Vaříme na dovolenou

Včera v 19:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ingredience: Jeden dospělý muž
Dvě malé děti
Jeden středně velký byt
Tři krátké, slunečné letní dny bez matky
Postup: Vložte vše do velkého hrnce, přikryjte poklicí a nechte dusit. Po šestatřiceti hodinách odkryjte, vysypte obsah zbylý po atomovém výbuchu a nechte vyvětrat.

Rozhodla jsem se, že jedu na prázdniny. Že ta tři sluníčka miluju víc než denní krém proti vráskám od Nivey, ale po náročném začátku léta, kdy J. trajdal po půlce Evropy a já se snažila s klukama přežít v našem krásném, malém, dusném 3+1, si prostě pár dnů volna zasloužím. I nadhodila jsem myšlenku na rodinné konferenci. Byla s nadšením přijata. Dětmi nevím, tam si nejsem moc jistá, že vůbec pochopily, že se jim snažím říct, že odcházím a nejspíš už se nikdy nevrátím, ale zřítelnice oka mého byla mým nápadem rozradostněna až nadchnuta. A ne, nebudu pátrat proč chtěl být sám doma.

Začalo období příprav. Rozhodla jsem se, že plavky a osuška na dně batohu jsou tak akorát. Prostě jsem mu to nechtěla ulehčit. Jen ať si pán zkusí, jaké to je, jednoho v nosítku na břiše, druhého v kočáru před sebou, prodírat se nacpanou samoobsluhou a domů tahat o 10kg víc než při odchodu. Jen ať vidí, že snažit se ráno pofackovat včerejší binec, nasnídat oba caparty, vařit do toho oběd a přemýšlet, jestli stihne sprchu dřív, než přijde pošťák, není zas taková legrace. Jen ať.
Přihodila jsem do baťůžku sluneční brýle.
A vyrazila nakoupit drogerii. Alespoň to bych pro něj mohla udělat. Opravdu pár věcí, drobnosti. Plíny - pár balíků, vlhčené kapesníčky - pár balíků, zubní pastu pro děti i pro dospělé, sprchové gely, jar, tablety do myčky, pěnu na holení, pánský šampón, kuchyňské utěrky. Vpodstatě jsem skoupila místní DM.
A přidala do cestovní tašky opalovací krém.
Dva dny před odjezdem mě napadlo, že bych třeba mohla přinést domů pár jogurtů. Jí se u nás na kila, aby J. nemusel nosit těžké tašky do schodů. Vyrazila jsem do samoobsluhy a skoupila onu. Jogurty, mléko (raději celé balení, má drahá polovice ho ráda hodně k snídani), sirupy, pečivo, těstoviny, rýži, hladkou mouku, maso, ovoce, zeleninu, balenou vodu, vejce, mraženou pizzu, šunku, piškoty.
Přibalila jsem si krabici ovocného piva.
Večer, jen několik hodin do výkopu jsem dospěla k závěru, že mě neubyde, když klukům něco malého připravím. Nebudu se dvě hodiny otáčet kolem plotny, fakt jen nějakou rychlovku, tak do dvou misek, aby měli aspoň do začátku. V kuchyni po mém intenzivním řádění zůstaly tři litry guláše, zapečené kuře a hrnec rýže.
Bylo mi jasné, že jsem sama sebe velmi zklamala. Vyměkla jsem a ušlapávám pánovi cestičku. Měla bych se před sebou stydět. Do tašky jsem nacpala dvě knihy a maxibalení krekrů s příchutí anglické slaniny. Byla jsem připravena.

Bylo to krásné a bylo toho dost.

Načež jsem se vrátila domů.
Kupodivu výbuch nebyl takové síly, jak jsem si představovala. V bytě vládl relativní pořádek, v myčce osychalo čisté nádobí, na balkóně se sušilo čerstvě vyprané prádlo. Jedno dítě spalo, druhé se snažilo přeprat zašupovací dveře a láska mého života se culila od počítače. Na první pohled bylo vše v pořádku.
Na ten druhý jsem zjistila, že Matěj má odřenou ruku i nohu, Šimon spí na dece místo prostěradla a culení od počítače bylo spíše ztělesněné černé svědomí, očekávající soptící Vesuv. Bylo mi vysvětleno, kdy a jak náš prvorozený upadl a jak moc potom křičel, že potraviny v kuchyni nebyly skladnovány dle platných hygienických norem a předpisů, tudíž se během nocí dály nehody v obou dětských postelích a nechybělo málo, abychom měli poblinkánu i tu naši a že Šimonek si myl zuby naposledy minulý týden. To vše s lehce provinilým, leč velmi roztomilým úsměvem, uklidňujícím tónem, vyhrazeným pro hysterku trpící amokem bez možnosti podat koňskou dávku Diazepamu forte.

A měl pravdu, ten chlapec, adrenalinu jsem měla v žilách víc než krve a můj tlak se blížil hodnotám, při kterých by každému srdci infarkt připadal jako fajn vysvobození. Leč ke svému nemalému překvapení jsem se zhluboka nadechla, napočítala do deseti a s úsměvem na rtu sdělila J., že to zvládl naprosto bravurně a že jsem na něj pyšná. A odfučela jsem se uklidnit úklidem.

Při kterém se mi honila hlavou spousta myšlenek, vesměs kosočtvercovitého charakteru, počínaje plánem na útěk z domu, velkým panákem domácí slivovice konče. Je tak neschopný! Neumí se postarat o dvě malý děcka pár dnů! Já tu teď lítám jako hadr na holi a povlíkám postele, třídím odpad a skládám prádlo, zatímco pán si sedí u nějaké stupidní hry! Přitom je tohle všechno jeho práce! On by tu měl teď makat! A tak dále a tak dále. Tlak klesal, dech se zpomaloval, myšlení se stávalo čím dál tím více logičtějším. Ale vždyť mě Šíma taky upadl. Taky jsem si přiotrávila Matýska jetou bramborovou kaší a třikrát pak převlíkala postel. Taky jsem měla balkon i sušárnu plnou prádla a nebyla schopna s tím cokoliv udělat, poněvadž jsem za poslední tři noci naspala devět hodin.
A najednou jsem toho svého hrdinu viděla v úplně jiném světle. Zvládl to. Přežil a udržel naživu dvě malé děti. Nevyhořeli jsme, ani jsme nikoho nevytopili, kluci neskončili v nemocnici s infekční žloutenkou. Zeměkoule se točí pořád správným směrem a já mám naspáno na tři měsíce dopředu.
Vlastně je všechno v pořádku.

Byť měl J. startovní podmínky o dost ulehčeny, sportovní hantýrkou řečeno, jsem mu dala "velkého fóra", postavil se k situaci čelem a ani, když byla situace na bojišti neúnosná, nezvedl mobil a nežádal o posily. Nechal mě koupat, číst a spát. Dovoluji si z toho vyvodit, že mě má asi fakt rád. Nemluvě o tom, že já jeho miluju.
 


Most

2. července 2014 v 7:27 | Prdlá Prvomatka
V jednom českém městě máme most, který je zároveň křižovatkou. Strašný, strašlivý, přímo strašidelný most. A já přes něj teď musím. Já vím, musí se jenom umřít, ale já mám fakt jen tuto volbu: umři nebo bojuj. O útěku nepadlo ani slovo, není kudy. Most/křižovatka vede přes řeku, přes kterou evidentně už nikdy žádná jiná stavba nevedla a nepovede. A tak jo, mohla bych to objet přes některé vídeňské předměstí nebo kolem Kremlu doleva, ale to mi přijde daleko. A tak jezdím přes most se třemi S.

Bojový úkol zní jednoduše: zařaď se do jednoho ze tří pruhů, a až tě čáry na zemi pustí, vnoř se mezi plynulou kolonu o dvou pruzích po tvé pravici a propluj až ke svodidlům. V klidu, máš na to dost času, třeba i minutu. Ale pak si musíš pospíšit. Protože za zatáčkou, tam dole, tam je Jezevcovo doupě a tam už si nevybereš. Tam musíš s davem a budeš-li kdekoliv jinde než ve své frontě, mohla by ses taky zítra ráno probudit ve Stockholmu.

Já to prostě nedávám. Nedávám! Nemám ty LOKTY! Ani KOLENA! A už vůbec žádný ostrý KOTNÍKY!!! Ja su malá moravská děvčička, na mě musíte pomalu a jemně.

Pánové. Ach pánové...

Je to boj.

V očích smrt a na tacháči třicet. Jedna noha na brzdě, druhá na spojce, třetí na plynu. Jedna ruka na volantu, druhá na šaltrpáce, třetí ležérně položená na staženém okýnku jakože nic. Aby viděli. Aby věděli, že se jich nebojím, plémě jedno bezohledné.

Ale minule jsem je přečůrala. Omluvte mou franštinu, ale opravdu jsem tomu Volvu velkému hnědému drzému ukázala, zač je v Pardubicích řazení do pruhů před křižovatkou. Nepustil mě tam. Nejdřív jel jako blázen, nacpal se Fištovi za prdelku a když ten můj malý brouček vychovaně vyhodil blinkr a začal opatrně odbočovat, přidal volvák na plynu. A zatroubil. A to se na mě nesmí. Na mě prostě nesmíte uprostřed soustředěné činnosti, jako je rébus Most se třemi S, používat donucovací prostředky - klakson na velkém Volvu. Lekla jsem se a i když se SUV zastydělo a přibrzdilo, má odvaha zdolat Most byla tatam. Kdepak, do pravého pruhu! Jejda! To já si pěkně zůstanu, kde jsem a večer si chytím stopa z Olomouce.

