Leden 2011

Stříhali na krátko malého chlapečka

31. ledna 2011 v 11:36 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Ke kadeřnici chodím ráda, těším se tam, považuju to za svůj malý osobní svátek. Je to moc příjemná žena, která už vyslechla tolik lidských příběhů, že ji nic nemůže šokovat a člověk ví, že s čímkoliv se svěří, nezůstane za dveřmi jejího salónu. Tyto jistoty mě uklidňují a podněcují k vytahování kostlivců ze skříně, v očekávání, že mně se uleví a ona bude mít ta pravá slova útěchy. Jako bonus je neskutečně šikovná a lidé mi chválí účes ještě hodně, hodně dlouho poté, co se jej dotkla svýma kouzelnýma rukama.

   Můj syn mé nadšení nesdílí. Nejenže ke kadeřnici chodí nerad, on se všem těmto zařízením obloukem vyhýbá. Tedy vyhýbal by se, kdyby ovládal své krátké hypotonické nohy, nebo alespoň řídil směr jízdy kočárku. Naštěstí to on nemůže, a tak v pravidelných intervalech některý rodič zamíří na místo, jež by Matýsek nazval svým soukromým peklem. 

   Ze začátku to bylo nedaleké kadeřnictví v našem malém městečku. Věděla jsem, že vzhledem k tomu, jak Maty při stříhání vyvádí, nás tam ne zcela rádi vidí, ale bohužel, vlasy rostou a něčí nechuť konat je nezastaví. Juniorova snaha vyhnout se příšernému mučení, kdy mu cizí žena stříhá vlasy nůžkami, či nedejbože strojkem, hraničí s pokusem o sebevraždu. Začíná nesouhlasným mručením, pokračuje přes slzy jako hrachy a nudle až na košili a celé představení vrcholí řevem a kroucením se jako při vymítání ďábla. Nemít pevný vaz za krkem, otáčel by hlavu jako v tom filmu. Bylo mi jasné, že s tímhle na veřejnosti moc dlouho nevydržíme. 

   Naštěstí se řešení nabídlo záhy. Rodinná přítelkyně je kadeřnice. Jednoho dne, kdy jsme došli k názoru, že syn už přes ofinu nevidí a vzadu nad košilí bych mu mohla uplést cop, jsem zvedla telefon a poprosila paní L., zda bychom mohli přijet k ní do salónu a ostříhat dítě. Věděla proč volím tuto cestu. Sama mi nabídla, že lepší to bude u nich doma, že si v určitý den přiveze domů nářadí a my se máme dostavit. Když jsme celou akci uskutečnili a já viděla následky, mé srdce zaplakalo. Ne nad Matýskem, že by L. své umění nezvládla. Právě naopak, je to kadeřnice šikovná a s dětmi to umí. Ale při pohledu na devastaci jejich malého útulného bytu a dvě rozpačité děti, které nebyly sto pochopit, proč se jejich maminka snaží toho cizího kluka ubezdušit, jsem se rozhodla, že toto řešení není to pravé ořechové. Zaplatila jsem, poděkovala a došla k závěru, že juniorovi nakoupím hodně gumiček s beruškou a několik dětských skřipců.

   Než J. našel paní M. Je to sousedka, která pracuje v nedalekém kadeřnictví a sama se nabídla, že pro ni není problém vyjet těch několik pater výtahem nahoru a udělat našemu robátku na hlavě pořádek. Byli jsme nadšení. Proč nás to nenapadlo dřív? Od té doby máme pořád upravené dítě. Jednou za čtvrt roku zazvoníme na byt v přízemí, domluvíme datum a ve smluvený den se nám u dveří zjeví kouzelná víla s nůžkami, strojkem a hřebenem. Vejde, obrovskou rychlostí provede dílo svýma šikovnýma rukama, odmítne platbu, což si my nenecháme líbit a odejde. Při poslední návštěvě Matýsek dokonce zapomněl plakat. Nebe nám sneslo anděla a my jsme za to patřičně vděční. Těšíme se na duben.

Jak zacházet se svou rakovinou v rámci společenské etiky

29. ledna 2011 v 18:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Tento krásný a vzletný název článku napadl J. Bylo to jednoho pošmourného zimního odpoledne, kdy jsem po stopětadvacáté otevřela k diskuzi téma Komu to smíme a nesmíme říct. Na žebříčku důležitosti v boji s touto nemocí se daný problém krčí hodně blízko u dna, přesto zaměstnává mé mozkové závity od okamžiku, kdy jsem se diagnózu dozvěděla. Vzhledem k tomu, že rakovina je obrovský černý bubák, se kterým se lidé jen těžko smiřují, ať jde o jejich soukromý osobní nádor, či o osobu blízkou, není jednoduché tu kouzelnou větu vypustit z úst.

