Listopad 2010

O cestování aneb Neviditelná

19. listopadu 2010 v 10:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Přibližně tak obden u nás probíhá poklidná výměna názorů:
"Zítra potřebuju auto"
"Tos mi měla říct dřív, zítra vezu kolegu."
"Ale já nemám jak se dostat z práce."
"Jezdí MHD."
"Potřebuju ještě na nákupy."
"Jezdí MHD."
"A jak se dostanu z obchodního centra?"
"Sakra, jede ti autobus!"

Abych J. nekřivdila, tohle je extrémní situace, kdy měl náročný den v práci, doma nic k jídlu a Matýsek je protivný. Většinou boj o klíče vyhrávám já. Ale jelikož jsem ženská tolerantní a ohleduplná a pokud to situace a mé unavené paže a nohy vysloveně nevyžadují, přenechávám vozidlo partnerovi a sama, nebo ve třech (já, Maty a kočárek) se vydávám na cesty. Nejčastěji do hlavního města.

Hlavní město je na invalidy celkem slušně zařízeno. Na polovině zastávek metra jsou výtahy, nebo jezdící schody, na které platí přísný zákaz vstupu s kočárkem, jenž je všemi matkami sveřepě ignorován, anebo ochotní cestující, kteří pomohou kočárek vynést / snést. Pokud to nejsou cizinci. Byla jsem i odmítavě odmávnuta s anglickým doprovodným textem "nemám drobné". Moje chyba.
Poněkud zarážející se mi zdá fakt, že dva z uzlů, kde se kříží trasy a jsou tedy hojně využívány, pojem jako eskalátor či výtah neznají. Já problém nemám. Popadnu golfky s dítětem, hluboce se nadechnu, hlasitě odfouknu a počkám, až si toho okolo procházející student všimne a nabídne mi pomoc. Ovšem jak tu dělají dospělí na vozíčku, to je mi záhadou.

Maťulka z výše uvedených důvodů pražské metro moc nemusí. Buď s ním třesu po schodech, nebo na něj děsně fouká v chodbách, které díky konstrukci celého systémů fungují jako obrovský difuzor, nebo ho cpu do smrdícího počůraného výtahu, kde přes noc spí bezďáci a tlačítka mačkám přes rukáv bundy a vlhčený kapesníček. Ve vlaku se chce dívat z okna a vidí tmu, v lepším případě dráty přibité ke zdi. Když je špička a lidí moc, ohleduplně se v kočárku posouvá do strany, kdyby opravdu některý z cestujících neudržel rovnováhu a tlak davu a spadl mu dovnitř.

A moc roztomilí jsou revizoři. Tedy většina z nich. I když jsem osoba poctivá a jízdenku si kupuju, většinou mámu s kočárkem nevidí. Moc milé, děkuji.

Co pražská integrovaná doprava zavedla koupi lístků přes sms, těším se na okamžik, kdy se konečně nějakému kontrolorovi pochlubím, jak jsem šikovná. Je to velmi jednoduché. S patřičným časovým předstihem (ve špičce i čtvrt hodiny) před nástupem do metra / tramvaje / autobusu odešlu sms na centrálu a ta mi obratem (to je ta čtvrthodina prodlení) pošle zprávu, že jsem hrdým vlastníkem lístku a smím cestovat. Ze začátku jsem měla tu drzost, že jsem na potvrzovací sms nepočkala a klidně vyrazila, ovšem pak jsem se dozvěděla, že to, že mám jízdenku objednanou kdesi v éteru, která musí každou chvíli dorazit, žádného revizora nezajímá. Nemáš, zaplať. Takže když zapomenu, stojím na zastávce ve větru a dešti, nechávám si ujíždět jeden spoj za druhým a čekám, až mi v kapse pípne mobil. Že já se na to nevykašlu....

Posledně jsem potřebovala jet jen několik zastávek a bylo mi líto té hromady peněz co dám za jízdenku. Ale jelikož jsem asi za hodinu měla v plánu utratit větší hromadu za parádu, řekla jsem si, že mi to za to nestojí, a co ušetřím na pokutě, můžu vrazit do hadříků. Poslala jsem sms, počkala na odpověď a nastoupila. Už ve dveřích jsem ho poznala. Některým to prostě kouká z očí. Dotelefonoval, počkal až se rozjedeme a pátravým zrakem sjel potencionální černé pasažéry. Na mě se usmál. "Moc se nesměj, já lístek mám, heč!" pomyslela jsem si. Usadila jsem se, místa bylo naštěstí dost a cestujících málo, nachystala si telefon, že se teda po tolika letech konečně pochlubím a čekala. Pánové byli sehraná dvojka, naprosto beze slov se vrhli každý do své poloviny vozu. A já tam najednou nebyla. Prošel kolem mě, placku v kapse, zkontroloval babičku za mnou a němce s kufry přede mnou a mě normálně drze vynechal. Mé zklamání bylo obrovské. Proto ten úsměv, jako profesionál bezpečně poznal, že se nebojím a určitě mám v kapse lítačku na minimálně 3 roky dopředu. Kruciš. Blbý psychologický školení.

