Září 2010

Jeden víkend v životě Prdlé Prvomatky

29. září 2010 v 17:55 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V sobotu ráno jsem se probudila a vzpomněla si, že jsou Vánoce a já nemám koupenou rybu a nazdobený stromeček. Rychle jsem situaci napravila, narychlo k tomu přikoupila pár dárků (každý rok si slibuju, že LETOS začnu s nákupy už v srpnu, abych měla do prosince vše hotové a každý rok 23.12. hystericky běhám po vyprodaných obchodech) a Vánoce se nakonec vyvedly.

Před obědem mě napadlo, že bych se mohla naučit jezdit na snowboardu a asi tak kolem jedenácté jsem si vykoledovala svou první zlomenou kost. Když mi odpoledne sádru sundali, zjistila jsem, že se udělalo tak teplo, že bych možná zimní sporty mohla vyměnit za ty vodní. Naučila jsem se jak sjíždět řeku v malé vratké lodičce. Vltava byla teplá a modrá, po sněhu ani památky. Mezitím se mi někam poděly Velikonoce. Prostě kolem mě profrčely. Možná, že mě někdo lehce plácl pomlázkou přes zadek, jen tak letmo.

Sedla jsem na kolo a projela skrz na skrz střední Čechy. Krajina kolem ubíhala, všechno kvetlo a nádherně vonělo a já si to děsně užívala. K večeru jsem namazala své od slunce spálené tělo Pantenolem a šla si lehnout s otevřenými všemi okny a dveřmi, páč vedro začalo být nesnesitelné. V noci naštěstí přišla bouřka, začalo pršet a dost se ochladilo.

Když jsem se ráno probudila, na poli před okny se válela těžká podzimní mlha a chodníky byly posypané listím. Napadlo, mě, že léto skončilo a my pořádně nikde nebyli. Přišlo mi to líto, a tak jsem se svěřila kamarádce, že bych chtěla někam vyrazit. "Ano, začátkem ledna jedeme na hory. Opraš prkno."

Teď je odpoledne a začíná se stmívat. Nemám nakoupené dárky a musím zajít do sklepa pro vánoční ozdoby, abych zase nemusela strojit stromeček na poslední chvíli.

Někdy mi připadá, že ten čas tak strašně letí...

Stephen Clarke

28. září 2010 v 17:54 | Prdlá Prvomatka |  Ex libris
... Zabočil jsem z hlavního tahu do boční uličky, ulevilo se mi, že jsem unikl pokušení, a v tom jsem dostal smyk na té nejtitánštější psí hromádce, ačkoli se tyčila přímo uprostřed ulice a vysloveně na mé sexem otupělé smysly řvala: "Tady jsem!"
Jak jsem ji mohl přehlédnout?
Uslyšel jsem smích. Ve dveřích o pár metrů dál stála prostitutka dobře po padesátce, která vypadla jako vosková figurína Marilyn Monreové v muzeu Madame Tussaudové dvě hodiny po fatálním výpadku klimatizace.

... Dalším droboučkým problémem bylo, že k bytu patřil turecký hajzlík typu "sere-mandlé-vestojé"; ten hajzlík byl na chodbě a dělilo se o něj dalších osm romantických mansard, přičemž v jedné z nich podle všeho bydlel slepec trpící chronickou úplavicí

... Zdálo se, že ani Jeanu-Mariemu to plýtvání časem nevadí. Dokonce se k nim přidal, když sklouzli do francouzštiny, a konec debaty ocenil téměř eroticky uspokojeným vzdychem. Nasloucháním vlastnímu řečnění, pomyslel jsem si, jsou s to dosáhnout orgasmu výhradně Francouzi. Orální autoerotika. Verbální sebekuřba.

...A zase jsem měl kuchyňku, což bude legrace, protože už dlouho nikdo neochutnal moje známé těstoviny s překvapením (kde překvapení spočívalo v tom, že jsem zapomněl při vaření těstovin osolit vodu).

