Co všechno se mohlo stát

15. září 2016 v 22:10 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem plašan. Sralbotka. Čistokrevná hysterka. Nervák. To všechno znamená, že když mi ráno řeknete, že na obloze není sluníčko, můj chorý mozek střelhbitě vymyslí scénu, ve které slunce během noci exploduje, rozdrobí se na miliardy malých kousíčků, které se touto dobou nebezpečně přibližují k Zemi.

Dejte mi záminku a vymyslím vám efektní konec světa.

Který vlastně dnes nastal pro mě.

Když jsem v práci, jsem v práci. Jsem relativně daleko od domova, i kdybych si sedla do našeho zánovního kombíku, nedostanu se domů dříve než za hodinu a půl, ve špičče za tři (ohne sranda, vyzkoušeno). Tedy ve chvíli, kdy mi zavolá ředitelka Matýskovo školy, že školní autobus stojí před domem a Máťulku nikdo z domku nechce, sevřely se mi půlky, že nezůstala mezírka na list papíru.

Katastrofický scénář č.1:
Neobjednala jsem Šimonkovi taxíka.
Znamená to, že je hodně pozdě odpoledne, Šimonek si naprosto klidně hraje ve školce, netušíc, že měl být před hodinou vyzvednut a dopraven domů. Je mu to upřímně jedno, dušičce mojí retardované. Tedy doma není ani benjamínek, ani pečovatelka a tudíž ani Máťa, já jsem daleko a J. o ničem neví. Bezva. Autobus však musí být okamžitě odMatýskován a posunut na další zastávku, kde už určitě stepuje podobně vyděšená matka.

Katastrofický scénář č.2:
Taxíka jsem objednala, ten ovšem nedojel.
To je ta hrůzná představa. Fabie kombi leží v pankejtu, převrácená na střechu, uvnitř je řidič v bezvědomí, zapasovaný mezi stlačené plechy, chůva taktéž mimo a můj nejmladší, ležící na stropě, který momentálně tvoří dno vozu, řve a řve a řve, zdatně krvácejíc ze svých ran a mávajíc polámanými končetinami.
Fuj.

Katastrofický scénář č. 3:
Taxíka jsem objednala, ten zdárně dorazil do cíle, ale pečovatelka dostala infarkt.
A teď tam leží, uprostřed obýváku, mrtvá nebo v komatu. Aby to nebylo úplně nudné, Šimonek na ni křičí z plně napuštěné vany nebo sedí v jídelní židli, samozřejmě nepřipoután. Chůvu ožírají toulavé kočky a na Šímu číhá ježek, kterému jsem už měsíc nenasypala krmivo pro kočky do jeho misky, tedy je vyhladovělý a pěkně nasraný.

Tyto a jim podobné scény se mi dnes celé tři minuty honily hlavou, než znovu zavolala ředitelka, tentokrát již s lepšími zprávami. Řidič školního autobusu překonal nezamčenou branku, zdárně se dostal do domu, kde našel zdravého Šímu i jeho pečovatelku, kterak sedí uprostřed pokoje, obloženi všemi elektronickými hračkami, jež náš nejmladší vlastní a mlátěj do nich, co jim dlaně stačí. Tedy je v domě slušný kravál i bez drnčícího domovního zvonku.

Nedělá mi to dobře. Leky a šoky. Naopak, vzpamatovávám se z nich složitě a dlouho. Tedy prosím Bohyni zaseknutých šuplíků i Bůžka ztracených klíčů, aby měli slitování a minimálně měsíc mě těchto kratochvílí ušetřili. Jsou věci, bez kterých se obejdu. Třeba má fantazie, vytočená na nejvyšší obrátky.
 

Krátká zpráva o stavu krabice banánovky

19. srpna 2016 v 14:05 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pátek 5.8.2016
17:45 J.:"Nemám ještě někde nějaká nevybalená trička?"
17:46 PP: "Ano, v této krabici, pečlivě uložené na polici v šatní skříni, se nějaká pánská trička nacházejí."

17:53 PP: "Doufám, že ta krabice nezůstane ležet tady, uprostřed dětského pokoje, kdes ji zanechal."
17:54 J.:"Ne, já ji uklidím okamžitě poté, co si z ní ostatní trička vyndám a uložím na mé polici v šatní skříni."

PP:"14 dnů. Vsaďme se."

Sobota 6.8.2016
Krabice se přesunula z centra místnosti k její východní stěně.

Pondělí 8.8.2016
Krabice se pootočila o úhel 38°

Čtvrtek 11.8.2016
Již tři dny beze změny.

Pátek 12.8.2016
18:20 PP "Ještě týden a vyhraju."
18:21 J.:"_ _ _"

Neděle 14.8.2016
Krabice byla použita jako zarážka do posunovacích dveří, aby těmito nebylo možno mlátit do zdi. Bude zde nejspíš sloužit do skonání světa.

Úterý 16.8.2016
Krabice se vrátila na své původní místo v centru místnosti. Matěj projevil nesouhlas.

Čtvrtek 18.8.2016
Krabice zmizela.
Po zevrubném prohledání 3,28m2 byla nalezena za psacím stolem.

19.8. pátek
10:06 Na krabici chybí víko, které se nachází 20cm vedle směrem k topení. Z obsahu zmizelo bleděmodré tričko velikosti XXXL s obrázkem Homera Simpsona.

ODMÍTÁM toto považovat za prohru, v což evidentně někteří členového domácnosti doufají. Prostě se té banánovky nedotknu, ani kdyby mi měly ruce upadnout u samé zádi.

Nudím se.

