The secret

12. ledna 2017 v 17:12 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mám tajemství. Objevila jsem ho jednoho krásného, jiskřivého, lednového rána, rtuť teploměrů zela schovaná hluboko na jejich dnech, na zemi třicet čísel toho nejkvalitnějšího prašanu, který vespod pomalu ale jistě přimrzal. Prostě zimní pohádka v praxi. Pro nás, panelákové květinky - to by jeden blil, velebnosti.

Když jsme se téměř před rokem rozhodli, že se sem přestěhujeme, začala jsem s láskou svého života vést pravidelné, nenápadné, leč přesně cílené diskuze na téma, co si jako pod pojmem Život v rodinném domě představuje. A že jestli je to příjemný večer u grilu, poté, co jeho žena posekala trávník, shrabala listí, vyplela záhony a natřela okapy, šeredně se mýlí. Vyžadovala jsem po něm, aby přísahal při obrázku Dartha Vadera, že bude na domku pracovat. Pamatuju si jeho nechápavý, lehce přezíravý výraz tváře dodnes. Prý, jestli jsem neupadla a neuhodila se, je přece nad slunce jasnější, že on je muž, pán tvorstva, hlava rodiny a on se o nás v těchto ohledech stoprocentně postará.
Já, kráva blbá, jsem mu tehdy uvěřila každé slovo.

Situace je taková, že já jsem ta, která kope, řeže, stříhá, čistí, objednává řemeslníky, momentálně kupuje krumpáč, páč pán tvorstva si usmyslel vykopat keř. I kdyby se na hlavu postavil, do toho nejdu.
Ovšem sekání trávníku, to je jiná liga. Zřítelnice oka mého mi věnoval mou první sekačku k Valentýnu, dobře si vědom faktu, že jak si ji jednou ze slušnosti vyzkouším, už ji nepustím z ruky. Opravdu, baví mě to. A byl jsem natolik blbá, že jsem se mu se svou nově objevenou vášní svěřila.

Tak teď přemýšlím, za co mám já vlastně vysokoškolský titul. Mě přečůrá i malé děcko, vždyť mám IQ pokojové květiny!

Zpět k tématu. Sekám ráda, a J., aby mi udělal radost, mi tuto kratochvíli dopřával celé léto. Pravda, když jsem to dělala v půli července asi posté a teploty vzduchu dosahovaly afrických rekordů, prosila jsem, zda by si sekačku nechtěl na jedno odpoledne půjčit. "Rád," řekl tehdy. Načež odjel na měsíc na služební cestu.

No a teď k mému tajemství a k tomu, proč tajemstvím musí zůstat. Varuju vás. První práskač, který mu ho prozradí, dostane přes držku.

Ráda hrabu sníh.

A je to venku.
Fakt, baví mě to. Vzít do ruky fungl nové hrablo, zabořit ho do závěje a prodrat se jí až na konec chodníku. A zpátky. A znovu. A k popelnici. Uááááá!!! To je tělocvik! Bezva.

A nejlepší na tom je, že až sníh sleze, naroste tráva!
 

Kožené dětské lyže

8. ledna 2017 v 7:51 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kupovat boty sobě je to nejmenší. Prostě v době, kdy žena žádné nepotřebuje, právě naopak, její část botníku přetéká obuvnickými výdobytky moderní doby, stačí projít kolem umně vyhotovené výlohy a nový kousek je na světě.

Horší případ nastává, pokud žena nové boty potřebuje. Jedná-li se o letní období, obchody jsou plné kozaček. Naopak v zimě nás kolikrát překvapí bohatá nabídka vietnamských žabek. V takovém případě nezbývá než pátrat, hledat a bloudit ulicemi měst, potažmo internetem, než to člověk vzdá a počká na výše zmíněnou příležitost číslo jedna.

Sháníme-li boty potomkům, končí veškerá legrace. Pro mě tedy ne, já to mám za zmírněných podmínek, ale co vím z doslechu, je kolikrát jednodušší navléknout dítěti na nohy igelitové tašky a počkat, až si samo začne stěžovat na zimu a vlhko.
U nás je to o to jednodušší, že děti boty nepoužívají. Na nohou je nosí, to ano, ale kupříkladu v Šimonkově případě se tyto nikdy nedotknou chodníku. Takže nemusím zkoušet, jestli se mu v nich dobře stojí, jestli ho netlačí paleček nebo nedře pata, stačí, když se po obutí a zavázání tkaniček spokojeně usměje.

