Květen 2010

Jestli

31. května 2010 v 20:36 | Prdlá Prvomatka |  Říkánky
Přemýšlím ....
Jestli se někdy postavíš na vlastní nohy?
Jestli uděláš první krok?
Jestli řekneš první slovo?
Jestli budeš milovat knihy tak jako já?
Jestli budeš sportovec po tátovi?
Jestli si dokážeš zavázat tkaničky?
Jestli se naučíš psát?
Jestli ochutnáš pivo?
Jestli si najdeš práci?
Jestli budeš umět řídit auto?
Jestli potkáš krásnou dívku?
Jestli někdy uvidím tvé děti?
Přemýšlím ...
A mám strach

Kterak jsme sháněli rehabilitační stůl

30. května 2010 v 18:36 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jan Neruda kdysi řešil opačný problém: Kam s ním? My potřebovali "Kam pro něj?". V Arpidě nás naučili nové Vojtovy cviky a jelikož jsme se tomuto týrání podobnému lámání v kole nevěnovali velmi dlouho (volili jsme jemnější způsoby jak zauzlovat Máťovi tělíčko), nedošlo nám, že nemáme kde a na čem. Strejda Google na nás byl laskav a hned na první pokus nám vyplivl inzerát z loňského podzimu, kde se paní rozhlodla jeden stůl darovat, pravděpodobně v nadšení, že její dítě už tento způsob tryzny nepotřebuje. J. zaslal pokusný email. Paní jej však zpražila, že stůl dávno zmizel, jen se po něm zakouřilo.
Dobrá tedy. Když ne "jetý", poptáme se po novém. Surfujíce napříč obchodními stránkami, padala nám spodní čelist níž a níž. 4 dřevěné nohy podpírající žíněnku s cenou obsahující čtyři nuly nám připadaly poněkud drahé. Samozřejmě o příspěvku od pojišťovny nemůže být ani řeč, už proto, že z ní plánujeme vydyndat pár kaček na chodítko.
Maťulkovi se s našimi nezdary evidentně zvedala nálada, ovšem J. se nevzdal. Prohledal i ty nejtmavší kouty internetu, vymetl pavučiny ze zapadlých diskuzí a objevil NÁVOD. Za pár korun jsme koupili kousek ubrusoviny (kluci vybrali krásný, zelený se slunečnicemi, aby Matymu při cvičení bylo veselo) a kus molitanu. Já jsem zavzpomínala jak se vkládá nit do šicího stroje a ušili jsme si žíněnku. Kouzlo NÁVODU spočívalo v jednoduchosti použití. Když jdeme cvičit, poleju náš krásný dřevěný ikeácký jídelní stůl vodou a ubrus se na něj přilepí. Geniální.
A tak se u nás dvakrát denně tvrdě maká, křičí a protestuje, ale myslím, že se všichni těšíme na výsledek. Tedy snad i ti, kteří kdyby mohli, telefonovali by pokaždé na linku bezpečí, ať si pro ně někdo přijede, že se jim tu ubližuje.

Arpida - týden druhý

22. května 2010 v 11:21 | Prdlá Prvomatka |  Střípky Vltavské
Po víkendu u babičky jsme se vrátili do Budějic s novými silami a spoustou elánu. O sobotě a neděli jsme měli "zakázáno" s juniorem cvičit, ať se prý oklepe. A oklepal. Naše fyzioterapeutka byla na škole v přírodě, takže jsme dostali novou, a jak už to s rehabiliťáky bývá, úplně jinou. A snad poprvé jsme se s J. lišili v názorech. Jemu se nový dril moc líbil, já jsem pro "méně je někdy více". Maty dostával do těla, co se do něj vešlo. Cvičení bylo kratší, ale o to intenzivnější. My dva jsme se toho moc neúčastnili, jen jsme postávali kolem stolu a snažili se neslyšet srdcervoucí řev linoucí se z hrdla našeho drobečka. Naštěstí Vojtovku cvičíme už dost dlouho na to, abychom věděli, že malému neubližujeme, pláč používá jako ventil, kterým srovnává nepříjemné napětí v nově objevených svalech. Měla jsem jednou možnost si pár cviků vyzkoušet a je fakt, že i když to nebolí, má chlapec proč nadávat.

V pondělí odpoledne proběhla hippoterapie, kde se Maty skamarádil s Matějem. Opět velký úspěch. Původně jsem si myslela, že koně pro tuto terapii musí splňovat určitá kritéria - výšku, povahu, způsob chůze... ,ale co mě úplně vyšokovalo byla věta dívky, která ho vedla: "Matěji pracuj". V životě by mě nenapadlo, že se dá kůň vycvičit k tomu, aby srovnal krok a hřbet tak, aby to človíčkovi v sedle pomáhalo. Jdu se zeptat strýčka Googla, co ví o této terapii ve středočeském kraji.

Ve středu se nám vrátila paní P. na cvičení, což jsem kvitovala velkým nadšením a J. se s tím smířil pod podmínkou, že synátorovi přidá. Ať se chlapec nefláká. Paní P. souhlasila a přiložila do klotle. Do pátku mě naučila 2 další cviky a J. se přiučil terapii na míči prý, aby taky něco dělal. Fyzioterapeutka ho zchladila, že po mně stejně bude muset přebrat nějakého Vojtu, že je to docela dřina a já už malého evidentně nezvládám.
Z jejího přístupu jsem taky byla na větvi. S naším nemluvícím Matýskem si docela slušně popovídala, vždycky před cvičením mu řekla, co bude dělat a zeptala se, jestli smí. K našemu velkému překvapení Máťa zavrtěl hlavou a zkusil na ni rozklepanou bradičku. Věděl moc dobře, že to nepomůže, ale snaha byla. Paní P. nám vysvětlila, jak Maty vnímá svět, ukázala nám, jak s ním komunikovat a vůbec v ničem se nezmýlila. Najednou vidím své dítě v jiném světle. Jsem schopná se s ním domluvit, on se snaží komunikovat s námi, celá rodina tak nějak víc spolupracujeme. Dva týdny a u nás se opravdu začala zeměkoule otáčet naopak.

Zatejpovali jsme cvrčkovi bříško a nohy. Opět zázrak, který mě uvedl do šoku. Kinesio tape. Cestou na polikliniku, kde se takto čaruje se mě J. ptal, kdy uvidíme účinek. Popravdě jsem odpověděla, že nemám tušení, možná zítra, možná za týden. Jak se mýlím jsem poznala během půl hodiny, kdy nám  (opět fantastická, skvělá a perfektní) slečna fyzioterapeutka předala dítě s obrovským zeleným křížem přes břicho a zelenýma kotníkama a ono málem vyskočilo z golfek. Nadšený ze zjištění, že ho svaly na bříšku poslouchají dělal v kočárku takový cirkus, že jsem se bála, aby nevypadl.

Plavali jsme v místním teploučkém a skoro nechlorovaném bazénu, cpali jsme se fantastickou stravou v jídelně, byla jsem si zaběhat luxusní trasou mezi rybníky, navštívili jsme prababičku v nedaleké vesnici, okousala jsem si většinu nehtů fandíce našim hokejistům a měli jsme se báječně, báječně, báječně.

Všem v tomto zařízení obrovský dík, Nobelovu cenu pro zřizovatele a Blanko, můj vegetariánský anděli, za tenhle tip Ti jednou snesu modré z nebe.

Arpida - týden první

15. května 2010 v 0:22 | Prdlá Prvomatka |  Střípky Vltavské
Jsem absolutně šťastná. V odměnu za utrpení pražské - motolské jsme dostali Arpidu na sídlišti Vltava v Českých Budějovicích. Někde jsem nějak umřela a dostala se do ráje. A se mnou celá má rodina. Arpida je rehabilitační stacionář - takové malé lázně, odkud vypochodují po svých snad i chroničtí ležáci. Je tu nádherně, dům je celý nový, bezbariérový a krásný, pokoje malé, funkční, roztomilé, lidé mají nad hlavou svatozář. Musí mít, i když není vidět, jinak si to neumím vysvětlit. Vládne tu klid a pohoda, byť program dětí je nabitý k prasknutí. Nikdo nikam nespěchá, na všechno je dost času, když se něco nestihne, svět se neboří, přesuneme na jindy. S dítětem bude kdo? Jen matka? Jen otec? Oba? Jen si řekněte, objednáme vám obědy. Nic není problém ani komplikace, všechno se řeší okamžitě a jednoduše.

