Tak snad asi nic.

Čtvrtek v 20:41 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V hlavě, uprostřed lebi, vedle několika náhodně pohozených buněk, vydávajících se za mozek, se mi válí hned několik nápadů a témat k článkům. Psala bych, až bych brečela. Bohužel, času málo, fantazie nepracuje tak dobře jak by měla a i ta paměť už není, co bývala, tedy paradoxně tato neutěšená hromádka působí spíše jako špunt. Dokud nenapíšu o našem pobytu v nemocnici, o Matýskově chorobě a postupném uzdravování, o přístupu sester a o zázraku jménem nutriční terapeutka, nedá se pohnout dál. Jenže z původně sáhodlouhých, vtipných i srdceryvných příběhů, které na začátku vznikaly, se postupem času stala smutná torza v podobě holých vět. Teď už se dá jen zhruba říct, že Máťovi bylo strašně blbě, pak dostal léky a udělalo se mu líp. Sestry mě sra... točily do barevna, ale čím byl náš pobyt delší, jeho konec v nedohlednu a oběma bojujícím stranám docházelo, že zákopy jsou na takovou dobu příliš mělké, tím jasnější bylo, že se spolu musíme naučit vyjít, jinak celý dětský pavilon lehne popelem.

Lékaři se snažili, seč mohli, paní svačinářka velela celému oddělení pevnou rukou a vodu na kafe přidělovala v pravidelných intervalech a spravedlivých dávkách. Sestry pracovaly tvrdě a částečně i profesionálně, odmítaly pochopit, že ta hysterická blondýna, která po nich řve, že nedávají jejímu dítěti léky tak, jak mají, potřebuje jen klid a ticho. Popřípadě polstrovanou místnost. Že je zkroucená hrůzou a skrčená strachy, nemá tušení, co se s jejím Prvorozeným děje a i to málo, co vidí, se jí nelíbí. Že neútočí ze zášti, ale jako lvice chrání svá lvíčata, i ona považuje útok za nejlepší obranu. Mám matný dojem, že maličké školení na toto téma, jen tak symbolicky, z času na čas, by neuškodilo.

Asi poprvé za dobu Matyho života jsem poznala Nirvánu pobytu v nemocnici, kdy jsem tam nemusela připravovat a vozit jídlo. Mé dítě je zvláštní a jiné a tak se k němu musí i přistupovat. Zvláštně a jinak. Až do letošní zimy jsem tento fakt považovala za naše malé, soukrommé selhání a tiše a nenápadně jsem mu na pokoj pašovala jednotlivé porce. Místo chleba s Lučinou k večeři, který on jednak nesmí, poněvadž lepek a za druhé by jej ani nesežvýkal, jsem mu ohřívala poctivé domácí půlnoční omáčky. Neptejte se, kdy jsem je vařila, když jsem na dětském oddělení trávila dny a většinu nocí. Obdobně se svačinami, obědy, snídaněmi. Tentokrát se událo kouzlo. Druhý den našeho pobytu do pokoje vkráčela blonďatá víla se složkami a vysvětlila mi, že její magická moc spočívá v umění nadiktovat kuchyni co PŘESNĚ má Matějovi poslat. Když říkám přesně, myslím tím i detaily, jako zda nízkotučný jogurt bude višňový nebo jahodový. Pravidelně se mnou sestavovala menu a dělala i takové triky, jako teplé večeře a meruňkové kompoty k obědu. Je tomu čtrnáct dnů, co nás propustili a já čím dál tím víc přestávám věřit, že paní terapeutka byla z masa a kostí a opravdu nevkráčela do nemocnice přímo z lesa Řáholce.

Tentokrát to bylo dlouhé, náročné, zpestřené o horečky, záněty, zápaly, infekce, viry a epileptickou aktivitu takové síly, že jsem začínala mít strach, jestli se mladý pán ještě někdy probere. Probral. Jsem mu za to vděčná. Stejně jako doktorům a doktorkám, kteří mají na jeho aspoň částečném uzdravení lví podíl. A konečně i těm sestrám, páč nebyly všechny unavené, přepracované a řádně zpruzené, našly se i usměvavé, milé a moc hodné. Pořád ale trvám na tom, že pokud má člověk pocit, že by se měl za věnovaný úsměv odvděčit aspoň ledovými kaštany, někde v systému bude chyba.