Jela jsem, kam mě kola nesla. Do kopce a doleva, na úplně blbou světovou stranu. A doufala jsem, že třeba za městem narazím na benzínku, kde mi ochotný prodavač nad mapou vysvětlí, jak se dostanu domů, aniž bych znovu musela použít Most. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou obchvat města, který já znám jako své boty. Lákal mě obrovskou cedulí s nápisem DOMŮ TUDY a nádhernou velikánskou šipkou. Nadšeně jsem se rozjela kudy ukazatel mířil, abych vzápětí zjistila, že díky svému strašpytlíkovství jsem objevila zkratku. Vyhnula jsem se asi deseti světelným křižovatkám, na kterých svítí zásadně jen červená a modré skříňové Avii, jež mezi křižovatkami pendluje od rána do večera, vždy přede mnou, evidentně za účelem znepříjemnit mi cestu.

Vyhrála jsem! Vybojovala jsem svou bitvu. Sice pořád musím přes Most se třemi S, ale už se ho nemusím bát. Poněvadž teď vím, že všechny cesty z něj vedou domů za klukama.

Jak se kazí člověk

30. června 2014 v 22:45 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Penězmi, samozřejmě. Jak taky jinak. Já si na jejich nedostatek stěžovat nemůžu, přesto bych chtěla být zkažená až do morku kostí. Někdy s J. hrajeme takovou tu velmi neoriginální stolní hru Co kdybychom vyhráli ve sportce. Určitě ji znáte, v Čechách ji hraje každý, u Rittigů nebo Oulických dokonce s pravými bankovkami. Je to roztomilý český obyčej, ještě jsem se nesetkala s člověkem, který by nebyl schopen během deseti minut virtuálně utratit 50 milionů, jen to hvízdlo.

Finance jsou vůbec oblíbeným tématem k zamyšlení, potažmo konverzaci. Někdo jich má příliš málo, někdo příliš moc (ti nekonverzují, ti jsou konverzováni /och, češtino!/), zajímavým faktem je, že nikdo nemá peněz tak akorát. Vždycky chybí nebo přebývá.
Já bych teď moc ráda zmínila nedávnou příhodu, kdy jsem korun měla dost, ale nikdo je po mně nechtěl, nejspíš proto, že dotyční měli v danou chvíli ten vzácný pocit, že kdyby si ode mně oněch několik korun vzali, měli by až příliš a zkazili by si charakter. A to by byla škoda, jedná se o dvě velmi milé a laskavé dámy.
Nedávno jsme se Šimonem courali teplým letním ránem sídlištěm, košík pod kočárem překypoval nákupem, měli jsme tedy splněno. Slunce svítilo, domů se nám nechtělo, i napadlo nás, že bychom třeba, třeba..., třeba mohli zajít ke kadeřnici. Mimino, které bylo této kratochvíle doposud ušetřeno, potřebovalo nůžky jako koza drbání a moje ofina, dosahující špičky nosu, po stříhání vysloveně křičela. Má dvorní kadeřnice sídlí ve vedlejším městě, kvůli takovým drobnostem tam nepojedeme, poohlédneme se tady, třeba budeme mít kliku. Měli jsme. Hned druhý panelák ukrýval ve svém přízemí malinký, roztomilý salón. Kde nás přímo paní majitelka vřele uvítala a v jedné větě mě přijala za klienta a Šimona odmítla. Že mi ty tři vlásky střihne na počkání, ani sedat si nemusím, ale mimino potřebuje prďácký letní účes, bude to určitě náročná procedůra na mnoho minut, ne-li hodin, to chce objednat. Což jsem s díky odmítla, nechala si zkrátit vlasy třemi rychlými tahy a začala lovit peníze.
"To nechte, my tady děláme ofiny zdarma." usmála se na mě lazebnice.
Překvapeně žmoulaje stokorunu ještě chvíli jsem zkoušela smlouvat, leč bezvýsledně. Tady peníze neberem.
Poděkovala jsem a vyrazila o dům dál.
Tak nějak mě mrzelo, že mé čelo se pyšní úplně novou vlasovou pokrývkou, kdežto našemu chlapečkovi by se do kadeří dala vetknout gumička s beruškou. Po cestě jsme měli ještě jedno malé kadeřnictví, kde nás také přijali bez objednání a tam několika rychlými tahy paní kadeřnice udělala z naší holčičky zase Šimona. Moc mu to slušelo. S díky jsem nabízela onu již použitou bankovku, ale zase jsem se doslechla, že "to nestojí za řeč, vždyť jsem třikrát střihla". Tentokrát jsem se odbýt nedala. Podobně jako jeho bratr, zjistil Šimon velmi záhy, že stříhání vlasů je brutální, příšerná, úplně nejstrašlivější věc, jaká se může dětem do dvou let přihodit a když se to tak vezme, vlastně jde o život. A podle tohoto myšlenkového pochodu se i zachoval. Bojovali jsme všichni statečně a sláva vítězům, krátký vlas poraženým. Měla jsem za to, že i oněch sto korun je za 15 minut takového utrpení málo.
Pěkně jsme poděkovali, opustili salon a já se asi týden srovnávala s myšlenkou, že ode mně toho dne, kromě platebního terminálu v krámě, nikdo nechtěl ani korunu. Nějak nejsem na tak krásné laskavosti zařízená, byť oplývám vděkem do hloubi našich vlasových kořínků.

A pak se stalo něco zvláštního. J. se vrátil ze zahraniční cesty, obsah kufru vysypal do pěti praček a do kouta ložnice pohodil kolečkové brusle. Byl doma.
To samo o sobě moc bizarní není. Jenže pár dnů na to se na zemi objevila mince. Zvedla jsem ji a uklidila. Druhého dne procházím kolem postele a na místě, odkud jsem včera zvedla cent, válí se cent. Zvedla jsem i tento a přidala k bráškovi. Třetího dne.... no prostě od té doby, co se má životní láska vrátila ze služebky, a je to už nějaký ten pátek, se mu u postele v pravidelných intervalech objevuje mince. Už několikrát jsem se zeptala odkud se berou a zda jich bude přibývat, vždy jsem se dočkala maximálně pokrčení ramen. Jeho nejsou, on všechny drobné vysypal do hrnečku na drobné (těším se, až budu mezi centy a eury hledat pětikorunu do vozíku), kalhoty svléká v koupelně.
Přesto má každé ráno u postele nějaké to euro.

Někdo má otřásajícího se oslíka, jiný samoprostírací ubrousek, my máme výdejní podlahu. Nevydává nijak horentní částky, ale potěší. Vlastně je všechno v pořádku. Někdo má málo, někdo moc, my máme tak akorát.

Jak sdělit nesdělitelné.

12. června 2014 v 23:33 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Spokojeně jsem si tu pofňukávala, pobrekávala a poplakávala nad svým non plus ultra těžkým životem. Prohrabávala jsem se zaprášenými vzpomínkami, myšlenkovými pochody a stesky. Byla jsem nejubožejší z ubohých a ponořena až po krk do svých bolístek a křivd, hojně mi životem uštědřených, rochnila jsem se ve vlastním zármutku.

Ono se mi to někdy přihodí. Z času na čas na mě má existence padne jako těžká deka a snaží se mě udusit vlastními slzami. Po pár dnech je utřu, nadechnu se, usměju, všechnen ten vyplakaný smutek zabalím do hedvábí, převážu chifonovou stužkou a uložím někam dozadu, tak, aby to na mě nemohlo bafnout dřív než za půl roku.

Tentokrát se Osud rozhodl, že už se na mě nemůže dívat a poslal mi rozhřešení o pár hodin dřív. Šimonek se ve věku necelých dvou let poprvé v životě postavil. V jídelní židličce. Metr nad zemí. Víte co se stane hypotonickému dítěti, stojícímu téměř bez opory metr nad zemí? Ano. Přesně to. Sbírala jsem své třináctikilové štěstí z podlahy, poslouchala jeho srdceryvný křik a koukala na tu barevnou bouli, která se mu utvářela na čele, a na obloze velmi jasně zářil nápis

"TAK. A TEĎ MÁŠ PROČ."

Pochopila jsem.
Děkuji.

Ale to nebylo všechno.

Pár dnů nato jsem telefonovala s naší fantastickou, skvělou, bezvadnou, hlídací paní Š., která se mi svěřila, že nemůže najít řetízek, jež si před nedávnem koupila. Povyprávěla jsem jí svou náušnicovou příhodu, zdůraznila jsem hlavní myšlenku příběhu: nechte to jít a popřála jí hodně štěstí. Druhý den mi přišla SMSka, že ve chvíli, kdy se s řetízkem "rozloučila", našla ho na dně tašky, kterou předtím asi osmkrát prohledala.
Jen pro úplnost: náhody neexistují.

Začala jsem přemýšlet a uvažovat. Což je v mém případě téměř vždy předzvěst průšvihu. V mé malé blonďaté hlavě to šrotovalo, jako už dlouho ne. Vrcholem bylo, když mi Prozřetelnost podstrčila knihu Chatrč. Nebudu tu na ni dělat recenzi ani reklamu, jen vám tajně pošeptám, že jsem ji asi sedmadvacetkrát vztekle odhodila, pod záminkou, že je to blábol, abych ji ve finále dočetla se slzou na líci. Ještě jsem se nerozhodla, zda je dobrá, nebo si mou přísnou několikanásobnou kritiku, včetně natrženého obalu, zasloužila, ale každopádně ve mě zanechala následky.

Došla jsem k několika zásadním závěrům:
1) Bůh není
2) Je-li Bůh, pak má pěkně zvrácený smysl pro humor
3) Nevím, proč bych v Ni zrovna já měla věřit.

