Prosinec 2010

Předsevzetí

29. prosince 2010 v 20:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Blíží se konec roku a to je ten pravý čas. Udělat předsevzetí, slíbit sobě i svému okolí nesplnitelné, zavázat se ke konání zázraků. Dobrá.

1) Přestanu kouřit. Pokus číslo 79. Šestnáctý silvestrovský. Depresivní.

2) Budu se Matýskovi víc věnovat. Je to chudinka zanedbané dítě, máma na něj kašle, ještě, že má tatínka. Musíme víc cvičit, chodit, rozvíjet. Najdu víc lékařů (číslo jedna - ortoped. Maty si chodí po vnitřní straně kotníků a fakt to není hezký pohled), léčitelů, terapeutů. Naučím to své robátko KONEČNĚ chodit.

3) Budu se víc věnovat J. Je to chudinka zanedbaný manžel, který si sám žehlí vše, kromě košil (předsevzetí č. 4 - naučit J. žehlit košile). Měla bych mu začít připravovat vysoce dietní teplé večeře, aby nechodil o půl dvanácté v noci po kuchyni, netřískal dveřmi skříněk a nestěžoval si, že má na něco chuť, možná dokonce hlad a neví na co.

5) Zcela výjimečně se nebudu snažit zhubnout. Tak tohle předsevzetí se mi moc líbí. Rok co rok zní "shodím aspoň 5 kg". Letos se musím snažit nabrat, co to dá, aby mě nedorazila chemoterapie. Takže: nezačnu běhat, nebudu se vyhýbat sladkostem, budu se cpát po páté, šesté i osmé hodině. Moc hezký.

6) Naučím se anglicky, francouzsky a německy, jak psát web, PHP, jak vyměnit olejový filtr a dolít nemrznoucí kapalinu do Arthura, jak uvařit dobrou koprovku. Budu studovat, šprtat, učit se, zacyklím své mozkové závity, až budu chytrá jako opice.

7) Budu častěji volat rodičům. Ne jednou za kvartál, ale aspoň o sobotách. Každých lichých. No, nejméně každou první sobotu v měsíci. Vyslechnu si, jak se mám teple oblíkat, hodně se šetřit a jak se starat o Máťulku a nebudu to komentovat. 

8) Prádlo z pračky vyndám HNED, jak dopere, ne po osmi hodinách, nebo druhý den, když si vzpomenu. Nebudu muset nadávat, že nic nejde vyžehlit a bude to i rychleji schnout.

9) Neumře mi ani jedna kytka. Budu je pravidelně zalévat a nebudu suché jedince používat jako výmluvu pro právě uvolněný květináč, který potřebuju pro některý z přeživších exemplářů. Nezapomenu na ibišek na chodbě, který ze zoufalství shodil skoro všechny listy a zarputile odmítá kvést už pátým rokem.

10) Neumře nikdo. Budeme držet spolu, scházet se s přáteli, budeme se mít rádi a nebudeme na sebe křičet. Dobrá. Já nebudu na nikoho křičet. Užiju si každý okamžik, ať bude jakýkoliv, páč život je příliš krátký na to, abych si dělala zbytečné vrásky. Na to jsem ještě mladá.

Štědrý den

25. prosince 2010 v 11:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Nevím, jestli to způsobila nádherná sněhová nadílka, vánoční atmosféra v obchodních domech, spící J. po službě nebo má nemoc, ale letošní vánoce se opravdu vydařily. Vládla u nás pohoda a klid.

   Ráno jsem si nechala coby invalida přinést náš letitý opelichaný umělý stromeček, obrovskou krabici s ozdobami (máme jich tolik, že se nám pomalu nevejdou do komory a já každý rok hystericky přikupuji, aby nepochybělo. J. je z toho poněkud nesvůj, ale to pro mě není překážka. Prostě každý rok jiná a zajímavější barevná kombinace a komu se to nelíbí, ať jde slavit k muslimům) a začala jsem zdobit. Toho roku červeno - stříbrně a musím se pochlubit, že moc krásně.

   Když byla hlavní dekorace dne hotová, připravila jsem oběd, jelikož Matymu těžko vysvětlíme teorii o zlatém prasátku, vykňoural by nám mozky z hlav hladem. J. sladce chrupkal, naládován cukrovím a já uvařila mé oblíbené ( a jím nenáviděné) bretaňské fazole, abychom se aspoň my dva zbývající pomněli. A nachystala jsem bramborový salát.

   Večer se má lepší polovina vyhrabala z peřin, vyspinkaná do růžova, což štědrovečerní atmosféru značně podpořilo. Jelikož nejmladšímu členovi se odpoledne nechtělo do postele, začal být už kolem páté hodiny lehounce otrávený a bylo rozhodnuto, že slavnostní večeři uspíšíme. Upekla jsem asi 2 kg lososa (kapra my neradi), nazdobila slavnostní tabuli a mohli jsme zasednout ke stolu. Dle zavedeného zvyku J. pronesl slavnostní přípitek, jehož hlavní myšlenkou bylo, aby nám chutnalo, páč ví, čeho jsem s krabicí soli a pepře schopná (semtam mi ujede ruka, ale už jsem se jako správný patlal naučila většinu jídel nastavit a naředit) a abychom se za rok zase všichni u tabule sešli. Nejlépe chodící, přičemž se významně podíval na Máťulku. Ten byl z bílého ubrusu, svíček a slavnostního porcelánu trošku nervózní, takže tatínkovu poznámku taktně přešel s rozpačitým palečkem v puse.

   Po večeři jsme se já a junior uklidili do dětského pokoje, což J. doplňoval podle zvyku jeho rodiny pohádkou o tom, že u jídla měl pocit, jakoby nám někdo chodil po balkónu a slyšel cinkat rolničky. Měla jsem dojem, jakoby mu synátor rozumněl a začal nás pozorovat zkoumavým zrakem, co že máme s tím zlodějem za lubem. Konečně z obýváku zazvonil zvoneček. Přišli jsme s Matýskem ke stromečku, pod kterým bylo nakupeno spousta dárků a začali kolektivně rozbalovat. To bylo pro našeho klučíka asi zlatým hřebem večera. Šustící lesklý papír, který směl bez jakéhokoliv omezování a peskování ze strany rodičů trhat a rozhazovat po pokoji. Největší radost mu samozřejmě udělal dárek nejmenší a koupený pouze do počtu - pískací knížka do vany.

