Most II.

Včera v 23:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jedná se stále o ten samý most, o tu samou pitomou křižovatku, o to samý zakletý místo v naší republice, které mne pomalu ale jistě dovádí k šílenství. A abych se z toho opravdu nezbláznila, budu vám tady a teď vyprávět velice nudnou historku, jak jsem jela na kafe s kamarádkami.

Týden předem jsem se dozvěděla kdy a kde mám být.
3 dny předem mě napadlo, že bych si mohla na internetu zjistit, kam to vlastně jdeme.
1 den předem mi došlo, že je sice velice krásné vědět, o kterou vyhlášenou kavárnu se jedná, ale hodilo by se i znát k ní cestu.
V den schůzky jsem dostala odvahu vstoupit na google maps.

A stalo se to. Zjistila jsem, že se po mně chce nejen vjet DO města (to nedělám nikdy), zaparkovat tam (to nedělám vůbec nikdy), ale i překročt Rubikon v podobě Mostu se třemi S a to v naprosto blbém směru, kterým jsem zatím nikdy ve svém krátkém životě nejela. Pár hodin před odjezdem z bodu A jsem začala velice pečlivě studovat trasu. Bylo potřeba zjistit a určit hned několik zásadních opěrných bodů. Do kterého pruhu se včas zařadit. Kdy je potřeba začít odbočovat. Kam se má odbočit. A kam se má odbočit ještě čtyřikrát. Jímala mě hrůza. Ve finále jsem si zapamatovala cestu pomocí jednoduchých hesel (pravý pruh, neodbočovat, do tunelu, doleva, levý pruh, jednosměrka....) mezi kterými kralovalo jedno velmi zásadní: NESMÍŠ VJET DO druhého TUNELU! Všímáte si, jak je ta číslovka malá a nenápadná? Ano, přesně to byl nakonec kámen úrazu. Ale nepředbíhejme.

Když nastala doba odjezdu, zhluboka jsem se nadechla, zopakovala si mapu v hlavě, k ruce připravila tu papírovou (navigace nebyla aktualizována několik let, ta nemá tušení ani o tunelech a nejspíš ani o Mostu) a vyrazila do víru vášní. Když jsem se přiblížila k Mostu na bezpečnou vzdálenost, vplula jsem do požadovaného pruhu a opakovala si svou mantru o tunelech. Míjela jsem řeku, nádraží, stále to bylo v pořádku, zamyslela se nad zaparkovanými obřími turistickými autobusy a romantickou jízdou na parníku a jak jsem tak poletovala s hlavou v oblacích, vynořil se přede mnou tunel. O kterém jsem, jak je velkým písmem zmíněno výše, věděla, že do něj nesmím vjet. Co na tom, že nebyl druhý. "Nesmíš vjet do tunelu." I nevjela jsem.

Dostala jsem se do starých městských uliček, tak úzkých, aby projel jen jeden povoz s koňmi a tak přeplácaných zaparkovanými automobily, že i ten kůň by musel opravdu hodně zvedat nohy. Ano a nesmím zapomenout na dopravní značení. Zdá se, že dopravní inspektorát, když rozdal značky celé republice, uvažoval, co udělat se zbylými jednosměrkami, zákazy odbočení a přikázanými směry jízdy a nacpal je do této jediné staré městské čtvrti. Čímž vytvořil největší zděný labyrint v Evropě.

Nezpanikařila jsem, i když jsem k tomu neměla daleko. Pod heslem všechny cesty vedou do Říma, rozhodla jsem se, že i kdybych tu měla kroužit dva dny, jednou ven vyjedu. Což se kupodivu stalo v nepoměrně kratším časovém úseku, ani ne za půl hodinky. Zjistila jsem, že odbočím-li na příští křižovatce doprava, existuje určitá naděje, že se dostanu na ulici, na jejímž konci se nachází další ulice, kterou jsem už nejspíš v minulosti jela a jež pravděpodobně vede na správnou světovou stranu.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala a spokojeně ujížděla směrem, o kterém jsem si myslela, že vede ven z města. Když tu mi došlo, že mě čeká Most. Nevadí, po tolika marných pokusech na něm nezabloudit, se z nás pomalu stávají přátelé, někam ta cesta prostě povede. Ano, vedla. V okamžiku, kdy jsem nabyla dojmu, že vím naprosto přesně kde jsem a stačí jen projet rovně světelnou křižovatkou, žádná tam nebyla. Prostě zmizela. Někdo mi ukradl kus Mostu se třemi S, potažmo semafory na něm.

Lidé dnes ukradou kde co. Majetek, myšlenku, světelné značení na křižovatce, mně hodinu života zabitou blouděním po naší krásné malé zemi. Ale co je důležité, úplně nejdůležitější ze všeho, je fakt, že navdory okolnostem jsem na to kafe dojela, dostala se ven z města a v jednom kuse dorazila domů, abych se mohla J. nadšeně chlubit, že jsem zase jednou přeprala Most. A vůbec nic na tom nezmění jeho poznámka o naprosto jednoduché a přehledné křižovatce, se kterou si blondýnky neví rady.
 


Velké trable malé Popelky

24. července 2014 v 22:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Velikost nohy 36. To je Problém hned s několika P na začátku. Tedy, ona je to popravdě 35, ale takové boty se v dámském provedení nevyrábí, tudíž se zbaběle utíkám k šestatřicítce.
Dámy, disponující číslem na opačné straně spektra, si teď určitě pomyslí něco o rozmazlených trubkách, které netuší jaký opruz je vlastnit konec pastelky označený číslem 40. Tuší. Popravdě vědí to až moc dobře, poněvadž velikost dámské nohy o rozloze dětské lyže nikdo nekomentuje, kdežto my, prckové, slyšíme při téměř každé příležitosti "Ježišmarjá! To jsou ale majinkatý botičky! Čípa to jsou?" a pak sledujeme, jak tazatelce mrzne úsměv na rtu, jelikož očekávala čtrnáctiletou dívčinu.

