na Blog.cz

Je čas patřičně si zde postěžovat. Dlouho jsem vydržela se tomuto tématu vyhýbat, ale jednou to přijít muselo. Těhotenství je nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Vsadím se o poslední Matýskovu plínku, že tohle řekl chlap. Nejlépe gynekolog. Ti totiž o požehnaném stavu vědí bezpečně nejvíc a nejlépe. Já se tady teď kvalitně vybrečím, pánové prominou, dámy snad pochopí.

- krásné bříško

Ano, to mám. Od druhého týdne po početí. Téměř okamžitě jsem přibrala deset kilo a v tempu nepolevuji. Zatím doháním magickou dvacítku a uvidíme, co ještě do porodu stihnu. Vypadám jako medvídek Pú po vloupání do úlu. Mám docela problémy ta kila navíc unést, kosti a klouby svůj boj postupně vzdávají.

- oteklé kotníky

Kdyby jen ty. Mé nohy koncem dne vypadají jako kmeny mladé břízky. Řekněme padesátileté. A přiznejme si - ono to bolí. Teprve nedávno napadlo lásku mého života ty válečky namasírovat a po několika minutách se dostavila neskutečná úleva. Čímž si na sebe J. upletl bič. Z večerních zpráv nemá nic už skoro čtrnáct dnů.

- kosti a klouby

se drží s vypětím posledních zbytků sil. Kolena začala úpět někdy kolem dvacátého týdne, měsíc poté se přidala páteř. Když vstávám ze židle, činím tak opatrně a velmi pomalu, po pokusu o narovnání zad minutu stojím a uvažuju, jestli je bezpečné udělat první krok a tudíž přenést svou sloní váhu jen na jednu končetinu. Zasčínám chápat vetché stařenky a je mi jich líto.

- spánek

se stává nedostatkovým zbožím. Mimino ještě není na světě a já už tak strašně hrozně moc toužím, dát celou noc na jeden zátah. Bez nutnosti třikrát vstát a dojít na záchod. Jelikož na zádech už se spát nedá (díky váze dítěte se v této poloze nadechnu třikrát, pak následují mdloby), břicho mladík vyloučil v prvním trimestru, zbývá mi pravý a levý bok. Proti čemuž samozřejmě protestují kyčle a budí mě, potvory jedny, v pravidelných intervalech, abych se otočila a přestala se po nich válet. Což je ovšem zážitek, při svém objemu a hmotnosti mé převalení se vypadá, jako když Rommel otáčí kolonu Afrika Korps. Myslím, že tím budím nejen J., ale i Matěje za zdí.

- oblečení

Mám dojem, že není třeba zmiňovat, že již velmi dlouhou dobu neobleču 97% své netěhotenské garderoby. O kusech, které jsem nakoupila za svého běhacího či rakovinného období, ani nemluvě, vypadala jsem jako děvčátko z Dachau. Od té doby jsem se hodně "spravila". Jelikož celá tahle akce za pár měsíců skončí a já doufám, že kojením zhubnu (ano, vím moc dobře, že doufat můžu), je mi líto vyhazovat peníze nákupem obří těhotenské módy. Místo toho nesměle pokukuju po J. části skříně, momentálně mám zálusk na fantastické plátěné kárované kraťasy velikosti XXL. Bohužel jsou v kursu i u zřítelnice oka mého, takže nezbývá než čekat až ho omrzí a půjčit si, nebo ještě lépe, ukrást a tvářit se, jako že nic.

- jídelníček

Mé denní menu je v období těhotenství pestré, rozmanité a samozřejmě zdravé. Na čokoládě není vůbec nic špatného a já i děťátko razíme heslo, že cukru není nikdy dost. Snažím se, moc se snažím oživit tuhle jednotvárnou sladkou dietu aspoň z času na čas chlebem se salámem nebo miskou zeleniny, ale uvnitř mého těla se setkávám s nepochopením, místy až odporem. Snažím se opít rohlíkem a místo odpolední koblihy si krájím krásné, červené, čerstvé jablko, přičemž bezpečně vím, že jen co ho sním, otevřu dveře mrazáku a půlka krabice s Míšou padne za vlast. Co já si vůbec mám co stěžovat, že jsem přibrala? Můžu být ráda, že jen 18kg.

- Když dlouho stojím, bolí mě záda. Když dlouho sedím, špatně se mi dýchá. Když dlouho ležím, vzniká reálné riziko, že už se mi nepodaří vstát. Snažím se nějak udržet při životě a jdu se projít, s čímž kategoricky nesouhlasí má kolena. Asi začnu trénovat vis na lustru.

- Matýsek

trpí jako Hus. Už dříve to matka s péčí nepřeháněla, teď je z něj vysloveně zanedbané dítě. Chtěl by se přitulit a leze mi do náručí. Když je to ve stoje, odbývám ho, že na ruce to nejde. Když vsedě, vadí mu budoucí bratr a po několika pokusech mě svýma krátkýma ručkama obejmout to sám vzdává a otráveně se kutálí pryč. Evidentně chápe, co se u nás děje a bojí se, že "spadne z lopatky". Bojuje o mě každou jeho či mou volnou minutu a snaží se mi dokázat, že není potřeba nahrazovat ho novějším modelem, že je právoplatný, byť nechodící člen naší domácnosti. Rve mi to srdce a při každé příležitosti mu vysvětlujeme, že ho nikdo nevymění, že u nás zůstane a bude velký bratr, který musí pomáhat tomu malému, musí mu vysvětlit, kde máme hračky a kde se spinká a vůbec, že ho teď budeme moc potřebovat. Zdá se, že jeho mozeček to chápe a na určitou dobu je ukonejšen, než mu opět odmítnu náruč a celé to začne znova.

Abych to shrnula, strašně si své druhé těhotenství užívám. I ten nízký krevní tlak, který mě táhne vstříc gravitaci, i změny nálad způsobené hormony. Takový malý Dr. Jekyll a pan Hyde v těhotenských kalhotách s laclem. A láska mého života to všechno trpělivě a s úsměvem na tváři snáší, ba co víc, utěšuje mě, že vůbec nejsem tlustá (jeho matka mě podezřívá, že jsem zatloukla to druhé dvojče), ani trošku protivná (to když naposledy zametal střepy po hozené sklenici) a pořád jsem krásná. Původně jsem si myslela, že dvě děti plus on stačí, teď si říkám, že vedle něj bych mohla být těhotná až do důchodu.

S lehkou nevolí sleduju, jak se většina mých místních článků točí kolem cestování autem, dítěte a žvance. Pořád dokola. Co to o mně asi vypovídá? Že jsem neschopná řidička, co neumí vařit. A taky že jsem líná chodit pěšky. To jistě. Ještě jsem sice nedospěla do stádia amerických občanů, kteří jezdí autem i do schránky pro poštu, leč není všem dnům konec. Teploty venku stoupají, můj objem spolu s hmotností se zvětšuje, kdoví, možná si budu v červenci jezdit do sousední Jednoty pro chleba.