   Nám s J. ježíšek přinesl vytouženou společenskou hru, takže když bylo po všem, otevřeli jsme lahvinku bílého, nachystali mísu cukroví a začali si hrát. Ještě povinný skypový telefonát rodičům a uložit unaveného juniora a bavili jsme se až do půlnoci.


   Nádherné svátky. Poklidné, veselé, šťastné, doplněné smskami a emaily blízkých, pohádkami v televizi a hlavně bez hysterické matky (já), která výjimečně nechtěla mít všechno pintlich, netrápilo ji, že nemá poklizeno a na nikoho nezvyšovala hlas. Doufám, že všechny další budou v tomto stylu.

PS. Málem bych zapomněla. V noci jsme dostali ještě jeden malý, ale dost důležitý a krásný dárek. Kolem deváté se nám rozplakala válenda v dětském pokoji, tak jsem si k němu šla lehnout, netušíc, jaké má trápení. Chvíli se se mnou mazlil, tulil se a bylo nám fajn, pak se mu udělal ve tváři velmi zahloubaný a soustředěný výraz a náš Matýsek naprosto jasně, cíleně a úmyslně řekl: "hamt". Úplně jsem zapomněla, že byl ošizen o svačinu a tudíž má ještě na malý přídavek po večeři nárok. Šťastná jako blecha jsem požadavek přednesla J., který nachystal malou štědrovečerní svačinu a synáček se spokojeně dojedl. Večer byl dokonalý.

Stále kupředu

23. prosince 2010 v 9:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Tenhle blog byl původně věnován Matýskovi, ale posledních pár dnů mu jej tak trošku kradu. A to není hezké, zvláště při skutečnosti, že se u nás opět dějí zázraky.

   Před několika týdny náš "léčitel" objevil na rakouském trhu homeopatika proti hexavakcíně. Je to jediná firma, která je vyrábí. Okamžitě jsme se připojili k internetu a jali se objednávat. První překážka byla jazyk. Naivně jsem si myslela, že se svou perfektní znalostí němčiny (guten tag a danke) se stránkou prostě proklikám až k frázi "dokončit objednávku", kterou určitě neomylně poznám. Chyba. Naštěstí J. vládne opravdu skvěle tímto příšerným jazykem (narodil se pár metrů od hranic, tudíž vyrůstal na německých pohádkách a později na německých erotických filmech), takže poté, co jsem svůj boj po několika hodinách vzdala, přistoupil k počítači on a za pár minut bylo hotovo. Druhá překážka byla cena. Bála jsem se poštovného, ale ouha, to co u nás stojí 70,- Kč za lahvičku, se v Rakousku pohybuje v trojmístných částkách. Opět při nás stálo štěstí v podobě dárků od rodičů (obálky jsou opravdu potěšující) a s radostí jsme ježíška utratili.

   Když zboží přišlo, já si zrovna válela faldíky v nemocnici a tak první pokusy s aplikací byly na J. Nebál se a lil do Matyho, co se do něj vešlo. Pak mi volal a ptal se, za jak dlouho uvidí výsledky. Po pravdě jsem odvětila, že nevím, ať Matýska pozoruje a píše si kdekterý jeho neobvyklý výkon. Za hodinu mi přišla MMS. Maty ležel na gauči, v jedné ruce držel láhev s pitím, ve druhé elektronickou hračku. Poprvé v životě jsem viděla svého syna, jak používá obě ruce najednou. Srdce se mi zatetelilo. Nebyl ale všem dobrým zprávám konec. Za chvíli tu byla druhá MMS s juniorem klečícím u okna a likvidujícím žaluzie. Pro vysvětlení dodávám, že až doposud Matymu dělala jemná motorika problémy. Uchopit něco do dlaně nebo do prstů a ještě to použít či zničit bylo nad jeho síly. Byla jsem absolutně šťastná. Následovaly krátké SMS s texty: "Leze po mě a snaží se vzít do ruky ovladač na televizi." "Má ovladač na televizi a žužlá ho." "Sice nechtě, ale přepíná programy." "Postavil se ze země o trubku na topení. Doufám, že nemá spálené dlaně, ale strašně se tomu řehtá." .... atd. A tak k nám Ježíšek přišel o pár týdnů dřív. 

   Po mém návratu z ozdravovny jsem dostala příležitost vidět vše na vlastní oči. Jak syn leze, staví se, ovládá svou hromadu elektronických hraček, o které dodnes nejevil valný zájem, prosedí nad nimi dlouhé minuty a opravdu uvažuje, jak sakra donutit toho plastového psa štěknout. Výborně se bavím.

   A dostal krásné nové oranžové chodítko. Zatím ho máme jen půjčené na vyzkoušení, ale další už je objednané a dorazí doufáme co nejdřív. Matýskovi se v něm zatím moc nelíbí, jelikož je opravdu vymazlené a dělá co nejmenší podíl práce. Junior si to musí oddřít sám a je s nastálou situací poněkud nespokojen. Já jsem ráda, že mu to, klukovi, chodí, a jestli si myslí, že necháme novou hračku složenou v komoře jen pro jeho modrý uslzený zrak, šeredně se plete.

   A jak se mnou? Včera jsem absolvovala CT, zda nemám metastázy. Já vím, že nemám. Na to nemusela nemocnice utrácet obrovské peníze za vyšetření, stačilo se mě zeptat. Výsledky budu mít příští úterý a jak říkám, očekávám samá pozitiva a jistoty. Večer před výkonem jsem se začala ládovat léky proti případné alergické reakci na kontrastní látku. Ráno už mi nebylo dovoleno jíst ani pít, což bylo dost ubíjející, vzhledem k tomu, že v nemocnici jsem měla být až v 10. Ale hlady jsem neumřela a dostavila se. Nejprve jsem měla vypít 0,5l oné látky, sestřička to doprovodila slovy "nemusíte všechno, jen co zvládnete." Měla jsem takovou žízeň, že bych vypila mrtvému oko, takže jsem do sebe na jeden zátah obrátila celý obsah plastového kelímku. Poté mi do ruky napíchli kanylu, aby toho radioaktivního svinstva do mě mohli nalít ještě víc a položili mě do přístroje. Začala jsem je bavit pálenými otázkami, které mi před odchodem do ordinace nadiktoval J.: Co znamená zkratka CT? Jaký je rozdíl oproti magnetické rezonanci? Na jakém principu to pracuje? Otázky mi sice byly s úsměvem zodpovězeny, ale byla jsem označena za nechutně zvědavou pacientku a zdravotní bratr vyjádřil naději, že už se se mnou nebude muset setkat. Opáčila jsem, že jsem na tom stejně a doufám, že už to nebudu muset absolvovat. Celá procedura trvala jen pár minut, ale pěkně se mi z ní zamotala hlava. Pomalu jsem nebyla schopná vstát a obléct se. Na rtech mi zůstal permanentní úsměv a nebyla jsem schopná jít rovně. Prostě jako na tripu po kvalitním jointu. Nahlásila jsem to sestře, uculujíce se do rukávu a ta mě předala J., se slovy, že se mi "neudělalo nejlíp" a ať si mě pohlídá. Ten se na mě výborně bavil a zmínil se, že pokud bude celá má léčba v podobném duchu, začne mi tu rakovinu závidět.

