Na Silvestra

31. prosince 2017 v 19:23 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Úplně vidím mou kamarádku Magdalénu, jak nějakou dobu před Vánoci procházela obchodními domy a tu a tam ji napadlo: "Tohle by se mohlo moc líbit Prdlé Prvomatce." Takže tu koupila nádherný diář, přesně takový, jaký bych si koupila, kdybych bývala letos nezapomněla, jak je mým dobrým zvykem. A tam pořídila úžasný krém. A abych toho pod stromečkem neměla málo, do úhledného balíčku přidala krabičku čaje. Evidentně si dala s výběrem dárků velkou práci.
Co jsem v balíčku našla já? Diář proti skleróze a demenci, které se o mě už léta pokoušejí, nutno dodat, že ne úplně marně. To jako, abych nezapomínala a pokud přeci jen zapomenu, abych si uvědomila, že jsem měla uposlechnout starší a moudřejší a školní besídku si do diáře řádně zapsat. Pak tu byl krém proti vráskám. No jasně. Holce bude hnedle čtyřicet, mládí v hajzlu, do důchodu daleko, tak aby těch pár let, co jí ještě zbývají, nějak vypadala. Že. A ve finále tu máme Purify&slim čajík, kdyby mi to hned nedošlo, s umně vyvedeným štíhlým, jako deska plochým pupíkem pod vyhrnutým tričkem.
Fakt je ten, že byť jsem si dárky vyložila po svém (a samozřejmě naprosto mylně, Magdalénka je moc hodná holka), po jejich rozložení na konferenčním stolku se mi po tváři rozlil úsměv, který se záhy proměnil v nezřízený chechot. Mezi jednotlivými záchvaty smíchu a škytáním jsem J., který se o můj podivný stav úzkostlivě zajímal, vysvětlovala, že jsem do dárku dostala vzkaz: "Jsi stará a tlustá a co je nejhorší, vůbec nic s tím neděláš. Na!"
A potom jsem našla pod stromečkem toto, a svět se dal zase do pořádku:


Děkuji, K., jsi nejlepší nejka na světě.
Tohle ale nemělo být o chlubení tím, kolik mám úžasných přátel a jak moc je mám ráda. I když teda mám. Kamarádka B. se nějak někde dozvěděla (neměla jak a kde, nikde jsem se se svým ultratěžkým bolem nesvěřovala), že jsem si během letoška rozbila dva oblíbené čajové hrnečky a že kudy chodím, tudy koukám, jak bych je mohla nahradit. Protože, dámy a pane, takový hrnek na čaj, to není záležitost jedné návštěvy Tesca. Aby vám nápoj z něj chutnal, musí to být šálek přesně do ruky, odpovídajícího tvaru a správně zdobený. A úplně nejlepší je darovaný. Z toho chutná i ricinový olej, můj Máťa by vám mohl vyprávět. Tedy jsme dva nádherné hrnky (píšou na nich, že na kafe a na čokošku, ale to je úplně jedno, strouhaný zázvor s medem a citronem z nich chutná jako božská mana) dostali od B. a tímto jí velmi děkujeme, neb mi udělala obrovskou radost.
Za všechny dárky jsem nesmírně vděčná. I když některé z nich byly jen dětský úsměv. I to se počítá. Jsem neskutečně ráda, že jsem dva krásné letos dostala. Do Nového roku bych chtěla popřát nám všem, ať máme pořád být za co vděční. Ať to bude nové růžové Porshe nebo pistáciová zmrzlina. Ať si každý jeden z těch třistapětašedesáti dnů (teď jsem třeba vděčná, že se mi povedlo napsat tak krkolomnou číslovku) uvědomíme, že můžeme být rádi, že jsme rádi.
Pak jsem taky moc ráda za svou varnou desku, u které jsem teprve včera objevila funkci udržování teploty, tedy se mi na ní už půl hodiny ohřívá svařáček.
Krásného Silvestra nám všem!

P.S. Když už jsme u tématu, jsem vděčná za vaše laskavé nabídky. Prázdnin, čokolády i pudinku dr. Oetkera (za tu zvláště). Všechny je čtu a všechny mi dělají obrovskou radost. Bohužel, někdy se zapomenete podepsat, někdy mi na sebe nenecháte mail a někdy si prostě uvědomím, že nemusím mít ani prázdniny, ani čokoládu, že mi bohatě stačí mít člověka, který je pro mě má schované. Děkuji.
 

Vánoční

22. prosince 2017 v 14:42 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Milý Ježíšku,

tento dopis píši po tisícíprvé (no dobře, do čtyřiceti se vejdu), tedy nebude oplývat ani fantazií, ani umem, natožpak rozmanitostí. Dárky, které bych letos ráda dostala bohužel nejsou na trhu volně prodejné. Nemají je e-shopy ani kamenné obchody, nevyrábí je děti, oblepeny krepovým papírem a stuhami, ve školkách či ve školách. Jelikož od útlého dětství moc dobře vím, že dárky dětem, které v Tebe věří, nosíš Ty a jen těm chudinkám obelhaným, které věřit přestaly, je musí kupovat rodiče, má naděje, že dopis dostaneš a aspoň jedno malé přání ze seznamu splníš, je bezbřehá (to jako velká. Nechci tady dělat ramena, jaký mám literární talent, ale uznej, Ježíšku, že to slovo je kouzelné).

Tak tedy:

Čas. Ráda bych pár minut, maximálně hodinku denně navíc. Na hraní s dětmi. Na chystání úžasné jogurtové snídaně na další den, kterou jsem se teprve nedávno naučila a po které se můžu utlouct. Na okopávání lilií, chuděrek zanedbaných a na jedno objetí s manželem navíc.

Trpělivost. Vydržet čekat a neremcat u toho. Pochopit, už jednou konečně, že věci přijdou v pravý čas. Když ty léky nezaberou, najdeme jiné. Když se epileptické záchvaty zhorší, půjdeme k doktorovi. Když na mě nejkrásnější boty na světě v obchodním domě nepočkají, koupím si ty hnědé. Trpělivě vyčkat. Jo, to bych chtěla umět.

Odpočinek. Aby se mi můj muž nesmál, že když mám volné odpoledne, čistím během něj umyvadla. Chtěla bych si umět sednout do Matýskova houpacího křesla, vzít do jedné ruky knížku, do druhé hrnek s teplou čokoládou a aspoň hodinu nedělat vůbec nic. Zatím se to učím a jde to ztuha.

Sílu. Jako kůň, prosím. Do zad, do svalů na rukou a vlastně i na nohou. A taky trochu té psychické. Abych na těch nohách dokázala stát a neskládala se jako domeček z karet pokaždé, když přijde špatná zpráva. Abych na ramenou unsela vše, co je potřeba a nepraskala mi páteř při každém kroku.

Pokoru. Té bych potřebovala malounko víc, kdybys ji sehnal. Nějaké srolované noviny, kterými bych mohla svou pýchu sem tam praštit přes čumák. Sklonit hlavu a přijmout věci tak, jak přicházejí a takové, jaké jsou.

Víru. Že všechno bude dobré. Že všechno JE dobré. Že mé děti netrpí. Že je jim na světě hezky.

Naději. Pro dny, které přijdou. Umět doufat, že budou krásné, jako ty dosavadní, plné smíchu a radosti.



Prdlá Prvomatka s rodinou Vám přeje kouzelné Vánoce,
bohatou nadílku, pohodu v hlavě, klid v duši a lásku v srdci.

Malá reportáž o velkém větru

1. prosince 2017 v 16:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Vím, že už je to dávno.
Vím, že jsme to prožili všichni a katastrofy a tragédie se děly všude.
Ale dokud vám barvitě nepopíšu, jak jsme v říjnu trpěli tady, bude tenhle článek trčet v mé hlavě jako špunt. Nedozvíte se, jak jsem se srazila s blbcem, potažmo blbkou, ani jak slaví vánoce mí kolegové. A to přijdete o hodně.
Tak tedy:

Lokace: malá, zapadlá vesnička, velmi, opravdu velmi větrný den. Vítr toho dne dostal i křestní jméno a to už pro meteorologický jev něco znamená. Neděle.

09:05 V našem domě vypadl proud.
09:07 J. zkouší pojistky, neúspěšně. Odchází ke kiosku na kraji zahrady, vrací se se stejným výsledkem.
09:10 Zevrubná kontrola zásob baterek, baterií a svíček. Vše je v chodu, jedna čajová svíčka putuje na záchod, aby tam vytvářela atmošku.
09:55 Docházíme k rozhodnutí, že nás dům bez televize, internetu a Nintenda nebaví, děti dtto, rozhodujeme se navštívit obchodní centrum, v naději, že tam televize, internet a Nintendo hraje.
11:06 Cestou domů narazíme na překážku - padlý strom. Couvám po silnici, kerá je na otočení našeho Mazlíka příliš úzká a J. informuje odpovědné orgány o kalamitě. Od PČR dostává informaci, že 2 ze 3 silnic vedoucí k naší vesnici mají stejný problém a hasiči jsou od božího rána v terénu. Kdy, či zda se k tomuto stromu dostanou, zůstává otázkou.
11:30 Po příjezdu k domu sledujeme, že soused svítí. Hurá, elektrina je zpět. Po vystoupení z auta slyšíme z jeho sklepa nezaměnitelný zvuk dieslového agregátu. Sakra. Umíráme závistí.
11:42 Ohřev oběda poněkud marně na elektrické varné desce nebo v elektrické troubě. Máme dilema. J. nachází na internetu návod (nabitý mobil se vyvažuje zlatem) na nouzový ohřev jídla pomocí hrnků a čajových svící. Nebojí se toho a zakrátko na provizorním sporáku ohřívá klukům oběd. Gratuluju si, že jsem vařila včera.
11:58 1,5dcl omáčky ohřáto na pokojovou teplotu. Vzdáváme se.
12:03 Odnášíme obsah ledničky ven na studené dlaždičky, na mrazák kašleme, 10% ztráty povoleny. Navíc nevíme, jak pomocí hrnků a čajové svíčky vyrobit led.
12:07 V domě se citelně ochlazuje. Hledáme deky a peřiny pro hosty.
12:16 Voláme horkou linku ČEZu, bezvýsledně. Raději vyvěsili všechna sluchátka.
12:41 Sousedé vypínají agregát. Chvíli doufáme, že je to proto, že už mají elektřinu ze sítě. Po několika minutách nám dochází, že jim došla nafta.
14:30 Volají hasiči, jestli prý je strom spadlý přes silnici stále spadlý. J. odpovídá, že opravdu neví, momentálně se nachází několik desítek kilometrů od místa pádu. A ne, nemá v úmyslu tam sjet.
14:48 Naskakuje elektřina. Slavíme. Rozbíhá se pračka, přerušená uprostřed programu, hraje televize, jen ten kotel nám dělá starosti.
16:24 Kotel stále nespíná. Volám hvarijní plynové společnosti. Navzdory odvážným reklamám, že všichni pracují 24/8 a dojedou všude, dnes nepracuje nikdo a nikdo nejezdí až do Horní Dolní. Máme zatopit v krbu. Chm. Tak to abychom ho postavili.
17:42 Pan plynař ve vedlejším městečku mi jako zázrakem zvedá telefon. A hned hlásí, že stojím ve frontě, která končí středou. Teď mi nemůže ani pomoci, ani poradit, neb jede s dětmi do kina.
18:01 Opět volají hasiči a opět chtějí vědět, zda se strom nezmátořil, nezvedl a nezakořenil. J. trvá na své verzi, že je daleko a neví.
18:27 Už 1,5 hodiny tlačíme vodu do kotle i očima, všechny ventily naplno otevřeny, výsledky zatím veškeré žádné, ručička na tlakoměru ostentativně trvá na své nule. Oblékám děti do čtvrté vrstvy, hledám zimní spacáky.
19:24 Kotel topí, mrazák mrazí, děti nadávají, že je jim v oteplovačkách horko. Odvolávám plynaře objednaného na středu, J. shání dieslový agregát. Svět je zase v pořádku.
 


