FAQ

19. října 2017 v 19:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pro neangličtináře: zkratka anglického výrazu Frequently Asked Questions - Často Kladené dotazy. Česky ČKD. Když se anglická verze přečte správně, může to znamenat, že máme jít tam, kam slunce nesvítí. Což se mně osobně velice líbí.

Jak to děláš, když jdeš s oběma klukama ven?
- Mám v každé ruce jeden kočárek. Je to maličko posilovna, trošku aerobik, hodně sranda a dost trapas.

Jak poznáš, co kluci chtějí?
- Nepoznám. Ve snaze uhodnout, co se snaží zrovna "říct" hrajeme Všechno lítá, co peří má a já věčně prohrávám. Navíc, mí chlapci s jejich neomezeným smyslem pro humor velmi často mění svou znakovací sadu, tedy to, co včera znamenalo "napít", může být dnes "bolí mě zuby" nebo "snědl jsem brouka".

Jak jsou na tom kluci?
- Blbě. Vždycky blbě. Mají denně několik epileptických záchvatů, ze kterých je, počítám, imrvére bolí hlavy. Jsou obouchaní jako spadaná jabka a samozřejmě je to moje vina, poněvadž každá matka je zodpovědná za všechna bebíčka. Pokud nesnášejí rajskou, mají smůlu, když mi to nedokážou říct. Milují-li bramborové placky, jsou zase v pasti, protože to nevím, tudíž je nedělám. Na své oblíbené jídlo tedy teoreticky můžou čekat až do puberty, a ani tak se nemusí dočkat. Ježíšek jim nosí dárky, o které nestojí, musí jezdit na prázdniny tam, kde se jim možná nelíbí. Nemají absolutně žádné hlasovací právo, všechna rozhodnutí za ně dělají dospělí. Úplně všechna, i ta blbá. Mají zkažené dětství a vyhlídky nejsou příliš nadějné.

Nechceš s něčím pomoct?
- Chci. I když říkám, že ne. Vemte mi z ruky dětskou lžičku, vytrhněte z náruče brečící dítě, odveďte mě do hospody a nechte mě aspoň na chvilku zapomenout.

Jsi v pohodě?
- Nejsem. Jsem profesionální lhář. "Na tváři lehký smích, hluboká v srdci frustrace." Pořád mě něco trápí. Postižení kluků, strach z budoucnosti, strach o budoucnost, srdce roztrhané na malé kousky z milionu vyplakaných dětských slziček.

Nepotřebuješ něco?
- Ano. Potřebuju, aby mě někdo obejmul a řekl:" Všechno bude v pořádku. Tady máš čokoládu a milion dolarů."

Čím se dobíjíš?
- Těšením se. Mám 7 let rozvyšívaný velikonoční ubrus, tři roky otevřenou učebnici francouzštiny pro mírně pokročilé a rok mi schne keramická hmota v šuplíku. Každé ráno vstanu a těším se, jak si po tom, co udělám, co je třeba, budu hrát. Pevně věřím, že ten den jednou nastane.

Jak to zvládáš?
- Nezvládám.
 

I mistr tesař se někdy utne

17. října 2017 v 20:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Přišel nám Dopis. Ne ledajaký. Byl to dopis s pruhem. Nemám pruhy ráda. V drtivé většině případů věští neštěstí a zmar. Kór ty modré. Ale tento už byl ve schránce a nedalo se nic dělat. Předstírat, že nejsme doma bylo v danou chvíli k prdu, stejně tak odmontovat poštovní schránku z vrátek a spálit ji spolu se spadaným listím. Schválně, jak by hořela, kamarádka plechová.

Tedy jsme v ní našli Obálku s pruhem. A co víc, byla adresovaná mně. To nebylo fyzicky možné. Jsem nejopatrnější a nejlepší řidička na okrese. Když někde silničáři napíšou padesát, nastavuju tempomat na 30km/h. Narazím-li na značku Dej přednost v jízdě, zastavím, a jdu autům zprava umetat jejich pruh. Já prostě NEMŮŽU DOSTAT POKUTU!

J. se samozřejmě mohl potrhat smíchy. Jsem profesionální spolujezdecký kibic, kdybych ho během minuty pětkrát neupozornila na chybu v jízdě, myslel by si, že jsem usnula nebo rovnou umřela. Takže ze mě měl pěknou pr...ču. Až do chvíle, než jsem se z pošty vrátila. Poněvadž cestou pro Obálku, na čerstvém povětří, mi došlo, že máme "prohozená auta". Já jezdím v jeho, on v mém. Kdyby zůstal zachován institut osoby blízké, z pravidel silničního provozu bychom my dva udělali trhací kalendář. Takhle nám pokuty chodí, ale zrcadlově.

Doma jsem mu obálku se smíchem plným škodolibosti a zadostiučinění omlátila o hlavu. Pyšný na sebe nebyl, budiž mu ke cti, že jel na padesátce jen o fous rychleji. Později na stanici vyšlo najevo, že kdyby to stáhnul o kiláček, žádná Obálka se nekonala. Ovšem teď už bylo pozdě bycha honit.