...
" Co jste si včera dala k večeři, Sylvie?"
"Krep."
"To myslíte crèpes? Palačinky?"
"Ano. Padla na činky."
Nejtěžší ze všeho bylo nerozesmát se.
"Aha. Philipe, četl jste poslední dobou knížku od nějakého anglického autora?"
"Ano. Otfor síta."
"Eee... od Forsytha? A kterou?"
"Den prošukala."
                                                                   
               
                                                                                Merde! Rok v Paříži



Když má chlap rýmičku

27. září 2010 v 11:21 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ano. Tato těžká a neléčitelná nemoc navštívila mou drahou polovičku. V pátek přijel dřív z práce a s dutým huhňáním, že je mu strašdě špatdě, bolí ho hlava, kašle a debůže dýchat, ulehl do peřin. Jako správná pečující žena jsem uvařila čajíček, doběhla do lékárny pro igelitku léků a doma zařídila klid a ticho. Večer se J. vypotácel z ložnice, že by možná i něco malého snědl. Opatrně otevřel dveře lednice a několika rychlými pohyby ji vybílil. Byla jsem moc ráda, že se mu ulevilo.

V sobotu si malinko přispal a v poledne se s náručí posmrkaných kapesníků všoural do kuchyně, že je mu lépe a co je k obědu a co budeme dneska dělat. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo vstát později než v šest už asi měsíc, jsem na něj upřela svůj unavený zrak, usadila jsem ho, že k obědu jsou šunkafleky, že já dnes vstala, několikrát nakrmila a přebalila dítě, uvařila oběd, vyprala dvě pračky, pověsila prádlo, vyžehlila mu asi 42 košil a umyla záchod, a to vše prosím do 11,30, a že JÁ už dnes nebudu dělat VŮBEC nic, možná ještě budu schopná pustit si nějaký film.

V neděli se panu nemocnému poněkud ulevilo. Z postele vyrazil dříve než včera, oblékl se, sebral klíče od auta a s větou "Jedu du Baubaxu" vypadl z bytu. Když se vrátil, zavřel se v předsíni, kde stojí naše obrovská fantastická vestavěná skříň, které už dobře 2 měsíce nejdou zavřít dveře, a začalo mohutné vrtání, skřípání a bouchání. Začala jsem konečně hluboce litovat naše sousedy.
Ovšem, světe div se, rýmička nerýmička, po asi šesti hodinách usilovného rachotu mě zpocený J. zavedl ke skříni a hrdě popojížděl dveřmi tam a zpět. Je to šikula.

Dnes už je J. zdráv a v plné síle. Jenže já potřebuju přimontovat poličku v koupelně a spravit kapající kohoutek v kuchyni. Musím doma udělat opravdu velký průvan.

Zprávy pozitivní, dobré až k slzám

26. září 2010 v 17:51 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Matěj se evidentně rozhodl utéct z domu. Nedivím se mu. Já, kdybych měla takové rodiče, prořvala bych se do kojeňáku 3 dny po narození.

Pracuje na svém útěku usilovně a pečlivě. Před čtrnácti dny použil svého otce coby žebřík, aby se mohl postavit, po týdnu zjistil, že stejně tak dobře poslouží postranice u postýlky, dnes vykoumal další zlepšovák. Jestli to takhle půjde dál, začátkem října udělá první samostatný krok, v listopadu natrénuje rychlou chůzi a počítám na Vánoce je z domu. Budu mu muset prohledat pokoj, jestli někde nemá poschovávané přesnídávky a zásobu čistých plen.

Dnes jsem se vrátila unavená z práce, přebrala Matyho od jeho kmotry, která pečlivě hlídala a křivila si páteř nezvyklá tíze mého miláčka. Když odcházela, bylo vidět, že se jí ulevilo. Vůbec se jí nedivím, někdy bych odtud chtěla taky jen tak odejít a trošku se narovnat. Vrhla jsem se na přípravu oběda. V televizi stupidní sitkom, před "kouzelnou bedýnkou" Matýsek tak blízko, že se divím, že ještě vidí a nešilhá, před sebou jsem v dálce tušila naději na klidné nedělní odpoledne, prostě veget. Strouhám si takhle mrkvičku, pečlivě se soustředíce, jelikož jakkoli tupý nůž v mých nešikovných rukou mi může způsobit hluboké řezné rány, ne-li smrtelné zranění, a najednou za sebou slyším povyk. Byť dítě (ještě stále a pořád, jednou z toho zešedivím) neumí pronést jediné kloudné slovo, znělo to jako "Mami! Mami koukej! Podívej co já umííííííím!" Ohlédla jsem se za výskotem a krve by se ve mě nedořezal. Matýsek s úsměvem od ucha k uchu stál před gaučem, ležérně se pohupujíce v bocích a decentně přešlapujíce z nožky na nožku. U gauče, který je celý potažený klouzavým plyšem a nemá na sobě jedinou hranu, za kterou by se dítě mohlo zvednout. No potěškoště!