FAQ

19. října 2017 v 19:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pro neangličtináře: zkratka anglického výrazu Frequently Asked Questions - Často Kladené dotazy. Česky ČKD. Když se anglická verze přečte správně, může to znamenat, že máme jít tam, kam slunce nesvítí. Což se mně osobně velice líbí.

Jak to děláš, když jdeš s oběma klukama ven?
- Mám v každé ruce jeden kočárek. Je to maličko posilovna, trošku aerobik, hodně sranda a dost trapas.

Jak poznáš, co kluci chtějí?
- Nepoznám. Ve snaze uhodnout, co se snaží zrovna "říct" hrajeme Všechno lítá, co peří má a já věčně prohrávám. Navíc, mí chlapci s jejich neomezeným smyslem pro humor velmi často mění svou znakovací sadu, tedy to, co včera znamenalo "napít", může být dnes "bolí mě zuby" nebo "snědl jsem brouka".

Jak jsou na tom kluci?
- Blbě. Vždycky blbě. Mají denně několik epileptických záchvatů, ze kterých je, počítám, imrvére bolí hlavy. Jsou obouchaní jako spadaná jabka a samozřejmě je to moje vina, poněvadž každá matka je zodpovědná za všechna bebíčka. Pokud nesnášejí rajskou, mají smůlu, když mi to nedokážou říct. Milují-li bramborové placky, jsou zase v pasti, protože to nevím, tudíž je nedělám. Na své oblíbené jídlo tedy teoreticky můžou čekat až do puberty, a ani tak se nemusí dočkat. Ježíšek jim nosí dárky, o které nestojí, musí jezdit na prázdniny tam, kde se jim možná nelíbí. Nemají absolutně žádné hlasovací právo, všechna rozhodnutí za ně dělají dospělí. Úplně všechna, i ta blbá. Mají zkažené dětství a vyhlídky nejsou příliš nadějné.

Nechceš s něčím pomoct?
- Chci. I když říkám, že ne. Vemte mi z ruky dětskou lžičku, vytrhněte z náruče brečící dítě, odveďte mě do hospody a nechte mě aspoň na chvilku zapomenout.

Jsi v pohodě?
- Nejsem. Jsem profesionální lhář. "Na tváři lehký smích, hluboká v srdci frustrace." Pořád mě něco trápí. Postižení kluků, strach z budoucnosti, strach o budoucnost, srdce roztrhané na malé kousky z milionu vyplakaných dětských slziček.

Nepotřebuješ něco?
- Ano. Potřebuju, aby mě někdo obejmul a řekl:" Všechno bude v pořádku. Tady máš čokoládu a milion dolarů."

Čím se dobíjíš?
- Těšením se. Mám 7 let rozvyšívaný velikonoční ubrus, tři roky otevřenou učebnici francouzštiny pro mírně pokročilé a rok mi schne keramická hmota v šuplíku. Každé ráno vstanu a těším se, jak si po tom, co udělám, co je třeba, budu hrát. Pevně věřím, že ten den jednou nastane.

Jak to zvládáš?
- Nezvládám.

I mistr tesař se někdy utne

17. října 2017 v 20:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Přišel nám Dopis. Ne ledajaký. Byl to dopis s pruhem. Nemám pruhy ráda. V drtivé většině případů věští neštěstí a zmar. Kór ty modré. Ale tento už byl ve schránce a nedalo se nic dělat. Předstírat, že nejsme doma bylo v danou chvíli k prdu, stejně tak odmontovat poštovní schránku z vrátek a spálit ji spolu se spadaným listím. Schválně, jak by hořela, kamarádka plechová.

Tedy jsme v ní našli Obálku s pruhem. A co víc, byla adresovaná mně. To nebylo fyzicky možné. Jsem nejopatrnější a nejlepší řidička na okrese. Když někde silničáři napíšou padesát, nastavuju tempomat na 30km/h. Narazím-li na značku Dej přednost v jízdě, zastavím, a jdu autům zprava umetat jejich pruh. Já prostě NEMŮŽU DOSTAT POKUTU!