A jelikož tento článek není nic jiného než nástin chaosu v mé postdeprézní hlavince, budete nuceni dozvědět se i to nejkrásnější nakonec. Není to má autorská tvorba, ale po přečtení a následné úpravě (autor promine), to ve mě zanechalo tak strašně hlubokou brázdu, že by se mi teď v srdci daly pěstovat banány. Nu, pohleďte:

Jste tady, jako součást božího plánu.
Tak důležití jste!

Zahřeje to, viďte?



Někdy

2. června 2014 v 23:26 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy je to jen pohyb směrem dolů.
Někdy je to lehké, jako na křídlech ptáků.
A někdy to připomíná padající list.
Takové pomalé, příjemné poletování.
A někdy je to prostě pád.
Jako když se kámen řítí do propasti.
Jenže její dno je pořád v nedohlednu.

A člověka napadá, kdy dopadne. Jestli vůbec. Jestli je dno plné zetlelého listí, do kterého se jeho duše zaboří jako do peřiny, nebo ze země trčí větve.

Někdy na jednoho padne splín a zalehne ho plnou vahou svého těžkého těla. A najednou to, co bylo doteď jen malý problém na cestě ke štěstí, jeví se nepřekonatelnou překážkou. Všechno zlé se znásobí a rozroste do výšky a do šířky, až to zakryje slunce a to dobré se krčí v koutě, boje se vystrčit prst nebo pípnout. A jeden vlastně zapomene, že to má. Přestane si vážit a rozhodne se utopit ve svém vlastním nesmyslném zármutku.

Někdy se to, čeho se člověk bojí a co pořád schovává v tom nejzapadlejším zákoutí svého mozku, prodere na povrch, až k čelu a k očím a spustí lavinu slz, která nejde zastavit. A tam vám nepomůže nikdo. Přátelé, kamarádi, rodina, alkohol, antidepresiva, tam jste sami, jako lampička na nočním stolku. A už jen fakt, že jste opravdu sami, krmí ten smutek a ten splín a tmy je víc a víc. Takový nehezký bludný kruh. Vy víte, že jednoho dne se otevře okno, zavane čerstvý vítr a vy se znovu nadechnete, zvednete koutky a budete se snažit vzpomenout si, jak se to s tím úsměvem vlastně dělá. Ale teď, v tuhle chvíli vám nezbývá než udržet jednu základní myšlenku. Nádech. Výdech.

Někdy, ale opravdu jenom někdy mě napadá, jaké by to bylo...

A tak vyjdu ven na balkon, do nádherného západu slunce, zhluboka se nadechnu a ...
fouknu.
Tmavomodrou oblohou se rozletí desítky mýdlových bublin.
Zkusím to znovu
a ještě
a zase
a přistihnu se, jak s radostí dětem vlastní, foukám do bublifuku seč mi plíce stačí a sleduju tu barevnou nádheru tančící sídlištěm. Na několik minut je to pryč. Zůstalo to za dveřmi. Mám chvíli jen pro sebe a tuhle infantilní zábavu.
A ten návrat pak tak nějak míň bolí.

Někdy je člověk velmi překvapen, jak málo stačí, aby se v tom koutě postavil a šel dál.

Brýle zvané sluneční

23. května 2014 v 14:16 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jedná se o speciální poddruh tohoto módního doplňku, brýle sluneční do auta. To jsou takové, které nemusí nadělat moc parády, ale nesmí přes ně svítit slunko. No dobře, jeden by v nich neměl vypadat jako přerostlá moucha nebo jako vytržen z roku 1983, přesto základním účelem je vidět toho cyklistu dřív, než váš spolujezdec otevře dveře, poněvadž vy jste ho minuli.

Ty první si pamatuju velmi dobře, na jejich výběru jsem si dala hodně záležet. Hlavním kritériem byla ZNAČKA. Vyhrály to Polaroidy, stály mě půlku mého nástupního platu a měly trvanlivost asi 4 měsíce. Buď jsem je prodala zapadlé pod sedačkou spolu s felicií do bazaru (vědět to, cena toho vraku stoupla dobře o třetinu) nebo dostaly nožičky a odstěhovaly se do Košic. Jsem chronický ztráceč, proto mě nastalá situace ani nepřekvapila. Ano, upustila jsem slzu, ale příští léto jsem se s entuziasmem sobě vlastním poohlížela po náhradníkovi. Nevím, jestli toho roku slunce nesvítilo, nebo nešajnilo dost prudce, ale koupě nových brýlí do auta mi zabrala hned několik let.