   Byť je můj muž člověkem mnou vroucně milovaným a v mém životě hned za Matýskem nejdůležitějším, budiž mi odpuštěno, nebyl první, kdo se špatnou novinu dozvěděl. Respektive v daném okamžiku to měl být jeden z mnoha, kteří se nikdy nedopídí, že mám smrt na jazyku. Chtěla jsem ho slastí a strastí s mou chorobou jednou provždy ušetřit. A tak se zpovědníkem, vrbou, psychoanalytikem a utěšovatelkou stala má kolegyně A., budiž jí svatozář lehká. Chodila mě pravidelně navštěvovat do Střešovic, vždy vybavena sladkostmi, dárkem či dobrou knihou, později nikotinem a došlo i na alkohol. Přiznávám, že bez její přítomnosti by se u mě vystřídali kněz, psychiatr a zřízenci s bílou halenkou s dlouhými rukávy, v tomto pořadí. Zatímco jsem na ortel čekala, udělaly jsme dohodu, že výsledná SMS bude mít tvar pozvání na cigaretu. Bude-li výsledek negativní, jako úlitbu bohům přestanu už jednou konečně hulit. V opačném případě spolu zajdeme na čvaňháka. Ve čtvrtek dopoledne jsem poděkovala lékařce za nabídku diazepamu, setřela slzu a zavolala A., která neotálela, přerušila svou ranní siestu, do baťůžku nacpala cukroví, panáka slivovice a slaninu k zakousnutí a rychle přijela, abych si mohla položit svou těžkou hlavu na její rámě. Za to jí budu vděčná z hloubi své depresí zmítané dušičky až do konce svých dnů.

   Další na řadě byli rodiče. Volila jsem demonstrativně - patetickou formu svého sdělení. Přes reproduktor telefonu jsem jim pár dní před Štědrým dnem oznámila, čím jsem prošla, co je na pořadu dne a co mě čeká. Jsem mrcha a za tohle se budu smažit v pekle i se svými nádory. Hovor tehdy velmi rychle ukončili, prý si kolektivně poplakali, a když po několika dnech setřeli slzy a vyvařili kapesníky, zavolali mi, abych se dozvěděla, že je to samozřejmě velmi mrzí, jsou z toho nešťastní, ale snesou mi modré z nebe, jsem jejich holčička a přejí mi brzké uzdravení. Ulevilo se mi.

   Velmi pečlivě jsme s J. vybírali, koho dalšího ještě naší novinou obšťastníme. Došli jsme k názoru, že to musí být jen velmi úzký okruh přátel, jejichž pomoc a podporu budeme potřebovat. A tak se stalo, že informována byla celá firma, kde můj drahý pracuje, polovina našich telefonních seznamů a dost početná internetová obec skrz můj blog. Jsme prostě ukecaní, jako pavlačové drbny. Krásné reakce jsem se dočkala ve výtahu od naší dvorní chůvy, která i přes mé ujišťování, že jsem v pořádku něco tušila a nedala si vymluvit opak. "No ty vole!" jsem si vyslechla někde mezi druhým patrem a přízemím, předesílám, že si s paní Š. vykáme a naše vztahy jsou na vysoce profesionální úrovni. 

   Teď se chystám ukončit neschopenku a vrátit se do zaměstnání. Nezbláznila jsem se, jen mi doma měkne mozek a vzhledem k tomu, že pracuji na směny, mě neubyde. Stejně si budu v pravidelných intervalech odskakovat na chemoterapie a tak se v práci moc neohřeju. Máme výborný kolektiv, vzájemně si hodně pomáháme a vůbec jsme všichni kámoši. A proto mě trápí dilema, zda říct či neříct. Bojím se hlubokých vzdechů, smutných očí a  poznámek o "lidské tragédii". Nevím, kolik nešťastných pohledů ještě unesu. Mám strach, že mi bude v pravidelných intervalech doporučováno, abych si šla odpočinout, abych se nepřepínala, abych se najedla. Nemám náladu na příběhy babiček, tet a strýců, kteří svůj boj vyhráli. Odlehčujících povzbuzení, že je vlastně všechno zlé pro něco dobré, a že je moc dobře, že už nádor nemám a chemoterapie je pouze preventivní. Zároveň nechci být za tajnůstkářku, která je příliš pyšná na to, aby se svěřila se svými trápeními. Nafoukaná dámička, které její okolí nestojí ani za to, aby se podělila o svou nemoc a noční můru. Kupodivu můj největší problém teď není jak se uzdravit, ale jak neranit a přežít zažité společenské konvence.

