Blesk udeří klidně i dvakrát

20. prosince 2010 v 13:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Říká se, že se to nemůže stát. Dvakrát do stejného místa. Že je to fyzikálně nemožné. Nám se to stalo.

   Poprvé u nás zahřmělo někdy zjara 2007, když jsme zjistili, že náš chlapeček nedělá takové pokroky jak by měl, že za vrstevníky trochu zaostává a musíme to řešit. Myslela jsem si tehdy, že stačí pár měsíců vojtovky a jsme z toho venku. Jaký to byl ovšem omyl. Cvičili jsme, chodili po doktorech, po nemocnicích a výsledky minimální, či veškeré žádné. Obrátili jsme se na alternativní medicínu a ta řekla, že Matýskovi ublížilo očkování, že to od něj nebylo hezké, a že se pokusí udělat pro něj maximum. Fakt se snaží seč může.

   Podruhé se zablesklo letos v zimě. Vpodstatě nic netušíc o svém zdravotním stavu (semtam nějaká bolístka není nic co by stálo za pozornost a hlavně nic co by mě odradilo od mé lásky ke snowboardu) jsem si vyrazila na hory a odtamtud rovnou do nemocnice. Tam se mi lékaři pokusili nejprve zachránit život (povedlo se, děkuji) a pak schopnost mít děti (se stejným výsledkem, asi se v té škole fakt něco naučili). Prý mi rozřízli břicho, vyndali vaječník, slepé střevo, které to sice nepotřebovalo, ale když už byli vevnitř, proč za sebou nechávat zbytečnosti, že, dále cystu a nádor. Celý týden mě nechali v blažené nevědomosti a den před propuštěním mi byla sdělena zpráva, že ten hnus fialovej byl a vlastně stále je životu nebezpečný. Že nezáleží na tom, že jsem mladá, že až na pár výjimek žiju zdravě, sportuju a vůbec se o své ještě neopotřebované tělo starám, že jsem máma malého kluka, který mě potřebuje, manželka velkého kluka, který je na tom stejně, že je to všechno šum a fuk, protože i přes to všechno mám rakovinu.

   Nejdřív jsem si myslela, že budu děsně statečná a nikomu ani neceknu. Že se budu tajně vykrádat z domu na chemoterapii, za doktory a na další lákavé akce, o kterých dnes ještě nemám tušení, ale které mě vbrzku čekají a že to v sobě ponesu tiše a hrdinně. Nešlo to. V den, kdy jsem se vrátila domů, ušlehala jsem litr fantastického domácího vaječného koňaku, vyndala všechny sladkosti, které mi laskavé návštěvy do špitálu přinesly a naaranžovala je na sváteční bóžohodové talíře, počkala jsem až dítě usne a sedla jsem si s J. na kus řeči. Všechno jsem mu to vysvětlila, že nikdo neumírá, doktoři co mohli to vyndali a co nemohli to psychicky zdeptá chemoterapie, která mě čeká, a že nejhorší co se nám může stát bude problém s děláním dětí. Je to kluk statečný a silný, pravda, myslím, že se mu v koutku oka zaleskla slza, ale vydýchal to, pevně mě objal, řekl, že kdyby bylo nejhůř, bude nám stačit Matýsek, hlavně, když tu na něj nezůstane sám. A to jsem mu musela svatosvatě slíbit a odpřisáhnout.

   Takže teď se "bavím" sdělováním novinek nejbližšímu okolí. No, počítaje tenhle blog ne zas tak nejbližšímu, ale tady jsem na tajňačku a je fakt malá šance, že mě někdo práskne v práci nebo tchýni. Rodiče se z toho šoku, chudáci, ještě nevzpamatovali. Nemluví se mnou. Asi za trest. Zlobila jsem - onemocněla a tudíž si nezasloužím ani slova útěchy ani pochopení a už vůbec žádnou podporu. Já vím, že jim na mě záleží a ono mlčení pramení z toho, že sedí doma, je jim ouzko a neví o čem by se se mnou bavili, ale to ticho mě ubíjí. Nejlepší kamarádka, které jsem onu novinu shodou okolností svěřila smskou mě seřvala fantastickým způsobem, co že si to dovoluju, psát jí takové špatné zprávy. Že jsem pěkně hnusná a jí je to líto. Ach jo. Příště si musím dát pozor a poslat jí to spíš jako kartičku v dárkovém koši nebo tak něco.