Zkuste na to sehnat boty. No, jen si to zkuste. V dámském oddělení. Když totiž přijde do prodejny nové zboží, u daného typu můžete najít cca po dvaceti krabicích průměrných velikostí, dvoje čtyřiačtyřicítky a jedny, nejčastěji žádné boty pro Popelku. S malejma prostě nikdo nepočítá.
Jednou jsem si kupovala boty na běhání a když jsem po půl hodině zkoušení rezignovaně usedla do křesla s chmurnými myšlenkami na běh v gumákách, snažila se mě kamarádka uklidnit: "Tak si kup něco v dětském, ne?" načež zdrcená prodavačka pokrčila rameny "Ty poslední dva páry jsou z dětského." Důraz na slovo byl dán nejspíše za účelem snahy o můj odchod z prodejny. Vytrhla jsem jí botasky Nike s myškou Minnie na špičce z ruky a šla je protestativně zaplatit.

Ale tentokrát, tentokrát jsem se ocitla v obuvnickém Nebi. Jelikož nejsem schopna včas a správně reagovat na sezónní výprodeje, většinou se těchto neúčastním. I přes pokročilý věk s trojkou na začátku jsem dosud nebyla schopna vzít na vědomí, že chci-li zalevno koupit zimní bundu, musím se dostavit do obchoďáku přesně uprostřed zimy, mezi desátou a jednou hodinou odpolední. Jarní výprodeje v půli února já prostě nestíhám. Tudíž se o to ani nesnažím, a když na něco podobného náhodou narazím, plesá mi srdéčko radostí.

Jako kupříkladu dnes. Uprostřed dne, nečekána nezvána, stala se mi nehoda v podobě urvaného pásku na sandálech. Jak jinak, na mých nejoblíbenějších, nejfantastičtějších a nejpohodlnějších sandálech všech dob, na těch botách, které nosíte patnáct let v kuse a vyhazujete je až v okamžiku, kdy to nespraví ani správně umístěný zavírací špendlík. Nebylo zbytí, musela jsem do krámu.

A světe div se, já chytla sezónní výprodej! A div se dvakrát, při mé klice opravdu letní!! Prostě na první pohled už se sandálová obuv neprodává, ale když se člověk, bloudící mezi regály s podzimními křuskami do deště, pořádně rozhlédne, vzadu v koutě se krčí ještě nějakých dvacet, třicet osiřelých kousků na léto. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že jednak se mi od pohledu líbí téměř vše vystavené, na druhý pohled to všechno obsahuje krabici s číslem 36! (ostatní čísla začínala čtyřkou a počítám, že nejmenší se rozměrem blížily délce dětské vaničky). A na ten třetí, /to se prostě nedá, já se na to musím nadechnout/ bylo všechno slevněno na polovic!!!
Poskakovala jsem mezi sandály a polosandály a síťovanými polobotaskami a nevěděla, kam dřív sáhnout. Černé, červené nebo fádní šedou? S plnou špičkou, třemi pásky navíc, s mechanickým zapínáním? Ó ano, chovala jsem se jako malá holka v kostymérně bez dohledu dospělé osoby. Nakonec jsem vybrala, nenápadně přihodila ještě jednu krabici jako bonus (přísahám, to jsou tak strašně krásný boty, že jsem je tam nemohla nechat) a smířená s faktem, že jsem prošustrovala své měsíční kapesné tři dny po výplatě, jsem se odebrala k pokladně.

Mám sandálky. Roztomilé, maličké, jako pro Popelku. Mám bílé kecky, které zůstanou bílé jen asi dvacet minut poté, co si je prvně obuju. Nemám na MHD do konce měsíce. Ale věřte mi nebo ne, jsem spokojená jako želva.

Opravdové prázdniny

23. července 2014 v 17:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Opravdové prázdniny jsou takové, když je vám osm, spíte ve stanu a kromě večerního nástupu a společenských her s ostatními dětmi po vás nikdo nic nechce. Když jsem je měla, nevážila jsem si jich, přála jsem si honem vyrůst, abych nemusela plnit bobříka výdrže ve větvích statné lípy, a abych si mohla dělat co chci. Tehdy jsem neměla tušení, že celý ten podfuk funguje právě naopak. Že si po zbytek života budu přát být zase tou malou holkou. Ale co už. Teď jsem dospělá a dala bych nevím co, za visení za ruce ve větvích statné lípy, pokud by to byla moje jediná činnost.

Nejdřív bych chtěla upozornit, že J. a kluci jsou štěstím mého života, slunci mých dnů a tlukotem mého srdce. Což mi samozřejmě nebránilo v tom, abych si několikadenní dámskou jízdu u přehrady náležitě užila. Pivo, víno, likéry tekly proudem, pátá hodina odpolední se posunovala na deset ráno, kdy byla náčelnicí výpravy povolena konzumace alkoholických nápojů se slovy "Musíme přece dodržovat pitný režim, dámy. Tak na zdraví!" K vodě to bylo deset kroků, v dosahu čtyři restaurace, které se předháněly v kvalitě a nízké ceně. Ubytování více než slušné, tři postele, stůl a čtyři židle, okno na tenisové kurty plné vysportovaných pánských těl, jsme považovaly za přiměřený luxus.