17. srpna 2016 v 17:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nudím se.
Není škola.
Jak říká matka, jsou prázdniny.
Nemám prázdniny rád,
protože se nudím.
Ráno mě nikdo nebudí, chybí mi ten šrumec, když se nás oba máma snaží zároveň vytáhnout z postele, obléct a nakrmit.
Vstávám sám a nikdo nikam nespěchá.
Někdy jdu na zahradu.
Tam se taky nudím.
Někdy koukám na televizi, to se nudím míň.
Někdy si s náma máma hraje, to se sice nudím, ale dělám, jakože ne, aby měla radost.
Minulý týden byla sranda, to jsem se šel nudit k sobě do pokoje.
Jenže mě tam našel brácha.
S bráchou se nudí blbě, vymýšlí kraviny a oba se jim pak smějeme.
Tak do něj aspoň kopu. Jen tak malinko, jakože sranda. Máma je z toho hysterická a to je pak sranda doopravdy.
To pak kopu do ní.
V takových chvílích mi říká malej prevíte, ale prý to nemám nikde vyprávět.
Nudím se.
Abych se tolik nenudil, vzali mě na prázdniny.
To byla legrace, ale trvala jen chvilku. Napočítal jsem šest výletů a tři bazény. To je málo.
Když jsme se vrátili, zase jsem se začal nudit.
Máma si toho všimla a vzala mě na další výlet.
Mě i bráchu.
Od té doby jsem se přestal nudit o dopoledních, páč furt někam trajdáme.
Byli jsme v muzeu, kde byla auta.
Pak jsme byli v muzeu, kde byla starší auta.
Příští sobotu prý pojedeme do muzea, kde budou úplně nejstarší auta na světě.
Začíná to být nuda.
Byli jsme na hradě, na hradě a na zámku. Tam měli schody a tak jsme si dali jen kafe a pribiňáka. Máma měla kafe, my s bráchou toho pribiňáka.
Byli jsme v ZOO. Křičel jsem na opice a ony mi to vracely. To jsem se fakt nenudil a Šimon si málem pročůral plínku smíchy.
Výlety mám rád, nuda je při nich trochu snesitelnější.
I když dneska jsem se nudil hodně.
Máma zabloudila autem. Myslela si, že to nevím, ale když jsme už potřetí minuli benzínku s modrou cisternou, věděl jsem, že je ztracená jako Goro před Tokiem.
Když dobloudila, vyndala nás z auta a posadila do kočárů.
Byl jsem zvědavý, co to tentokrát bude. Tipoval jsem rozhlednu, i když nám máma vysvětlovala, že když je na nás sama, nemůžeme chodit do kopců. Prý nás neuveze.
Vyjeli jsme z parkoviště, obešli obecní úřad a před námi stál kopec.
Začal jsem se smát.
Máma řekla, abych se přestal chechtat, že prý kopec nekopec, nahoru nás dostane, i kdyby nás měla nést v zubech.
Při té představě se začal smát brácha.
Nakonec to máma vzdala. V půlce kopce začala funět jako parní lokomotíva (vím jak funí, byli jsme v muzeu), málem mě pustila a řekla, že tohle teda fakt nepude.
Když jsem viděl ten kopec pod námi, přestal jsem se nudit.
Shora to vypadalo, jakože je pod námi kolmá stěna.
Máma to naštěstí zvládla a domů jsme dojeli komplet.
Byl jsem rád a na rozhlednu už nechci.
Raději se budu nudit doma.
 


Absťák

15. srpna 2016 v 8:05 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pro samé radosti léta, teplo, slunce, koupání a zmrzlinu (v době psaní článku venku padají žabí prdelky a v domě máme chabých 19°) jsem úplně zapomněla na své zlozvyky a závislosti. Jsem regulerní shopaholic, ale nesmíte to na mě nikde říkat. Naštěstí jsem velmi chudý shopaholic, tedy mě musí uspokojit i Kaštany u benzínky, ale musím je mít. Jednou denně prostě musím utratit aspoň deset korun, jinak do mě po celý zbytek týdne nic není.

Pokud jde o koupi čokolády, abych učinila své závislosti zadost, to bych neřešila. Jsou to drobné položky a vezmu-li v úvahu, že jsem svého času prokouřila 81,90 denně, z balíčku žvýkaček bych kovbojku nedělala.

Horší to je, když stojím uprostřed obchodního centra, kam jsem jela pro pytlík nahrubo mleté kávy, který se v okolí jinde, než v obchodním centru nesežene, a dojde mi, že je tomu bratru 5 měsíců, co jsem si nekoupila nové tričko nebo kus obuvi. To je hned průšvih na světě.
Najmě pak, když ten úplně nový krásný bleděmodrý top visí hned zkraje v butiku po mé pravé ruce a černé lodičky s páskem se usmívají z police po mé levici.
Pak přichází dilema. Jsem schopná zůstat stát v uličce, před sebou dva zatím ještě usmívající se kočárky, snažící se dosáhnout buď na top nebo na boty, aby je mohly strhnout, shodit, zahodit, rozmetat po místnosti, a uvažovat od pěti minut do půl hodiny, jestli a co si koupím. Vedu se sebou (někdy i nahlas a tvářím se, že mluvím s Matějem) dlouhé dialogy, jako že vlastně nic takového nepotřebuju, mám toho doma spoustu, nedávno jsem si kupovala tepláky, není potřeba utrácet, když ty boty jsou táááák strašně hezký....

Nebudeme to prodlužovat, modrý top s lodičkovým výstřihem a plisovanými rukávy jsem si nakonec koupila. A teď se dostáváme k jádru pudla, proč o něm, potažmo takové blbosti píšu. Mé dilema v obchoďáku se odehrálo v březnu. Je tomu čtvrt troku, co jsem si krásný nový hadřík přinesla domů a uložila do skříně. Kde jsem jej včera našla. Netknutý, pověšený na ramínku, ještě se na něm bělá cenovka. Nepoužitý.

Což mě dovedlo k docela smutnému zjištění. Nemám se kam oblíknout. Většina žen mého věku řeší odvěký problém, že nemá CO na sebe, já mám co, ale nemám KAM. Kráčet mezi zorarnými lány se dvěma sportovními kočáry před sebou fakt není na žádnou parádu a už vůbec ne lodičkovou. To chce pevné kecky, nejlépe kotníkové a buď lehké tílko v horku nebo teplou bundu v zimě. Ne modrý plisovaný top bez ramen. Do práce je takové krásy škoda. Na dvorku, cestou k autu mě nikdo neuvidí, aby si nad tou nádherou kecl na zadek, a pak na dvorku, cestou od auta mě sice uvidí několik jedinců, ale v tak brzkou hodinu, že obdivné hvízdání by bylo hrubým prohřeškem proti etiketě napůl spících pracujících.
Na večeři chodíme s J. sice pravidelně, ale jednou až dvakrát za uherský rok. Nemám vůbec žádnou jistotu, že letos to vyjde na léto. Kino dtto, v divadle jsme byli naposledy, když jsme čekali Matěje. Je mi až hamba to počítat.

Tedy mám v šatníku pár pěkných kousků, jako nových, většinou nenošených a uvažuju nad útěkem z domova. Přemýšlím, že bych se sbalila, navlíkla si krásný modrý plisovaný top a lodičky s páskem, nakreslila bych si na obličej Prdlou Prvomatku, na zápěstí bych stříkla trošku Chanelu a vrhla bych se do víru vášní. Byla bych jako neřízená střela, žádná kavárna, promenáda, restaurace, divadelní sál nebo kino by přede mnou nebyly v bezpečí.
To by byla fakt paráda.

Hurá na dovolenou!

11. srpna 2016 v 16:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Svého času jsem se přilepila k internetu ve snaze najít nám místo na prázdniny. Coby malé naivní děvčátko jsem si myslela, že úkol, který jsem si stanovila, zvládnu malíčkem na levé zadní. Cha.

Vyhledávač na mě hned zkraje jen tak cvičně vyplivl 110 možných destinací v námi žádané lokalitě - Zemi Nezemi. 110 hotelů, hostelů, penzionů, chat a chalup, stanových stání, parkovacích míst pro karavan. Byla toho opravdu hromada. Bylo mi jasné, že na konec seznamu ani nedojdu, nejpozději na třetí straně musí být TO ono.
Ještě za dvě hodiny, po třetím a tentokrát již celkem zevrubném čtení, jsem seděla u počítače, ani o informaci chytřejší než na začátku. Tady něco nehrálo.

Nejprve jsem vyřadila vše nad cenovým stropem. Nejedeme do Puppu, snažíme se najít chalupu v horách. 30 000 korun českých za 5 dnů /sic!/ bez jakékoliv penze, ba i bez toho rohlíku s máslem k snídani, mi přišlo jako chucpe.

Pak jsem smazala všechno, k čemu vedly schody.
Seznam se začal krátit.

Vynechala jsem hotely, musíme klukům aspoň částečně vařit, což s rychlovarnou konvicí, dvěma skleničkami na zubní kartáček a vývrtkou půjde jen opravdu ztuha.

Motely a hostely, včetně ubytoven letěly vzápětí.

Následovaly je domy bez zahrad. Jestli děti nevypustíme aspoň na deset minut denně plácat do kaluží, ukvílejí nás do bezvědomí.

A podívejme! Hned první řádek teď začal vypadat nadějně. Dům pěkný, parkování přímo u něj, ložnice v přízemí, zdá se, že máme vítěze. Nechtěla jsem něco zanedbat a prohlédla jsem si penzion detailně. Malá a útulná hospůdka hned naproti znamenala, že nebude daleko pro kus žvance. Bezva. Takže je kde zaparkovat, kde se vyspat a najíst, teď ještě, jak byli spokojení ostatní návštěvníci a můžu rezervovat.

"Ubytování hezké, čisté, jen na hřiště je daleko. Penzion nemá zahradu."
Ou.
"Příjemní majitelé, čisto, útulno, ale halekání z knajpy, která leží přímo přes ulici bylo slyšet po celou dobu pobytu a celou noc až do rána."
No a máme vymalováno.

Tak ještě jednou. Očima jsem projížděla seznamem v naději, že mé vetché oko něco přehlédlo.

Tohle je daleko,
tohle v centru města,
sem vedou schody,
nemá ložnici v přízemí,
nemá kuchyňku,
drahé,
tohle je snad stará nádražní budova, ne?
nemá ložnici v přízemí,
nemá ložnici v přízemí.

Aha, zdá se, že mi unikl docela důležitý filtr. Kluky do schodů nosit nemůžeme, Maty je na to už těžký. A to, co někteří majitelé chalup považují za schody, bych nedokázala nazvat provazovým žebříkem ve stádiu rozkladu ani při nejlepší vůli.
Poté, co jsem zaškrtla políčko Bezbariérové, jsem se už vůbec nestačila divit. Zdá se, že existují hoteliéři, a není jich v naší zemi málo, kteří by dokázali na kolečkovém křesle vyjet po točitých schodech do patra a uložit se tam ke spánku na palandě. Šikovní kluci jsou to.

Z pompézního seznamu o stodeseti položkách se mi na monitoru krčila roztomilá hromádka do třiceti čísel.

To není možné, aby v Zemi Nezemi neexistovala jedna chalupa s ložnicí v přízemí, ledničkou a dvouplotýnkovým vařičem. To mi nevykládejte.

Zdálo se, že jsem byla všemi možnými podmínkami a filtry zahnána do kouta, ze kterého se dalo dostat jediným způsobem.
Oželela jsem cenový strop. Prostě letos bude Ježíšek chudý, každému maximálně deset dárků.

Resort Chalupy Fantazie vypadal dobře. Bohužel, jejich webové stránky nebyly dělané pro primitívy jako je má maličkost. V úvodu hovořili o apartmánech, popisky ve fotogalerii se týkaly studií a v ceníku jsem našla pokoje. Moc moudrá jsem nebyla. Není nic jednoduššího než se zeptat na místě, takže jsem poslala půlnoční poštu. Naštěstí jsem nečekala dlouho, ranní ptáče mi z Resortu odepsalo, že v daném mnou požadovaném termínu mají k dispozici buď chatku, která má bezbariérovou kouplenu, ale spí se v kuchyni na rozkládacím gauči, nebo apartmán pro dvacet lidí. Tam si prý můžu vybrat, z kolika přízemních ložnic budu chtít, ovšem cena je za budovu.
Tak tudy cesta fakt nepovede.

