Maminko, miminko!

20. března 2010 v 17:53 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Reakce dospělých na Matýska bývají různé, vesměs negativní. Myslím tím cizí lidi. Kamarádi situaci znají a nemají problém. Nebo se tak aspoň tváří a to mně jako matce stačí.

Reakce č. 1 Ježíši, to je líné dítě a snad ještě horší matka!
Ta věta se dá číst v obličeji většiny matek a babiček. "Takový velký kluk a ještě se vozí v kočárku." Mám sto chutí podrazit jim nohy a do těch golfek posadit je. Vypadá to, že jsem poslední dva roky přivazovala našeho Matěje ke šprušlím v postýlce a ohrádce, aby se náhodou nepostavil, nebo mu lepila prdelku Kanagonem k židličce při krmení. Určitě jsem buď kariéristka, která je furt v práci a nemá na chudáka zanedbané dítě čas, nebo štětka, která celé noci protančí po barech a po šamstrech a přes den spí a zase se tomu broučkovi nevěnuje. Není divu, že ještě neumí stát na vlastních nohou.

Reakce č. 2 Chudáček malej postiženej
Má oblíbená. Soustrastné pohledy kolemjdoucích mi svírají ruce v pěst. Jejich zrak nejdřív spočine na Matym, citlivějším povahám povadne úsměv a zvedají oči ke mně, jakoby říkali "Nemáš to lehké, s takovým mrzáčkem, možná bys mohla uvažovat o ústavu". Naštěstí v tom okamžiku Matěj zatleská rukama, usměje se doširoka jak to u nás doma umí jen on a řekne, že "Tatatadede." A je vymalováno.

Uprostřed zimy mě potěšila (ale opravdu potěšila) paní z vedlejšího vchodu, která chvíli pozorovala mou snahu na deseticentimetrových podpadcích v nově napadaných závějích snést od vchodu do domu na chodník nejdřív sáně, pak Matýska, poprat se při tom s kabelkou a fusakem, usadit ho a odtáhnout k autu a komentovala to slovy: "Potěš vás pánbu". Žádná ironie ani sarkasmus. To bylo fakt hezký...

Miluju jak se k mému synátorovi chovají děti jeho věku. Ty nerozlišují. Nehodnotí a nesoudí. Nabídnou Maťulkovi hračku, když nechce tak ať a udělají pápá. Neodpoví? No a? Nic neřeší. Spíš ho zkoumavě pozorují a jeho netečnost se pro ně stává výzvou. Úplně vidím, jak jim to v těch hlavičkách šrotuje, jak toho kluka vytáhnout z jeho letargie, aby se aspoň nějak projevil. Jejich radost, když se na ně junior usměje nebo zažvatlá nezná mezí.

Matymu jsou okolní lidé putna. Musí ho něčím opravdu zaujmout, aby jim věnoval pozornost. A hlavně nesmí bezduše opakovat jeho jméno ve snaze, aby se za nimi otočil. To se ještě obrátí zády, naschválista jeden. Ani děti ho doteď moc nezajímaly. Co je ve školce, naučil se je pozorovat a někdy napodobovat. Což mě dost těší. Jednou jsem ale byla svědkem něčeho krásného. Před kurzem plavání jsem kluka posadila na nočník a svlékala se do plavek. Když jsem se otočila, koukám, jak Matýsek natahuje ruce k chlapečkovi jeho věku, aby mu pomohl vstát. Než se o to pokusil, zakročila jsem, ale bylo to opravdu roztomilé.

Dost často se nám stává, že potkáme dítě ve věku 18-24 měsíců, tedy skoro o polovinu mladší než Maty, jak se zastaví, usměje, ukáže prstem na kočárek a řekne: "Maminko, miminko!" Na tom se bavím hned dvakrát. Podruhé, když vidím zoufalou červenající se maminku, jak se snaží dítěti vysvětlit, že "kluk je ještě malej, víš".

Asi nejhezčí, co jsem na tohle téma slyšela bylo letos v zimě. Vezla jsem Máťu ze školky, mrzlo až praštělo, proti nám šel starší pán o holi. Klouzaly mu boty, hůl, bylo vidět, že je rád, že stojí, podíval se do kočárku a povzdechl " Ty se máš, že se vezeš".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eka Eka | 21. března 2010 v 13:24 | Reagovat

Na Váš blog jsem narazila celkem náhodou. Občas nakouknu, píšete moc hezky. K tomuto tématu mám co říct. Mám dva syny, bydlíme naproti ubytovně pro rodiče s dětmi, které se k nám jezdí léčit do lázní. Jsou to děti s pohybovým postižením (nebo kombinovaným), takže bývají často v kočárku nebo na vozíku. Oba naši kluci měli jeden čas tendenci hrozně ty děti obdivovat, jak se mají, že můžou jezdit na tak krásných vozíčcích. Zůstávali s rozzářenáma očkama stát na chodníku a prstíkem ukazovali na ono děťátko: "Júúú, mamí, ten má krásný vozíček! Ten se má!!!" No, občas mi bylo taky trochu trapně, některým těm maminkám to asi taky nebylo zrovna příjemné, že na ně někdo ukazuje prstem. Nedávno můj tříletý synek o jednom už velkém chlapečkovi v kočárku prohlásil (patřičně hlasitě): "Jééé, to je velký miminko!!!" Tak holt vysvětluju a doufám, že děti s nějakým postižením budou brát jako normální součást života.

2 matyskovi matyskovi | 21. března 2010 v 13:54 | Reagovat

[1]: Dobrý den, Eko, děkuji.
Přesně tyhle reakce jsou ty z příjemnějších. Synové mé kamarádky chodili do školky s postiženými dětmi, a máte pravdu, tihle lidé mají v dospělosti řekla bych "lépe srovnané hodnoty".

3 Pisarka Pisarka | Web | 23. března 2010 v 18:52 | Reagovat

Tohle asi znají všichni rodiče nemocných dětí. Já si teď užívám jiných pohledů a komentářů - dvouletá Juli vypadá jako půlroční mimčo a já už mám pořádné bříško - čili udivené pohledy i dotazy typu: "Vy to ale máte rychle po sobě, to ani není možné!?" A taky mě baví komentáře maminek v plavání, kdy svým ani ne ročním dítkům vysvětlují, aby na to malé miminko nešahali.

4 matyskovi matyskovi | 23. března 2010 v 20:04 | Reagovat

[3]: Ahoj,Pisarko, koukám máte to ještě o level vymakanější :-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama