Poslední článek

8. února 2018 v 21:50 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A je to tady. Po 8 letech působení Prdlé Prvomatky na blog.cz se stalo to, čeho se mnozí obávali, ba dokonce něktří psali výhružné zprávy autorovi, že pokud blog ukončí, ony zahájí protestní čokožravku. Já sama jsem byla plná zájmu a očekávání, co mi konec tohoto blogu přinese. Nepsat články plné slz, či ty rádobyvtipné na své oranžové stránky , popsané kouzelnými formulemi Naděje, Láska, Síla hned v několika jazycích (mluvím o pozadí, nad kterým jsem svého času strávila nemálo hodin své mateřské dovolené. Všiml si vůbec někdo?)

Je to zvláštní, ale cítím v sobě jen klid. V poslední době web nefunguje jak má, email mám zaspamovaný ruskými reklamami na viagru a na mé prosby o nápravu nikdo nereaguje. Je mi smutno. Osm let jsem se sem vracela téměř denně a četla vaše povzbuzující komentáře či slova útěchy. Čekala jsem tady na vás s očima vpitýma do statistik a radovala se, když někdo přišel, přečetl a zareagoval nebo jen prošel a nechal za sebou dlouhou stopu své IP adresy.

Když mi bylo těžko, vracela jsem se k článkům z dob plných smíchu a radosti, ke svým pochybným Silvestrovským předsevzetím a aprílovým žertíkům, jež některé z vás uváděly v amok.

Sdílela jsem s vámi leta letoucí osud svých postižených dětí, vypovídala jsem se ze všech strachů z rakoviny, přežila ji, pochlubila jsem se úspěchy a poplakala si nad těžkostmi života. Nechala jsem tu ležet kus svého života a jsem za to moc ráda. Je to deník, který nikdy nebudu moci spálit, zůstane tu viset jako ukřičená připomínka rozervané duše a bolavého srdce jedné holky za zenitem.

Je čas to tady ukončit. Už kvůli zvláštním okolnostem, které mi byly po dlouhou dobu utajeny a které znali všichni autoři na blog.cz kromě mně. Evidentně tato fakta přede mnou někdo velmi pečlivě schovával. Třeba to, že blog.cz změnil majitele a ten nový na něj kašle a nechá jej pustnout a chátrat. Je mi to líto.
A bude se mi stejskat.

Ty, kdo jsi dočetl až sem a jsi potěšen, odejdi, prosím, v míru. Ty, kdo cítíš zklamání, možná máš pocit, že svět bez výplodů chorého mozku Prdlé Prvomatky už nikdy nebude stejný, přijmi mé rámě a následuj mě na nové, lepší místo.

Blog Matýskovi (aka Poznámky Prdlé Prvomatky) se přesouvá na novou adresu: www.matyskovi.blogspot.cz
Těšíme se na Vás!
Já & kluci
 

Posuny

6. února 2018 v 22:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Věděla jsem to. Už když jsem minulý článek, prodchnutý optimismem a nabitý pozitivní energií, psala, slyšela jsem, jak se Ona chechtá. Chcete-li Boha pobavit, seznamte Ji se svými plány. Chcete-li Ji rozesmát, řekněte, že jste šťastní.
Nevadí. Aspoň nějaké pozitivum Matýskova hospitalizace má.

V pondělí ráno se chlapeček probudil, sezobnul tabletku Letroxu a upadl do epileptického záchvatu, jaký jsem u něj ještě neviděla. Byl to spektákl plný zkroucených rukou, šilhajících očí, doplněný zvukovou stopou "chrapot dítěte stiženého padoucnicí". Úplné taneční číslo. Vyděsilo mě k smrti. Když představení skončilo, Matýsek se otočil ke zdi a usnul hlubokým spánkem. Záda, na která jsem se překvapeně dívala, mi naprosto jasně říkala, že jestli se jich dotknu, ve snaze probudit jejich majitele, o tu ruku přijdu.

Došla jsem do koupelny za láskou mého života, která si právě čistila chrup, sesunula jsem se podél vany na vínový kobereček, který se k naší koupelně barevně vůbec, ale vůbec nehodí a začala uvažovat nahlas. Pokud potřebujete se svým životním partnerem vyřešit jakýkoli problém, nákupem ovoce počínaje, pronájmem bytu po babičce konče, takhle to nedělejte. Pro muže je samomluva ženy (i když ona si myslí, že vede dialog) pouze samomluva ženy. Pokud mezi jejími slovy nezazní jméno osloveného nebo aspoň důrazné "ty", bude náležitě ignorována, bez jakéhokoliv negativního podtextu. Takže jsem na konec odstavce přihodila větu: "Co ty si o tom myslíš?", čímž jsem ho zaháčkovala, teď už zareagovat musel. Nechal si monolog na téma nevím, co s Matýskem, měl velký záchvat a nedaří se mi ho probrat, zopakovat a adekvátně odpověděl: "Tak co myslíš?" Nezklamal.

Odvezla jsem Šimonka do školky, u dětské lékařky jsem si nechala vystavit žádanku k hospitalizaci a odvezla Máťu do nemocnice.
Nemám ji ráda. Tu nemocnici, ne tu dětskou lékařku, ta má svatozář. Obvyklý stav je, že já křičím na sestry, doktoři odsekávají mně, já potom pláču a všichni kolektivně si myslíme, že mi definitivně přeskočilo. Matýsek se tomu chechtá a já celé dny očima posunuju rafičky hodinek, abych mohla pryč, domů, daleko od barevných podlah, bílých kalhot a mašinek, které dělají píp.

Tentokrát tomu bylo jinak. Nevím, jestli za to může pokročilý věk, nebo to, že jsem do nemocnice jela posedmé /sic!/ s jedním dítětem, nebo počasí, mrzlo až praštělo. Někam jsem se posunula. Nevím, jestli vpřed, zpátky nebo do stran. Prostě jinam. Jela jsem odevzdat své polobezvědomé dítě do rukou vědy a techniky a doufala v zázrak. Slibovala jsem sobě, Matymu i řediteli špitálu, že budu hodná, poslušná a nebudu na nikoho ječet jen proto, že mám intenzivní pocit, že plenky by se měly pravidelně vyměňovat. "Netlač řeku, teče sama," honilo se mi hlavou.

A světe div se, peklo zamrzlo a mně se otevřely brány ráje. Už v ambulanci nás přijala milá /sic!/ lékařka se starostlivým výrazem ve tváři, která mě uklidňovala, že Matýskovi je teď sice dost zle, ale okamžitě uděláme EEG a mezitím nám ona osobně ustele postel na lůžkovém. Když jsem přišla na oddělení, sestry se usmívaly a už z dálky mě vítaly jménem, že se jim stýskalo (bodavý tón v jejich halekání jsem se rozhodla ignorovat, ale dalo to fušku) a já je stejně mile pozdravila. Postavila jsem na recepční pult připravenou bonboniéru, coby úplatek a poprosila o schovívavost. Které se mi zatím dostává vrchovatě, jsme hospitalizovaní dva dny a pořád se na sebe usmíváme, za všechno si děkujeme a vůbec, chováme se k sobě moc hezky. I sestry se tedy posunuly. Ta, která má na starosti Máťův pokoj mi dnes večer před odchodem řekla, že je moc ráda, že tam jsem /sic!/, že by se jinak nemohla postarat o vůbec, ale vůbec nikoho. Spadla mi čelist. Vždy jsem měla pocit, že na oddělení působím jako nepříjemný vnější element, hysterka, která jim, chuděrkám udřeným, kouká pod prsty a čeká, až udělají chybu (ne, že bych kdy toto měla v úmyslu, sama mám s Matýskem dost práce, ale ten Pohled v jejich očích býval více než výmluvný) a vůbec mi nepřišlo na mysl, že by si uvědomovaly, kolik jim šetřím kroků a podaných lžiček.

Matějíček kape do žíly nějaký hodně dobrý matroš, culí se po něm jako sluníčko a epileptické záchvaty pomaličku ale jistě ztrácejí na intenzitě. I on se posunul z gauče do nemocniční postele a do věku, kdy nepotřebuje mámu imrvére u sebe. Večer, když odcházím za Šimonem mi ještě ve dveřích mává, že jako abych už vypadla, než přijde noční sestřička, která bude určitě blond a kterou se on pokusí svýma obrovskýma modrýma očima a odzbrojujícím úsměvem sbalit.

Teď už jen, aby se to celé posunulo správným směrem. Udělám pro to všechno na světě.

Světlá a temná strana Síly

4. února 2018 v 21:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kdo čeká recenzi nejnovějších Star Wars, ten má smůlu. Jednak proto, že tohle bude velmi hluboké, oduševnělé dílo, plné zajímavých postřehů a nekonvenčních myšlenek z pera Prdlé Prvomatky a za druhé jsem nejnovější Hvězdné války ještě neviděla, což je momentálně mé největší trápení číslo jedna.

Nedávno jednu takovou duchaplnou myšlenku vetkla velmi hluboko do tenké vrstvy mé šedé kůry mozkové má úžasná kamarádka Alice. Seděly jsme spolu v jejím fantastickém malém domečku ve francouzském stylu v podhůří nejmenovaných českých hor, v krbu plápolal oheň, my jsme trávily tu nejlepší šumavskou bramboračku, jakou kdy můj vybíravý jazýček okusil a koštovaly druhou láhev vína. Prostě nadmíru úžasný večer, na jaký se vzpomíná ještě i na smrtelném loži. Uprostřed rozhovoru Alice přivřela víčka, změřila si mě zkoumavým pohledem a děla: "Prdlá Prvomatko, pro tebe musí být svět úžasné místo, že?"
A mně spadla čelist.
Samotnou by mě tahle myšlenka nikdy nenapadla, byť kudy chodím, tudy razím motto Užij dne. Opatrně jsem přitakala a myšlenku odložila do šuplíčku "vyřídit později".

Později od té chvíle přišlo ještě mnohokrát a Myšlenka (teď už si své velké M plně zaslouží, neb se stala trvalým nájemníkem mé dlouhodobé paměti) se vynořuje se svou roztomilou naléhavostí a půvabnou jednoduchostí několikrát denně. Ano, svět je pro mě jeden velký lunapark. Byl stvořen k mé soukromé osobní kratochvíli a já se rozhodla užít si každou jednu atrakci. Dlouho, opravdu velice dlouho jsem žila ve velmi mylném pocitu, že když si ostatní myslí, že jsem chudinka a určitě roním krokodýlí slzy v množství dva až tři Baumax kyblíky na úklid denně, měla bych se podle toho chovat. Na otázku "Jak je?" odpovídat s kyselým úsměvem a hlavou mírně naklopenou do strany skromným "Ale jó, jde to." Sem tam si podtěžovat na těžký osud a všeobecnou krutost bytí, během rozhovoru zmínit nemoci mých dětí a neochotu zlepšit svůj stav. Když to okolí tak chce, měla bych to rozdávat.
Není to pravda. Teď už to vím. (Ano, přiznávám, že pobírat rozum na prahu čtyřicítky je tak trochu ostuda, ale na mou obranu, jen jsem se snažila vyhovět.)
I když mám za sebou to, co za sebou mám, před sebou jen hromadu otazníků a žádné odpovědi, trvám na tom, a to, prosím, velice důrazně, že já nejsem chudinka. Jsem tady ráda i se dvěma postiženými dětmi a mužem, který shazuje hmotnost tří našich synů, aby vyhověl firemním pravidlům, díky čemuž je lehce zpruzelý a věčně v tahu za sportem. I přesto, že se ta mrcha rakovina může vrátit. No a co. Teď a tady je nádherně. Mám střechu nad hlavou, mám co jíst, a za chvilku tu máme jaro, nejkrásnější část roku. Matýsek se Šimonkem se na mě celé dny culí a sportovec mi každý večer po běhu vlepí jednu upocenou pusu. Můj život má smysl, jakýs takýs řád a je k prasknutí nacpaný láskou.

Ne všichni to štěstí mají. Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem odkaz dám nebo ne, už tak je tu dost smutno. Ale dnes jsem nabitá energií, takže dám a nechám vás plakat. A potom možná pomoci, tam, kde to opravdu potřebují. Já osobně bych paní snesla modré z nebe, ale počítám, že kdybych se jí na prahu objevila se dvěma dětmi na vozíku, spíš bych jí přitížila. Tedy pomůžu aspoň takhle. Vy, všichni tři mí pravidelní čtenáři, sdílejte, prosím, přeposílejte, informujte, je to sakra potřeba:


Ve světle takového příběhu si každý musí uvědomit, že se má jako prasátko v ječmeni. A já doufám, a přeji z celého srdce postižené rodině, aby našla novou sílu a všechnu tu tíhu unesla.
 


Na Silvestra

31. prosince 2017 v 19:23 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Úplně vidím mou kamarádku Magdalénu, jak nějakou dobu před Vánoci procházela obchodními domy a tu a tam ji napadlo: "Tohle by se mohlo moc líbit Prdlé Prvomatce." Takže tu koupila nádherný diář, přesně takový, jaký bych si koupila, kdybych bývala letos nezapomněla, jak je mým dobrým zvykem. A tam pořídila úžasný krém. A abych toho pod stromečkem neměla málo, do úhledného balíčku přidala krabičku čaje. Evidentně si dala s výběrem dárků velkou práci.
Co jsem v balíčku našla já? Diář proti skleróze a demenci, které se o mě už léta pokoušejí, nutno dodat, že ne úplně marně. To jako, abych nezapomínala a pokud přeci jen zapomenu, abych si uvědomila, že jsem měla uposlechnout starší a moudřejší a školní besídku si do diáře řádně zapsat. Pak tu byl krém proti vráskám. No jasně. Holce bude hnedle čtyřicet, mládí v hajzlu, do důchodu daleko, tak aby těch pár let, co jí ještě zbývají, nějak vypadala. Že. A ve finále tu máme Purify&slim čajík, kdyby mi to hned nedošlo, s umně vyvedeným štíhlým, jako deska plochým pupíkem pod vyhrnutým tričkem.
Fakt je ten, že byť jsem si dárky vyložila po svém (a samozřejmě naprosto mylně, Magdalénka je moc hodná holka), po jejich rozložení na konferenčním stolku se mi po tváři rozlil úsměv, který se záhy proměnil v nezřízený chechot. Mezi jednotlivými záchvaty smíchu a škytáním jsem J., který se o můj podivný stav úzkostlivě zajímal, vysvětlovala, že jsem do dárku dostala vzkaz: "Jsi stará a tlustá a co je nejhorší, vůbec nic s tím neděláš. Na!"
A potom jsem našla pod stromečkem toto, a svět se dal zase do pořádku:


Děkuji, K., jsi nejlepší nejka na světě.
Tohle ale nemělo být o chlubení tím, kolik mám úžasných přátel a jak moc je mám ráda. I když teda mám. Kamarádka B. se nějak někde dozvěděla (neměla jak a kde, nikde jsem se se svým ultratěžkým bolem nesvěřovala), že jsem si během letoška rozbila dva oblíbené čajové hrnečky a že kudy chodím, tudy koukám, jak bych je mohla nahradit. Protože, dámy a pane, takový hrnek na čaj, to není záležitost jedné návštěvy Tesca. Aby vám nápoj z něj chutnal, musí to být šálek přesně do ruky, odpovídajícího tvaru a správně zdobený. A úplně nejlepší je darovaný. Z toho chutná i ricinový olej, můj Máťa by vám mohl vyprávět. Tedy jsme dva nádherné hrnky (píšou na nich, že na kafe a na čokošku, ale to je úplně jedno, strouhaný zázvor s medem a citronem z nich chutná jako božská mana) dostali od B. a tímto jí velmi děkujeme, neb mi udělala obrovskou radost.
Za všechny dárky jsem nesmírně vděčná. I když některé z nich byly jen dětský úsměv. I to se počítá. Jsem neskutečně ráda, že jsem dva krásné letos dostala. Do Nového roku bych chtěla popřát nám všem, ať máme pořád být za co vděční. Ať to bude nové růžové Porshe nebo pistáciová zmrzlina. Ať si každý jeden z těch třistapětašedesáti dnů (teď jsem třeba vděčná, že se mi povedlo napsat tak krkolomnou číslovku) uvědomíme, že můžeme být rádi, že jsme rádi.
Pak jsem taky moc ráda za svou varnou desku, u které jsem teprve včera objevila funkci udržování teploty, tedy se mi na ní už půl hodiny ohřívá svařáček.
Krásného Silvestra nám všem!

P.S. Když už jsme u tématu, jsem vděčná za vaše laskavé nabídky. Prázdnin, čokolády i pudinku dr. Oetkera (za tu zvláště). Všechny je čtu a všechny mi dělají obrovskou radost. Bohužel, někdy se zapomenete podepsat, někdy mi na sebe nenecháte mail a někdy si prostě uvědomím, že nemusím mít ani prázdniny, ani čokoládu, že mi bohatě stačí mít člověka, který je pro mě má schované. Děkuji.

Vánoční

22. prosince 2017 v 14:42 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Milý Ježíšku,

tento dopis píši po tisícíprvé (no dobře, do čtyřiceti se vejdu), tedy nebude oplývat ani fantazií, ani umem, natožpak rozmanitostí. Dárky, které bych letos ráda dostala bohužel nejsou na trhu volně prodejné. Nemají je e-shopy ani kamenné obchody, nevyrábí je děti, oblepeny krepovým papírem a stuhami, ve školkách či ve školách. Jelikož od útlého dětství moc dobře vím, že dárky dětem, které v Tebe věří, nosíš Ty a jen těm chudinkám obelhaným, které věřit přestaly, je musí kupovat rodiče, má naděje, že dopis dostaneš a aspoň jedno malé přání ze seznamu splníš, je bezbřehá (to jako velká. Nechci tady dělat ramena, jaký mám literární talent, ale uznej, Ježíšku, že to slovo je kouzelné).

Tak tedy:

Čas. Ráda bych pár minut, maximálně hodinku denně navíc. Na hraní s dětmi. Na chystání úžasné jogurtové snídaně na další den, kterou jsem se teprve nedávno naučila a po které se můžu utlouct. Na okopávání lilií, chuděrek zanedbaných a na jedno objetí s manželem navíc.

Trpělivost. Vydržet čekat a neremcat u toho. Pochopit, už jednou konečně, že věci přijdou v pravý čas. Když ty léky nezaberou, najdeme jiné. Když se epileptické záchvaty zhorší, půjdeme k doktorovi. Když na mě nejkrásnější boty na světě v obchodním domě nepočkají, koupím si ty hnědé. Trpělivě vyčkat. Jo, to bych chtěla umět.

Odpočinek. Aby se mi můj muž nesmál, že když mám volné odpoledne, čistím během něj umyvadla. Chtěla bych si umět sednout do Matýskova houpacího křesla, vzít do jedné ruky knížku, do druhé hrnek s teplou čokoládou a aspoň hodinu nedělat vůbec nic. Zatím se to učím a jde to ztuha.

Sílu. Jako kůň, prosím. Do zad, do svalů na rukou a vlastně i na nohou. A taky trochu té psychické. Abych na těch nohách dokázala stát a neskládala se jako domeček z karet pokaždé, když přijde špatná zpráva. Abych na ramenou unsela vše, co je potřeba a nepraskala mi páteř při každém kroku.

Pokoru. Té bych potřebovala malounko víc, kdybys ji sehnal. Nějaké srolované noviny, kterými bych mohla svou pýchu sem tam praštit přes čumák. Sklonit hlavu a přijmout věci tak, jak přicházejí a takové, jaké jsou.

Víru. Že všechno bude dobré. Že všechno JE dobré. Že mé děti netrpí. Že je jim na světě hezky.

Naději. Pro dny, které přijdou. Umět doufat, že budou krásné, jako ty dosavadní, plné smíchu a radosti.



Prdlá Prvomatka s rodinou Vám přeje kouzelné Vánoce,
bohatou nadílku, pohodu v hlavě, klid v duši a lásku v srdci.

Malá reportáž o velkém větru

1. prosince 2017 v 16:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Vím, že už je to dávno.
Vím, že jsme to prožili všichni a katastrofy a tragédie se děly všude.
Ale dokud vám barvitě nepopíšu, jak jsme v říjnu trpěli tady, bude tenhle článek trčet v mé hlavě jako špunt. Nedozvíte se, jak jsem se srazila s blbcem, potažmo blbkou, ani jak slaví vánoce mí kolegové. A to přijdete o hodně.
Tak tedy:

Lokace: malá, zapadlá vesnička, velmi, opravdu velmi větrný den. Vítr toho dne dostal i křestní jméno a to už pro meteorologický jev něco znamená. Neděle.