   Vím moc dobře, že se nic tragického neděje. Jsem si naprosto jistá, že teď je moje tělo čisté jako slovo bóží a v nejbližší době tuhle nemocniční akci opakovat nehodlám. Mám na příštích pár týdnů naplánovaný bohatý program spočívající převážně v něžné péči sestřiček na onkologii, takže nudit se nebudu. J. vedle mě stojí pevně jako skála, nenechá mě zvednout ani spadlé klíče, pečuje o mně jako o Maťulku, když mu bylo 14 dní a já si to projednou užívám. Zjistila jsem, že můj žebříček hodnot měl poněkud trhliny, přerovnala jsem ho a vychutnávám si každý okamžik. Cholerikovi ve mě jsem zakázala byť jen ceknout, té ubrečené, ustrašené malé holce jakbysmet, válím se u televize, cpu se cukrovím, mazlím se se synem a mám se. Já se tak mám!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aailyyn Aailyyn | Web | 20. prosince 2010 v 15:23 | Reagovat

Především je velký chlap velké štěstí. A ten malý vlastně taky. :-) Taky mám teď v rodině boj s touhle nemocí. A jinak vy statečná určitě jste. Je důležitý si zachovat dobrou náladu. Tak se držte. :-)

2 Bára Bára | 20. prosince 2010 v 16:54 | Reagovat

čtu vás od konce listopadu a až dosud mě to opravdu bavilo, ty vaše životní zážitky popsané s lehkostí a vtipem... U posledních dvou příspěvků mě trochu mrazí. Ale jak říkáte - život jde dál a až překonáte tuhle (hnusnou) zkoušku, už budou jen samá pozitiva a sociální jistoty :-). Věřím tomu. A držím pěsti!

3 Miška Miška | Web | 20. prosince 2010 v 16:55 | Reagovat

Tedy mamino,nevím co říct....Přeju ti vítězství nad touto nemocí!Moc moc!

4 Danka Danka | 20. prosince 2010 v 17:50 | Reagovat

Ani neviem odkiaľ som sa doklikala na Váš blog a bola som očarená humorom, s kým píšete o vážnych veciach. V týchto pre Vás ťažkých chvíľach Vám veľmi držím palce v boji a prajem, nech si udržíte úsmev na tvári.

5 Sam Sam | Web | 20. prosince 2010 v 23:50 | Reagovat

Raketo, ty to zvládneš :-) Motivaci máš silnou. Držím palečky a piš nám, prosím, dál

6 Jitka Jitka | 21. prosince 2010 v 6:35 | Reagovat

Určitě to zvládnete, tady vítězí vůle a nadhled a toho Vy máte na rozdávání. Držím palce ať to zvládáte a hodně síly v boji.

7 matyskovi matyskovi | 21. prosince 2010 v 7:21 | Reagovat

Děkuju moc všem. Budu se snažit, aby tu zůstalo i nadále veselo, jelikož sranda musí být i tam, kde skončila veškerá legrace :-)

8 Zafu Zafu | 22. prosince 2010 v 22:52 | Reagovat

Je mi moc líto, čim si musíte projít, držím palce ať je to co nejdřív za vámi.Moc na tebe i na tvoji rodinu myslím.

9 Kopretina Kopretina | E-mail | Web | 23. prosince 2010 v 0:13 | Reagovat

Už z předchozího čtení blogu je mi jasné, že se s tím porveš. Tak jí to nandej.Držím palce. Moc. Janka

10 Jana Makovcová (Žlababa) Jana Makovcová (Žlababa) | E-mail | Web | 30. prosince 2010 v 13:10 | Reagovat

Aha, tak tohle je ten problem. Omlouvam se, že to čtu tak zmateně na přeskáčku.
To je v prdeli, vím nevím, co bych k té situaci napsala. Musite se teď soustředit především na sebe. No jo sakra, ale to je to poslední, co my matky postizených dětí umíme. Snad se Vám to podaří. Doporučuju k přečtení knihu Cesta od Brandon Bays. Ta boj s rakovinou vyhrála.

Je mi to moc líto, Držte se.

11 Amelie Amelie | Web | 3. ledna 2011 v 23:56 | Reagovat

Držím palce k boji se zákeřnou nemocí. Děkuji za vaše hezké článečky.

12 ovesná vločka ovesná vločka | Web | 26. února 2012 v 0:25 | Reagovat

Je únor 2012 a podle levého sloupce s výpisy článků za tento rok (a ty předchozí) lze soudit, že tu potvoru jste zdolala. A jsem za to moc ráda. Zabloudila jsem sem náhodou. Čtu poctivě všechno od začátku a hlasitě se chechtám, protože způsob, jakým píšete k tomu přímo vybízí. U tohoto článku jsem brečela. (Začíná to zavánět patetičností...) Jste úžasná. Tečka a hotovo. Díky za to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama