TO.

10. února 2015 v 16:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Donedávna TO ještě nebylo moc jisté. Zdálo se, že je TO v nedohlednu, jestli vůbec. Ano, je jasné, že TO jednou muselo přijít, ale ta bezmoc, jen sedět a vyčkávat byla neskutečná. Vědět, že jeden nemůže vůbec, ale vůbec nijak ovlivnit situaci, dá se jen sedět s rukama v klíně a čekat. Čekat, až TO přijde.
Nejprve TO byl jen takový náznak, jemné naťuknutí. Dokonce se chvíli potom zdálo, že TO vlastně ani nepřijde, že byla celá akce zrušena. Dostavilo se Zklamání. Smutek. Nesplněná očekávání.
Ale nakonec se TO stalo. Je TO tady a už se TOMU nedá zabránit. Každou chvíli TO udeří plnou silou a věřte mi, tentokrát TO bude rána. Strašně se těším. Jako malé dítě na novou edici Kinder vajíčka. Jako kotě na kapsičku Whiskas. Až TO skutečně nastane, budu tím nejšťastnějším tvorem ve městě. Minimálně na našem sídlišti. Tentokrát si TO užiju na plné pecky. Každou jednu minutu, každý kratičký okamžik, všechno TO do sebe budu vpíjet, jako usušená mořská houba o výšce metr šedesát, a schovám si TO na až-TO-zase-zmizí.

Minulý týden jsem do práce přijela ZA světla.
A dnes...
DNES jsem velice, velice brzy ráno v obýváku otevřela okno a za ním slyšela zpívat ptáky.
Ano, je TO tady.

PO-TÝ-PITOMÝ-STUDENÝ-ZIMĚ-KONEČNĚ-PŘIŠLO-JARO!
Vitaj, ogare!
 


Maminko, v klidu...

29. ledna 2015 v 21:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nejprve bych ráda uvedla věci na pravou míru: Matýsek je osmiletý kluk, který nemluví. Neumí znakovat, když se mu něco kór nelíbí, protestativně zakroutí hlavičkou. No dobře, poslední dobou se naučil odkývat ano, ale to si nechává pro zvláštní příležitosti, jako jsou narozeniny nebo Silvestr.

Matýsek trpí epilepsií. Trpí je v tomto případě slabé slovo, já tu mrchu prostě nenávidím. Můj chlapeček ztrácí vědomí pětkrát, osmkrát denně. Prostě sedí na křesle, "čte" si knížku a najednou mu do ní spadne hlavička. Chvíli se dívám, jak mu cuká pravé rameno, jak oči pomalu nabírají správný a hlavně stejný směr, hlava se zvedá a dle síly záchvatu je na mě upřen vyčítavý pohled, jakože za to můžu já, nebo dětský úsměv hlásající "Ahoj, mami, sice jsem se restartoval, ale jsem zpátky!"
Obdivuju s jakou sílou to celé zvládá. I když mi to neříká, vsadím se, že ho vpodstatě permanentně bolí hlava a samy záchvaty určitě nebudou srovnatelné s pobytem ve vířivce. Přesto málokdy pláče. Jen někdy si zanadává. A většinou se usmívá.

Někdy, opravdu jen někdy a naprosto výjimečně se stane, že upadne. Máme doma spousty preventivních opatření, kekoliv leží, sedí nebo stojí, nachází se řada polštářů, dek, měkkostí a přileb s molitanovými vycpávkami, ale tak jako antikoncepce, ani naše snaha není stoprocentní. A zrovna nedávno jsem byla svědkem nepěkného pádu. Než jsem stihla udělat dva rozhodující kroky, sledovala jsem dětské tělíčko, kterému se podlomila kolena a jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala bradu, narážející do konferenčního stolku a hlavu, bořící se do polštáře. Ve finále celý Matýsek, včetně inkriminované brady, spadl do měkkého. I na tom konferenčním stolku byla složená měkká peřina. Ale celá scéna působila dojmem, že si můj chlapeček překousl jazyk, vyrazil všechny horní zuby a srazil vaz. Běžela jsem k němu a sbírala ho z polštáře, do kterého naštěstí dopadl a bylo mi strašně. Trpěla jsem za něj. Což evidentně nebylo dost, probral se s pláčem a brečel a nadával a brečel a gesty mi vyprávěl, že hlava a že za krkem a že je to celé špatně. A všechno, co jsem mohla udělat a taky udělala, bylo vzít ho do náruče, schoulit se s ním na gauč a hladit a hladit a hladit.
Nakonec se ukázalo, že škody nebyly tak strašné, vpodstatě vůbec žádné. Netekla krev, nelítaly kusy zubů, vaz zůstal v celku tam, kde má být. Ale já jsem měla pořád před očima obraz Matyho, jak se skládá, jako věž z kostek a otlouká se o všechny možné, byť vycpané hrany, které má po cestě. Bylo mi to líto. Strašně moc líto. A mrzelo mě to. I když někde vzadu v hlavě jsem věděla, že pádu nešlo zabránit, že ho nemůžu držet za ruku 24/7, přesto jsem trpěla a stále trpím pocitem, že každý jeho záchvat je moje vina.