Ale k věci. Usedla jsem brzy ráno do Fišty a vydala se na cestu do hlavního města. Z domu jsem se opět vykopala deset minut po plánovaném odchodu a už teď mi bylo jasné, že do špitálu na kontrolu dojedu pozdě a následky budou tvrdé. Důchodci dokáží být velice rychlí a dochvilní, když přijde na věc. Rozhodla jsem se, že obětuju větší než malé množství benzínu a jen co opustíme brány města, šlápnu svému autíčku za krk. Ale ouha. Už na poslední křižovatce bylo jasné, že někde vpředu je umělec, který nám ze zatím neznámých příčin cestu osladí. Buď čepičář nebo svátečňák, v nejhorším případě autoškola. Prostě fronta hned na začátku čítala dobře deset aut a téměř všichni (až na kamikadze výjimky) jsme věděli, že až po dálnici nepředjedeme. Kromě červeného renaulta, který mezi námi poskakoval jako kamínek na hladině a ve finále se ukázalo, že svými sebevražednými pokusy se posunul jen o čtyři auta, jsme se všichni odevzdaně táhli jako smradi těch nešťastných deset kilometrů s omezením rychlosti na 70km/h kvalitní čtyřicítkou. Prošla jsem všemi předepsanými stádii: vztekem (výrazy, které jsem na adresu viníka použila jsou tady pro brzkou hodinu nepublikovatelné), smutkem (rozloučila jsem se s předním místem ve všech frontách, které mě toho dopoledne čekaly) i smířením. Pustila jsem rádio na maximum, mezi kolena zapasovala láhev s džusem, upíjela a kochala se okolní krajinou. Po dvaceti minutách jsme se konečně dostali na dálnici. A v zatáčce jsem ji zahlédla: modrá fábie, zoufale brzdící v připojovacím pruhu téměř na nulu, jak se bála zařadit. Všichni ostatní ji obloukem objížděli a pokračovali rovnou levým pruhem, aby od té hromádky neštěstí byli co nejrychleji co nejdál. Až jsem se dostala na řadu i já. Šlápla jsem na plyn, vyhodila blinkr a zvědavě nakukujíce za volant škodovky jsem se řadila do provozu. A tu jsem prozřela. Fábie byla evidentně fungl nová, kdyby si člověk dal tu práci a hledal, někde by měla ještě cenovku a na zadním okně se skvěl velký bílý trojúhelník s písmenem Z. Uvnitř seděla dáma, netroufnu si přesně určit věk, ale snad něco málo ke čtyřicítce, nalepená tváří na předním skle, pevně svírající volant, až jí klouby zbělely. Vzpomněla jsem si, jak malá dušička ve mě byla při mé první sólo jízdě. Ve vánici, na zadním sedadle chlebíčky na silvestrovskou oslavu, brzdila jsem i očima a těch patnáct kilometrů jela skoro hodinu. Bylo mi čerstvých osmnáct, nebyla jsem ničí máma ani manželka, zodpovědnost veškerá žádná, kdybych se v té závratné rychlosti vysekala, hrozil mi maximálně zlomený nehet. Pocítila jsem k paní Začátečnici obrovskou úctu. Obdivovala jsem tu odvahu a odhodlání. A byla jsem na ni strašně pyšná. Ještě tři kilometry jsem ve zpětném zrcátku sledovala tu nekonečnou frontu, která se za ní tvořila, ale ona se nedala vyprovokovat, sveřepě držela šedesátku a drandila po dálnici na Prahu. Doufám, že dojela do cíle bezpečně a v pořádku a otrkala se stejně, jako já před těmi patnác... třinác... několika lety a příště už to rozpálí. Ještě nekolik kilometrů a bude stejná frajerka, jako ti chlapi, co na ni toho dne troubili. Moc jí držím palce.

Mé nadšení nevydrželo moc dlouho. Když jsem v Praze přijela na své oblíbené placené parkoviště, bylo příliš brzy na hlídače a jelikož tady pohazuju auto často (zdalipak bych z nich vymámila slevu za věrnost?), znám systém. Zaparkuju v pěkném chlívečku blízko výjezdu a úderem sedmé si pán s kasičkou strčí lístek za stěrač. Tak se to tady dělalo VŽDYCKY. Až na to ráno. Jen jsem minula strážní budku, už jsem ho viděla vycházet. Zastavila jsem, stáhla okýnko a s širokým úsměvem na líci se jala omlouvat.

"Promiňte, já nevěděla, že tady tak brzy ráno budete."

"Madam, vidíte támhle na zemi tu stopku?" opáčil on.

"Já o ní vím, právě vám vysvětluju, že jsem vás tu ještě nečekala."

Ignoroval mě: "tak já mám s esenbákama domluvu .... víte kdo jsou esenbáci?" (opadl mi úsměv. Ani ne tak ze strachu z policie, ale začala jsem litovat svých ponížených omluv.) "Tak já mám s těma esenbákama domluvu, že když na té stopce někdo nezastaví, já je zavolám, oni přijedou, daj tomu řidiči pětistovku flastr a já z toho stopadesát korun dostanu."

Zvedl se mi žaludek. Pokud si pán myslí, jak je vtipný, dost se mýlí.

Asi pochopil, že přestřelil: "věříte tomu?"

"Ale jo, dneska je možný všechno." pronesla jsem patřičně otráveně.

"Nevěřte" a začal se svému vykutálenému vtipu smát. To ještě netušil, že kdo se směje naposledy, ten se směje poslední.

Když jsem se po pěti hodinách vrátila, opět v dobré náladě, patřičně jsem si hlídače vychutnala. Ono totiž takto: Fišta je auto slušně vychované, když má platit za parkoviště, vždycky nechává dýško a nikdy nechce doklad o zaplacení. Tentokrát ne. Nepomohly ani snahy typu "já už nemám drobné, musím vám to dát v pětikorunách, nevadí?", nechala jsem si vrátit do poslední koruny. Účtenku jsem samozřejmě vyžadovala taktéž. A bylo mi úplně jedno, že děda lituje stopadesáti korun, které mohl strčit přímo do své kapsy. Smála jsem se poslední a bylo mi z toho tak nějak dobře po těle. Mrše.

Zamilovala jsem se. Nejde o chlapa, byť zbožňuju i půdu, po které J. kráčí, ale o město. Jedno roztomilé, ani velké ani malé sídlo v naší krásné zemi. Byla to láska na první pohled. Ano, i k betonovým chodníkům a několika cihlovým budovám může člověk chovat takhle vřelé city a tvářit se, že jinak je naprosto normální.