J. se samozřejmě mohl potrhat smíchy. Jsem profesionální spolujezdecký kibic, kdybych ho během minuty pětkrát neupozornila na chybu v jízdě, myslel by si, že jsem usnula nebo rovnou umřela. Takže ze mě měl pěknou pr...ču. Až do chvíle, než jsem se z pošty vrátila. Poněvadž cestou pro Obálku, na čerstvém povětří, mi došlo, že máme "prohozená auta". Já jezdím v jeho, on v mém. Kdyby zůstal zachován institut osoby blízké, z pravidel silničního provozu bychom my dva udělali trhací kalendář. Takhle nám pokuty chodí, ale zrcadlově.

Doma jsem mu obálku se smíchem plným škodolibosti a zadostiučinění omlátila o hlavu. Pyšný na sebe nebyl, budiž mu ke cti, že jel na padesátce jen o fous rychleji. Později na stanici vyšlo najevo, že kdyby to stáhnul o kiláček, žádná Obálka se nekonala. Ovšem teď už bylo pozdě bycha honit.

Následujícího dne přišel Dopis jemu. Jiného data, jiného místa. A tentokrát bylo jasné, kdo je hříšníkem, potažmo hříšnicí. No bóže, říkala jsem si, jednou on, jednou já. Ovšem zábava nastala až v okamžiku, kdy jsme Obálku otevřeli. Zjistili jsme, že v době, kdy já dřela do úmoru za sedmero horami a sedmero řekami, v údolí tak hlubokém, že se do něj neodváží ani jeskyňáři, a J. seděl poctivě na židli v posluchárně, coural se náš Mazlík ulicemi stověžaté matičky a páchal přestupky. I napsali jsme Organizaci lejstro, že my nic, my muzikanti, naše auto stálo zaparkované, ruční brzdou zajištěné daleko od místa činu a my za něj ručíme vlastními hrdly. Je to sice vůz mladý, ba přímo dětského věku, tedy se od něj nějaká ta lotrovina očekávat dá, ale špatné parkování bez asistence řidiče je i na něj čin hodný Davida Copperfielda.
A čekali jsme.

Po několika dnech opravdu došel dopis, že se Organizace omlouvá, že se vloudila chybička, ale že se jim to stává maximálně jednou, dvakrát, za uherský rok. A prý, ať NIC NEPLATÍME (zopakováno 3x, potřetí zvýrazněno), na žádné naše finanční transakce nebude brán zřetel.

To byla tak asi nejhezčí pokuta, jakou jsem kdy dostala. Někdy mají věci prostě dobré konce.

Klid, mír a pokora

25. září 2017 v 18:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako správný, chronický cholerik, jenž se svým pokřiveným charakterem nijak netají, naopak, lítá jako čert z krabičky při sebemenší příležitosti, jsem s postupujícími léty nemohla dojít nikam jinam, než sem. Ke stavu, kdy si přeju ticho a klid. A aby mi všichni vlezli na záda. Což je, samozřejmě, fyzikálně nemožné, neb můj naturel mi velí být neustále v jakémsi stavu přednasranosti a skorovzteklosti. Ticha a klidu si se mnou člověk moc neužije.

Jenže, jak roky ubíhají a člověk pobírá jakési stařecké moudrosti (opravdu jsem v tomto směru opatrná a čerpám z rezervoáru všeho vědění jemně a po lžičkách, aby neubylo a dostalo se také na ostatní), zpomaluje a zklidňuje tempo. Už není potřeba se nikam hnát, jeden má vše, po čem kdy srdíčko toužilo a čeho nedosáhl, to už mu stejně ujelo posledním rychlíkem, tedy pozdě bycha honit. Což mi, samozřejmě, nebrání ve snění o černém sporťáku kabrio a domě na pláži v Coloradu.

Radosti a strasti života s postiženými dětmi, rakovinou a zřítelnicí oka mého mě naučily, že není potřeba běžet, utíkat, mít všechno hned, teď a tady. Zjistila jsem, že věci, které jsou mi souzeny, si ke mně cestu tak jako tak najdou. A ty, které dostat nemám stejně nikdy nebyly a nebudou moje. Ani, kdybych se na svou krásnou, blonďatou hlavinku postavila. Že předměty ztracené potřebovaly nové majitele a já jim mám na cestu zamávat a popřát štěstí, nikoli plakat nad rozlitým mlékem, či zapatrošenými náušnicemi. Že fronta na poště má svůj účel, který se nemusím dozvědět, ale důležité je, abych těch třicet minut v klidu stála a čekala. Stát a nedělat nic je někdy velice, velice dobrá věc.

Že všechno, co ke mně přichází je dobře. Štěstí, smůla, pátá ve sportce nebo rozbité auto. Že to mám přijmout a počkat, co to člověku dá. Ono to vždycky, přísahám, abslolutně vždycky něco přinese. Je fakt, že ne nutně mně, což je myšlenka, kterou teprve sežvýkávám, ale už vím, že totálně všechno má svůj význam a důležitost. A takhle se prdlá prdlá prvomatka učí pokoře.

Řeknu vám, je to výzva. Neřvat, nenadávat, v klidu to vydejchat a jít dál. Nedejbože poděkovat Bohyni zaseknutých šuplíků. Ani ze srandy.
Třeba zrovna nedávno, Matýskova zlomená noha. Jako správná špatná matka jsem ten den trávila v zaměstnání, tedy jsem, díkybohu, nebyla strůjcem utrpení svého syna. Jenže jako cholerik a vztekloun musím vědět, kdo mému děťátku ublížil. Musím toho člověka najít a poprávu potrestat. Svrhnout ho do plamenů pekelných a nechat na něj čerty čůrat žhavou lávu. Je zvláštní, že nikdo, kdo toho dne přišel s Máťou do kontaktu, o ničem neví. Nikdo si ničeho nevšiml. Počítám, že Máťa svou bolest nesl jako správný chlap a řval o sto šest. Nebo si aspoň zanadával. Minimálně, čeho jsem si všimla později já, dával svůj fialový nárt ostentativně na odiv. Marně. Otec, chůvy, učitelé, asistenti, řidič autobusu, nikdo si nevšiml, že by měl Matýsek zkřivený vlásek na hlavě nebo nedejbože zlomenou nohu. Zajímavé. Chm.
Ovšem pozor, teď vstupuje na jeviště Pokora. Nádech, výdech. Stalo se. Odestát se to nedá, kost je na dvě půlky. Odkdy či odkud, Matěj neprozradí, tvrdohlavě mlčí. Možná, že někoho kryje. Někde upadl? Někdo upadl na něj? Strčil nohu pod železniční pražec a pak ji nemohl vytáhnout, když kolem projížděl rychlík do Benešova? Nevíme. A nejspíš se to už nikdy nedozvíme. Ale co víme s naprostou jistotou je, že paní R. tentokrát nevyšilovala, na nikoho neřvala, nikoho křivě neobviňovala, zachovala klid a ticho. Spolkla to jako nutné zlo. Nohu svému synovi pofoukala, odvezla jej na srádrovnu a tam mu nechala vyrobit jeho první prďáckou dlahu. Nechodícímu dítěti. Ještě teď se tomu oba smějí. Ona, protože je to ve finále legrace, jak dokáže dětská kost prasknout sama od sebe, aniž by si kdokoliv všiml, on, poněvadž díky dlaze ho noha přestala bolet a zase může kopat do konferenčního stolku, na který si máma dává horké kafe. Se sádrou je to totiž o dost vyšší level.

Byla jsem na sebe dost pyšná. Jedno z mých prvních malých vítězství nad sebou samou. A musím přiznat, že bylo velice příjemné. Za odměnu jsem dostala dárek od Šimonka, který to odpoledne, kdy jsme se vrátili z nemocnice, strhnul na sebe mikrovlnnou troubu. Je v prdeli. Ta mikrovlnka. Dítě ne, trouba spadla vedle něj a svým hlimíkovým rohem se zaryla hluboko do plovoucí podlahy, takže Šíma se oklepal z leknutí, utřel si nudli a odcupital ničit něco jiného někam jinam. A já, překvapivě, opět neřvala. Byla jsem klidná jako želva a šťastná, že se nikomu nic nestalo. Na podlaze přibyla další záplata, těším se, až dosáhneme zatím blíže neurčeného počtu těchto samolepek a rozhodneme se vylít obývák betonem. Bude to tady moc pěkné.

Bůh ztracených klíčů mě zkouší. A evidentně se dobře baví. Neva, bavím se s ním. Momentálně bojuju s úředním šimlem a přeskakuju jednu kládu za druhou. S úsměvem a grácií. Ono to nějaký důvod má. Minimálně ten, že život, braný jako hra, je jednodušší, lehčí a je větší sranda.

Otázky a odpovědi

17. září 2017 v 17:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Proč a za co?
To je základní otázka, kterou si kladu dnes a denně. Ne, že by mě to zas až tolik bavilo, popravdě mám příjemnější věci na práci, třeba hlídat trpaslíky vytírající podlahu nebo četbu náročné literatury od světoznámých autorů jako Rosamunde Pilcher či Ingy Lindström. Ale při pohledu na mé dva syny, trpící pod jhem svého postižení a hlavě té svinské epilepsie, se nemůžu ubránit dojmu, že jsme někdy někde, všichni a kolektivně, udělali někomu něco strašně ošklivého.
A otázka zní, kdy, kde a komu, kdo z nás jakou špatnost provedl, aby poškozeného vzteknul takovým způsobem, jež by si zasloužil utrpení daného kalibru. Nemluvím o sobě. I když jsou okamžiky, kdy si sednu nahoře do nejtmavšího koutku pod střechou, ozbrojím se kapesníky a brečím nad svým těžkým životním údělem až do totálního vyčerpání. Pak se zvednu a jdu se starat o děti nebo o domácnost nebo o lásku svého života nebo o zahradu, prostě o cokoliv, co zrovna hoří. Tady furt něco hoří. Evidentně své povinnosti někdo dost fláká.

Ale zpět k tématu.
Kluci si před pár lety ke svým neduhům a problémům pořídili zábavu, která jim až do té doby v životě evidentně bytostně scházela, mou přítelkyni epilepsii. Šimonek šel cestou nejmenšího odporu a jeho nemoc se projevovala "pouhými" záškuby. Máťa se s tím nepáral a upadal rovnou do bezvědomí. Kdykoliv, kdekoliv a navzdory kvantu podávaných medikamentů. Když to mladší Šimonek viděl, došel k závěru, že byť je menší, nemusí trpět méně a své záchvaty letošního léta proměnil ve velmi nepříjemné, bolestivé a jak vidno dost nasírací svalové křeče. Prostě se zkroutí do uzlíčku, až se nemůže nadechnout. Naštěstí se během jeho záchvatu dá napočítat maximálně do deseti, ale i těch deset je v některých případech příšerně vysoké číslo.