Matýsek se za několik minut oklepal, za hodinu se zdálo, že o ničem neví. Výskal, poskakoval po gauči, chechtal se a dožadoval termixu. Jen já jsem se pořád nemohla vzpamatovat. I když J. už byl dávno z práce doma, historku si vyslechl, dítě shlédl odborným zrakem rodiče a když neschledal žádné škody, snažil se mě uklidnit, pořád jsem měla Špatný pocit.

Až se mě Máťulkovi zželelo. Pustil iPad, kde měl rozehranou svou oblíbenou hru, došoupal se ke mně, upřel svůj bleděmodrý zrak do mých šedo-zelených očí a objal mě. Poprvé v životě mi cíleně obtočil ruce kolem krku, opřel své dětské čelíčko o mou ustaranou skráň a bez jediného slova řekl "Mami, kašli na to."

Je to můj malý hrdina. Nejstatečnější chlapec, jakého znám. Denně do sebe musí dostat kvanta léků a činí tak bez protestů, jen nakrčí nosík, jako, abych věděla, že polykat ty hromady chemie není žádný med. Já to vím. A čím víc jsem si toho vědoma, tím víc ho miluju. A přísahám, jednou nadejde den, kdy se mi podaří celou tu hrůzu zastavit. Slibuju, Maty.

A zase zuby

27. ledna 2015 v 20:18 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Prostě na něj mám smůlu. Na chrup. Nějak se mi nedaří, přes všechnu snahu, pravidelné čištění a preventivní prohlídky jednou za deset let, udržet jej kompletní a bezkazový. Takže za to platím. A kdyby jen kazy, tahle sranda leze docela dost hluboko do peněz.

Jednou, takhle odpoledne v sobotu, seděla jsem u počítače, určitě jsem psala nějakou stupiditu na blog a žvýkala u toho rozpečenou housku. Úplně jsem při tom zapomněla vynechat pravou stranu úst, kde jsem před půl rokem zjistila laickým okem kaz - díru vedoucí hluboko do čelisti, myslím, že jsem tehdy zahlédla kousek očního nervu. A jak si tak žvýkám, najednou zjišťuju, že už nekoušu do pečiva, ale do kusu zubu. Ta prokletá čtyřka se prostě podélně rozlomila vejpůl a to, co nebylo přichyceno zbytky kořenů se zařadilo mezi kusy rozžvýkaného těsta.
Ach.
Co teď?
Teď zemru, napadlo mě.

Po několika nádeších a jednom hlubokém výdechu, po vyplivnutí inkriminovaného sousta (kde se opravdu ukrývala polovina zubu), jsem se odvážila do koupelny k zrcadlu, abych zjistila napáchané škody. A že byly.
Naštěstí jsem neztratila duchapřítomnost a v hypochondrickém strachu o život jsem zavolala kamarádce - renomované stomatoložce. Na dotaz, zda do několika hodin zhynu nebo mi upadne horní čelist, mi klidným hlasem, vyčleněným pro mentálně narušené pacienty, vysvětlila, že na zlomené zuby se už dávno neumírá, že stačí, dostavím-li se v pondělí ke své zubní lékařce, kam ostatně určitě chodím pravidelně, a tedy nebude mít problém s mým ošetřením, a nechám si díru v chrupu zalepit.

Jak řekli, tak udělali.
V pondělí jsem úderem sedmé stepovala před ordinací, na jejíchž dveřích se skvěl obrovský, počítačem a tiskárnou odborně vyhotovený nápis, že firemní stomatologie se od září 2014 koná pouze a jedině v úterky. Po objednání. Minimálně půl roku předem. To už na ceduli nestálo, ale bylo mi naprosto jasné, jak se věci mají.
I jala jsem se smlouvat se sestřičkou na recepci. Že jsem akutní, chybí mi kus chrupu, ne-li čelisti a potřebuji okamžitě a střelhbitě ošetřit. Na což mi sestřička s úsměvem sdělila, že smůla. Firma nebyla schopná práci stomatologů zaplatit a oni měli dost rozumu a inteligence na to, aby svou praxi omezili na nezbytné minimum a svůj hlavní výdělek orientovali mimo Firmu a tedy tam, kde za svou práci dostanou odpovídající odměnu. Pokud potřebuji na svůj zub náplast nebo kus sádry, mám si zajet do městečka 80km vzdáleného a doufat, že mi pomohou, poněvadž budou-li chtít, nejsou povinni.
Nemyslitelné.
Ten den jsem měla kliku, že J. potřeboval běhat po úřadech a tedy si vzal dovolenou. Hlídal Šimonka, abych se já mohla věnovat zdravotnímu systému. Myslím, že jej miluji.
Nedala jsem se. Ve vedlejší budově se skrývala zubní ordinace, původně určená pouze jako kontrolní, zda já a mně podobní jsme, či nejsme schopni s tímto chrupem (ve zbytku ústavu s tímto srdcem, těmito kostmi a touto nervovou soustavou) konat povolání, ke kterému jsme určeni. Ale napadlo mě, že když mají zubaře, který je schopen kontrolovat, určitě bude umět i lepit. Vstoupila jsem do budovy a doufala.