Začali jsme Matymu hledat školu. Náš státní systém totiž se vzděláním myslí na úplně šechny, včetně těch, kteří neudrží v rukou pentilku a knihu mají za zdroj nádherného krrrršššš, když se trhá papír. Prostě docházka do základní školy je povinná a tečka. A tak jsem se poptala po okolí, samozřejmě i strýčka Gúgla a dostalo se mi rady zavolat do jednoho krásného zařízení, nedaleko našeho bydliště. Jak mi řekli, tak jsem učinila a s velmi milou a ochotnou pedagožkou jsem nám smluvila rande. Vezmeme sebou Matýska, který se po škole rozhlédne a posoudí, zda ji navštěvovat bude či ne (samozřejmě platí právo veta jeho rodičů, ale tím mu nikdo nechtěl kazit náladu) a sám se představí místním zaměstnancům, kteří se naopak rozhodnou, zda má nebo nemá v budoucnu rozšířit řady hrdých absolventů.

Toho dne jsme se všichni probudili do nádherného, prosluněného rána, sbalili svačinu, kšiltovky a klíče od Arthura a vydali se na cestu. Která netrvala dlouho a my pohodili auto na parkovišti u rozlehlé louky, za kterou prosvítaly střechy chatiček zahrádkové oblasti. Idylka teprve začínala. Ke školní budově to bylo kousek a my stanuli před oříškem čítajícím asi patnáct schodů. Ve škole s postiženými? Opravdu? Ze dveří vykoukla vysmátá zaměstnankyně, informovala nás, že z druhé strany je výtah, ale jsme-li dost odvážní a silní, můžeme kočárek vynést do druhého patra svépomocí. Čehož se J. opravdu nebál. Po pár minutách už Máťa spokojeně výskal v kanceláři a s paní psycholožkou vedl svůj první přijímací pohovor. Mezitím nám byla představena škola a moc se nám líbila. Atmosféra více než uvolněná, učily se všehovšudy čtyři děti, jeden chlapec si užíval sladkých dvacet po dobrém obědě a žádnému pedagogovi to nevadilo. Všichni se na nás usmívali a vůbec byli moc milí. Poděkovali jsme, vyzvedli si v kanceláři syna a těšíce se na časy budoucí, kdy se z našeho dítěte stane školák, vyrazili na malou procházku.

Už fakt, že cestou právě rozkvetlou alejí směrem k centru města nás nahlas a zřetelně zdravily všechny děti, které jsme minuli, mě přiváděl v nadšený údiv. Holky házející si míčem, jimž chyběly už jen minišaty a bílé podkolenky, kluci na koloběžkách a jedno batole ládující se pískem, vypadali jako z dobové pohlednice. Dvakrát doleva a ocitli jsme se na náměstí, kde se opravdu zastavil čas v roce 1983. Ano, i na takový pravěk s J. pamatujeme. Až se mi zatetelilo srdíčko nostalgií. Uprostřed stála kamenná fontána, kolem které pobíhaly děti, výskaly, stříkaly po sobě vodu, dokonalému kýči chyběl jen fotograf, který by scénu zvěčnil. Okolo na lavičkách posedávaly důchodkyně, vyhřívající se v jarních paprscích a pošťák v uniformě, který se zastavil jen na slovíčko. Měla jsem pocit, že zná každého. Náměstíčko bylo orámováno podloubími, uvnitř kterých se skvěly nápisy jako Lahůdky, Elektro, PNS, Maso-Uzeniny, Točená zmrzlina, a jižní straně dominovala funkcionalistická budova Národního výboru ozdobená plastikou, kterou jsem podrobněji nestudovala, ale vsadím krk, že bych na ní našla rolníka, vojáka, horníka a nejspíš i soudružku v šátku. Rozběhli jsme se po prodejnách a užívali si úsměvné "Dobrý den, co to bude?", " a další přání? Před hodinou přivezli čerstvé vepřové" prodavačů a jejich následné "Děkujeme, přejeme krásné odpoledne." To se mi v naší jednotě nestalo měsíce, v Tescu nikdy. Chvíli jsme ještě poseděli na lavičce, posvačili a pak se po vzoru místních loudavým, pohodovým krokem vydali směrem k autu. Načež jsem začala. Jako to malé dítě neochotně opouštějící výkladní skříň hračkářství, zahájila jsem vydatnou psychologickou masáž mé drahé polovičky. Že se mi tady moc líbí, že jsou tu všichni milí a Maty tady možná bude chodit do školy a děti tady zdraví a nejezdí žádné trolejbusy, metro ani tramvaje a vůbec, přestěhujme se, přestěhujme se, přestěhujme seeeeeee!

Můj muž rozumně prohlásil, že byť i jemu malé městečko učarovalo, je potřeba vše zvážit, srovnat pozitiva a negativa, dát si s rozhodnutím patřičně na čas, abychom se neukvapili, že tato procedura mu bude trvat určitě několik měsíců, ne-li let, mám se prý uklidnit a pak se uvidí. Jistě. Já JSEM klidná. Ale pokud někdo z vás ví o domě, bytu, či louce k postavení stanu na prodej, které by se nacházely přímo uvnitř tohoto skvostu české urbanistiky nebo v rozumné dojezdnosti, ozvěte se mi. Rozbiju prasátko a zaplatím vším, co z něj vypadne.

Každý máme nějakou tu sběratelskou libůstku, koníčka, vášeň, prostě jsme tímto směrem ujetí. Pokud by se mě někdo v nestřeženém okamžiku zeptal, jestli něco sbírám já, bez přemýšlení bych pronesla zvučné NE. Načež by se mé mozkové závity rozjely plnou rychlostí a já si vzpomněla na polici přetékající hrnečky (tak, že z času na čas mi musí některý "méně oblíbený" upadnout, aby bylo místo na nový), zásuvku ve skříni, jež nejde otevřít, poněvadž je po strop nacpaná šátky a šály a to tak, že se jich pár přimotalo do kolejniček a zdá se, že z šuplíku se stal nedobytný trezor. Dětské oblečení nepočítám, raději budu tvrdit, že náš syn je ve věku pouhých pěti let metrosexuál a převléká se sám a dobrovolně několikrát denně. Pamětní mince! No ano! To je naše jediná malinká oficiální sbírka, čítající jen pár kusů ovšem i z takových míst jako je Paříž nebo Luxembourg. A J. nutím sbírat vánoční zvonečky tím, že mu je soustavně kupuju a on je natolik ohleduplný, že udělá povinné Jé a poděkuje. Ale to už je opravdu všechno.

A ráda bych zdůraznila, že víceméně levné všechno a v mezích normálu. Čímž samozřejmě narážím na ty dva, co se mnou sdílejí domácnost. Matýsek totiž sbírá stropy. Kamkoliv vejdeme, jeho zrak míří neomylně nahoru, krk se ohýbá v zátylku do nepřirozeného úhlu, přesněji do smyčky a Máťulka obdivuje tu nádhernou, povětšinou nabílenou plochu. Barevné kompozice umí taky ocenit, setrvá na nich zrakem obvykle o minutu či dvě déle, až se začínám bát, aby nám v této pozici už nezůstal a po pečlivém zhodnocení rozvržení a stylu umělcova se mu po tváři rozlévá spokojený úsměv. Nejšťastnější je u nás doma v obýváku, páč tam se autor opravdu vyřádil a svýma oběma rukama levýma nám strop nabílil tak dobře, že do půl roku částnečně opadal a teď máme nad hlavou roztomilé šedobílé mapy. Aspoň někdo v naší malé domácnosti z toho má radost.