Jistěže jsem projevila náležitě radost, výskala jsem s ním, objímala ho a pěla slova chvály, ale zároveň mi zatrnulo. Rozhlédla jsem se po našem obýváku novýma očima a zjistila, že Matymu je tak nebezpečný, že Kábul je proti němu přístav klidu a míru. Horká káva na konferenčním stolku, knihovna z Ikey, od země do dvou metrů vyskládaná knihami, které bych rozhodně jako ribstol nepoužila, police s květinami tak nízko, že metrovému človíčkovi stačí natáhnout ruku a budu jej oprašovat od hlíny ještě týden, stůl s počítačem a klávesnicí, po jejichž (byť nechtěném) shození by J. zahrnoval hlínou mou k smrti utlučenou osůbku, a jiné další dekorativní prvky.

No nic, bude se stěhovat. Všechno o metr výš. Potřebuju spoustu houpacích sítí pevně přišroubovaných ke stropu.

Po cestě na návštěvu ke kamarádce jsem se rozhodla dobrými zprávami potěšit babičku. Tchýně (zlatíčko moje milované) mi na zdvořilostní otázku jak se má, odvětila, že moc dobře, že jí odešla pračka, nejspíš odejde kotel a přišel účet za plyn. Prý se má moc fajn. Chtěla jsem jí prosvětlit den novinkami o výkonech jejího jediného vnoučete, ale poté, co jsem popsala posledních 14 dnů se usedavě rozplakala. Prý radostí. A tak jsme jí my dva výtečníci způsobili malé nervové zhroucení.

Myslím, že další zprávy o tom, že Maťulka sám chodí, mluví a krásně maluje před ní budeme muset zatajit, nebo je podávat po lžičkách v několikaletých intervalech, aby to s ní definitivně neseklo.

Dítě konečně stojí - a sakra!

24. září 2010 v 22:07 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak jsem se již zmínila, opět nás navštívil zázrak pokroku a dítě se postavilo. Na měkkém podloží a opírajíce se o otcovo rámě, ale dokázalo to. Všichni jsme neskonale šťastní.

O víkendu jsme navštívili rodinu na Moravě. Proběhly pompézní oslavy kulatých i nekulatých narozenin (proč jsme kruci všichni narozeni během tří měsíců? Kde má jeden brát na dárky?) a došlo i na další příjemná překvapení. V sobotu večer byl Matýsek vykoupán, nakrmen a uložen do své modré cestovní postýlky. My dospělí jsme se odebrali slavit do obýváku. Po nějaké době šel J. dítě zkontrolovat, zda spí sladkým, ztlumenou televizí nerušeným spánkem (zlatý dudlík. Ten by byl úplně potichu) a s potutelným úsměvem na rtu mě povolal do ložnice. "No, jen  se pojď podívat, matko!" Maty stál v posteli, pevně se držel látkových okrajů, nejistě přešlapoval a křenil se od ucha k uchu. Spadla mi čelist. Fantazie! Bomba! Super! Začali jsme tančit indiánské poděkování za déšť a vykřikovali jsme slova chvály.

Až dlouho poté co jsme se všichni (včetně babičky, dědy, tety a její kamarádky) uklidnili, mi došlo, že "Houstone, máme problém". Dítě je na postýlku už dost vysoké a těžké, nebude pro něj problém přes okraj přepadnout nebo se tak dlouho držíce se okraje houpat, až to celé zvrhne. Musíme něco sehnat. Přilepili jsme se k internetu a začali usilovně hledat nový, nejlépe velmi levný a vysoce kvalitní kus nábytku. Na dotaz "dětská postel se zábranou" nám strýček Google vyplivl mnoho odpovědí, ne všechny odkazy byly použitelné. Cenová nabídka 33 000 se nám zdála příliš, dodací lhůta 7 týdnů až moc. Některé firmy jsme oslovili dotazem, zda lze postýlku upravit tak a tak nebo dodat v jiném dekoru. Většinou se neozvaly. Rozhodli jsme se vyrazit do víru velkoměsta a zkusit renomované firmy obchodující s nábytkem.