A pak tu máme situaci nejzábavnější, totiž scénu, kdy si boty kupuje chlap. Aby to nebylo tak jednoduché, jedná se o muže, jehož nohy ukončují tabulku pánských velikostí, pak začínají dětské lyže. Je jasné, že chodit po obchodech pána přestane bavit hned po třetím krámu, kde o čísle 46 v životě neslyšeli.
Načež se uteče k internetu.
Po několika zkušenostech, kdy boty přišly, ovšem zdaleka nesplňovaly podmínku nadměrné délky, či jejich kvalita odpovídala práci malých čínských ručiček s papier-mâché, se muž už nedá nachytat. Návod na pestrých internetových stránkách nabádá, aby člověk obkreslil svou podešev na papír a obrys pak pečlivě změřil, aby nedošlo k případným omylům a chybám.

A tak jsem se jednoho lednového rána dívala na lásku svého života, kterak pokládá na zem v kuchyni bílý list o velikosti A4, na něj staví svou medvědí tlapku a poněkud rozpačitě kreslí čáru jeden a půl centimetru za hranu papíru, na čerstvě umytou plovoucí podlahu.
Co bylo dál, jestli změřil, či nezměřil už nevím, neboť následně jsem smíchy spadla ze židle a ve výhledu mi bránila noha stolu a slzy v očích.

Silvestrovský

31. prosince 2016 v 16:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
I když mám nápadů plnou hlavu

i když bych psala až bych brečela

i když na to nemám ani jednu jedinou minutu (včetně této)

i když mám práce jako na kostele a nejspíš i na faře

i když všichni spí a vlastně by to teď šlo

i když návštěva, která se k nám chystá už je nejspíš na cestě

i když pro ně nemám jeden jediný chlebíček a místo toho si hraju s počítačem

i když je tu bordel jako v tanku (promiň, E.)

i když bych teď měla delat milión a jednu věc, každou odlišnou od sezení na židli,

toto si prostě odpustit nesmím. Dělám to každý rok a byť tento blog pomaličku a jistě umírá na nedostatek článků, silvestrovský vynechat nemůžu. Je důležité zhodnotit rok minulý a připravit předsevzetí na ten budoucí. Potěšit se pohledem zpět, možná upustit slzu, a nachystat si rozumné a pozitivní cíle, na které se budeme všichni těšit.

Ad výše napsáno, na takové kosočtvercoviny se můžu zvysoka vys... kašlat.

Prostě a jednoduše:

VŠEM ČTENÁŘŮM A ČTENÁŘKÁM,
VŠEM PŘISPĚVATELŮM,
KOMENTÁTORŮM I TICHÝM NAHLÍŽITELŮM,
VŠEM VÁM TŘEM,
PŘEJEME LUXUSNÍ NOVÝ ROK PLNÝ
RADOSTI, LÁSKY A SMÍCHU.
NEB VŠECHNO OSTATNÍ JE JEN PŘIDANÁ HODNOTA.

Prdlá Prvnomatka s rodinou
 


Fungl nové mléčné zuby

20. prosince 2016 v 11:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
To je, co? Fakt je má!

Ale od začátku: všemu předcházela pozvánka do nemocnice, že si má Šimonek přijet nechat opravit zničený chrup. Z čeho má čtyřleté dítě, kategoricky odmítající sladkosti, zkažené mléčné zuby, se mě neptejte, já to nevím. Zbaběle se schovávám za geny a hystericky pátrám v mých i J. předcích, kdo měl špatné zuby. Přiznávám, že zatím marně,ale on se určitě někdo najde, i kdyby pra...prababička ze 16. století.

Vzpomněla jsem si, jak tato bohulibá kratochvíle probíhala posledně s Matýskem ve velké nemocnici. Bylo nutné (nezbytné, naprosto nevyhnutelné), abychom se čtřletým postiženým dítětem nastoupili den předem, jednak, abychom byli přítomni, aby měli pod dohledem, že pacient několik dnů před zákrokem nejí a nepije a také proto, aby ho o půlnoci mohli začít dopovat tlumícími léky. Ráno jsme měli sedět v pozoru na posteli, připraveni k okamžitému přesunu na sál, kde sada profesionálů čekala jen na nás. Až do tří odpoledne. Taková tam byla fronta. Byl červen, léto, Matěj už opravdu velmi dlouhý čas nejedl ani nepil, bylo mu vedro, nudil se a vůbec byl slušně zpruzelej a nasranej. Před zákrokem jsem byla varována, že jakýkoliv kaz jde z pusy ven. Během operace vyšla ven sestřička a suše mi oznámila, že Máťa přijde o pět zubů. Chm. Co jsem s tím v dané chvíli mohla a směla dělat, kromě smíření, jsem nevěděla. Ale bylo fajn, že jsem byla informována. Načež mi přinesli Matýska, probírajícího se z narkózy, gumového, ve tváři zeleného, se zakrvácenými ústy a stále ještě zpruzelého a nasraného. Kterého jsem měla držet v ústavu do následujícího rána, na pozorování. To, že zítřejší ráno se změnilo v krásné, horké odpoledne, zdůrazňovat nemusím, každý ví, že napsat propouštěcí zprávu trvá 6 - 8 hodin středoevropského času.
To jen pro srovnání.
Pokud se vám zdá, že nemocniční péči moc nefandím, máte pravdu. A máte-li pocit, že doktorům a sestrám tam dokonce křivdím, čtěte dál. Tak to totiž může vypadat, když se chce.

Nebylo jednoduché najít kliniku, která by se Šimonkova chrupu ujala. Někde se báli dětí jako takových, někde se báli dětí postižených, někde byla bubákem epilepsie. Nedivím se jim. Já bych do podobného podniku nešla ani s Pulitzerovou cenou za dětskou zubní chirurgii. Navíc, vzhledem k tomu, že zákrok musel proběhnout v celkové narkóze, ne všude byli na podobné kratochvíle zařízení. Chce to anesteziologa, zásobu rajského plynu a hlavně místnost s postelí, kde se může malý pacient v klidu probrat a začít si hlasitě stěžovat na to, že ho bolí celá huba.

Nakonec se povedlo. Vřelé díky kamarádce M., která se mi jednoho dne ozvala (bylo to v době, kdy jsem začala propadat deprézi, že skončíme ve velkém molochu státního zdravotnictví), že nám našla kliniku, kde jsou na Šimonky zařízení. Bezva. Zatelefonovala jsem, přednesla problém a vyslechla si, že nic není nemožné, jen ať princátko sbalím do uzlíčku a přijedeme naše kazy ukázat v jejich plné kráse.

Jak řekli, tak udělali. Původně nás kamarádka odbornice varovala, že zákrok v soukromém zařízení vyjde draho, řádově v desítkách tisíc, ať raději začneme šetřit. Naspořili jsme korunku ke korunce, až jsme měli všechny na jedné utěšené hromádce, abychom zjistili, že pár dnů před naší plánovanou návštěvou uzavřela klinika smlouvy s pojišťovnami. Bezva!
Zajeli jsme na kafe, ukázali dětský chrup a domluvili datum. Zblblá po předchozích zkušenostech jsem očekávala nejbližší září, o to víc a mile jsem byla překvapena termínem za 14 dnů.

Celá akce proběhla naprosto v klidu, bez nervů, beze spěchu, bez komplikací. Šimulka byl objednán na osmou hodinu ranní, což bylo poněkud vražedné, páč léky musel dostat minimálně 4 hodiny před zákrokem. Já, známá komplikátorka, jsem si toho večera vytáhla kratší sirku na brzké ranní vstávání a strávila jsem pak v kuchyni dobrou půlhodinu rozpouštěním, strouháním, krájením a drcením, až jsem se naštvala, sesypala všechny tablety na lžíci přesnídávky a tu vpravila do naprosto klidného a spolupracujícího, byť mírně rozespalého dítěte. Je to nejšikovnější čtyřleťák, co znám. Poté, co splivnul léky a zapil je, se naprosto mimo má očekávání otočil ke zdi a šel spat. Ve čtyři ráno mi to udělalo velkou radost a přidala jsem se.

Na osmou jsme se dostavili na místo činu, kde byli všichni milí, usměvaví, nabízeli židle a výborné kafe. Šimonka uspali za mé asistence (ó jaký rozdíl oproti nemocničním sestrám, které by nejraději všechny matky vykázaly za brány města) a teprve pak nás (s úsměvem a velice mile) vyrazili na procházku. Oni prý tyhle věci umí, dělají je prakticky imrvére a nás, zelené strachy, k tomu nepotřebují.
A tak jsme měli rande. Courali jsme městem, snídali a dokupovali ježíšky. Po velmi, velmi, velmi dlouhé době neměl nikdo z nás v ruce kočár, ani jsme nemuseli spěchat, abychom někoho zavezli nebo vyzvedli, a tak jsme do sebe zavěšeni kráčeli zasněženými uličkami a bylo nám nádherně.
Po hodině a půl jsme dorazili zpět na kliniku, kde už se probíral malý pacient, jenž v ordinaci zanechal 8 mléčných zubů a nafasoval 6 plomb. Byla jsem, jsem a navždy budu za tuto laskavost paní doktorce vděčná do hloubi jeho malých čelistí. Retardovaný chlapeček v invalidním kočáru a ještě navíc bez zubů (tak by dopadl v nemocnici), to už na mě bylo silné kafe. Takhle jsem skákala metr dvacet.
Za hodinku byl prcek plně při vědomí a dával nám to sežrat. Bála jsem se, že ho tam budeme muset držet až do večera a trnula jsem hrůzou, jestli nezboří budovu, ale byla jsem uklidněna, že ze zdravotního hlediska je v pořádku, dýchá a neblinká na všechno a na všechny kolem sebe, tedy si ho můžeme odvézt, aby svým jekotem obšťastňoval pouze naše maličkosti u nás doma. Byla jsem spokojená, jako metr šedesát velká želva a nadšeně jsme i s dítětem kliniku opustili. Nadšeně o to více, že díky smlouvám s pojišťovnami byl náš účet nakonec třetinový. Myslela jsem, že sním.