Na nějakou dobu máme snad vybráno.
Teď vzhůru vstříc zářným zítřkům.
Poněvadž ty budou. To mi věřte. Mám před sebou výzvu sbalit celý svůj, J., Máťův i Šimonkův život do strašné spousty krabic a pytlů a posunout jej o několik kilometrů dál. Mám na to týden a ještě jsem nezačala. Jack Bauer je vedle mně máslo.
 

Je líp

19. ledna 2016 v 19:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak jste předpověděli, jak jste věřili a jak jste mě utěšovali, za což všem nesmírně děkuji, stalo se, a Máťovi se ulevilo. Nemám teď, bohužel, moc času psát, dostala jsem se do dost slušného časového presu a žiju na třech místech najednou, což je na jednu stranu fyzikálně velice zajímavé, ale dost to unavuje. A taky je to poněkud na budku.

Takže jen v krátkosti, Máťu nám snad brzy pustí do domácího ošetřování, kterého jsem připravena zhostit se s chutí a vervou mně vlastní. Uobjímám si ty dva skřítky k smrti. Co nezvládla nemoc, dokoná milující rodič.

V hlavě mám asi tucet článků, jsem na sebe sama zvědavá zda a jak se mi je podaří hodit na papír. Budu se snažit. Teď musím běžet.

Všem ještě jednou moc děkujeme za veškerou podporu, Vaše slova hodně pomáhala.

Prdlá Prvomatka, stále +2

Nejdřív a pak

11. ledna 2016 v 21:47 | Prdlá Prvomatka
Nejdřív si člověk říká, že je to obyčejná rýma.
Pak ho napadne, že to bude chřipka nebo virózka.
To se stává. Hlavně v zimě. Hlavně dětem, které chodí do školy.
Že chytí virózku.
A splacatí.
Prostě si lehnou a už nevstanou.
Leží, když spí, leží, když se dívají na pohádku, leží, když jí.
Jenže pak to začne trvat příliš dlouho.
Člověka napadne, že to asi nebyla jen tak nějaká viróza, ale pořád si ještě věří, že to zvládne.
Není nad čaj s medem a citrónem.
A homeopatika.
A paracetamol.
To přejde.
To zvládneme.

A pak se člověk dívá, jak jeho dítě leží v nemocniční posteli, čouhají z něj všemožné hadičky a snaží se nadechnout.
Což mu tedy moc nejde.
Dotyčný, vlastně TA máma se lekne a zavolá doktora, aby něco udělal.
Že její dítě, její chlapeček, její nejstarší prvorozený jde z epileptického záchvatu do epileptického záchvatu a ona má strach.
Bojí se, že přijde chvíle, kdy už se její nejstarší prvorozený nenadechne.
To ona odmítá dopustit.
Tedy prosí lékaře, aby NĚCO udělali.
Cokoliv.
Aby mu dali injekci, infuzi, kyslíkovou masku, léky, šamanskou mast na plíce, cokoliv, hlavně, aby se mu ulevilo.
Doktoři kývají hlavou a slibují, že se budou snažit.
Snaží se, seč jim síly stačí.
Zatímco Máma se dívá, jak se její chlapeček dusí hovězím ve vlastní šťávě.
"Krmte ho velmi, velmi, velmi opatrně," říkají lékaři. "Kdyby vdechl sousto, byl by to velký problém. Mohl by umřít."
"Ale když nebude chtít jíst, může umřít taky. Tedy ho krmte. Ale velmi opatrně."

Doktoři dělají, co mohou.
Máma dělá, co může.
Nejstarší Prvorozený (asi) dělá, co může.
A ono je to pořád málo.
Z obyčejné postele se přesouvá na JIP.
Jednotka Intenzivní péče. Místo, kde se o člověka Intenzivně pečuje. Pořád a hodně.
Jenže pořád to není dost.
Kluk má záchvaty, dusí se jídlem, bojuje o každý nádech.

Mámu pak napadají všelijaké myšlenky.
Co když.
"Co když" je v některých případech ta úplně nejhorší věta na celém světě.
Po "Co když" už nic není. Tam je tma a vzduchoprázdno.
Máma s "Co když" žije.
Každý den, každou noc, každou minutu, každou hodinu, pokaždé, když se ona nadechne, je u ní "Co když".