Nic se nedá dělat. Doma před zrcadlem natrénuju provinilý výraz v kombinaci s vyhýbavým pohledem a jednou to vyjde.

Na houpačce

8. listopadu 2010 v 13:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ne, tenhle článek není o tom, jak jsem Matýska posadila na houpačku a houpala ho tak dlouho, až se jeho hypotonické ručičky pustily a pak jsem ho sesbírala ze země. I když by mohl být. Zatím nám teda nespadl, ale na těch pár pokusů a navíc jen na té malé "pákové", kdy jsou potřeba minimálně 2 dopsělí, aby se synáček mohl s rozpačitým úsměvem párkrát vznést do vzduchu, nepotřebuju plácat svá játra na internetu.

Tenhle článek je velmi hlubokomyslný a filozofický. Je o životě. Jak to stojí za houby tak dlouho, že už si člověk myslí, že se to nikdy nezlepší, a pak se to totálně podělá. Jeden si myslí, že padl na úplné dno a teď už může být jenom líp a ouha, z onoho dna se stala větévka na půli cesty. Ne, nemám depku na téma "jsem ubohá matka v domácnosti s handicapovaným dítětem a ignorujícím mužským", jen jsem měla poslední týden opravdu pocit, že se mi z toho houpání zatočí hlava. Je zajímavé, jak některá zpráva člověku vezme úsměv a na nebe přitáhnou šedé mraky a pak najednou vychází slunce a jeden by běhal, poskakoval, pískal si a vůbec se choval jako idiot.

Tak popořadě:
- stát řekl, že dá Matýskovi vyšší kapesné (hurá)
- opravář v autoopravně vyčíslil náklady na Arthura (a kruci)
- J. zhubl 8kg (hurá)
- psali z Motola, že chtějí, abychom se na týden, dva stavili, že mají pro Maťulku takovou hezkou sadičku vyšetření. Nenávidím to tam. J. to tam nenávidí. Pochybuju, že se tam Matymu líbí. (a kruci a kruci)
- kamarádka K. za nás obě složila zálohu na zimní lyžovačku a potvrdila naši účast (hurá)
- řekla mi, kolik to celé bude stát (a kruci)
- dostala jsem nabídku na práci (hurá)
- stát sice kapesné slíbil, leč neposlal. Arthur se spravovat nebude a co hůř, nedostane v dohledné době zimní papučky (a kruci)
- dozvěděla jsem se, že naše firma zavírá krám (a kruci)
- dlouho, dlouho vyhlédnutou zimní bundu už nemají (a kruci)

- a jedno definitivní hurá na konec: zkoušku z francouzštiny jsem udělala. Tímto oficiálně oznamuji, že jsem chytrá jako opice!!!

Chobotnice aneb učíme se plavat

4. listopadu 2010 v 15:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V rámci podpory Matýskova rozvoje jsem si na sebe upletla bič. Kvalitní, festovní sebetryznu. Už když byl miminko, rozhodli jsme se (tento moment je důležitý: MY jsme se rozhodli, že JÁ budu s Matym chodit plavat), že naše děťátko povité do konzumního líného počítačovo-televizního světa nebude zahálet, ale už v raném věku začne sportovat. Babyclub, ve kterém se místní kojenci učí potápět není od našeho bytu daleko, stojí to sice nekřesťanské peníze, ale co bychom pro našeho broučka neudělali.

Dokud byl Matěj malý (chápej nevážil více než 10kg), byla to legrace a zábava. Jednou týdně jsme opustili šeď našeho bytu a vyrazili si zacákat. Vzhledem k jeho hypotonii byl ve vodě šťastný jako blecha. Jeho tělíčko brázdilo hladinu malého bazénku lehce podpíráno matčinou paží, cvičitelka mu nad hlavou mávala gumovými zvířátky a já šprtala jednu říkanku za druhou. Všichni se bavili.