Nikoliv marně. Po nějaké době vyšel ze dveří lékař, který mi po přednesení mé prosby vysvětlil, že on tu má spoustu (dva) svých pacientů, že je to na dlouho, ale pokud mě tu i po několika hodinách uvidí, možná se slituje a něco pro mně udělá. Rezignovaně jsem se usadila v křesle čekárny a psala domů sms, že už navždy budu běhat po světě s dírou v mém jinak dokonalém úsměvu.
Načež vyšla ze dveří sestřička, optala se, zda jsem ta s tím ulomeným zubem od Firmy a pozvala mě dovnitř. Kde seděla usměvavá paní doktorka, která se zeptala, odkud jdu, proč mě tam neošetřili a co s tím hodlám dělat. Když jsem jí vysvětlila svou situaci, že jsem rozhodnutá nechat si vypadat zuby pěkně jeden po druhém, jelikož 80 kilometrů k Firemnímu zubaři je na mě mnoho, slitovala se a přijala mě pod svou ochrannou vrtačku.

Zub mi umrtvila, vyvrtala a obrousila, vše samozřejmě pod hojnými dávkami mezokainu a upozornila mne, že pokud se chci vsunout do řad jejích soukromých osobních pacošů, budu muset chodit pravidelně na preventivní prohlídky. Což jsem jí ochotně slíbila, poněvadž to jsem pro ni udělat mohla. A v danou chvíli jsem to tak opravdu myslela. Asi nikdy dříve v mém mrzkém životě, pro mě nebylo ošetření zubu tak příjemnou záležitostí, jako tentokrát. Nic nebolelo, práci zubařky jsem téměř necítila, kdyby mi vzadu v mozku nerezonovala vrtačka těžkého kalibru, což byl malinký a velmi nepodstatný detail v jinak perfektním bezbolestném ošetření.

Mám úplně nový kus zubu. A jako bonus mám zubaře. Já opravdu MÁM svého vlastního stomatologa, který mi v případě potřeby instaluje plombu nebo vytrhne přebývající osmičku!
Nemůžu si pomoct, ale musím tu zanechat své obvyklé klišé: zázraky se opravdu dějí.

Jak se píše dopis

25. ledna 2015 v 19:59 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem ortodoxní ateista.
Netajím se tím, je o mně obecně známo, že v Ni nevěřím.
Myslím, že Ona to ví taky a má ze mně legraci.
Posílá na mě rakovinu a postižené děti.
Přesto jsem si nedovolila promeškat nabízenou příležitost. Napsat Jí dopis. Vzkaz. Zprávu.
Kamarádka se chystala do země, kde mají Zeď, jež funguje jako obrovská poštovní schránka. Lidé se u ní modlí, posílají své prosby, přání a žádosti a kolektivně věří, že tyto dojdou tam, kam mají. K Ní. Ona si je přečte, vyslyší a udělá zázrak.
Všichni víme, že takhle to nechodí.

Jenže vždycky je tu CO KDYBY. Znáte to. Náhoda je blbec a třeba, možná, snad by se jednou za čas nějaký malý zázrak udát mohl. Jen tak nenápadně, potajmu.

Dlouho jsem přemýšlela co do Dopisu napsat. Měla jsem hlavu plnou slov, ale moc smyslu nedávala. A všechna byla příšerně dlouhá. Když píšete Bohu, opravdu, fyzicky, perem na papír a chcete Jí dopis opravdu, fyzicky strčit do schránky, musí být maličký a nenápadný, do škvír ve Zdi nářků se nevejde bublinková obálka o rozměru A4. Mnoho jsem jich zmačkala a zahodila, hodně jsem tehdy škrtala a přepisovala.

Co Jí chci říct? O co chci prosit? Štěstí. Určitě zdraví pro všechny. I majetek je důležitý. Možná by to chtělo nové auto a potřebovali bychom menší dům. Na to by nám stačila výhra ve Sportce. Pro mě nové koleno, J. lepší uši, musíme něco udělat s jeho selektivní hluchotou (nabídka čtverečku čokolády se dá zašeptat z vedlejší místnosti, aby ji slyšel, ale "Umyj, prosím, nádobí" mu můžu křičet rovnou do ucha, bezvýsledně.) Štěstí, zdraví, dlouhá léta. Světový mír, vymýcení AIDS, záchrana deštných pralesů. Je tolik věcí, které by se do Dopisu daly napsat.

Nakonec mi stačilo pět, slovy pět slov. Až tak skromná jsem byla. Napsala jsem Jí to nejdůležitější na celém světě. Přiznávám, že jsem byla velice sobecká a hodně egoistická. Ale bylo to nutné. Když chcete zachránit život, ne-li dva, musí veškeré ohledy stranou.

Na Štědrý den Léta Páně 2014 vsunula laskavá paní P.K. do škvíry ve Zdi nářků ve městě Jeruzalémě, stát Izrael, lísteček s tímto textem:

"NEZAPOMEŇ, PROSÍM, NA NAŠE DĚTI."



