Červen 2010

Zůstaň tady léto od vteřiny této...

29. června 2010 v 21:19 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V bytě nám vybuchla atomová bomba. A je mi to upřímně jedno. Vrátili jsme se od babičky obtěžkáni kufry, batohy a krosnou nacpanými až po okraj špinavým prádlem a pořád ještě všechny vychovaně stojí ve skříni (naštěstí je fakt velká) a nevypadá to, že by v brzké době dostaly nožičky a samy se uklidily. Měla jsem vůli. Opravdu poctivě měla. Naplánovala jsem si dnešek do poslední minuty, jak ráno vstanu, nasnídáme se, odvedu Maťulku do školky, všechno prádlo nacpu do jedné, dvou, tří nebo více praček a bagáž odklidím. Ovšem, člověk míní, sluníčko mění. Přepadl mě KOPR (pro neznalé - ku*evský odpor k práci) a v 10 hodin jsem se převlékla do plavek, sedla na kolo a dojela na nedaleké koupaliště, kde jsem vyvalila své špíčky na deku a nechala si je spálit.

Před polednem volal J. cože to zajímavého dělám. Ač jsem, mrcha, věděla, že sedí zavřený v kanclu v uniformě, naprosto škodolibě jsem se práskla. Jeho odpověď byla očekávaná, naučila jsem se pár nových sprostých slov. Během hovoru jsem zjistila, že kousek ode mě leží kamarádka s dcerou. A měla jsem sparing partnera. Holky mě ukecaly, abych vyzvedla juniora a vrátila se. Jak řekli, tak udělali. Matymu se na koupališti moc líbilo, seděl na dece namazaný padesátkou mlékem, na hlavě prďáckou pirátku, žvatlal a plazil se.

Když mi začaly na mých už tak spálených kolenou naskakovat puchýře, zavelela jsem k odchodu. Doma na nás zavonělo grilované prasátko a já poporostla pýchou nad schopnostmi svého partnera. Po celodenní dřině, jejíž nejnáročnější část evidentně tvořilo grilování kotletek se šel natáhnout a já se, světe div se, konečně téměř v červenci dokopala k zazimování svých snowboardových botiček. Opláchla jsem je, usušila a uložila do krabice. Jestli stihnu krabici odnést do sklepa do začátku zimy zůstává otázkou.

A tak mám po dnešku puchýře na kolenou, spálená záda, bordel v bytě a spokojené dítě. Pokud by léto mělo pokračovat tímto způsobem, jsem pro.

Malým chemikem snadno a rychle

28. června 2010 v 21:07 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Autopatie. Tak se jmenuje naše fungl nová terapie, která by nám mohla postavit dítě na nohy. Přesný princip jak by toho mohla dosáhnout neznám, ač jsem byla panem Čehovským, který se jí u nás zabývá poučena, abych si nakoupila patřičnou literaturu a metodu prostudovala. Nemám náladu, prostě mu věřím.

Z naší koupelny se jednou za 4 dny stává malá chemická laboratoř. Odnesu tam lehce naštvaného Matyho, který, ač by potřeboval hned po ránu přebalit a vložit chrup do snídaně už ví, že nejdřív se se mnou bude muset poprat. Nachystám si všechny potřebné propriety a zamknu. Je důležité, aby mi tam nikdo nepřišel. Sama mám přes pusu plínku, prostě v místnosti nesmí dýchat nikdo jiný, než Matěj. Vyndám z obalu autopatickou lahvičku, která vypadá jako sklenice na šampaňské s malou protékací kuličkou v noze. Kapátkem naberu synátorovi sliny. Měl by sice do lahvičky ochotně plivnout, ale to bych po něm chtěla moc. Sliny spláchnu kapkou destilované vody a začnu zapalovačem zahřívat, až do varu. Ještě, že jako správný kuřák vlastním Zippo, které umí hořet neskutečně dlouho. Už vidím své spálené prsty, kdybych to měla dělat obyčejným zapalovačem. Ve finále celou lahvičku propláchnu dvěma litry destilované vody. Nakonec pevně uchopím dítě a tím zbytkem ze dna mu pomažu čelo u kořenu nosu. Musím ho fakt držet, protože podle jeho rekcí se zdá, že vedle téhle činnosti je vojtova metoda slabý čajíček.