Jak junior rostl, dostat se do bazénu a zpět začalo být čím dál tím zajímavější. Kupříkladu minulé úterý:
Je devět ráno, čas sbalit věci. Hážu do baťůžku ručník, dětskou osušku, Matyho plavky, přebalování, pití, svačinu, sprchový gel (a dívám se, jak víčko odskakuje a růžový blivajz se rozlévá na níže uložené), vybaluji, hledám jiný batoh, opět pakuju. Můžeme. Navlékám se do plavek, které zoufale potřebuju vyměnit za nový model, ale prostě nemám čas si ho koupit. Což je poněkud zvláštní, uvážím-li, že jsem na nakupování normálně fyzicky závislá. Několik vrstev oblečení na mě, na dítě a ven.
Vycházíme z bytu, Matěj je usazen do kočárku a výtah nejde přivolat. Jelikož nás začíná trošinku tlačit čas, zoufale mačkám tlačítko v naději, že pokud ho donutím projít skrz kov, výtah se slituje a přijede. Máme kliku, po několika kouzelných formulích (sestávajících většinou ze sprostých slov) se dostáváme do přízemí.
U dveří do bazénu provedu pravidelné stíhací cvičení - kočárek sjíždějící z nájezdové rampy a zavírající se dveře, kdy nevím co držet dřív. Zachraňuje nás cvičitelka a jsme uvnitř. Parkuju, vyndávám zpocené dítě (kdo mohl tušit, že bude koncem října venku 17 stupňů?) a usazuji ho na botník. Je tu teplo a tak sundávám ze zad batoh, z obou členů výpravy bundy a čepice. A teď co? 5 metrů k šatně, jedno nechodící dítě, dvoje boty v košíku, batoh, bundy, čepice. Dle mých výpočtů je to tak na 5 rukou. Několik mi jich chybí. Batoh na záda, čepice do kapes, pod paži bundy, do jedné ruky košík, do druhé Maty. Boty holt zůstanou tam kde jsou. Zdá se, že mám vyhráno. Syn váží necelých 20kg. Ujdu 5 velmi, velmi dlouhých metrů.
V šatně svlékám potomka a usazuju ho na nočník. Úlevně vydechnu, že mám na pár minut prázdnou náruč a pomalu svlékám sebe. Zapomínám, že Matěj je už na nočník velký a potřebuje trochu pomoci. Na zemi se dělá nepěkná loužička a synátor se kření na své počůrané nohy. Rychlostí blesku likviduju havárii a snažím se uspíšit převlékací fázi, abychom byli co nejdřív ze šatny pryč.
Osprchujeme se, což dítě kvituje šťastným výskáním, které musí být slyšet až v Tescu a ze kterého ve vykachličkované místnosti jednomu praskají ušní bubínky. Jdeme konečně do vody. Maty plave krásně, spolupracuje, dokonce se naučil ručkovat podél okraje bazénu, cvičitelka ho nadšeně chválí. Musím přiznat, že některé akce jako "spadla lžička do kafíčka" a "já jsem malý šroubek (popadneme dítě za hrudník a naznačujíce šroubování ho zvedáme vysoko nad hladinu a zpět)" mi začínají způsobovat tik v očním víčku a poslední dobou je dost hodně flákám. Když se mi podaří na x-tý pokus nacpat zlatíčko do plavacího kruhu, úlevně ho odšoupnu směrem k prostředku bazénu, ať si tam dělá co chce. Aspoň chvilinku sám. Párkrát ho nechám skočit z kraje bazénu a na radu cvičitelky zkouším, co vydrží mé nervy a Matyho plíce při snaze nechat ho vyplavat ode dna svépomocí.
Půlhodina končí a my můžeme domů. Nejdřív osprchovat. Už dost unavená odnesu synátora do sprch, postavím do ohrádky a svlékám nás z plavek za pravidelného napomínání: "Drž se! Stůj! Nepouštěj se!". Ostatní maminky na mě nechápavě hledí - vždyť takhle velkému klukovi už stačí říct jednou, ne? Nestačí. Ani kdybych mu to vytetovala na ty malinké růžové prstíky. Věřte mi.
Smyjeme ze sebe chlór a já opět svádím početní boj, kdy mě dvě osušky, košík s věcmi, Maty a dvoje plavky přečíslují. Některá maminka se slituje a otvírá nám dveře.
Navlékám Matýska do mikiny a punčocháčů a počítám, na kolik cest mě vyjde přemístit všechny věci, jeho a sebe do vedlejší místnosti, kde ho chci nakrmit. Problém je, že jeho nemůžu nechat sedět na lavici, dlouho by tam nevydržel a bezpečně vím, že slézt z ní neumí. Je to jako ten úkol s kozou a zelím, kdy je má převozník převézt přes řeku, ale nesmí dohromady. Jdu nadvakrát, ostatní maminky se se mnou pokaždé loučí.
Nacpu do usínajícího Matýska banán, sebe naleju spoustou vody a jdeme domů. Ve vyhřáté místnosti nás oba komplet oblékám, dítě už takřka spící únavou a sebe brunátnou a zpocenou. Chobotnicový problém je tentokrát vyřešen, batoh i Matýska bez problému donáším do kočárku, obouvám nás a vycházíme na čerstvý vzduch.

Jedna lekce plavání trvá půl hodiny. Pouhých 30 minut. Tak jakto, že nám zabere celé dopoledne a ještě se po příchodu domů cítím, jakobych právě vlastními silami odtáhla kamion z Prahy do Prčic?
Večer se J. ptá, jak bylo na plavání. Popisuju mu naši anabázi a on po stotřicátépáté (ano, tolik jsme s Matýskem absolvovali lekcí za jeho krátký život) pronáší: "Dobře. Příště půjdu já." Asi nikoho nepřekvapí, když dodám, že na tom bazéně nikdy nebyl.