Vánoce, vánoce přicházejí

21. prosince 2010 v 10:24 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Tak konečně o těch vánocích. Každý rok jsou to u nás svátky malinko hektické, spousta spěchu kolem úklidu, nákupu dárků, návštěvy příbuzných, pečení.... , letos, aby to bylo zajímavější, jsme malinko přidali na tempu. Shodou okolností jsme měli na přípravu necelý týden. Vše v jednom během 4 dnů. Když říkám JSME, myslím tím, že JÁ dokupuju dárky, uklízím, zdobím, peču a organizuju. J. se ochotně stará o důležitější věci, jako je světový mír, deštné pralesy a program v televizi.

   Jelikož tentokrát jsme neměli v plánu nikam cestovat, měli jsme svátky strávit víceméně pracovně, odpadla nutnost poskládat půlku bytu do dvou kufrů a nacpat do auta asi o 50kg víc, než snese. Ovšem, objevil se jiný problém. Během dvou dnů nakoupit dárky pro 20 lidí, roztřídit, zabalit, najít dost velké krabice, do kterých by se ta paráda vešla, požádat českou poštu, zda by nebyla tak laskavá a nedoručila je do nejodlehlejších koutů naší malé země a to nejlépe do hodiny. Strávila jsem nad tím jeden celý den. 10 příjemných hodin oblepená lepící páskou, s nůžkami nemilosrdně stříhajícími vánoční papír, ubrus a mé nešikovné prsty, se skleničkou vaječňáku v pohotovostní poloze. Povedlo se. Touhle dobou jsou dárky někde na zavátých dálnicích nebo na kolejích se zmrzlými výhybkami. Budu jim držet palce, aby dorazily včas a vcelku.

   O úklidu se tady vážně hovořit nedá. Okna jsem vzdala hned ze začátku, a aby to nebylo tak hrozné, překryla jsem stopy po dětských rukách a čokoládě vánočními dekoracemi. Závěsy a záclony prát odmítám, zaprvé bych je ani nesundala, ani nepověsila, za druhé si odmítám připustit myšlenku, že se na ně práší a oblékat si je nebudu. Konečně - Ježíšek se narodil ve chlévě, budu se snažit, aby se mu u nás líbilo.

   Pečení je moje vášeň. Jsem průměrná kuchařka, ale co se týče pár deka cukru, mouky, jahodové marmelády a rozpálené trouby, jsem nedostižná. Pak mi to tady nechce nikdo jíst. Maty na sladké moc není a J. tvrdí, že drží dietu a potají chodí v noci na klobásky. Něco jiného je vánoční cukroví. Vyrábím ho moc ráda, jsem taková hračička - táta vždycky říkal, že kdybych tu energii dala do studia, už ze mě mohla být docentka na univerzitě. Letos jsem neměla kdy a tak mě zachránila K., která přivezla 2kg toho nejjemnějšího, nejlahodnějšího cukroví, co kdy můj mlsný jazyk ochutnal. Velmi, velmi pečlivě jsem ho schovala, aby ho ani jeden z nich neobjevil před štědrým dnem, jelikož pak by mi na dně krabice zůstaly 2 kokosové pusinky, které tu nikdo nemá rád. A aby se neřeklo, mám dnes v plánu uplácat pár včelích úlů. Jen pro čistotu svědomí, že jsem něco udělala a taky proto, že je tu všichni milujeme a budou mít životnost asi 2 hodiny.

   A pak se začnu těšit. Mám tyhle svátky moc ráda, možná víc než letní dovolenou u moře. Snažím se o tu pravou atmosféru - semtam svíčka, větvička, jmelí, celý byt voní po skořici, nervózní J., který svátky nerad a já to sveřepě ignoruju. Na Štědrý den ozdobím stromeček při melodii Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, asi 10x varuju kluky, že pokud se budou cpát tím sladkým, neuvidí večer zlaté prasátko, namíchám salát a upeču lososa (kapra tady neradi) a budu spokojená a naměkko.     

Blesk udeří klidně i dvakrát

20. prosince 2010 v 13:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Říká se, že se to nemůže stát. Dvakrát do stejného místa. Že je to fyzikálně nemožné. Nám se to stalo.

   Poprvé u nás zahřmělo někdy zjara 2007, když jsme zjistili, že náš chlapeček nedělá takové pokroky jak by měl, že za vrstevníky trochu zaostává a musíme to řešit. Myslela jsem si tehdy, že stačí pár měsíců vojtovky a jsme z toho venku. Jaký to byl ovšem omyl. Cvičili jsme, chodili po doktorech, po nemocnicích a výsledky minimální, či veškeré žádné. Obrátili jsme se na alternativní medicínu a ta řekla, že Matýskovi ublížilo očkování, že to od něj nebylo hezké, a že se pokusí udělat pro něj maximum. Fakt se snaží seč může.