Jeden by řekl, že jsem se zbláznila. Takový cirkus s kapkou slin. Ale pozor.
Od začátku terapie Maty
snědl jednu celou topinku. Ještě před měsícem měl problém s kůrkou od chleba.

použil velký záchod. Poprvé v životě.

konečně zjistil k čemu má ruce. Bere do ruky hračky, chytá se skříní, vytahuje knížky z polic.

místo pomalých těžkopádných 2 kroků ujde (sice za ruce) pěkně svižně dobře dva metry.

jí čokoládu. Zakousne se do klasické tvrdé tabulky a kousne. A rozkouše a polkne.

snaží se lézt

dneska ráno si vzal do ruky kus chleba a dal si ho do pusy. Pro mě zázrak.

sám se napil z hrnečku.

mohla bych pokračovat, vedu mu deníček, ale to bych ty blogy potřebovala tak dva.
Trvám na tom, že zázraky se dějí, i když kvůli tomu jeden po ránu v koupelně vypadá, jako že mu definitivně hráblo.

Na vodě, ve vodě a pod vodou

26. června 2010 v 8:11 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak jsem do toho zase spadla. Jsem oficiálně pokřtěný pravý nefalšovaný vodák vltavský. Bylo nádherně, skvěle, báječně, dochází mi superlativy. Udělali ze mně háčka (pro neznalé je to ten, co sedí vpředu v lodi a opéká si dekolt, zatímco zadák kormidluje a maká). Dostala jsem perfektního parťáka, který byl na vodě asi po stoprvé a znal každou vlnku, kámen, zatáčku a hospodu.

První den byla neskutečná zima. Stála jsem na břehu řeky, poprchávalo mi na hlavu, klepala jsem se jako ratlík a dívala se na tu hloubku, do které nejspíš brzy zahučím. Nebylo mi z toho dobře. Vysvětlili mi, jak si sednout do lodi, abych nás nepřevrhla a udržela si jakous takous stabilitu. Naučili mě jak vzít pádlo do ruky, kdy zabrat a kdy nechat zadáka kormidlovat. Byla jsem poučena, že musím hlásit kameny ve vodě, a že když sjíždíme splav, držím pádlo nahoru, nic nedělám a hlavně SE NECHYTÁM LODI!!! Podtrženo s vykřičníkem. Ten den jsme se necvakli.

Druhý den (naštěstí nás ráno ze stanu vytáhlo sluníčko) jsem dostala příležitost ukázat, co jsem se včera naučila. Můj zadák R. mi dal opravdu pečlivý výcvik, jelikož před námi byly 4 jezy a evidentně ve mě moc nevěřil. Trénink spočíval v tom, že se R. postavil a rozhoupal loďku, výborně se u toho bavil mou hrůzou a mezi pochechtáváním mě upozorňoval, že pokud se chytím okrajů, přerazí mi pádlem ruce. Měl úspěch. Šlajsna nešlajsna, na světě není síla, která by mě donutila pustit pádlo a držet se lodi. Všechny jezy jsme sjeli dokonce s velkou parádou a zůstali jsme jedinou suchou posádkou.

Třetí poslední den jsme strávili víceméně na jednom místě, protože bylo naplánováno jen pár kilometrů a řeka nás nesla sama docela slušnou rychlostí. Je to vodácký kemp kousek za Českým Krumlovem, kde pečou ty nejlepší pšeničné placky na světě. Nemohla jsem přestat jíst. Když jsme odpoledne dojeli do cíle plavby, největší šprýmaři si neodpustili můj křest. Dostala jsem pádlem přes zadek a pak jsem letěla. Voda byla teplá, dopadla jsem do měkkého bahna a tak i tento poslední počin se povedl.

Vypili jsme neskutečné množství rumu a Coly, přesto jsme zůstali střízliví a chodili spát vychovaně o půlnoci.
Ráno po odražení od břehu se vždycky našel někdo, kdo zařval "souloď!", my háčkové jsme se vzájemně pochytali a tím pro daný den naše práce skončila. Tímto způsobem jsme i sjeli jez v Krumlově, myslím, že ještě nikdo do něj nenacpal 5 lodí najednou.
Naučila jsem se, že do stanu u vody se VŽDYCKY nosí karimatka, nebo aspoň spacák, který snese nižší teploty než 2°C.
Bylo krásně, spálila jsem si kolena. Poprvé v životě.
Zjistila jsem, že po některých lidech se mi bude už navždycky stýskat.
A pochopila jsem, že mám vzpomínky, které mi nikdy nikdo nevezme.