Včera se opět projevila vášeň lásky mého života. On samozřejmě popírá, že by šlo o koníčka, či dokonce úchylku, jak já s oblibou prohlašuji lehounce zvýšeným hlasem, ale nalejme si čistého vína - obměnit počítač část po části během dvou let třikrát, to není nic normálního a už vůbec ne levného. Jistě, pán to financuje ze svého, tedu držím ústa a krok, ale pokaždé, když se v pravidelném dvouměsíčním intervalu od počítače ozve nabroušené "ježiš, ten disk / ta deska / ta zvukovka / ta cdromka..... zase nefunguje", ježí se mi vlasy vzadu na krku. J. by nikdy nepřiznal, že ho to baví, či mu to činí nějaké potěšení, překopávat svého miláčka každého čtvrtroku. Má místo toho naprosto vymazlený a perfektně kamuflující systém, o kterém možná neví ani on sám: Pokazí se komponenta. Přichází fáze snahy o snadnou opravu dostupnými prostředky. Tři až pět dní se J. nehne od stolu a stahuje freewarové a sharewarové (rozuměj legálně zadarmo) prográmky, které by měly přinutit vadný kus komunikovat. Nervozita narůstá, vzduch houstne. Po povinném období J. přiznává porážku a hlásí, že se to musí koupit nové. Následuje mé první "jistě, miláčku". Přichází opět dvou až třídenní etapa, kdy se můj muž přilepen k internetu probírá e-shopy, obchody s elektronikou, fóry a recenzemi, aby vybral to nejlepší, nejlevnější a hlavně nejspolehlivější (další "jistě, miláčku"). Když vybere, nahlásí mi název výrobku, typ, druh, cenu, způsob napájení a výkonu, činnost a nezapomene zdůraznit obrovské výhody (naposledy to byl samochladící procesor. Počítačům nerozumím, ale tenhle vtip zní zajímavě). Už ví co, teď musí zjistit kde. Hledá nejrychlejší způsob dopravy (vždycky si pro to jezdí do Mironetu sám), dobu dodání (vyráží hodinu poté, co elektronicky objedná, neděle neneděle), cenu (no, konkurence to má o 120,-Kč levněji ale dnes nemají otevřený sklad) a své zkušenosti s prodejcem (myslím, že byl u té firmy prvním registrovaným zákazníkem). Po čtyřech až čtrnácti dnech od nahlášení závady je hrdým majitelem nové hračky, kterou opatrně zabudovává mezi ostatní komponenty. Aby ihned po spuštění počítače zjistil, že prvek, sousedící s novým kusem se s ním odmítá bavit. S diskem není kompatibilní deska, cdromka se nevejde do příslušné poličky, větrák drhne o paměťovou kartu ...... Máme tu nový problém, který se musí řešit. J. zasedá k záložnímu notebooku a spokojeně zapíná internet.

Každý máme něco. Já své hrnečky s vrtulníkem, J. součástky do počítače, sousedovic Lucinka formičky na bábovky. Jde o to, že si vzájemně nevadíme, ve své zálibě se nijak neomezujeme a přiznejme si, řeší to dost vánočních, narozeninových, výročních a jiných problémů. Tak mě napadá, že bych mohla začít sbírat bankovky.

V rodině PP se už dlouho nic zajímavého neudálo. Tedy událo, ale dítě upadnuté hlavou napřed na dlaždičky a jeho hysterická matka objíždějící pražské nemocnice není nic, s čím bych se tu potřebovala chlubit.

Ovšem to, že se nudím já, neznamená, že se nebaví někdo jiný. Kamarádka E. má život velice zajímavý, místy až dobrodružný a o zábavu má postaráno. Jelikož se neváhá se svými zážitky podělit, s jejím laskavým svolením dávám na vědomí veřejnosti.

(Za smích se nestyďte, jsem mrcha škodolibá a matně si pamatuju, že jsem si při čtení cvrnkla do textilu)

...a to nebyl všem dnům konec...

Když jsem byla malá, věděla jsem, že:

NIKDY nebudu taková puberťačka jako sousedovic Tereza. Malovala si oči na černo a nosila bundu s cvočkama.

Stala se ze mě puberťačka sice jiného ražení, než Tereza, možná ale o to horší. A věděla jsem, že:

NIKDY nebudu mamina obtěžkaná dvěmi nákupními taškami, unaveně se vracející vpodvečer z práce.

Ani se neptejte jak to dopadlo.

Dnes vím, že:

NIKDY nebudu důchodkyně, která ve čtyři ráno vstane, navaří konvici kafe a do sedmi nad letáky uvažuje, do kterého supermarketu vyrazí. Nebo do které fronty či ke kterému lékaři. Ánebo:

NIKDY nebudu důchodkyně.

Dnes ráno jsem odvedla Matýska do školky a dorůžova vyspaná, nenakrknutá hektickým odchodem z domu, s úsměvem na líci jsem se vydala směr Kaufland. Potřebovala jsem všehovšudy pár věcí, udělám si pěknou procházku na čerstvém vzduchu. Samozřejmě, že jsem nevěděla, že prodejna byla zrušena a místo ní někdo přes noc postavil devátý kruh pekla. Už fronty u vozíků mě měly varovat (pozn. autora: PROČ nemá Kaufland košíky?!). Druhý markantní znak průšvihu byl, že válku o hliníkové zázraky vedli lidé o věkovém průměru 65 let. A jedna maminka s pětiletým chlapečkem. Ale ta byla v klidu, evidentně na rozdíl ode mě věděla, do čeho jde.

Naštěstí jsem nemusela dlouho čekat, vrazila jsem desetikorunu do příslušného otvoru a vydala se na nákupy. Na začátku seznamu bylo kilo paprik. Prošla jsem turniketem, za kterým se skví oddělení zeleniny a ovoce a začala kličkovat mezi odloženými vozíky, nákupními taškami na kolečkách, dědečky a babičkami, kteří se potkali zrovna u rajčat, neviděli se dle mohutného objímání asi deset let a začali si ukazovat fotografie vnoučat. Původně jsem pokukovala i po jahodách, ale čtvrthodina v inkriminovaném oddělení mi stačila. Navážila jsem a přidala do kroku.

Balkánský sýr. Pult uzenin a sýrů má v této prodejně asi půl kilometru, na konci jsou sýry a přes saláty a buřty se člověk dostane k salámům. Tam já jsem nechtěla. Mně stačí kousek toho balkánu. I postavila jsem se drze přímo před sýry, netušíc, zda porušuji či neporušuji pravidla hry. Většinou jsem s touto taktikou uspěla a cedule vyzývající k postupování dále do vozu jsem nenašla. Asi po pěti minutách, kdy všechny čtyři plně vytížené prodavačky obsluhovaly salámovou frontu, jedna z nich proběhla kolem mě a procedila jedovatou poznámku o tom, že fronta je vpředu. Fajn, já nespěchám. Popošla jsem těch sto metrů, postavila se za poslední babičku a téměř okamžitě přišla na řadu. Dobrý den mi přála ta samá prodavačka, která by mě ještě před minutou nechala oběsit za pokus o předbíhání. Opětovala jsem úsměv a hnala ji na druhý konec pultu pro sýr. Bylo mi z toho tak nějak dobře po těle.

Kus flákoty, pribiňáka a možná litr mléka. Umně jsem se vyhýbala odstaveným i pomalu se sunoucím vozíkům, skupinkám znovunalezených přátel a seniorům snažícím se přečíst cenovku nebo složení výrobku stojíce uprostřed uličky, přímo pod zářivkou, v marné naději, že na světle lépe uvidí. Ne, k mléku se nedostanu. Obejdu se. Hlavně pryč.

Našla jsem pěknou zašitou pokladnu s roztomilou frontou pouze o třech lidech. S několika pardony a sdovoleními jsem se k ní protlačila a byla jsem se sebou fakt hodně spokojená. Těsně před vykládáním zboží (cca 10kusů) na pult se vedle mě objevil ON. Důchodce v kšiltovce, s laskavým svolením paní Vavřincové (pozn. autora Eva tropí hlouposti, Taková normální rodinka) - pan Vopajšlík. V jedné ruce nákupní tašku, ve druhé deset vajec (movitý to senior) a zda může přede mě s tou jednou, dvěma..... maximálně pěti věcmi. Zatímco hovořil někam nad mou hlavu, snažil se procpat mezi mým vozíkem a zábradlím. Fakt na mou odpověď nečekal. "Než vy to vyložíte na pult, už budu pryč" obdařil mě pan Vopajšlík zářivým úsměvem. Vzhledem k tomu, že už pokládal vejce na pás, zmohla jsem se na pokrčení rameny. A s úžasem jsem sledovala, jak za vajíčky následuje pět tatranek, tři jogurty, šest čokolád, máslo, deset rohlíků, dvě lahvová piva, balík těstovin, krabice kostkového cukru, čtyři čínské polívky, tlačenka, Savo a dámské vložky. Paní za mnou se začala pochechtávat. Ovšem nebyl všem dnům konec.

"Na tom másle nemáte odkud pochází" obořil se pan Vopajšlík na ubohou pokladní.

"Jednak to není moje věc, zajděte si na informace a jednak to tam určitě je napsáno" ještě s úsměvem odvětila.

"Ne, tam je napsáno, že je z É Ú" protáhl senior a obočí se mu slila v jednoho naštvaného červa.

"Tak to je v pořádku, máslo je z Evropské Unie."

"No to není, tam musíte mít odkud přesně."

"Ne, nemusíme. Takhle to stačí. Když se vám to nelíbí, kupte si pravé Jihočeské, to má původ přímo v názvu."

"Ne, já chci tohle, páč je levnější, ale chci vědět odkud je."

V tu chvíli se mi zpěnila krev v žilách: "A já chci abyste už odešel, páč na to jak jste spěchal teď dost zdržujete." pustila jsem se do něj vědoma si možného konfliktu. Udělala bych dědkovi scénu, že by se bál vstoupit do obchodu ještě v září.

"No vždyť už." K mému překvapení zabrblal, naházel nákup do tašky a vztekle odkvačil.

Paní na pokladně se na mě usmála: "Děkuju, pán je místní známá firma. Chodí se sem po ránu pohádat na zvednutí tlaku."

Bylo mi jí líto. O to víc, když jsem se s nákupem dotáhla domů a tam se dočetla, že ve čtvrtek se do Kauflandu nesmí. Nebylo mi vysvětleno proč a tak jsem se jala pátrat na vlastní pěst. A tu na mě vyskočil. Leták v pdf formátu přes celý monitor. Na něm se tučným písmem psalo, že dneškem začíná týden levné Hery (9,90,-), mělněného vepřového (39,90,-) a mléka (11,90,-). Pochopila jsem pojem mně dosud neznámý a utajený - Magický čtvrtek. Den, ve kterém se budu až do konce svých dnů Kauflandu vyhýbat kilometrovým obloukem. A vím, že:

I kdyby ze mě byla důchodkyně, NIKDY ...... si nezapomenu brýle, když půjdu nakupovat v den slev.

Tak to už teď vím taky. Ovšem musela jsem k této staré pravdě dojít cestou sice krátkou, ale dost trnitou.

Jednoho krásného dne jsme potřebovali někam jet autem a když jsme v tom oba, používá se Mondeo. Při koupi Fiesty jsem se sice J. několikrát zeptala, jestli mu to auto není malé, nikde neškrtí a může si v něm pohodlně dřepnout, leč marně. Tehdy, nadšen představou vlastnictví tohoto výkřiku automobilového průmyslu by mi odkýval cokoliv. Dnes je situace taková, že dost dlouho trvá vůbec příprava vozu i jeho řidiče - posunování sedaček, nastavování zrcátek a v letních měsících otevírání střešního okénka, kudy ční kštice řidiče, a následná cesta je doprovázena nadávkami směřujícími tu ke středovému panelu, tu k výšce, potažmo nížce volantu a vůbec k tý malý nákupní tašce. Proto jsem mému muži svého Fištu až doteď nepůjčovala a odteď už to taky nikdy neudělám.

Když jsem se tehdy do Arthura posadila a rozhlédla, nabyla jsem dojmu, že sedím v popelnici. Podlaha nebyla přes trávu a kamínky vidět, všechny přihrádky přetékaly účtenkami a obaly od čokolád, zpod sedaček vykukovaly poloprázdné plastové lahve neurčitého (doufám že nealkoholického) obsahu. Na palubní desce se skvěla centimetrová vrstva prachu, pod kterou by se klidně mohly nacházet vloni ztracené klíče, aniž by si jich někdo všimnul. Přes skla nebylo téměř vidět. Při představě, že tohle dávám do pucu se mi vrátily těhotenské nevolnosti. Okamžitě po návratu domů jsem našla firmu, která se zabývá výměnou kontejnerů za automobily a objednala Mondeo na kompletní debordelizaci včetně tepování sedaček. A nastal problém, jak se J. dostane do práce. Poněvadž nedávno změnil zaměstnání, nemá ještě trasu mastnou tyčí (MHD) zmapovánu a na pouhé dva dny se ji učit nehodlá. Ano, půjčila jsem mu svého milovaného, krásného, čistého Fištu v bezvadném stavu.

