravdě 35, ale takové boty se v dámském provedení nevyrábí, tudíž se zbaběle utíkám k šestatřicítce.
Dámy, disponující číslem na opačné straně spektra, si teď určitě pomyslí něco o rozmazlených trubkách, které netuší jaký opruz je vlastnit konec pastelky označený číslem 40. Tuší. Popravdě vědí to až moc dobře, poněvadž velikost dámské nohy o rozloze dětské lyže nikdo nekomentuje, kdežto my, prckové, slyšíme při téměř každé příležitosti "Ježišmarjá! To jsou ale majinkatý botičky! Čípa to jsou?" a pak sledujeme, jak tazatelce mrzne úsměv na rtu, jelikož očekávala čtrnáctiletou dívčinu.

Zkuste na to sehnat boty. No, jen si to zkuste. V dámském oddělení. Když totiž přijde do prodejny nové zboží, u daného typu můžete najít cca po dvaceti krabicích průměrných velikostí, dvoje čtyřiačtyřicítky a jedny, nejčastěji žádné boty pro Popelku. S malejma prostě nikdo nepočítá.
Jednou jsem si kupovala boty na běhání a když jsem po půl hodině zkoušení rezignovaně usedla do křesla s chmurnými myšlenkami na běh v gumákách, snažila se mě kamarádka uklidnit: "Tak si kup něco v dětském, ne?" načež zdrcená prodavačka pokrčila rameny "Ty poslední dva páry jsou z dětského." Důraz na slovo byl dán nejspíše za účelem snahy o můj odchod z prodejny. Vytrhla jsem jí botasky Nike s myškou Minnie na špičce z ruky a šla je protestativně zaplatit.

Ale tentokrát, tentokrát jsem se ocitla v obuvnickém Nebi. Jelikož nejsem schopna včas a správně reagovat na sezónní výprodeje, většinou se těchto neúčastním. I přes pokročilý věk s trojkou na začátku jsem dosud nebyla schopna vzít na vědomí, že chci-li zalevno koupit zimní bundu, musím se dostavit do obchoďáku přesně uprostřed zimy, mezi desátou a jednou hodinou odpolední. Jarní výprodeje v půli února já prostě nestíhám. Tudíž se o to ani nesnažím, a když na něco podobného náhodou narazím, plesá mi srdéčko radostí.

Jako kupříkladu dnes. Uprostřed dne, nečekána nezvána, stala se mi nehoda v podobě urvaného pásku na sandálech. Jak jinak, na mých nejoblíbenějších, nejfantastičtějších a nejpohodlnějších sandálech všech dob, na těch botách, které nosíte patnáct let v kuse a vyhazujete je až v okamžiku, kdy to nespraví ani správně umístěný zavírací špendlík. Nebylo zbytí, musela jsem do krámu.

A světe div se, já chytla sezónní výprodej! A div se dvakrát, při mé klice opravdu letní!! Prostě na první pohled už se sandálová obuv neprodává, ale když se člověk, bloudící mezi regály s podzimními křuskami do deště, pořádně rozhlédne, vzadu v koutě se krčí ještě nějakých dvacet, třicet osiřelých kousků na léto. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že jednak se mi od pohledu líbí téměř vše vystavené, na druhý pohled to všechno obsahuje krabici s číslem 36! (ostatní čísla začínala čtyřkou a počítám, že nejmenší se rozměrem blížily délce dětské vaničky). A na ten třetí, /to se prostě nedá, já se na to musím nadechnout/ bylo všechno slevněno na polovic!!!
Poskakovala jsem mezi sandály a polosandály a síťovanými polobotaskami a nevěděla, kam dřív sáhnout. Černé, červené nebo fádní šedou? S plnou špičkou, třemi pásky navíc, s mechanickým zapínáním? Ó ano, chovala jsem se jako malá holka v kostymérně bez dohledu dospělé osoby. Nakonec jsem vybrala, nenápadně přihodila ještě jednu krabici jako bonus (přísahám, to jsou tak strašně krásný boty, že jsem je tam nemohla nechat) a smířená s faktem, že jsem prošustrovala své měsíční kapesné tři dny po výplatě, jsem se odebrala k pokladně.