Hned v pondělí jsme si s J. dali sraz na okraji Prahy a namířili si to do Stodůlek. Jelikož jsme Ikeu odepsali jako první (příliš nízká zábrana), nechali jsme se zlákat "tatata reklamou". Prodejna je velmi lehce dostupná, parkovacího místa habakuk (už to nás mělo upozornit), ale výběr poněkud chabý. Po sedmém kolečku v dětském oddělení, kdy mé opodpatkované nožičky křičely po pár minutách klidu, jsme se konečně rozhoupali pro jeden díl z patrové postele, sice v bílém, ale s vysokou zábranou a hlubokými šuplíky. Paní byla ochotná, nabídla nám dokonce i přírodní dekor, a že to půjdeme sepsat. V tom samém okamžiku spadl systém. Příjemný hlas z reproduktorů sice hlásal, že došlo k menšímu výpadku a že se omlouvají, ale nám začala docházet trpělivost. Pohár přetekl ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že dodací doba je 9 týdnů. Poděkovali jsme a vypadli.

Po cestě domů jsem se J. optala, zda by se mnou ještě nenavštívil malou místní prodejnu v našem městečku. Že jsem kdysi viděla leták, na němž byla postel, která vpodstatě splňuje všechny naše požadavky. Souhlasil a dobře udělal. Jen ji v obchodě zahlédl, nadšeně zakřičel "To je ono! Sem jsme měli jet hned, ne se courat Prahou!" A bylo. Zaplatili jsme zálohu, J. si vybral ještě několik polštářů v poněkud vykřičených odstínech, prý "aby to bylo veselejší" (říkám jim barevný cirkus, a žiju v hrůze, že v takovém duhovém pelechu Maty nebude chtít spát) a začali jsme se těšit, že za 14 dní, maximálně tři týdny nám nastane nádherné období plné hrůzy z toho, že robátko nepochopí, k čemu zábrana slouží a bude si systematicky otloukat tělo o podlahu.

Matce přírodě, Prozřetelnosti, Bohu, autopatii i homeopatii jsem neskonale vděčná za pokroky našeho Matýska, ale do háje zelenýho, jak se s tím mám vyrovnat a nebát se usnout?

Kam čert nemůže, nastrčí naši rodinu

12. září 2010 v 20:03 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Včera jsme zapli televizi a vidíme velmi zajímavou reklamu. Na pražský okruh. Bude se otevírat. Hurá! Budeme po něm moci jezdit autem. Hurá! Cesta na Moravu se zkrátí skoro o hodinu. Hurá! Slavnostní otevření je příští víkend. A doprčic! To tu nebudeme. Budeme na VELKÉ kulaté rodinné oslavě, kam pojedeme v pátek před otevřením a odkud se budeme vracet v neděli, taktéž před otevřením. Nemluvě o tom, že od té doby, co jsme se na internetu dočetli, že tam řádí "inlajňáci", sníme o tom, se k nim přidat.
Naše fantazie ovšem nezná mezí. Už nevím, kterého zvrhlíka to napadlo (nejspíš Máťu. Zatímco nemluví, dá se na něj svést spousta věcí.), ale oba jsme se shodli, že se prostě po nové pražské dálnici musíme projít.

Dnes odpoledne jsme se všichni kolektivně naskládali do auta, nezapomínaje kočárek, náhradní plenky, sváču a hlavně foťák(!!!) a vyrazili jsme k městské části, která je prý pro dané procházky nejlepším výchozím bodem. Když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že jediný způsob jak zaparkovat je v zákazu vjezdu. Nu což. Za tu pokutu nám to stojí, rozhodli jsme a J. odhodlaně zacouval na staveniště.

Vybalili jsme se, "očíhli" situaci, zda je bezpečno a v blízkosti se nepohybují přátelé s majáčkem a stylem jakobynic jsme se vydali po nájezdu nahoru na novostavbu. A fotili jsme. Já fotila. Neustále. Tuhle příležitost už nikdy v životě mít nebudeme. Nahoře bylo krásně. Betonový zázrak hlavního města voněl čerstvým asfaltem, slunce nás opékalo, nikde ani živáčka, klid a ticho.

Vzájemně jsme si všichni zapózovali a pomalinku zamířili k odchodu, když tu u nás zastavila dodávka. A sakra! Naše mozky začaly vysokými obrátkami vymýšlet výmluvy, jak jsme se sem dostali a co tu vyvádíme. Z okénka se vyklonil mladík s ne zcela čistou češtinou. Žvýkal rohlík a ptal se: "Vy chóčetě vyfotit?" křenil se od ucha k uchu. "No jasně!" Ochotně vystoupil a několikrát na nás zmáčkl spoušť.
Zázrak byl dokonán.