Když jsem konečně dospěla k logickému závěru, že stínítka ve většině typů vozů na našem trhu jsou dělaná na chlapy o výšce nejméně metr osmdesát, díky čemuž my, malá píva s tou hračkou můžeme verglovat na všechny strany, ale stínu moc nezískáme, tedy je potřeba si pomoci, rozhodla jsem se, že není potřeba investovat tolik, za něco, co se mnou zůstane tak krátkou dobu. Obchod s módou New Yorker. Dostala jsem na ně i prďácký pytlík. Pořád je mám. Někde jsou. Přísahám, že jsem je určitě zahlídla v zimě 2011, když jsem hledala Matyho sněhule.

Globální oteplování je nemilosrdné, zimy čím dál kratší a světlejší, je potřeba podniknout kroky. Vloni jsem si koupila speciální rozjasňující polarizační brýle s UV filtrem speciálně pro řidiče, slavnostně je vyndala z krabičky a s ještě větší pompou vložila do speciální brýlové přihrádky na stropě Arthura. Aby bylo VŠEM členům rodiny jasno, velice nahlas jsem prohlásila, že si tuto speciální brýlovou přihrádku zabírám na své speciální polarizační brýle. Všichni členové s úsměvem na líci chlácholivě odvětili, že oni sluneční brýle nenosí, poněvadž mají dioptrické ztmavovací a ty si nikam ukládat nepotřebujou, páč je mají imrvére na nose. Dobrá tedy. Byla jsem se sebou velmi spokojená až do doby, než jsem usedla do Fišty. Tehdy poprve mě napadlo, že někde v systému je chyba. Jelikož jsem člověk veskrze líný a zapomnětlivý, tisíckrát jsem si přikázala jít si do kombíku pro brýle, abych se sama na sebe tisíckrát vyflákla a dál si hrála se stínítkem ve Fiestě. Když jsem po nějaké době přesedla zpátky do Arthura, přihrádka zela prázdnotou.

Zaskřípala jsem zuby, vběhla do Lidlu a koupila první krám za 74,- ká, který se dal při troše dobré vůle použít. A ne, v žádném autě už je nenechám. Budu si je pěkně poctivě ukládat po každé jízdě do kabelky, takže je budu mít POŘÁD při ruce.

Dnes jsem jela autem. Slunce vyšlo 05:04 a od té chvíle svítilo a svítilo. Netřeba podotýkat, že jsem měla namířeno na východ. A s sebou úplně jinou kabelku.

Už vím

14. května 2014 v 23:05 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Už jsem si vzpomněla.
Nemám být nač hrdá, poněvadž žárovka se rozsvítila až v okamžiku, kdy k oné události došlo.
Takže tu máme dva závěry:
1) Prdlá prvomatka je totálně prdlá
2) Počet čitatelů jejích psychopatologických výlevů dosáhl svého maxima.

Napsala jsem článek na téma 30.4.2014. Netrklo mě.
Týden jsem přemýšlela, co se, k sakru, mělo 30.4.2014 stát.
V duchu jsem se omlouvala všem pozvaným hostům, všem, ke komu jsme měli potencionálně jít na návštěvu. Nepřišla jsem na to.
Ani po dotazech čtenářů.

Až dnes.
Jako správná bloggerka-závislačka z času na čas zkontroluji množství čtenářů. Potažmo počet přístupů na blog. Až dnes na mě zasvítila věta: "Od 30.4.2013 blog navštívilo xx xxx čtenářů".
Až dnes.

Takže znovu a lépe:
Dne 30.4.2013 jsem dospěla k závěru, že je čas, nastavit si jako začínající autorce zrcadlo a změřit počet návštěvníků svého blogu. Zaregistrovala jsem se na Toplistu a stala se závislou na číslech. Na denním přídělu, měsíčním vzestupu, roční bilanci. Předpokládám, že většina bloggerů ujíždí tímto způspbem. Čte to někdo? Zajímají někoho výplody mé choré mysli? Stojí za to, věnovat svůj vzácný čas internetu a svěřit mu, co trápí mou černou duši?

A 30.4.2014 jsem dosáhla Nirvány. Dozvěděla jsem se, co je smyslem života.
70 000.
Plus mínus čtenář.
Tolik lidí navštívilo za jeden rok mé stránky, náhlédlo a odešlo nebo se rozhodlo nějakou dobu zůstat s tím, že "třeba se jí rozsvítí a její texty začnou dávat smysl.".
Nezačnou, nebojte se.
Pořád prdlá, pořád praštěná a pořád vytržená od reality.
Přesto si myslím, že 70 000 za rok je slušné číslo. Znamená to, že denně sem přijde téměř 200 lidí. To číslo samo o sobě nevypadá nijak pompézně, ale představte si 200 lidí u vás v kulturáku. Slušný, ne? Skoro plno, v Horní-Dolní se dokonce stojí venku na chodníku.
Za mě dobrý.