Výprava

22. ledna 2015 v 21:46 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Paní Scottová seděla před hromádkou oblečení a byla skleslá. Tohle se jí do tašky nikdy nemůže vejít.

/paní Scottová = Prdlá Prvomatka stylizovaná v odpovídající alter ego/

A to za sebou cítila pohled, jež jí vpíjela do zad hora jídla, připravená nechat se přibalit k rezervním tričkům, svetrům a kalhotám. Na tuto výpravu na severní točnu nepojede pan Scott výjimečně sám, tentorkát se zúčastní i manželka a oba synové.

/severní točna = blíže neurčené městečko v horách v ČR. Pozn. autora/

Chtěla být připravena na všechno. Na absolutně každou eventualitu, alternativu, kalamitu. Vědela, že je to nemožné. Že i kdyby měla dost obložených chlebů, šťáviček, teplých ponožek a čepic, je tu velice vysoká pravděpodobnost, že budou uprostřed hlubokých lesů bojovat holýma rukama se smečkou hladových vlků a ona bude litovat, že svou kulovnici nechala doma v zásuvce nočního stolku. Přesto teď seděla uprostřed pečlivě připravených hromádek a uvažovala, jak to všechno nacpe do auta.

"Které má, samozřejmě, zimní gumy, že, miláčku?" optala se vpředvečer výpravy pana Scotta.
"Ne." Zněla strohá odpověď.
Paní Scottové vystoupalo obočí vysoko nad ofinku, téměř k temeni hlavy.
"A na čem jezdíme, lásko?"
"Na univerzálech."
Obočí se vrátilo kam patří a změnilo se v žížalu s bolestí břicha, tedy zkroucenou do tvaru paragrafu.
"No, nemyslím si, že na severní točně budou podmínky na univerzální gumy. Máme sněhové řetězy?"
"Ne." Pokračoval pan Scott ve stejném duchu.

Tento rozhovor se druhého dne ukázal býti celkem zásadní. Na dálnici nebylo téměř ani smítko sněhu, pokud ano, krčilo se pod svodidly, kde se ukrývalo před posypovými vozy. Paní Scottová se uklidnila, došla k názoru, že bude-li se cesta ubírat tímto směrem, přežijí.
Načež z dálnice sjeli. Hned v první zatáčce se auto rozhodlo pokračovat původním směrem, volant nevolant. Pan Scott si s ním mohl otáčet klidně o 360 nebo i více stupňů, ale kombík si to prostě namířil do pankejtu, kde si evidentně hodlal odpočinout po dlouhé cestě v hromadě odhrnutého sněhu. Naštěstí si to v poslední chvíli rozmyslel. Možná proto, že věděl, že zanedlouho se silnice změní v zasněžené, tedy neviditelné kluziště.

Scottovi se ploužili krajinou zapadanou sněhem, jak už to u pólů bývá, pan Scott hlídal ručičku tachometru, aby se neodvážila vystoupit výše než k číslu 40 a paní Scottová se tiše bála upoutaná v sedačce s hlavou připravenou kdykoliv zahučet mezi kolena. Po hodině jízdy nebo po osmi kilometrech, můžete si vybrat, se autem začala linout nezaměnitelná vůně průšvihu v dětské plence. Uprostřed země nikoho. Všude jen sníh a led, v dáli zavřené restaurační zařízení.
Pan Scott neztratil duchapřítomnost a zastavil v první díře v závěji. Jeho choť vysvobodila dotyčné mimino ze sedačky a hrdinně se jala likvidovat škody na předním sedadle v naději, že vše půjde jako na drátkách. Po rozbalení mnoha vrstev dětských svršků ovšem ke své i synově velké nelibosti zjistila, že napáchané škody daleko přesahují rozměry plenky, spodních vrstev oblečení a na některých místech i dítěte. Takhle to nepůjde. Rozhlédla se kolem zkušeným okem matky ochránitelky, zabalila nahé pozadí do mužovy ochotně nabídnuté bundy a vyběhla směrem k maličké budce, tvářící se jako benzínová pumpa, doufaje, že budou mít otevřeno.
Měli. A už nadosmrti tam budou větrat doširoka otevřeným okýnkem.

Nakonec na pól dojeli. Všichni a zdrávi. Někteří více, či méně znechuceni, jednak tím, že byli vláčení polonazí sněhem v mínus deseti, jednak znečištěnou, téměř novou softšelovou bundou. Paní Scottová však velmi dobře věděla, že tohle jsou rány, které přebolí. Důležité bylo, že cesta byla úspěšná. K cíli dojeli, vyřídili, co měli a díky radám zkušených polárníků se vrátili na dálnici umetenou, posolenou, oštěrkovanou okreskou.

Silvestrovský

31. prosince 2014 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A tak jo. Dělám to nerada, ale dnes si zcela výjimečně zabilancuju. Ono to člověku neublíží, byť nimrání v minulosti nepřináší mnoho dobrého, přesto může být tento článek příležitostí nahlédnout lepší budoucnost. A možná si dát nějaké to předsevzetí.
.... Néééé, to už by bylo moc. Každá sranda má své hranice.