Pomalu jsme sešli zpátky k autu a rychlostí blesku z místa činu zmizeli. Příští příležitost dostaneme, až se bude okruh bourat. Tak za padesát až sto let. A už dnes oba víme, že jestli udržíme foťák v rukou, budeme tam.
dálnice

Jeden krásný den

3. září 2010 v 22:13 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnes byl opravdu krásný, nádherný, fantastický den, dochází mi superlativy.

Krásné bylo už ráno, kdy J. nemusel vstát a jít do práce. Sice jsem musela z postele já a to dost brzy, abych vypravila naše robátko do školky, ale nevadilo mi to, páč jsem doufala, že až se vrátím, bude stát na kuchyňské lince můj oblíbený hrneček s kávou a vedle něj snad možná i snídaně. Doufat jsem mohla. Nic takového se nekonalo, J. spal jako dřevíčko, ale sen to byl krásný.

Následovalo krásné odpoledne, kdy se vdala kamarádka T. Byla krásná nevěsta, měla moc krásné šaty a vůbec to bylo "moc príma" jak by řekl můj oblíbený hrdina, malý Mikuláš.

Pokračovali jsme krásným shoppingem (nikdy nekončící nákupy v mém oblíbeném obchodním centru), kde se J. překvapivě projevil jako módní guru s vybraným vkusem a byl povýšen na mou "nakupovací kamarádku". Byl neúnavný, do kabinek přinášel stále zajímavější kusy a kritizoval velmi milým způsobem "No, je to moc pěkný, ale..." (volně přeloženo: bože, ženská, ty máš ale ránu!) Mám ho moc ráda a kdykoliv bude ochoten, zapojím ho do svých výletů "utrať-co-můžeš-dokud-jsou-na-účtu-peníze".

Třešničkou na dortu byl krásný večer, kdy jsem se přilepila k PC (pro změnu. Co jsem objevila hračky jako HTML, CSS a webdesign, nejraději bych tu i jedla a spala) a najednou mě J. upozornil, abych sledovala dítě, které něco provádělo na pohovce vedle něj. Zaostřila jsem svůj monitorem zdeformovaný zrak a pozorovala, jak se Maty SÁM a BEZ POMOCI, pomalu ale jistě staví na své malé nožky. Ruce opřené o opěradlo, jeden loket zaklesnutý J. do ramene a s náležitým hekáním a funěním se opravdu POPRVÉ v životě POSTAVIL na vlastní nohy.
Ukápla mi slza.

Jak říkám. Dnešek byl krásný. Doufám, že si ho budu pamatovat hodně, hodně dlouho, nejlépe navždy.

Děkuji, princezno

2. září 2010 v 15:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnes jsem dostala nádherné pohlazení dušičky. Po všech zamračených zamyšlených pohledech dospělých mi vykouzlila na rtech široký úsměv od ucha k uchu osmiletá holka.

Vezla jsem Matyho v Chariotu na poštu a proti nám po chodníku šlo blonďaté děvčátko s modrým sešitem, který svírala oběma rukama. Vypadá to, že to byl moc důležitý sešit. Celou dobu se zamyšleně mračila. Když došla až k nám, vrásky mezi očima se jí vyhladily a na tváři se jí udělaly ďolíčky: "Vy máte krásné miminko!"
"Už to není miminko," usmála jsem se."Je to velký kluk"
"A kolik mu je?"
"Tři. Skoro čtyři."
"A proč se tak velký kluk ještě vozí v kočárku?"
"Nechce chodit, je línej."
"To máte ale moc hezkej kočárek."
"Děkuju"
"Ten je asi pro velký, co?"
"Hm"
"A asi bude i o moc dražší než obyčejný kočárky."
"To teda jo."

"Jééé, on si cucá prst!"
Prokrčila jsem rameny.
"Umí mluvit?"
"Ne."
"Proč?"
"To nikdo neví."
"Jemu se něco stalo?"
"Nevím. Možná. Ještě když byl v bříšku."
"On je postižený?"
"Ano."
"Chodí do školky?"
"Ano, támhle do Zvonku."
"Tady je škola pro postižený. Korálek."
"Ano, já vím, tam bude později chodit taky"

"Stejně je krásnej, naschledanou"

Vyměnila jsem si s ní pár slov, téměř jistě na nás po pár krocích zapomněla, ale já ji budu mít v paměti ještě moc a moc dlouho. Tak klidný, jednoduchý a nekomplikovaný rozhovor na téma postižení mého syna jsem snad v životě nezažila.
Děkuji, malá slečno.