09:05 V našem domě vypadl proud.
09:07 J. zkouší pojistky, neúspěšně. Odchází ke kiosku na kraji zahrady, vrací se se stejným výsledkem.
09:10 Zevrubná kontrola zásob baterek, baterií a svíček. Vše je v chodu, jedna čajová svíčka putuje na záchod, aby tam vytvářela atmošku.
09:55 Docházíme k rozhodnutí, že nás dům bez televize, internetu a Nintenda nebaví, děti dtto, rozhodujeme se navštívit obchodní centrum, v naději, že tam televize, internet a Nintendo hraje.
11:06 Cestou domů narazíme na překážku - padlý strom. Couvám po silnici, kerá je na otočení našeho Mazlíka příliš úzká a J. informuje odpovědné orgány o kalamitě. Od PČR dostává informaci, že 2 ze 3 silnic vedoucí k naší vesnici mají stejný problém a hasiči jsou od božího rána v terénu. Kdy, či zda se k tomuto stromu dostanou, zůstává otázkou.
11:30 Po příjezdu k domu sledujeme, že soused svítí. Hurá, elektrina je zpět. Po vystoupení z auta slyšíme z jeho sklepa nezaměnitelný zvuk dieslového agregátu. Sakra. Umíráme závistí.
11:42 Ohřev oběda poněkud marně na elektrické varné desce nebo v elektrické troubě. Máme dilema. J. nachází na internetu návod (nabitý mobil se vyvažuje zlatem) na nouzový ohřev jídla pomocí hrnků a čajových svící. Nebojí se toho a zakrátko na provizorním sporáku ohřívá klukům oběd. Gratuluju si, že jsem vařila včera.
11:58 1,5dcl omáčky ohřáto na pokojovou teplotu. Vzdáváme se.
12:03 Odnášíme obsah ledničky ven na studené dlaždičky, na mrazák kašleme, 10% ztráty povoleny. Navíc nevíme, jak pomocí hrnků a čajové svíčky vyrobit led.
12:07 V domě se citelně ochlazuje. Hledáme deky a peřiny pro hosty.
12:16 Voláme horkou linku ČEZu, bezvýsledně. Raději vyvěsili všechna sluchátka.
12:41 Sousedé vypínají agregát. Chvíli doufáme, že je to proto, že už mají elektřinu ze sítě. Po několika minutách nám dochází, že jim došla nafta.
14:30 Volají hasiči, jestli prý je strom spadlý přes silnici stále spadlý. J. odpovídá, že opravdu neví, momentálně se nachází několik desítek kilometrů od místa pádu. A ne, nemá v úmyslu tam sjet.
14:48 Naskakuje elektřina. Slavíme. Rozbíhá se pračka, přerušená uprostřed programu, hraje televize, jen ten kotel nám dělá starosti.
16:24 Kotel stále nespíná. Volám hvarijní plynové společnosti. Navzdory odvážným reklamám, že všichni pracují 24/8 a dojedou všude, dnes nepracuje nikdo a nikdo nejezdí až do Horní Dolní. Máme zatopit v krbu. Chm. Tak to abychom ho postavili.
17:42 Pan plynař ve vedlejším městečku mi jako zázrakem zvedá telefon. A hned hlásí, že stojím ve frontě, která končí středou. Teď mi nemůže ani pomoci, ani poradit, neb jede s dětmi do kina.
18:01 Opět volají hasiči a opět chtějí vědět, zda se strom nezmátořil, nezvedl a nezakořenil. J. trvá na své verzi, že je daleko a neví.
18:27 Už 1,5 hodiny tlačíme vodu do kotle i očima, všechny ventily naplno otevřeny, výsledky zatím veškeré žádné, ručička na tlakoměru ostentativně trvá na své nule. Oblékám děti do čtvrté vrstvy, hledám zimní spacáky.
19:24 Kotel topí, mrazák mrazí, děti nadávají, že je jim v oteplovačkách horko. Odvolávám plynaře objednaného na středu, J. shání dieslový agregát. Svět je zase v pořádku.

FAQ

19. října 2017 v 19:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pro neangličtináře: zkratka anglického výrazu Frequently Asked Questions - Často Kladené dotazy. Česky ČKD. Když se anglická verze přečte správně, může to znamenat, že máme jít tam, kam slunce nesvítí. Což se mně osobně velice líbí.

Jak to děláš, když jdeš s oběma klukama ven?
- Mám v každé ruce jeden kočárek. Je to maličko posilovna, trošku aerobik, hodně sranda a dost trapas.

Jak poznáš, co kluci chtějí?
- Nepoznám. Ve snaze uhodnout, co se snaží zrovna "říct" hrajeme Všechno lítá, co peří má a já věčně prohrávám. Navíc, mí chlapci s jejich neomezeným smyslem pro humor velmi často mění svou znakovací sadu, tedy to, co včera znamenalo "napít", může být dnes "bolí mě zuby" nebo "snědl jsem brouka".