Tak tedy. Jaký byl rok 2014? Dobrý? Špatný? Ani tak, ani tak. Měl obligátních 365 dnů, přibližně v polovině přišlo léto a chvíli to tak i vypadalo, na sklonku napadalo trochu bílého svinstva, akorát tolik, aby to nepostrašilo nás, kočárkové matky, ale dost na to, aby se skalní příznivci zimních sportů vrhli na hory, kopce a vrchy. Nestlé naštěstí nezkrachovalo a i ta slivovice byla.

Nám osobně se nestalo nic tak strašného, aby bylo nutno se hroutit, na druhou stranu ta Sportka by už taky jednou mohla vyjít. Matýsek se prvního září stal slavnostně školákem a Šimonek s nadějí vyhlíží to příští, v němž už má zabookované místo v místní školce. Bude ode mně mít na několik hodin denně svatý klid, na což se zcela nepokrytě těší, zatím mu však trochu škodolibě tajíme fakt, že probdělé noci a následné vyspávání do devíti tímto zhasne. To bude teprve překvapení.

Když se ohlédnu, vidím letošní rok opravdu tak trochu nemrcouchovatý. Na druhou stranu, díky Bohu za to. Ono někdy opravdu platí, že žádné zprávy - dobré zprávy. Pořád ještě čekáme na Matýskovy výsledky z posledního nemocničního pobytu a opravdu hodně, hodně, hodně doufáme, že budou dobré. Těšíme se, že třeba ten příští rok mu přinese lék na epilepsii, kterou se nám pořád, sakraprácedoprdelesesněhem, nedaří zastavit. Doufáme, že se nám třeba podaří rozchodit Šimonka, který se evidentně rozhodl, že pohyb typu Meresjev mu bude pro život stačit. Nejsem si moc jistá, co by mu na to řekl při pohovoru jeho budoucí zaměstnavatel, ale jelikož jsou klučíkovi teprve dva roky, na takové věci má ještě dost času. Teď je potřeba se poprat s nočníkem.

Zřítelnice oka mého vypadá velice šťastně a tvrdí, že uvnitř cítí to samé, čemuž jsem velmi ráda, neb mě stojí nemálo sil, aby tomu tak bylo. Jelikož, dámy, lepší polovice našich vztahů si musíme hýčkat a chovat ve vatě, tedy pokud nás netlučou a nechodí za holkama, páč bez nich by to všechno bylo ještě těžší. Což samozřejmě neplatí paušálně, hlavně na pana Vomáčku z vedlejšího vchodu, kterého jsem s odpadkovým košem potkala jednou a s nákupní taškou dvakrát. Takhle se to taky nehraje.

A ta předsevzetí? Aspoň malinko. Budu víc spát, budu se víc smát, budu trávit každou volnou minutu svého půjčeného času se svými blízkými a budu si užívat každou jednu vteřinu, neboť o tom to je. Abych se mohla na konci toho příštího roku ohlédnout a říct: "To byla jízda!"
A Vám všem, kteří dnes i jindy zavítáte na tento praštěný blog přeji, abyste mohli udělat to samé.
Hodně štěstí, spoustu zdraví, přehršel spokojenosti a pokud možno žádné mraky na Vašem nebi v roce 2015!

Prdlá Prvomatka s rodinou

Vánoční - do třetice

24. prosince 2014 v 9:01 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Je štědrý den ráno, Ježíšek ještě nenaložil sáňky dárky a mně už bylo naděleno. Sedím v tiché kuchyni, kde nehraje televize, nekřičí rádio, nevýská žádné dítě, je tady klid, slyším jen tikot hodin a teplý vítr za okny. Vzhledem k tomu, že Matýsek svých necelých osm let vstával úderem šesté víkend nevíkend a kouzlo sobotně-nedělního vyspávání objevil až s počátkem školní docházky, je pro mě tohle ráno svou vzácností o to kouzelnější.

Aby nedošlo k mýlce - své děti zbožňuju. Kdyby bylo potřeba, budu za ně dýchat a mačkat jejich malá srdíčka v pravidelném rytmu až do skonání světa. Ale tenhle okamžik, který v sobě skrývá právě i ono těšení se na ně, jsem se rozhodla užít si naplno, byť už teď vím, že jeho trvání nebude delší než pár následujících minut. Popíjím teplý čaj, dívám se na připravenou koblihu na kuchyňské lince, pro kterou je mi líno si dojít a mám se.