Některé mámy říkají: "Přines na vysvědčení jedničky." Jiné: "Nezlob." Další: "Ukliď si ty hračky."
A jsou mámy, jejichž oblíbená věta je: "Dýchej!"
Jsem jedna z nich.
 


Obsedantně-kompulsivní

7. ledna 2016 v 21:57 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Všichni to známe. "Vzala jsem si peněženku?" "Nenechal jsem doma klíče od kanceláře?" "Zhasla jsem v koupelně?" Tyto a podobné otázky nás napadají denodenně, ty, kteří trpí větší sklerózou nebo počínajícím Alzheimerem i častěji. Ovšem v některých případech nejde jen o otázku, která se nám prožene hlavou a tak rychle a jednoduše jak vstoupila, stejně neškodně druhým uchem vystupuje. Někdy zní dotaz mnohem závažneji a zajímavěji:

Vypla jsem žehličku?

Situace nabírá na rychlosti a intenzitě ve chvíli, kdy se nacházíme několik kilometrů od bytu a není na světě síla, která by nás přiblížila k domovu rychleji, než za dvacet minut velmi ostré jízdy.

To, že jsem něco zanedbala a nedokončila, mě napadlo prakticky okamžitě poté, co jsem nastartovala Arthura a opustila sídliště. V tu chvíli jsem si ještě byla naprosto, NAPROSTO jistá, že jsem žehličku ze zásuvky vytáhla. Jasně jsem si vybavovala okamžik, kdy procházím kolem kuchyňského stolu, na kterém leží jeden konec prodlužovací šňůry a pět až sedm centimetrů od něj zástrčka žehličky. Ještě jsem si polohlasem zašeptala "Žehličku jsem vypla." Ano, připadala jsem si v tom momentě jako absolutní blázen, hovoříc k sobě polohlasem a připomínajíc si tak právě vykonané činy. Ale pro nás, které skleróza pomaličku, ale jistě sžírá, jako plíseň Nivu, není jiná cesta. Důležité situace si musíme zdůrazňovat a zapisovat centropenem na hřbety rukou, páč kdybychom takto nečinili, mohla by se stát nehoda, možná neštěstí, v mém případě jistojistě katastrofa.

Takže jsem žehličku vytáhla ze zásuvky, řekla jsem si o tom nahlas a opustila byt. Chvíli po tom, kdy jsme s Arthurem zamířili ven z města, směrem k Matýskově škole, se mi to všechno v hlavě rozleželo. Vypla jsem spotřebič DNES? Nebylo to už včera? Nespletla jsem si dny? Opravdu si pamatuju, že jsem před deseti minutami řekla "Vypla jsem žehličku."? Nebylo to minulé úterý? Co se stane, pokud se mýlím? Jak dlouho je ta kovová potvora schopná žhavit na maximum bez vody v zásobníku? Pokud blafne, podpálí i něco jiného, nebo po vlastním shoření požár sám od sebe ustane? Budu mít ještě kam se vrátit?

Znáte případ Schrödingerova kočka? Jedná se o pokus velice váženého vědce, který to podle mě neměl v hlavě tak úplně v pořádku, ale je mi o to sympatičtější. Ten vymysĺel pokus, ve kterém figuruje kočka, krabice, jedovatý plyn a radioaktivní nuklid. Ochránci zvířat z něj museli mít radost. Pan Schrödinger tvrdil, že když dáme všechny předměty do krabice, nuklid se začne rozpadávat a až s tím bude hotový, uvolní se jedovatý plyn, který kočku zabije. Velmi nehumánní. Vtip byl v tom, že nikdy nevíme, kdy přesně se nuklid rozpadl, pokud tak vůbec učinil a zda se plyn uvolnil a kočku usmrtil. Čistě teoreticky je kočka zároveň živá a zároveň mrtvá. Což nezjistíme jinak, než že zvedneme víko a do krabice se podíváme. Dle mého skromného názoru tam nenajdeme nic moc, poněvadž kočka už dávno vzala roha.

Ale zpět k fyzikální teorii. Páně Schrödingerův pokus se vlastně rovnal mé situaci. Žehlička byla stále zapojena do elektrického okruhu a byt už možná shořel do posledního kousku tapety, nebo jsem ji z té prodlužovačky vytáhla a vše bylo v pořádku. Což jsem nemohla zjistit jinak, než dojet zpátky k domu a podívat se.