Mám sandálky. Roztomilé, maličké, jako pro Popelku. Mám bílé kecky, které zůstanou bílé jen asi dvacet minut poté, co si je prvně obuju. Nemám na MHD do konce měsíce. Ale věřte mi nebo ne, jsem spokojená jako želva.

Opravdové prázdniny

23. července 2014 v 17:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Opravdové prázdniny jsou takové, když je vám osm, spíte ve stanu a kromě večerního nástupu a společenských her s ostatními dětmi po vás nikdo nic nechce. Když jsem je měla, nevážila jsem si jich, přála jsem si honem vyrůst, abych nemusela plnit bobříka výdrže ve větvích statné lípy, a abych si mohla dělat co chci. Tehdy jsem neměla tušení, že celý ten podfuk funguje právě naopak. Že si po zbytek života budu přát být zase tou malou holkou. Ale co už. Teď jsem dospělá a dala bych nevím co, za visení za ruce ve větvích statné lípy, pokud by to byla moje jediná činnost.

Nejdřív bych chtěla upozornit, že J. a kluci jsou štěstím mého života, slunci mých dnů a tlukotem mého srdce. Což mi samozřejmě nebránilo v tom, abych si několikadenní dámskou jízdu u přehrady náležitě užila. Pivo, víno, likéry tekly proudem, pátá hodina odpolední se posunovala na deset ráno, kdy byla náčelnicí výpravy povolena konzumace alkoholických nápojů se slovy "Musíme přece dodržovat pitný režim, dámy. Tak na zdraví!" K vodě to bylo deset kroků, v dosahu čtyři restaurace, které se předháněly v kvalitě a nízké ceně. Ubytování více než slušné, tři postele, stůl a čtyři židle, okno na tenisové kurty plné vysportovaných pánských těl, jsme považovaly za přiměřený luxus.

Báječné. To je, myslím, to slovo, které hledám.

A ještě jednou, své syny zbožňuji. Ale na té dovolené nastala taková situace (a to hned několikrát), kdy jsem blahořečila Bohyni dětí nechaných doma a jejich ochotným tatínkům, co mi slova díků stačila. Několik hodin po ubytování, řádné koupeli, bohaté večeři a dvou desítkách, jsme se odebraly před chatku, abychom ulevily našim zásobám. Udělaly jsme si venku takový malý piknik a drbaly nepřítomné. Kolem pobíhali psi, malé děti a unavené matky. Chápala jsem. Hluboce jsem ty ženy chápala a možná i s kouskem lítosti jsme pozorovala paní Zelené tričko, jak sedí na schodech, kouří a dívá se do nikam. Její přítelkyně Koňský ohon (to není nadávka, ale druh účesu, který jí nesmírně slušel) mezitím uklízela uschlé plavky, ručníky, dětské hračky a rozházené plastikové kelímky. Bolela mě záda za ni. Když tu jeden z chlapečků začal pofňukávat, že "čůat". Zelené tričko dělala, že neslyší, evidentně klučina nebyl přímo její a očima propátrávala téren ve snaze najít jeho matku. Čůat se nedal a začal fňukat o něco intenzivněji. Zelené tričko potáhla z cigarety a postavila se. Naivně si myslela, že z větší výšky se pomoci dovolá. Omyl. Čůat se začal tahat za kraťásky. Všichni jsme věděli, že toto je kritický okamžik. Zelené tričko se usmála, sešla ze schodů a zavolala dítě k sobě: "Pojď sem, teta ti pomůže." Byla jsem za Čůata moc ráda a zabořila svůj pohled do sklenice přede mnou. Když tu mi došlo, že Zelené tričko opomněla důležitý krok. Neodhodila cigaretu. Zvědavě jsem zvedla zrak a sledovala, jak si se situací poradí. Zvládla to naprosto bravurně. Chlapečka si opřela zády k sobě o kolena, prázdnou rukou nadzvedla tričko, aby nedošlo úhony a druhou rukou chtěla pomáhat s bermudami. Včas se i s cigaretou zastavila, odtáhla paži co nejdál od dítěte a po krátkém zhodnocení situace, že raději mokré kraťásky než vzácný nikotin, ruku i s vajglem schovala za záda.
Uznávám, že výše velmi detailně popsaná scéna je asi ta nejkravinovatější kravina, jakou jsem kdy zplodila, ale věřte mi, mohla jsem se potrhat smíchy. Gratulovala jsem Zelenému tričku, že si uhájila svůj osobní prostor a nepodlehla tlaku situace. Byla jsem na ni moc pyšná, jak tam tak znova seděla na schodišti a tahala posledních pár doušků dehtu a přidaných karcinogenů (nekritizuji, závidím).