Už na čerstvém vzduchu se Šimonek uklidnil, téměř znovu usnul a tento bohorovný klid mu vydržel až domů, kde nafasoval další léky proti bolesti a v tomto režimu vydržel následující víkend.

Fantastická akce. Pořád ještě nemůžu pobrat, jak jednoduché to bylo. Jsem všem z kliniky velice vděčná a kudy chodím, tudy přemýšlím, jak všem poděkovat. Bojím se, že dopis plný vděku by byl stále málo. Žádná slova, ani psaná, ani vyřčená, nemůžou vyjádřit, jak moc nám pomohli. Nejen tím, že náš nejmladší má konečně bezvadné zuby, ale hlavně poznáním, že když se chce, tak i ve zdravotnictví jde opravdu všechno.

Změny jsou fajn, hlavně ty k lepšímu.

10. listopadu 2016 v 7:05 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ne jako když vám padají vlasy. Myslím tím opravdové padání. Když se hlavy nemusíte ani dotknout, přesto cítíte, jak vás pokrývka lebi opouští, pěkně potichu a po troškách. A bojíte se, že definitivně. Je to něco jiného, než uklidit po sobě hřeben po každodenním česání. V tomto období (letošní pozdní jaro) jsem jej dokonce přestala používat, neboť jen při pohledu na něj se mi objevily dva mrtvé prameny na ramenou. Opatrně jsem po hlavě přejížděla dětským kartáčem. Bylo to jako po chemoterapii. Nesnesitelné. Zametat jsem mohla dvakrát denně, bála jsem se umýt si zbytky vlasů.

Měla jsem strach. Bývalo období, kdy se mě lidé obden ptali, zda jdu od kadeřnice. Čímž se nechlubím, tím mou kadeřnici zdravím (brzy přijdu, paní M.!). Je to nejšikovnější ženská v oboru, bez nadsázky. Dojíždím za ní kilometry a hodiny, ale opravdu mi to stojí za to. Teď to vypadalo, že ji vyměním za parukářku.

Když mi vlasy začaly padat, pokusila jsem se proces zastavit chemicky zvnějšku. Chyba. V každé lékárně vám řeknou, že šampony proti padání jsou fejk. Dnes to mohu potvrdit. Jsem ochotna přivřít oko nad kofeinovými, ovšem kvalitními, značkovými a tedy cenově lehce nedostupnými. Tehdy, na jaře, mi to nevadilo. V koupelně se mi hromadily tubičky a lahvičky, J. se mi smál, až do doby, kdy po jednom mém pokusu o umytí viděl vanu. Zesinal a opatrně se zeptal, jestli mi ta půlka hlavy naroste zpátky.

Prošla jsem si všemi fázemi smutku. Nejprve jsem popírala, že za sebou nechávám blonďatou cestičku. Pak mě to začalo srát, načež jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to nic není, třeba jsem jen v přechodu. Což vlastně taky nebylo to nejpříjemněšjí zjištění, poněvadž značilo, že jsem a) stará, a za b) že mi vlasy už nikdy nenarostou. Upadla jsem do hluboké deprese. Vypila jsem půlku lahve vaječného koňaku, svou hřívu jsem náležitě oplakala a druhého dne, střízlivá a pevně rozhodnutá, jsem naklusala do nejbližšího kadeřnictví (paní M. bych se v tomto stavu ani neodvážila přijít na oči), abych poprosila o razantní řešení trojkou strojkem. Když to má ze mě padat, ať toho aspoň není tolik. Říkala jsem, si, že když jdu bez objednání, rozhodujícím znamením shůry bude to, zda mě přijmou bez čekání nebo ne.

Do pěti minut jsem seděla v křesle a pevné prsty usměvavé paní profesionálky mi mnuly zbytky vlasové pokrývky a vyhazovaly do koše vše, co na nich ulpělo. "S tímhle běžte k doktorovi. To je opravdu katastrofa." No uf. Ještě toho trochu. Hlavu mi umyla, víceméně rozčesala co zbylo a popadla nůžky. Zavřela jsem oči a čekala, co z toho bude.

Vše dopadlo nad očekávání dobře. Krátké vlasy mi relativně slušely a jako bonus jsem dostala rozhřešení. Během stříhání, česání a foukání jsme se s paní kadeřnicí zakecaly. Snažila se zjistit, co že se mi to děje.