Jak to dopadlo, nechávám na laskavém čtenáři. Ti, kdo rádi katastrofické konce si mohou představovat spáleniště s doutnajícími troskami a mně s Matýskem v náručí, jak smutně stojím nad torzem toho, co jsem tolik let nazývala svým domovem. Optimisté si mohou myslet, že i přes příšernou sklerózu, která mi spaluje mozkové buňky, jsem žehličku vypla a nic se nestalo, život jde dál.

Kouzlo Schrödingerovy kočky. Moc hezký pokus.

Rok 2016

31. prosince 2015 v 6:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A je to tady. Poslední den v roce. Bůhvíproč má člověk pocit, že dnes všechno končí a co se doteď nestihlo už nebude. Zítra se začíná od nuly, s čistým štítem, stanou se z nás tabuly rasy /a včíl mudrujte!/.

Není tomu tak. Vše, co nám zbylo z roku starého i těch minulých si s sebou neseme dál. Všechny viny, omyly, trapasy, výhry, úspěchy, šťastné konce, celou tu hromadu slz i štěstí máme v batohu na zádech a není na světě síly, kromě milosrdné sklerózy, která by nás jich zbavila. Bohužel a bohudík.

Je čas udělat resumé. Jaký byl ten předešlý rok? Přežili jsme, tedy úspěšný. Byl fajn. Moc se neumíralo, jak kde, na svět přišlo pár nových dušiček, někdo vyhrál ve sportce a někomu velká voda vyplavila kůlničku na dříví. Pořád se něco dělo.

A pak tady máme předsevzetí. Má oblíbená část. Musíme si slíbit, přísahat, podepsat krví, že přestaneme kouřit, začneme běhat a budeme šťastní a spokojení. Hlavně pozitivně. Musíme sami sobě namluvit, že v tom příštím roce se z nás stanou lepší bytosti. Nebudeme oškliví na bližního, shodíme pár kilo, nebudeme vysedávat u počítače, vylepšíme si CV /čti sí ví, curiculum vitae je evidentně přežitek/, nebudeme křičet na děti a naučíme se luxusní roast beef, aby měl manža radost.

Dlouho jsem dost marně přemýšlela, co bych si měla předsevzít já. Abych měla nějakou inspiraci, optala jsem se zřítelnice oka mého, co si do vínku dal on.
Tak prý:
"Zhubnout, mít prachy, naučit se anglicky, dodělat školu, naučit se programovat, děti mám, zdraví nepotřebuju. /Mno, tak to nevim. PP/"

Přemýšlím, co tak asi zbylo na mě.
Dobře. Přestanu řvát na kluky.
Dá-li bohyně rozbitých šuplíků, přestěhujeme se.
Pravidelně si vsadím sportku, abych jako šla tomu štěstíčku trochu naproti. Tak určitě.
Naučím se cizí jazyk. Třeba španělsky.
Nezapomenu zalívat orchidej. Když už byl někdo natolik bláhový, že ji daroval mně, známé vražedkyni pokojových květin, je potřeba zachovat dekórum a život té krásné květiny.
Každý den ustelu všechny postele.
Nebudu utrácet za blbosti.
Začnu zase běhat.
Budu utírat prach na lednici.
Nikdy nezapomenu otočit stránku kalendáře.
Budu si přát, aby na světě zavládl mír.

A teď vážně:
Budu milovat a hýčkat své děti.
Budu milovat a hýčkat svého muže.
Budu milovat a hýčkat sebe.
Budu.

Tak nějak mám pocit, že tohle stačí. Bohatě.

Všem čtenářům i čtenářkám přejeme, aby jejich předsevzetí, jakkoliv těžká, složitá či fantastická, došla svého naplnění. A aby ten následující rok, 2016, byl šťastný, krásný, úspěšný, hlavně všechno ostatní, jen ne smolný.
PP, J., Máťa a Šimonek

Šťastné a veselé.

24. prosince 2015 v 0:01 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A štědré. Vánoce. Svátky klidu a míru. Každý rok se dušujeme, že letos, LETOS se komerčním šílenstvím zlákat nenecháme a stejně nakonec slavíme bronzové, stříbrné, zlaté, platinové a křemíkové neděle ve frontách super-hyper. Poslední dobou se stalo velice novomódním být svátky slunovratu totálně zhnusen a otráven nebo se vznášet vysoko nad věcí a tvrdit, že JÁ mám vše nachystáno už od října, ne-li od začátku léta. Dárky, kapra, cukroví v mrazáku. Chybí jen sundat igelit z loňského stromečku.