   Podruhé se zablesklo letos v zimě. Vpodstatě nic netušíc o svém zdravotním stavu (semtam nějaká bolístka není nic co by stálo za pozornost a hlavně nic co by mě odradilo od mé lásky ke snowboardu) jsem si vyrazila na hory a odtamtud rovnou do nemocnice. Tam se mi lékaři pokusili nejprve zachránit život (povedlo se, děkuji) a pak schopnost mít děti (se stejným výsledkem, asi se v té škole fakt něco naučili). Prý mi rozřízli břicho, vyndali vaječník, slepé střevo, které to sice nepotřebovalo, ale když už byli vevnitř, proč za sebou nechávat zbytečnosti, že, dále cystu a nádor. Celý týden mě nechali v blažené nevědomosti a den před propuštěním mi byla sdělena zpráva, že ten hnus fialovej byl a vlastně stále je životu nebezpečný. Že nezáleží na tom, že jsem mladá, že až na pár výjimek žiju zdravě, sportuju a vůbec se o své ještě neopotřebované tělo starám, že jsem máma malého kluka, který mě potřebuje, manželka velkého kluka, který je na tom stejně, že je to všechno šum a fuk, protože i přes to všechno mám rakovinu.

   Nejdřív jsem si myslela, že budu děsně statečná a nikomu ani neceknu. Že se budu tajně vykrádat z domu na chemoterapii, za doktory a na další lákavé akce, o kterých dnes ještě nemám tušení, ale které mě vbrzku čekají a že to v sobě ponesu tiše a hrdinně. Nešlo to. V den, kdy jsem se vrátila domů, ušlehala jsem litr fantastického domácího vaječného koňaku, vyndala všechny sladkosti, které mi laskavé návštěvy do špitálu přinesly a naaranžovala je na sváteční bóžohodové talíře, počkala jsem až dítě usne a sedla jsem si s J. na kus řeči. Všechno jsem mu to vysvětlila, že nikdo neumírá, doktoři co mohli to vyndali a co nemohli to psychicky zdeptá chemoterapie, která mě čeká, a že nejhorší co se nám může stát bude problém s děláním dětí. Je to kluk statečný a silný, pravda, myslím, že se mu v koutku oka zaleskla slza, ale vydýchal to, pevně mě objal, řekl, že kdyby bylo nejhůř, bude nám stačit Matýsek, hlavně, když tu na něj nezůstane sám. A to jsem mu musela svatosvatě slíbit a odpřisáhnout.

   Takže teď se "bavím" sdělováním novinek nejbližšímu okolí. No, počítaje tenhle blog ne zas tak nejbližšímu, ale tady jsem na tajňačku a je fakt malá šance, že mě někdo práskne v práci nebo tchýni. Rodiče se z toho šoku, chudáci, ještě nevzpamatovali. Nemluví se mnou. Asi za trest. Zlobila jsem - onemocněla a tudíž si nezasloužím ani slova útěchy ani pochopení a už vůbec žádnou podporu. Já vím, že jim na mě záleží a ono mlčení pramení z toho, že sedí doma, je jim ouzko a neví o čem by se se mnou bavili, ale to ticho mě ubíjí. Nejlepší kamarádka, které jsem onu novinu shodou okolností svěřila smskou mě seřvala fantastickým způsobem, co že si to dovoluju, psát jí takové špatné zprávy. Že jsem pěkně hnusná a jí je to líto. Ach jo. Příště si musím dát pozor a poslat jí to spíš jako kartičku v dárkovém koši nebo tak něco.

   Vím moc dobře, že se nic tragického neděje. Jsem si naprosto jistá, že teď je moje tělo čisté jako slovo bóží a v nejbližší době tuhle nemocniční akci opakovat nehodlám. Mám na příštích pár týdnů naplánovaný bohatý program spočívající převážně v něžné péči sestřiček na onkologii, takže nudit se nebudu. J. vedle mě stojí pevně jako skála, nenechá mě zvednout ani spadlé klíče, pečuje o mně jako o Maťulku, když mu bylo 14 dní a já si to projednou užívám. Zjistila jsem, že můj žebříček hodnot měl poněkud trhliny, přerovnala jsem ho a vychutnávám si každý okamžik. Cholerikovi ve mě jsem zakázala byť jen ceknout, té ubrečené, ustrašené malé holce jakbysmet, válím se u televize, cpu se cukrovím, mazlím se se synem a mám se. Já se tak mám!

Máma není doma, kluci mají pré

19. prosince 2010 v 18:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Na týden jsem vytáhla paty z domu a naivně si myslela, že to tady ti dva promění v kůlničku na dříví. Ovšem bylo na mě nachystáno velké překvapení. Nejenže těch 7dní po všech stránkách bezvadně zvládli, ale vrátila jsem se do nevyhořelého, nevytopeného, vcelku uklizeného bytu. Klobouk dolů, kluci.

   Maťulka naše odloučení nesl velmi nelibě. Táta ho přivedl do nemocnice jen dvakrát, pokaždé s nevalným úspěchem. Jednak se malý bál, že se jedná o něj a s palcem v puse ustrašeně obhlížel postele, do které ho chtějí tentokrát položit a jednak byl na mě naštvaný. Ale strašně. Ignoroval mě, nemluvil se mnou a nereagoval. Dvakrát za celou dobu mi dal šanci - podal mi ruce, abych jej postavila, což je v poslední době jeho největší zábava, ale jelikož jsem nemohla, ruce byly nasměrovány k tatínkovi a na mě zbyla uražená záda. Budiž. Přiznávám, že jako matce mi to bylo milejší než hysterický pláč.

   Každé úterý se chodí plavat. Na světě není síla, která by J. přinutila svléci se do plavek a v kruhu pěti matek vlézt do bazénu. Nevím proč, ale prý by se studem propadl do kanalizace. Takže jsem Matyho tuto zimu už asi podesáté omluvila a začala uvažovat nad zrušením kurzu. Odpoledne má Maty návštěvu naší dětské lékařky (která by pro svou laskavost a ochotu měla být zasazena do zlata), aby mu napíchala do prstíků jehličky. Jmenuje se to Su-Jok, je to jak jinak z Číny a Matymu to děsně pomáhá, byť to z jeho řevu není tak jasné. K mému nemalému překvapení J. ochotně svolil, že této legrace se zúčastní. A prý to opravdu zvládli.

   J. měl podle svých slov původně v plánu celý byt udržovat v bezvadném pořádku, překvapit mě utřeným prachem, vyluxovanou podlahou a nejlépe umytými okny, ovšem realita na něj byla tvrdá, času málo (celý týden měl na mě paragraf a Maty chodil do školky) a stáhnul si skvělou hru na počítač, od které se prostě nedalo odejít. Takže ve čtvrtek před mým příjezdem stihl podlahu postrašit vysavačem a použil myčku nádobí. Ještě, že ji máme, jinak by mě asi po příjezdu domů trefil šlak. Co se mu musí přičíst k dobru je fakt, že stihl vyprat asi 6 praček, ale kazí to jeho absolutní nechuť ke skládání prádla, takže před tím, než jsem si mohla lehnout do své postele, musela jsem si ji vyhrabat. Naštěstí toho šikulku napadlo všechno co ze sušáku sundal napnout a nezmačkat do koše na žehlení v jedné obrovské barevné kouli. Asi bych zešedivěla.