Přemýšlím proč. Za co. Čím si dvě malé děti zaslouží taková muka. V životě na nikoho neukázali prstem, neřekli křivého slova, nevlepili facku. Nikdy. Jsou hodní až na půdu.

Snažím se seč můžu tu nemoc přeprat. Jezdím po doktorech, nemocnicích, zdravotnických i nezdravotnických zařízeních, prosím a oroduju. To mi jde a budu to dělat, dokud se kluci neuzdraví, nebo mě definitivně neklepne. Ale nikde nemůžu dostat odpovědi na své otázky. Proč. Proč my. Proč oni. Za co. K čemu. Hledám a nenacházím. Už leta.
Až mě to přestalo bavit. Ty odpovědi nemají lékaři, rehabilitační odborníci, zdravotní sestry v ústavu, má matka, nikdo. Existuje jen hromada teorií. Některá náboženství tvrdí, že je to karma. Kluci v některém z minulých životů zlobili a za trest jsou teď postižení a imrvére je bolí hlava. Podle islámu je existence handicapovaných nutným jevem a zkouškou, za kterou je odměna, jak pro postiženého, že obstál v těžké životní zkoušce, tak i pro společnost, že se o něj dokáže postarat. No bezva, kluci se můžou začít těšit. Židovský, potažmo křesťanský Bůh na dané téma mlčí. Velice srdnatě a sveřepě. Říká, že na postižené máme být hodní, ale proč jim dal svůj danajský dar už nezmiňuje.

A pak jsem na to přišla. Když jsem měla pocit, že jsem konečně dosáhla dna. Když v jedné chvíli Šimonek křičel bolestí a leknutím po záchvatu a Matěj se sbíral ze země s velkou boulí na hlavě, z toho samého důvodu. Nemá to příčinu a nebude to mít následky. Prostě se to děje. Mí kluci to musí přežít a já jsem tu od toho, abych je tím provedla. Abych foukala na modřiny a masírovala ztuhlé tělíčko. Abych jim vařila oblíbená jídla a dávala pozor, jestli se v noci neodkopali. Aby v televizi pořád byla připravená oblíbená pohádka a aby vždycky byla po ruce nějaká ta náruč, do které se dá stulit.

To dokážu. Jo, to mi půjde.

Městem na vozíčku

14. září 2017 v 10:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak šel čas, dospěli jsme, hlavně se starším Matějem, do stádia, kdy se při pohybu městem nemůžu chovat, jako bezstarostná matka s kočárkem, ale musím si trasu přesně naplánovat, změřit a doufat, že informace na internetu byly pravdivé, aktuální a pokud možno čerstvé. Skončily jednoduché cesty do metra a ven po jezdících schodech, vynášení kočárku do tramvají a autobusů, vjezdy do budov se schodištěm. Jó, to byly doby. Dítě i s kočárkem se draplo tuhle a támhle a už jsme stoupali do výšek nebo padali do hloubek. Je potřeba si konečně přiznat, že při Máťově váze 30kg netto a kočárku 15kg brutto máme doma vozíčkáře. A tím končí veškerá přepravní sranda a legrace.

Nedávno jsem se potřebovala dostat do centra naší stověžaté matičky. Lakovala jsem si to narůžovo, že jako přijedu na některé P+R parkoviště, tam vystoupíme z Mazlíka (lehounce nadrozměrný kombík, vlastně transportér, můj miláček zbožňovanej), vstoupíme do nejbližšího PID prostředku a po několika minutách zdárně dorazíme na místo určení. Jsem naivní a blbá. Už parkoviště se ukázalo jako problém. Neexistuje. Od doby, co se zavedly modré, fialové a kafebraundozelena zóny, jsou všechna od 05:00 ráno narvaná k prasknutí, popřípadě nejsou vůbec. Vím o jednom, ke kterému vede ulice tak dlouhá a tak blbě pomalovaná nápisy BUS, TRAM a TAXI, popř. značkami o zákazu jízdy touto částí silnice vůbec, že bych k parkovišti na jejím konci jela celé dopoledne a ve finále by mě čekala stopka v podobě neprůstřelného kruhového objezdu. Ne, děkuji. Nezbylo než využít placené parkoviště u obchoďáku. Nedá se svítit.

Už při plánování cesty jsem narazila na problém bezbariérového metra. Nutno pražským radním přiznat, že se fakt snaží a hloubí výtahy, kde se dá. Jenže přechod mezi stanicemi, který mě nutí vyjet z hlubinného dolu až na povrch, najít výtah jiné barvy a zase se spustit dolů, hlavně v případě, kdy metrem jiné barvy potřebuju ujet jednu stanici, poněkud ztrácí smysl. Zase na druhou stranu, díkybohu aspoň za to.
No nic. Tak si nepovezu záď ve vlaku, ale udělám si příjemnou dopolední procházku parkem.
První překvapení spočívalo v zavřené cílové stanici. "Musíte o jednu přejet, vlakem v protisměru se vrátit a doufat, že výtah pro invalidy bude během rekonstrukce v provozu, protože tuto informaci jsme do pravidelného hlášení nezahrnuli," děl příjemný pánský hlas z reproduktorů ve vlaku. Ježkovy bodlinky.

