Vzkaz

23. srpna 2015 v 19:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnešní článek je obrazový. Zbaběle přiznávám, že nejde o mou autorskou tvorbu, obrázek jsem získala od kamarádky M., která byla tak laskavá a toto veledílo některého ze svých dospívajících potomků mi na blog postoupila. Kterého, to se už nejspíš nikdy nedozvíme, autor vzkazu mamince si přál zůstat v anonymitě, každopádně je to jedno, oba jsou slušná čísla. Já osobně jsem si při shlédnutí poprskala monitor karamelovou kávou, zákeřně vám přeji totéž.

 

Co všechno se dá stihnout za hodinu?

20. srpna 2015 v 21:11 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
* dva telefonáty, každý po deseti minutách
* uvést se do stavu tak-a-teď-můžu-vyjít-mezi-lidi
* vynést koš na smetí
* přistavit si auto
* převléct jedno osmileté dítě
* převléct a dvakrát přebalit jedno tříleté dítě
* postupně oba dostat do auta, nehledě na projevy nadšení (výskání přímo do ucha), ani nesouhlasu (dva trsy vlasů zůstavší v dětské dlani)
* zajet k bankomatu a vybrat peníze
* jet do centra, pustit se odvážně pěší zónou, zaparkovat na zákazu zastavení (pokud mě prásknete, všechno popřu)
* vyzvednout trigonometrické teodolity dvě minuty před zavíračkou zdravotních potřeb
* zajet nakoupit do Lidlu
* opravit rádio v autě
* dojet do lékárny a překvapeně koukat, jak místo "objednáme, bude za 10 - 14 dnů", magistr vyndává léky z police a pokládá je na stůl, jakoby čekal přímo na mě
* ještě jednou uvést do chodu autorádio, tentokrát pomocí hrubé síly
* najít láhev s pitíčkem pod sedadlem spolujezdce
* zaparkovat před domem
* vrátit se do Lidlu pro klíče od bytu (neptejte se. Taky se nechápu.)
* zaparkovat pod okny a vynést nákup, teodolity, kabelku a dvě nasrané děti do čtvrtého patra.

A to ze mně, dámy a pánové, v žádném případě nemluví falešná skromnost. To se normálně, regulerně chlubím, poněvadž kdyby na tohle měl pan Guinness kolonku, už bych tam byla.

Vážná situace v silničním provozu aneb blondýnka za volantem

19. srpna 2015 v 15:43 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak se mi to zase stalo. TRAPAS. Ostuda jako vrata od stodoly. Znáte ten, jak jela blondýnka autem? Ne? Tak poslouchejte.

Drandila jsem si to takhle po naší stověžaté matičce, naučenou cestou, páč nikudy jinudy bych netrefila ani do práce, natožpak zpátky domů. Bylo velice brzy ráno, přímo nekřesťanská hodina a mně se za volantem lehounce přivírala víka. Zpívala jsem si s rádiem a snažila se udržet naživu. A pak se stalo to, co mě dokonale probudilo, ba co víc, jako přidanou hodnotu jsem se uvedla do paniky a šoku. Rána a skřípání. Strašný skřípání. Tak to nebude pneumatika, napadlo mě. To si určitě táhnu zadek auta po zemi. Katastrofa. Bylo mi jasné, že zastavit uprostřed zatáčky na čtyřproudé silnici je holý nerozum, modlila jsem se, aby Fišta dojel aspoň Někam. Jedno kam. Autobusová zastávka, odpočívadlo, benzínka, parkoviště před naším domem, kdyby bylo k dispozici tak do sta metrů odsud. Rozblikala jsem nouzová světla a vyhlížela. Naštěstí jsem měla ze zadnice kliku, jako z udělání, kde se vzalo, tu se vzalo, odpočívadlo i s chodníkem a podchodem. Hbitě jsem na něj odbočila a zastavila.

Nejprve jsem se snažila dostat do pořádku sebe, uklidnit se, zpomalit bušící srdce a zastavit klepavku rukou. Jsem většinou povahy klidné a pokojné, je třeba velké síly, abych se dostala do varu, ale když se to už povede, kupříkladu, když se na mě J. po ránu ošklivě podívá, stává se ze mně hysterická fúrie. Vystoupila jsem z vozu a šla obhlédnout škody. Podvozek se na zemi neválel, ba ani mi auto nepřipaddalo spadlé na některou stranu. Vlastně kromě kusu kovu trčícího z podlahy se mi zdálo všechno v pořádku. Ale ten proražený podběh za řidičem nevěstil nic dobrého. Bůhví, co mi to zespodu auta trčí, beztak kus motoru. Vrátila jsem se dovnitř a začala telefonovat. Abych ve své panice nebyla sama, vzbudila jsem J. se slovy, že auto je na maděru, mně se nic nestalo, vlastně i znám následující postup, jen potřebuju obejmout a je mi blbé o to žádat projíždějící řidiče kamionu. Láska mého života mi poskytla veškerou možnou podporu, zeptal se, jestli netoužím po jeho uklidňující náruči a když jsem statečně odmítla, s přáním mnoha štěstí položil telefon a jal se vypravovat do zaměstnání.

Na řadě byla pojišťovna. Jsme řidiči a provozovatelé vozu zodpovědní, máme na něm frajeřinu zvanou havarijní pojištění. Až do dnešního dne nás přišlo na víc, než celý stařičký Fišta, tedy ať koná, co umí. Pán na konci drátu byl profesionál, dle mého nesouvislého koktání třesoucím se hlasem velice brzy poznal s jak labilní blondýnkou hovoří a nadále kladl jednoduché a strohé dotazy, jako SPZ vozu (musela jsem se jít podívat) a polohu (řekla jsem, že jsem v Praze). Poradil si s tím a ubezpečil mě, že odtahová služba přijede coby dup, tedy asi za hodinku. Uf.

Hodinku jsem strávila krátkými procházkami k podchodu a zpátky a telefonováním do zaměstnání, že jsem měla vážnou havárii, ale jelikož zraněná nejsem, dostavím se, jen nevím kdy a ať mi někdo, pěkně prosím, objedná oběd. Byli milí. I když to UHO potom bylo fakt hnusný.

Pak přijela odtahovka. Opravdu za hodinu. Nejspíš nás, nešťastníků, bylo toho rána příliš mnoho. Pán vystoupil z vozu, s úsměvem mě pozdravil, natáhl si rukavice a jal se shledávat škody. Přistoupil k Fištovi, odborným zrakem pohlédl na poškozenou část, poklekl, vyndal kus kovového profilu ze dna vozu a řekl: "Tak. A můžete jet."
Když viděl, jak se mi oči rozšířily do rozměrů malých basketbalových míčů, pokračoval: "Na něco jste najela. Na tuhle kovovou věc. Ta vám prorazila podběh auta, to byla ta rána a pak dřela o silnici, to bylo skřípání. Ale jak tak koukám, autu se vůbec nic dalšího nestalo, takže můžete jet dál."
Zčervenala jsem do odstínu Karkulčiny kápě a začala se smát a omlouvat. Pán se tolik nebavil, ale když jsem mu za zbytečný výjezd věnovala bankovku směnitelnou za pivo či jinou pochutinu, poněkud roztál. Že prý to se stává (jistě. Nás blondýnek je v silničním provozu dostatek.) a vzato z více stran, je vlastně štěstí, že se ani mě ani autu nic vážného nestalo. Popřál mi klidnou jízdu a rozloučili jsme se.

Což nebylo tak jednoduché. Vyjela jsem z odstavného pruhu a zaslechla to. Cvakání. Odněkud zezadu. Velice pravidelné a dost nepříjemné. Kruci. Zpomalila jsem, vypla rádio a zaposlouchala se. Ano, je to tam. Další odpočívadlo, další zastávka, další telefonát otci mých dětí, toho času již v autobusu, že odtahovka mě propusitla se zdravým vozem, který ale cvaká a já se bojím. Mám to ještě dobrých 60 kilometrů a jestli budu muset zastavovat někde v centru, asi mě klepne a bude to ještě zajímavější. Než jsem si do telefonu vyplakala své vyděšené srdéčko, odtahovací vůz mě znovu dojel. A ochotně znovu zastavil. Stála jsem zrovna za Fištou a vyhlížela, kde tam zase co cvaká, když se mě pan řidič přišel optat, co se mi zase na tom autě probohaživýho nelíbí. Smutně jsme mu vysvětlila svůj problém. Že pořád slyším zezadu takové pravidelné ťukání, takové jako cvakání, "ts-ts-ts" předvedla jsem. Načež mé oči zabloudily k blikajícím nouzovým světlům a včas zarazily ústa, která chtěla plynně pokračovat: "takové, jako když nějaká blbka nechá puštěné blinkry a zapomene na ně", ale včas jsem se zarazila. Ostudy bylo pro dnešek dost, netřeba zadělávat na další. Pan řidič navrhl, že se s Fištou kousek projede a na můj již poněkud rozpačitý souhlas sedl do auta a rozjel se. Přičemž samozřejmě ty nouzovky vypnul. On ano, on nezapomněl, takže ani žádné divné cvakání zezadu neslyšel. Což mi sdělil hned po svém návratu a ubezpečil mě, že to auto FAKT dojede, kam si jen budu přát a to dokonce v jednom kuse. Mohutně jsem poděkovala a stále ještě s ruměncem na tváři jsem nasedla a odfrčela v naprosto tichém, necvakajícím voze.

Vlastně by ta historka byla docela úsměvná, kdyby nebyla tak smutná. Jak dokáže jedna blondýnka v šest ráno zabavit osm lidí absolutní prkotinou. Pozitivní je, že se nikomu, kromě mé pýchy, nic nestalo, auto je až na detaily v pořádku, rezavé bylo i předtím, tedy jedna díra do podlahy velkou škodu nenadělá. A já to rozdejchám. Vsadím se, že jednoho dne se tomu i zasměju.
 


Jak vypadá štěstí?

14. srpna 2015 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako malá, zlatá muška, přeci.

Někdy je velké, jako osmiletý kluk, který si po třech letech, z nichž dva ho sráží k zemi epilepsie, klekne na gauči a pokusí se postavit na nohy. Nejde to, má dnes dobře o půl metru víc než tehdy, ale snaží se. Pořád a vytrvale. A má ze sebe velkou radost. I když to znamená, že jeho matce přibude o deset šedivých vlasů víc pokaždé, kdy ho vidí padat na okraj pohovky a je přesvědčená, že tentokrát poletí až k zemi a bude to opravdu pořádná řacha.

A pak jsou případy, kdy má štěstí sotva metr a sedne si. Poprvé v životě sám a bez pomoci. A neupadne. Ani na záda, ani na stranu, naopak, narovná se, pustí se svýma drobnýma ručkama podlahy a rozhlédne se po místnosti. Otáčí hlavou a snaží se spojit to, co doteď viděl o devadesát stupňů jinde s tím, co mu nabízí vertikála. Nakonec zjistí, že se mu to líbí a začne se smát. Přímo chechtat. Řehtá se tak, až se skulí zpátky na zem, ale nevadí. Ví, že teď už to umí a může to udělat znovu kdykoliv se mu zachce. Teď už je svislá část světa dobyta.

Konečně to největší štěstí vypadá jako pár studánkově modrých kukadel a jmenuje se Oční kontakt. Dostala jsem jej já k Šimonkovým třetím narozeninám. Čekala jsem na něj dlouhých 1 095 dnů a zpětně můžu říct, stálo to za to. Podíval se na mě, naše pohledy se střetly až to zajiskřilo a zaklesly se do sebe. Poprvé v životě jsem věděla, že se nedívá na mou čepici, ofinu, náušnice, okno za mým temenem (neptejte se, opravdu se dokáže upřeně dívat skrz člověka), ale kouká mi do očí a VIDÍ mě v nich. Vydrželi jsme takhle jen několik vteřin, ale já si je všechny budu pamatovat do konce života. Nakonec se usmál, lehce pohodil hlavou, něco jako "tak zase příště, mami", a odplazil se k dárku.

Dobře, Šimonku, tak zase někdy. Budu tady a budu čekat.
Máma.

Uprchlicko-politický

13. srpna 2015 v 17:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A je to tu zase. Politika. Ještě chvíli a tento blog začne vysílat Prima hnedle po VIP zprávách. Ale nelze jinak, ledaže bych se kromě vynechání večerních zpráv nedívala ani na ty ranní a polední, neposlouchala rádio a nekupovala denní tisk jako Květy a jiné. O internetech nemluvě, to je teprve peklo.

Ale zpět k tématu. Máme je tady - imigranti a uprchlíci. A chca nechca, budeme se o ně muset postarat tím, či oním způsobem. Jako pacifista z přesvědčení jsem pro tu první variantu, ale já nejsem ta, která by byla s to, či oprávněna o takových věcech rozhodovat. Což je možná na jednu stranu klika, páč tomu rozumím jako koza petrželi, na druhou stranu bych se mohla trefit a mnou navržené řešení by bylo vetkáno mezi zákony a vládní nařízení. A to by byla teprve jízda.

Naštěstí, já žádné řešení nemám. To J., který mě k tématu přivedl. Ale to až na konec. Nejprve hlubokomyslná úvaha: Někteří uprchlíci sem přišli za účelem záchrany vlastní kůže, poněvadž válka, hladomor a jiné legrace, které jejich domovská země nabízí, jiní se doslechli, že v Evropě létají pečení holubi přímo do nastavených úst a je třeba toho využít. Dnes už bude nejspíš velice těžké rozlišit, který z nich je který, páč ti, co přišli pro ty holuby, se hodně rychle schovali za záda těch druhých, a ti druzí samozřejmě nějakou tou létající pečínkou nepohrdnou. Jediný problém bude, vysvětlit jim všem, že se mýlí.

Opět sleduji jednotlivé evropské vlády, co vykouzlí a opět se mé oko nestačí divit. Nejprve začaly vykřikovat jižní státy, že se musíme o příliv běženců podělit. Žádný takový. Máte pláže, máte turistický ruch, nechcte si své imigranti. My, trpící bez moře, se budeme z dálky a z výšky svých hor a kopců dívat, jak vám to jde, když vám nikdo nezaplatí mnoho kun za apartmán umístěný co by kamenem dohodil od pláže.
Fuj, to je ale kruté.

Tedy jinak. Vrazíme mnoho euro a mnoho korun a mnoho mincí různých měn do sběrných táborů, azylových zařízení, do vojáků a policistů na hranicích mezi jednotlivými státy, aby už neproklouzla ani myš. A celá Schengenská dohoda se může roztrhat na malé kousky na otop. Vida, Prdlá Prvomatka měla z pozadí své klávesnice zase jednou pravdu.

A má dokonce i nápad. Evidentně jediný, kdo má dost rozumu je Maďarsko, které se rozhodlo postavit velmi, velmi vysoký plot, zdobený ostny, podél strašlivě dlouhého kusu své hranice, tak, aby zabránilo ve vstupu každému, kdo došel k závěru, že doma už mu pšenka nekvete a pojede vydělávat spousty peněz do Německa. Na mou obranu, souhlasím s názorem, že před válkou a jinými kratochvílemi utíkali ti první. Ti další už jdou po mamonu. Vsadím na to ty krásný zelený lodičky s otevřenou špičkou. Důkazem jsou běženci stanující u bran Eurotunelu, kteří se nestydí vykládat místním reportérům, že míří za Kanál, poněvadž slyšeli, že tam dostanou práci a dům. Jsou přesvědčeni, že je Britové očekávají s rozevřenou náručí. Jo. Tůdle.

