Návraty

13. června 2017 v 12:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Právě jsem se dočetla, že Anna K. znovu bojuje s rakovinou. A do prdele.

Ne, že bych si o téhle hnusné nemoci dělala nějaké iluze, ale doufala jsem, že intervaly jejích návratů se poněkud protáhnou. Třeba na dvacet, čtyřicet, sto let. Znám paní, která to táhla dobrých 30, než se opět vrhla do víru chemoterapeutických radostí. To je moje holka.

Jenže Anna vydržela 7 let. Obecně tato doba není ani moc, ani málo. Je to dost na vychození mateřské školky, málo na .... málo na co? Co všechno se dá nestihnout za sedm let? Vlastně kromě reparátu z ozařování je to dost dlouhá doba. Na skok padákem, výstup na Mt. Blanc, ušetření akontace na novou škodovku. Dá se toho udělat hodně. A ta mrcha rakovina to ví až moc dobře.

Když jsem se (paradoxně ve stejné době jako Anna K.) prala s nemocí já (no dobře, moc sil mě to nestálo, ale pořád musím zachovat při hovoru o téhle smrtelné chorobě určité dekórum), našla jsem si ve svém okolí několik vzorů, kteří boj zdárně vyhráli a těch jsem se držela. Když mohli oni, můžu i já .
M. je už několik let po smrti.
Paní P. prochází svým druhým kolem.
A teď došlo i na Annu.
Už mi nikdo nezůstal.
Jen já.

Hodlám v tomto stavu setrvat až do nekonečna. Nevím, co způsobuje, že se to svinstvo vrací. Možná nikdy z těla nezmizí. Možná, že když lékaři nasadí chemoterapeutické dryjáky a ozařování, rakovina se schová někam, kde ji ani oni nemohou vidět a čeká. Pěkně potichu a nenápadně si počká na vhodný okamžik, kdy všichni ukolébáni dlouhým klidem, poleví ve své ostražitosti a zaútočí.
Nebo se z ní za ty roky stal virus a chytáme ji jako chřipku. Nezávisle na tom, zda jsme ji už měli, nebo na své první kolo teprve čekáme.

Ne, že bych byla velká fanynka paní Krecarové, ale kdysi jsem narazila na stránku z Wikipedie věnované právě jí. Autor tam dost necitlivě napsal, že

"...svůj boj s rakovinou prozatím vyhrála..." /zdroj zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_K/

tahle věta mě tehdy strašně vytočila. Jaké prozatím? Prozatím je pro flek na ubruse nebo uzel na přetržené tkaničce, ale ne pro nemoc, jako je rak. Za ní musí být vždycky tečka. "Boj vyhrála, tečka."

Myslím, že poprvé po douhé době mám strach. Budu Anně držet všechny palce, aby byla úspěšná i tentokrát. Když bude ona, budu jednou i já.
A třeba žádné jednou nebude.
 

Tak k tomu konečně došlo

11. června 2017 v 7:15 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Říká se, že každá buňka v těle člověka se jednou za osm let vymění. Vlastně, některé to zvládají za tu dobu i několikrát, ale vzhledem k tomu, že rychlost skupiny se uvažuje podle chůze nejpomalejšího, budeme počítat s těmi, které mají životnost osm let. Znamená to, že já tu byla už čtyřikrát. Což je pro můj článek velice nepodstatný fakt, ale právě jsem na to přišla, tak jsem Vám to potřebovala říct.

Každopádně. Většina Prdlých Prvomatek se od těch předchozích moc nelišila. Rostly do výšky i do šířky, stárly a blbly. Každá jedna. Až na tu zatím poslední.

Vsuvka: Byly mi 4 nebo 4 a dva měsíce, už si to přesně nepamatuju. Seděla jsem nad talířem s polévkou a přemýšlela, čím mě chce má milující matka ortrávit tentokrát. "Maminko, co je tohleto?" dloubla jsem do červené kostky. "To je mrkvička, zlatíčko." "Aha. A co je tohleto?" "To je petrřelka, broučku." "A tohle?" "To je celer." "Tak to já nejim." V ten moment má matka vybouchla a vyletěla z kůže. Ještě dlouho mi zněla v hlavě její slova, že až budu mít vlastní děti, doufá, že tuto bohulibou vlastnost, nejíst nic kromě mléčné čokolády s oříšky, po mně zdědí.
Smůla mami. Oba jí, co jim dám. Oni musí, víš, jinak by umřeli hladem. Na rozdíl ode mně, která jsem si i ve čtyřech létech dokázala přistavit židličku ke skříňce se sladkostmi a vybrakovat ji do běla.

A tady nabírá naše vyprávění zajímavý směr. Před několika dny jsem šla do obchodu, nakupovala samé praktické věci, jako bezlepkovou mouku, chemoprénové lepidlo a zeleninku pro děti, když tu jsem se octla v uličce se sladkostmi. Naprotsto automaticky jsem se chtěla natáhnout pro oblíbenou Noru (že to na mě neřeknete?), když tu jsem si uvědomila, že na ni nemám chuť. Aha, tedy tatranku. Taky ne. Stála jsem i s vozíkem mezi regály, smutně se rozhlížela a věděla, že to můžu skoupit třeba všechno, abych to doma zavřela do police a nechala napospas zbytku rodiny.
To bylo fakt divný.

Předevčírem to bylo ještě zvláštnější. Čekala jsem na autobus, sjížděla jůtjubko s nejnovějšími tuc-tuc hitovkami (ano, přeskočilo mi nejen v oblasti gastronomie) a zjistila jsem, že trpím naprosto nepříčetnou, ba přímo těhotenskou chutí (nebojte se, nejsem v tom. Nějaké zbytky IQ mi v hlavě zústaly) na meruňky. Jaké štěstí, že se za mými zády nacházel vietnamský stánek obsypaný oranžovými plody. Koupila jsem si dobře půl kila a splivla ho, než přijela dvacetšestka.
To bylo ještě divnější. Meruňky jsem pro jejich chlupatý kožíšek nejedla leta.

A včerejšek dal tomu všemu korunu. V podvečer, doma klid a ticho, děti spokojeně spaly ve svých postelích, brouzdala jsem se kuchyní a páchala bílý sex (nájezdy na ledničku v nepravidelných, ale velmi častých intervalech) ve snaze najít něco na zub. Čokoláda mě nelákala (!!!), jogurty došly, alkohol byl t.č. nezvěstný, přemýšlela jsem, do čeho vložit chrup. A pak jsem ji uviděla. Na dně ledničky, v šuplíku se zeleninou, ležela menší, roztomilá mrkev, tak akorát do ruky. Vyndala jsem ji, omyla a oškrábala a - pozor! - poprvé v životě ji s chutí schroupala. Ježiš, ta byla dobrá!

Tak. A je to. Začíná to takhle nenápadně, člověk odmítne kostičku čokolády, pak se začne ládovat ovocem a končívá to zeleninou. Hodnotový žebříček se bortí, osobnost upadá hluboko do bahna správné životosprávy. Prdlá prvomatka tak, jak jsme ji znali, se ztrácí do stínu nové, určitě ještě víc prdlé čtyřicítky. No potěš koště.

Jako malé panenky

8. června 2017 v 16:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"Pomoz mi, Matýsku, natáhni ruku, navlíknu ti na ni rukáv. No tak pomoz. Vím, že tě převlíkám potřetí během hodiny, jako panenku, ale to je osud."
Přesně. Jako panenku. Měla jsem jich pár a to jsme se o ně ještě rvaly se sestrou. Ale i těch pár jsem dokázala využít do upadnutí hlavičky. Svlékala jsem je a zase oblékala, dle příležitosti, do školy, na návštěvu, do obchodu, na večírek... denní doby se v mém světě střídaly rychlostí prchající želvy. Mé slušně vychované pany mi to trpěly, mlčely a držely. Tolik jsem se těšila, až budu mít děti, potažmo panenky živé! A ty teď trpí, úplně stejně jako tehdy Maya (čti mája. mexičanka z Moskvy) i medvídek Míša.
Vůbec jsem si to tehdy malovala v růžových barvách. Hrála jsem si na domácnost, ochotně jsem žehlila manželovy košile, zametala podlahu, krmila automatickou pračku. V mé fantazii ze mě byla učitelka, prodavačka, automechanička (potom mi naši vysvětlili terminus technikus obě ruce levé) nebo letuška.
Realita je, jak známo, nakonec úplně, ale úplně jiná. Momentálně se dívám na Matěje, kterému v boji s epilepsií na krátkou dobu několika týdnů pomohla homeopatika, ovšem jak ho tak sleduju, mé nadšení z vítězství nad touto hnusnou nemocí bylo předčasné. Mrzí mě to moc. Je příliš malý na to, aby takhle trpěl. Je mu deset. Má se loudavými kroky řítit do puberty, učit se mi odmlouvat a hledat výrazy, jak mě poslat do prdele, tak, aby mu to prošlo. Měl by řešit, jestli si do školy vezme černé nebo modré tričko, jestli kraťasy nebo džíny. Měl by přemýšlet nad tím, že holky jsou krávy a nejlepší je Nerf. Nebo co teď letí. Každopádně by jeho největší problém nemělo být to, že si neumí říct o jogurt, o výlet na hřiště, že ztrácí vědomí třikrát denně.
Ani druhá má panenka nemá na růžích zrovna ustláno. V jejím případě ovšem, teče řeka opačným směrem. Šimonek se začal stavět na nohy. Obchází nábytek a nedávno jsem ho přistihla, jak kráčí podél otevřeného okna, držíc se rámu. Ne zdi nebo parapetu. Opravdu šel středem kuchyně a nad hlavou pevně svíral přivírající se okenní tabuli. Což znamená, že stál na svých a jen si myslel, že se drží. To je můj vánoční zázrak v červnu.
Když jsem byla malá, hrála jsem si s panenkami na školu, s kamarády na černou punčochu, se spolužáky jsme kšeftovali s céčky. Kdybych tehdy věděla, co bude, hrála jsem si na shánění kompenzačních pomůcek. Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká.
 