Když jsme se konečně dostali ven, na čistý pražský vzduch mezi dvě čtyřproudovky, zjistila jsem, že i ten prťavej park je zavřenej. Pro jinou rekonstrukci. Ne, že se hrabou 20m pod zemí v obkladech. Aspoň tak. Jednou to tam bude moc hezký.

Na místo určení jsme se nakonec dostali. Úkol jsme splnili, vyřídili jsme, co bylo potřeba a vydali se na zpáteční cestu, tentokrát informovaní a já o dost míň vystresovaná.

Je možné, že je to jen můj úhel pohledu, páč jsem moravská nápalava a martýria cestování po velkoměstě jsem byla po celé dětství ušetřena. Že pražáci jsou na tohle zvyklí, od malička jsou perfektně orientovaní a vždycky všude trefí. Na vozíku i pěšky. I když musím přiznat, že jsem nikoho podobně postiženého celou cestu nepotkala. Buď sedí zavření doma, nebo mají rozum a jezdí taxíkem za nekřesťanské peníze. Kdo ví. Každopádně jedu příští měsíc do centra znovu a uvažuju, že do té doby naučím Matěje chodit.

Co můžete dělat,

31. srpna 2017 v 17:37 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
máte-li postižené, mentálně retardované, ale velmi vynalézavé dítě?
Nic. Vůbec nic. Věřte mi. K této skutečnosti jsem došla dlouhou, velmi trnitou a strastiplnou cestou, lemovanou rozbitými hračkami od Mattela, odřenými klikami dveří i oken a zničenou elektronikou.
Kupříkladu taková televize.
Co s ní? Ptáte se.
No, nejraději nic, odpovídám. Ale Šimonek má jiný názor. Televize je pro něj úžasný nástroj ke zlobení, k realizaci stupidních nápadů, jež se mu permanentně líhnou v jeho malé, pětileté šišce a je to pro něj snadný cíl nejrůznějších ptákovin, na které chodí tamtéž.
Má ji moc rád, kamarádku jednu placatou. Kdyby na to přišlo, bral by ji si s sebou i do postele. Kdyby ji unesl a kdyby mu to ta blond kráva dovolila. Tráví s ní rána, dopoledne, odpoledne i pozdní večery, sedí před zdí, na které je upevněna a sní o tom, jak ji z té stěny shodí na zem a rozebere na miliony kousíčků. Já ho znám, lumpa.

Počátky jeho koníčka byly opatrné a nenápadné, jen se tak lehce ochomýtal okolo televizního stolku, který jsme tehdy, ve své naivitě, ještě používali jako televizní stolek. Stála na něm krásná, relativně nová, x nebo ypsilon palců na úhlopříčku rozměrná, mluvila na něj a pouštěla mu pohádky. Už tehdy se zamiloval. Abych jeho vášni nekřivdila, díky ní se naučil postavit opíraje se o nábytek. Aby na ni dosáhl. Nejprve jsme mu k jeho výkonu pogratulovali, ve čtyřech letech jsme už ani nedoufali, že někdy přijde na chuť používání vlastních nohou. Měli jsme obrovskou radost. Načež nám zmrzly úsměvy na tvářích. Viděli jsme, jak se náš benjamínek, díky své nově objevené dovednosti, sápe po televizi. Nedosáhl. Bezva, uklidnili jsme se.
A pak Šimonek povyrostl.
A náš slovník směrem k němu se smrskl na "Ham!" a "Nesmíš!".

Jednoho krásného odpoledne, čtvrtek to byl, tuším, jsem zpoza rohu (přísahám, byla jsem od něj 148 cm a odehnala jsem ho z inkriminovaného místa naposledy a po stodvacátéosmé toho dne, teprve před minutou), zaslechla ránu. S rukama ještě ve dřezu jsem se zaposlouchala do ticha v obýváku, jestli se ozve pláč, nebo je definitivně po dítěti. Tiché buééééé mě uklidnilo a nastala další fáze přijetí - vztek. Našla jsem Šimonka sedět částečně pod televizí, která, tehdy ještě o dobré kilo těžší než on, naštěstí uměla spadnout velmi šikovně a chlapečkovi se jen decentně svezla po lýtku. Plovoucí podlaha pod ní vypadala o poznání hůř. V životě bych nepřiznala, že své postižené miláčky tluču jako žito, ale syna jsem tehdy odpovídajícím způsobem potrestala a odnesla na hanbu do jeho pokoje. Kde na sebe vzápětí strhl žaluzie.

"Televize musí na zeď, miláčku," oznámila jsem zřítelnici oka mého okamžitě po návratu ze zaměstnání. Evidentně měl z mých slov velkou radost. Když jsem mu popsala havárii, která se před několika hodinami udála a ukázala díru v podlaze, začal se mnou souhlasit. Problém byl, že nemáme tušení, jaké stěny v našem dřevotřískovém domečku máme, kam se smí vrtat a co šrouby v takovém vrtání unesou. Převelice dlouho má láska googlila, až jsme se rozhodli něco koupit a věřit, že to nespadne.