Je Štědrý den, letos jsem výjimečně stihla všechno cukroví, dokonce i dárky jsou připraveny ve svých skrýších, jen ten úklid poněkud pokulhává. Tady jsem se rohodla držet fráze "Ježíšek se narodil ve chlévě, nechme ho, aby se u nás cítil jako doma." Dokonce i stromeček jsem nazdobila v předstihu, čímž jsem založila úplně novou tradici, poněvadž jak v mém tak v J. rodném hnízdě se odjakživa zdobilo až dnes ráno. Když jsem o půlnoci pověsila na poslední větvičku poslední baňku (ha, Češi, včíl mudrujte!) a prohlásila, že takto a ne jinak po všechny následující roky, láska mého života se nechala slyšet, že pokud jde o něj, uvítal by i tradici Žádný vánoční stromeček, což jsem mu hned kategoricky zatrhla. Lenost a sváteční pohoda ocaď pocaď, ale základní pravidla hry se dodržovat budou. Stromeček, kapr, Tři oříšky pro Popelku. Howgh.

Za mým ramenem právě vyšlo slunce a laškovně mi prasátkuje na monitoru. Dívám se na ozdobený stromeček, jehož barevné ladění letos vybíral Matýsek (kategoricky trval na zlaté, i když jsme ozdoby několikrát prohodili, abychom vyloučili náhodu. To jsou právě ty malé dárky od ježíška, které já fasuju po celý rok) a těším se, až pod něj nanosím balíčky s hračkami a spodním prádlem Hello Kitty (děkuji, K.). Na konferenční stůl nainstaluju sváteční ubrus, jenž během následujících sedmi minut někdo poleje čajem a na komodu položím svícen s andílky, do kterého budu celý den hledat svíčky správné velikosti. Nachystám chlebíčky, jelikož čekaje na zlaté prasátko, pošli bychom tu nejspíš hlady a bramborový salát a budu si užívat každou jednu minutu, dokonce i tu, kdy na sebe Šimonek již tradičně zvrhne stojan s cukrovím.

Nikdy mě nepřestane fascinovat ten zázrak, který se mi stal. Že mám Zřítelnici oka mého, že spolu máme dvě naprosto úžasné a nádherné děti, že se každý den můžeme vzbudit do nového rána a užít si další jeden den. A jako bonus tento - den Štědrý. Přeju nám všem, aby se povedl.

A Vám, drazí čtenáři, taktéž.

Přejeme nádherné svátky vánoční, pohodu, štěstí, zdraví, bohatou nadílku a úsměv na rtu, který vydrží minimálně do Nového roku, nejlépe do příštích Vánoc a s nadějí po všechny ostatní dny.
PP s rodinou

Druhý vánoční

11. prosince 2014 v 22:42 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kapitola II. - Sháníme dárky

Není to jednoduché. Není. Každý, kdo nekupuje pravidelně hromadu kravat a kopec bavlněných kapesníčků ví, že vymyslet někomu aaaaach dárek je program na celý rok. Není divu, že Pánbu stanovil Vánoce v periodě 365 dnů. Tak dlouho trvá najít TEN dárek, který je chtěn, po němž je touženo, ten, který vyloudí na rtech obdarovaného široký úsměv, možná v koutku oka slzu.

Snažila jsem se. Moc jsem se snažila, ale evidentně je má snaha pořád nedostatečná. Jelikož svátky jsou za dveřmi a láska mého života nemá tušení, že jsem si jeho Dopis Ježíškovi pečlivě uložila pod polštář a to jedno jediné přání se naučila zpaměti, nebudu tady prozrazovat, a jako krycí kód použiju trenýrky Hello Kitty. Zdůrazňuji, že se jedná o krycí manévr, zřítelnice oka mého má samozřejmě vytříbený vkus a je alergický na kočky.

Tedy jsem zadala do strýčka Googla Trenýrky Hello Kitty. Byla jsem až překvapena, jak málo firem takové zboží nabízí. Pro jistotu jsem použila Heuréku, která na mě sobecky vyplivla jeden jediný druh a to bledě růžové s fialovou krajkou. Bože. Znovu. Jeden vyhledávač, druhý, třetí. Ha. Firma Paleček má několikero druhů různých velikostí, jen si vybrat. Bezva! Bohužel, hned pod logem obchodu na mě svítí nápis "Tento e-shop dlouho nebyl navštíven jeho správcem nebo provozovatelem. Jste-li jeden z nich, přihlašte se. Nejste-li, buďte VELMI opatrní při objednávání zboží." Au.

Trvalo den a noc a ještě den a noc (samozřejmě přerušovaně, mezitím jsem vařila, uklízela, krmila, přebalovala, nakupovala, stavěla komíny z kostek a tuším jsem konečně odnesla ty bundy švadleně), než se mi podařilo najít ty jedny jediné, černé s kočkou na pravém stehně. S nadšením jsem klikla na "Do košíku" a asi na třikrát vyplnila objednávací formulář. PROČ mají e-shopy TAK STRAŠNÉ objednávací formuláře?! Snaží se zákazníka odradit hned v počátcích?
Ale to jsem odbočila. Odpoledne mi volal pan provozovatel, že jestli chci, pošle mi růžové, ale černé došly. NECHCI RŮŽOVÉ! Nenávidím tu barvu! Chci černé. Černé!