Děkuji.
Děkuji všem přispěvatelům (každý blogger uvítá pozitivní komentář a zvedne se mu žaludek nad kritikou)
Děkuji všem čtenářům (i když nenapíšete, že jsou to plané žvásty choré prvomatky, systém vaši návštěvu zaznamená a já se jí lačně dočtu)
Děkuji všem, kdo mě svou přítomností drží nad hladinou a nenechá utonout v moři zoufalství.
Poněvadž můj život se nevyvíjí úplně tím správným směrem a já hrozně moc potřebuju svědky, abych byla zproštěna viny, až jednou zasebevraždím tenhle blog, sebe nebo své interego.
Děkuji, že jste a že čtete.

Prdlá Prvomatka

Změna

14. května 2014 v 22:15 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Změna je život.
Změna je, když se rozhodnete, že černé už bylo dost a koupíte si své úplně první červené tričko. Které okamžitě poté, co se v něm uvidíte doma v zrcadle, zasunete hluboko do šatní skříně, tam, kam nechodíte ani když zhubnete 15 kilo.
Dost často slýchám rozhovor:
"Co nového?"
"Nic"
"Taky dobře, ne?"
Ano. I žádná změna je někdy dobře.

Mně se teď jedna stala. Nechtěná, nevítaná, bála jsem se jí jako klíště očkování, ale nebylo zbytí. Vyšší moc rozhodla a já, maličký pion na šachovnici, jsem si sbalila batůžek, pozdravila pěkně Spánembohem a vyrazila vstříc Novému. Nervózní, spíše vystrašená, popravdě vyděšená k smrti.

Říkali, že to bude hrůza. Že zažiju peklo v jeho syrové podobě. Povídali, že ti, kdo tam vydrželi, už nikdy nebudou stejní.

A pak přišel ten Den.
Všechno bylo jinak.
Lidi, neblázněte! Vždyť je to tam hezký!
Spousta nových tváří. Ze kterých se snad jednou stanou přátelé.
Dostala jsem darem čas. Hodinu denně. Sice v autě, ale i tam se dá pěkně zabavit. Do přehrávače strčím CD s čínštinou do kapsy a do roka jdu na státnice.
Jídlo? Říkali, že i zadarmo drahý. V životě nikdy jsem nesnědla čtyři, slovy čtyři špekové knedlíky najednou. Jestli to tak půjde dál, prasknou na mě džíny.
Potkala jsem kamarádku, se kterou jsme se neviděly deset let.
A koberec. Mají tam na zemi koberec.

Jsem asi jiná nebo divná, ale ZATÍM spokojená. ZATÍM se mi tam líbí. Je docela dobře možné, že za měsíc, za dva budu mluvit jinak, ale teď, v tuhle chvíli můžu říct, že tahle změna byla fajn. Minimálně proto, že jsem se nestihla hluboce zamyslet nad krizí svého věku. Nebylo dost času na poznání, že můj život je stereotyp, šeď a vlastně se strašlivě nudím.

Potkala mě Změna a já budu, seč budu moci, doufat, že dobrá. Protože, jak jinak, všechno ostatní je špatně.

Nepříjemnost

29. dubna 2014 v 14:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Zdá se, že má skleróza dosáhla svémo maxima. Zapomínám důležité schůzky, návštěvy lékařů, nakoupit maso k obědu, popřát spolužačce ze základní školy k narozeninám. Už zbývá jen nevyzvednout Matýska ze školky a dva dny nepřebalit Šimonka. Samozřejmě, nemusí to být jen ta nemoc, co se při ní člověk hodně nachodí. Taky by to mohla být počínající stařecká demence nebo Alzheimer v ranném stádiu. Kdo ví. Každopádně se mi přihodila Nepříjemnost.

Zítra se má něco stát. A já nevím co. Naprosto jasně si vybavuju tu (dnes již značně rozmazanou) tvář, které jsem slibovala, že ve středu fakt nic nemáme. Jako dnes se vidím, jak jsem se hluboce zamyslela, propočítala dny v práci a státní svátek a s úsměvem prohlásila, že "ano, ve středu můžeme". Jenže nevím CO. Možná jsem to taky slibovala ne rozmazané tváři, ale jen do telefonu, dnes už si nejsem moc jistá. Každopádně je to jedno. NĚCO jsem si domluvila. NĚKAM máme zítra jít, nebo k nám má někdo PŘIJÍT. Nemám tušení, co se bude dít. Jestli se to týká dětí, nebo jsem měla už dávno schánět hlídání, jestli to bude legrace a zábava, nebo přijdou ti nejnudnější kamarádi, které máme. Já prostě NEVÍM.

V určitou chvíli mého, dnes již několikadenního, vzpomínání, místy dost hlasitého, zazářilo světélko naděje. J. si vzpomněl. Že prý ano, ano, ano! Někomu jsem něco takové slíbila! Asi po telefonu. Jo! To bude ono.
Miláčku, ale komu a co?!
No to nevím, ale pamatuju si, jak ses mě ptala, co děláme ve středu.