Nejsem jiná. Tedy jsem, ale pořád stojím uprostřed stáda. Dárky mám pokupě jen tak tak, poslední balíček jsem vyzvedávala na poště předevčírem. Čokoládová poleva na cukroví neztuhla, takže se všechny zvonečky a rohlíčky spojily v krabici na balkóně v jednu ohromnou hnědou kouli. Stromeček jsem dozdobila teď a to sotva koukám únavou, počítám, že se ho ráno pořádně leknu. J. koupil kapra bez kůže, jsem opravdu velice zvědavá, co s ním míní podnikat dál, ale jelikož ryba je jeho záležitost, já jsem tu přes salát (do prdele, uvařit brambory!), nechám se překvapit.

Ale nevadí. Nic z toho.

Protože naše Vánoce šťastné, veselé a štědré jsou už teď....

... když jsem včera vybalila zásilku z antikvariátu a zjistila, že knihy v ní jsou podepsány autorem. Velmi příjemný bonus.

... když jsem přebrala od pána z Fedexu balík za mého muže a byla upozorněna, že pokud o něm nejsem zpravena, pravděpodobně se jedná o ježíška a nemám se koukat dovnitř. Nakonec vyšlo najevo, že je to dárek, který naježily mému muži naše postižené děti. Přišlo mi to jako nádherná myšlenka a rozhodla jsem se, že k hromádce "od dětí pro maminku a tatínka" přidám své podepsané knihy.

... když někdo, kdo se rozhodl umřít na podvýživu a celkové selhání organismu, sní po čtrnácti dnech misku polévky. To jsou potom Vánoce jako víno, to vám povím.

... když se někdo jiný zvedne na všechny čtyři a uleze metr. Prvně v životě. Pozdě, ale přece.

Tak šťastné, veselé a štědré Vánoce jsem nezažila už leta. A to jsem si ještě nerozbalila ani jeden dárek. To bude teprve jízda. Vsadím boty.


Všem, kdo v dnešní (nebo jiný) den zabloudí na tyto stránky, přejeme kouzelné Vánoce, bohatou nadílku a tolik štěstí, kolik snesete.
Prdlá Prvomatka s rodinou

Věčně mladá

18. prosince 2015 v 22:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ukradli mi rok. Stalo se to nečekaně, náhle, zrovna, když jsem se nekoukala. Ale nakonec se stejně ukázalo, že to nevadí, tak jsem se rozhodla nedělat si z toho hlavu.

Nepamatuju si kolik mi je. Klidně to berte jako známku počínající demence, ale já se prostě zastavila někde u třicítky a dál musím počítat na prstech a ne vždy se tímto způsobem dopracovávám ke zdárnému výsledku. Když tady píšu třeskutě vtipně, že je mi "třicetmnoho", myslím to smrtelně vážně. Nemám ponětí, kolik mnoho to je.

Když dojde na lámání chleba, buď se opravdu přinutím zapnout mozkové závity a dokalkulovat si správné číslo, nebo jdu jednodušší cestou - zeptám se lásky mého života. Kterýžto postup se právě ukázal poněkud nešťastným, páč se zjistilo, že zřítelnice oka mého také dopočítává a to tak, že mylně. Letos mi ukradl celý jeden rok. Nebudu psát který, protože jen při pomyšlení na tak vysoké číslo mi vstávají chlupy hrůzou, ale je mi ho líto a už navždy mi bude chybět.

Což velice pěkným způsobem vyžehlilo minulé úterý. Vyrazila jsem do super-hyper nakoupit povinnou výbavu na vánoční večírek. Kdo by očekával litry tvrdého alkoholu a hromady vysokokalorických chipsů, moc by se ve mně nezmýlil, leč tentokrát jsem jela vozem a tak jsem se uchýlila k sáčku čaje, dárku pro náhodně vybraného spoluúčastníka a abych učinila tradici alespoň malounko zadost, přibalila jsem láhev nealkoholického vína. Ano, stydím se do morku svých starých, vetchých kostí a přiznávám, že je to ta nejhorší a nejdražší limonáda na světě, ale účel splnila. Popíjela jsem a směla jsem řídit.