A tady přichází na řadu láska mého života: "Já bych jim v Anglii tu práci a ty domy dal. To bys viděla, jak rychle by Britové znovu vztyčili Hadriánův val. To by byl fičák!"

Souhlasím. A pokud maďarská vláda potřebuje, ráda zašlu několik euro na jejich plot, který pak bude chránit i mě. Až se jednou všichni uprchlíci a imigranti naštvou, páč naprosto logicky přijdou na to, že byli napáleni. Že tady pro ně není ani tuze dobře placená práce, ani domy zdrama, ba i s těmi holuby to byl kec. Tehdy to tady teprve nebude pěkné ke koukání.

Dodatek: Až po zveřejnění článku a následném "rozležení se" mě napadlo, co jsem to za člověka. Tedy na vysvětlenou - článek byl mířen spíše na systém a na "ty špatný", ty, kteří to s námi nemyslí dobře, perou se v azylových zařízeních a křičí, že hned jak jim budou vráceny pasy, utečou dál do Německa a do Anglie, tam, kde se žije snadno a lehce. Samozřejmě by mě ani ve snu nenapadlo zavírat dveře před těmi, kteří skutečně utíkají před válkou a podobnými nepravostmi. Problém je, že už je těžko rozeznat, kteří jsou kteří.

Návod na koupi nože.

28. července 2015 v 21:10 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že takto jednoduchá záležitost potřebuje návod. A považte, tak jako i ono pověstné peklo občas zamrzá, je to tady. Na mou obhajobu nejde o žádný obyčejný nožíček támhle ze železářství Ostrý, Brousek & synové, nebo z domácích potřeb U Vařečky Metličkové. Jedná se o kvalitní, ba přímo špičkový nůž ze švédské oceli, toho času v nabídce obchodního domu s nábytkem Ikea.

Zatoužila jsem po něm.

Miluju Ikeu. Je to mé oblíbené Málo peněz za strašnou spoustu Michala Davida. Hrozně ráda procházím bludištěm ze skříní, gaučů, konferenčních stolků a váz o velikosti vzrostlého Matěje. Názvy jako ÅKERKULLA, NORRÅSEN či IGGSJÖN mi způsobují bušení srdce. Při vstupu do oddělení světel, lampiček a svítidel dostávám zástavu dechu.
Tedy jsem se rozhodla, že obyčejný kuchyňský nůž pořídím zde, ve svém soukromém lunaparku. To bylo před měsícem. Přijela jsem tam, s cílem koupit jeden, slovy JEDEN kuchyňský nůž, ke kterému jsem přibrala dvě úložné krabice, koupelnovou předložku, čtyři misky, plyšového jezevčíka a dózu na kávu, aby mu v té obrovské modré tašce nebylo smutno. Měla jsem tehdy s sebou lehounce zpruzeného (autistického) Šimonka, kterému davy opravdu nedělají dobře a tak mi to dával patřičně sežrat. Což znamená, že jsem spěchala. A to při koupi nože není nikdy dobře. Ten se musí vybírat pomalu, klidně a s rozmyslem, né hodit do tašky první maketu a běžet k pokladně. Ti, kteří už toto zboží v Ikea kupovali se teď začali smát. Modří, kteří nevědí, se teprve smát budou, neboť jsem tehdy opravdu koupila moduritovou (J. říká pěnový plast, ale to se mi nelíbí) destičku s velice pregnantní podobenkou kuchyňského nože VÖRDA 14cm. Tu jsem hodila do tašky, nechala projet pokladnou, ZAPLATILA a odešla.
Načež se tato dostala do ruky zřítelnici oka mého. Vidím ho jako dnes, stojíc u kuchyňské linky, otáčel deskou tam a zpátky a studoval ji. Když po několika vteřinách došel k závěru, že záhadu plastikové fotky nože sám nerozlouskne, vzdal se a otázal: "Co to je?"
Opravdu jsem si myslela, že jsem koupila krabičku a v ní je nůž. Domnívala jsem se, že na vysokoškolsky stupidní otázku patří stejně stupidní odpověď: "Parní lokomotiva na baterky."
"Né, vážně? Na co to je?" nedala se láska mého života.
Měla jsem ruce plné práce, dušené mrkve a Matýska, který ji odmítal pozřít. Neměla jsem na tuhle debatu náladu. "Kristapána NŮŽ!" zvýšila jsem hlas.
"A kde?" trval na svém J.
Zvědavě jsem zvedla zrak, podezřívaje otce mých dětí z náhlé ataky tropického šílenství.
Držel v ruce maketu, pořád ještě ji obracel dnem vzhůru a zase zpátky a hledal otvor. Pak mu došlo, že ho nenajde a karty se obrátily. Teď se začal smát on. Od toho dne jsem doma za mentálně postiženou já, děti mě v potravním řetězci naší rodiny přeskočily.
Tři dny poté jsem destičku s fotkou nože vztekle hodila do smetí.