Ach jo.
Vím co mi teď řeknete: Milá prdlá prvomatko, ty seš úplně prdlá. Tak sis to snad někam napsala, ne? Když to bylo důležité.
A já vám na to řeknu: A bylo?
No nenapsala! Diář zeje prázdnotou! Kalendář taky! A mobil, ten je úplně vysypaný. Jako moje hlava.

Zítřek se kvapem blíží a já se pomalu vzdávám. Pokud jsme k vám měli přijít na kafe, omlouvám se, nedorazíme. Nepamatuji si kam. Pokud jste pozvaní vy k nám, přineste si, prosím, své vlastní pohoštění, J. má rád bílé polosladké. Jste-li lékař, vyškrtněte si nás ze seznamu pozvaných pacientů a buďte tak laskav, zavolejte mi a náležitě mi vyčiňte, pane doktore.

Omlouvám se
a děkuji za pochopení.
Prdlá prvomatka s rodinou.

Takový šikovný chlapeček a tak hloupá máma

16. dubna 2014 v 8:37 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Všichni notoricky známe příběh o děvčátku, které vymyslelo, jak osvobodit kamion uvíznutý v tunelu tím, že se mu upustí pneumatiky. Z historky vyplývá jednoznačný závěr, že dospělí jsou blbci, kam bychom to bez dětí, jež znají ta nejjednodušší řešení, byli bývali dopracovali. Dnes jsem si toto ověřila na vlastní kůži a řeknu vám, bolelo to, bolí to a ještě dlouho to mou pýchu bolet bude.

Ježíšek nám přinesl vysavač. Krásný, moderní, extrémně tichý vysavač, příjemné čokoládové barvy, nízké ceny a mnoha a mnoha vesměs nepoužitelných funkcí. Od pračky chci, aby prala. Od telefonu, aby se z něj dalo volat, parní čištění a aplikaci s červíčkem vykřikujícím "Dobré ráno, líná larvo!" považuji za nevyužitelný bonus. U luxu očekávám, že bude luxovat. Hromádka filtrů, nástavců, přípojek, hadiček a jiných udělátek ve mě většinou vzbuzuje odpor k této domácí práci, jelikož si při pohledu na ni uvědomím, kam všude se já s jedinou používanou vysávací hlavicí nedostanu.

Dnes máme duben, to znamená, že ježíškový dárek používám pomalu pátý měsíc, jednou týdně, to máme bratru dvacet případů. Jsem s ním navýsost spokojená. Vysává. Činí tak velmi tiše a velmi kvalitně. Je lehko ovladatelný a má úplně strašlivě dlouhou šňůru k zásuvce, což znamená, že po letech konečně nemusím přepojovat kabel v každé místnosti, v obýváku dvakrát. Jediná, opravdu jediná malinká vadička, která by se mu dala vytknout je, že za horní držadlo se trošičku špatně přenáší. A i tahle chybka se mi zdá být zaviněna spíše mýma nešikovnýma rukama, než vývojáři ve Stockholmu. Prostě ten úchyt funguje, ale kdyby byl někde na těle přístroje třeba ještě jeden, třeba větší, třeba maloučko ergonomičtější, stal by se náš vysavač absolutně bezchybným vítězem olympiády elektrospotřebičů.

Je tomu několik minut, kdy se náš druhorozený, který se ještě neumí najíst sám lžičkou, aniž by ušpinil sebe, stůl, podlahu, mě, kočárek před bytem špagetami, vydal na průzkumnou misi do šatny. Po Matýskově pokoji, koupelně a WC, je to poslední "místnost", kterou ještě neprobádal. A asi ho čekalo nemalé překvapení, když zjistil, že šatna se vypíná více do výše než do prostoru a ty nejzajímavější kusy, jako krabice od bot a pytle s jeho starým oblečením, se nacházejí až úplně nahoře. Tak tedy, Šimonek dorazil do šatny a po několikerém důkladném rozhlédnutí se na všechny strany se rozhodl, že nejlepší bude začít s likvidací u J. bot. V čemž mu ovšem bránil náš starý známý vysavač. Tiše jako myška jsem stála za rohem a sledovala, jak si s nečekanou patálií mimino poradí. A měla jsem opravdu na co čumět. Chvíli lux pozoroval, jestli si tento svou situaci nerozmyslí a neuhne se sám. Když se tak nestalo, natáhlo dítě ruku, odněkud z přední strany luxu vyčarovalo nádhernou, velkou, od pohledu velmi příjemnou rukojeť, popadlo ji a zatáhlo. Vysavač ustoupil o požadovaných 15 centimetrů a Šíma se lačně vrhl na tátovy polobotky.

Neumí spočítat, kolik je jedna hračka a jedna hračka. Když mu přikážu, aby udělal na tetu pápá, vykouzlí široký úsměv a nadšeně zatleská. Ale byl to on, kdo mě naučil, jak se správně přenáší náš nový vysavač, protože až na mě, ÚPLNĚ KAŽDÝ ví, kde mají luxy držadla.


Kam dál