Bylo strašně príma...

8. května 2017 v 21:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
aneb parafráze na mého oblíbeného francouzského hrdinu.

... že jsem s Matýskem mohla na ty prázdniny jet.
... že jsme si spolu užili ničím nerušených, luxusních 14 dnů v hotelu, plná penze, all inclusive, zábava přiložena.
... že jsem vyběhla naprosto, ale naprosto příšerný kopec, druhý nejstrašlivější hned po Lysé hoře, a i když se mi ve finále chtělo únavou plakat, nerozbrečela jsem se, nýbrž přidala do kroku a k té chatě dosupěla. Pravda, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem (fakt. slabých 9°C), na pokraji smrti vysílením, ale to pivo v hospodě za to stálo a je mi jedno, že bylo 10 ráno.
... že jsme blbli každé opoledne v bazénu, který byl v danou chvíli jen a jen nás dvou, poněvadž všichni slušní lidé dodržují po-o siestu, jen náš Matěj musí jít proti proudu. Je to povahový rys (nespat po obědě), za který bych mu klidně naplácala na zadek, protože po prudkých bězích do kopců jsem úderem poledního únavou padala na čumák. Na rozdíl od jiných, těch, kteří si do kopců vozili své líné, nechodící pozadí v luxusním sportovním kočáru ve fusaku.
... že na nás všichni u toho bazénu byli strašně moc hodní a milí a paní plavčice mi pomáhla s Máťou a pan plavčík mu půjčoval osušku, aby mu nebylo zima. A že nás pustili do vířivky na hrozně moc dlouho, což jsme si oba hrozně moc užívali.
... že jsem narazila na paní recepční, která mi zvedla tlak, mandle a ve finále náladu, jelikož ostentativně ignorovala, že mám před sebou vozíčkáře a tvrdila, že k panu řiditeli se /cituji/ "jede do třetího patra výtahem /pohled upírala na Matýskovo kočárek/, pak se projde kolem herny dozadu, sejde se pár schodů ( asi 10, pozn. autorky ) /oči stále upřeny na Máťu/ a jsou to druhé dveře vlevo." Nedala jsem se. Pozvedla jsem pravé obočí do výšky ofinky, a otázala se, zda to myslí vážně. A protože na své odpovědi trvala a dokonce dodala "a to tam nemůžete bez něj?", přijala jsem hozenou rukavici a opáčila, že ráda, když mi tady chlapečka pohlídá. Slečna se zatvářila, jakože právě spolkla žížalu a řekla, že má své práce dost. Ale že teda můžu žádost dát jí, ona ji panu řiditeli předá, až tento půjde kolem.
... že jsem stihla Mazlíka přezout z letních na zimní těsně před odjezdem, poněvadž v pátek napadl sníh a cesta dolů by byla velice zábavná.
... že jsme se cpali jako nedovření, protože v hotelu byli všichni laskaví a skvělí a vůbec bezva a dokázali Matymu vařit bez lepku, což bylo úžasné a strašně chutné. Prý vaří na páře, což ovšem znamená, že nutně potřebuju parní hrnec.
... že jsem nechala svého nejlepšího pokémona v nejopuštěnějším gymu v republice, tedy tam bude nejspíš leta.
... že jsem nachodila příšerných kilometrů, ale kvůli skvělé kuchyni to na mně není vidět.
... že jsem nakonec přišla na to, proč Matýsek vstává v 5 ráno, i když má prázdniny a naučila se dát mu kolem deváté večer druhou večeři. Budíček se posunul na příjemných 7:11 a oběma se nám začalo v hotelu líbit.
... že jsem tam potkala a našla kamarády, takže jsem po dlouhých jarních večerech nezůstala sama s knihou, ale společně jsme se družili u partičky karet a šálku výborného meduňkového čaje (nemůžu tady přece psát, že jsem chodila na dvě deci, to slušné matky nedělají).
... že to příští rok pro velký úspěch zopakujeme.

Smůla

27. března 2017 v 17:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy se člověku stane, že se mu začne na paty lepit smůla. Pomyslná. Jakože se mu přestane dařit. To bejvá. A jindy zase, se člověk v těch sračkách brodí až po kolena a břeh není vidět. Padá na něj kadibouda, závidí biblickému Jobovi jeho snadný život, a když je té smůly až po pás, rezignovaně si sedne do křesla a přestane na věci šahat, aby se ještě víc nepokazily. Sedí, ani nedutá a doufá, že svět se co nevidět v dobré obrátí a jemu bude odpuštěno, ať už těm shůry provedl cokoliv.