   Zlatý hřeb týdne byl pátek, kdy do školky přijela kouzelná prodavačka chodítek, aby Matymu udělala nabídku. Přivezla prý asi 3 kusy, junior je pečlivě vyzkoušel, ohodnotil, a společně s tatínkem a rehabilitační lékařkou jedno vybrali. Prý to v něm mladíkovi běhalo jedna radost, už se moc těším, až to uvidím na vlastní oči.

   A pak si mě přivezli domů. V nemocnici mě všichni přemlouvali, ať si doma hlavně lehnu, pustím televizi a nic nedělám. Zbláznili se? Ne, že bych potřebovala mít byteček jako klícku, ale poté, co jsem musela J. ubezpečit, že všechna sanitární technika v našem bytě je původně bílé barvy a to včetně WC, chopila jsem se hadříku a prachovky a trošilinku jsem si zařádila. Jen malinko, aby se neřeklo. Teprve pak jsem sebou spokojeně flákla na gauč, přivinula si z každé strany chlapa a nechala se opečovávat. Aspoň na chvilku.

Domů

17. prosince 2010 v 9:13 | Prdlá Prvomatka |  Mé střešovické prázdniny
Jedu domů. Je pátek, mám zaplaceno (na to jaké si platím zdravotní pojištění docela darda), batůžek sbalen u nohou mé postele (jak je možné, že odkudkoliv se vracím, mám víc věcí než při příjezdu? Co jsem tu nakupovala? Suvenýry?!) a čekám, až si mě vyzvedne má lepší polovička.

Byly to prázdniny krátké, klidné a nejhorší v mém životě. Nesnáším nemocnice. Když říkám nesnáším, myslím tím fyzický odpor. Při posledním (a zatím jediném) pobytu, se lékaři rozhodli pustit mě raději dřív, než tam sejdu hladem a deprézí. Mé tělo samo o sobě drželo protestní hladovku. Tentokrát jsem se již pod heslem Carpe diem! rozhodla si to nepokazit. Vycucat to nejlepší, zavázat si to na mašličku a hýčkat. Radovala jsem se nad osolenou horkou vodou, které tu honosně říkali "bujónek", páč jsem 5 dní předtím nic nesnědla. I tahle břečka byla požehnání. Skákala jsem metr dvacet, když jsem u večeře našla první jogurt. Tekly mi slzy radosti, když přišla návštěva.

Sestřičky byly milé, usměvavé a ochotné, až na výjimky, kterých bylo tak málo, že jsem se ochotně nechala seřvat na tři doby, že mám okamžitě slézt z té postele a vypadnout se najíst, aby ona mohla vytřít. Na tomto oddělení šéfuje malá ukrajinská dekoratérka podlahových krytin a má to fakt pevně v rukou.

   Radost mi dělaly spolubydlící. Paní D. byla přijata před čtrnácti dny s "děsným zánětem dělohy". Tuto diagnózu jsem slyšela poprvé v sobotu v 9 ráno, pak pravidelně 13x denně a naposledy při jejím odchodu, který si nechala dvakrát odložit, páč ji pořád bolí bříško a ona by to fakt nerada uspěchala. Byla rozhodnutá, že v celé nemocnici je jen jeden jediný odpovědný lékař, který přesně ví co jí je, jak moc vytrpěla, a jen on jí může dát do karty propouštěcí razítko. V touze po vyšetření jej naháněla asi po třech ambulancích a na pohotovosti, jestli by na ni měl "chvilku" a mohl opravdu odpovědně říct, že je zdravá. Když to neudělá, lehne si paní D. do postýlky, přiváže se cípy prostěradla a nechá si dál léčit svůj děsný zánět dělohy.

   Slečna K. měla chronický zánět něčeho. Ne, ten minulý čas je špatně. Má a asi ho bude mít nadosmrti. Už nikdy ji to nepřestane tak strašně bolet, navždycky už si bude cpát čípky do všech otvorů svého těla a v pravidelných, nejlépe měsíčních intervalech bude přijímána do nemocnic na náročnou léčbu. Po přijetí sem byla informována, že zatím se operovat nebude, lékaři zkusí zánět rozehnat antibiotiky. Jaké však bylo její zklamání. Nažhavila telefon a tu operaci si domluvila jinde. Telefon měla vůbec moc ráda. Všichni v okruhu 125km, včetně její zaměstnavatelky, účetní a pošťáka vědí, že je v nemocnici, že je moc nemocná, že ji musí operovat a že dostala antibiotika a čípky a to: na bolest, protizánětlivé, protizácpové, protihorečkové a jiné. Je roztomilá. Každý zaměstnanec tohoto oddělení, primářkou počínaje, ukrajinskou uklizečkou konče ví, jak moc ji bolí bříško, že je to zánět a že ji bude operovat její lékařka, poněvadž ji moc dobře zná a ví, kde má které orgány. Včera se dozvěděla, že dnes může domů. Úplně jsem jí na rtech viděla otázku: "A není to brzo, pane doktore?"

   Paní primářka je nejfantastičtější ženská na světě. Řekla o mně, že jsem raketa, a že se už v životě nechce setkat s podobnou pacoškou, leda by ji držela permanentně pod sedativy. Včera jsem měla návštěvu, a jelikož má prognóza, jak jsem se rovněž včera dozvěděla není nejrůžovější, ale o tom jindy, návštěva přinesla sedativa v tekutém stavu. Jak sama řekla - jen jsme olízly dno, ale po 8 dnech o hladu to se mnou slušně zamávalo, načež se mnou majitelka oddělení chtěla dát slovo. No potěškoště! Naštěstí jsem se mohla vymluvit na právě podaný prášek na uklidnění. Tak takhle těžké to se mnou doktoři mají.

A mít budou. Budu s nimi teď mít co do činění, a třes se, moderní medicíno! 