Dnes jsem prozřela a musím se přiznat, že je tomu už několik hodin a mé pozadí se ještě nepřestalo červenat.
Vyrazila jsem do Ikey. Koupit nůž. Opravdový.
Opět jsem po vstupu do obchodu vystlala tašku nezbytnými proprietami jako bločky na ledničku a svazkem nůžek, aby se tam náš nový člen kuchyňské zásuvky necítil osamoceně. Načež jsem došla ke stojanu. Jako takovou malou mantru jsem si opakovala "Ne maketu, ne maketu, ne maketu....", ohnula jsem hřbet, abych na VÖRDU 14cm dobře dosáhla a jaké bylo mé překvapení, když stojan pod vzorky byl plný maket! Ani jedna krabička, žádné ostří v dohledu. Připadala jsem si jako v říši divů nebo za zrcadlem. Uvažovala jsem, jestli se svět kolem mně zbláznil, nebo konečně hráblo mně. Narovnala jsem se a rozhlédla. To bude nějaký omyl.
A tu mé oko zahlédlo to, co ho mělo praštit přímo do zorničky už dávno.

Jak si koupíte nůž?

1. Vyberte si z naší bohaté nabídky

2. Odeberte maketu ze stojanu, tu zaplaťte u pokladny a

3. vyzvedněte si nůž v oddělení Služby zákazníkům!

Áááha.
Došlo mi, že nejen, že se mi má lepší polovice chechtala oprávněně, ale že kdybych nebyla líná a pečlivě čtla nápisy na zdech, nevyhodila bych tehdy do koše zpalacenou maketu z pěnového plastu s věrohodnou fotografií nože za bratru 149,- KáČé.
Svět je někdy velmi, velmi kruté místo. Takový nepěkný kabaret, ve kterém já jsem za medvěda na koloběžce. Ale po dnešku jsem zase o fous chytřejší. Už si umím koupit nůž v Ikea.

Když je jednomu blbě.

19. července 2015 v 15:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pak je to blbý. Horší je, když se jedná o dítě. A úplný průser nastává, když jde o retardované dítě. To se pak na něj člověk kouká, jak tam sedí, na rozloženém gauči, poněvadž kdyby se ten složil, Maty by při jednom ze svých mnoha a mnoha a mnoha záchvatů mohl spadnout až dolů, na zem, tam, kde nemáme koberec, jen prďácké linoleum napodobující dřevěnou podlahu, a to by pak mohlo být úplně nejhůř, a uvažuje, čím si to ten malej kluk zasloužil. Že má takovou matku. Která to nedokáže zastavit.

Příšerný je i ten všeobjímající strach. Krásné slovo. Všeobjímající. Je to, jakobych měla srdce a plíce ve svěráku a nemohla se zaživéhoboha nadechnout. Hrůza z toho, co se děje, nemohoucnost s tím absolutně cokoliv udělat, strach pohnout se jen o krok, protože by mohl být špatným směrem. Přidat léky? Ubrat léky? Neublížili jsme mu něčím? Nemůžeme mu něčím ublížit?

Na nemocnici málo, na zdravý, plnohodnotný život moc. "Změňte léky", radí lékař po telefonu. "Ale připravte se na to, že to nějakou dobu potrvá, než klesne jejich hladina". Jakou dobu? Dny? Týdny? Jak dlouho se ještě budu dívat na to, jak Matýsek protáčí oči ke stropu, pomalu sklání hlavu až na klín, jako malý, unavený Budha a pak ztrácí vědomí? Počítám zlomky sekund a modlím se, aby to netrvalo dlouho. Aby se brzy probral. Aby se probral. A pak ještě jednou. A pak zase a znovu.

"Dejte Diazepam. Jako záchrannou brzdu."
Dali prášky podle rady, mraveneček stůně dál.
Jenomže, když člověk v tom vlaku už neví kudy kam, strojvedoucí mu poradí zatáhnout za záchrannou brzdu a ono se nic nestane, co pak? Co dál? Vyskočit? Další červená páka už neexituje. Je jen jedna. Co zbývá pak?

Snížili jsme léky, které mu nedělaly dobře. J. mě utěšuje, že pokud léky na určitou hladinu týden stoupaly, budou i týden klesat. Kéž by měl pravdu. Kéž by se po týdnu Matýskovi ulevilo a my si mohli v klidu užít léta.

Jediné, co mě drží nad vodou je, že se Matýsek dobře baví. Netuším, jestli je mu zle. Sedí na zadečku, zelený jako piková sedma, kruhy pod očima, že by na nich mohl cvičit, ale chechtá se. Evidentně ujíždí na nějakém veselém, diazepamovém tripu. Dobře tak. Aspoň NĚJAKÉ pozitivum. Že ty prášky dělají dobrou náladu.

Tak já budu čekat. Klidně pročekám celé léto. Stulím si Máťulku do náručí, což už jde při jeho délce a hotnosti dost špatně, ale vyžaduje to s železnou vytrvalostí, a budeme čekat, až léky zaberou tak jak mají. Však my se dočkáme. Jen ten strach, ten by se mohl odstěhovat.

"To nejde."

16. července 2015 v 18:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nemám tu větu ráda. Ano, jsem slaboch a zbabělec, používám ji, ale to nemění nic na tom, že ji fakt nemám ráda. Pokaždé, když už to vypadá, že přišel čas na její vypuštění z hu... úst, pořádně, opravdu pořádně si to rozmyslím. Mám jí totiž za ta léta plné zuby. Než mi došlo, že můj, potažmo náš život bude jen tak krásný, jak si jej zařídíme, byla jsem s Tonejde velká kamarádka. A proto se vždy nejprve hluboce zamyslím, úplně zkraje vypouštím preventivní "samozřejmě, není problém", načež přichází "ale počkej...." následováno, není-li bohužel vyhnutí, "to nejde.". Myslím, že mi ke cti slouží fakt, že se jedná většinou o případy typu účastnit se rodinného maratónského běhu, nebo odpolední workshop valašského skanzenu Vyšij si srdéčko s maminkou. Tedy pro nás poněkud neschůdné.