Nedala jsem se.

Resort Apartements na kopci nabízel bezbariérový přístup. Měl kuchyňku. Měl ložnici v přízemí. Měl zahradu s houpačkou. Bezva. Měl to, čemu se říká Částečně flexibilní podmínky zrušení. ?
?: V ceně pokoje není zahrnuta ani snídaně, ani oběd, ani večeře, ani Coop v dohledu. Upozorňujeme, že pokud do penzionu nepřijedete, nebo rezervaci zrušíte nebo změníte, bude vám účtováno 100% z ceny.
WTF?!

Z původního seznamu o stodeseti položkách mi zbyl pivovar a škola.

Jak smutné.
Zdá se, že opravdu pojedeme pod stan. Budeme mít ubytování bez bariér, bez schodiště, vařit budeme na lihovém vařiči z armystoru a vstup na zahradu bude přímo z ložnice. Jako bonus, cena bude víc než příznivá. Co víc si můžeme přát?

Příště, prosím, bez emocí.

16. července 2016 v 20:25 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Matýsek teď prochází složitým obdobím. Pořád si říkám, že v devíti letech je na pubertu ještě brzy, ale evidentně se velmi mýlím a Matka Příroda, ve své nekonečné moudrosti, se mi snaží vysvětlit, jak se věci mají. Děkuji, již jsem syta. Chlapeček objevil svobodnou vůli, nenaplněné touhy a nesplnitelná přání. A rozhodl se jich držet jako klíště. Začal na svých stanoviscích trvat a neustoupit ani o cenťák. Rozhodl se, že už je dost velký na to, aby se mohl celý den vozit autem a zejména na fakt, že si to může přát a nenechat se odbýt. Chce a chce velmi. Chce od rána do večera a pokud mu není vyhověno, předvádí nám své hluboké znalosti o devíti kruzích pekla. Chce cokoliv. Jíst, jet autem, koukat na telku, bít bratra, bít mně, rozhazovat sušenky po obýváku, koupat se, chodit domem tam a zpátky, jet autem, sundat si tričko, pít pivo, nejít spát, jet autem, něco, o čem ještě neví co přesně to je, ale chce to teď a chce to MOC. Pokud se to nestane do před půl hodinou, začne ječet.

Jsou to stavy, na které nejsem zvyklá a se kterými si neumím poradit. Což mou malou osůbku velmi rozčiluje. Ba co víc, vytáčí mě do modra, jak ten kluk sedí na gauči s prdelkou na půl žerdi, tak tak, že nespadne a chce už posedmé během patnácti minut jít k autu a někam jet. Nemám tušení kam, zdá se, že na tom ani moc nezáleží, ale je VELMI důležité, aby se do vozu dostal a odjel. Původně jsem se rozhodla, že jednou za den polevím a NĚKAM pojedeme. Většinou ho vozím po dálnici tam a zpátky. Považuje to za velkou legraci a jeho touha je tím, zdá se, aspoň na nějakou dobu ukojena. Mně už to tak moc vtipné nepřipadá, zvláště proto, že po cestě míjíme semafor u opravy vozovky, který spíná zelenou na symbolických pět vteřin ať stojím z kterékoliv strany, ale červená na něm vydrží klidně půl dne. A pak taky kruhový objezd v Dolní Lhotě, na který se dá najet pouze od severu a pouze v liché týdny. Jinak bývá plně obsazen. Tedy tyto vyjížďky bůhvíjak nemiluju. Když svého času náš milovaný prvorozený počet výletů zvýšil na čtyři a i to začalo být málo, utla jsem tomu tipec.

Takže mám doma dost zpruzelého předpuberťáka, který nemůže ani chodit, ani mluvit, tedy mi ani nemůže od plic vynadat a nazvat mě nejhorší matkou na světě. Což by určitě velmi rád udělal, ale vlastně ani nemusí, neb nasranost jeho výrazu tváře hovoří za vše. Sedí na zemi, tahá se za triko a vříská. Takhle my trávíme ony vytoužené prázdniny. Volné dny, kdy budeme konečně spolu pohromadě, budeme si užívat zahrady a nebudeme muset ráno brzy vstávat. Abych výše zmíněné uvedla na pravou míru, až doteď lilo, Šimonek se izoluje od společnosti a zavírá se do koupelny a budíček máme v šest. Neptejte se mně proč, já to nevím.

Začíná to být otravné a únavné. Vlastně Matýskovo chování dost leze na nervy a když leze na nervy cholerické hysterce, je zaděláno na malér. Což si Máťulka ve své inteligenci evidentně neuvědomuje. Nevidí mraky, stahující se mi na čele a nevidí pěstičky, které se mi mimoděk svírají po bocích. Ne, neuhodila bych ho. Aspoň ne moc. Zatím jsme se dostali k plácnutí přes plínku, ze kterého měl spíš bžundu, než aby ho vytrestalo a popravdě, mně se taky moc neulevilo. Tak raději ječím. Řvu, až mi hlasivky prskají, nevybírám výrazivo a očekávám telefonát městské policie nebo sociální péče. Jeho chování vydržím tolerovat maximálně několik hodin v kuse, trpělivě konejším, vysvětluju, pátrám po příčině jeho vzteku a kňourání, jezdím autem, houpu v náručí, vodím po bytě, snažím se, seč mohu. Když všechny mé zbraně selžou, bouchnu, jako ten papiňák. Prostě se vyřvu, vydejchám a naberu dost sil na několik dalších hodin kňourání a kvílení.

Jako tuhle. Máťa se mi snažil říct, že i když před půl hodinou vdechnul poměrně bohatou snídani, je ve vývinu a mám okamžite přihrát další bohatě namazaný krajíc. Nechápala jsem, co po mně chce, jídlo bylo v daném okamžiku to poslední, co by mi přišlo na um. Matěj sám o sobě není žádný cvalík, váží necelých 30kg a dva jogurty s půlkou bezlepkové vánočky považuji za dost vydatné jídlo, aby vydrželo aspoň na dvě hodiny. Mýlila jsem se. Matýsek začal klidně, s rozmyslem, snažil se mi svými specifickými způsoby nazančit, že zmírá hladem. Což znamená, že mi seděl u nohou, objímal mi kolena, své studánkově modré oči vpíjel do těch mých a říkal Áááá. Ne, fakt mi nedocvaklo. Nedošlo mi to ani po půl hodině, kdy se mnou chlapeček začal ztrácet trpělivost a přidal ve svém Áááá na intenzitě a hlasitosti. Šoupal se dokolečka po kuchyni a kvičel. Začínalo to být malounko nepříjemné a Šimonek se v koupelně zavřel. Když mi konečně došlo o co jde, byli jsme už všichni dost načuření. Posadila jsem dítě na gauč a nakrmila. Jenže jeho vztek to nezmírnilo, a nejspíš aby zdůraznil jak STRAŠNĚ jsem ho svou nedůvtipností nasrala, sáhl na stůl a shodil z něj mou oblíbenou misku. Naši jedinou červenou misku s glazurou, kterou daná firma už nevyrábí. Teď nám zbývají už jen ty ošklivé krémové a má nejnenáviděnější - pohřební černá. Fakt tu mou oblíbenou roztřískal na sto malých kusů. A s jakou chutí a entuziasmem! Nakonec se ještě usmál, asi sám sebe překvapil, jak zlý a zákeřný dokáže být. Byla to poslední kapka. Temeno hlavy se mi odklopilo, proud páry tudy vytryskl jako lázeňské vřídlo a mě popadl amok. Drapla jsem Máťu za ramínka, třásla s ním a křičela, že je to nejodpornější stvoření na světě, potvora a lump, který mamince jen škodí a rozbíjí jí věci. A že si má okamžitě sbalit dvě plínky a medvěda na spaní, stěhuje se do Klokánku. S těmi slovy jsem jej posadila doprostřed jeho pokoje, třískla za sebou dveřmi a odsupěla. Ne, nejsem na sebe pyšná. Mrzelo mě to v okamžiku, kdy jsem ta slova ječela do překvapné nic nechápající dětské tváře, ale už bylo pozdě.

Když jsem se uklidnila, vyslyšela jsem opatrné klepání na dveře zevnitř dětského pokoje a otevřela. Matýsek se tvářil, jakože nic, jakože bagr a byl rád, že může do bytu, potažmo ke vchodovým dveřím, aby si k nim mohl sednout, bouchat do nich a tím mi dávat velmi důrazně najevo, že chce do auta. Což měl v plánu dělat po zbytek dopoledne, naprosto ignorujíc scénu, která se stala před několika minutami a při které jsem ho málem přetrhla vejpůl. Odešla jsem do kuchyně vařit oběd a dělat, že s námi nebydlí.

Druhého dne jsem v rámci povinné vyjížďky autem zavítala do obchoďáku, poněvadž to je další Matýskova oblíbená kratochvíle. Drandit v kočárku uličkami a ječet po vylekaných důchodcích. Myslela jsem, že bychom takhle mohli příjemně zabít několik minut, možná půl dne. Hlavně, když nikdo nebude kňučet a kvílet. Procházela jsem kolem výkladních skříní a koukala, co všechno si nekoupím, když tu mi padl do oka krámek s domácími potřebami a já si vzpomněla, že potřebuju pytle na oblečení. Zaparkovala jsem kočárek i s jeho nenechavými shazovacími ručkami před vchodem a zaplula mezi regály. Načež jsem je uviděla. Dvě nádherné, krémové, luxusní mističky se sovama. Prostě jsem je tam nemohla nechat. Nejen proto, že byly prostě boží, ale hlavně proto, že teď nám v polici vznikla díra velikosti právě takové misky se sovou.

Dala jsem je do košíku, zaplatila a když jsem vycházela z obchodu, až jsem se zastyděla před tím pohledem "Takže teď jsi vlastně ráda, že jsem tu starou rozbil, viď?"
Jsem, Maty. Děkuju. Jen, prosím, příště mi nech někde vzkaz. Nebo nakresli obrázek.

Síla myšlenky

30. června 2016 v 16:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V noci jsem se probudila příšernou bolestí zad. Nemohla jsem natáhnout ruku, obrátit se z boku na bok, jak se o chvíli později ukázalo, nedokázala jsem se zvednout z postele. Což byl trochu problém, páč záchod byl v danou chvíli opravdu velmi daleko.
Snažila jsem se najít nejméně bolestivý způsob, jak se tam dostat. Při té příležitosti jsem schodila ze stolu dvě knihy, traktor, chůvičku a téměř jsem se udusila polštářem. Kupodivu, Šimonek spinkal třicet čísel od mé malé soukromé bitvy jako dřevíčko. Dobře tak. Nakonec jsem se do stoje dostala, ale bylo to s vypětím posledních sil. Došourala jsem se, kam jsem potřebovala a pro sklenici s vodou.

Sakra. Stála jsem nad dřezem, mžourala do tmavé kuchyně a přemýšlela, co budu dělat. V mé situaci jsou záda v háji opravdu v háji. Potřebuju děti zvedat, nosit, poponášet, vkládat do kočárků, do vany a do postele, pomáhat přes vysoký práh, nakládat a vykládat z auta, chytat při pokusu o útěk ze zahrady. Musím fungovat na sto procent, ani jeden z mých milovaných pokladů mi moc nepomůže. I když Šimonkovo nově objevené lezení by se dalo považovat za jistý druh samostatnosti, v dané situaci je pro mě poněkud nežádoucí, aby vzal čáru z prostředka zahrady a já musela provozovat prostná při snaze dostat se z křesla.

Vzpomněla jsem si, že mám někde v knihovně uložen poklad moderní medicíny. Tedy vlastně její pravý opak. L. Hay - Miluj svůj život. Studnice samoléčitelské moudrosti, alternativní medicína v kostce. Ta bude vědět, co dělat. Nedbaje Matýskova klidného spánku, vplížila jsem se do jeho pokoje a rychle a tiše jsem našla, co jsem potřebovala. Ba, v téměř naprosté tmě a poté, co knihy do knihovny nějakým omylem vkládala Zřítelnice oka mého (rozuměj sázel je tam bez ladu a skladu, takže se Španělština pro samouky vyskytla vedle Terry Prattcheta a Dějiny svobodného zednářství zejí uprostřed mé růžové edice), potřebovala jsem slabou půl hodinku, abych Miluj svůj život vytáhla z obklíčení Rudolfem Steklačem a Isacem Asimovem. (Já to J. jednou spočítám. Až bude hledat nějaký svůj počítačový nesmysl, nakreslím mu pirátskou mapku s centrem v mém jahodovém záhoně.)

Pé, pé, pé jako páteř, bloudila jsem jmenným rejstříkem. "Páteř krční, páteř bederní, páteř hrudní, kostrč.... " všechno tam bylo. Nalistovala jsem stranu 183, abych se dozvěděla, že:

"PÁTEŘ je opěrný systém. Problémy v oblasti zad signalizují, že necítíme pevnou oporu. Příliš často se domníváme, že naší oporou je práce, rodina nebo příbuzní; ve skutečnosti nás bezvýhradně podporuje Vesmír, život sám. Problémy s hrudní páteří souvisejí s pocitem nedostatku citové opory. Manžel, manželka, milenec, přítel, nadřízený vám podle vašeho názoru nerozumějí nebo vás nepodporují."

No jejej! Láska mého života byla velmi, velmi dlouho za devatero horami a devatero řekami, daleko, na služební cestě. Což znamená, že už několik týdnů mé tělo, má mysl, já sama, všichni trpíme pocitem "nemá mě kdo obejmout!" Tak proto mě bolí záda! Prozření bylo neskutečně uvolňující a osvobozující. První krok samoléčby jsem měla za sebou. Zjistila jsem, že už se můžu bez bolesti nadechnout.
Nalistovala jsem ještě stránku s dobrými radami, jak své psychosomatické potíže léčit. L. Hay radí, abychom si v jejím seznamu nemocí našli tu správnou mantru a opakovali si ji kdykoli nás bebíčko zabolí, v mém případě bez ustání, až do zblbnutí.

"Mám se ráda a jsem se sebou spokojená. Život mne má rád a je mi oporou."

Spokojená jako želva jsem knihu odložila a šla provést menší gymnastickou etudu, abych se dostala do postele. Když se mi tam konečně podařilo nainstalovat a záda jsem jakž takž necítila, začala jsem s opakováním. Mám se ráda.... Mám se ráda... Mám se ráda.... Až jsem z toho usnula.

Příběhu věřit můžete nebo ne. Je to úplně jedno. Že existují lidé, kteří se umí sami vyléčit z rakoviny, je už dnes celkem rozšířená legenda. Ovšem není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Mou pravdou je, že jsem se ráno probudila čilá a rovná, páteř jsem měla jako ze škatulky.
Možná za to mohla L. Hay, možná modlitbička, kterou jsem si mumlala nad ránem místo počítání oveček.

A možná to byly ty dva brufeny, které jsem do sebe ve tři ráno nacpala.



P.S. každopádně teď už je večer a záda jsou pořád jako nová.

Když se daří, tak se daří

21. června 2016 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
To, že jsem si jako každá matka přála zdravé a normální děti, to je nad slunce jasné. To by chtěla každá. Z mně neznámých důvodů se Vesmír rozhodl, že mi tu radost nedopřeje. Když se to stalo poprvé, považovala jsem to za nešťastnou náhodu a svého prvorozeného vychovávala s láskou a péčí sobě vlastní. Když se i druhý syn narodil postižený, začalo mi to malounko vrtat v hlavě. Co že jsem tomu Vesmíru zrovna já, taková hodná holka, provedla. A ne, do třetice všeho dobrého riskovat nebudu.
Každopádně jsem u Šimonka velmi, velmi dlouho doufala, že tentokrát to vyšlo. Že TENTOKRÁT bylo a je všechno v pořádku a my se můžeme těšit ze zdravého chlapečka, který nám toho prvního potáhne po vývojové linii dál a výš. Naučí ho lézt, chodit, mluvit. Tak to přeci bývá, ten rychlejší a chytřejší pomáhá tomu pomalejšímu. Chm. Zatím se druhorozený Šimon naučil od prvorozeného Matěje cumlat palec a třískat s televizí o zeď. Ale nevadí, nevzdáváme se.
Zvláště poté ne, kdy se u nás znovu dějí zázraky. Ano, už zase. Až tak šťastná famílie jsme.

Abychom rozchodili Matýska, pořídili jsme několikero chodítek, speciálních, ortopedických botiček, do nichž jsme mu nechali vytvořit vložky na míru, a spoustu dalších udělátek a pomůcek. Pravda, dílčích úspěchů jsme dosáhli než přišla ta mrcha epilepsie, ale nikdy se nedostal dál než na pár samostatných metrů chůze. Rozhodli jsme se, že by stačilo, kdyby aspoň uměl lézt. Kdyby se uměl aspoň nějak sám pohybovat. Tříleté dítě sedící na bobečku jako pecka a vřískající, že nedosáhne na láhev půl metru od něj je, mírně řečeno, vopruz. Pořídili jsme mu lozítko. Věc, která sestává ze dvou zahnutých hliníkových tyčí, opatřených kolečky, s koženým pásem, spojujícím celé to dílo. Výrobní cena 52,- KáČé, ovšem firma si nechá zaplatit v řádu tisíců. Paráda. Ale co bychom pro naše děťátko neudělali.
Lozítko leží pod Matýskovou postelí dobře šestým rokem a i tomu Šimonkovi je buřt. Vozí se na něm děti návštěv. Aspoň někdo.
Matýsek se nakonec naučil pohybovat sám, svým speciálním způsobem. Sedí na zadku a odráží se rukama. Jednu dlaň má otočenu vpřed, druhou vzad, z čehož se jeho otci zvedá žaludek. Nevadí. Hlavně, že je sám schopen dojít ke dveřím na terasu a mlátit s nimi do strhání pantů.