Hned první odpoledne nastala legrace. Láska mého života mi telefonovala odněkud z centra Prahy, jakéže je heslo k nastartování Fiesty. Ubezpečila jsem jej, že žádné, stačí otočit klíčem v zapalování. "Ano, to už mě taky napadlo," doslechla jsem se "ale nic. Dveře jsem musel otevírat ručně a už půl hodiny tlačím ten krám z kopce a ticho. Ani neškytne." Zajímavé téma půlhodinového kopce uprostřed naší stověžaté matičky jsem zaplašila a odvětila, že možná baterka imobilizéru. Ale, že fakt nevím, páč MNĚ chytne auto vždycky NAPOPRVÉ. S tím jsme se rozloučili. Večer jsem se dozvěděla, že problém byl jinde a to v baterii, ale že otec mých dětí byl natolik laskav a šikovný, že sehnal second handovou a auto jezdí. Optala jsem se, co znamená "secondhandová baterie" a bylo mi vysvětleno, že je prý jako nová, jen prý měla v zimním období trochu problémy. No potěš koště.

Doufala jsem, že to byla první a poslední past, kterou můj zelený čtyřkolový přítel na J. vymyslel. Vzhledem k tomu, že vím, jakým stylem můj muž jezdí, já být tím vozem pod jeho zadkem, vysadím ho na první autobusové zastávce. Mýlila jsem se. Následujícího dne měl J. strávit večer v hlavním městě, samozřejmě v doprovodu přátel a trochy alkoholu a tak jsme se domluvili, že přijede domů autobusem a pro auto si pak dojedu. Co čert nechtěl, potkal můj muž při cestě k nádraží střízlivého kamaráda, který se uvolil, že je všechny dopraví domů. Fištou. Nadšeně jsem ráno vyrazila do práce s představou, že se nemusím mačkat v autobuse.

Záhy koutky mých úst poklesly a nadšení se odebralo do dálav. Stála jsem u svého auta, kterému chyběla SPZ, mělo otevřené střešní okýnko a u řidiče se bezostyšně větralo. Zajímalo mě, co najdu uvnitř a nebylo to o moc lepší. Na zemi podestýlka z jehličí, upozorňuju, že po cestě do práce má J. tři vesnice, dvě pole, dálnici a pražské sídliště. Les vidí možná v dálce, když není mlha. V kufru se povalovaly maskáče a motorový olej, zajímavá to kombinace, v přihrádce přibylo několik účtenek a body od benzínu, přičemž toho naopak povážlivě ubylo. Co jsem skoro nevydejchala, byla všechna zrcátka nastavená na výšku 1,90m a poslední kapkou byly hodiny. Tak dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, že jdou špatně přesně o 11 hodin 50minut a naučila jsem se to odečítat a teď, v sedm ráno měly nějaké půl druhé a bůhví, jestli odpoledne nebo v noci!!! Věděla jsem, že můj miláček se ještě válí v peřinách a vyspává kocovinu, o důvod víc, zchladit si na něm žáhu. Zavolala jsem mu a v odpověď na "Dobré ráno, miláčku, děje se něco?" dostal souzvuk souhlásek, hluboký nádech a výkřik "Kde je moje espézetka?!" "Nevim." a položil mi to. Je to velmi inteligentní muž.

A má z p*dele kliku. Odpoledne po práci jsem se vydala na poslední místo, kde Fišta parkoval, v naději, že se tam značka někde bude válet. Až cestou mi došlo, že auto měl dva dny chlap a to znamená, že kdyby mu ta SPZ prvního dne dopoledne zaklepala na rameno a prohlásila, že si jde k McDonaldu pro hamburger, dávno by si to nepamatoval. Což mi ochotně do telefonu potvrdil. Vjela jsem na parkoviště a ještě než jsem stačila chcípnout motor, stál u mě správce a ptal se, jakou mám poznávačku? "Přesně takovou, jakou jste tu včera našel." křenila jsem se a měla jsem pravdu. Autíčko jsem si uvedla do jakéhos takéhos původního stavu, do myčky a k vysavači pojede o víkendu, oba se na to těšíme. A zřítelnice oka mého, ta na něj může zapomenout. Když si pokazí Mondeo, bude se muset vrátit zpátky na strom a vzpomenout si, jak se jezdí autobusem, popřípadě na kole. Já už teď vím, že ženská a auto se nepůjčuje a míním se toho zuby nehty držet.

To ráno po pravdě nebylo zas tak zlé. Vzbudila jsem se pět minut před budíkem, tudíž mě nečekalo ostré hvízdání uprostřed nádherného snu a měla jsem dost probíracího času. Maty si vedle v pokoji spokojeně broukal na téma "mám mokro v plíně, ale v pohodě, nepřeražte se, já počkám" a já se kochala pohledem z okna na tmavě modrou oblohu. Ptáčkové cvrlikali, sousedka vyhazovala lahve po noční pitce do tříděného odpadu, u konzumu vrzaly dveře, všechny znaky nadcházejícího teplého dne byly na místě.

Samozřejmě jsem se v peřinách zdržela o pár nešťastných minut déle než bylo záhodno, Matýsek dělal u oblékání o trošku větší protestativní manévry než obvykle a vstupku do práce ne a ne najít. Na parkoviště jsem dorazila slušně nabroušená a chybělo jen škrtnout zápalkou. Což se vzápětí stalo. Schválně jsem den předtím zaparkovala na kraji řady, abych měla ráno dost místa na Matyho. Dostat v mém stavu jeho dvacetikilové bezvládné tělíčko do autosedačky začíná vypadat jako trik pro Copperfielda. Stojím za Fištou, nevěřím svému oku a přemýšlím, čím a jak se dá zničit renault za dvě a půl minuty. Nejen, že ten frajer to pohodil mimo parkovací plochu, takže každý, kdo potřeboval projet parkovištěm se bojí nejprve o jeho a následně o své plechy, ale ještě měl tu drzost, nacpat se čtvrtkou auta do mého soukrommého osobního chlívečku!!! Doutnák byl zapálen, odpočet zahájen, pohár přetékal a obsah kapal na zámkovou dlažbu pode mnou. Zajela jsem kočárkem do bezpečné vzdálenosti, s Fištou vycouvala a v kabelce našla starou účtenku, na kterou jsem krasopisně zvěčnila:

"Díky vašemu parkovacímu umění jsem dnes nedostala svého postiženého syna do auta. Příště zavolám policii. Pěkný den, PP"

Je mi úplně jedno, jestli byl můj vzkaz objeven, zmuchlán do kuličky a odhozen, mně se ulevilo.