Následujícího dne přišel Dopis jemu. Jiného data, jiného místa. A tentokrát bylo jasné, kdo je hříšníkem, potažmo hříšnicí. No bóže, říkala jsem si, jednou on, jednou já. Ovšem zábava nastala až v okamžiku, kdy jsme Obálku otevřeli. Zjistili jsme, že v době, kdy já dřela do úmoru za sedmero horami a sedmero řekami, v údolí tak hlubokém, že se do něj neodváží ani jeskyňáři, a J. seděl poctivě na židli v posluchárně, coural se náš Mazlík ulicemi stověžaté matičky a páchal přestupky. I napsali jsme Organizaci lejstro, že my nic, my muzikanti, naše auto stálo zaparkované, ruční brzdou zajištěné daleko od místa činu a my za něj ručíme vlastními hrdly. Je to sice vůz mladý, ba přímo dětského věku, tedy se od něj nějaká ta lotrovina očekávat dá, ale špatné parkování bez asistence řidiče je i na něj čin hodný Davida Copperfielda.
A čekali jsme.

Po několika dnech opravdu došel dopis, že se Organizace omlouvá, že se vloudila chybička, ale že se jim to stává maximálně jednou, dvakrát, za uherský rok. A prý, ať NIC NEPLATÍME (zopakováno 3x, potřetí zvýrazněno), na žádné naše finanční transakce nebude brán zřetel.

To byla tak asi nejhezčí pokuta, jakou jsem kdy dostala. Někdy mají věci prostě dobré konce.

Klid, mír a pokora

25. září 2017 v 18:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako správný, chronický cholerik, jenž se svým pokřiveným charakterem nijak netají, naopak, lítá jako čert z krabičky při sebemenší příležitosti, jsem s postupujícími léty nemohla dojít nikam jinam, než sem. Ke stavu, kdy si přeju ticho a klid. A aby mi všichni vlezli na záda. Což je, samozřejmě, fyzikálně nemožné, neb můj naturel mi velí být neustále v jakémsi stavu přednasranosti a skorovzteklosti. Ticha a klidu si se mnou člověk moc neužije.

Jenže, jak roky ubíhají a člověk pobírá jakési stařecké moudrosti (opravdu jsem v tomto směru opatrná a čerpám z rezervoáru všeho vědění jemně a po lžičkách, aby neubylo a dostalo se také na ostatní), zpomaluje a zklidňuje tempo. Už není potřeba se nikam hnát, jeden má vše, po čem kdy srdíčko toužilo a čeho nedosáhl, to už mu stejně ujelo posledním rychlíkem, tedy pozdě bycha honit. Což mi, samozřejmě, nebrání ve snění o černém sporťáku kabrio a domě na pláži v Coloradu.

Radosti a strasti života s postiženými dětmi, rakovinou a zřítelnicí oka mého mě naučily, že není potřeba běžet, utíkat, mít všechno hned, teď a tady. Zjistila jsem, že věci, které jsou mi souzeny, si ke mně cestu tak jako tak najdou. A ty, které dostat nemám stejně nikdy nebyly a nebudou moje. Ani, kdybych se na svou krásnou, blonďatou hlavinku postavila. Že předměty ztracené potřebovaly nové majitele a já jim mám na cestu zamávat a popřát štěstí, nikoli plakat nad rozlitým mlékem, či zapatrošenými náušnicemi. Že fronta na poště má svůj účel, který se nemusím dozvědět, ale důležité je, abych těch třicet minut v klidu stála a čekala. Stát a nedělat nic je někdy velice, velice dobrá věc.

Že všechno, co ke mně přichází je dobře. Štěstí, smůla, pátá ve sportce nebo rozbité auto. Že to mám přijmout a počkat, co to člověku dá. Ono to vždycky, přísahám, abslolutně vždycky něco přinese. Je fakt, že ne nutně mně, což je myšlenka, kterou teprve sežvýkávám, ale už vím, že totálně všechno má svůj význam a důležitost. A takhle se prdlá prdlá prvomatka učí pokoře.

Řeknu vám, je to výzva. Neřvat, nenadávat, v klidu to vydejchat a jít dál. Nedejbože poděkovat Bohyni zaseknutých šuplíků. Ani ze srandy.
Třeba zrovna nedávno, Matýskova zlomená noha. Jako správná špatná matka jsem ten den trávila v zaměstnání, tedy jsem, díkybohu, nebyla strůjcem utrpení svého syna. Jenže jako cholerik a vztekloun musím vědět, kdo mému děťátku ublížil. Musím toho člověka najít a poprávu potrestat. Svrhnout ho do plamenů pekelných a nechat na něj čerty čůrat žhavou lávu. Je zvláštní, že nikdo, kdo toho dne přišel s Máťou do kontaktu, o ničem neví. Nikdo si ničeho nevšiml. Počítám, že Máťa svou bolest nesl jako správný chlap a řval o sto šest. Nebo si aspoň zanadával. Minimálně, čeho jsem si všimla později já, dával svůj fialový nárt ostentativně na odiv. Marně. Otec, chůvy, učitelé, asistenti, řidič autobusu, nikdo si nevšiml, že by měl Matýsek zkřivený vlásek na hlavě nebo nedejbože zlomenou nohu. Zajímavé. Chm.
Ovšem pozor, teď vstupuje na jeviště Pokora. Nádech, výdech. Stalo se. Odestát se to nedá, kost je na dvě půlky. Odkdy či odkud, Matěj neprozradí, tvrdohlavě mlčí. Možná, že někoho kryje. Někde upadl? Někdo upadl na něj? Strčil nohu pod železniční pražec a pak ji nemohl vytáhnout, když kolem projížděl rychlík do Benešova? Nevíme. A nejspíš se to už nikdy nedozvíme. Ale co víme s naprostou jistotou je, že paní R. tentokrát nevyšilovala, na nikoho neřvala, nikoho křivě neobviňovala, zachovala klid a ticho. Spolkla to jako nutné zlo. Nohu svému synovi pofoukala, odvezla jej na srádrovnu a tam mu nechala vyrobit jeho první prďáckou dlahu. Nechodícímu dítěti. Ještě teď se tomu oba smějí. Ona, protože je to ve finále legrace, jak dokáže dětská kost prasknout sama od sebe, aniž by si kdokoliv všiml, on, poněvadž díky dlaze ho noha přestala bolet a zase může kopat do konferenčního stolku, na který si máma dává horké kafe. Se sádrou je to totiž o dost vyšší level.