Teď mě tak napadá - proč ti moji kluci musí imrvére s něčím třískat? Nějaká dětská frustrace? Nebo jsou to jen malí prevíti?

Když se začal jeho mladší bratr plazit po břiše, bouchli jsme šampus. Hurá! Pohybuje se o dva roky dříve než Matěj! To bude dobrý. Teď už jen, aby se zvedl na čtyři, pak na dvě a vysokoškolský titul bude nadosah. My věděli, že život nemůže být tak krutý. Tehdy. Jsme to věděli. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Evidentně příliš nahlas.
Dnes, dva roky poté jsme jiného, racionálnějšího názoru. Šimonek se stále plazí po břiše, jednu ruku opřenou v lokti, druhou se odstrkává. Bezpečně vím, že na té jedné ruce má mozol přes půl paže a vsadím boty, že kdybych mu nechala ruku zrentgenovat, nemnohý ortoped by nad tou deformací padl do mdlob.

Takže i z těchto důvodů jsem včera otvírala historicky druhou láhev šampaňského.
Seděla jsem na terase, krafala po telefonu a sledovala děti, které si hrály přede mnou na dece. Takové milé, líné odpoledne. Načež se Šimonek rozhodl, že je mu terasa málo a vyrazil na cesty. Bylo mi jasné, že daleko nedojde, neboť jako správná rozmazlená paneláková květika on trávu nerad. Přes veškeré naše snahy je ten zelený koberec kolem domu eklhaft a po něm se prostě neplazí. Jaké tedy bylo moje překvapení, když se dítě doplazilo k okraji deky, zabořilo ruce do ještě vlhké trávy po dešti, a nejspíš právě proto se zvedlo na všechny čtyři. Přestala jsem mluvit a sledovala, co bude dál. Dítě se zkusmo zhouplo, otestovalo svaly a klouby, a když tyto prošly předstartovní kontrolou, vyrazilo. Pěkně po čtyřech, levá pravá, jako by to uměl odjakživa.

Z lebky mi spadla čelist a z ruky telefon. Dívala jsem se na Šímu, jak si to pěkně po čtyřech štráduje zahradou, jakoby se nechumelilo a nevěřila jsem svému vetchému zraku.

Zase máme naději. Třeba jednou.... možná.... za pár let..... by mohl i chodit.
Stačí jen věřit, že se může stát něco úžasného.

Jednou to přijít muselo

19. června 2016 v 13:45 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak strašně dlouho jsem si přála tenhle článek napsat. Co se k nám ta hnusná nemoc nastěhovala, modlila jsem se přesně za tento okamžik. A když konečně nastal, nenašla jsem odvahu.
Leta jsem si chystala článek do tohoto psychedelického veřejného deníku, ve kterém budu výskat a skákat metr dvacet (ne, že bych do takové výšky někdy vyskočila) a vyjádřím tu nepopsatelnou radost, kterou mám, protože náš prvorozený je konečně bez záchvatů.
Jenže pak, když ta chvíle psát ve finále nadešla, naprosto iracionálně mě přepadl strach, že náš soukrommý rodinný zázrak zakřiknu. Že tím, že kouzlo vyřknu, ztratí svou moc. Je tomu několik měsíců a já se pořád ještě bojím. Ano, měsíců, tak dlouho se odhodlávám, až takovou hrůzu ve mně ta nemoc budí. Takže tento příspěvek nebude v žádném případě o tom, že jsem Matýska neviděla už tolik dnů dostat epileptický záchvat, ale budu psát o jeho sbírce známek. A všichni se budeme tvářit, jakože bagr.

Tak tedy: Jsou tomu čtyři měsíce a nějaké drobné, co náš Matěj přestal sbírat známky.


Ach. A je to venku.

Je to neskutečná úleva, nemuset ho hlídat každou minutu, každou vteřinu, být pořád po ruce, pořád chytat padající tělíčko. Nevyskakovat při každém hlasitějším zvuku leknutím. Nemuset dítě obkládat polštáři, nemuset hlídat hrany a rohy. Nemuset se bát ho vykoupat, páč ve vaně jsou všechna bezpečnostní opatření k prdu. Nemuset foukat boule, ledovat naražené kosti a klouby. Nemuset se dívat na slzy kanoucí po dětské tváři, poněvadž to bolí a je to moje vina. Já jsem tady ta dospělá, ta, která zodpovídá za všechny bolístky a bebíčka. Za každou ránu a modřinu. Já jsem ta, která jim má umět zabránit, když on sám nemůže. A já to tolikrát nedokázala. A tolikrát jsem se dívala do těch smutných modrých očí.
Teď od něj můžu v klidu odejít i několik metrů. A nemusím se bát. Můžu ho posadit ke stolu. Můžu ho pustit hrát si na zem. Můžu ho nechat s bratrem v dětském pokoji a v klidu pracovat. Můžu ho nechat na zahradě a dojít pro hrneček s pitím. Můžu ho vzít za ruce a ujít několik kroků. Můžu ho krmit a nebát se, že se udusí. Teď můžu takových věcí..... Co já. On! Teď může všechno na světě.

Modlím se, aby se to už NIKDY nestalo. Aby se to svinstvo už nevrátilo. Vím, že o tom nerozhoduju, ale přát si to můžu. A prosit za svého syna.