Dnes jsem se setkala s nádherným "To nejde." Byla jsem zcela výjimečně navštívit místní vinotéku, což nedělám často, dalo by se dokonce říci, že jen občas nebo velmi zřídka. Tak šestkrát, osmkrát do týdne maximálně, řekla bych. A dnes jsem tam navíc byla pro dárek sousedce, nikolivěk s cílem likvidace vlastních jaterních buněk. Těsně před zaplacením jsem byla samotným panem majitelem vyzvána k předložení zákaznické kartičky. Ti z vás, kteří očekávali občanský průkaz mají u mně body navíc, ale bohužel smolíka, páč já už dávno nevypadám na někoho, kdo je na jedno točené, přímo od pramene, moc mladej a nezkušenej. Tedy chtěla se po mně ta kartička. Pokaždé ji zapomenu. Opravdu, přísahám vždycky, ještě NIKDY jsem nebyla svědkem toho, jak fasujeme malé zelené razítko do příslušného chlívečku. Až dnes. Už už jsem chtěla panu majiteli dát automatickou odpověď, že "kartička je doma a je jí tam dobře" s jemným, sebeironickým pousmáním, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem doma nedávno našla kartiček asi pět v různém stupni orazítkovanosti. Tehdy jsem si dvě z nich dala do pěněženky, aby až půjdu příště po alkoholický mok, byly po ruce. Tedy jsem dnes nadšeně zahlásila, že kartičku mám! Dokonce DVĚ! A rovnou jsem poprosila, zda by se ze dvou dala přerazítkováním tří hroznů z jedné na druhou udělat jedna. Abychom jich doma neměli toliko.

"To nejde." dostalo se mi.

Překvapeně jsem vzhlédla od prodejního pultu, na kterém ležely obě karty, tři centimetry od nich dlaň pana majitele s pěti funkčními prsty a sedm centimetrů od této razítko se zeleným hroznem.
Ta razantní odpověď mě tak vyšokovala, že jsem v sobě nenašla sílu na svou vlastní. Zaplatila jsem, vzala z pultu peněženku, láhev s vínem i OBĚ zákaznické kartičky a s pořád tím samým překvapeným výrazem ve tváři jsem opustila prodejnu.
Byla jsem s nevidomou ženou v kině. Lezla jsem s vozíčkářem na Sněžku. Udělala jsem zkoušku z aerodynamiky, aniž bych jedinkrát otevřela skripta. Ale dnes jsem objevila úplně nový rozměr věty To nejde. Jsou to dvě hodiny a ještě jsem se nepřestala smát.

Zase ta chemie

15. července 2015 v 9:52 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jednou za kvartál je potřeba vyrazit na výlet. My tedy výletujeme častěji, nebo se o to aspoň pokoušíme, ale zrovna tato cesta do daleka zahrnuje návštěvu našeho skvělého, výtečného, milého pana doktora - neurologa, jenž si svůj velitelský stan musel rozbít, jako na truc, desítky a desítky, ba co dím, stovky kilometrů od nás. Jenže momentálně je to jediný lékař v této malé zemi, vybavené nadstandartním zdravotnictvím, který je ochoten se alespoň pokusit něco udělat s našimi malými epileptiky. Všichni ostatní zlomili hůl, hodili sekyrku do polen, vyvěsili bílý prapor, ti zbabělejší se před námi utekli do důchodu. (Dělám legraci. Paní primářky si nesmírně vážím a obdivuji ji, že vydržela tak strašně dlouho a byla (je) tak skvělá. Odpočinek si plně zaslouží.)

Tedy přišel čas, abych si sbalila to nejnutnější na jednodenní cestu, rozuměj dvě cestovní zavazadla a jednu obrovskou tašku s jídlem, nacpala to do kufru Arthura, co se nevešlo tam, tím jsem obložila děti a zbylé sedačky a vydali jsme se směr lepším zítřkům, na kontrolu. Která proběhla navýsost dobře, kluci byli strašně šikovní, nikdo nebrečel ani neblinkal a to včetně mně, takže jsme nafasovali recepty na léky na dalšího čtvrt roku, zprávy, poděkovali se, rozloučili se a spokojeně odkvačili domů. Kde jsem se nechtěla zdržovat detaily a zamířila rovnou do lékárny. A tam začala teprve legrace.

Pan magistr si prohlédl hromádku zajímavého čtení, kterou jsem před něj položila, nadechl se a začal plnit počítač před sebou dotazy dodavatelům. Samozřejmě jsme narazili na náš starý, dobrý Inovelnon, ale to jsem v danou chvíli odmítla řešit. Omluvila jsem se, že mám kluky v autě, přičemž venku je asi 49 stupňů, nechci vědět, kolik je uvnitř, že bych potřebovala odjet a zda by bylo možné vyzvednout si léky za den, dva, pokud se je šikovnému panu lékárníkovi vůbec podaří sehnat. Velice pečlivě jsem hlídala, aby se mi do tónu řeči nevloudila ani kapka sarkasmu nebo ironie, protože už mám Zkušenost a moc dobře vím, že existují léky, které se sice vyrábí, ale nikdo neví kde a jak se dají koupit. Pan magistr mě propustil se slibem, že udělá absolutní maximum.