Báječné. To je, myslím, to slovo, které hledám.

A ještě jednou, své syny zbožňuji. Ale na té dovolené nastala taková situace (a to hned několikrát), kdy jsem blahořečila Bohyni dětí nechaných doma a jejich ochotným tatínkům, co mi slova díků stačila. Několik hodin po ubytování, řádné koupeli, bohaté večeři a dvou desítkách, jsme se odebraly před chatku, abychom ulevily našim zásobám. Udělaly jsme si venku takový malý piknik a drbaly nepřítomné. Kolem pobíhali psi, malé děti a unavené matky. Chápala jsem. Hluboce jsem ty ženy chápala a možná i s kouskem lítosti jsme pozorovala paní Zelené tričko, jak sedí na schodech, kouří a dívá se do nikam. Její přítelkyně Koňský ohon (to není nadávka, ale druh účesu, který jí nesmírně slušel) mezitím uklízela uschlé plavky, ručníky, dětské hračky a rozházené plastikové kelímky. Bolela mě záda za ni. Když tu jeden z chlapečků začal pofňukávat, že "čůat". Zelené tričko dělala, že neslyší, evidentně klučina nebyl přímo její a očima propátrávala téren ve snaze najít jeho matku. Čůat se nedal a začal fňukat o něco intenzivněji. Zelené tričko potáhla z cigarety a postavila se. Naivně si myslela, že z větší výšky se pomoci dovolá. Omyl. Čůat se začal tahat za kraťásky. Všichni jsme věděli, že toto je kritický okamžik. Zelené tričko se usmála, sešla ze schodů a zavolala dítě k sobě: "Pojď sem, teta ti pomůže." Byla jsem za Čůata moc ráda a zabořila svůj pohled do sklenice přede mnou. Když tu mi došlo, že Zelené tričko opomněla důležitý krok. Neodhodila cigaretu. Zvědavě jsem zvedla zrak a sledovala, jak si se situací poradí. Zvládla to naprosto bravurně. Chlapečka si opřela zády k sobě o kolena, prázdnou rukou nadzvedla tričko, aby nedošlo úhony a druhou rukou chtěla pomáhat s bermudami. Včas se i s cigaretou zastavila, odtáhla paži co nejdál od dítěte a po krátkém zhodnocení situace, že raději mokré kraťásky než vzácný nikotin, ruku i s vajglem schovala za záda.
Uznávám, že výše velmi detailně popsaná scéna je asi ta nejkravinovatější kravina, jakou jsem kdy zplodila, ale věřte mi, mohla jsem se potrhat smíchy. Gratulovala jsem Zelenému tričku, že si uhájila svůj osobní prostor a nepodlehla tlaku situace. Byla jsem na ni moc pyšná, jak tam tak znova seděla na schodišti a tahala posledních pár doušků dehtu a přidaných karcinogenů (nekritizuji, závidím).

Nebylo to to nejkrásnější na mých krátkých, leč báječných prázdninách, ale v kontextu to pro mě bylo velmi důležité. Bylo nádherné strávit po šesti letech tři dny bez přebalování, krmení a pusinek na dobrou noc. Byla to věc, která mě vůbec nenapadla, když jsem předtím odjížděla se slzou na líci a malou dušičkou, že se bez těch svých pokladů utrápím. Neutrápila. A moc ráda jsem se k nim vrátila. Což jsem ovšem mohla jen poté, kdy jsem učinila to důležité poznání. Že v omezeném časovém horizontu se bez nich dokážu nadechovat a vydechovat.

Vaříme na dovolenou

22. července 2014 v 19:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ingredience: Jeden dospělý muž
Dvě malé děti
Jeden středně velký byt
Tři krátké, slunečné letní dny bez matky
Postup: Vložte vše do velkého hrnce, přikryjte poklicí a nechte dusit. Po šestatřiceti hodinách odkryjte, vysypte obsah zbylý po atomovém výbuchu a nechte vyvětrat.

Rozhodla jsem se, že jedu na prázdniny. Že ta tři sluníčka miluju víc než denní krém proti vráskám od Nivey, ale po náročném začátku léta, kdy J. trajdal po půlce Evropy a já se snažila s klukama přežít v našem krásném, malém, dusném 3+1, si prostě pár dnů volna zasloužím. I nadhodila jsem myšlenku na rodinné konferenci. Byla s nadšením přijata. Dětmi nevím, tam si nejsem moc jistá, že vůbec pochopily, že se jim snažím říct, že odcházím a nejspíš už se nikdy nevrátím, ale zřítelnice oka mého byla mým nápadem rozradostněna až nadchnuta. A ne, nebudu pátrat proč chtěl být sám doma.

Začalo období příprav. Rozhodla jsem se, že plavky a osuška na dně batohu jsou tak akorát. Prostě jsem mu to nechtěla ulehčit. Jen ať si pán zkusí, jaké to je, jednoho v nosítku na břiše, druhého v kočáru před sebou, prodírat se nacpanou samoobsluhou a domů tahat o 10kg víc než při odchodu. Jen ať vidí, že snažit se ráno pofackovat včerejší binec, nasnídat oba caparty, vařit do toho oběd a přemýšlet, jestli stihne sprchu dřív, než přijde pošťák, není zas taková legrace. Jen ať.
Přihodila jsem do baťůžku sluneční brýle.
A vyrazila nakoupit drogerii. Alespoň to bych pro něj mohla udělat. Opravdu pár věcí, drobnosti. Plíny - pár balíků, vlhčené kapesníčky - pár balíků, zubní pastu pro děti i pro dospělé, sprchové gely, jar, tablety do myčky, pěnu na holení, pánský šampón, kuchyňské utěrky. Vpodstatě jsem skoupila místní DM.
A přidala do cestovní tašky opalovací krém.
Dva dny před odjezdem mě napadlo, že bych třeba mohla přinést domů pár jogurtů. Jí se u nás na kila, aby J. nemusel nosit těžké tašky do schodů. Vyrazila jsem do samoobsluhy a skoupila onu. Jogurty, mléko (raději celé balení, má drahá polovice ho ráda hodně k snídani), sirupy, pečivo, těstoviny, rýži, hladkou mouku, maso, ovoce, zeleninu, balenou vodu, vejce, mraženou pizzu, šunku, piškoty.
Přibalila jsem si krabici ovocného piva.
Večer, jen několik hodin do výkopu jsem dospěla k závěru, že mě neubyde, když klukům něco malého připravím. Nebudu se dvě hodiny otáčet kolem plotny, fakt jen nějakou rychlovku, tak do dvou misek, aby měli aspoň do začátku. V kuchyni po mém intenzivním řádění zůstaly tři litry guláše, zapečené kuře a hrnec rýže.
Bylo mi jasné, že jsem sama sebe velmi zklamala. Vyměkla jsem a ušlapávám pánovi cestičku. Měla bych se před sebou stydět. Do tašky jsem nacpala dvě knihy a maxibalení krekrů s příchutí anglické slaniny. Byla jsem připravena.

Bylo to krásné a bylo toho dost.

Načež jsem se vrátila domů.
Kupodivu výbuch nebyl takové síly, jak jsem si představovala. V bytě vládl relativní pořádek, v myčce osychalo čisté nádobí, na balkóně se sušilo čerstvě vyprané prádlo. Jedno dítě spalo, druhé se snažilo přeprat zašupovací dveře a láska mého života se culila od počítače. Na první pohled bylo vše v pořádku.
Na ten druhý jsem zjistila, že Matěj má odřenou ruku i nohu, Šimon spí na dece místo prostěradla a culení od počítače bylo spíše ztělesněné černé svědomí, očekávající soptící Vesuv. Bylo mi vysvětleno, kdy a jak náš prvorozený upadl a jak moc potom křičel, že potraviny v kuchyni nebyly skladnovány dle platných hygienických norem a předpisů, tudíž se během nocí dály nehody v obou dětských postelích a nechybělo málo, abychom měli poblinkánu i tu naši a že Šimonek si myl zuby naposledy minulý týden. To vše s lehce provinilým, leč velmi roztomilým úsměvem, uklidňujícím tónem, vyhrazeným pro hysterku trpící amokem bez možnosti podat koňskou dávku Diazepamu forte.

A měl pravdu, ten chlapec, adrenalinu jsem měla v žilách víc než krve a můj tlak se blížil hodnotám, při kterých by každému srdci infarkt připadal jako fajn vysvobození. Leč ke svému nemalému překvapení jsem se zhluboka nadechla, napočítala do deseti a s úsměvem na rtu sdělila J., že to zvládl naprosto bravurně a že jsem na něj pyšná. A odfučela jsem se uklidnit úklidem.

Při kterém se mi honila hlavou spousta myšlenek, vesměs kosočtvercovitého charakteru, počínaje plánem na útěk z domu, velkým panákem domácí slivovice konče. Je tak neschopný! Neumí se postarat o dvě malý děcka pár dnů! Já tu teď lítám jako hadr na holi a povlíkám postele, třídím odpad a skládám prádlo, zatímco pán si sedí u nějaké stupidní hry! Přitom je tohle všechno jeho práce! On by tu měl teď makat! A tak dále a tak dále. Tlak klesal, dech se zpomaloval, myšlení se stávalo čím dál tím více logičtějším. Ale vždyť mě Šíma taky upadl. Taky jsem si přiotrávila Matýska jetou bramborovou kaší a třikrát pak převlíkala postel. Taky jsem měla balkon i sušárnu plnou prádla a nebyla schopna s tím cokoliv udělat, poněvadž jsem za poslední tři noci naspala devět hodin.
A najednou jsem toho svého hrdinu viděla v úplně jiném světle. Zvládl to. Přežil a udržel naživu dvě malé děti. Nevyhořeli jsme, ani jsme nikoho nevytopili, kluci neskončili v nemocnici s infekční žloutenkou. Zeměkoule se točí pořád správným směrem a já mám naspáno na tři měsíce dopředu.
Vlastně je všechno v pořádku.

Byť měl J. startovní podmínky o dost ulehčeny, sportovní hantýrkou řečeno, jsem mu dala "velkého fóra", postavil se k situaci čelem a ani, když byla situace na bojišti neúnosná, nezvedl mobil a nežádal o posily. Nechal mě koupat, číst a spát. Dovoluji si z toho vyvodit, že mě má asi fakt rád. Nemluvě o tom, že já jeho miluju.

Most

2. července 2014 v 7:27 | Prdlá Prvomatka
V jednom českém městě máme most, který je zároveň křižovatkou. Strašný, strašlivý, přímo strašidelný most. A já přes něj teď musím. Já vím, musí se jenom umřít, ale já mám fakt jen tuto volbu: umři nebo bojuj. O útěku nepadlo ani slovo, není kudy. Most/křižovatka vede přes řeku, přes kterou evidentně už nikdy žádná jiná stavba nevedla a nepovede. A tak jo, mohla bych to objet přes některé vídeňské předměstí nebo kolem Kremlu doleva, ale to mi přijde daleko. A tak jezdím přes most se třemi S.