Jak jsme řekli, tak jsme udělali a za pár dnů se již televize houpala na svém novém místě uprostřed obývákové zdi. "Ha há!" smála jsem se směrem k Šimonkovi. Zkoumavě se podíval na můj úšklebek, pak na svou milovanou plazmu, zvedl zadeček a vylezl na televizní stolek, který jsme si chtěli nechat jako součást nábytkové sestavy. Když předvedl svůj životně první výkon zdolávání stolů a židlí, palec jedné ruky si vrazil do pusy a druhým zapnul televizi, to jako, aby nám dal jasně najevo, že on má v nově nastálé stituaci pořádek a přehled.

Stůl putoval do jeho pokoje, kde na něj sice lezl dál, ale jediné, co mohl shodit dolů, byl on sám a to nám zas až tak moc nevadilo.

Jenže jsme mu nezabránili stavět se o skříňku vedle televize a k této podél zdi dojít. Navíc jsme odsunutím stolku odhalili dvě elektrické zásuvky, což byl pro našeho chlapečka celkem příjemný bonus. Odteď nejen, že televizi ovládal, což ho balvilo velmi, ale dokázal ji i jedním rychlým trhnutím vypnout.

Postavili jsme před ni židle.
Ty odsunul.
Přivázala jsem židle k bočním skříňkám za nohy složenými plenami. Začínalo to vypadat jako klecové lůžko, ale zabránit Šímovi, aby dostal 230 do čumáku nebo na sebe shodil desetikilovou bednu, jsem nějak musela. Do mezery mezi židlemi jsem nacpala sedací polštář.

Na který se naučil vylézt.

Bože.

Nedělali jsme od rána do večera prakticky nic jiného, než sundávali dítě z polštáře, ze židlí nebo z polštáře ne židlích a řvali: "Ne!" "Nesmíš!" "Pusť to!" "Slez!" schválně velmi hlasitě, z výchovných důvodů. Aby se jako lekl. Ha ha. Dost se divím, že u nás dodnes nezazvonila paní ze sociálky. I když je docela dobře možné, že u nás už byla, ale když chtěla sáhnout na zvonek a uslyšela můj pronikavý jekot, návštěvu si rozmyslela.

Nakonec jsme to vymysleli. Pozvali jsme k nám truhláře a nechali před televizi vyrobit mříž. Fakt. Zábradlí od skříně ke skříni, půl metru od zdi, na které televize visí. Byli jsme na sebe velice pyšní.

Půl hodiny poté, co truhlář opustil náš sům, jsme sledovali, jak se dítě za pomoci nového zábradlí vytahuje o potřebných pět centimetrů výš a prostrkuje ruku skrz.

Ptáte se, jestli dosáhl?
Fakt to chcete vědět?!

Návraty

13. června 2017 v 12:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Právě jsem se dočetla, že Anna K. znovu bojuje s rakovinou. A do prdele.

Ne, že bych si o téhle hnusné nemoci dělala nějaké iluze, ale doufala jsem, že intervaly jejích návratů se poněkud protáhnou. Třeba na dvacet, čtyřicet, sto let. Znám paní, která to táhla dobrých 30, než se opět vrhla do víru chemoterapeutických radostí. To je moje holka.

Jenže Anna vydržela 7 let. Obecně tato doba není ani moc, ani málo. Je to dost na vychození mateřské školky, málo na .... málo na co? Co všechno se dá nestihnout za sedm let? Vlastně kromě reparátu z ozařování je to dost dlouhá doba. Na skok padákem, výstup na Mt. Blanc, ušetření akontace na novou škodovku. Dá se toho udělat hodně. A ta mrcha rakovina to ví až moc dobře.

Když jsem se (paradoxně ve stejné době jako Anna K.) prala s nemocí já (no dobře, moc sil mě to nestálo, ale pořád musím zachovat při hovoru o téhle smrtelné chorobě určité dekórum), našla jsem si ve svém okolí několik vzorů, kteří boj zdárně vyhráli a těch jsem se držela. Když mohli oni, můžu i já .
M. je už několik let po smrti.
Paní P. prochází svým druhým kolem.
A teď došlo i na Annu.
Už mi nikdo nezůstal.
Jen já.

Hodlám v tomto stavu setrvat až do nekonečna. Nevím, co způsobuje, že se to svinstvo vrací. Možná nikdy z těla nezmizí. Možná, že když lékaři nasadí chemoterapeutické dryjáky a ozařování, rakovina se schová někam, kde ji ani oni nemohou vidět a čeká. Pěkně potichu a nenápadně si počká na vhodný okamžik, kdy všichni ukolébáni dlouhým klidem, poleví ve své ostražitosti a zaútočí.
Nebo se z ní za ty roky stal virus a chytáme ji jako chřipku. Nezávisle na tom, zda jsme ji už měli, nebo na své první kolo teprve čekáme.

Ne, že bych byla velká fanynka paní Krecarové, ale kdysi jsem narazila na stránku z Wikipedie věnované právě jí. Autor tam dost necitlivě napsal, že

"...svůj boj s rakovinou prozatím vyhrála..." /zdroj zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_K/

tahle věta mě tehdy strašně vytočila. Jaké prozatím? Prozatím je pro flek na ubruse nebo uzel na přetržené tkaničce, ale ne pro nemoc, jako je rak. Za ní musí být vždycky tečka. "Boj vyhrála, tečka."

Myslím, že poprvé po douhé době mám strach. Budu Anně držet všechny palce, aby byla úspěšná i tentokrát. Když bude ona, budu jednou i já.
A třeba žádné jednou nebude.

Kam dál