Vtip přišel ve chvíli, kdy jsem se snažila inkriminovanou flašku zaplatit. Hledala jsem peněženku na dně kabelky, pomaličku mě ovládala panika, že ji nemám (ostatně jako vždycky), když tu mě vyrušil hlas paní pokladní: "Občanský průkaz, prosím." Má panika dostoupila vrcholu. Zvedla jsem své překvapené oko od bordelu v tašce a vytáhla obočí vysoko nad začátek ofiny: "Prosím?" Bylo mi jasné, že až paní uvidí do mého věkem strhaného a únavou schváceného vrásčitého obličeje, vezme svou výzvu zpět. Nevzala. "Promiňte, slečno, ale koupila jste si víno a vypadáte opravdu velice mladě. Raději bych ten doklad viděla."
Začala jsem se řehtat a horečnatě lovit dokladovku, než si to paní rozmyslí. O tuhle radost se fakt připravit nenechám. Podala jsem jí platný doklad s úsměvem cirkusového klauna na líci a dodala, že mi udělala obrovkou radost, neb je mi třicetmnoho, vlastně čtyřicítka se kvapem blíží a už dobře deset let jsem něco podobného neslyšela.
Obě jsme se hodně nasmály, paní tedy dost úlevně, že se nehodlám vztekat.
Dorazila jsem ji informací, že to víno je stejně nealkoholické, ale že pořád trvám na tom, že mi projasnila den, možná měsíc, nejspíš následující pětiletku.

J. mi ukradl rok. Vyšlo to najevo pár dnů předtím, než se jeho neúmyslná lež stala pravdou. Ale nevadí. V tom ukradeném roce jsem musela nejspíš naposledy ve svém životě dokazovat, že osmnáct už mi bylo. Díky čemuž si jej budu už navždycky pamatovat.

O rozmazlování

5. prosince 2015 v 10:02 | Prdlá Prvomatka
Ještě než jsem do stroje vložila čistý list a tichým bytem se začalo ozývat ťukání prstů do klávesnice, už to nebyla pravda. Ani ticho, ani myšlenka, ani samota. Ale nevadí. Byl to zážitek tak hebký a příjemný, že jsem si jej schovala do kapsy pyžama a teď ho můžu kdykoli vytáhnout a napsat.

Stála jsem u kuchyňské linky a pozorovala med stékající na chleba s máslem. Přes samé jogurty a vločky a zdravé snídaně jsem zapomněla na tuhle dobrotu. Nejlepší věci se stávají, až když všechny ostatní dojdou. Když doma není ani karamelový jogurt, ani skořicové sušenky, ani sýrový croissant. Pak přichází čas na klasiku. Seldovala jsem zlatavý čůrek stoprocentního cukru a přemýšlela nad tím, proč tohle nedělám častěji. Stát v pyžamu, bosa na chladivém linoleu, sledovat páru, jak stoupá z hrnku s čerstvě uvařeným čajem a chystat si snídani. Ve všech třech mísnostech panelákového bytu je ticho, všichni spí, za oknem vychází slunce a snaží se prostrčit prsty ranním mrazíkem, válejícím se jako obrovská peřina nad polem. Hlavou se mi honily myšlenky, jedna zbytečnější než druhá, na konci zůstala ta s velkým otazníkem.

Proč se mámy nemají rády?

Proč se nerozmazlují? Proč jsou vždycky až poslední v řadě? Ano, jistě, máme tady prapůvodní genetickou dispozici k ochraně rodu. Nejprve se záchranná vesta navléká na potomky, pokračovatele smečky, teprve pak na ty, na kterých pomalu přestává záležet. Ale my už dávno nemáme pravěk. Už dlouho není potřeba utíkat před predátory a schovávat pračlověčata hluboko do jeskyně, aby je nenašel a nesežral mamut. Proč se geny nedají zahodit a škrtnout, jako hrubka v diktátě? Nejdřív já, potom ostatní. Vždyť silnější polovina lidstva takhle funguje odjakživa.
Říkáme, že se rozmazlujeme, když stojíme ve zkušební kabince, před kterou kňučí kočárek, my se obhlížíme ze všech stran a úhlů a uvažujeme, jestli se mu v tomhle budeme líbit. Jestli se nám k tomu hodí ty kecky, ve kterých obvykle tlačíme kočár a nosíme těžký nákup. Proč se na sebe prostě nepodíváme a neřekneme si, že je to předražený kapesníček z prdelek bource morušového, děsně nepraktický, ale vypadáme v něm úžasně a proto stojí za každou minci, kterou do něj investujeme?