Ne na dlouho. Odpoledne jsem se měla dostavit k ultrazvuku do nemocnice. Běžná kontrola v polovině těhotenství a já se těšila na rozmazaný černobílý obrys miminka. Dopravila jsem se do Prahy s předstihem, abych nemusela nikam spěchat, pěkně v pohodě, v klídku, není třeba se pouštět do žádných velkých akcí. Pohodila jsem Fištu na placeném parkovišti a kecla sebou do tramvaje. Sluníčko mi svítilo do tváře, přede mnou sedící studentce nádherně vyřvával iPod, odpoledne nemělo chybu. Až do okamžiku, kdy si to tramvaj namířila úplně špatným směrem, mimo moji trasu, dolů z kopce. Přišla jsem na to na druhé zastávce, která nebyla v původním itineráři a s hrůzou jsem si vzpomněla, že po rozjezdu soupravy opravdu hlas v reproduktoru vykládal něco o objížďce, ale poněvadž hlásil mě naprosto neznámé stanice, rozhodla jsem se, že se mě to netýká. Další dvě zastávky trvalo, než mému těhotenskou demencí zpomalenému mozku došlo, co se tady děje a ještě jednu stanici jsem se přemlouvala k vystoupení. Doufala jsem, že si to tramvaj rozmyslí a při nejbližší příležitosti se vrátí zpět na původní trasu. Naopak, jakoby naschvál si to frajerka namířila přímo do centra, pěkně zády k mému cíli. Vyběhla jsem ven a okamžitě začala žhavit drát. Měla jsem štěstí, J. byl ještě v kanceláři a v dostupnosti internetu. Se slzou na krajíčku jsem mu vysvětlovala, že jsem se měla před pěti minutami hlásit v nemocnici, ale trčím někde uprostřed Prahy, nemám ani číslo, abych zatelefonovala svou omluvu a hlavně se do toho špitálu dnes odpoledne musím stůj co stůj dostat! Zřítelnice oka mého mě uklidnila, optala se kde jsem a poradila mi cestu pěškobusem. Do toho kopce. S deseti kily nadváhy. Chtěla jsem jej poslat do patřičných mezí, ale poněvadž to byl v danou chvíli můj jediný zachránce, spolkla jsem svou cholericko-hysterickou velmi vulgární reakci a co nejklidnějším tónem ho poprosila o zjištění spojení. Je to můj poklad. Našel mi dvě navazující tramvaje i telefon do nemocnice a popřál hodně štěstí.

Sestřička mě upozornila, že jsem toho dne poslední pacientka paní doktorky, která dnes velmi spěchá a optala se, za jak dlouho dorazím. A prý budou čekat JEN těch dvacet minut. Odvětila jsem, že poběžím celou cestu, ale řidiči tramvaje nůž za krk nedám, načež jsem se vydala na stíhací závod. Jak už to chodí, spoje na sebe nenavazovaly, některé nejely vůbec a jiné si to přihasily se zpožděním, takže nakonec jsem opravdu vyběhla z tramvaje a sprintem rychlosti závodního hlemýždě (víc mi mé oteklé tělo nedovolilo) se valila k nemocnici. Doběhla jsem pět minut po limitu, ale měla jsem velké štěstí, paní doktorka na mě počkala a synátora mi na obrazovce ukázala. Potřebovala mu měřit končetiny a kontrolovat vnitřní orgány, ale pod náporem adrenalinu a endorfinů, které se miminu vlily do těla po mém historicky prvním fyzickém výkonu v těhotenství, nebylo s to ležet v klidu a nešít sebou. Nakonec jsme ultrazvuk všichni tři zvládli, byť to chvíli vypadalo, že chlapec dostane svůj první výprask.

Když se daří, tak se daří. Ten den vypadal od samého rána jako pátek třináctého nacpaný rozbitými zrcadly a podle toho se i odvíjel následující děj. Mezi jednotlivými průšvihy jsem se stihla pohádat s kamarádkou, naštvat šéfa a ztratit náušnici. Příště, až mě do devadesáti minut po probuzení napadne myšlenka "no to bude dneska den", bez řečí svou intuici poslechnu, vrátím se domů, zalezu do postele a nebudu na nic šahat, abych nic nepokazila.

Naše drahá, milovaná, skvělá, fantastická, rohová sedačka nás opustila jednoho slunečného pátečního dopoledne, Léta Páně 2012 v pouhých šesti letech. Přesto by se dalo říci, že sešlostí věkem a celkovou opotřebovaností. Prostě celou tu dobu, co nám věrně sloužila, dostávala slušné kapky, holka. Zažila s námi dobré i zlé, jedno dítě od peřinky po botičky s pogumovanou podrážkou, nepočítaně večeří a večírků, mnoho a mnoho vášnivých sou... partií Člověče nezlob se, hostila mnoho přespavších ať střízlivých či pod vlivem, přestála několik těžkých pánských rýmiček, atd. atd. A tak, než definitivně po částech opustila náš byt, rozhodli jsme se pořídit si gauč nový. Zpočátku se tento úkol jevil jako dětské puzzle. Na světě nebylo nic jednoduššího. Samozřejmě, že já a J. jsme mínili a bohyně Schválnosti se dobře bavila.

Začali jsme kde jinde, než na internetu. Prolustrovali jsme několik obchodů nábytkem, speciálky přímo pohovkové, diskonty i značkové prodejny, abychom po několika dnech s očima pálícíma a zarudlýma konstatovali, že to, co my hledáme, na trhu prostě není. Měli jsme naprosto jasnou představu o rozměrech, materiálu, potahu i barvě, zkrátka jsme hledali dvojče naší zesnulé. A to se po tolika letech, kdy našeho miláčka naposledy vyplivla výrobní linka, shání velice těžko. Nezbylo nám, než vyrazit do víru vášní a poohlédnout se osobně. Do metropole to máme co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, takže nebyl problém strávit jeden víkend v pražských obchodních domech. V teple domova nás nenapadlo, jak opruzující je běhat mezi obchody, bloudit pražskými ulicemi v namrzajícím dešti a zjišťovat, že všude mají vpodstatě jedno a totéž, pouze v jiné barvě. Už ve třetí prodejně jsme byli uondaní, hladoví a slušně otrávení. Plácla jsem sebou na nejbližší gauč a nechala svého muže s naší rodinnou přítelkyní (která byla přizvána jako poradce na zajímavý výlet, kdyby chudák tušila, odjela by na víkendový pobyt na Havaj), aby hledali sami. Natáhla jsem se do horizontály, čepici pod hlavu a chystala se dát si krátkého šlofíka, když tu jsem spatřila cenovku té šedivé hrůzy, na které jsem momentálně nechávala spočinout své kosti. 357 000,- korun českých a to, prosím, dámy a pánové, po slevě ze 499 000,- !!! Aspoň nějaké povyražení v šedi té soboty. Okamžitě jsem přizvala oba souputníky, že si na tohle fakt musí sednout, opravdu a určitě, hned teď, poněvadž na něčem takovém v životě nikdy neseděli a nejspíš už ani nebudou.

Nakonec jsme ji našli. Museli jsme hodně, hodně moc slevit ze svých požadavků, ale základní pravidlo - rohová sedačka rozkládací v cihlové barvě, bylo dodrženo. Paní na pokladně si nechala vyplatit zálohu a ubezpečila nás, že za osm až deset týdnů se staneme oficiálně hrdými majiteli. A otázala se, zda si přejeme firemní dovoz? Pohlédla jsem do tváře svému statečnému muži, který rezolutně odmítl, on si ji odveze sám, ve svém kombíku a co se nevejde, odnese na zádech. Věřila jsem mu každé slovo.