Byla jsem na sebe dost pyšná. Jedno z mých prvních malých vítězství nad sebou samou. A musím přiznat, že bylo velice příjemné. Za odměnu jsem dostala dárek od Šimonka, který to odpoledne, kdy jsme se vrátili z nemocnice, strhnul na sebe mikrovlnnou troubu. Je v prdeli. Ta mikrovlnka. Dítě ne, trouba spadla vedle něj a svým hlimíkovým rohem se zaryla hluboko do plovoucí podlahy, takže Šíma se oklepal z leknutí, utřel si nudli a odcupital ničit něco jiného někam jinam. A já, překvapivě, opět neřvala. Byla jsem klidná jako želva a šťastná, že se nikomu nic nestalo. Na podlaze přibyla další záplata, těším se, až dosáhneme zatím blíže neurčeného počtu těchto samolepek a rozhodneme se vylít obývák betonem. Bude to tady moc pěkné.

Bůh ztracených klíčů mě zkouší. A evidentně se dobře baví. Neva, bavím se s ním. Momentálně bojuju s úředním šimlem a přeskakuju jednu kládu za druhou. S úsměvem a grácií. Ono to nějaký důvod má. Minimálně ten, že život, braný jako hra, je jednodušší, lehčí a je větší sranda.
 


Otázky a odpovědi

17. září 2017 v 17:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Proč a za co?
To je základní otázka, kterou si kladu dnes a denně. Ne, že by mě to zas až tolik bavilo, popravdě mám příjemnější věci na práci, třeba hlídat trpaslíky vytírající podlahu nebo četbu náročné literatury od světoznámých autorů jako Rosamunde Pilcher či Ingy Lindström. Ale při pohledu na mé dva syny, trpící pod jhem svého postižení a hlavě té svinské epilepsie, se nemůžu ubránit dojmu, že jsme někdy někde, všichni a kolektivně, udělali někomu něco strašně ošklivého.
A otázka zní, kdy, kde a komu, kdo z nás jakou špatnost provedl, aby poškozeného vzteknul takovým způsobem, jež by si zasloužil utrpení daného kalibru. Nemluvím o sobě. I když jsou okamžiky, kdy si sednu nahoře do nejtmavšího koutku pod střechou, ozbrojím se kapesníky a brečím nad svým těžkým životním údělem až do totálního vyčerpání. Pak se zvednu a jdu se starat o děti nebo o domácnost nebo o lásku svého života nebo o zahradu, prostě o cokoliv, co zrovna hoří. Tady furt něco hoří. Evidentně své povinnosti někdo dost fláká.

Ale zpět k tématu.
Kluci si před pár lety ke svým neduhům a problémům pořídili zábavu, která jim až do té doby v životě evidentně bytostně scházela, mou přítelkyni epilepsii. Šimonek šel cestou nejmenšího odporu a jeho nemoc se projevovala "pouhými" záškuby. Máťa se s tím nepáral a upadal rovnou do bezvědomí. Kdykoliv, kdekoliv a navzdory kvantu podávaných medikamentů. Když to mladší Šimonek viděl, došel k závěru, že byť je menší, nemusí trpět méně a své záchvaty letošního léta proměnil ve velmi nepříjemné, bolestivé a jak vidno dost nasírací svalové křeče. Prostě se zkroutí do uzlíčku, až se nemůže nadechnout. Naštěstí se během jeho záchvatu dá napočítat maximálně do deseti, ale i těch deset je v některých případech příšerně vysoké číslo.

Přemýšlím proč. Za co. Čím si dvě malé děti zaslouží taková muka. V životě na nikoho neukázali prstem, neřekli křivého slova, nevlepili facku. Nikdy. Jsou hodní až na půdu.