Nebylo to to nejkrásnější na mých krátkých, leč báječných prázdninách, ale v kontextu to pro mě bylo velmi důležité. Bylo nádherné strávit po šesti letech tři dny bez přebalování, krmení a pusinek na dobrou noc. Byla to věc, která mě vůbec nenapadla, když jsem předtím odjížděla se slzou na líci a malou dušičkou, že se bez těch svých pokladů utrápím. Neutrápila. A moc ráda jsem se k nim vrátila. Což jsem ovšem mohla jen poté, kdy jsem učinila to důležité poznání. Že v omezeném časovém horizontu se bez nich dokážu nadechovat a vydechovat.

Vaříme na dovolenou

22. července 2014 v 19:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ingredience: Jeden dospělý muž
Dvě malé děti
Jeden středně velký byt
Tři krátké, slunečné letní dny bez matky
Postup: Vložte vše do velkého hrnce, přikryjte poklicí a nechte dusit. Po šestatřiceti hodinách odkryjte, vysypte obsah zbylý po atomovém výbuchu a nechte vyvětrat.

Rozhodla jsem se, že jedu na prázdniny. Že ta tři sluníčka miluju víc než denní krém proti vráskám od Nivey, ale po náročném začátku léta, kdy J. trajdal po půlce Evropy a já se snažila s klukama přežít v našem krásném, malém, dusném 3+1, si prostě pár dnů volna zasloužím. I nadhodila jsem myšlenku na rodinné konferenci. Byla s nadšením přijata. Dětmi nevím, tam si nejsem moc jistá, že vůbec pochopily, že se jim snažím říct, že odcházím a nejspíš už se nikdy nevrátím, ale zřítelnice oka mého byla mým nápadem rozradostněna až nadchnuta. A ne, nebudu pátrat proč chtěl být sám doma.

Začalo období příprav. Rozhodla jsem se, že plavky a osuška na dně batohu jsou tak akorát. Prostě jsem mu to nechtěla ulehčit. Jen ať si pán zkusí, jaké to je, jednoho v nosítku na břiše, druhého v kočáru před sebou, prodírat se nacpanou samoobsluhou a domů tahat o 10kg víc než při odchodu. Jen ať vidí, že snažit se ráno pofackovat včerejší binec, nasnídat oba caparty, vařit do toho oběd a přemýšlet, jestli stihne sprchu dřív, než přijde pošťák, není zas taková legrace. Jen ať.
Přihodila jsem do baťůžku sluneční brýle.
A vyrazila nakoupit drogerii. Alespoň to bych pro něj mohla udělat. Opravdu pár věcí, drobnosti. Plíny - pár balíků, vlhčené kapesníčky - pár balíků, zubní pastu pro děti i pro dospělé, sprchové gely, jar, tablety do myčky, pěnu na holení, pánský šampón, kuchyňské utěrky. Vpodstatě jsem skoupila místní DM.
A přidala do cestovní tašky opalovací krém.
Dva dny před odjezdem mě napadlo, že bych třeba mohla přinést domů pár jogurtů. Jí se u nás na kila, aby J. nemusel nosit těžké tašky do schodů. Vyrazila jsem do samoobsluhy a skoupila onu. Jogurty, mléko (raději celé balení, má drahá polovice ho ráda hodně k snídani), sirupy, pečivo, těstoviny, rýži, hladkou mouku, maso, ovoce, zeleninu, balenou vodu, vejce, mraženou pizzu, šunku, piškoty.
Přibalila jsem si krabici ovocného piva.
Večer, jen několik hodin do výkopu jsem dospěla k závěru, že mě neubyde, když klukům něco malého připravím. Nebudu se dvě hodiny otáčet kolem plotny, fakt jen nějakou rychlovku, tak do dvou misek, aby měli aspoň do začátku. V kuchyni po mém intenzivním řádění zůstaly tři litry guláše, zapečené kuře a hrnec rýže.
Bylo mi jasné, že jsem sama sebe velmi zklamala. Vyměkla jsem a ušlapávám pánovi cestičku. Měla bych se před sebou stydět. Do tašky jsem nacpala dvě knihy a maxibalení krekrů s příchutí anglické slaniny. Byla jsem připravena.