Jak jsem zůstal sám doma

15. prosince 2010 v 15:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   V pátek v poledne se mi vrátila manželka ze sjezdovky v poněkud pochroumaném stavu. Ne, že bych to nečekal, většinou se vrací s více kostmi než měla při odjezdu, ale tentokrát mě zarazilo, že chtěla sama do nemocnice. Naložil jsem ji do auta a frčel do Prahy. Nechali si ji tam. Teď jsem v bytě sám s Matýskem. Bez ní je tu trošku prázdno, a možná malinko binec (na horách strávila 3 dny, takže jsem měl dost času nevytáhnout vysavač a nenakrmit myčku), ale to samozřejmě není nic, s čím bych se nepopral. Potřebuju jenom plán.

PLÁN

Pondělí:
1) nakoupit (pečivo, mléko, kuřecí čtvrtky, smetanu, těstoviny, jogurty, savo, toaletní papír, Matymu dětskou šunku)
2) uvařit oběd - kuře na paprice, babiččina kuchařka str.22
3) povysávat
4) vytřít
5) nakrmit myčku a zapnout

Úterý:
1) nakoupit (viz seznam z pondělka, čínská polívka z pytlíku už mi jde krkem)
2) OPRAVDU uvařit oběd
3) splnit body 3 - 5 z pondělka
Musím si přestat hrát na počítači. Omezím to na hodinu dopoledne. Nastavím si budíka.

Středa:
1) nakoupit (pečivo, mléko, jogurty, toaletní papír, čínské polívky, Matymu přesnídávky)
2) zajet za manželkou a přivézt jí pyžamo
3) sundat její pyžamo z balkonu a vyžehlit
4) odpojit počítač od internetu

Už aby byla doma.

Má tak někdo kliku

13. prosince 2010 v 20:58 | Prdlá Prvomatka |  Mé střešovické prázdniny
   Jak napovídá název nové rubriky, ležím ve střešovické nemocnici. Ano. Upadla jsem na snowboardu. Ale až se dosmějete, nechte si to vysvětlit.

   To bylo totiž tak. Několik dnů, spíš týdnů, dobrá tak měsíců, mě pobolívaly vnitřnůstky. Bříško. Myslela jsem si, že je to tím, jak se strašně cpu a vůbec se nehýbu. Druhá možnost byla těhotenství, ale jelikož je naše holčička podle dlouhodobého plánu načasovaná na jaro 2012, tuhle možnost jsme raději vyloučili.

   Dostala jsem příležitost vyjet na pár dní na hory. J. si (až příliš ochotně, co on sám doma dělá???) vzal dovolenou a vypustil mě. Celý den jsem strávila na nechutně zmrzlém čerstvě sněhem posypaném Špičáku a vyráběla si modřiny. Byla jsem jedna z mála, která na takový povrch vlezla na prkně a taky jsem za to platila. Rány do zad a do hlavy byly nemilosrdné, až se ze zábavného sportu stal v odpolední vánici boj člověka s přírodou. Bylo rozhodnuto, že poslední jízda končí u chaty se svařákem. A pak přišlo teprve salto! Když jsem konečně ten let vzduchem zastavila, začala jsem pomalu počítat kosti. Dle mého údivu byly všechny na svém místě a vcelku. Jupí! Při odepínání z prkna jsem si všimla, že se mi nějak špatně dýchá. A v hospodě jsem došla k názoru, že asi umřu. Bolelo mě břicho od krku po kyčle, ale tak, že jsem nemohla stát, sedět, dýchat, nic. Na otázku, zda potřebuju sanitku jsem odvětila, že to rozchodím, že nejsem žádné béčko a ať mi laskavě nalejou panáka.

   Asi po hodině vzdechů a siláckých řečí jsem poprosila o odvoz na chatu, kde jsem se zachumlala mezi deky, nechala si do dlaní vtisknout horký čaj a propadla se do spánku. Ani přes noc, ani ráno bolest nepolevovala a tak jsem přetrpěla 2 hodiny jízdy v luxusní rodinné čtyřkolce a doma poprosila mou lepší polovičku, zda by nechtěla pootevřít své dovolenou unavené oko a neodvezla mě do nemocnice. 

   Tam nastala teprve legrace. Poté, co jsem vylíčila sestřičce na příjmu své symptomy, vrhla na mne své hnědé oko a utrousila "no to teda jdete brzo...". Lékař na příjmu na mne nejprve podezřívavě zíral, jakože proč si na to nevezmu živočišné uhlí, ale poté, co jsem se skučíce složila na vyšetřovací stůl a zakázala mu se mě kdekoliv dotknout, pochopil, že si nedělám legraci. A přestal vtipkovat i on. Lehnout, nevstávat, napíchnout kanylu, do ní plazmu, kdyby se muselo operovat, udělat ultrazvuk, rychle, rychle, krvácí do břicha!

   Nechala jsem si zavolat značně sinalého J. a snažila se mu nadiktovat seznam věcí, které budu potřebovat. Marně. I kdyby měl u sebe tužku a papír, nemohl by napsat ani čárku, jak se mu klepaly ruce. Na ultrazvuku začal mladý lékař vtipkovat o své služební cestě, když mu zmrzl úsměv při pohledu na monitor a s čidlem pod mým pupíkem se optal: "ježiš, co to je? to jsou ještě játra? A tyhle cucky?" Krve by se ve mě nedořezal. Prý rychle na CT. Tam začaly sestry řešit, jak mě svléct. Nabídla jsem se, že slezu a sundám rolák. "Děláte si legraci?!" s údivem sledovaly, jak plním svou výhrůžku. Lékař, který mě přijímal mi po CT stiskl ruku, řekl, že je to blbý a ať jsem silná a beru to sportovně, že kdybych na tom prkně neupadla, na tu časovanou bombu uvnitř by se buď přišlo pozdě nebo vůbec, a to by bylo ještě později. Že jsem vlastně měla obrovskou kliku. Následovalo oddělení za oddělením a má pověst mě předcházela: "To je ta polomrtvá snowboarďačka s vnitřním krvácením, co je schopná všeho. Normálně tu chodí a škemrá o cigaretu". Všichni se nejdřív srdečně smáli a po pohledu do mé karty bledli.