"Ženský mají tu cestu vždycky těžší. Nebreč a jdi."
máma.
"Ty moje chudinko malá, ty máš tak příšerně pokaženej a smutnej život. Mně je to tak líto."
jiná máma.
"Bojuj. Nestůj a dělej něco. Podívej se na nás ostatní, únavou nám padají zbraně z ruky, ale nedáme se. Bojuj."
další jiná máma.

Mám ráda tohle: "Ale holka, vždyť to je přece úúúúúžasný! /ú protáhnuto opravdu pečlivě/. Máš dvě zdravý ruce, kerýma můžeš pracovat, dvě zdravý nohy, na kterých můžeš chodit a zdravý zadek, na který si můžeš sednout, až tě ty nohy budou bolet! Máš úžasnou rodinu, co by jiní dali! A zítra, kamarádko, zítra zase vyjde slunce. No není to fantastický?"

Je to fantastický. Stát u okna, dívat se na ten slíbený nový den, v jedné ruce chleba s medem, ve druhé teplý čaj. Chladivé linoleum studí do nohou a z dětského pokoje se ozývá protestní žvatlání. Celou hodinu jsem se rozmazlovala. Teď je čas na ty druhé, já mám svou záchrannou vestu pevně uvázánu.

Má nejdražší Claire...

20. listopadu 2015 v 20:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Z času na čas se to stane. Člověk si žije svůj šedý, průměrný život a uprostřed něj narazí z ničehožnic na Kouzlo. Stála jsem toho hektického dopoledne ve voze metra, řidič vysloveně řezal zatáčky, tedy jsem se pevně držela nejbližší tyče, pod kterou seděla slečna. Károvaný kabátek, dlouhé, světle hnědé vlasy, elegantního kulicha, s hlavou skloněnou ke kolenům se plně soustředila na svou činnost. Psaní dopisu. Co, dopisu! Konceptu k němu!
Myslím, že tohle jsem viděla naposledy někdy s počátkem střední školy, tak asi o revoluci. Člověka, který píše fyzicky, perem na papír dopis a aby to nevypadalo, jako že jej tvořili pejsek s kočičkou, nejprve si ho načrtne do poznámkového bloku, kde je škrtání a přepisování povoleno.
Byl to krásný pohled. Až se mi srdéčko zatetelilo.
A samozřejmě, žencká zvědavá, musela jsem si přečíst, co krásného a komu ona slečna píše. Mámě? Sestře? Je to dopis voňavý, milostný? Pro muže nebo pro ženu?
Natáhla jsem krky, kam až mi páteř dovolila, a jelikož to pořád ještě bylo málo a pokud jsem nechtěla udělat dva kroky přímo před slečnu, ještě jsem se postavila na pravou špičku. Všem ve vlaku, kromě dotyčné muselo být jasné, co mé gymnastické cvičení znamená, ale já prostě musela. Bylo to silnější než já.

Má nejdražší Claire....

(v originále: My dearest Claire...)

Ách.
To je taková krása.
To už se dnes neříká.
Ani nepíše.
Začínat emailovou korespondenci větou Můj nejdražší.... no, nevim.
Ale tak, proč ne, že.
Můj nejdražší synu...
Má nejdražší ženo...
Má nejdražší maminko....

A došlo mi, že jsem svůj poslední fyzický papírový dopis posílala naposled někdy před patnácti lety. Teď světu vládne internet a mobilní sítě. Jak jednoduché, napsat smsku. Bez diakritiky, sem tam hrubka, proč bychom se unavovali.

Zdar, prijedu pozitri.

Pekne svatky!

Nenechala jsem u tebe pesar?

Žádné Má nejdražší. Stručně a krátce.
Tedy jsem si stanovila Úkol. Jako by toho na Vánoce nebylo už tak dost. Tak aspoň tu pohlednici....

Má nejdražší L., stýská se mi.
Má nejdražší J., vše nejlepší k narozeninám.
Můj nejdražší S., je mi to moc líto.