Bylo to krásné a bylo toho dost.

Načež jsem se vrátila domů.
Kupodivu výbuch nebyl takové síly, jak jsem si představovala. V bytě vládl relativní pořádek, v myčce osychalo čisté nádobí, na balkóně se sušilo čerstvě vyprané prádlo. Jedno dítě spalo, druhé se snažilo přeprat zašupovací dveře a láska mého života se culila od počítače. Na první pohled bylo vše v pořádku.
Na ten druhý jsem zjistila, že Matěj má odřenou ruku i nohu, Šimon spí na dece místo prostěradla a culení od počítače bylo spíše ztělesněné černé svědomí, očekávající soptící Vesuv. Bylo mi vysvětleno, kdy a jak náš prvorozený upadl a jak moc potom křičel, že potraviny v kuchyni nebyly skladnovány dle platných hygienických norem a předpisů, tudíž se během nocí dály nehody v obou dětských postelích a nechybělo málo, abychom měli poblinkánu i tu naši a že Šimonek si myl zuby naposledy minulý týden. To vše s lehce provinilým, leč velmi roztomilým úsměvem, uklidňujícím tónem, vyhrazeným pro hysterku trpící amokem bez možnosti podat koňskou dávku Diazepamu forte.

A měl pravdu, ten chlapec, adrenalinu jsem měla v žilách víc než krve a můj tlak se blížil hodnotám, při kterých by každému srdci infarkt připadal jako fajn vysvobození. Leč ke svému nemalému překvapení jsem se zhluboka nadechla, napočítala do deseti a s úsměvem na rtu sdělila J., že to zvládl naprosto bravurně a že jsem na něj pyšná. A odfučela jsem se uklidnit úklidem.

Při kterém se mi honila hlavou spousta myšlenek, vesměs kosočtvercovitého charakteru, počínaje plánem na útěk z domu, velkým panákem domácí slivovice konče. Je tak neschopný! Neumí se postarat o dvě malý děcka pár dnů! Já tu teď lítám jako hadr na holi a povlíkám postele, třídím odpad a skládám prádlo, zatímco pán si sedí u nějaké stupidní hry! Přitom je tohle všechno jeho práce! On by tu měl teď makat! A tak dále a tak dále. Tlak klesal, dech se zpomaloval, myšlení se stávalo čím dál tím více logičtějším. Ale vždyť mě Šíma taky upadl. Taky jsem si přiotrávila Matýska jetou bramborovou kaší a třikrát pak převlíkala postel. Taky jsem měla balkon i sušárnu plnou prádla a nebyla schopna s tím cokoliv udělat, poněvadž jsem za poslední tři noci naspala devět hodin.
A najednou jsem toho svého hrdinu viděla v úplně jiném světle. Zvládl to. Přežil a udržel naživu dvě malé děti. Nevyhořeli jsme, ani jsme nikoho nevytopili, kluci neskončili v nemocnici s infekční žloutenkou. Zeměkoule se točí pořád správným směrem a já mám naspáno na tři měsíce dopředu.
Vlastně je všechno v pořádku.

Byť měl J. startovní podmínky o dost ulehčeny, sportovní hantýrkou řečeno, jsem mu dala "velkého fóra", postavil se k situaci čelem a ani, když byla situace na bojišti neúnosná, nezvedl mobil a nežádal o posily. Nechal mě koupat, číst a spát. Dovoluji si z toho vyvodit, že mě má asi fakt rád. Nemluvě o tom, že já jeho miluju.


Kam dál