Slib prodejny, že zboží bude za dva měsíce k mání jsem brala s velkou rezervou a doufala, že do nového školního roku, maximálně do Vánoc, by se zadařit mohlo. Byla jsem tudíž velmi překvapená, když na den přesně, tak jak slíbili, tak také udělali, zavolali nám z firmy, že si máme přijet. Během dvou dnů jsem zpunktovala prodej a odvoz našeho miláčka, umyla podlahu pod jeho obrysem a těšila se na den D. Který přišel a stál opravdu za to. J. si domluvil několik kamarádů, včetně jednoho vlastnícího taktéž auto v kombi a všichni svorně vyrazili na cestu. Věděla jsem, že po pár hodinách se nám do bytu vhrne několik vyhladovělých chlapů, jeden nestěhovací pár na zdvořilostní návštěvu a manželka s dítětem, takže jsem se přišpendlila ke sporáku a jala se tvořit. Uprostřed odpoledne, někde mezi nádivkou do kuřete a ušleháním vajec s cukrem mi zazvonil telefon. Láska mého života si přála vědět, kde se nachází jemu nejbližší půjčovna aut, neboť ani těch pět chlapů za použití hrubé síly, není schopno nacpat naše nové zlatíčko do Arthura. Dva kombíky jsou málo, hledá se dodávka. Našla jsem půjčovnu na internetu, odeslala vizitku a vrátila se k mixéru a zajímavému rozhovoru s prvními návštěvníky. Po několika dalších hodinách (zvláštní. Když jedeme do práce, není Praha vzdálena víc než 40 minut) se rozezněl zvonek, jedny dveře se otevřely dokořán, druhé byly vysazeny z pantů a bytem začaly proudit hekající kusy gauče, zpod kterých vykukovaly pánské boty různých barev a velikostí.

Od toho okamžiku to pro mě začíná být malinko napřehledné. Sedačka vpochodovala do obýváku, několika rychlými pohyby z ní byl strhán ochranný igelit a jednotlivé díly do sebe zapadly. Téměř ve stejném okamžiku dosedlo několik zadnic, kterým jsem vděčně a ochotně začala nabízet tu pivo, tu kuře, koláč, tu modré z nebe. Muž, jenž gauč přivezl, ze kterého se nakonec vyklubal tolik potřebný něčí kamarád s dodávkou, byl vyplacen, hosté obslouženi a zbytek večera proběhl v družné zábavě.

Máme na čem sedět, ležet, sledovat "růžovku", krmit dítě a vytvářet nové mapy z fleků od sladkého pitíčka. Hektické odpoledne, za kterého se nový kus nábytku nastěhoval do našeho bytu, pomalu, ale jistě mizí z naší paměti, začíná být obestřeno mlhou zapomětlivosti, a zdá se milé a zábavné. Ještěže máme tenhle blog. Až budeme kupovat novou skříň, s chutí se k tomuto článku vrátím a budu ho číst nahlas.

Když člověk onemocní, je to neštěstí. Když ochoří muž, jde o katastrofu. Nikdo na světě si neumí představit, jak strašné utrpení přináší ona tak často zmiňovaná a ženami podceňovaná rýmička. Pět let jsem se hrozila okamžiku, kdy onemocní naše dítě-muž. Neštovice, které prodělal někdy ve dvou letech kolem nás prošly téměř bez povšimnutí, nemít opuntíkované dítě, nevěděli bychom, že těžce stoná. A tím to zhaslo. Žádná chřipka, angína, viróza, prostě nic. Aby bylo mezi námi jasno, Prozřetelnosti, tím si nestěžuji, za to jsem vděčná. Každopádně tento axiom přestal platit právě minulý týden.

V pátek mi uprostřed pracovní doby zazvonil mobil, ve kterém učitelka ze stacionáře žádala, abych si vyzvedla dítě, poněvadž je malátné, spavé, je s ním houby zábava a ke všemu má teplotu. Krve by se ve mně nedořezal. Náš malý chlapeček, který nikdy v životě nestonal má horečku?! Co když má nějakou strašlivou nemoc? Před očima mi probíhaly novinové titulky o návratu černého kašle a tuberkulózy. Pokud by se dalo soutěžit o cenu hysterka roku, neměla bych na světě soupeřku. Snažila jsem se dovolat J., který sice později tvrdil, že byl na přísně tajném a utajeném jednání, já se ovšem raději držím pravděpodobnější verze o náruči milenky. Nezdařilo se. Tak tedy paní na hlídání, jejíž druhé jméno je (díkybohu) Flexibilita. Ochotně odložila vařečku, sundala zástěru a pomalu se přesunovala k nám.

Poněvadž Matýsek nemluví a se znakováním je taky dost na štíru, rozhodla jsem se jej nechat prozkoumat bedlivým zrakem naší dětské lékařky, která nám taktéž ochotně vyšla vstříc a pátek nepátek, počkala na nás v ordinaci. Představa, že bych nepřišla na to, že juniora bolí zanícené slepé střevo a já ho vezu v sobotu večer na pohotovost, mě lehounce přiváděla k šílenství. Omluvila jsem se v práci, že se vrátím nejpozději okamžitě a stylem Ralpha Schumachera dojela do školky. Tam jsem si vyzvedla chorého, který se opravdu snažil barvou pleti přiblížit odstínu slonové kosti a bylo na něm vidět, že jen stěží udržuje oči otevřené. Lékařka nás přijala, zkontrolovala Matymu mandle, uzliny, krk a bříško, prohlásila, že kromě horečky (už naměřila 38,5) je naprosto v pořádku a kdyby začal kašlat, máme si koupit Mucosolvan.

Doma jsme dítě společně s chůvou převlékly do pyžamka, uložily do postele a já je nechala osudu, dokud se po hodině nevrátil ztracený otec. Další zprávy mám jen smskové a velmi kusé:

- 17:12 vzbudil se, byla mu podana prvni davka homeopatik. Jist nechce, pit taky ne, nasilim vpasovano nekolik lzicek caje. Spi.

- 18:40 vzbudil se, podana druha davka homeopatik, snedl pulku pribinaka, pit nechce. Nasilim nalet caj.

- 20:15 vzbudil se, okoupan, veceri nechce, lokl si caje. Radeji dobrovolne.

- 08:07 vzbudil se, vejskal v posteli, dokud jsem nevstal, vdechnul pribinaka, mlecnou rejzi a dozaduje se snidane. Vypil hrnek caje, mam jeste davat homeopatika?

A tak se naše dítě stalo výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Nějaká záhadná jednodenní viróza mu proběhla tělíčkem a tak rychle, jak se objevila, se i poroučela. Možná na tom má zásluhu Oscillococcinum (vyhodila jsem 3/4 lékárničky a koupila 2 krabice rodinného balení), možná čaj s medem a citrónem, určitě něžná péče otce, ale hlavně Matěj sám, který se rozhodl, že spánek a ticho léčí, zavřel se ve svém pokoji a do 24hodin se uzdravil. Pánové, až vás příště přepadne rýmička a vy se rozhodnete zemřít v bolestech a za hlasitého hekání, kašlání a posmrkávání, vemte si z tohohle prcka příklad. A co ten by vám ještě mohl vyprávět, kdyby věděl o existenci slivovice!