Smůla

27. března 2017 v 17:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy se člověku stane, že se mu začne na paty lepit smůla. Pomyslná. Jakože se mu přestane dařit. To bejvá. A jindy zase, se člověk v těch sračkách brodí až po kolena a břeh není vidět. Padá na něj kadibouda, závidí biblickému Jobovi jeho snadný život, a když je té smůly až po pás, rezignovaně si sedne do křesla a přestane na věci šahat, aby se ještě víc nepokazily. Sedí, ani nedutá a doufá, že svět se co nevidět v dobré obrátí a jemu bude odpuštěno, ať už těm shůry provedl cokoliv.

Jako třeba můj J. Užíval si zaslouženou konferenci na druhé straně světa, tam, co nesněží, nemrzne a dá se tam i za deště koupat v moři. Ano, záviděla jsem mu a vůbec se za to nestydím. Jenže on se, chudáček malej, vrátil domů a zaplatil vysokou daň.

Nejdřív se mu ztratil kufr. Ne tím jednoduchým způsobem, že hned na letišti vám pán od aerolinek řekne, že omylem odletěl na vedlejší letiště, ale už ho cpou zpátky do letadla a bude tu co nevidět. J. kufr zmizel vysoko na nebi bez jediné stopy, odešel od nás tiše a nenápadně, tak, jak trávil celý svůj život. Budiž mu mraky lehké. Ale po modrém tričku s Homerem se mi bude stýskat. Ještěže to nebyl foťák nebo laptop.

Můj muž tedy přijel domů a zazvonil mu telefon. Když se ho pokusil zvednout, neslyšel nic, než praskání a ticho. Což bylo, jak se později ukázalo, jeho převeliké štěstí, neb volala šéfová, aby lásku mého života informovala, že ztratil velmi důležité a drahé pracovní udělátko, a že pokud se udělátko nejpozději do před dvěma hodinami nenajde, ona si pro J. přijede a natrhne mu flígr. Já tu paní znám. Má sotva metr šedesát, ale kdyby si pro mě chtěla dojít, věřte mi, střední Čechy by mi byly malé.

A tak se můj muž dal do hledání udělátka. Načež si vzpomněl, že mu vlastně nefunguje mobil a i kdyby chtěl šéfové nakrásně zavolat, že udělátko našel, nemohl by. Sedl si tedy k počítači ve snaze vygooglit závadu nefunkčního mobilu. A ejhle, narazil na stejně nefunkční klávesnici, kterou si před pár minutami vzal do práce náš nejmladší, tímto veřejný likvidátor č.1. Ten měl v danou chvíli sakra kliku, že už chrněl v posteli, poněvadž jinak by mohl skončit jako čtyři malí a ještě ošklivější.

Tady jsem si uvědomila, že J. se brodí po lokty ve smůle a ve strachu, že by to mohlo být nakažlivé, jsem se odebrala na lože.

Právě jsem zjistila, že to bylo pozdě. Do omáčky k mým vyhlášeným boloňským špagetám jsem nasypala dobře půl hrnečku kari.

Hele, snad byste tohle neměli ani číst. Ať to od nás nechytnete.
 

Opět dopravní

25. března 2017 v 18:10 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Už delší dobu se mi Arthur nelíbil. Byl čerstvě umytý, karoserie se mu jen blýskala, měl naprosto nový volnoběžný ventil, který šlapal jako švýcarské hodinky a jezdit s vyřazenou rychlostí byla prostě radost. Přesto jsem z něj neměla dobrý pocit. Vlevo něco klepalo, vpravo hučelo, Když se zavřely Matýskovy dveře, ozval se zvuk, jako když se bortí chaloupka na muří nožce. Nelenila jsem a odvezla náš zánovní kombík do servisu. Náš pan opravář je zlatý člověk se zlatým srdcem a zlatýma rukama. Většinu toho jsme mu zaplatili my. Máme u něj auta cca čtvrtletně. On nás chápe a opravuje náš vozový park rychlostí blesku. Ani tentokrát mě nenechal čekat déle než několik hodin.
"Plech, který vydával divný zvuk byl uhnilý, ten jsem vyhodil. To, co klepalo jsem utáhl. A ložisko za 5, které vytváří ten hukot, si budete muset nechat vyměnit. Kdy přijedete?"
Ach. Optala jsem se, zda je výměna ložiska nutná, když se kombík bude stěhovat na farmu s mnoha jinými spokojenými vraky na odpočinku. (pššššt!)
"Tak to se na to vykašlete."
"A nezabiju se v tom?"
/schovívavý úsměv pro blond řidičky/ "Néééé."

Kecal jeden.

Následující neděli, velice, velice brzy ráno, v době, kdy se probouzí první kohouti a slunce uvažuje, jestli vyjde i tentokrát, jsem si to drandila do zaměstnání po naštěstí prázdné dálnici, když tu se vůz zatřásl, zavrčel a začal brzdit navzdory mé malé popelčí nožičce na plynovém pedálu. Přitlačila jsem a nic. Zajela jsem za krajnici a zastavila. Tohle se mi nechtělo líbit. Obešla jsem auto, abych zjistila, které kolo mi ujelo do pankejtu, ale nezjistila jsem, kupodivu, žádné škody. Divné. Tak popojedem. Nastartovala jsem, zařadila a pokusila se rozjet. Arthur se nehnul ani o milimetr. Dobře. Není potřeba panikařit, zavolala jsem do práce, že přijedu později, zavolala jsem do pojišťovny, že potřebuju odtahovku a zavolala jsem spící Zřítelnici oka mého, abych se optala, kde mám, doprdele, trojúhelník? /Pozn. autorky: J. 2x ročně uklízí auta a to tak, že z nich vysype úplně všechno, a to, co je mu líto vyhodit, nacpe do igelitek, které ztratí uvnitř našeho malého zahradního domku, dříve sklepa/ J. odtušil, že neví a nabídl mi, abych se vrátila domů a půjčila si jeden z jeho auta. Hodně jsme se nasmáli.