Dokonalá matka

28. ledna 2011 v 9:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Hledáte ji? Nemusíte. Právě jste mě našli. Jsem dokonalá matka. Matýsek, kdyby mluvil, by vám to bez okolků potvrdil. Dám na to krk. Možná je to dáno tím, že jsem jediná, kterou má. Ale pevně věřím, že je se mnou spokojený. Nikdy nemá hlad. Téměř pořád má pod sebou suchou plínku a pokud ne, stačí udělat ukřivděný obličej a dostane ji. Když se nudí, sednu si k němu a hrajeme si. Nechodí po světě ve špinvých teplákách a má po ruce pořád láhev se svou oblíbenou třešňovou šťávou. Možná lehce selhávám při stříhání nehtů, ale to většinou dělá tatínek, takže i tady bych získala nějaké body.

   Přiznávám, že má bezchybnost má hranice. Jsem průměrná kuchařka a mizerná švadlena. Moc to nezvládám jako účetní, ale to je vyváženo mou rolí nákupčí. Nikdo v této domácnosti neumí utratit víc peněz za zbytečnosti, než já. Jsem vcelku dobrá pradlena, byť dobám valchy odzvonilo a po mě se chce pověsit a vyžehlit. Nejsem v tom přebornice, ale nikdo z mých blízkých nevypadá jako vandrák. Pokud je schopen čisté prádlo ve své skříni vložit do police s co nejmenšími ztrátami způsobenými necitlivým vecpáním deseti triček mezi troje tepláky a čtyři košile, za což já nemůžu a pokud tomu člověku nevadí, že vypadá jako vytažen krávě z huby, tak ať. Nejsem moc schopná uklizečka. Nebudu zacházet do detailu, ale myslím si, že jako manželka vcelku slušně zvládám post právě najaté slečny. Mám na tomhle světě nepřeberné množství úloh, ve kterých nevynikám. Jsem moc špatná dcera a nešikovná instalatérka, ale pracuji na sobě. Ve všech směrech.

   Nedávno proběhla naší zemí zpráva, že jedna žena z Brna tuto soutěž prohrála. Lepila svému synovi do bot napínáčky a týrala ho hladem. Vítězný titul dokonalá matka už nikdy nezíská. Ale je to skvělá psychopatka. Moc dobrá tyranka a perfektně zvládla mučení. V některých věcech je opravdu nedostižná. Má přítelkyně nemá děti. Také se soutěže neúčastní. Co o ní ale bezpečně vím je, že roli kuchařky a zaměstnance ovládá bravurně. Je chytrá jako opice a až se jednou stane mámou, budu mít velkou konkurenci. Naše sousedka se moc snaží. Její děti chodí oblékané jako ze škatulky, všechno čisté, nažehlené a viditelně označené světoznámou značkou. Když se potkáme na chodbě, oba nahlas pozdraví a chlapec mi přidrží dveře. Věřím, že se oba skvěle učí a musí být moc šikovní, rodiče je z kroužků angličtiny, klavíru a karate vozí v pozdních večerních hodinách. Nikdy z jejich bytu neslyším dusot dětských nohou, křik, rodičovské napomínání. Mezi šestou večer, kdy se celá jejich rodina schází doma a osmou, kdy jak předpokládám, děti leží vymydlené v postýlkách se všichni chovají vzorně. Tak nevím. Je její snaha o dokonalost vyvážena množstvím času, který svým potomkům věnuje?

   Cena za dokonalost je samozřejmě vysoká. Málokdy se stihnu patřičně nalíčit a obléct, když vybíhám do blízkého obchodu pro rohlíky, olej, mouku nebo jinou potravinu, kterou zrovna doma postrádáme. Nemám moc času na své koníčky, jako je studium jazyků, vyšívání nebo psaní tohoto blogu. U moře jsem byla jednou v životě, protože příliš utrácím za oblečení a za sladkosti. Dokonce tolik, že někdy v obchodním centru raději oželím koupi nové knihy na úkor interaktivní předražené hračky pro Matyho. Zanedbávám své přátele. Nemám kdy chodit na kávu, většinu našeho volného času zaberou návštěvy lékařů, terapeutů a rehabilitačních zařízení. Ale nevadí, je to cena, kterou velmi ráda zaplatím, abych viděla svého čtyřletého syna poprvé lézt a postavit se na vlastní nohy.

   Definice dokonalé matky existuje. Termín dokonalý rodič není mýtus, ale označení každé mámy, kterou by její dítě nechtělo vyměnit za žádnou jinou na celém světě. A až na výjimky, které potvrzují pravidlo, jsou to všechny matky, které znám.

  

Nafukovací byt

26. ledna 2011 v 17:25 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Náš byt drasticky mění své rozměry. S postupem času geometrickou řadou zvětšuje svou užitnou plochu. Začali jsme před pár lety s osmdesáti metry čtverečními, třemi místnostmi a pár kusy nábytku. Dnes má podle nashromážděného množství materiálu asi 350 metrů plochy a sedm pokojů.