Snažím se seč můžu tu nemoc přeprat. Jezdím po doktorech, nemocnicích, zdravotnických i nezdravotnických zařízeních, prosím a oroduju. To mi jde a budu to dělat, dokud se kluci neuzdraví, nebo mě definitivně neklepne. Ale nikde nemůžu dostat odpovědi na své otázky. Proč. Proč my. Proč oni. Za co. K čemu. Hledám a nenacházím. Už leta.
Až mě to přestalo bavit. Ty odpovědi nemají lékaři, rehabilitační odborníci, zdravotní sestry v ústavu, má matka, nikdo. Existuje jen hromada teorií. Některá náboženství tvrdí, že je to karma. Kluci v některém z minulých životů zlobili a za trest jsou teď postižení a imrvére je bolí hlava. Podle islámu je existence handicapovaných nutným jevem a zkouškou, za kterou je odměna, jak pro postiženého, že obstál v těžké životní zkoušce, tak i pro společnost, že se o něj dokáže postarat. No bezva, kluci se můžou začít těšit. Židovský, potažmo křesťanský Bůh na dané téma mlčí. Velice srdnatě a sveřepě. Říká, že na postižené máme být hodní, ale proč jim dal svůj danajský dar už nezmiňuje.

A pak jsem na to přišla. Když jsem měla pocit, že jsem konečně dosáhla dna. Když v jedné chvíli Šimonek křičel bolestí a leknutím po záchvatu a Matěj se sbíral ze země s velkou boulí na hlavě, z toho samého důvodu. Nemá to příčinu a nebude to mít následky. Prostě se to děje. Mí kluci to musí přežít a já jsem tu od toho, abych je tím provedla. Abych foukala na modřiny a masírovala ztuhlé tělíčko. Abych jim vařila oblíbená jídla a dávala pozor, jestli se v noci neodkopali. Aby v televizi pořád byla připravená oblíbená pohádka a aby vždycky byla po ruce nějaká ta náruč, do které se dá stulit.

To dokážu. Jo, to mi půjde.

Městem na vozíčku

14. září 2017 v 10:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak šel čas, dospěli jsme, hlavně se starším Matějem, do stádia, kdy se při pohybu městem nemůžu chovat, jako bezstarostná matka s kočárkem, ale musím si trasu přesně naplánovat, změřit a doufat, že informace na internetu byly pravdivé, aktuální a pokud možno čerstvé. Skončily jednoduché cesty do metra a ven po jezdících schodech, vynášení kočárku do tramvají a autobusů, vjezdy do budov se schodištěm. Jó, to byly doby. Dítě i s kočárkem se draplo tuhle a támhle a už jsme stoupali do výšek nebo padali do hloubek. Je potřeba si konečně přiznat, že při Máťově váze 30kg netto a kočárku 15kg brutto máme doma vozíčkáře. A tím končí veškerá přepravní sranda a legrace.

Nedávno jsem se potřebovala dostat do centra naší stověžaté matičky. Lakovala jsem si to narůžovo, že jako přijedu na některé P+R parkoviště, tam vystoupíme z Mazlíka (lehounce nadrozměrný kombík, vlastně transportér, můj miláček zbožňovanej), vstoupíme do nejbližšího PID prostředku a po několika minutách zdárně dorazíme na místo určení. Jsem naivní a blbá. Už parkoviště se ukázalo jako problém. Neexistuje. Od doby, co se zavedly modré, fialové a kafebraundozelena zóny, jsou všechna od 05:00 ráno narvaná k prasknutí, popřípadě nejsou vůbec. Vím o jednom, ke kterému vede ulice tak dlouhá a tak blbě pomalovaná nápisy BUS, TRAM a TAXI, popř. značkami o zákazu jízdy touto částí silnice vůbec, že bych k parkovišti na jejím konci jela celé dopoledne a ve finále by mě čekala stopka v podobě neprůstřelného kruhového objezdu. Ne, děkuji. Nezbylo než využít placené parkoviště u obchoďáku. Nedá se svítit.

Už při plánování cesty jsem narazila na problém bezbariérového metra. Nutno pražským radním přiznat, že se fakt snaží a hloubí výtahy, kde se dá. Jenže přechod mezi stanicemi, který mě nutí vyjet z hlubinného dolu až na povrch, najít výtah jiné barvy a zase se spustit dolů, hlavně v případě, kdy metrem jiné barvy potřebuju ujet jednu stanici, poněkud ztrácí smysl. Zase na druhou stranu, díkybohu aspoň za to.
No nic. Tak si nepovezu záď ve vlaku, ale udělám si příjemnou dopolední procházku parkem.
První překvapení spočívalo v zavřené cílové stanici. "Musíte o jednu přejet, vlakem v protisměru se vrátit a doufat, že výtah pro invalidy bude během rekonstrukce v provozu, protože tuto informaci jsme do pravidelného hlášení nezahrnuli," děl příjemný pánský hlas z reproduktorů ve vlaku. Ježkovy bodlinky.

Když jsme se konečně dostali ven, na čistý pražský vzduch mezi dvě čtyřproudovky, zjistila jsem, že i ten prťavej park je zavřenej. Pro jinou rekonstrukci. Ne, že se hrabou 20m pod zemí v obkladech. Aspoň tak. Jednou to tam bude moc hezký.

Na místo určení jsme se nakonec dostali. Úkol jsme splnili, vyřídili jsme, co bylo potřeba a vydali se na zpáteční cestu, tentokrát informovaní a já o dost míň vystresovaná.