Jak jsou na tom kluci?
- Blbě. Vždycky blbě. Mají denně několik epileptických záchvatů, ze kterých je, počítám, imrvére bolí hlavy. Jsou obouchaní jako spadaná jabka a samozřejmě je to moje vina, poněvadž každá matka je zodpovědná za všechna bebíčka. Pokud nesnášejí rajskou, mají smůlu, když mi to nedokážou říct. Milují-li bramborové placky, jsou zase v pasti, protože to nevím, tudíž je nedělám. Na své oblíbené jídlo tedy teoreticky můžou čekat až do puberty, a ani tak se nemusí dočkat. Ježíšek jim nosí dárky, o které nestojí, musí jezdit na prázdniny tam, kde se jim možná nelíbí. Nemají absolutně žádné hlasovací právo, všechna rozhodnutí za ně dělají dospělí. Úplně všechna, i ta blbá. Mají zkažené dětství a vyhlídky nejsou příliš nadějné.

Nechceš s něčím pomoct?
- Chci. I když říkám, že ne. Vemte mi z ruky dětskou lžičku, vytrhněte z náruče brečící dítě, odveďte mě do hospody a nechte mě aspoň na chvilku zapomenout.

Jsi v pohodě?
- Nejsem. Jsem profesionální lhář. "Na tváři lehký smích, hluboká v srdci frustrace." Pořád mě něco trápí. Postižení kluků, strach z budoucnosti, strach o budoucnost, srdce roztrhané na malé kousky z milionu vyplakaných dětských slziček.

Nepotřebuješ něco?
- Ano. Potřebuju, aby mě někdo obejmul a řekl:" Všechno bude v pořádku. Tady máš čokoládu a milion dolarů."

Čím se dobíjíš?
- Těšením se. Mám 7 let rozvyšívaný velikonoční ubrus, tři roky otevřenou učebnici francouzštiny pro mírně pokročilé a rok mi schne keramická hmota v šuplíku. Každé ráno vstanu a těším se, jak si po tom, co udělám, co je třeba, budu hrát. Pevně věřím, že ten den jednou nastane.

Jak to zvládáš?
- Nezvládám.

I mistr tesař se někdy utne

17. října 2017 v 20:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Přišel nám Dopis. Ne ledajaký. Byl to dopis s pruhem. Nemám pruhy ráda. V drtivé většině případů věští neštěstí a zmar. Kór ty modré. Ale tento už byl ve schránce a nedalo se nic dělat. Předstírat, že nejsme doma bylo v danou chvíli k prdu, stejně tak odmontovat poštovní schránku z vrátek a spálit ji spolu se spadaným listím. Schválně, jak by hořela, kamarádka plechová.

Tedy jsme v ní našli Obálku s pruhem. A co víc, byla adresovaná mně. To nebylo fyzicky možné. Jsem nejopatrnější a nejlepší řidička na okrese. Když někde silničáři napíšou padesát, nastavuju tempomat na 30km/h. Narazím-li na značku Dej přednost v jízdě, zastavím, a jdu autům zprava umetat jejich pruh. Já prostě NEMŮŽU DOSTAT POKUTU!

J. se samozřejmě mohl potrhat smíchy. Jsem profesionální spolujezdecký kibic, kdybych ho během minuty pětkrát neupozornila na chybu v jízdě, myslel by si, že jsem usnula nebo rovnou umřela. Takže ze mě měl pěknou pr...ču. Až do chvíle, než jsem se z pošty vrátila. Poněvadž cestou pro Obálku, na čerstvém povětří, mi došlo, že máme "prohozená auta". Já jezdím v jeho, on v mém. Kdyby zůstal zachován institut osoby blízké, z pravidel silničního provozu bychom my dva udělali trhací kalendář. Takhle nám pokuty chodí, ale zrcadlově.

Doma jsem mu obálku se smíchem plným škodolibosti a zadostiučinění omlátila o hlavu. Pyšný na sebe nebyl, budiž mu ke cti, že jel na padesátce jen o fous rychleji. Později na stanici vyšlo najevo, že kdyby to stáhnul o kiláček, žádná Obálka se nekonala. Ovšem teď už bylo pozdě bycha honit.

Následujícího dne přišel Dopis jemu. Jiného data, jiného místa. A tentokrát bylo jasné, kdo je hříšníkem, potažmo hříšnicí. No bóže, říkala jsem si, jednou on, jednou já. Ovšem zábava nastala až v okamžiku, kdy jsme Obálku otevřeli. Zjistili jsme, že v době, kdy já dřela do úmoru za sedmero horami a sedmero řekami, v údolí tak hlubokém, že se do něj neodváží ani jeskyňáři, a J. seděl poctivě na židli v posluchárně, coural se náš Mazlík ulicemi stověžaté matičky a páchal přestupky. I napsali jsme Organizaci lejstro, že my nic, my muzikanti, naše auto stálo zaparkované, ruční brzdou zajištěné daleko od místa činu a my za něj ručíme vlastními hrdly. Je to sice vůz mladý, ba přímo dětského věku, tedy se od něj nějaká ta lotrovina očekávat dá, ale špatné parkování bez asistence řidiče je i na něj čin hodný Davida Copperfielda.
A čekali jsme.

Po několika dnech opravdu došel dopis, že se Organizace omlouvá, že se vloudila chybička, ale že se jim to stává maximálně jednou, dvakrát, za uherský rok. A prý, ať NIC NEPLATÍME (zopakováno 3x, potřetí zvýrazněno), na žádné naše finanční transakce nebude brán zřetel.

To byla tak asi nejhezčí pokuta, jakou jsem kdy dostala. Někdy mají věci prostě dobré konce.