"Nejste třeba ve stresu?"
"Ne."
"Těhotná nejste?"
"Ne."
"Neberete nějaké nové léky?"
"Ne. Jen ta kvanta vitamínů proti padání."
"Nový šampon? Kondicionér? Maska?"
"Ne."
"Tak na to asi nepřijdeme."
...
"Aha, vy máte dvě děti? Do které školy chodí?"
"Jsou postižené."
"No vidíte to, a nemáte třeba nervy z nich?"
"Né. Oni jsou těžce v pohodě. Hodní, vysmátí, s nimi problém není. Teda byl, ten starší mi v lednu skoro umřel. Ale už je to dobrý."
Kadeřnici skoro vypadly nůžky z ruky.
"Já z vás mám úplně husí kůži. Padání vlasů jako reakce na stresovou situaci přichází 4-6 měsíců ex post."

Mé oči se rozšířily do velikosti golfových míčků a čelist spadla na bradu. Tak proto! Časově se obě události shodovaly, téměř na hodinu.

Ulevilo se mi. Přikoupila jsem vitamíny a šampon a s novým sestřihem hrdě nakráčela domů. Krátké vlasy pomohly, vypadávání se zmírnilo a když zabraly i léky, začala jsem se znovu těšit, jak pojedu k paní M. do Prahy a ona mi na nové vlasy naplácá kila kysličníku.
Načež mi došlo, že měsíc po Matýskově propuštění z nemocnice jsme se stěhovali.
Ach ne.

Druhé kolo jsem snášela o poznání lépe. Už jsem věděla o co se jedná, a že za měsíc, maximálně dva mám klid a vlasy zase dorostou.

Teď už mám místo původní ofiny roztomilého ježka. Ale se stresem už na mě nechoďte. Nikdo, rozumíte, děti?

Kterak nouze naučila Šimonka školku milovat.

7. listopadu 2016 v 7:20 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Náš druhorozený je vysmáté, spokojené a šťastné dítě. K pocitu komfortu nepotřebuje nic jiného, než sucho v kalhotách, teplo v břiše a sem tam pohlazení od matky. Kdyby záleželo jen na něm, stráví život s ní doma, na rodičovské dovolené. Nemá to tam chybu. Všechny podmínky kvalitního vegetění jsou splněny a plněny v okamžiku, kdy na ně Šimonek pomyslí. Nikdo mu nekrade oblíbené hračky, nikdo ho nenutí jíst a pít v době, kdy se to hodí všem ostatním, ne jen jemu, nikdo ho netlačí do výtvarné tvorby. Ano, hovoříme o sociálním zařízení, zvaném ŠKOLKA.

Jednoho dne přišel ten DEN a já tam Šímu odvezla. Čímž jsem ho evidentně dost vytočila. A pak znovu a pak ještě. Od té doby to táhneme druhým rokem a můj nejmladší se s onou skutečností, trávit den v sociálním zařízení, pořád ještě tak úplně nesmířil. Nebo jinak. Pořád je ještě dost nasranej. Snáší ve školce maximálně dopoledne, nejpozději hodinu po-o musí doběhnout uřícená matka a okamžitě jej z jámy lvové vysvobodit.

Abych věci uvedla na pravou míru, není to tak zlé. Pokud Šímu vysloveně nic nevytáčí, je (prý) schopen klidně sedět na koberci a hrát si. Musí, ovšem, být splněno několik zásadních podmínek:

Suchá plínka.
Plné bříško.
Odpovídající teplota v místnosti, plus mínus půl stupně Celsia.
Nikdo mu nebere JEHO hračky.
Nikdo mu nebrání třískat dveřmi o zeď.
Nikdo ho nenutí jíst, když nechce.
Nikdo ho nenutí sedět v kruhu (socializační program) a hrát si s ostatními dětmi.
Nedejbože s nimi zpívat.
Nikdo mu nezakazuje lézt do kuchyně.
Všichni, kdo mají mobilní telefony, mu je ochotně půjčují na hraní.
Nikdo kolem něj neprochází bez povšimnutí, nutné je aspoň pohladit. Nejlépe obejmout, ideálně vzít do náruče a nepustit do 14:00.

Pak je náš chlapeček v klidu a v pohodě.
(Prý.)

Teprve nedávno Šimonek s obrovským překvapením zjistil, že může být ještě hůř. Tuto skutečnost snáší jen velmi těžce a s maximálním sebezapřením. Matka (ta blonďatá mrcha) se domluvila s rehabilitačním terapeutem, který zintenzivnil hodiny tělocviku. Je potřeba klučíka postavit na nohy, nikomu se nechce vláčet životem se dvěma invalidními vozíky, každým v jedné ruce. Takže Šimonek začal makat, až se z něj kouří. Aby toho nebylo málo, po cvičení jej paní učitelky na oddělení upnou do mučícího nástroje, ne nepodobného železné panně, zvaného vertikalizační zařízení. A odmítají jej vyndat i po velmi důrazných prostestech. (Aby to nevypadalo, že si stěžuju, já jsem jim za to velmi vděčná. Vše, co dělají, přináší velice rychle skvělé výsledky, tedy jen do toho!)

Školka, která se až dosud zdála být velmi krutým trestem, se stala devátým kruhem pekla. Dokud se cvičí a stojí.
Ovšem okamžitě poté, co tyranie skončí, vychází opět slunce, mraky z nebe mizí, dostavuje se znovu nabytá volnost pohybu a měkká náruč paní učitelky. A mobilní telefon. Najednou takhle málo stačí, aby svět byl zase růžový. V věku pouhých čtyř let můj nejmladší pochopil, co chtěl Horatius říci větou:

Carpe diem quam minimum credula postero.
Užij dne a nic nevěř budoucnosti. (Horatius, Ódy)

Cesta, která nikam nevede, je blbá.

4. listopadu 2016 v 10:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Zavřeli Korunovační. Pro mimopražské - zavřeli (a snad i opravují) jednu z pražských ulic, kterou až donedávna jezdili všichni ti, které jsem teď začala potkávat na své trase. A že jich bylo. Malá kolona po ránu ještě nikoho nezabila, říkala jsem si a poctivě trpěla. Pak na mé cestě rozkopali kanál. A náš zmírající, z posledních sil táhnoucí Arthurek se zastavuje před frontou aut na samém okraji naší stověžaté matičky. Dál se jede krokem a to v podstatě až domů. Bývám ještě rozespalá, vracím se z práce, tedy na samém počátku jen letargicky šlapu na brzdu. Potom se začnu nudit a hrát si s rádiem. Načež se naseru. Nejprve já a pak auto.

Když pění má malá osůbka, nic zásadního se neděje. Jsem uzavřena v malém prostoru, po ruce nemám nic hodu hodného, rozbitného, či jinak ventilačního, tedy sedím a pomyslně komunikuji s okolními řidiči. No tak dobře, používám vulgarismy a řvu. Pak začne vyvádět Arťa a to mi sklapne. Začne na mě poblikávat dobíjení, otáčky na volnoběh si dělají doslova co chtějí a ručička budíku poskakuje jako jojo. Samozřejmě, že motor vyydává nepěkné zvuky, střídavě křičí a sípá, místy se klepe jako osika. Není to hezký pohled. Já sedím tiše jako pěna a hlídám vhodný okamžik, kdy zapnout blikačky a dožrat tak zbytek kolony za mnou.

O problému jsem po několika takto stresujících jízdách pohovořila s láskou mého života. Ne nadarmo jsem si souputníkem mého života vybrala génia. "A proč to nevezmeš úplně okolo?"
"Jako, mimo Prahu?"
" No jistě."

Dnes ráno jsem šťastná, spokojená a natěšená sedla do vozu, zapla navigaci, nastavila cíl trasy Domů a vyrazila na cestu. Abych po půl hodině vcelku plynulé jízdy zastavila v koloně, páč v Horní Dolní se rozhodli, že když rekonstrukci, tak rekonstrukci a srovnali se zemí polovinu vesnice. Po které se teď projíždí jedním, ne úplně zpevněným, značně rozkopaným pruhem. Celou jednu vesnici. Dopravu řídí Pat s Matem, kteří evidentně dospěli k nápadu (geniálnímu, jak jinak), že není potřeba pouštět auta po několika kusech v pravidelných intervalech, ale nejdříve projede uzavírkou východní polovina Čech, pak ta západní. Povím vám, v Čechách máme hodně aut. A téměř všechna jezdí přes Horní Dolní.

Stála jsem ve frontě, netušíc proč a jak dlouho to bude trvat. Nechala jsem motor běžet. Chyba. Po patnácti minutách se ručička otáčkoměru roztančila a auto na mě začalo výhružně vrčet. Byla jsem tam, kde na začátku.

Domů jsme se nakonec dostali oba. Vcelku v pořádku. Aspoň v to doufám. Jenže dorazili jsme o pět minut dříve, než kdybych popojížděla pětikilometrovou rychlostí Prahou. A teď mám Problém. Vyšší moc se mi snaží něco naprosto zásadního sdělit, jenže já jí nerozumím. ČEMU mě má sakra naučit fakt, že se nemůžu dostat domů z práce? Pokoře? Trpělivosti? Jsem pokorná a trpělivá až na půdu! Snáším tato příkoří už pár týdnů a zatím jsem rozhodnuta v tom pokračovat do poslední zasypané díry ve vozovce.