Mezitím se chudáček stařičký Arthur počůral, ale jestli šlo o olej, vodu nebo benzín, se mi opravdu nechtělo zjišťovat. Stála jsem předepsaných třicet metrů za autem v blýskavé oranžové vestičce a dělala trojúhelník, lovila pokémony, třásla se zimou a vůbec se snažila tu hodinu, než přijede žlutý anděl z vedlejší vsi, nějak zabavit. Když asistnce dorazila, a nutno podotknout, že opravdu relativně rychle, schovala jsem se do vyhřátého tahače a fotila náš vůz, jenž byl navíjen na plošinu a pro mě to byl zážitek jako Brno.

"Kam to bude, mladá paní?"
Aha? To mi nedošlo. Je neděle ráno a já opravdu pochybuji, že mi náš zlatý pan opravář zvedne telefon. Přesto jsem s pokerovou tváří nahlásila jeho adresu a doufala, že mi to projde. Několik pokusných telefonátů mou teorii o nezvedání potvrdilo a tak jsem jen doufala, že parkoviště u servisu bude prázdné a my se na ně i s tahačem vejdeme.

Vešli. Pěkně jsem poděkovala a začala uvažovat, jak se do práce, kde jsem měla být nejpozději před dvěma hodinami, dostanu. Autobusy nejezdí a pokud ano, návaznost je tak plynulá, že přesunem z bodu A do bodu B, mezi kterými leží bratru 80km, zabiju celý boží den.

Vrátila jsem se tedy taxíkem domů, tam zabavila J. trojúhelník i s autem, ve kterém byl ukryt a vydala se do zaměstnání.

Pointa tohoto příběhu? Nevím. Možná, že tak dlouho se jezdí s hučícím ložiskem, až se ucho utrhne, ale to mi nepřipadá moc vtipné. Každopádně Arťa už je spravený a další měsíc, kdy si něco určitě vymyslí, se kvapem blíží. Těším se.

Malá domácí magie

22. března 2017 v 21:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Většinou je u nás veselo. Dost často se tu křičí, někdy tak, že by se to před desátou nesmělo vysílat. Ale nikdo si tady z toho nic nedělá. Z času na čas se tady brečí, někdy proto, že v oblíbeném psovi došly baterky nebo pro obecnou těžkost bytí. A pak jsou chvíle, kdy se tady čaruje.

Dostali jsme darem Hopsinkovou šťávu. Made in USA. V první chvíli jsem netušila, jak velký DAR držím v ruce, ale když jsem DMG prohnala strýčkem huhlou, protočily se mi panenky. Takovejch peněz! Čímž Ti, drahá K., ještě jednou vlelice děkuji a zvaž, prosím, jestli opravdu nechceš svůj dárek vyfakturovat.

Každopádně jsem si přečetla návod a zjistila, že nejpozději do týdne pravidelného užívání stoupne mým chlapečkům IQ minimálně o sto bodů a začnou si sami zavazovat tkaničky. Po pravdě jsem takových Hopsinkových šťáviček vyzkoušela už několik a ani tentokrát jsem v zázraky nedoufala. Přesto jsem se rozhodla nepodlehnout malomyslnosti a pod heslem co tě nezabije, to tě posílí, jsem začala klukům sirup lít do jídla.

Po prvních třech dávkách Šimon zopakoval slovo. Ne úplně jasně, šlo spíš o nápodobu zvuku, jako když se papoušek snaží napodobit sekačku na trávu. Ale to nevadí, první vlaštovka se objevila.

Pak se kluci skamarádili. Pravda, zrovna upravení sourozeneckých vztahů bych od látky zlepšující mozkovou činnost nečekala, ale i to jsou body navíc. Šimon lezl přes Matěje tam a zpátky, ten si to nejenže nechal líbit, ale ještě bráchovi pomáhal. A z času na čas, převážně ve chvílích, kdy si myslel, že se nekoukám, ho pohladil.

A šlus. Pět dnů klidu a ticha. Žádná nová dovednost, žádné zapínání knoflíků a natahování ponožek. Uvědomila jsem si, že i to málo, které jsem zaregistrovala bylo spíše přání otcem myšlenky. Viděla jsem to, co jsem vidět chtěla. A možná i to, co nebylo pravda. To se stává. Když člověk žije příliš dlouho s lidmi, kteří ho potřebují 24/7, začne si přát, aby se stal zázrak.
A je-li ten člověk matka malých dětí, její víra v kouzla roste exponenciální řadou a vidí trávu růst nebo vozíčkáře chodit.

Po týdnu užívání jsem došla k závěru, že mé vidiny a slyšiny byly psychického rázu, že jsem prostě jen příliš unavená ze všeho toho doufání a pevného držení se planých nadějí a že je potřeba nechat věci jít. Hopsinkovou šťávu uložíme k ledu.