   Až těsně před operací mě přikrýval sympatický saniťák a konečně s vážnou tváří mě seřval, ať se přestanu chechtat, že mi tady opravdu zachraňují život. Načež přišla (má zlatá, skvělá, božská) paní primářka, která mě měla operovat a řekla, že s největší pravděpodobností už nikdy nebudu mít děti. Vysvětlila jsem jí situaci kolem Matyho, že další zdravé děti moc potřebuju a poprosila ji, ať opravdu udělá co může. Slíbila mi to a sestřička se rozplakala.

  Operace trvala hodinu. První, koho jsem po narkóze viděla, byla můj střešovický anděl, která mi sdělila, že můžu mít ještě dětí kolik budu chtít. A že vyndali strašnou spoustu matriálu, to co tam patřilo, ale vypadalo to fuj i to co tam nepatřilo a to poslali na histologii. Dnes je to tři dny. Týden jsem nejedla, schroustala bych i pixlu s hřebíkama, kamarádka mi provokativně přinesla čokoládu a došla jsem AŽ do lékárny. 100metrů za půl hodinky. Jsem slabá jak čajíček a už nemám sílu brečet.

   A tak tu ležím a píšu, abych se nezbláznila. Aspoň hlavu si musím zachovat čistou.

Špindlerův mlýn - týden druhý

13. prosince 2010 v 19:40 | Prdlá Prvomatka |  Střípky krkonošské
   Po víceméně proflákaném víkendu - lehoučce bazének, trošinku střelby na trenažéru, hooooodně jídelny, jsme se rozhodli sportovat. Hromadně a všichni tři. Jako jediné, vzhledem k Matyho chronické lenosti, připadaly v úvahu sáňky. I poprosili jsme ochotného správce skladu zimního náčiní, zda by tam jedny neměl a nezapůjčil. Byly krásné. Odlehčené, sportovní, připravené na zběsilou jízdu a naprosto nevhodné táhnouti na nich hypotonické dítě. Ovšem Maťulka překvapil, překonal se a ladně a bez držení (s očima plnýma hrůzy a děsu, ale nechci žalovat) se nechal odtáhnout nad parkoviště. Pak si za něj sedla matka, pevně jej objala, výskla a nastalo peklo. Řítili jsme se dolů sněhem, který kolem nás krásně jiskřil, já se smála, táta dole nadšeně fotil a dítě hystericky brečelo. Druhá jízda nepřinesla jiný výsledek. Celé odpoledne dopadlo tak, že naštvaný junior seděl stranou v závěji (pro sociální pracovníky podotýkám, že velmi teple a nepromokavě oblečen), pofňukával, hlídal foťák a já a J. jsme užívali dávno zapomenuté dětské radosti.

   Pár dnů poté jsme zkusili udělat několik krásných, vánočních, zasněžených, rodinných fotek. Když jsme ráno rozhrnuli závěsy na oknech, až se nám dechy zatajily nad tou nádherou. Modré nebe, všechno zmrzlé a bílé - stromy, chaty, jezero, silnice, auta - i to naše, jestlipak ještě někdy nastartuje? No, prostě nešlo odolat. Nacpali jsme zatím ještě spokojeného, nasnídaného, načančaného Matýska do kočárku a po zrcadle, pod kterým se prý kdysi skrýval chodník, jsme ho ve dvacetistupňovém mrazu vytlačili na kopec nad hotelem. Hned nám bylo teploučko! Nastavila jsem foťák, naaranžovala zbytek rodiny a pak už jen cvakala. Máme spoustu obrázků, kde J. blýská nádhernými úsměvy do všech stran a ochotně pózuje tu z profilu, tu ze závěje, a kde syn brečí. Nebo pláče. Kňourá. Nadává a vztekle cumlá rukavici. Teď jen vybrat tu správnou fotku na péefku.

   A ve finále jsem se na tu sjezdovku opravdu dostala. Pouhé dva dny před odjezdem jsme byli u oběda informováni, že na zbytek pobytu má pro nás firma permanentky na nejbližší otevřený kopec. Hurá. J., vidíce jiskru v mých očích ochotně nabídl hlídání a ať si prý jdu na celý den. Ráno jsem oprášila botky, prkénko a přilbu a doťapala k lanovce. Už tam mě čekalo první překvapení, kdy čipová karta se přikládá ale úplně jinam než obyčejný lístek. Pán v budce mě ochotně poučil jak o systému, tak o funkci prťavé kapsičky na mé rukavici a já se červenala po celou dobu jízdy.
Nahoře jsem zjistila, že dobře mířené rady mých snowboarďáckých přátel "to je jako jízda na kole, to se nezapomíná", byly jen pouho pouhé lži. Padala jsem a padala a padala po metrových úsecích až dolů.  Naštěstí do měkkého. Když jsem si sklepala sníh z čela, brýlí, uší a zubů, zatrnulo mi. Jediný způsob jak se dostat zpátky nahoru je vlek - kotva. Poprvé. No co, jednou to přijít muselo. Pánové na prkně opodál mi poradili, že se mám fakt pevně držet. Kupodivu se mi první jízda povedla. Ale držela jsem se tak moc, že jsem na vrchol dojela naprosto a totálně vyčerpaná. Třásly se mi ruce, necítila jsem pravý palec a podlamovala se mi kolena. Se slovy já se nedám jsem sjela dolů (bez pádu a s parádou) a vrhla se na pekelný stroj znovu. Upadla jsem 150 metrů před koncem. Můžu říct, že je opravdu nesmírně, ale nesmírně namáhavé vyťapat těch několik kroků v nevhodné obuvi s prknem přes rameno. Nahoře jsem padala únavou. Tak to ne! J. řekl celý den, tak celý den. Vzhůru dolů! Jízda super, fakt si to tělo z loňska něco pamatovalo, a na vleku jsem upadla hned po 10 metrech.

   V kostce můžu říct, že mi ten elán dlouho nevydržel. Když se přiblížil čas oběda, zavolala jsem do svého "informačního centra" (J. u internetu s mapou) a s mobilem u ucha jsem po krásné lesní neupravené modré sjezdovce dojela až na parkoviště u hotelu. Paráda.

   Touto sladkou tečkou (kluci se to dopoledne flákali napůl v bazénu, napůl v baru) pro nás skončilo nádherných 14 dnů v Krkonoších. Hlava rodiny prohlásila, že to tam milujeme a chystáme se tam na květen. Budiž. Kolo mám, sjezdovky stát budou, bazén taky . . . Já a Maty s tím fakt nemáme problém.