Takže CO?! Slyšíš??? Okamžitě na mě přestaň tak hlasitě mlčet!

Anebo je to JEN dopravní zácpa. To je taky možné. Budu se nad tím muset pokorně a trpělivě zamyslet.

Ahoj, babi...

28. října 2016 v 9:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"To je čtečka, babi."

"Je to vlastně malej počítač, ve kterém mám schované knihy."

"Ne, nejsou velké jako sirky. Ta, kterou teď čtu, má 586 stran."

"Když mi spadne na zem a rozbije se, můžu své knihy číst v mobilu. Ano, i tam se mi vejdou. Telefon už dávno není jen k telefonování. Můžeš v něm poslouchat hudbu nebo dětlat fotky."

"Jo, pěkné fotky. Jako na foťáku. Pak si je můžu vytisknout nebo poslat mámě mailem nebo uložit na internetu, aby se mi neztratily, když mi spadne disk."

"No, jo. Na podlahu."

"Mailem, to jako poštou. Ale ne v obálce, pošta dneska chodí vzduchem. Teda, balík takhle nepošleš, ale třeba dopis nebo pohlednici. Nebo objednávku, když si chci třeba koupit nové boty."

"Ne, to už se nemusí do obchodu. Můžeš, ale nemusíš. Prohlídneš si boty na internetu a když se ti líbí, necháš si je poštou poslat."

"Ne, mailem ne. To je normální balík."

"Jo, můžeš si koupit i něco jiného. Takhle jsem si koupila třeba pračku nebo sušičku."

"To je jako pračka, ale suší oblečení. Už nemusím prádlo v zimě sundávat zmrzlé ze šňůry a vlastně si ho můžu rovnou oblíct ten den, kdy ho vyperu."

"Jo, dneska je spousta takových vymožeností. Nádobí už se taky nemyje v ruce, jsou na to myčky."

"Ne, fak nevím, kam bys to do chalupy dala. Ke kamnům raději ne."

"Co ještě? Ještě auta parkují sama, topení dáváme do podlahy a k obědu si ohříváme zmrzlé polotovary v mikrovlnce. Máme Iphony a Ipady, mluvící ledničky, hudbu posloucháme na eMPéTrojce, už nemáme gramofony a nejspíš ti sem přijde kontrolor a odnese ti kamna, protože topíš kelímkama od jogurtů."

"To neva, babi. To už tě stejně trápit nemusí. Koukej, přinesla jsem ti kytičku. Růže, mělas je ráda. Když jsou ty Dušičky... Tak ahoj babi. Já zase přijdu."

Čtyři slova v pravý čas na pravém místě

17. října 2016 v 7:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako správný chaotik nic nestíhám. Pořád funguju, přesto se nic neděje. Prožívám nejlepší leta období drtivé většiny žen, zvané Matka. To je ta osoba v domácnosti, která vaří, přebaluje děti, reje záhonky, cídí záchod, žehlí pánské košile, uklízí malé kostičky lega v neomezeném množství, v některých případech vyměňuje žárovku, či objednává plošinu a shání kominíka. Je to ten člen v rodině, kterému se říká "trpaslíčci". Je víceméně neviditelná, pokud tedy je dost hloupá na to, aby své oblíbené činnosti vykonávala v době, kdy jsou všichni z domu a je na to klid. Pracuje rychle, přesto pečlivě, tak, aby to pozítří nemusela dělat znovu a v této naivitě setrvává pokaždé, když se kochá laminátovou podlahou bez jediné skvrnky od sladkého čaje. Celých osm minut.

Teď to vypadá, že nedělám nic jiného, náš byt se leskne jako Chesapeake Bay retrívrovi kulky a já upadám do peřin úderem půl osmé, minutu poté, co jsem do ní nainstalovala děti, zničená, leč spokojená se svými výkony. Není to pravda. Tedy, aspoň ne úplná. Já se zas tolik nepředřu, leč poskakuju od jedné činnosti ke druhé, takže mám vytřenu kuchyň, ale už ne obývák, kýbl se špinavou vodou zůstal stát v předsíni, prkno na žehlení je zasunuto pod schodištěm, protože přeci budu v žehlení zítra pokračovat (ha-ha), rovné plochy jsou zaskládány úhlednými komínky oblečení a rozečtené literatury. Dělám všechno a nic a pak se strašně divím, že usínám se znělkou večerníčku na hromádce neposkládaných plínek.

Chce to systém.

Chce to paní na úklid.
A neomezené konto v bance.

Chce to parťáka.