Toho rána si se mnou Matěj povídal. Svým jedinečným způsobem gest, úsměvů a výskání se mnou vedl rozhovor a měl nesmírnou radost, když viděl, že jsem pochopila, co se mi snaží říct.

Načež jsem načapala Šimůnka ve stoji u houpacího křesla. To, že stojí u nábytku u nás není žádná novinka, pár měsíců už se touto kratochvílí (jak-vycukat-matku-do-bezvědomí-strachem-že-odněkud-spadnu) baví. Ale tentokrát stál u houpajícího se křesla, tedy spíš podpíral on je, než ono jej.

A nakonec mi pan učitel slavnostně sdělil, že Matýsek ve škole UCHOPIL hračku a hrál si s ní. Úplně poprvé. Ve třetí třídě.

Hopsinková šťáva je zpátky ve hře a my napjatě sledujeme, co bude dál. Řeknu vám, je to lepší, než celá Jessica Fletcherová a doktor House dohromady.
 


Uvnitř

28. února 2017 v 21:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy ho tam vidím. Uvnitř nemohoucího tělíčka, za tváří s prostoduchým výrazem. Dívám se do těch blankytně modrých očí s řasami, které by mu mohla leckterá žena závidět, a cítím pohled toho uvnitř. Normálního, chytrého, desetiletého kluka. Jsou to okamžiky, krátké jako pád hvězdy, doba mezi dvěma mrknutími očí. Jsou vzácné a s přibývajícím časem je jich čím dál tím méně. O to víc si je užívám. A o to víc mi trhají srdce na malé kousky.
Těch pár krátkých vteřin udržuju oční kontakt, až mě pálí víčka. V duchu mluvím s klukem uvnitř, zdravím ho a vysvětluju, že jsem tady a vím o něm. Že tady budu vždycky, ať on bude kdekoliv. Držím Matěje za ruku a hladím jeho dlouhé, po otci zděděné prsty tak, jak to má rád. Jsou to chvíle jen mezi námi dvěma. Nevnímám hukot myčky, žvatlání mladšího syna, zprávy v televizi. Jsem tu se svým synem a mám na něj jen chvíli, než se vrátí zvířecí jekot a epilepsie. Je to zvláštní pocit, sledovat úsměv na dětské tváři a čekat na slova. Tohle jsou vteřiny, kdy se zdá, že se jeho rty pohnou a já poprvé v životě uslyším. Budu vděčná za cokoliv, i když jednoduché "Mami" by mi stačilo na zbytek života. Nikdy se to nestane. Vím to. Ale naděje je to poslední, co mi zbylo. Jsem rozhodnutá držet se jí zuby nehty a doufat při každé sebemenší příležitosti.
Jako je tato. Ta chvilka, kdy cítím, že uvnitř malé, dětské hlavičky je ten, na kterého celý jeho krátký život čekám. Je víc než pravděpodobné, že se nikdy nedočkám. Přesto tyhle okamžiky miluju. Jen mám strach, že jednou se do těch očí podívám a za nimi bude prázdno.

Chladnička

27. února 2017 v 11:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Umírá nám chladnička. Budiž jí ke cti, že tak činí pozvolna a opatrně, tedy nám dala, holka zlatá, dost připravovacího času. Nejprve se začala na dně objevovat voda. Vyčistili jsme co se dalo, přerovnali obsah, snížili teplotu a spokojeni s dobře vykonanou prací jsme koukali, jak hladina pod fošíky se zeleninou utěšeně stoupá. No dobře. Koupíme novou. Jednou. Někdy.
To bylo před půl rokem.
Než jsme se rozhoupali, poněvadž není horší činnosti než vyhledávat elektrospotřebiče na internetu, chladnička poslala novou výzvu. Jednoho krásného večera jsem se pokusila její dveře zavřít a ouha, ono to nešlo. Ba naopak, vrátka se tvrdošíjně otvírala navzdory mé snaze je dovřít, a při jakémkoli pokusu o záchranu uvnitř se kazících jogurtů vystavovala mé paže čím dál větší námaze. Až v tom starém, třináctiletém pantu luplo a mně se do dlaně vysypal jeho plastikový obsah. Bylo mi naprosto jasně sděleno, že tady končí veškerá legrace.

Nutno podotknout, že vlastníme zázrak moderní techniky, tedy ledničku vestavnou. Já osobně bych si ji nikdy do kuchyně nedala, tuto jsem zdědila a po současných zkušenostech bych si raději ruce ukousala, než zabudovávat chladničku do dřevěné skříně. To není nic proti původní majitelce kuchyně, nemohla vědět, že ji jednou zdědí intelikent.
Kromě toho, že vestavba pěkně vypadá, nemá tento počin vůbec žádné další plusy, naopak mínusů je tolik, že bych nejraději obeslala Whirpoola, Liebherra i Beko, aby tento ďábelský vynález stáhli z trhu. Chladničky jsou malé, na prodejnách se téměř nevystavují, neb bez své překližkové krabice jsou ošklivé a tímto své rozměry úzkostlivě tají, tedy budoucí majitel nemá jak zjistit, zda mu spotřebič do skříně sedne či ne.

Není jednoduché v době moderní techniky, mobilních telefonů a internetu objednat si nový kus, pokud starý odejde. Nedejbože, kdyby si zákazník přál, aby firma chladničku zabudovala a starou si - považte! - odvezla s sebou. Nelze. Sice se na téměř všech e-shopech píše, že tyto služby samozřejmě k dispozici jsou, místy i zdarma, ale pravda, vážení, pravda je úplně jinde.