O tělocviku a o miminkách

13. června 2010 v 17:43 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V jednom mém oblíbeném sitcomu zazněla věta: "Jsem počítač s IQ 6000. To je stejně jako má 6000 učitelů tělocviku." Dle mého je to pravda. Má profese nekompromisně vyžaduje, abych jednou až dvakrát ročně vytáhla tenisky a šla si vyplivat plíce při běhu na dvanáct minut a natáhla si všechny břišní svaly, i ty, o kterých jsem donedávna nevěděla, že je vůbec mám, při disciplíně "kdo stihne udělat víc sed-lehů za 2 minuty". Jmenuje se to Profesní přezkoušení z tělocviku a bedlivým okem na nás přitom dohlíží dva až tři tělocvikáři. Kdybych měla práci, jejíž vpodstatě jedinou náplní je hlídat partu zlenivělých cvičenců, asi by mi mozek taky brzy zdegeneroval. Tahle legrace mě čeká příští týden. Sice mám letos výhodu tréningu v mém nově oblíbeném koníčku běhat-a-běhat-daleko-a-dlouho, tudíž si letos své prokouřené plíce nejspíš nechám v hrudním koši, ale už 14 dní se snažím přinutit povolené bříško vyplodit příslušný počet cviků v daném limitu bez toho, abych se poblinkala. J. ze mě má škodolibou legraci, neboť ON to letos vyřešil, ON se teď v tom horku namáhat nebude a zkusí to na podzim. ON je totiž narozdíl ode mne inteligentní, a jestliže mu dávají pravidla hry vybrat běh nebo plavání, půjde se raději zrekreovat do bazénu, už proto, že v mládí závodně plaval a dodnes z toho těží. Někdy ho fakt nemám ráda.

V rámci nácviku na onu velkou akci jsem si zakázala mé večerní poklusávání na příštích pár dnů, aby se nohy uklidnily a pak podaly patřičný výkon. Jak jsem očekávala, dostavil se absťák. Dobrá, když ne do tepláků, tedy alespoň na kolo. Dnes jsem se donutila, vstala o 2 hodiny dřív než obvykle, natáhla na nohy nově zakoupené cyklistické elasťáky s luxusní vycpávkou na inkriminovaných místech, sedla na kůň a dojela do práce celých 17 kilometrů. Jsem hvězda. Teď jen dostat se zpátky. Venku je pod mrakem, vypadá to, že bude pršet a je zima. Osud.

Aby toho sportování na mě nebylo málo, nechala jsem se přemluvit (bože, co mě to jen napadlo) na kolektivní výlet loďkou po Vltavě. Za týden. Nikdy jsem na tom neseděla. Neumím vzít do ruky pádlo a nemám boty, do kterých mi může natéct. Mám stan z Tesca, ve který pevně věřím, že mi snad poskytne trochu přístřeší, i kdybych se jím měla jen přikrýt, když nebudu schopná jej složit. Mám totiž obě ruce levé. Jen doufám, že utopím co nejmenší počet lidí, kteří budou té ochoty a vezmou si mě do páru.

A do toho chce J. miminko. No copak já mám čas? Copak mám sílu a energii? Dnes jsem se dozvěděla, že kamarádka, jejíž první dcera je stejně stará jako Maty čeká třetí dítě. Jak ona to sakra dělá? Moc si naši malou Marit přeju. I jméno jsme už princezně vybrali, tolik se na ni s J. těšíme. Ale fakt teď nemám na těhotenství náladu. Přibrat 20kg, vzdát se kola, běhu, snowboardu, shánět výbavičku, páč po juniorovi máme všechno modré a proužkované a to bych své malé princezně nemohla udělat. Prostě teď ne. Jindy. Možná napřesrok, pokud se v mé blonďaté hlavičce nevylíhne myšlenka na nějaký nový a zajímavý sport, kupříkladu bezmotorové létání, po kterém pošilhávám už velmi, velmi dlouho. Musím doma J. připomenout, ať mě nepouští k žádnému sportovnímu letišti, jinak se naší holčičky asi nikdy nedočkáme a z Matýska bude rozmazlený jedináček, jehož matka je furt někde ve vzduchu.