Špindlerův mlýn - týden první

4. prosince 2010 v 20:15 | Prdlá Prvomatka |  Střípky krkonošské
A tak jsme vyrazili do hor. Všichni. Firma se rozhodla, že jednou za rok se můžeme zúčastnit legrace zvané "preventivní rehabilitace". Jednotlivě či skupinově smíme vyrazit na hory, k vodě, na kola, na lyže, prostě kam srdce táhne, vše all inclusive. Jelikož jsem loňskou zimu objevila zajímavý způsob jak si zlomit co nejvíce kostí v co nejkratším časovém úseku - snowboard, rozhodla jsem se, že koncem listopadu už bude v Krkonoších spousta sněhu a přibalila jsem si výbavu. Mimo jiné, tedy.

V neděli večer nastalo hromadné balení. Většina našich kolegů, jedouce na PR, bere si s sebou jedno větší a jedno menší zavazadlo, to druhé pouze na parádu. My spakovali půlku bytu. Několik hodin trvalo snášení oblečení, sportovních potřeb, zateplení všech členů rodiny, kosmetiky, hraček, postýlky, jednoho prkna a dvou kočárků na jednu hromadu. Když už se předsíní nedalo téměř projít, rozhodla hlava rodiny, že "A dost!" Pokrčila jsem rameny a přestala horečně balit. Těšila jsem se totiž na pondělní ráno, kdy nastane sháňka po: kde mám rukavice? Vzalas mi pyžamo? Potřebuju ještě tohle a nesmím zapomenout tamto. J. v těchto případech volí nejmenší batůžek, který se u nás doma dá najít. Když množství ještě-těchhle-věcí přeroste kapacitu, hledá druhý nejmenší. Když ani to nestačí, následuje velká nákupní taška a tak dále... A já se bavím. Místo jednoho kufru a dvou velkých cestovních tašek se zřítelnice oka mého snaží nacpat do nikoliv bezedného zavazadlového prostoru našeho mondea asi 15 báglů.

Vydali jsme se na cestu a začali se těšit. Po půlhodině se J. rozhlédl po slunečném nebi a suché silnici a nenápadně mi naznačil, že to zatím ani na horách na sníh nevypadá. A podle předpovědi prý ani nebude. Vysmála jsem se mu a poprvé v životě užila ve větě slovo škarohlíd. Bohužel měl pravdu. Při uvítacím pohovoru, kdy jsme byli upozorněni, že nikdo nepřihlášený v hotelu přebývat nesmí a kouřit se může jen před vchodem, si vzala slovo dobře stavěná tělocvikářka a s úsměvem na rtu nám sdělila, že čekají sníh tak možná začátkem roku. A i kdyby, i KDYBY za několik dnů sníh napadl, správci sjezdovek potřebují aspoň 14 dní na uvedení do provozu. Takže si máme své lyže píchnout do špic.

Nedali jsme se znechutit a dopodrobna prozkoumali internet a reklamní letáčky, abychom zjistili, co se dá provádět mimo zimních radovánek. Bylo toho spousta. Bazén s tobogánem, masáže, posilovna, střelecký trenažér, bowling, squash, sportovní trenažér, tůry po okolí, a v neposlední řadě samozřejmě bar. Vrhli jsme se do víru vášní a hned druhý den vyrazili házet koulí na spoustu kuželek. K mé nemalé radosti začalo ráno sněžit a po dobu našeho pobytu už vpodstatě nepřestalo. Poněkud mi zmrzl úsměv, když jsme si ozkoušeli, co to znamená tlačit 12kg těžký kočárek s 18kg těžkým dítětem navlečeným do oblečení a fusaku o váze dalších 5kg hlubokým, vůbec žádným způsobem neupraveným, čerstvě napadaným sněhem. Dobrá, aspoň si zlepšíme kondičku.

Dalšího dne byla naplánována procházka. Miluju, když J. "se chce někam projít", páč to znamená, že ujdu nejméně 15 km, ale zato tou horší cestou. Ne, že bych pěší turistiku neměla ráda, ale já prostě potřebuju dopředu vědět, jak dlouho se půjde. Udělat si rozpočet. Kde bude chata s grogem, kde se bude stát a fotit "ty krásný panorámata", kde se bude jen stát a koulovat. Pod slovem procházka jsem si vždy naivně představovala hodinovou poobědovou nedělní promenádu parkem. Už jsem poučena a v batůžku nosívám zásobu vody a jídla na dva dny, pláštěnku a baterku. Kdyby náhodou.
Výlet s mapou vruce jsme zahájili po červené. Následovali jsme proužek na stromech až na místo, kde značka skončila u zavřené chaty. Další možnost byla modrá, zapadaná na půl metru. Tudy ne. Jdeme dolů po silnici. Končila po 100 metrech. Následovala kozí stezka dlážděná balvany, které pod bílou pokrývkou nebyly vidět. J. se zhostil úlohy kočárníka a zdatně klopýtal pohazujíce před sebou Chariotem s kupodivu hluboce spícím dítětem. Naštěstí tato legrace netrvala dlouho a u další (sakra, zase zavřené) chaty začal krásný, umetený turistický chodník, který nás dovedl zpět k hotelu. Unavení a utahání (kromě těch do růžova vyspaných, ale ti nám dvěma byli šum a fuk) jsme zapadli do postele a prospali se k bohaté snídani.

Následoval bazén s tobogánem. Byla jsem moc mile překvapena teplotou vody v dětském brouzdališti, kdy Maty nemusel drkotat zuby a nefialověly mu rtíky. Složila jsem své včerejší námahou zničené kosti na dno bazénku a nechala synátora blbnout v plavacím kruhu. Naštěstí je v něm rád a umí s ním vyvádět všechna možná alotria, takže se samostatně pěkně vyřádil, načež jsem se já vzpamatovala a začala s ním cvičit. Nádherně strávená hodinka, kterou se tatínek proplaval (asi mu ty kilometry začnu věřit) skončila bublinkovou lázní a šli jsme vdechnout oběd. Výběr z několika volně kombinovatelných porcí včetně jedné sladké a jedné vegetariánské, byl příliš velkým lákadlem, takže všechny naše rodinné diety šly k šípku. Vem to nešť, ještě pár procházek a budeme zase jako lunti.

Musím si něco nechat napříště. Jak jsme sáňkovali, komu se to nelíbilo, a jak jsem se KONEČNĚ dostala na sjezdovku ...