Je možné, že je to jen můj úhel pohledu, páč jsem moravská nápalava a martýria cestování po velkoměstě jsem byla po celé dětství ušetřena. Že pražáci jsou na tohle zvyklí, od malička jsou perfektně orientovaní a vždycky všude trefí. Na vozíku i pěšky. I když musím přiznat, že jsem nikoho podobně postiženého celou cestu nepotkala. Buď sedí zavření doma, nebo mají rozum a jezdí taxíkem za nekřesťanské peníze. Kdo ví. Každopádně jedu příští měsíc do centra znovu a uvažuju, že do té doby naučím Matěje chodit.

Co můžete dělat,

31. srpna 2017 v 17:37 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
máte-li postižené, mentálně retardované, ale velmi vynalézavé dítě?
Nic. Vůbec nic. Věřte mi. K této skutečnosti jsem došla dlouhou, velmi trnitou a strastiplnou cestou, lemovanou rozbitými hračkami od Mattela, odřenými klikami dveří i oken a zničenou elektronikou.
Kupříkladu taková televize.
Co s ní? Ptáte se.
No, nejraději nic, odpovídám. Ale Šimonek má jiný názor. Televize je pro něj úžasný nástroj ke zlobení, k realizaci stupidních nápadů, jež se mu permanentně líhnou v jeho malé, pětileté šišce a je to pro něj snadný cíl nejrůznějších ptákovin, na které chodí tamtéž.
Má ji moc rád, kamarádku jednu placatou. Kdyby na to přišlo, bral by ji si s sebou i do postele. Kdyby ji unesl a kdyby mu to ta blond kráva dovolila. Tráví s ní rána, dopoledne, odpoledne i pozdní večery, sedí před zdí, na které je upevněna a sní o tom, jak ji z té stěny shodí na zem a rozebere na miliony kousíčků. Já ho znám, lumpa.

Počátky jeho koníčka byly opatrné a nenápadné, jen se tak lehce ochomýtal okolo televizního stolku, který jsme tehdy, ve své naivitě, ještě používali jako televizní stolek. Stála na něm krásná, relativně nová, x nebo ypsilon palců na úhlopříčku rozměrná, mluvila na něj a pouštěla mu pohádky. Už tehdy se zamiloval. Abych jeho vášni nekřivdila, díky ní se naučil postavit opíraje se o nábytek. Aby na ni dosáhl. Nejprve jsme mu k jeho výkonu pogratulovali, ve čtyřech letech jsme už ani nedoufali, že někdy přijde na chuť používání vlastních nohou. Měli jsme obrovskou radost. Načež nám zmrzly úsměvy na tvářích. Viděli jsme, jak se náš benjamínek, díky své nově objevené dovednosti, sápe po televizi. Nedosáhl. Bezva, uklidnili jsme se.
A pak Šimonek povyrostl.
A náš slovník směrem k němu se smrskl na "Ham!" a "Nesmíš!".

Jednoho krásného odpoledne, čtvrtek to byl, tuším, jsem zpoza rohu (přísahám, byla jsem od něj 148 cm a odehnala jsem ho z inkriminovaného místa naposledy a po stodvacátéosmé toho dne, teprve před minutou), zaslechla ránu. S rukama ještě ve dřezu jsem se zaposlouchala do ticha v obýváku, jestli se ozve pláč, nebo je definitivně po dítěti. Tiché buééééé mě uklidnilo a nastala další fáze přijetí - vztek. Našla jsem Šimonka sedět částečně pod televizí, která, tehdy ještě o dobré kilo těžší než on, naštěstí uměla spadnout velmi šikovně a chlapečkovi se jen decentně svezla po lýtku. Plovoucí podlaha pod ní vypadala o poznání hůř. V životě bych nepřiznala, že své postižené miláčky tluču jako žito, ale syna jsem tehdy odpovídajícím způsobem potrestala a odnesla na hanbu do jeho pokoje. Kde na sebe vzápětí strhl žaluzie.

"Televize musí na zeď, miláčku," oznámila jsem zřítelnici oka mého okamžitě po návratu ze zaměstnání. Evidentně měl z mých slov velkou radost. Když jsem mu popsala havárii, která se před několika hodinami udála a ukázala díru v podlaze, začal se mnou souhlasit. Problém byl, že nemáme tušení, jaké stěny v našem dřevotřískovém domečku máme, kam se smí vrtat a co šrouby v takovém vrtání unesou. Převelice dlouho má láska googlila, až jsme se rozhodli něco koupit a věřit, že to nespadne.

Jak jsme řekli, tak jsme udělali a za pár dnů se již televize houpala na svém novém místě uprostřed obývákové zdi. "Ha há!" smála jsem se směrem k Šimonkovi. Zkoumavě se podíval na můj úšklebek, pak na svou milovanou plazmu, zvedl zadeček a vylezl na televizní stolek, který jsme si chtěli nechat jako součást nábytkové sestavy. Když předvedl svůj životně první výkon zdolávání stolů a židlí, palec jedné ruky si vrazil do pusy a druhým zapnul televizi, to jako, aby nám dal jasně najevo, že on má v nově nastálé stituaci pořádek a přehled.

Stůl putoval do jeho pokoje, kde na něj sice lezl dál, ale jediné, co mohl shodit dolů, byl on sám a to nám zas až tak moc nevadilo.

Jenže jsme mu nezabránili stavět se o skříňku vedle televize a k této podél zdi dojít. Navíc jsme odsunutím stolku odhalili dvě elektrické zásuvky, což byl pro našeho chlapečka celkem příjemný bonus. Odteď nejen, že televizi ovládal, což ho balvilo velmi, ale dokázal ji i jedním rychlým trhnutím vypnout.