Kterého samozřejmě mám. Na zřítelnici oka mého já nedám dopustit. Je to velmi zaměstnaný člověk, pracuje na plný úvazek, začal sportovat, pečuje o děti, jakoby byly jeho vlastní, stará se o deštné pralesy a světový mír. Je toho na něj hodně.

A na tebe ne? Mohli byste namítnout.

Nemusíte, udělám to sama, chudinka udřená.

Je. Jenže mi nějaká nelogicky fungující součástka v mozku zabraňuje požádat J. o pomoc. Činím tak pouze ve chvílích zoufalství, s rukama až po lokty v bezlepkovém těstě, za sebou pípající pračku a dvě řvoucí děti. To ano, to si pro spolubydlu dojdu až do ložnice a plynule jej zapojím. Čemuž se on, maje zdravý pud sebezáchovy, nebrání a lehce zapadá do ozubeného soukolí mého organizovaného chaosu.

Až na minulou sobotu. V jednom z předchozích článků jsem se zmínila o kouzelné formulce. Že by každý z nás měl mít něco podobného, větu, zaříkávadlo, které jej uvede v klid a pohodu. Jestli takové pro sebe má můj muž, to nevím. Ale objevil jedno pro mě.

Zrovna jsem utíkala obývákem od rozdělané činnosti A k nedokončené činnosti B, když tu se mi za zády ozvalo odhodlané: "S čím můžu pomoct?"
Jéééééé.
Nechtě jsem mu to dala rovnou sežrat: "Umyj záchod, prosím."
Láska mého života se otočila na podpadku, popadla hadr a savo a dala se do práce.
Potom vykoupal obě děti (což vlastně dělá vždycky).
Pak nakrmil obě děti (což nedělá vždycky, ale bylo to fajn).
Načež klukům naplnil lékovky (u nás ne moc oblíbená hra Na malého pana lékárníka aneb jak jsem si neotrávil děti).
Pak nakrmil myčku.
Potom mě objal a dal mi pusu.

Čtyři slova. A taková krása.

No a co.

13. října 2016 v 21:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Z mně neznámých důvodů v poslední době lačním po romantických filmech. Po slaďácích, při kterých z LED obrazovky ukapává med po litrech. Ona ho miluje, on ji nechce a naopak a nakonec ji pevně sevře v náručí a dá jí pusu a já udělám ách a jsem strašně spokojená následující dva dny, než zase pustím nějakou soap operu. To budou hormony. Stárnu.

Každopádně jsem nedávno jednu těžkou romantiku pustila a někde vprostřed snímku se udála scéna, kdy ona konečně podlehla. A jak mu tak bezvládně visela v jeho rachitickém náručí (chlap pod 100kg není chlap), zašeptala: "Řekni mi něco, co si budu moct nechat." a on těsně předtím, než se jí zakousl do hlavy, vsákl svůj pohled do jejího a odvětil: "Nech to být."

Načež jsem začala přemýšlet a zbytek filmu mám trošku v mlze. Ono stejně nebylo o co stát. Myšlenka pěkná, leč se zpracováním tématu si pan režižér nedal moc práce.

To jsem ale odbočila. Napadlo mě, že bych taky potřebovala něco, co bych si mohla nechat. Nějakou formulku, která by mi dělala v hlavě klid a pořádek ve chvílích, kdy to nejvíc potřebuju. A tak jsem přemýšlela a vymýšlela, až jsem ji opravdu našla. Pozor, je to tady: No a co.
Jednoduchá, krátká, úderná, významově maximálně obsáhlá, obsahově velice významná. No a co.

Zatím ji mám v testovacím módu, ale už teď se zdá, že má na mě absolutně kouzelné účinky.
Nestihnu autobus. No a co.
Šimon má rýmu. No a co.
Nekoupila jsem brambory. No a co.
Couvá do mě auto. No a co.

OK, přiznávám, v posledním případě mě No a co zas tolik nezachránilo, při pohledu na rozjetý kufr oktávie uprostřed dopravní zácpy jsem se necítila úplně komfortně, ba, použila jsem klakson, ale unesla jsem scénu relativně v klidu a se ctí.

Díky No a co přestávám plašit, nestoupá mi adrenalin v krizových situacích, opět jsem se naučila nadechovat a vydechovat.
Padají mi vlasy. No a co.
J. pojede na služební cestu. Zase. No a co.
Matýska opět trápí epilepsie. No a co.
Umírá nám auto. No a co.
Vztahy s některými příbuznými jsou na bodu mrazu. No a co.

Jak vidíte, kouzelná formulka má prakticky neomezené využití. Člověk zůstává v klidu, je schopen situaci racionálně řešit, nebo se na to prostě vybodnout. Mám ji ráda a doufám, že má přítelkyně Skleróza mi ji v dohledné době nezmizí.

Kam dál