Jako třeba můj J. Užíval si zaslouženou konferenci na druhé straně světa, tam, co nesněží, nemrzne a dá se tam i za deště koupat v moři. Ano, záviděla jsem mu a vůbec se za to nestydím. Jenže on se, chudáček malej, vrátil domů a zaplatil vysokou daň.

Nejdřív se mu ztratil kufr. Ne tím jednoduchým způsobem, že hned na letišti vám pán od aerolinek řekne, že omylem odletěl na vedlejší letiště, ale už ho cpou zpátky do letadla a bude tu co nevidět. J. kufr zmizel vysoko na nebi bez jediné stopy, odešel od nás tiše a nenápadně, tak, jak trávil celý svůj život. Budiž mu mraky lehké. Ale po modrém tričku s Homerem se mi bude stýskat. Ještěže to nebyl foťák nebo laptop.

Můj muž tedy přijel domů a zazvonil mu telefon. Když se ho pokusil zvednout, neslyšel nic, než praskání a ticho. Což bylo, jak se později ukázalo, jeho převeliké štěstí, neb volala šéfová, aby lásku mého života informovala, že ztratil velmi důležité a drahé pracovní udělátko, a že pokud se udělátko nejpozději do před dvěma hodinami nenajde, ona si pro J. přijede a natrhne mu flígr. Já tu paní znám. Má sotva metr šedesát, ale kdyby si pro mě chtěla dojít, věřte mi, střední Čechy by mi byly malé.

A tak se můj muž dal do hledání udělátka. Načež si vzpomněl, že mu vlastně nefunguje mobil a i kdyby chtěl šéfové nakrásně zavolat, že udělátko našel, nemohl by. Sedl si tedy k počítači ve snaze vygooglit závadu nefunkčního mobilu. A ejhle, narazil na stejně nefunkční klávesnici, kterou si před pár minutami vzal do práce náš nejmladší, tímto veřejný likvidátor č.1. Ten měl v danou chvíli sakra kliku, že už chrněl v posteli, poněvadž jinak by mohl skončit jako čtyři malí a ještě ošklivější.

Tady jsem si uvědomila, že J. se brodí po lokty ve smůle a ve strachu, že by to mohlo být nakažlivé, jsem se odebrala na lože.

Právě jsem zjistila, že to bylo pozdě. Do omáčky k mým vyhlášeným boloňským špagetám jsem nasypala dobře půl hrnečku kari.

Hele, snad byste tohle neměli ani číst. Ať to od nás nechytnete.

Opět dopravní

25. března 2017 v 18:10 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Už delší dobu se mi Arthur nelíbil. Byl čerstvě umytý, karoserie se mu jen blýskala, měl naprosto nový volnoběžný ventil, který šlapal jako švýcarské hodinky a jezdit s vyřazenou rychlostí byla prostě radost. Přesto jsem z něj neměla dobrý pocit. Vlevo něco klepalo, vpravo hučelo, Když se zavřely Matýskovy dveře, ozval se zvuk, jako když se bortí chaloupka na muří nožce. Nelenila jsem a odvezla náš zánovní kombík do servisu. Náš pan opravář je zlatý člověk se zlatým srdcem a zlatýma rukama. Většinu toho jsme mu zaplatili my. Máme u něj auta cca čtvrtletně. On nás chápe a opravuje náš vozový park rychlostí blesku. Ani tentokrát mě nenechal čekat déle než několik hodin.
"Plech, který vydával divný zvuk byl uhnilý, ten jsem vyhodil. To, co klepalo jsem utáhl. A ložisko za 5, které vytváří ten hukot, si budete muset nechat vyměnit. Kdy přijedete?"
Ach. Optala jsem se, zda je výměna ložiska nutná, když se kombík bude stěhovat na farmu s mnoha jinými spokojenými vraky na odpočinku. (pššššt!)
"Tak to se na to vykašlete."
"A nezabiju se v tom?"
/schovívavý úsměv pro blond řidičky/ "Néééé."

Kecal jeden.

Následující neděli, velice, velice brzy ráno, v době, kdy se probouzí první kohouti a slunce uvažuje, jestli vyjde i tentokrát, jsem si to drandila do zaměstnání po naštěstí prázdné dálnici, když tu se vůz zatřásl, zavrčel a začal brzdit navzdory mé malé popelčí nožičce na plynovém pedálu. Přitlačila jsem a nic. Zajela jsem za krajnici a zastavila. Tohle se mi nechtělo líbit. Obešla jsem auto, abych zjistila, které kolo mi ujelo do pankejtu, ale nezjistila jsem, kupodivu, žádné škody. Divné. Tak popojedem. Nastartovala jsem, zařadila a pokusila se rozjet. Arthur se nehnul ani o milimetr. Dobře. Není potřeba panikařit, zavolala jsem do práce, že přijedu později, zavolala jsem do pojišťovny, že potřebuju odtahovku a zavolala jsem spící Zřítelnici oka mého, abych se optala, kde mám, doprdele, trojúhelník? /Pozn. autorky: J. 2x ročně uklízí auta a to tak, že z nich vysype úplně všechno, a to, co je mu líto vyhodit, nacpe do igelitek, které ztratí uvnitř našeho malého zahradního domku, dříve sklepa/ J. odtušil, že neví a nabídl mi, abych se vrátila domů a půjčila si jeden z jeho auta. Hodně jsme se nasmáli.

Mezitím se chudáček stařičký Arthur počůral, ale jestli šlo o olej, vodu nebo benzín, se mi opravdu nechtělo zjišťovat. Stála jsem předepsaných třicet metrů za autem v blýskavé oranžové vestičce a dělala trojúhelník, lovila pokémony, třásla se zimou a vůbec se snažila tu hodinu, než přijede žlutý anděl z vedlejší vsi, nějak zabavit. Když asistnce dorazila, a nutno podotknout, že opravdu relativně rychle, schovala jsem se do vyhřátého tahače a fotila náš vůz, jenž byl navíjen na plošinu a pro mě to byl zážitek jako Brno.

"Kam to bude, mladá paní?"
Aha? To mi nedošlo. Je neděle ráno a já opravdu pochybuji, že mi náš zlatý pan opravář zvedne telefon. Přesto jsem s pokerovou tváří nahlásila jeho adresu a doufala, že mi to projde. Několik pokusných telefonátů mou teorii o nezvedání potvrdilo a tak jsem jen doufala, že parkoviště u servisu bude prázdné a my se na ně i s tahačem vejdeme.

Vešli. Pěkně jsem poděkovala a začala uvažovat, jak se do práce, kde jsem měla být nejpozději před dvěma hodinami, dostanu. Autobusy nejezdí a pokud ano, návaznost je tak plynulá, že přesunem z bodu A do bodu B, mezi kterými leží bratru 80km, zabiju celý boží den.

Vrátila jsem se tedy taxíkem domů, tam zabavila J. trojúhelník i s autem, ve kterém byl ukryt a vydala se do zaměstnání.

Pointa tohoto příběhu? Nevím. Možná, že tak dlouho se jezdí s hučícím ložiskem, až se ucho utrhne, ale to mi nepřipadá moc vtipné. Každopádně Arťa už je spravený a další měsíc, kdy si něco určitě vymyslí, se kvapem blíží. Těším se.

Malá domácí magie

22. března 2017 v 21:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Většinou je u nás veselo. Dost často se tu křičí, někdy tak, že by se to před desátou nesmělo vysílat. Ale nikdo si tady z toho nic nedělá. Z času na čas se tady brečí, někdy proto, že v oblíbeném psovi došly baterky nebo pro obecnou těžkost bytí. A pak jsou chvíle, kdy se tady čaruje.

Dostali jsme darem Hopsinkovou šťávu. Made in USA. V první chvíli jsem netušila, jak velký DAR držím v ruce, ale když jsem DMG prohnala strýčkem huhlou, protočily se mi panenky. Takovejch peněz! Čímž Ti, drahá K., ještě jednou vlelice děkuji a zvaž, prosím, jestli opravdu nechceš svůj dárek vyfakturovat.

Každopádně jsem si přečetla návod a zjistila, že nejpozději do týdne pravidelného užívání stoupne mým chlapečkům IQ minimálně o sto bodů a začnou si sami zavazovat tkaničky. Po pravdě jsem takových Hopsinkových šťáviček vyzkoušela už několik a ani tentokrát jsem v zázraky nedoufala. Přesto jsem se rozhodla nepodlehnout malomyslnosti a pod heslem co tě nezabije, to tě posílí, jsem začala klukům sirup lít do jídla.

Po prvních třech dávkách Šimon zopakoval slovo. Ne úplně jasně, šlo spíš o nápodobu zvuku, jako když se papoušek snaží napodobit sekačku na trávu. Ale to nevadí, první vlaštovka se objevila.

Pak se kluci skamarádili. Pravda, zrovna upravení sourozeneckých vztahů bych od látky zlepšující mozkovou činnost nečekala, ale i to jsou body navíc. Šimon lezl přes Matěje tam a zpátky, ten si to nejenže nechal líbit, ale ještě bráchovi pomáhal. A z času na čas, převážně ve chvílích, kdy si myslel, že se nekoukám, ho pohladil.

A šlus. Pět dnů klidu a ticha. Žádná nová dovednost, žádné zapínání knoflíků a natahování ponožek. Uvědomila jsem si, že i to málo, které jsem zaregistrovala bylo spíše přání otcem myšlenky. Viděla jsem to, co jsem vidět chtěla. A možná i to, co nebylo pravda. To se stává. Když člověk žije příliš dlouho s lidmi, kteří ho potřebují 24/7, začne si přát, aby se stal zázrak.
A je-li ten člověk matka malých dětí, její víra v kouzla roste exponenciální řadou a vidí trávu růst nebo vozíčkáře chodit.

Po týdnu užívání jsem došla k závěru, že mé vidiny a slyšiny byly psychického rázu, že jsem prostě jen příliš unavená ze všeho toho doufání a pevného držení se planých nadějí a že je potřeba nechat věci jít. Hopsinkovou šťávu uložíme k ledu.

Toho rána si se mnou Matěj povídal. Svým jedinečným způsobem gest, úsměvů a výskání se mnou vedl rozhovor a měl nesmírnou radost, když viděl, že jsem pochopila, co se mi snaží říct.

Načež jsem načapala Šimůnka ve stoji u houpacího křesla. To, že stojí u nábytku u nás není žádná novinka, pár měsíců už se touto kratochvílí (jak-vycukat-matku-do-bezvědomí-strachem-že-odněkud-spadnu) baví. Ale tentokrát stál u houpajícího se křesla, tedy spíš podpíral on je, než ono jej.

A nakonec mi pan učitel slavnostně sdělil, že Matýsek ve škole UCHOPIL hračku a hrál si s ní. Úplně poprvé. Ve třetí třídě.

Hopsinková šťáva je zpátky ve hře a my napjatě sledujeme, co bude dál. Řeknu vám, je to lepší, než celá Jessica Fletcherová a doktor House dohromady.

Uvnitř

28. února 2017 v 21:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy ho tam vidím. Uvnitř nemohoucího tělíčka, za tváří s prostoduchým výrazem. Dívám se do těch blankytně modrých očí s řasami, které by mu mohla leckterá žena závidět, a cítím pohled toho uvnitř. Normálního, chytrého, desetiletého kluka. Jsou to okamžiky, krátké jako pád hvězdy, doba mezi dvěma mrknutími očí. Jsou vzácné a s přibývajícím časem je jich čím dál tím méně. O to víc si je užívám. A o to víc mi trhají srdce na malé kousky.
Těch pár krátkých vteřin udržuju oční kontakt, až mě pálí víčka. V duchu mluvím s klukem uvnitř, zdravím ho a vysvětluju, že jsem tady a vím o něm. Že tady budu vždycky, ať on bude kdekoliv. Držím Matěje za ruku a hladím jeho dlouhé, po otci zděděné prsty tak, jak to má rád. Jsou to chvíle jen mezi námi dvěma. Nevnímám hukot myčky, žvatlání mladšího syna, zprávy v televizi. Jsem tu se svým synem a mám na něj jen chvíli, než se vrátí zvířecí jekot a epilepsie. Je to zvláštní pocit, sledovat úsměv na dětské tváři a čekat na slova. Tohle jsou vteřiny, kdy se zdá, že se jeho rty pohnou a já poprvé v životě uslyším. Budu vděčná za cokoliv, i když jednoduché "Mami" by mi stačilo na zbytek života. Nikdy se to nestane. Vím to. Ale naděje je to poslední, co mi zbylo. Jsem rozhodnutá držet se jí zuby nehty a doufat při každé sebemenší příležitosti.
Jako je tato. Ta chvilka, kdy cítím, že uvnitř malé, dětské hlavičky je ten, na kterého celý jeho krátký život čekám. Je víc než pravděpodobné, že se nikdy nedočkám. Přesto tyhle okamžiky miluju. Jen mám strach, že jednou se do těch očí podívám a za nimi bude prázdno.

Chladnička

27. února 2017 v 11:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Umírá nám chladnička. Budiž jí ke cti, že tak činí pozvolna a opatrně, tedy nám dala, holka zlatá, dost připravovacího času. Nejprve se začala na dně objevovat voda. Vyčistili jsme co se dalo, přerovnali obsah, snížili teplotu a spokojeni s dobře vykonanou prací jsme koukali, jak hladina pod fošíky se zeleninou utěšeně stoupá. No dobře. Koupíme novou. Jednou. Někdy.
To bylo před půl rokem.
Než jsme se rozhoupali, poněvadž není horší činnosti než vyhledávat elektrospotřebiče na internetu, chladnička poslala novou výzvu. Jednoho krásného večera jsem se pokusila její dveře zavřít a ouha, ono to nešlo. Ba naopak, vrátka se tvrdošíjně otvírala navzdory mé snaze je dovřít, a při jakémkoli pokusu o záchranu uvnitř se kazících jogurtů vystavovala mé paže čím dál větší námaze. Až v tom starém, třináctiletém pantu luplo a mně se do dlaně vysypal jeho plastikový obsah. Bylo mi naprosto jasně sděleno, že tady končí veškerá legrace.

Nutno podotknout, že vlastníme zázrak moderní techniky, tedy ledničku vestavnou. Já osobně bych si ji nikdy do kuchyně nedala, tuto jsem zdědila a po současných zkušenostech bych si raději ruce ukousala, než zabudovávat chladničku do dřevěné skříně. To není nic proti původní majitelce kuchyně, nemohla vědět, že ji jednou zdědí intelikent.
Kromě toho, že vestavba pěkně vypadá, nemá tento počin vůbec žádné další plusy, naopak mínusů je tolik, že bych nejraději obeslala Whirpoola, Liebherra i Beko, aby tento ďábelský vynález stáhli z trhu. Chladničky jsou malé, na prodejnách se téměř nevystavují, neb bez své překližkové krabice jsou ošklivé a tímto své rozměry úzkostlivě tají, tedy budoucí majitel nemá jak zjistit, zda mu spotřebič do skříně sedne či ne.