Napsala jsem to. Vypsala jsem si dušičku ze svého nepopsatelného štěstí. A i kdyby to zítra přestala být pravda, dnešek ještě neskončil. Je potřeba si ho náležitě užít.

Geniální dítě

31. května 2016 v 17:25 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Je to tak. Už není žádných pochyb. Jedno z mých dětí (bůhví, možná dokonce obě) je geniální. Zatím, ve svých téměř čtyřech letech nechodí, nemluví, nechá se krmit a když mu dáte dost cenný elektronický přístroj, jako třeba chytrý telefon, neomylně s ním švihne o nejbližší tvrdou hranu, displayem napřed. Ale to nevadí. Nedávno jsme zjistili, že Šimonovy skryté kvality dřímají v tmavých koutech jeho malého mozečku a není nic snažšího, než je upotřebit.

Dětský tablet z Tesca. Elektronická hračka pro mimina, která, když stisknete jeden z jejích mnoha knoflíků, vydá zvuk. Na přání vám předvede bučení krávy, zahraje melodii nebo napočítá do sedmi. Mí chlapečci do ní bezhlavě buší v naději, že z ní některou z těchto aktivit vyloudí a výskají radostí pokaždé, když se jim to povede. Zejména Šimonek tablet miluje láskou dětskou neomezenou, dokonce s ním spí. Jak jsme vypozorovali, nejraději má zvuky zvířátek a počty. Které ovšem nemám ráda já, páč paní v krabičce nejdřív zvolenou číslici pojmenuje a pak se ozve patřičný počet pípnutí. Řeknu vám, že 7 x 80 je velmi vysoký počet na pouhých patnáct minut. Tedy po čtvrthodině většinou přicházím a přepínám na "Kočka. Mňau. Prase. Chro. Krava. Bú." To poslední slovo neobsahuje hrubku, pozor. Hračka je, jak jsme postupem času zjistili, dvojjazyčná. Ovšem na co už naše malé, hloupé, inženýrské mozky nestačily, byl magický gombík, který mezi jednotlivými variantami přepíná. Ten zná jen náš Šimonek. Marně jsme z něj mámili, jak to dělá. Zarytě mlčí. Ani čokoládové úplatky, ani hrozba domácího vězení s ním nepohly. Mlčí, skrývá své tajemství a vytáčí nás do ruda, když se z ložnice při usínání ozývá:" Tři. Píp. Píp. Píp. Pět. Píp. Píp. Píp. Píp. Píp. Štyri. Píp. Píp. Píp. Píp."

Další oblíbenou kratochvílí malého génia je televize. Nikoli její sledování, ale třískání s obrazovkou o zeď. Skousla bych to, kdybychom doma měli Teslu za 350,-, ovšem u plazmy za deset si nejsem moc jistá prospěšností Šimonkovy intenzivní péče. Abych nekecala, zmalovala bych mu zadek do modra pokaždé, když si k té bedně klekne a začne mlátit. Nemůžu. Mentálně postiženému dítku můžete opakovat do zblbnutí, že se něco nesmí, ale je to horší, než onen pověstný hrách na zeď. Tedy nezbývá než netrestat, jen tiše trpět.
Což jsme vydrželi několik týdnů, ale když začala ze stěny opadávat barva v místech, kde se setkávala s obrazovkou, došli jsme k logickému závěru, že musíme zakročit. Koupili jsme vyšší stolek. Několik dnů byl klid. Pak naše geniální dítě zjistilo, že když to nejde zepředu, půjde to ze strany. Kruciš. Posunuli jsme televizi hodně hodně dozadu, až ke zdi tak, že skoro přepadávala. Týden jsme si užívali beztřískacího ticha. Než Šimon objevil podstavec, na kterém jeho kouzelná bedýnka stojí a díky němu si ji přitáhl blíž, tam, kam jeho krátké ručičky dosáhnou. Sakra. J. koupil držák na zeď. Když ho přivezl domů a KONEČNĚ si k němu přečetl návod, zjistil, že na sádrokartonové zdi neudrží ani plyšového medvídka, natož desetikilovou krabici. No do pytle.
Začali jsme držet hlídky. Několik týdnů jsme bivakovali uprostřed obýváku a vždy, když se benjamínek vydal inkriminovaným směrem, zakročili jsme. Bylo to náročné na čas i na naše nervy. A bylo to k ničemu, páč když člověk žije uprostřed obývacího pokoje, existují situace, a není jich málo, kdy musí svůj hlavní stan opustit. Těchto chvil Šimonek využíval se stoptrocentní úspěšností.

Minulý týden jsem na to přišla. Stolek pod televizí obsahuje šuplíky, které, když jsou vytaženy, brání malému lumpovi v likvidačních praktikách. Pravda, nezastaví ho úplně, není to žádný blbec, ale svým zajímavým obsahem (rodné listy a adaptér k vyhřívané dece) jej malounko přibrzdí. Ve valné většině případů pak dítě zapomene, kam mělo namířeno a volí jinou hračku. Blahopřála jsem si, jakého mám fištróna.
Včera jsem Šímu načapala, jak se ukázkově zvedl do kleku, zasunul postupně všechny tři zásuvky (i když jsem do jedné, co by lákadlo, nainstalovala svůj mobil) a vrhnul se k obrazovce.
Jenže tahle hra, kdo dočůrá vejš, se dá hrát ve dvou, víš, chlapečku?
Prostě jsem tu pitomou bednu přilepila lepící páskou.
Už s ní nehne ani o centimetr.
Tak.

Dnes, před několika minutami, zrovna, když jsem vytahovala sušenky z rozpálené trouby, jsem z obýváku zaslechla něco, co znělo jako zvuk trhající se izolepy.
Jak říkám. Je geniální, to je bez diskuze. Teď už jen zjistit, která internántní škola pro nadané děti je od nás nejdál.

Kam dál