Původně jsme měli v místním Edenu trávit jen týden jako náhradníci, ovšem má babička (budiž jí země lehká) nám zařídila prodloužení na 14 dnů. Nejdřív si udělal volno jen J. , páč mé neodkladné pracovní povinnosti mi ze dne na den nedovolily se vzdálit z Prahy. V pátek volala vrchní anděl, že v pondělí nastupujeme. Do několika minut jsme měli plán P a přislíbili účast. Když se rozhodlo, že můžeme zůstat déle, hodila jsem své pracovní povinnosti s gustem za hlavu a vzala si paragraf. No co, první v Matyho životě, zaslouží si to.

Je tady v sedmém nebi, princátko moje. Celý den se zeměkoule otáčí jen kolem jeho prdelky. Nonstop přítomni oba rodiče, nikam se nespěchá, nikdo na něj nekřičí, semtam ho lidé nutí vytvářet fyzickou aktivitu, ovšem pod heslem "když to nejde, nejde to, necháme to sáňkování na léto". Přišel na to, vyčůránek, že stačí uprostřed terapie předstírat hlubokou únavu a některý z rodičů ho ohleduplně uloží do postýlky. Kde ovšem chytá nový dech a tak původně odložené plavání / hippoterapie /ergoterapie se koná. Tím lépe. Vodu miluje a nyní evidentně i koně.

První den jsem se bohužel věnovala "létajícímu nosorožci" a tak se kluci do Budějic museli dopravit sami. Dědeček jim na to zapůjčil Nissan Xtrail, o který jsme se s J. poprali. Musela jsem ustoupit jeho argumentu, že při své šikovnosti bych ho v letištních úzkých garažích poškodila a tudíž dostala přes hubu od něj a posléze od jeho otce. Budiž. Mondeo mě odvezlo do práce a zase zpátky za nimi stejně dobře. Kluci se seznámili s prostředím a programem sami a velmi rychle. Pak už jsem se účastnila. Poznala jsem štíhlou slečnu ergoterapii, která mi KONEČNĚ ukázala, jak si s naším poloautíkem hrát, aby mě vzal na vědomí. Seznámila jsem se s paní fyzioterapeutkou, která umí čarovat a já mám tendence pokleknout a políbit jí lem roucha. Je opravdu skvělá, moc dobře rozumí své práci a kouzla vnáší jen tam, kde ví, že je to vhodné a my svolní. Okopíruju ji. Jsem pevně rozhodnutá vystudovat a kouzlit tak, jak to umí ona. Potkala jsem pana hippoterapii, který nějakým zázrakem způsobil, že Maty vydržel na Kubovi (krásná kombinace jmen) skoro 10 minut a usmíval se při tom. Několikrát jsem měla tu čest s paní vrchním andělem, která tomu tady vládne pevnou a laskavou rukou a až budeme odjíždět, koupím jí zásnubní prsten s diamantem.

Teď začíná víkend, jsme u babičky a já se nemůžu dočkat, až se vrátíme do jižních čech. Slovy klasika: "Do Budějic! Do sídliště Vltava! Do Arpidy! Do p*dele, to je mi smutno!"