Mé zoufalství dosáhlo své maximální hodnoty. Začala jsem se pomalu ale jistě smiřovat s myšlenkou, že dárek Můj milý Ježíšku letos pro mou lásku nedude. A opravdu mi z toho nebylo dobře. Když tu jsem si vzpomněla na kamarádku, která je neskutečně šikovnou švadlenou. Třeba by mohla.... uměla.... třeba by to šlo.... I vyslala jsem cvičný email. Poprosila jsem, zda by bylo možno ušít, vyšít, stvořit, že zaplatím cokoliv si řekne, jen když budu mít pro svého muže aaaaach dárek. V odpověď jsem dostala seznam internetových odkazů, kde všude trenýrky Hello Kitty mají. Samozřejmě s dovětkem, že nevyberu-li si, ráda ušije, ale jestli třeba tohle pro mě nebude jednodušší cesta. Proklikávala jsem se jedním odkazem za druhým. Růžová, růžová, kam se člověk podíval, růžová. Až na jeden jediný.

Hurá! Bylo mi jasné, že je to jediný obchod v republice, který má aaaaach dárek pro mého muže a bylo potřeba jednat rychle. Tady trojté vyplňování formuláře nepomůže. Zvedla jsem telefon.
- "Chci. Máte?"
- "No, moc jistá si nejsem, myslím, že máme, ale určitě to budu vědět až za hodinu, kdy dojedu do práce."
- "Dobrá. Těším se za hodinu."

Nebudu se tady svěřovat s hloubkou svého zklamání. Nebudu si tu vyplakávat mé zlomené nadšení. Stačí, když zodpovědně prohlásím, že

V TÉHLE REPUBLICE NIKDO NEPRODÁVÁ PÁNSKÉ TRENÝRKY HELLO KITTY.

K., prosím, čteš-li tyto řádky, ušij mi aspoň patery. Černé. S kočkou na pravém stehně. Jsi evidentně jediná, kdo může. A když je někdo jedinej, no tak musí.

Děkuji,
PP

Ach ty internety!

8. prosince 2014 v 22:38 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Já vím, já vím. Do téhle nemocnice se navážím až nepříjemně často a ve většině případů z ne zcela objektivních důvodů, většinou spíš proto, že mi tam někdo šlápl na kuří oko a tak jsem spravedlivě nasraná, ale tentokrát situace přesáhla únosnou mez. Matýsek místo kuskusu dostal k večeři flák hovězího a to já prostě nemohu přejít bez odezvy.

Toto nebude článek o neschopnosti nemocniční kuchyně roznést správně bratru 4000 obědů. Jde o INTERNETY.

Nikdy jsem s připojením v této nemocnici neměla problém. Prostě jsem řekla zodpovědné osobě o heslo a ona mi ho dala. Vyřešeno. Od jisté doby postup není tak jednoduchý. Hlavně tedy na dětském oddělení. Jste-li hospitalizováni, musíte požádat svou spádovou sestru, aby za vás ztratila slovo u sestry vrchní, jež je pánem všeho času, prostoru a celosvětové sítě a s kapsami naditými hesly vládne vašemu oddělení pevnou rukou. Po několika dnech (máte-li štěstí, tato doba není stejná, ne-li delší, než váš pobyt na lůžku) vám tato vládkyně všehomíra jedno ze svých mnoha hesel propůjčí. Nezapomeňte vrátit!

Není většího blaha na dětském oddělení kterékoliv nemocnice, než usnuvší robě a pár minut klidu pro jinak utahanou matku. Která je v nemocnici matkou na 120%, stovka je prostě MÁLO. Tato žena se od dítěte nesmí vzdálit na vzdálenost větší než 5 metrů nebo na časovou jednotku řádů vteřin. Musí přebalovat, je-li potřeba, krmit, dtto, zabávat, dělat legraci a měnit nudu ve zlato. Je to job 24/7 s minimální možností spánku, o jídle nemluvě. Pobyt v nemocnici je pro matku v mnoha případech mnohem více frustrující a deprimující, než pro dotčeného potomka, který si naopak užívá, že má mámu k dispozici non-stop, nemusí se o ni dělit se čtyřmi bratry a ona na něj ještě dělá opičky, aby ho rozveselila. A proto, když nadejde ten vzácný okamžik, že dítě usne nebo se zabaví na dobu delší než 7 minut u omalovánek, většiná z nás volného času využije k socializaci. Vběhneme na internet, vlítneme na sociální sítě, diskuzní servery, kontrolujeme došlou poštu. Mluvíme s lidmi, kteří nejsou nemocní, nepotřebují pomáhat při oblékání punčocháčů a nehádají se s námi, že ten čajík je pěkně hnusnej. Jsme ONLINE.

Což je evidentně v jasném rozporu se zákony, pravidly a nařízeními nemocnice. Dnes, poté, co sousední dědeček (těžká závist) poprosil sestru o přístup k internetu, že by si jen chtěl zkontrolovat email, dostalo se mu naprosto jasné a srozumitelné odpovědi:
"Lucince ještě nebylo šest, že ne? Tak to nepůjde. Víte, my tady poskytujeme internet zdarma pouze pacientům nad šest let. Jinak by nám tady surfovaly maminky miminek, chápete...."