Postavili jsme před ni židle.
Ty odsunul.
Přivázala jsem židle k bočním skříňkám za nohy složenými plenami. Začínalo to vypadat jako klecové lůžko, ale zabránit Šímovi, aby dostal 230 do čumáku nebo na sebe shodil desetikilovou bednu, jsem nějak musela. Do mezery mezi židlemi jsem nacpala sedací polštář.

Na který se naučil vylézt.

Bože.

Nedělali jsme od rána do večera prakticky nic jiného, než sundávali dítě z polštáře, ze židlí nebo z polštáře ne židlích a řvali: "Ne!" "Nesmíš!" "Pusť to!" "Slez!" schválně velmi hlasitě, z výchovných důvodů. Aby se jako lekl. Ha ha. Dost se divím, že u nás dodnes nezazvonila paní ze sociálky. I když je docela dobře možné, že u nás už byla, ale když chtěla sáhnout na zvonek a uslyšela můj pronikavý jekot, návštěvu si rozmyslela.

Nakonec jsme to vymysleli. Pozvali jsme k nám truhláře a nechali před televizi vyrobit mříž. Fakt. Zábradlí od skříně ke skříni, půl metru od zdi, na které televize visí. Byli jsme na sebe velice pyšní.

Půl hodiny poté, co truhlář opustil náš sům, jsme sledovali, jak se dítě za pomoci nového zábradlí vytahuje o potřebných pět centimetrů výš a prostrkuje ruku skrz.

Ptáte se, jestli dosáhl?
Fakt to chcete vědět?!

Návraty

13. června 2017 v 12:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Právě jsem se dočetla, že Anna K. znovu bojuje s rakovinou. A do prdele.

Ne, že bych si o téhle hnusné nemoci dělala nějaké iluze, ale doufala jsem, že intervaly jejích návratů se poněkud protáhnou. Třeba na dvacet, čtyřicet, sto let. Znám paní, která to táhla dobrých 30, než se opět vrhla do víru chemoterapeutických radostí. To je moje holka.

Jenže Anna vydržela 7 let. Obecně tato doba není ani moc, ani málo. Je to dost na vychození mateřské školky, málo na .... málo na co? Co všechno se dá nestihnout za sedm let? Vlastně kromě reparátu z ozařování je to dost dlouhá doba. Na skok padákem, výstup na Mt. Blanc, ušetření akontace na novou škodovku. Dá se toho udělat hodně. A ta mrcha rakovina to ví až moc dobře.

Když jsem se (paradoxně ve stejné době jako Anna K.) prala s nemocí já (no dobře, moc sil mě to nestálo, ale pořád musím zachovat při hovoru o téhle smrtelné chorobě určité dekórum), našla jsem si ve svém okolí několik vzorů, kteří boj zdárně vyhráli a těch jsem se držela. Když mohli oni, můžu i já .
M. je už několik let po smrti.
Paní P. prochází svým druhým kolem.
A teď došlo i na Annu.
Už mi nikdo nezůstal.
Jen já.

Hodlám v tomto stavu setrvat až do nekonečna. Nevím, co způsobuje, že se to svinstvo vrací. Možná nikdy z těla nezmizí. Možná, že když lékaři nasadí chemoterapeutické dryjáky a ozařování, rakovina se schová někam, kde ji ani oni nemohou vidět a čeká. Pěkně potichu a nenápadně si počká na vhodný okamžik, kdy všichni ukolébáni dlouhým klidem, poleví ve své ostražitosti a zaútočí.
Nebo se z ní za ty roky stal virus a chytáme ji jako chřipku. Nezávisle na tom, zda jsme ji už měli, nebo na své první kolo teprve čekáme.

Ne, že bych byla velká fanynka paní Krecarové, ale kdysi jsem narazila na stránku z Wikipedie věnované právě jí. Autor tam dost necitlivě napsal, že

"...svůj boj s rakovinou prozatím vyhrála..." /zdroj zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_K/

tahle věta mě tehdy strašně vytočila. Jaké prozatím? Prozatím je pro flek na ubruse nebo uzel na přetržené tkaničce, ale ne pro nemoc, jako je rak. Za ní musí být vždycky tečka. "Boj vyhrála, tečka."

Myslím, že poprvé po douhé době mám strach. Budu Anně držet všechny palce, aby byla úspěšná i tentokrát. Když bude ona, budu jednou i já.
A třeba žádné jednou nebude.

Tak k tomu konečně došlo

11. června 2017 v 7:15 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Říká se, že každá buňka v těle člověka se jednou za osm let vymění. Vlastně, některé to zvládají za tu dobu i několikrát, ale vzhledem k tomu, že rychlost skupiny se uvažuje podle chůze nejpomalejšího, budeme počítat s těmi, které mají životnost osm let. Znamená to, že já tu byla už čtyřikrát. Což je pro můj článek velice nepodstatný fakt, ale právě jsem na to přišla, tak jsem Vám to potřebovala říct.

Každopádně. Většina Prdlých Prvomatek se od těch předchozích moc nelišila. Rostly do výšky i do šířky, stárly a blbly. Každá jedna. Až na tu zatím poslední.