Svůj slib dodržel. Po dvou dnech jsem si přišla nafasovat krabici, velikosti tak na cca 20 štěňat i s fenkou labradora, naplněnou až po okraj. Byla jsem jak překvapená, tak nadšená. Bylo tam opravdu všechno!!! Přemýšlela jsem, jak velké spropitné se dává lékárníkovi a pokud se neodměňuje v penězích, zda láhev vizoura bude akorát. Jenže pak přišlo jenže. Bylo mi vysvětleno, že náš pan doktor si s lékárníky pohrává a své recepty píše v záhadných šifrách, se kterými by měl problém i Mirek Dušín, a že mu museli párkrát telefonovat, zda tento lék myslel opravdu tak, jak jej myslel, a zda si je vědom, že toto dávkování by nepomohlo ani mravenci, o třicetikilovém dítěti nemluvě. Nakonec se prý domluvili a léky se objednaly.
Ulevilo se mi. Aspoň něco jde jednoduše.
Dívala jsem se do krabice, poznávala jednotlivé názvy, má spokojenost rostla, až jsem narazila na úplně neznámou krabičku.
"Mohu se zeptat co to je?"
"Orfiril."
"Ale Matěj bere jiný."
"Nám to bylo taky divné, ale na receptu byl opravdu tento."
"Co se stane, když má brát modrý a já mu dám bílý?"
"To já nevím."
Nechtělo se mi. Úplně zoufale se mi nechtělo telefonovat panu doktorovi a debatovat s ním na téma špatného léku, nového receptu, posílání poštou, vyzvedávání a nového shánění po lékárnách. Rozhodla jsem se, že to risknu. Orfiril jako Orfiril, být barvoslepá, rozdílu bych si ani nevšimla.

Samozřejmě, že trochu přeháním a doma jsem ten telefon zvedla. Dozvěděla jsem se, že čistě teoreticky, ale opravdu JEN teoreticky, by záměna barvy vadit nemusela. A že si mám podle toho upravit dávkování a podat bílý místo modrého, uvidíme, co to udělá.
Ach jo.
Byla to sice lepší varianta, než mnou obávaná záměna, ale až po položení telefonu mi došlo, že nevím JAK upravit dávkování. Znovu volat na druhou stranu republiky se mi opravdu strašně, hrozně moc nechtělo.

Je tomu čtrnáct dnů a pořád se mi ještě nechce. Staré zásoby naštěstí ještě nedošly, tedy mě nic nenutí, ale s postupujícím časem má nechuť roste a pokud to takhle půjde dál, Matěj už nikdy žádný Orfiril nedostane. Ani modrý, ani bílý, ani růžový s hvězdičkama. Mezitím došlo k nepěkné epileptické příhodě, kdy nám chlapeček začal omdlévat jako na běžícím pásu. Osm záchvatů do hodiny se po ránu stalo normou. Bylo mi to divné a bylo mi to líto. Takže nezbylo, než zavolat. Jak já tyhle konzultace po drátě nenávidím. Já se neumím pořádně vyjádřit, pan dokotor na základě mých zmatených slov nemůže pořádně pomoct, EEG si z prstu ani jeden nevycucáme a I KDYBY, můj popis "kopeček, kopeček, rovná čára" by mu byl stejně k prdu. Takže se snažíme oba nějak domluvit a nějak těm mým dětem pomoci.

Tedy dnes vlastně ani nemám pointu článku. Orfiril jsme nevyřešili, nepřišla na něj, na potvůrku, ani řeč. Oba jsme se shodli, že podezříváme úplně jiné antiepilptikum, že se nám nelíbí, ale že byly doby, kdy klukům dělalo dobře, tedy uděláme hokus pokus, čáry máry fuk a prostě se vrátíme na dávku, kdy byl svět ještě v pořádku. Byla jsem ráda, že řešení, bude-li správné, je takhle jednoduché. A barvičky léků se nechám na jindy, v nejhorším si koupím fixky a z bílých tabletek si udělám blankytně modrou, jen to hvízdne.

Tak poslouchej, holka.

14. července 2015 v 15:03 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak mi to vysvětlili. Jak se věci mají. Konečně jsem to pochopila, konečně mám jasno, konečně mi, lidově řečeno, docvaklo. Na všechno se dá dívat z více úhlů a z různé perspektivy. Někdy je potřeba mikroskop, někdy by člověku nestačil meteorologický balón. Pokud jde o mně, chtělo by to pár facek.