Ano, chápu. Není většího zla než žena na internetu. Nevadí, že matka patnáctiletého puberťáka mu iPad vytrhává z ruky jednou za hodinu, aby mohla zkontrolovat facebook, je hlavně a především důležité, aby se matka malého dítěte, které prospí 14 hodin denně nedostala na síť. Poněvadž internety, vážení, to je velice vzácná a drahá záležitost. Je potřeba je rozdávat s rozmyslem, maximálně nechat ukapávat nebo drolit jako tabletku acylpirinu. Internet je sám o sobě nedostatkové zboží, kterého se válí po skladech maximálně jedna, dvě bedýnky. A podle toho se k němu musíme chovat. Musíme s ním šetřit.
Naštěstí každému dětskému oddělení velí jeho spolehlivá vrchní sestra pevnou rukou a nedopustí, aby byly internety zneužívány a ke světové síti se mohl připojit kdokoliv. Nedejbože matka dítěte mladšího šesti let. Haleluja, UPC a O2!

První vánoční

7. prosince 2014 v 21:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kapitlola I. - pečeme cukroví.

Dala jsem dokupy 85% receptů, sepsala ingredience a vydala se na nákup. V hale obchoďáku jsem hrdě ignorovala inzertní lístek, že

"PRODÁM VLAŠSKÉ OŘECHY - 120Kč/kg"

abych vzápětí koupila 1/2 kila lískových za bratru 159 KáČé /sic!/. No nic. Nezačala jsem právě nejšťastněji, ale měla jsem mouku, cukr i dost másla pochybné kvality, abych se mohla vrhnout na věc.

Jelikož mě má drahá maminka při pokusu o výchovu velice často a velice pečlivě (to bylo řevu) nabádala, abych vše co dělám, dělala pořádně, pořád mi jeden chybějící recept hlodal v hlavě. Pořád. Rumkulky. Ty nejlepší, nejfantastičtější, nejchutnější rumové kuličky na celém šírém světě. Je s nimi v podstatě každý rok nějaká potíž, ale já se nevzdávám. Bez kuliček to prostě nejsou svátky. Jejich hlavní přísadou je BB pudink, věc, kterou v Čechách neseženete. Vsadím se, že je velmi zdraví závadný, nejspíš proto, jak je prudce jedlý. Ale nevadí, všude žijí dobří lidé a to i v zahraničí - na dalekém Slovensku. Poprosila jsem a byla vyslyšena, ve špajzu se na mě smějí tři krásné malé krabičky.

Tak, základ bychom měli. Teď s čím to smíchat dohromady. Každý rok po použití recept pečlivě založím, abych do dvanácti měsíců bezpečně zapomněla kam. A každý rok s tím otravuju mámu. Letos jsem se rozhodla vyjít ze situace jako vítěz a ještě navíc se ctí. Nejsem žádné béčko, strýček huhla a teta wiki vědí všechno.
Pokud vás to zajímá - je to lež. Zadala jsem požadavek do vyhledávače a vybaflo na mě hned několik receptur. Otevřela jsem první z nich, abych se dozvěděla, že do mísy dáme dvě balení BB pudinku. Jak velká balení? Optala jsem se. Mám doma 250g, ale stoprocentně si pamatuji z dětství malé pytlíky. Kolik měly? 50? 100? Sakra. Tak druhý recept. Potřebné přísady psal/a autor/ka: BB puding 2x
Och.
Nevadí, jedeme dál.
"Potřebujeme BB pudink, cukr, máslo....." zde se autor tak podružnou informací jako množství nebo gramáž vůbec nehodlal nechat omezovat.

Bylo na čase vyvěsit bílý prapor. Vyslala jsem první sms: "Prosím, máš recept na rumkulky, mami?" Po dvou hodinách došla odpověď: "Vydrž, najdu."
Nevydržím. Musím to mít teď hned a tady, předevčírem bylo pozdě.

Oslovila jsem tedy kamarádky na nejmenovaném diskusním fóru. "Prosím, nevíte někdo....?" A hle! Tu přišla odpověď "Ale víme, koukej...." nadšeně jsem klikla na odkaz. Jehož text začínal "2 pytlíčky BB pudinku..." AAAaaaaaaaaaargh! Nevadí, nevadí, pod receptem diskuze pokračovala. Někdo radil 50g, někdo 250g, autorka trvala na stodvaceti. Ach. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že toto je to nejlepší, čeho se mi dnes dostalo. Červíček někde vzadu v lebce radil, abych všechny recepty snesla na jednu velkou hromadu, přísady sečetla a zprůměrovala. Ale to mi přišlo jako příliš velké harakiri i na Láďu Hrušku.

Dobrá. Je čas opět si přiznat prohru a s pokorou sobě vlastní /sic!/ přijmout, co je nabízeno. Děkuji.

A pak pípla smska. Jen tak decentně, potichu, jakoby se i mobil bál zakřiknout dobré zprávy, jež přináší. Hurá!!! Máma píše KOLIK toho blbýho kakalovýho prášku do rumkoulí přijde! Jupí!!!

JE NA TO TREBA BB PUDINK 2 MALE BALENI 189 DKG MASLA.....


Kam dál