Vsuvka: Byly mi 4 nebo 4 a dva měsíce, už si to přesně nepamatuju. Seděla jsem nad talířem s polévkou a přemýšlela, čím mě chce má milující matka ortrávit tentokrát. "Maminko, co je tohleto?" dloubla jsem do červené kostky. "To je mrkvička, zlatíčko." "Aha. A co je tohleto?" "To je petrřelka, broučku." "A tohle?" "To je celer." "Tak to já nejim." V ten moment má matka vybouchla a vyletěla z kůže. Ještě dlouho mi zněla v hlavě její slova, že až budu mít vlastní děti, doufá, že tuto bohulibou vlastnost, nejíst nic kromě mléčné čokolády s oříšky, po mně zdědí.
Smůla mami. Oba jí, co jim dám. Oni musí, víš, jinak by umřeli hladem. Na rozdíl ode mně, která jsem si i ve čtyřech létech dokázala přistavit židličku ke skříňce se sladkostmi a vybrakovat ji do běla.

A tady nabírá naše vyprávění zajímavý směr. Před několika dny jsem šla do obchodu, nakupovala samé praktické věci, jako bezlepkovou mouku, chemoprénové lepidlo a zeleninku pro děti, když tu jsem se octla v uličce se sladkostmi. Naprotsto automaticky jsem se chtěla natáhnout pro oblíbenou Noru (že to na mě neřeknete?), když tu jsem si uvědomila, že na ni nemám chuť. Aha, tedy tatranku. Taky ne. Stála jsem i s vozíkem mezi regály, smutně se rozhlížela a věděla, že to můžu skoupit třeba všechno, abych to doma zavřela do police a nechala napospas zbytku rodiny.
To bylo fakt divný.

Předevčírem to bylo ještě zvláštnější. Čekala jsem na autobus, sjížděla jůtjubko s nejnovějšími tuc-tuc hitovkami (ano, přeskočilo mi nejen v oblasti gastronomie) a zjistila jsem, že trpím naprosto nepříčetnou, ba přímo těhotenskou chutí (nebojte se, nejsem v tom. Nějaké zbytky IQ mi v hlavě zústaly) na meruňky. Jaké štěstí, že se za mými zády nacházel vietnamský stánek obsypaný oranžovými plody. Koupila jsem si dobře půl kila a splivla ho, než přijela dvacetšestka.
To bylo ještě divnější. Meruňky jsem pro jejich chlupatý kožíšek nejedla leta.

A včerejšek dal tomu všemu korunu. V podvečer, doma klid a ticho, děti spokojeně spaly ve svých postelích, brouzdala jsem se kuchyní a páchala bílý sex (nájezdy na ledničku v nepravidelných, ale velmi častých intervalech) ve snaze najít něco na zub. Čokoláda mě nelákala (!!!), jogurty došly, alkohol byl t.č. nezvěstný, přemýšlela jsem, do čeho vložit chrup. A pak jsem ji uviděla. Na dně ledničky, v šuplíku se zeleninou, ležela menší, roztomilá mrkev, tak akorát do ruky. Vyndala jsem ji, omyla a oškrábala a - pozor! - poprvé v životě ji s chutí schroupala. Ježiš, ta byla dobrá!

Tak. A je to. Začíná to takhle nenápadně, člověk odmítne kostičku čokolády, pak se začne ládovat ovocem a končívá to zeleninou. Hodnotový žebříček se bortí, osobnost upadá hluboko do bahna správné životosprávy. Prdlá prvomatka tak, jak jsme ji znali, se ztrácí do stínu nové, určitě ještě víc prdlé čtyřicítky. No potěš koště.

Jako malé panenky

8. června 2017 v 16:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"Pomoz mi, Matýsku, natáhni ruku, navlíknu ti na ni rukáv. No tak pomoz. Vím, že tě převlíkám potřetí během hodiny, jako panenku, ale to je osud."
Přesně. Jako panenku. Měla jsem jich pár a to jsme se o ně ještě rvaly se sestrou. Ale i těch pár jsem dokázala využít do upadnutí hlavičky. Svlékala jsem je a zase oblékala, dle příležitosti, do školy, na návštěvu, do obchodu, na večírek... denní doby se v mém světě střídaly rychlostí prchající želvy. Mé slušně vychované pany mi to trpěly, mlčely a držely. Tolik jsem se těšila, až budu mít děti, potažmo panenky živé! A ty teď trpí, úplně stejně jako tehdy Maya (čti mája. mexičanka z Moskvy) i medvídek Míša.
Vůbec jsem si to tehdy malovala v růžových barvách. Hrála jsem si na domácnost, ochotně jsem žehlila manželovy košile, zametala podlahu, krmila automatickou pračku. V mé fantazii ze mě byla učitelka, prodavačka, automechanička (potom mi naši vysvětlili terminus technikus obě ruce levé) nebo letuška.
Realita je, jak známo, nakonec úplně, ale úplně jiná. Momentálně se dívám na Matěje, kterému v boji s epilepsií na krátkou dobu několika týdnů pomohla homeopatika, ovšem jak ho tak sleduju, mé nadšení z vítězství nad touto hnusnou nemocí bylo předčasné. Mrzí mě to moc. Je příliš malý na to, aby takhle trpěl. Je mu deset. Má se loudavými kroky řítit do puberty, učit se mi odmlouvat a hledat výrazy, jak mě poslat do prdele, tak, aby mu to prošlo. Měl by řešit, jestli si do školy vezme černé nebo modré tričko, jestli kraťasy nebo džíny. Měl by přemýšlet nad tím, že holky jsou krávy a nejlepší je Nerf. Nebo co teď letí. Každopádně by jeho největší problém nemělo být to, že si neumí říct o jogurt, o výlet na hřiště, že ztrácí vědomí třikrát denně.
Ani druhá má panenka nemá na růžích zrovna ustláno. V jejím případě ovšem, teče řeka opačným směrem. Šimonek se začal stavět na nohy. Obchází nábytek a nedávno jsem ho přistihla, jak kráčí podél otevřeného okna, držíc se rámu. Ne zdi nebo parapetu. Opravdu šel středem kuchyně a nad hlavou pevně svíral přivírající se okenní tabuli. Což znamená, že stál na svých a jen si myslel, že se drží. To je můj vánoční zázrak v červnu.
Když jsem byla malá, hrála jsem si s panenkami na školu, s kamarády na černou punčochu, se spolužáky jsme kšeftovali s céčky. Kdybych tehdy věděla, co bude, hrála jsem si na shánění kompenzačních pomůcek. Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká.