Po mnoha a mnoha hodinách strávených čučíc do monitorů svých notebooků jsme ji našli. Krásnou, bílou, vestavnou ledničku od Bosche. Výška spotřebiče - OK. Šířka - OK. Hloubka taky fajn. Když jsme se pokusili najít rozměry dvířek, poněkud jsme narazili, ale podle obrázku jsme kupovali némlich to samé, co nám stojí v kuchňské lince, tedy nebude problém. Abychom si byli úplně jisti, oslovili jsme zákaznickou linku, zda by bylo možné, aby nějaký snaživý brigádník seběhl do skladu a dveře nám přeměřil. Nožičky by jim prý musely upadnout, nejde to. Dobrá. Tak my to riskneme.

První překážka byla zdárně za námi, byl čas poprat se s callcentrem. Moc milá paní nám zavolala, že prý se v systému dočetla, že bychom chtěli ledničku a kdy bychom ji tak asi rádi obdrželi? Po odpovědi, že jde o jídlo, tedy nejlépe za hodinu, jsem se dozvěděla, že si můžu nechat leda zdát, nejbližší závoz je za čtyři dny. Ach jo. No tak jo, no. Další dotaz zněl, kdy bych ji měla ráda zabudovanou? - No, za ty čtyři dny, ne?
- Ne.
Externí firma, která e-shopu poskytuje své laskavé služby, bude k dispozici nejdříve následující den. Ha.
Poslední hádanka, kterou jsem se rozhodla paní potrápit byla, zda si externí firma následující de po zabudování nového kusu starý kus odveze?
- Ne.
- ???
- To vyšleme auto extra další den.
Ha.
Prodebatovali jsme to s láskou mého života tam i zpět a došli k názoru, že nejjednodušší bude najmout šikovného pána s kombinačkami, který přivezenou lednici promptně zabuduje tak, aby si firma přivážející mohla zároveň starou bedýnku odvézt. Provedli jsme další hovor s callcentrem. A dozvěděli se, že pokud nevyužijeme laskavých služeb jejich externí firmy, chladnička expeditně podraží o tisícpětset korun.
- ???
Domluvili jsme se, že toto považujeme za novodobé pirátství a objednávku jsme stornovali.

Potom už to byla jen legrace a zábava.
Objednali jsme chladničku jinde, ti se s námi o závozu či odvozu raději vůbec nebavili. Přišel mi jen tichý a nenápadný mail, ve kterém se pravilo, že lednička skladem není a neví se kdy bude. Howgh.

Jelikož ani pána s kombinačkami se nám nedařilo najít, pokorně jsme se vrátili k původnímu e-shopu, kde jsme pod jiným jménem, aby nebyla ostuda, ledničku objednali znovu. Dozvěděli jsme se, že teď už máme smůlu, ve skladu nic není, ale když budeme hodní, za týden by něco mohlo přijít.
Byli jsme moc hodní. Dokonce jsme si objednali stejné martyrium jako prve, první den přivézt, čtvrtý zamontovat, šestý odvézt. Svět neměl chybu.

To bylo tuhle sobotu. Přijeli dva pánové, na zápraží energicky roztrhali všechny obaly a rozházeli polystyrenovou výstelku po zahradě, načež novou chladničku přinesli do kuchyně. Než jsme realizovali cokoliv, co by zavánělo převzetím zboží, J. si vzal do ruky pásmo, aby zjistil, že Boschka nám do skříně sice vejde, ale nebude se dát zavřít. Dvířka od ledničky i od mrazáku byla o dobrých pět centimetrů jinde, než kam sahalo naše obložení. Nechali jsme značně nasrané závozníky spotřebič odvézt a opět jsme zavolali callcentrum.

Pro ty, kdo doufají, že teď už jsme konečně dostali rozum, mám špatné zprávy. Objednali jsme nový kus, jiné značky, včetně vestavby a už teď se na duben moc těšíme!

Pokus

15. února 2017 v 11:04 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako dítě jsem chemicko-fyzikální pokusy milovala. I když jsem v drtivé většině případů přicházela na laborky nepřipravena, tedy dutá jako štoudev a neměla jsem ponětí, proč liju průsvitnou kapalinu do modré a proč učitelka ječí, jako když ji na nože berou v okamžiku, kdy se do své směsi chystám nasypat růžový prášek. K mému nemalému zklamání k výbuchu v přízemí mé alma mater nikdy nedošlo, tedy aspoň ne za mé přítomnosti, pouze jsem si připálila rukáv povinného bílého pláště, za což jsem nafasovala výchovný čtverec a doma pohlavek.

Má láska k experimentům mě ale nepřešla. Ráda zkouším co kdo vydrží. Dětská trpělivost, mé nervy, J. úsměv. Aprílové žertíčky mám zaryty hluboko pod kůží jako permanentní tetování a nebojím se je kdykoliv použít. Pravda, s postupujícím věkem, bohužel, roste i pocit zodpovědnosti, tedy se často rozhodnu, že fórek je nejapný a stupidní a nakonec lituju, že jsem ho nerealizovala.