Mí nejdražší, čekejte. Slibuju, najdu si čas a napíšu.

Chybami se člověk učí,...

16. listopadu 2015 v 20:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
... ale Prdlou Prvomatku jen vytáčejí k nepříčetnosti.

Je to tak. Normální postup je uskutečnit, zhodnotit škody, opravit postup, potažmo poučit se, poté uskutečnit znovu, tentokrát již správně. Jsem výjimka, která velmi bolestně potvrzuje pravidlo.
Umřel mi mobilní telefon. Být to před patnácti lety, ani jsem po něm nevzdechla a hrdě nakráčela do žluté budky Telecomu. Kupodivu, jak čas běží a technologie jdou kupředu, ztráta mobilu se rovnala ztrátě prodloužené končetiny. Jako by mi někdo uřízl oněch přebývajících pět prstů z patnácti. Bez mobilu se dnes nedá telefonovat, smskovat, fotit, v některých případech, jichž jsem byla šťastnou shodou okolností ušetřena fejsbůkovat, ale i vstávat v nekřesťansky brzkou hodinu, mnohdy platit účty, prostě dejchat. Člověk bez mobilu jako by nebyl.

Jelikož se novodobé prodejny placatými smartphony jen hemží, padlo mé oko nejprve na ně. Nelíbily se mi. Taková nevzhledná, neestetická pádla. Co s tím pro ježkovy zlatý bodlinky budu dělat? K internetu se venku nepřipojuju, to jen doma, pěkně u pevné bedýnky, skype mám tamtéž, foťák hned ve vedlejší poličce, jen ten budík, ten pochyběl. I objednala jsem si mobilní telefon tlačítkový. Ne, fakt ne důchodcovský, děkuji za optání. Prostě obyčejnou "starou" Nokii, vsadila jsem na jistotu. Která se ukázala býti nevzhlednou plastikovou krabičkou. Ani jsem ji nezapínala a ona v původním, neporušeném obalu odkráčela zpět prodejci. Ovšem pokus číslo dvě nedopadl o moc lépe, když jsem za pár týdnů vyndávala z krabičky tu samou plastikovou krabičku jen v jiné barvě. Pochopila jsem, že si se mnou ten, kdo teď věci, na které píše ono chronicky známé finské jméno, nepěkně zahrává. Evidentně si vymýšlí čísla jednotlivých typů na koleni tak, jak mu barevné obaly přímo z linky padají do klína.

Nebylo zbytí, další krabička, která přistála v poště, obsahovala onen pověstný pekelný stroj. Mé obavy "Co si s tím probožíka počnu? S tím se nikdy nenaučím!" a "K čemu mi to celé bude? Vždyť já potřebuju jen telefonovat a sem tam poslat nějakou textovku!" se ukázaly býti více než liché. Chytrý mobil přirostl k mé dlani stejně rychle, jako kterýkoli jeho předchůdce. Stal se mou součástí, nějakým záhadným způsobem se do něj téměř okamžitě dostaly desítky úplně nepotřebných aplikací a her. Během vteřiny obsahoval všechny mé kontakty, přátele, známé, i pana Vomáčku, který mámě v roce 1994 opravoval teploměr v troubě značky Mora. Do hodiny znal můj hudební vkus, uměl číst a psát ve čtyřech světových jazycích, věděl, jak se nejkratší cestou dostat z Moskvy do Bruselu.

Napotřetí, ale konečně správně a bez chyb.

Ne tak s hovězím.
Tuším, že jsem jediná spořivá hospodyňka široko daleko, která je schopna dvakrát během jednoho dne zakoupit hovězího za pět set korun českých /sic!/ a tepelnou úpravou z něj vytvořit nepoživatelnou kejdu. Máte představu, jak příšerně chutná žvýkačka ze zadního hovězího? Já vám to tedy prozradím. Chutná naprosto příšerně. A nezachránila to ani vepřová krkovice, kterou jsem se následující tři hodiny snažila upéct, aby bylo co k obědu. Jedna chyba za druhou. Normální ženská už by dávno smažila květák na mozeček, to jen já jdu a koupím drahou flákotu, kterou pak se slzou v oku odevzdávám Českým vodovodům a kanalizacím jako takový smutný, gumový desátek.

Ano.
Chybami se člověk učí.
Jenže to by nesměl být blondýna blbá jako štoudev.

Kam dál