Klid, mír a pokora

25. září 2017 v 18:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako správný, chronický cholerik, jenž se svým pokřiveným charakterem nijak netají, naopak, lítá jako čert z krabičky při sebemenší příležitosti, jsem s postupujícími léty nemohla dojít nikam jinam, než sem. Ke stavu, kdy si přeju ticho a klid. A aby mi všichni vlezli na záda. Což je, samozřejmě, fyzikálně nemožné, neb můj naturel mi velí být neustále v jakémsi stavu přednasranosti a skorovzteklosti. Ticha a klidu si se mnou člověk moc neužije.

Jenže, jak roky ubíhají a člověk pobírá jakési stařecké moudrosti (opravdu jsem v tomto směru opatrná a čerpám z rezervoáru všeho vědění jemně a po lžičkách, aby neubylo a dostalo se také na ostatní), zpomaluje a zklidňuje tempo. Už není potřeba se nikam hnát, jeden má vše, po čem kdy srdíčko toužilo a čeho nedosáhl, to už mu stejně ujelo posledním rychlíkem, tedy pozdě bycha honit. Což mi, samozřejmě, nebrání ve snění o černém sporťáku kabrio a domě na pláži v Coloradu.

Radosti a strasti života s postiženými dětmi, rakovinou a zřítelnicí oka mého mě naučily, že není potřeba běžet, utíkat, mít všechno hned, teď a tady. Zjistila jsem, že věci, které jsou mi souzeny, si ke mně cestu tak jako tak najdou. A ty, které dostat nemám stejně nikdy nebyly a nebudou moje. Ani, kdybych se na svou krásnou, blonďatou hlavinku postavila. Že předměty ztracené potřebovaly nové majitele a já jim mám na cestu zamávat a popřát štěstí, nikoli plakat nad rozlitým mlékem, či zapatrošenými náušnicemi. Že fronta na poště má svůj účel, který se nemusím dozvědět, ale důležité je, abych těch třicet minut v klidu stála a čekala. Stát a nedělat nic je někdy velice, velice dobrá věc.

Že všechno, co ke mně přichází je dobře. Štěstí, smůla, pátá ve sportce nebo rozbité auto. Že to mám přijmout a počkat, co to člověku dá. Ono to vždycky, přísahám, abslolutně vždycky něco přinese. Je fakt, že ne nutně mně, což je myšlenka, kterou teprve sežvýkávám, ale už vím, že totálně všechno má svůj význam a důležitost. A takhle se prdlá prdlá prvomatka učí pokoře.

Řeknu vám, je to výzva. Neřvat, nenadávat, v klidu to vydejchat a jít dál. Nedejbože poděkovat Bohyni zaseknutých šuplíků. Ani ze srandy.
Třeba zrovna nedávno, Matýskova zlomená noha. Jako správná špatná matka jsem ten den trávila v zaměstnání, tedy jsem, díkybohu, nebyla strůjcem utrpení svého syna. Jenže jako cholerik a vztekloun musím vědět, kdo mému děťátku ublížil. Musím toho člověka najít a poprávu potrestat. Svrhnout ho do plamenů pekelných a nechat na něj čerty čůrat žhavou lávu. Je zvláštní, že nikdo, kdo toho dne přišel s Máťou do kontaktu, o ničem neví. Nikdo si ničeho nevšiml. Počítám, že Máťa svou bolest nesl jako správný chlap a řval o sto šest. Nebo si aspoň zanadával. Minimálně, čeho jsem si všimla později já, dával svůj fialový nárt ostentativně na odiv. Marně. Otec, chůvy, učitelé, asistenti, řidič autobusu, nikdo si nevšiml, že by měl Matýsek zkřivený vlásek na hlavě nebo nedejbože zlomenou nohu. Zajímavé. Chm.
Ovšem pozor, teď vstupuje na jeviště Pokora. Nádech, výdech. Stalo se. Odestát se to nedá, kost je na dvě půlky. Odkdy či odkud, Matěj neprozradí, tvrdohlavě mlčí. Možná, že někoho kryje. Někde upadl? Někdo upadl na něj? Strčil nohu pod železniční pražec a pak ji nemohl vytáhnout, když kolem projížděl rychlík do Benešova? Nevíme. A nejspíš se to už nikdy nedozvíme. Ale co víme s naprostou jistotou je, že paní R. tentokrát nevyšilovala, na nikoho neřvala, nikoho křivě neobviňovala, zachovala klid a ticho. Spolkla to jako nutné zlo. Nohu svému synovi pofoukala, odvezla jej na srádrovnu a tam mu nechala vyrobit jeho první prďáckou dlahu. Nechodícímu dítěti. Ještě teď se tomu oba smějí. Ona, protože je to ve finále legrace, jak dokáže dětská kost prasknout sama od sebe, aniž by si kdokoliv všiml, on, poněvadž díky dlaze ho noha přestala bolet a zase může kopat do konferenčního stolku, na který si máma dává horké kafe. Se sádrou je to totiž o dost vyšší level.