Bojový úkol zní jednoduše: zařaď se do jednoho ze tří pruhů, a až tě čáry na zemi pustí, vnoř se mezi plynulou kolonu o dvou pruzích po tvé pravici a propluj až ke svodidlům. V klidu, máš na to dost času, třeba i minutu. Ale pak si musíš pospíšit. Protože za zatáčkou, tam dole, tam je Jezevcovo doupě a tam už si nevybereš. Tam musíš s davem a budeš-li kdekoliv jinde než ve své frontě, mohla by ses taky zítra ráno probudit ve Stockholmu.

Já to prostě nedávám. Nedávám! Nemám ty LOKTY! Ani KOLENA! A už vůbec žádný ostrý KOTNÍKY!!! Ja su malá moravská děvčička, na mě musíte pomalu a jemně.

Pánové. Ach pánové...

Je to boj.

V očích smrt a na tacháči třicet. Jedna noha na brzdě, druhá na spojce, třetí na plynu. Jedna ruka na volantu, druhá na šaltrpáce, třetí ležérně položená na staženém okýnku jakože nic. Aby viděli. Aby věděli, že se jich nebojím, plémě jedno bezohledné.

Ale minule jsem je přečůrala. Omluvte mou franštinu, ale opravdu jsem tomu Volvu velkému hnědému drzému ukázala, zač je v Pardubicích řazení do pruhů před křižovatkou. Nepustil mě tam. Nejdřív jel jako blázen, nacpal se Fištovi za prdelku a když ten můj malý brouček vychovaně vyhodil blinkr a začal opatrně odbočovat, přidal volvák na plynu. A zatroubil. A to se na mě nesmí. Na mě prostě nesmíte uprostřed soustředěné činnosti, jako je rébus Most se třemi S, používat donucovací prostředky - klakson na velkém Volvu. Lekla jsem se a i když se SUV zastydělo a přibrzdilo, má odvaha zdolat Most byla tatam. Kdepak, do pravého pruhu! Jejda! To já si pěkně zůstanu, kde jsem a večer si chytím stopa z Olomouce.

Jela jsem, kam mě kola nesla. Do kopce a doleva, na úplně blbou světovou stranu. A doufala jsem, že třeba za městem narazím na benzínku, kde mi ochotný prodavač nad mapou vysvětlí, jak se dostanu domů, aniž bych znovu musela použít Most. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou obchvat města, který já znám jako své boty. Lákal mě obrovskou cedulí s nápisem DOMŮ TUDY a nádhernou velikánskou šipkou. Nadšeně jsem se rozjela kudy ukazatel mířil, abych vzápětí zjistila, že díky svému strašpytlíkovství jsem objevila zkratku. Vyhnula jsem se asi deseti světelným křižovatkám, na kterých svítí zásadně jen červená a modré skříňové Avii, jež mezi křižovatkami pendluje od rána do večera, vždy přede mnou, evidentně za účelem znepříjemnit mi cestu.

Vyhrála jsem! Vybojovala jsem svou bitvu. Sice pořád musím přes Most se třemi S, ale už se ho nemusím bát. Poněvadž teď vím, že všechny cesty z něj vedou domů za klukama.

Jak se kazí člověk

30. června 2014 v 22:45 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Penězmi, samozřejmě. Jak taky jinak. Já si na jejich nedostatek stěžovat nemůžu, přesto bych chtěla být zkažená až do morku kostí. Někdy s J. hrajeme takovou tu velmi neoriginální stolní hru Co kdybychom vyhráli ve sportce. Určitě ji znáte, v Čechách ji hraje každý, u Rittigů nebo Oulických dokonce s pravými bankovkami. Je to roztomilý český obyčej, ještě jsem se nesetkala s člověkem, který by nebyl schopen během deseti minut virtuálně utratit 50 milionů, jen to hvízdlo.