Je o mně obecně známo, že jsem povahy jemné, introvertní a velice zasmušilé, "smutná, jako šafářův dvoreček", dalo by se říct. Jsem trošičku sebestředná, pořád mám pocit, že ta zeměkoule by se měla otáčet kolem úplně jiného těžiště, nejlépe toho mého, jež zove velikosti pozadí štýrského valacha. A s tímto pohledem na sebe, na svět a na věc já kráčím po Zemi. Nejraději bych probrečela své pomalu odkvétající mládí a s radostí bych se schoulila do tepla svěrací kazajky bohnické léčebny, nadopovaná antidepresivy až po okraj. Jenže to nejde. Je potřeba, abych fungovala relativně normálním způsobem, starala se o děti, o zřítelnici oka mého, chodila do práce a po kavárnách s přáteli. Proto mám je a tento blog, abych měla kam vypisovat své nekonečné smutky.

Až těm kamarádům jednou došla trpělivost. Jen počkej, laskavý čtenáři, Tebe to taky čeká.
Zase jednou poslouchali, jak to mám těžký a jak se to nedá vydržet a jak jsem proto unavená a smutná, poněvadž vláčím na svých útlých bedrech tíhu celé této nepovedené smečky a už nemůžu. Můj muž nemůže taky, ale je to chlap hodnej a šikovnej, na rozdíl ode mně, nemá potřebu tohle někomu cpát pod nos. Je to můj hrdina. A proto si musíme odpočinout, lehnout a spát a neprobudit se týden, ale nemůžeme, páč nemáme ani babičky, ani tetičky, prostě žádné příbuzenstvo, které by nás našeho jha aspoň na chvíli zbavilo a děti místo nás chvíli opečovávalo. A strašně nás to štve.
Na což mi kamarádi řekli:
"Tak poslouchej, holka. My tě sice máme rádi, míváš i světlé dny, kdy je s tebou sranda, třeba na prvního apríla nebo tuhle, jak se volil Havel prezidentem. Jenže to jde s tebou z kopce. Nadáváš a brečíš a když ti člověk řekne, abys nebrečela, že to bude dobrý, že on už něco vymyslí, to aby se utekl někam za roh, než mu jednu ubalíš. Pošleš ho do prdele, že nic nechceš a nepotřebuješ, že máš všeho dost a začneš s těma slzama nanovo. A nás to nebaví. Buď si teď utřeš soplíky, řekneš kde to bolí a co pro tebe můžeme udělat, nebo si běž otravovat někoho jiného."
Uf.
No, co vám budu vyprávět, zabolelo to.
Měla jsem potřebu se obhájit, že přeci pláču oprávněně, že to tady vážně stojí za dvě věci (tedy za fekální hmotu a za nic), ale neposlouchali. Trvali na tom, že se mám postavit do latě.

Dobrá tedy. Jsou-li v přesile, asi budou mít pravdu. Přestanu nadávat a něco udělám. Zvedla jsem telefon, zavolala jsem kamarádce K., kterou budou příští úterý vsazovat do zlatého náhrdelníku, a ta mi nadšeně odkývala celý (počkejte si, stojí to za to) víkend hlídání. Ne, že by to bylo poprvé, jejích služeb si ceníme a už jsme je párkrát využili, ale pokaždé je to skvělé a nádherné a fakt je potřeba si její ano, samozřejmě, není problém, užít, prožít a prodýchat.

Načež přijela jedna z kamarádů na kafe. Když jsem jí povyprávěla, jak mě mrzelo, že na mě byli oškliví a chtěli mi pomáhat a jak jsem se toho chopila sama a jejich slova jsem si vyložila tím jediným správným a povzbuzujícím způsobem, dostala jsem od ní další "Tak poslouchej, holka."
"Tak poslouchej, holka. Je hrozně těžký bavit se s někým, kdo si myslí, že má trabl, kterej si zavinil sám a tudíž nemá nárok, aby ho z něj kdokoliv jiný tahal. Víš, co my slyšíme, když mluvíš?
- já jsem Prdlá Prvomatka, která má fakt hodně nemocný děti, ale může si za to sama.
- od nikoho nic nechci, poněvadž by mu to mohlo způsobit starosti a mohlo by to uvrhnout v trabl jeho.
- zvládnu všechno na světě, rukou mám víc než chobotnice.
- mělo to tak být, tedy si svou hořkou kaši vyžeru až do dna. sama.
- určitě to má nějakej hlubší smysl, že trpím, počkejte, až na něj přijdu, neva, když se do tý doby sesypu.
- a vůbec. Nechte mě být, zalezu si pod topení a umřu, jen, co se postarám o kluky."

To, co mé uši slyšely, odmítl mozek zpracovávat. Takhle přece nemluví normální, příčetná ženská. Kdyby mi tohle o sobě vyprávěl kdokoliv jiný, nechám mu na místě udělat test na alkohol a tvrdé drogy.
Dobrá.
Netřeba si hrát na hrdinku.
Prosím, pomozte, kamarádi, přátelé, známí, i vy, cizí lidé, kteří tohle čtete.
Buďte tu pro mně.
Poslouchejte, čtěte, když budete mít pocit, že potřebuju pohladit, pohlaďte. Když se vám bude zdát, že bych si zasloužila novinama po čumáku, zabalte je do měkkého froté ručníku a buďte opatrní. Já už mám svých bolístek dost.
Sem tam mě můžete obejmout. Když se nebudete bát.
Buďte tady se mnou a nenechávejte mě tu samotnou.
Nenechte mě upadnout, protože se může stát, že bych se sama, bez Vás, už nezvedla.
Nekřičte na mě.
Jen buďte.
Děkuju.
Vaše Prdlá Prvomatka

Kam dál