Není jednoduché v době moderní techniky, mobilních telefonů a internetu objednat si nový kus, pokud starý odejde. Nedejbože, kdyby si zákazník přál, aby firma chladničku zabudovala a starou si - považte! - odvezla s sebou. Nelze. Sice se na téměř všech e-shopech píše, že tyto služby samozřejmě k dispozici jsou, místy i zdarma, ale pravda, vážení, pravda je úplně jinde.

Po mnoha a mnoha hodinách strávených čučíc do monitorů svých notebooků jsme ji našli. Krásnou, bílou, vestavnou ledničku od Bosche. Výška spotřebiče - OK. Šířka - OK. Hloubka taky fajn. Když jsme se pokusili najít rozměry dvířek, poněkud jsme narazili, ale podle obrázku jsme kupovali némlich to samé, co nám stojí v kuchňské lince, tedy nebude problém. Abychom si byli úplně jisti, oslovili jsme zákaznickou linku, zda by bylo možné, aby nějaký snaživý brigádník seběhl do skladu a dveře nám přeměřil. Nožičky by jim prý musely upadnout, nejde to. Dobrá. Tak my to riskneme.

První překážka byla zdárně za námi, byl čas poprat se s callcentrem. Moc milá paní nám zavolala, že prý se v systému dočetla, že bychom chtěli ledničku a kdy bychom ji tak asi rádi obdrželi? Po odpovědi, že jde o jídlo, tedy nejlépe za hodinu, jsem se dozvěděla, že si můžu nechat leda zdát, nejbližší závoz je za čtyři dny. Ach jo. No tak jo, no. Další dotaz zněl, kdy bych ji měla ráda zabudovanou? - No, za ty čtyři dny, ne?
- Ne.
Externí firma, která e-shopu poskytuje své laskavé služby, bude k dispozici nejdříve následující den. Ha.
Poslední hádanka, kterou jsem se rozhodla paní potrápit byla, zda si externí firma následující de po zabudování nového kusu starý kus odveze?
- Ne.
- ???
- To vyšleme auto extra další den.
Ha.
Prodebatovali jsme to s láskou mého života tam i zpět a došli k názoru, že nejjednodušší bude najmout šikovného pána s kombinačkami, který přivezenou lednici promptně zabuduje tak, aby si firma přivážející mohla zároveň starou bedýnku odvézt. Provedli jsme další hovor s callcentrem. A dozvěděli se, že pokud nevyužijeme laskavých služeb jejich externí firmy, chladnička expeditně podraží o tisícpětset korun.
- ???
Domluvili jsme se, že toto považujeme za novodobé pirátství a objednávku jsme stornovali.

Potom už to byla jen legrace a zábava.
Objednali jsme chladničku jinde, ti se s námi o závozu či odvozu raději vůbec nebavili. Přišel mi jen tichý a nenápadný mail, ve kterém se pravilo, že lednička skladem není a neví se kdy bude. Howgh.

Jelikož ani pána s kombinačkami se nám nedařilo najít, pokorně jsme se vrátili k původnímu e-shopu, kde jsme pod jiným jménem, aby nebyla ostuda, ledničku objednali znovu. Dozvěděli jsme se, že teď už máme smůlu, ve skladu nic není, ale když budeme hodní, za týden by něco mohlo přijít.
Byli jsme moc hodní. Dokonce jsme si objednali stejné martyrium jako prve, první den přivézt, čtvrtý zamontovat, šestý odvézt. Svět neměl chybu.

To bylo tuhle sobotu. Přijeli dva pánové, na zápraží energicky roztrhali všechny obaly a rozházeli polystyrenovou výstelku po zahradě, načež novou chladničku přinesli do kuchyně. Než jsme realizovali cokoliv, co by zavánělo převzetím zboží, J. si vzal do ruky pásmo, aby zjistil, že Boschka nám do skříně sice vejde, ale nebude se dát zavřít. Dvířka od ledničky i od mrazáku byla o dobrých pět centimetrů jinde, než kam sahalo naše obložení. Nechali jsme značně nasrané závozníky spotřebič odvézt a opět jsme zavolali callcentrum.

Pro ty, kdo doufají, že teď už jsme konečně dostali rozum, mám špatné zprávy. Objednali jsme nový kus, jiné značky, včetně vestavby a už teď se na duben moc těšíme!

Pokus

15. února 2017 v 11:04 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako dítě jsem chemicko-fyzikální pokusy milovala. I když jsem v drtivé většině případů přicházela na laborky nepřipravena, tedy dutá jako štoudev a neměla jsem ponětí, proč liju průsvitnou kapalinu do modré a proč učitelka ječí, jako když ji na nože berou v okamžiku, kdy se do své směsi chystám nasypat růžový prášek. K mému nemalému zklamání k výbuchu v přízemí mé alma mater nikdy nedošlo, tedy aspoň ne za mé přítomnosti, pouze jsem si připálila rukáv povinného bílého pláště, za což jsem nafasovala výchovný čtverec a doma pohlavek.

Má láska k experimentům mě ale nepřešla. Ráda zkouším co kdo vydrží. Dětská trpělivost, mé nervy, J. úsměv. Aprílové žertíčky mám zaryty hluboko pod kůží jako permanentní tetování a nebojím se je kdykoliv použít. Pravda, s postupujícím věkem, bohužel, roste i pocit zodpovědnosti, tedy se často rozhodnu, že fórek je nejapný a stupidní a nakonec lituju, že jsem ho nerealizovala.

Ale tentokrát mi to vyšlo.
Schválně, na co si vzpomenu z laboratorních protokolů:

LABORATORNÍ PRÁCE

TÉMA: OTCOVSKÉ SCHOPNOSTI
Úkol: Vyzkoušejte, jak je váš partner schopen postarat se sám o dvě invalidní děti
Pomůcky: Vaše nepřítomnost v domácnosti po dobu 24 hodin
Telefon
Muž
Děti školkového či školního věku 2ks
Látky: Dopolední a odpolední svačina, celkem 4ks

Postup:
1. Odjet z domu na 24 hodin
2. Večer nerealizovat kontrolní hovor, zda je vše v pořádku, zda nikdo neblinká a zda je na ráno vše připraveno, včetně aktovek se svačinami
3. Trpělivě čekat na výsledek

POZOROVÁNÍ A VÝSLEDKY:
Jestliže neprovedu večerní hovor ze zaměstnání, pak:
1. Nikomu doma nechybím
2. Tedy nikdo nevolá zpět, že nebyl proveden kontrolní hovor a že se mu stejská
3. Děti nemají připraveny svačiny a jsou s bohorovným klidem odveleny do zařízení bez jídla (které si nejsou samy schopny koupit)

ZÁVĚR: Jeden dospělý muž, t.č. v roli otce samoživitele, je schopen postarat se o dvě malé děti jen částečně. Budiž mu přičteno ke cti, že se nikomu nic nestalo, nikdo odnikud nespadl, nikdo se ničím neprobodl, všichni dostali najíst a napít (doufám že ano, nebyl proveden telefonát), všichni byli řádně okoupáni a zastláni do lůžek. Potud skvělé.
Jen mě trochu zaráží, že ráno měl udělat jednu jedinou věc. JEDNU. Sáhnout do ledničky, vytáhnout odtud dva pribiňáky a dva banány a nasypat je do tašek.
Nemusel přibalit čisté tepláky.
Nemusel lovit v zásuvkách komod ponožky dost tenké na to, aby přežily teplo ve třídě a dost slušné na to, aby se daly nosit celý den mezi lidmi.
Nemusel myslet na to, že se má jít k některému lékaři na nějakou pravidelnou kontrolu.
Nemusel hledat kostým na maškarní, jelikož ani netušil, že se nějaký karneval ve školce chystá nebo dokonce koná.
Nemusel si složitě vzpomínat, zda je ve školce i ve škole dost trigonometrických teodolitů a zda není nutné nějaký přibalit.
Nemusel si vrývat do paměti, že pribiňáky tímto došly a cestou z práce se musí přikoupit.
Nemusel se soustředit na fakt, že ve škole došly léky, které dítě dostává k obědu a tedy by se jedno balení mělo do aktovky přihodit.
Nemusel se zoufale dívat na flek od posypové soli na oteplovačkách a hledat náhradní, dost teplé kalhoty.
Nemusel vařit obědy, protože toho dne se v zařízeních podává pouze jídlo s lepkem a laktózou.
Nemusel tolik věcí. Nikdy nemusí tolik věcí. Kdyby mě zítra odpoledne porazila lanovka na Petřín, bude trvat dny, ba týdny, než dojde k úpravě režimu do stávajícího stavu. Nakonec se mu to povede, poněvadž je to kluk šikovnej a zodpovědnej, ale za jakou cenu?

Proč muži nikdy neví, kde doma schováváme Savo na plísně a jak se čistí trouba? Proč naopak my, křehké květinky, umíme vyměnit žárovku a v krajní nouzi si stopnout někoho, kdo nám vymění kolo u auta? Jakto, že my, ženy, jsme schopny postarat se o sebe v téměř každé životní situaci a muži neví, že dítě má ve čtvrtek odpoledne mimořádný fotbalový trénink, na který potřebuje odvézt spolu se sousedovic dvojčaty?

Někdy, ale opravdu jen někdy, třeba na malou chvilku, bych chtěla být chlap. Moct čůrat ve stoje a nemuset myslet.

Kam dál