Ale tentokrát mi to vyšlo.
Schválně, na co si vzpomenu z laboratorních protokolů:

LABORATORNÍ PRÁCE

TÉMA: OTCOVSKÉ SCHOPNOSTI
Úkol: Vyzkoušejte, jak je váš partner schopen postarat se sám o dvě invalidní děti
Pomůcky: Vaše nepřítomnost v domácnosti po dobu 24 hodin
Telefon
Muž
Děti školkového či školního věku 2ks
Látky: Dopolední a odpolední svačina, celkem 4ks

Postup:
1. Odjet z domu na 24 hodin
2. Večer nerealizovat kontrolní hovor, zda je vše v pořádku, zda nikdo neblinká a zda je na ráno vše připraveno, včetně aktovek se svačinami
3. Trpělivě čekat na výsledek

POZOROVÁNÍ A VÝSLEDKY:
Jestliže neprovedu večerní hovor ze zaměstnání, pak:
1. Nikomu doma nechybím
2. Tedy nikdo nevolá zpět, že nebyl proveden kontrolní hovor a že se mu stejská
3. Děti nemají připraveny svačiny a jsou s bohorovným klidem odveleny do zařízení bez jídla (které si nejsou samy schopny koupit)

ZÁVĚR: Jeden dospělý muž, t.č. v roli otce samoživitele, je schopen postarat se o dvě malé děti jen částečně. Budiž mu přičteno ke cti, že se nikomu nic nestalo, nikdo odnikud nespadl, nikdo se ničím neprobodl, všichni dostali najíst a napít (doufám že ano, nebyl proveden telefonát), všichni byli řádně okoupáni a zastláni do lůžek. Potud skvělé.
Jen mě trochu zaráží, že ráno měl udělat jednu jedinou věc. JEDNU. Sáhnout do ledničky, vytáhnout odtud dva pribiňáky a dva banány a nasypat je do tašek.
Nemusel přibalit čisté tepláky.
Nemusel lovit v zásuvkách komod ponožky dost tenké na to, aby přežily teplo ve třídě a dost slušné na to, aby se daly nosit celý den mezi lidmi.
Nemusel myslet na to, že se má jít k některému lékaři na nějakou pravidelnou kontrolu.
Nemusel hledat kostým na maškarní, jelikož ani netušil, že se nějaký karneval ve školce chystá nebo dokonce koná.
Nemusel si složitě vzpomínat, zda je ve školce i ve škole dost trigonometrických teodolitů a zda není nutné nějaký přibalit.
Nemusel si vrývat do paměti, že pribiňáky tímto došly a cestou z práce se musí přikoupit.
Nemusel se soustředit na fakt, že ve škole došly léky, které dítě dostává k obědu a tedy by se jedno balení mělo do aktovky přihodit.
Nemusel se zoufale dívat na flek od posypové soli na oteplovačkách a hledat náhradní, dost teplé kalhoty.
Nemusel vařit obědy, protože toho dne se v zařízeních podává pouze jídlo s lepkem a laktózou.
Nemusel tolik věcí. Nikdy nemusí tolik věcí. Kdyby mě zítra odpoledne porazila lanovka na Petřín, bude trvat dny, ba týdny, než dojde k úpravě režimu do stávajícího stavu. Nakonec se mu to povede, poněvadž je to kluk šikovnej a zodpovědnej, ale za jakou cenu?

Proč muži nikdy neví, kde doma schováváme Savo na plísně a jak se čistí trouba? Proč naopak my, křehké květinky, umíme vyměnit žárovku a v krajní nouzi si stopnout někoho, kdo nám vymění kolo u auta? Jakto, že my, ženy, jsme schopny postarat se o sebe v téměř každé životní situaci a muži neví, že dítě má ve čtvrtek odpoledne mimořádný fotbalový trénink, na který potřebuje odvézt spolu se sousedovic dvojčaty?

Někdy, ale opravdu jen někdy, třeba na malou chvilku, bych chtěla být chlap. Moct čůrat ve stoje a nemuset myslet.

Den zapomínací

13. února 2017 v 12:16 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnes jsem zapomněla dát Matýskovi do aktovky oběd. Odjel do školy bez něj. Takže jsem se hned po snídani pěkně projela zmrzlou krajinou, ve zmrzlém autě, se zmrzlým Šimonem.

Dnes jsme málem zapomněli vyvézt popelnici před branku, tedy chybělo málo a odpadky, které byly ještě minulý týden potravinami, ale teď už nejsou, věřte mi, s námi zůstaly další týden. Kam bychom celou tu dobu odkládali jejich následovníky, to nevím, to nevím, to nevím.

Dnes J. zapomněl, že píše desetiminutovku s kamarády ze školy a málem přišel pozdě. Taky zapomněl kam si dal pas a to jsem mu dala tak trochu sežrat.

Dnes pan K. zapomněl dát svému synovi slušné kalhoty do školy, tedy se po telefonu křičelo. Ale nevadí, pan K. si nakonec poradil a malý K. nemusel trávit den ve školce v oteplovačkách. Bylo by mu vedro a asi by to tatínkovi nezapomněl ještě dlouho.

Před pár minutami pán, který slíbil, že mi za chvilku stoprocentně zavolá, zapomněl a nezavolal. Je to mrzuté, neboť kvůli tomu budu muset telefonovat já jemu a budu vypadat jako stíhačka. To se mu potom bude vestavovat lednička jedna báseň.

Když jsem byla malá, pořád jsem někde něco zapomínala. Klíče, čepici, peníze na oběd. Máma kvůli tomu šílela (tehdy jsem se jí divila, dnes už mám víc pochopení) a křičela na mě "Probohaživého jak jsi mohla nechat v kině šálu?!" a já měla sto chutí jí odpovědět: "Jedoduše, mami. Prostě jsem si ji svlékla a pak jsem ji tam nechala ležet." ale raději jsem to neudělala, protože ta facka by pak určitě bolela o mnoho víc.