Byla jsem na sebe dost pyšná. Jedno z mých prvních malých vítězství nad sebou samou. A musím přiznat, že bylo velice příjemné. Za odměnu jsem dostala dárek od Šimonka, který to odpoledne, kdy jsme se vrátili z nemocnice, strhnul na sebe mikrovlnnou troubu. Je v prdeli. Ta mikrovlnka. Dítě ne, trouba spadla vedle něj a svým hlimíkovým rohem se zaryla hluboko do plovoucí podlahy, takže Šíma se oklepal z leknutí, utřel si nudli a odcupital ničit něco jiného někam jinam. A já, překvapivě, opět neřvala. Byla jsem klidná jako želva a šťastná, že se nikomu nic nestalo. Na podlaze přibyla další záplata, těším se, až dosáhneme zatím blíže neurčeného počtu těchto samolepek a rozhodneme se vylít obývák betonem. Bude to tady moc pěkné.

Bůh ztracených klíčů mě zkouší. A evidentně se dobře baví. Neva, bavím se s ním. Momentálně bojuju s úředním šimlem a přeskakuju jednu kládu za druhou. S úsměvem a grácií. Ono to nějaký důvod má. Minimálně ten, že život, braný jako hra, je jednodušší, lehčí a je větší sranda.

Otázky a odpovědi

17. září 2017 v 17:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Proč a za co?
To je základní otázka, kterou si kladu dnes a denně. Ne, že by mě to zas až tolik bavilo, popravdě mám příjemnější věci na práci, třeba hlídat trpaslíky vytírající podlahu nebo četbu náročné literatury od světoznámých autorů jako Rosamunde Pilcher či Ingy Lindström. Ale při pohledu na mé dva syny, trpící pod jhem svého postižení a hlavě té svinské epilepsie, se nemůžu ubránit dojmu, že jsme někdy někde, všichni a kolektivně, udělali někomu něco strašně ošklivého.
A otázka zní, kdy, kde a komu, kdo z nás jakou špatnost provedl, aby poškozeného vzteknul takovým způsobem, jež by si zasloužil utrpení daného kalibru. Nemluvím o sobě. I když jsou okamžiky, kdy si sednu nahoře do nejtmavšího koutku pod střechou, ozbrojím se kapesníky a brečím nad svým těžkým životním údělem až do totálního vyčerpání. Pak se zvednu a jdu se starat o děti nebo o domácnost nebo o lásku svého života nebo o zahradu, prostě o cokoliv, co zrovna hoří. Tady furt něco hoří. Evidentně své povinnosti někdo dost fláká.

Ale zpět k tématu.
Kluci si před pár lety ke svým neduhům a problémům pořídili zábavu, která jim až do té doby v životě evidentně bytostně scházela, mou přítelkyni epilepsii. Šimonek šel cestou nejmenšího odporu a jeho nemoc se projevovala "pouhými" záškuby. Máťa se s tím nepáral a upadal rovnou do bezvědomí. Kdykoliv, kdekoliv a navzdory kvantu podávaných medikamentů. Když to mladší Šimonek viděl, došel k závěru, že byť je menší, nemusí trpět méně a své záchvaty letošního léta proměnil ve velmi nepříjemné, bolestivé a jak vidno dost nasírací svalové křeče. Prostě se zkroutí do uzlíčku, až se nemůže nadechnout. Naštěstí se během jeho záchvatu dá napočítat maximálně do deseti, ale i těch deset je v některých případech příšerně vysoké číslo.

Přemýšlím proč. Za co. Čím si dvě malé děti zaslouží taková muka. V životě na nikoho neukázali prstem, neřekli křivého slova, nevlepili facku. Nikdy. Jsou hodní až na půdu.

Snažím se seč můžu tu nemoc přeprat. Jezdím po doktorech, nemocnicích, zdravotnických i nezdravotnických zařízeních, prosím a oroduju. To mi jde a budu to dělat, dokud se kluci neuzdraví, nebo mě definitivně neklepne. Ale nikde nemůžu dostat odpovědi na své otázky. Proč. Proč my. Proč oni. Za co. K čemu. Hledám a nenacházím. Už leta.
Až mě to přestalo bavit. Ty odpovědi nemají lékaři, rehabilitační odborníci, zdravotní sestry v ústavu, má matka, nikdo. Existuje jen hromada teorií. Některá náboženství tvrdí, že je to karma. Kluci v některém z minulých životů zlobili a za trest jsou teď postižení a imrvére je bolí hlava. Podle islámu je existence handicapovaných nutným jevem a zkouškou, za kterou je odměna, jak pro postiženého, že obstál v těžké životní zkoušce, tak i pro společnost, že se o něj dokáže postarat. No bezva, kluci se můžou začít těšit. Židovský, potažmo křesťanský Bůh na dané téma mlčí. Velice srdnatě a sveřepě. Říká, že na postižené máme být hodní, ale proč jim dal svůj danajský dar už nezmiňuje.

A pak jsem na to přišla. Když jsem měla pocit, že jsem konečně dosáhla dna. Když v jedné chvíli Šimonek křičel bolestí a leknutím po záchvatu a Matěj se sbíral ze země s velkou boulí na hlavě, z toho samého důvodu. Nemá to příčinu a nebude to mít následky. Prostě se to děje. Mí kluci to musí přežít a já jsem tu od toho, abych je tím provedla. Abych foukala na modřiny a masírovala ztuhlé tělíčko. Abych jim vařila oblíbená jídla a dávala pozor, jestli se v noci neodkopali. Aby v televizi pořád byla připravená oblíbená pohádka a aby vždycky byla po ruce nějaká ta náruč, do které se dá stulit.

To dokážu. Jo, to mi půjde.

Kam dál