Finance jsou vůbec oblíbeným tématem k zamyšlení, potažmo konverzaci. Někdo jich má příliš málo, někdo příliš moc (ti nekonverzují, ti jsou konverzováni /och, češtino!/), zajímavým faktem je, že nikdo nemá peněz tak akorát. Vždycky chybí nebo přebývá.
Já bych teď moc ráda zmínila nedávnou příhodu, kdy jsem korun měla dost, ale nikdo je po mně nechtěl, nejspíš proto, že dotyční měli v danou chvíli ten vzácný pocit, že kdyby si ode mně oněch několik korun vzali, měli by až příliš a zkazili by si charakter. A to by byla škoda, jedná se o dvě velmi milé a laskavé dámy.
Nedávno jsme se Šimonem courali teplým letním ránem sídlištěm, košík pod kočárem překypoval nákupem, měli jsme tedy splněno. Slunce svítilo, domů se nám nechtělo, i napadlo nás, že bychom třeba, třeba..., třeba mohli zajít ke kadeřnici. Mimino, které bylo této kratochvíle doposud ušetřeno, potřebovalo nůžky jako koza drbání a moje ofina, dosahující špičky nosu, po stříhání vysloveně křičela. Má dvorní kadeřnice sídlí ve vedlejším městě, kvůli takovým drobnostem tam nepojedeme, poohlédneme se tady, třeba budeme mít kliku. Měli jsme. Hned druhý panelák ukrýval ve svém přízemí malinký, roztomilý salón. Kde nás přímo paní majitelka vřele uvítala a v jedné větě mě přijala za klienta a Šimona odmítla. Že mi ty tři vlásky střihne na počkání, ani sedat si nemusím, ale mimino potřebuje prďácký letní účes, bude to určitě náročná procedůra na mnoho minut, ne-li hodin, to chce objednat. Což jsem s díky odmítla, nechala si zkrátit vlasy třemi rychlými tahy a začala lovit peníze.
"To nechte, my tady děláme ofiny zdarma." usmála se na mě lazebnice.
Překvapeně žmoulaje stokorunu ještě chvíli jsem zkoušela smlouvat, leč bezvýsledně. Tady peníze neberem.
Poděkovala jsem a vyrazila o dům dál.
Tak nějak mě mrzelo, že mé čelo se pyšní úplně novou vlasovou pokrývkou, kdežto našemu chlapečkovi by se do kadeří dala vetknout gumička s beruškou. Po cestě jsme měli ještě jedno malé kadeřnictví, kde nás také přijali bez objednání a tam několika rychlými tahy paní kadeřnice udělala z naší holčičky zase Šimona. Moc mu to slušelo. S díky jsem nabízela onu již použitou bankovku, ale zase jsem se doslechla, že "to nestojí za řeč, vždyť jsem třikrát střihla". Tentokrát jsem se odbýt nedala. Podobně jako jeho bratr, zjistil Šimon velmi záhy, že stříhání vlasů je brutální, příšerná, úplně nejstrašlivější věc, jaká se může dětem do dvou let přihodit a když se to tak vezme, vlastně jde o život. A podle tohoto myšlenkového pochodu se i zachoval. Bojovali jsme všichni statečně a sláva vítězům, krátký vlas poraženým. Měla jsem za to, že i oněch sto korun je za 15 minut takového utrpení málo.
Pěkně jsme poděkovali, opustili salon a já se asi týden srovnávala s myšlenkou, že ode mně toho dne, kromě platebního terminálu v krámě, nikdo nechtěl ani korunu. Nějak nejsem na tak krásné laskavosti zařízená, byť oplývám vděkem do hloubi našich vlasových kořínků.

A pak se stalo něco zvláštního. J. se vrátil ze zahraniční cesty, obsah kufru vysypal do pěti praček a do kouta ložnice pohodil kolečkové brusle. Byl doma.
To samo o sobě moc bizarní není. Jenže pár dnů na to se na zemi objevila mince. Zvedla jsem ji a uklidila. Druhého dne procházím kolem postele a na místě, odkud jsem včera zvedla cent, válí se cent. Zvedla jsem i tento a přidala k bráškovi. Třetího dne.... no prostě od té doby, co se má životní láska vrátila ze služebky, a je to už nějaký ten pátek, se mu u postele v pravidelných intervalech objevuje mince. Už několikrát jsem se zeptala odkud se berou a zda jich bude přibývat, vždy jsem se dočkala maximálně pokrčení ramen. Jeho nejsou, on všechny drobné vysypal do hrnečku na drobné (těším se, až budu mezi centy a eury hledat pětikorunu do vozíku), kalhoty svléká v koupelně.
Přesto má každé ráno u postele nějaké to euro.

Někdo má otřásajícího se oslíka, jiný samoprostírací ubrousek, my máme výdejní podlahu. Nevydává nijak horentní částky, ale potěší. Vlastně je všechno v pořádku. Někdo má málo, někdo moc, my máme tak akorát.

Jak sdělit nesdělitelné.

12. června 2014 v 23:33 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Spokojeně jsem si tu pofňukávala, pobrekávala a poplakávala nad svým non plus ultra těžkým životem. Prohrabávala jsem se zaprášenými vzpomínkami, myšlenkovými pochody a stesky. Byla jsem nejubožejší z ubohých a ponořena až po krk do svých bolístek a křivd, hojně mi životem uštědřených, rochnila jsem se ve vlastním zármutku.

Ono se mi to někdy přihodí. Z času na čas na mě má existence padne jako těžká deka a snaží se mě udusit vlastními slzami. Po pár dnech je utřu, nadechnu se, usměju, všechnen ten vyplakaný smutek zabalím do hedvábí, převážu chifonovou stužkou a uložím někam dozadu, tak, aby to na mě nemohlo bafnout dřív než za půl roku.

Tentokrát se Osud rozhodl, že už se na mě nemůže dívat a poslal mi rozhřešení o pár hodin dřív. Šimonek se ve věku necelých dvou let poprvé v životě postavil. V jídelní židličce. Metr nad zemí. Víte co se stane hypotonickému dítěti, stojícímu téměř bez opory metr nad zemí? Ano. Přesně to. Sbírala jsem své třináctikilové štěstí z podlahy, poslouchala jeho srdceryvný křik a koukala na tu barevnou bouli, která se mu utvářela na čele, a na obloze velmi jasně zářil nápis

"TAK. A TEĎ MÁŠ PROČ."

Pochopila jsem.
Děkuji.

Ale to nebylo všechno.

Pár dnů nato jsem telefonovala s naší fantastickou, skvělou, bezvadnou, hlídací paní Š., která se mi svěřila, že nemůže najít řetízek, jež si před nedávnem koupila. Povyprávěla jsem jí svou náušnicovou příhodu, zdůraznila jsem hlavní myšlenku příběhu: nechte to jít a popřála jí hodně štěstí. Druhý den mi přišla SMSka, že ve chvíli, kdy se s řetízkem "rozloučila", našla ho na dně tašky, kterou předtím asi osmkrát prohledala.
Jen pro úplnost: náhody neexistují.

Začala jsem přemýšlet a uvažovat. Což je v mém případě téměř vždy předzvěst průšvihu. V mé malé blonďaté hlavě to šrotovalo, jako už dlouho ne. Vrcholem bylo, když mi Prozřetelnost podstrčila knihu Chatrč. Nebudu tu na ni dělat recenzi ani reklamu, jen vám tajně pošeptám, že jsem ji asi sedmadvacetkrát vztekle odhodila, pod záminkou, že je to blábol, abych ji ve finále dočetla se slzou na líci. Ještě jsem se nerozhodla, zda je dobrá, nebo si mou přísnou několikanásobnou kritiku, včetně natrženého obalu, zasloužila, ale každopádně ve mě zanechala následky.

Došla jsem k několika zásadním závěrům:
1) Bůh není
2) Je-li Bůh, pak má pěkně zvrácený smysl pro humor
3) Nevím, proč bych v Ni zrovna já měla věřit.

A jelikož tento článek není nic jiného než nástin chaosu v mé postdeprézní hlavince, budete nuceni dozvědět se i to nejkrásnější nakonec. Není to má autorská tvorba, ale po přečtení a následné úpravě (autor promine), to ve mě zanechalo tak strašně hlubokou brázdu, že by se mi teď v srdci daly pěstovat banány. Nu, pohleďte:

Jste tady, jako součást božího plánu.
Tak důležití jste!

Zahřeje to, viďte?



Někdy

2. června 2014 v 23:26 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy je to jen pohyb směrem dolů.
Někdy je to lehké, jako na křídlech ptáků.
A někdy to připomíná padající list.
Takové pomalé, příjemné poletování.
A někdy je to prostě pád.
Jako když se kámen řítí do propasti.
Jenže její dno je pořád v nedohlednu.

A člověka napadá, kdy dopadne. Jestli vůbec. Jestli je dno plné zetlelého listí, do kterého se jeho duše zaboří jako do peřiny, nebo ze země trčí větve.

Někdy na jednoho padne splín a zalehne ho plnou vahou svého těžkého těla. A najednou to, co bylo doteď jen malý problém na cestě ke štěstí, jeví se nepřekonatelnou překážkou. Všechno zlé se znásobí a rozroste do výšky a do šířky, až to zakryje slunce a to dobré se krčí v koutě, boje se vystrčit prst nebo pípnout. A jeden vlastně zapomene, že to má. Přestane si vážit a rozhodne se utopit ve svém vlastním nesmyslném zármutku.

Někdy se to, čeho se člověk bojí a co pořád schovává v tom nejzapadlejším zákoutí svého mozku, prodere na povrch, až k čelu a k očím a spustí lavinu slz, která nejde zastavit. A tam vám nepomůže nikdo. Přátelé, kamarádi, rodina, alkohol, antidepresiva, tam jste sami, jako lampička na nočním stolku. A už jen fakt, že jste opravdu sami, krmí ten smutek a ten splín a tmy je víc a víc. Takový nehezký bludný kruh. Vy víte, že jednoho dne se otevře okno, zavane čerstvý vítr a vy se znovu nadechnete, zvednete koutky a budete se snažit vzpomenout si, jak se to s tím úsměvem vlastně dělá. Ale teď, v tuhle chvíli vám nezbývá než udržet jednu základní myšlenku. Nádech. Výdech.

Někdy, ale opravdu jenom někdy mě napadá, jaké by to bylo...

A tak vyjdu ven na balkon, do nádherného západu slunce, zhluboka se nadechnu a ...
fouknu.
Tmavomodrou oblohou se rozletí desítky mýdlových bublin.
Zkusím to znovu
a ještě
a zase
a přistihnu se, jak s radostí dětem vlastní, foukám do bublifuku seč mi plíce stačí a sleduju tu barevnou nádheru tančící sídlištěm. Na několik minut je to pryč. Zůstalo to za dveřmi. Mám chvíli jen pro sebe a tuhle infantilní zábavu.
A ten návrat pak tak nějak míň bolí.

Někdy je člověk velmi překvapen, jak málo stačí, aby se v tom koutě postavil a šel dál.

Brýle zvané sluneční

23. května 2014 v 14:16 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jedná se o speciální poddruh tohoto módního doplňku, brýle sluneční do auta. To jsou takové, které nemusí nadělat moc parády, ale nesmí přes ně svítit slunko. No dobře, jeden by v nich neměl vypadat jako přerostlá moucha nebo jako vytržen z roku 1983, přesto základním účelem je vidět toho cyklistu dřív, než váš spolujezdec otevře dveře, poněvadž vy jste ho minuli.

Ty první si pamatuju velmi dobře, na jejich výběru jsem si dala hodně záležet. Hlavním kritériem byla ZNAČKA. Vyhrály to Polaroidy, stály mě půlku mého nástupního platu a měly trvanlivost asi 4 měsíce. Buď jsem je prodala zapadlé pod sedačkou spolu s felicií do bazaru (vědět to, cena toho vraku stoupla dobře o třetinu) nebo dostaly nožičky a odstěhovaly se do Košic. Jsem chronický ztráceč, proto mě nastalá situace ani nepřekvapila. Ano, upustila jsem slzu, ale příští léto jsem se s entuziasmem sobě vlastním poohlížela po náhradníkovi. Nevím, jestli toho roku slunce nesvítilo, nebo nešajnilo dost prudce, ale koupě nových brýlí do auta mi zabrala hned několik let.