Říkali mi, že jednou takhle zapomenu někde vlastní hlavu. Moc dobře vím, že mají pravdu. Má demence spolu s raným Alzheimerem se den po dni zhoršuje. Jednoho dne se probudím a do krku mi potáhne. Pak si budu jako ta moje máma říkat "Probohaživého, kde jsem tu hlavu nechala a proč jsem ji neměla umytou?!"

Kočárek No. 12

31. ledna 2017 v 9:55 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem sběratelkou kočárků. Vášnivou sběratelkou. Znamená to, že ve víceméně pravidelných, řekněme dvouletých intervalech, kupuju kočárek. Někdy protože musím (těhotenství) nebo proto, že musím (když jsem byla těhotná, koupila jsem šmejd a teď, po půl roce používání je mi to velice líto), nebo proto, že prostě chci (dítě vyrostlo ze sporťáku, kupují se golfové hole).

Tedy si troufám říct, že tomuto odvětví lehkého průmyslu rozumím. Na vzdálenost dvě stě metrů jsem schopna rozpoznat značku. Na tři sta metrů poznám zemi, kde kočárek vyrobili (kvalita z Číny vs. kvalita západního světa), na délku paže poznám zmetek.

Už proto jsem se rozhodla tentokrát nezanedbat. Šimonek nám vyrostl z kočárků na standardní miminka a bylo potřeba zakoupit kompenzační pomůcku. Bylo mi to upřímně líto. Jednak jsem doufala, že touhle dobou už bude náš druhorozený dávno běhat po svých krátkých, dětských nožičkách, a za druhé se mi zoufale nechtělo jít tou cestou, kterou jsem absolvovala před lety s Matýskem, znova.

Ale nebylo zbytí. Vybírala jsem opravdu dlouho a pečlivě. Až jsem, jak už to v pohádkách bývá, přebrala.
Na začátku byla otázka: "Dobrý den, paní rehabilitační, sháníme pro Šimonka kočárek, doporučila byste nám nějaký?" A ta se ukázala jako velmi špatná. Bylo mi vysvětleno, že postiženému dítěti nemůžeme pořídit jen tak nějaký "hadr" (můj milovaný MacLaren), ale potřebujeme zařízení, které mu bude držet rovná záda, rovné nohy, rovné plíce a rovné palce na rukou. To, že většinu jízdy se náš benjamínek z vozítka vyklání, co mu bezpečnostní pásy a krční obratle dovolí, jsem nějak nestihla zmínit. Každopádně spolu s paní rehabilitační, paní pečovatelskou a paní od Otto Bocka jsme se ve finále dobrali výsledku. Koupíme Rolls Royce. Nic menšího pro nás nebude dost dobré.
Opatrně jsem se podívala na webové stránky, abych zjistila, že na něco tak luxusního a drahého my stejně nemáme. Jaké bylo mé překvapení, když jsem svým letmým (a velice mylným) odhadem zjistila, že po několika měsících pečlivého šetření a utrhování si od huby, bychom na takový kočárek mohli našetřit. Když se tak stalo, telefonicky jsem naše budoucí dětské vozítko objednala. Nechtěla jsem nic navíc. Mé dítě drží hlavu i rovná záda, tedy nepotřebujeme ani takové, ani makové popruhy, opěradla, či držadla. Dokonce jsem tak skromná, že nepotřebuji velice módní, modrou barvu potahu (za příplatek), ale spokojím se s "obyčejnou" (naštěstí krásnou) béžovou, v základní ceně. Paní na druhé straně drátu přislíbila, že zašle objednávku i s fakturou emailem.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem došlou poštu otevřela. Číslo na konci dokumentu se rovnalo trojnásobku mého původního odhadu a co víc, dvojnásobku hodnoty našeho vozového parku. Ano, ani naše dvě auta dohromady nemají takovou cenu, jako nový německý kočárek pro postižené děti. Protočily se mi panenky. Díky bohu a ministru zdravotnictví (či financí), polovinu oné horentní sumy hradí pojišťovna. Jak jsem byla šťastná a vděčná našemu zdravotnickému systému. Pojišťovna nám pomůže! Nemusíme kvůli kočárku vyhlásit bankrot! Bezva.

A pak přišel ten telefonát. Dozvěděla jsem se v něm, že sice hradím jen polovinu kočárku, druhá "jde na pojišťovnu", ovšem kompenzační pomůcka tím zůstává v jejím vlastnictví. WTF? Abych byla úplně přesná, nemluvíme tu o stokorunových částkách. Bavíme se o tisících, ba přímo desetitisících korun, které investujeme a přesto kočárek nebude náš. Pokud nám ho někdo ukradne, nebo ho zničíme, nebo z něj Šimonek vyroste, vždycky se budeme zpovídat pojišťovně.
Uf.
Dobrá. Je to vysoká daň, ale jsme ochotni ji zaplatit. Pokud dostaneme náš krásný, německý, hnědo-béžový luxus.

Který vzápětí dorazil.
Byla jsem nadšená.
Krásný, kvalitní kočárek pro postižené děti.
Čtyři kola, sedačka, bezpečnostní pásy, pláštěnka, dokonce batůžek darem!
Nechala jsem si od pána předvést, jak se s tím jezdí tam i zpátky, jak se to skládá do auta, jak se tomu nastavují záda do lehu, vše vypadalo snadně a jednoduše.
Byla jsem moc spokojená a vděčná.