Bylo strašně príma...

8. května 2017 v 21:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
aneb parafráze na mého oblíbeného francouzského hrdinu.

... že jsem s Matýskem mohla na ty prázdniny jet.
... že jsme si spolu užili ničím nerušených, luxusních 14 dnů v hotelu, plná penze, all inclusive, zábava přiložena.
... že jsem vyběhla naprosto, ale naprosto příšerný kopec, druhý nejstrašlivější hned po Lysé hoře, a i když se mi ve finále chtělo únavou plakat, nerozbrečela jsem se, nýbrž přidala do kroku a k té chatě dosupěla. Pravda, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem (fakt. slabých 9°C), na pokraji smrti vysílením, ale to pivo v hospodě za to stálo a je mi jedno, že bylo 10 ráno.
... že jsme blbli každé opoledne v bazénu, který byl v danou chvíli jen a jen nás dvou, poněvadž všichni slušní lidé dodržují po-o siestu, jen náš Matěj musí jít proti proudu. Je to povahový rys (nespat po obědě), za který bych mu klidně naplácala na zadek, protože po prudkých bězích do kopců jsem úderem poledního únavou padala na čumák. Na rozdíl od jiných, těch, kteří si do kopců vozili své líné, nechodící pozadí v luxusním sportovním kočáru ve fusaku.
... že na nás všichni u toho bazénu byli strašně moc hodní a milí a paní plavčice mi pomáhla s Máťou a pan plavčík mu půjčoval osušku, aby mu nebylo zima. A že nás pustili do vířivky na hrozně moc dlouho, což jsme si oba hrozně moc užívali.
... že jsem narazila na paní recepční, která mi zvedla tlak, mandle a ve finále náladu, jelikož ostentativně ignorovala, že mám před sebou vozíčkáře a tvrdila, že k panu řiditeli se /cituji/ "jede do třetího patra výtahem /pohled upírala na Matýskovo kočárek/, pak se projde kolem herny dozadu, sejde se pár schodů ( asi 10, pozn. autorky ) /oči stále upřeny na Máťu/ a jsou to druhé dveře vlevo." Nedala jsem se. Pozvedla jsem pravé obočí do výšky ofinky, a otázala se, zda to myslí vážně. A protože na své odpovědi trvala a dokonce dodala "a to tam nemůžete bez něj?", přijala jsem hozenou rukavici a opáčila, že ráda, když mi tady chlapečka pohlídá. Slečna se zatvářila, jakože právě spolkla žížalu a řekla, že má své práce dost. Ale že teda můžu žádost dát jí, ona ji panu řiditeli předá, až tento půjde kolem.
... že jsem stihla Mazlíka přezout z letních na zimní těsně před odjezdem, poněvadž v pátek napadl sníh a cesta dolů by byla velice zábavná.
... že jsme se cpali jako nedovření, protože v hotelu byli všichni laskaví a skvělí a vůbec bezva a dokázali Matymu vařit bez lepku, což bylo úžasné a strašně chutné. Prý vaří na páře, což ovšem znamená, že nutně potřebuju parní hrnec.
... že jsem nechala svého nejlepšího pokémona v nejopuštěnějším gymu v republice, tedy tam bude nejspíš leta.
... že jsem nachodila příšerných kilometrů, ale kvůli skvělé kuchyni to na mně není vidět.
... že jsem nakonec přišla na to, proč Matýsek vstává v 5 ráno, i když má prázdniny a naučila se dát mu kolem deváté večer druhou večeři. Budíček se posunul na příjemných 7:11 a oběma se nám začalo v hotelu líbit.
... že jsem tam potkala a našla kamarády, takže jsem po dlouhých jarních večerech nezůstala sama s knihou, ale společně jsme se družili u partičky karet a šálku výborného meduňkového čaje (nemůžu tady přece psát, že jsem chodila na dvě deci, to slušné matky nedělají).
... že to příští rok pro velký úspěch zopakujeme.

Kam dál