Když jsem konečně dospěla k logickému závěru, že stínítka ve většině typů vozů na našem trhu jsou dělaná na chlapy o výšce nejméně metr osmdesát, díky čemuž my, malá píva s tou hračkou můžeme verglovat na všechny strany, ale stínu moc nezískáme, tedy je potřeba si pomoci, rozhodla jsem se, že není potřeba investovat tolik, za něco, co se mnou zůstane tak krátkou dobu. Obchod s módou New Yorker. Dostala jsem na ně i prďácký pytlík. Pořád je mám. Někde jsou. Přísahám, že jsem je určitě zahlídla v zimě 2011, když jsem hledala Matyho sněhule.

Globální oteplování je nemilosrdné, zimy čím dál kratší a světlejší, je potřeba podniknout kroky. Vloni jsem si koupila speciální rozjasňující polarizační brýle s UV filtrem speciálně pro řidiče, slavnostně je vyndala z krabičky a s ještě větší pompou vložila do speciální brýlové přihrádky na stropě Arthura. Aby bylo VŠEM členům rodiny jasno, velice nahlas jsem prohlásila, že si tuto speciální brýlovou přihrádku zabírám na své speciální polarizační brýle. Všichni členové s úsměvem na líci chlácholivě odvětili, že oni sluneční brýle nenosí, poněvadž mají dioptrické ztmavovací a ty si nikam ukládat nepotřebujou, páč je mají imrvére na nose. Dobrá tedy. Byla jsem se sebou velmi spokojená až do doby, než jsem usedla do Fišty. Tehdy poprve mě napadlo, že někde v systému je chyba. Jelikož jsem člověk veskrze líný a zapomnětlivý, tisíckrát jsem si přikázala jít si do kombíku pro brýle, abych se sama na sebe tisíckrát vyflákla a dál si hrála se stínítkem ve Fiestě. Když jsem po nějaké době přesedla zpátky do Arthura, přihrádka zela prázdnotou.

Zaskřípala jsem zuby, vběhla do Lidlu a koupila první krám za 74,- ká, který se dal při troše dobré vůle použít. A ne, v žádném autě už je nenechám. Budu si je pěkně poctivě ukládat po každé jízdě do kabelky, takže je budu mít POŘÁD při ruce.

Dnes jsem jela autem. Slunce vyšlo 05:04 a od té chvíle svítilo a svítilo. Netřeba podotýkat, že jsem měla namířeno na východ. A s sebou úplně jinou kabelku.

Už vím

14. května 2014 v 23:05 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Už jsem si vzpomněla.
Nemám být nač hrdá, poněvadž žárovka se rozsvítila až v okamžiku, kdy k oné události došlo.
Takže tu máme dva závěry:
1) Prdlá prvomatka je totálně prdlá
2) Počet čitatelů jejích psychopatologických výlevů dosáhl svého maxima.

Napsala jsem článek na téma 30.4.2014. Netrklo mě.
Týden jsem přemýšlela, co se, k sakru, mělo 30.4.2014 stát.
V duchu jsem se omlouvala všem pozvaným hostům, všem, ke komu jsme měli potencionálně jít na návštěvu. Nepřišla jsem na to.
Ani po dotazech čtenářů.

Až dnes.
Jako správná bloggerka-závislačka z času na čas zkontroluji množství čtenářů. Potažmo počet přístupů na blog. Až dnes na mě zasvítila věta: "Od 30.4.2013 blog navštívilo xx xxx čtenářů".
Až dnes.

Takže znovu a lépe:
Dne 30.4.2013 jsem dospěla k závěru, že je čas, nastavit si jako začínající autorce zrcadlo a změřit počet návštěvníků svého blogu. Zaregistrovala jsem se na Toplistu a stala se závislou na číslech. Na denním přídělu, měsíčním vzestupu, roční bilanci. Předpokládám, že většina bloggerů ujíždí tímto způspbem. Čte to někdo? Zajímají někoho výplody mé choré mysli? Stojí za to, věnovat svůj vzácný čas internetu a svěřit mu, co trápí mou černou duši?

A 30.4.2014 jsem dosáhla Nirvány. Dozvěděla jsem se, co je smyslem života.
70 000.
Plus mínus čtenář.
Tolik lidí navštívilo za jeden rok mé stránky, náhlédlo a odešlo nebo se rozhodlo nějakou dobu zůstat s tím, že "třeba se jí rozsvítí a její texty začnou dávat smysl.".
Nezačnou, nebojte se.
Pořád prdlá, pořád praštěná a pořád vytržená od reality.
Přesto si myslím, že 70 000 za rok je slušné číslo. Znamená to, že denně sem přijde téměř 200 lidí. To číslo samo o sobě nevypadá nijak pompézně, ale představte si 200 lidí u vás v kulturáku. Slušný, ne? Skoro plno, v Horní-Dolní se dokonce stojí venku na chodníku.
Za mě dobrý.

Děkuji.
Děkuji všem přispěvatelům (každý blogger uvítá pozitivní komentář a zvedne se mu žaludek nad kritikou)
Děkuji všem čtenářům (i když nenapíšete, že jsou to plané žvásty choré prvomatky, systém vaši návštěvu zaznamená a já se jí lačně dočtu)
Děkuji všem, kdo mě svou přítomností drží nad hladinou a nenechá utonout v moři zoufalství.
Poněvadž můj život se nevyvíjí úplně tím správným směrem a já hrozně moc potřebuju svědky, abych byla zproštěna viny, až jednou zasebevraždím tenhle blog, sebe nebo své interego.
Děkuji, že jste a že čtete.

Prdlá Prvomatka


Kam dál