Erma Bombecková

13. května 2010 v 19:22 | Prdlá Prvomatka |  Ex libris
MIMOŘÁDNÁ MATKA

Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, jak se vybírají mat­ky pro postižené děti?
Já si to představuji tak, že Bůh dává instrukce an­dělům a ti si je zapisují do ohromné matriky.
"Armstrongova Beth, syn. Patronem bude Matouš."
"Forestová Marjorie, dcera. Patronkou bude Cecílie."
"Rutledgová Carrie, dvojčata. Patronem... třeba Ger-hard, ten je zvyklý na málo zbožné lidi."
Až andělům nadiktuje jedno jméno, při kterém se usměje: "Téhle dáme postižené dítě."
Anděl se zvědavě ptá: "Bože, proč právě jí? Vždyť je tak šťastná."
"Právě proto," odpoví Bůh s úsměvem. "Copak bych mohl svěřit postižené dítě ženě, která nezná radost? To by bylo kruté."
"Ale je trpělivá?" ptá se anděl.
"Nechci, aby byla příliš trpělivá, jinak se utopí v se­belítosti a bolesti. Až se vzpamatuje z té rány a zármut­ku, určitě to zvládne."
"Ale, Pane, myslím, že ta žena v tebe ani nevěří."
Bůh se usměje: "Na tom nesejde. O to se můžu po­starat. Ta žena je dokonalá. Má správnou dávku egois-mu."
Andělovi to vzalo dech: "Egoismu? Copak to je nějaká ctnost?"
Bůh přikývne: "Jestli se od syna nedokáže čas od času oddělit, nikdy to nedokáže přežít. To je žena, které po­žehnám ne zcela dokonalým dítětem. Ještě to neví, ale budou jí mít co závidět.
Nikdy nic nebude brát jako samozřejmost. Žádný krů­ček pro ni nebude něčím obyčejným. Až její dítě poprvé řekne "máma", bude svědkem zázraku a bude to vědět. Až bude svému slepému dítěti popisovat strom nebo západ slunce, uvidí je, jako to dokáže málokterý člověk.
Dám jí, aby viděla jasně věci, které vidím já - lhostej­nost, krutost, předsudky - a dám jí, aby se přes ně pře­nesla. Nikdy nebude sama. Budu po jejím boku každou minutu každého dne jejího života, protože bude vyko­návat mou práci tak neomylně, jako bych tam byl já."
"A kdo bude patronem?" ptá se anděl připravený k zá­pisu do matriky.
Bůh se usmál: "Bude jí stačit zrcadlo."


Erma Bombecková, Další příběhy pro duši

Zase ta samota

9. května 2010 v 20:21 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem sama doma. Nesnáším to. Když píšu nesnáším, myslím tím opravdu těžkou depku.

Jsem povahy veselé a šťastné. Narozena v roce koně. Já jsem prostě stádové zvíře. Pořád kolem sebe musím mít lidi. Nejlépe davy. Jsem bavič a srandista, potřebuju slyšet lidský hlas a vidět rozesmáté tváře, když řeknu vtip. Navíc sama sebe nesnesu. Jsem cholerik a v určitých situacích mě může vytočit na zem spadlá sklenička do vysokých obrátek. Prostě se nemám ráda. A jsem velmi velmi nerada sama se svými myšlenkami, které se dokolečka točí kolem lidí, kteří mi chybí.

Byli jsme všichni tři na prázdninách u babičky. Bylo nádherně, pršelo a mrzlo a my jezdili na kolech a na bruslích a byli jsme na trhu a pořád se něco dělo. Teď sedím v obýváku, dívám se na film, který mě nebaví a čekám na své duševní dvojče, až mě z toho přijde vytáhnout. Cítím normální fyzickou bolest, jak se mi svírá srdce. Jde o několik hodin, pozítří už budu s klukama v lázních, ale někdy je i pár hodin dlouhých jako nekonečno. Ach, Alberte, cos nám to s tou relativitou času udělal!

Když už vzpomínám lázně, je potřeba podotknout, že (hurá hurá) Maty se konečně dostal do Arpidy. Asi jen na týden, ale naštěstí aspoň to. Dozvěděli jsme se v pátek, že v pondělí nastupujeme. J. se zachoval fantasticky, jelikož já se z práce netrhla (díky ti, létající nosorožče), obětoval se a vyrazil. Tchán nám půjčil krásné nádherné velké auto, ve kterém se moje rodinka odvezla do Budějic a já to u Plzně stočila domů. Sakryš.

A ve školce jezdil na koni. 2 minuty z vyčleněných patnácti, ale i to se počítá. A byl za čaroděje a děsně mu to slušelo. A zjistili jsme, že když je bosky, krásně mu to chodí. Nejspíš už to moje zlatíčko nikdy nedostane na nohy botičky.

A chybí mi chybí mi chybí mi chybí mi. Oba. J. psal, že pláče a on neví proč a co s tím. Řekla jsem mu, ať si ho vezme do postele, že je mu smutno. Usnul prý za 5 minut.

KDYŽ MĚ SE TAK STRAŠNĚ STEJSKÁ!