A pak přišla praxe.
A všechno bylo jinak.
Ta VĚC se nedá složit. Když už se složí, stojí to člověka nehty, kusy kůže. Máme auto s jedním z největších zavazadlových prostorů na trhu. Nevejde se tam. Tedy ano, ale horko těžko, člověk musí mít trochu té prostorové představivosti. Skládat jej čtyřikrát denně (do školky, ze školky) bylo za trest. Do týdne byl ušmudlaný, za čtrnáct dnů přišel první škrábanec. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Myslela jsem si, že je to rukama, ale když i J. zařval "Já tu pí*ovinu vyhodím z okna!" poté, co si při rozborce podřezal žílu, došlo mi, že chyba bude někde v systému.

Na jakékoliv vracení a reklamace bylo pozdě. Abych věc uvedla na pravou míru, kočárek JE kvalitní. Je vyroben z prvotvřídních materiálů, šroubků a matiček, které drží, jako helvétská víra. Nic nejde lehce povolit, nic nejde lehce ohnout. Všechno je na fest. Prostě je to jen nešikovně vymyšlené. Dlouho jsem si lámala hlavu nad otázkou, proč by si německá občanka s postiženým kind pořizovala věc, se kterou se nedá pracovat. Pak mi to došlo. Německá občanka má vůz, speciálně upravený, do kterého s kvalitním a luxusním kočárkem zajede, tento upevní a plynule přejíždí z bodu A do bodu B. To jen já, chudá česká dívka, se namáhám rozborkou a sborkou a lámu si u toho kosti.

Takže jsme z toho vybruslili s elegancí sobě vlastní. Přikoupili jsme náš milovaný, dnes již v České republice neprodávaný, britský MacLaren z druhé ruky. Německý luxus jsme zaparkovali do garáže, vyndáváme jej pouze na přesuny bez auta a v snadném terénu a pro vše ostatní máme lehké, praktické golfky, které jdou složit dvěma tahy prstů.

Jak smutné. Nebo jak veselé? Jde o úhel pohledu. Hlavně, že Šíma má v čem vozit zadeček.

Blog

30. ledna 2017 v 7:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Objevila jsem internetové stránky. Ne. Byla jsem upozorněna na blog. (Děkuji!) Tedy, díky avízu mé kamarádky jsem objevila pana Selnera. (Odkaz v bočním panelu). Pan Selner pěkně píše. Já ráda čtu. Myslím, že proto se budu s jeho stránkami kamarádit.

Nemám ráda blogy rádoby vtipné (jako Prdlá Prvomatka), rádoby chytré (dtto), rádoby emotivní (furt vona), ale blog pana Selnera je to všechno a zároveň nic z toho. Je zajímavým nahlédnutím do duše pečovatele o postižené děti, podávaným čtenáři v malých, ovšem dost silných dávkách. Začetla jsem se. Jsem teprve v červnu loňského roku a už mám depku jako kráva. Jako pan Selner. Je to mladý muž, který si nebere servítky a poměrně přesně popisuje život s "jinými" dětmi. Líbí se mi tím víc, že se netají svou vášní k Chardonnay a po příchodu domů se tomuto koníčku intenzivně věnuje.

A to je to, co panu Selnerovi tolik závidím. Ne Chardonnay, byť je to má oblíbená značka alkoholického nápoje, ale to, že může ODEJÍT. Může "své" děti nechat v práci a jít pryč.
Já své kluky miluju až za hrob a ještě o pár centimetrů dál. Dýchala bych za ně, strčila bych za ně do ohně postupně všechny své končetiny. Ale zabíjela bych za chvíli volna. OPRAVDOVÉHO volna. Ne takového, jako když se vrátím domů po čtyřiadvacetihodinové službě, nakoupím bezlepkové a bezlaktózové potraviny a začnu z nich tvořit večeři pro má robátka. Ne takového, kdy je ráno rozvezu do školy a školky a vrátím se do bytu vytírat podlahu a skládat oblečení. Chtěla bych své děti nechat doma s jejich mámou a jít pryč, jako pan Selner. Půl lahve Chardonnay a čistá hlava.

Pan Selner píše:
"... "Všechno zlé je k něčemu dobré." - při téhle větě z úst matky postiženého dítěte nikdy nevíte, koho máte litovat dříve.
Ano, narození takového dítěte vás možná donutí dívat se na svět trochu jinak a možná v sobě objevíte i síly, o kterých jste ani nevěděli. Ale nikdy to není dobré. Psychoanalýza tomu říká "racionalizace". Začnete hledat pro nespravedlnost, která vás potkala, nějaké racionální důvody. ..."
Tady bych si dovolila nesouhlasit. Všechno zlé je k něčemu dobré. Pro každého. Nejen pro mámy postižených dětí. Jinak by svět ztratil smysl. Všechno je k něčemu. I postižené děti. Naučí člověka vážit si všeho, co má a oni ne. Že si může přečíst knížku, sám se najíst, může si zajít do kina a nemusí se nikoho ptát, jestli opravdu může. Může žít tak, jak on chce, ne tak, jak se rozhodli jeho rodiče, lékař, pečovatelka. Má svobodnou vůli a nebojí se ji použít. A to je opravdu hodně.
A nepotkala mě nespravedlnost. Naopak, byla jsem po právu potrestána za svou pýchu. Myslela jsem si, když jsem byla ještě malá a hloupá, že svět je bleděmodrý a je stvořen k mému obrazu. Že když se budu snažit, můžu být čím budu chtít. Že když budu hodná holka, svět mi oplatí stejně a na mém nebi nikdy nebudou mraky. To, že jsem dostala Máťu a po něm ještě Šimonka ke mně bylo velmi spravedlivé a velice výchovné. A ještě to bylo málo. Ale třetím dítětem osud pokoušet nebudu, abych si svou teorii potvdila. Přeci jen jsem za ta léta o něco zmoudřela.

Cílem tohoto z kontextu vytrženého článku nebylo pana Selnera kritizovat. Chraň bohyně-ztracených-klíčů. Ani ho chválit až do nebes, byť se teď k jeho článkům vrátím a budu číst až do rána.
Byl to jeden z mála blogů za poslední dobu, který mě oslovil a polechtal mě svým textem až na dně mé černé duše. Mám z něj deprézi jako Brno. Spolu s autorem se utápím v jeho chmurách a beznaději, umně maskované do spokojenosti nad dobře vykonanou prací. Myslím, že mu rozumím. Navzdory věkovému rozdílu. Navzdory profesi, kterou on si dobrovolně zvolil (smekám) a mně byla násilím vnucena. Myslím, že vím, o čem mluví, když jde z práce do baru a doma se dorazí skleničkou Chardonnay. Za to mu děkuji a současně je mi moc líto.

Jen výš!

28. ledna 2017 v 18:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Udělali jsme malou, taktickou chybu. Vlastně velký, strategický omyl. Na Štědrý den jsme předložili našim malým, mentálně retardovaným dětem rybu plnou omega-3 nasycených kyselin. A začaly se dít věci. Matýsek objevil jemnou motoriku. Začal do svých nešikovných, děravých rukou brát předměty, nejraději ovladače k televizi a mobilní telefony a metat jimi po místnosti. Měl z toho obrovskou radost a my dva velice smíšené pocity. Lehce autistický Šimonek objevil nejprve oční kontakt, který ale pro něj byl mírným zklamáním, jelikož nepřinesl ani kousek legrace a srandy, takže se rozhodl vyladit stoj spatný. Našel si židle, nízké konferenční stolky a nízko položené police, které se snaží všechny do konce kvartálu zdolat. Jde mu to. Naše smíšené pocity se prohloubily.

Každopádně jsme se rozhodli, že je potřeba rozvoj jejich malých mozečků podpořit a nakoupili jsme kvanta farmaceutických přípravků, které na nás v lékárnách křičely, že jsou až po okraj nacpány kyselinami a jinými podpůrnými prostředky pro rozvoj nedomrlého dětského mozečku. A začali jsme to do kluků cpát pod tlakem.

Naše radost neznala mezí. Matěj se rozhodl, že mu házení jemnou elektronikou zatím stačí a dále se nerozvíjí. Pominu-li to, že se mi seč může snaží ztížit jeho převlékání a tahá za tílka, trička a punčocháče tak dlouho, až začnou praskat nitě a já ječet. Ovšem čtyřletý Šimonek neusnul na vavřínech. Začal stojem u stolku pod televizí, zavěšenou na zdi. Když ho pouhé stání omrzelo, a to netrvalo moc dlouho, dal nám necelý týden na rozkoukání a na stolek vylezl. Což je pro nás, samozřejmě, zdrojem obrovské radosti, ale zároveň pobídkou ke zvýšeným bezpečnostním opatřením. Není v silách žádného rodiče na světě, stát 24/7 u dítěte s připravenou náručí. Nahradila jsem se nepoužívanou matrací z dětské postýlky. První pád byl oplakán, spíše z leknutí, než že by se Šimonovi něco stalo. Pak mu došlo, že zranění jsou minimální, vlastně žádná a vypuklo peklo. Tráví dny a noci sedíc či klečíc na stolku a snaží se tu postavit, tu otevřít dveře vedle stojící skříňky, což je za daných podmínek tak trochu akrobatický kousek. Parakotoul už vyladil k dokonalosti.

Dnes jsme našeho benjamínka načapali, jak se snaží o televizi, přišroubovanou k překližkové zdi, postavit. Stát pro Šimonka zatím znamená za něco hodně pevně viset a kopat pod sebou nožičkama. To jsme nemohli dopustit, na to máme naši třicetipalcovou plazmu příliš rádi. I odnesli jsme stolek i s dítětem do jeho pokoje. Tam Šíma ztrácel motivaci, tedy i zájem a nám se ulevilo. Asi tak na deset minut. Než jsme se stihli vrátit do obýváku, spokojeně se poplácávaje po ramenou, jakého máme fištróna, nabídnul se nám pohled, při kterém krystalizuje alkohol v krvi. Šimonek vylezl na gauč (poprvé v životě a velmi bryskně, řekla bych), odtud se třemi rychlými tempy vydal k jeho severnímu okraji, který přelezl a ladným obloukem přes okraj dopadl na stůl s počítačem, neprakticky zaparkovaný přímo u pohovky. Monitor byl dobyt. Můžeme si prý celou plazmovou televizi píchnout do špic.

A včil jsme v řiti, soudruzi. Naše postižené děti dělají pokroky a my sháníme pojišťovnu, která jim poskytne úrazové pojištění. Ovšem činíme tak s neskutečnou radostí!

Kam dál