   Jak to děláme? Vtip je v tom, nakoupit co největší počet kusů nábytku, oblečení, lapačů prachu, nádobí, hraček a jídla s dlouhou dobou spotřeby a pokud možno nic nevyhodit. Všechno se jednou může hodit. Jde jen o strategické rozmístění a výšku sklepa. Tak se například stalo, že po určitou dobu v dětském pokoji stály tři postele a přesto se dalo otevřít okno a Maty si tam mohl hrát. Než jsem zasáhla a dvě z nich složené a rozmontované přesunula na místo až-budeš-mít-chvilku-odnes-to-do-sklepa, kde stojí opřené dodnes. Upozorňuji, že ve sklepě to není, jen zabírají míň místa.

   Také hojně využíváme černou díru, která zeje přibližně uprostřed bytu, ovšem stahuje do sebe přitažlivou silou předměty různého stupně důležitosti i z těch nejzapadlejších koutů. Tak do ní zahučel mezi jinými můj občanský průkaz, několik darovaných obrazů, letní pneumatiky a J. oblíbená trička. K poslední položce bych možná měla co říct, a nebylo by to o bermudském trojúhelníku ve skříni, ale nikdy bych svému milovanému partnerovi nepřiznala, že když některý kus jeho garderóby považuji za "příliš jetý", omšelý a děravý, prostě ho nechám zmizet.

   Nejlépe umíme zacházet s nábytkem. Jsme závislí na obrovských obchodních domech, skýtajících nepřeberné množství postelí, skříní, poliček a záchodových prkýnek s imitací akvária. Milujeme i malé procházky těmito příměstskými obry, kdy zkoušíme tvrdost matrací a hloubku koupelnových skříněk. Nemusíme ani nic koupit, i když tato možnost nastává velmi zřídka, i kdybychom se měli spokojit jen s nenalakovaným věšákem do předsíně. A proto moc dobře víme, že tam nesmíme chodit. Ani projet místním parkovištěm, i tato zkouška se na nás ukázala být příliš tvrdá a máme od té doby asi třicet kávových lžiček.

   Dnes jsme se ovšem odvážili. Bylo to potřeba. Dochází nám dětské jídelní židle, vlastně zbyla už jen jedna, nepočítám-li plastovou houpačku, která od začátku léta bydlí pod zahradním nábytkem na balkóně. A jelikož poslední použitelná židlička se rozbila (nechci ukazovat prstem, ale Maty si tím vykoledoval natrženou mikinu a škrábanec přes tři žebra), byli jsme přinuceni jednat. Vyrazili jsme do blízké Ikey, opakujíce si kouzelnou mantru "jen tu židli". Bez úspěchu. Nejen, že jsme nekoupili zamýšlený kus nábytku, ale získali jsme dvě peřiny, polštář, krabici na hračky a brusinkový džem. Skvělá koupě, ovšem mizerná náhražka. Po návratu do našeho městečka jsme se rozhodli, že si takový debakl nedáme líbit a zkusili jsme ještě renomovaný obchod za sídlištěm. Minule jsme tam našli štěstí s válendou, třeba i dnes pochodíme. A jak řekli, tak udělali. Přivezli jsme si odtamtud nádhernou rostoucí dětskou židli z masivu, i když jsem musela hodně, hodně slevit ze svých nároků a to nízké ceny a dekoru v barvě kuchyně. J. se rozhodl, že pokud musíme na namořený kus čekat, kdežto ten v přírodním provedení je skladem, volí rychlost dodání. A když se má lepší polovička rozhodne, což nebývá tak často, je to spíše váhavý typ, nepohne s ním ani pár volů, natož padesátikilová manželka. Ani pod pohrůžkou studených večeří.

   A tak se náš byt dneškem opět poněkud zvětšil. Pevně věřím, že stará židle bude vbrzku vystěhována k popelnicím, uvažuji tak v časovém horizontu dvou až čtyř měsíců, ale nechci na J. tlačit, má teď dost jiných starostí. Zatím smontoval novou stoličku, vyslechl mé obligátní "já ti říkala, že je moc světlá" a namazal si chléb brusinkovou marmeládou. Je se sebou moc spokojený, já vlastně také, buk nebo olše a Maty dnes bude večeřet s námi u stolu jako velký kluk. Dobře jsme nakoupili.

Víkend poté

23. ledna 2011 v 14:03 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Pomalu se sžívám s chodem domácnosti. Kluci to tady beze mě zvládali skvěle, samozřejmě, že jsem očekávala dvacet centimetrů prachu a ohořelé trosky, ovšem byla jsem zklamána. Byt si po dobu mé nepřítomnosti žil svým klidným, poměrně uklizeným životem, nebylo třeba zachraňovat kuchyňské linoleum topící se pod sirupovými skvrnami, ani ručníky plesnivějící na podlaze vlhké koupelny. Musela jsem jim složit poklonu. J. později lehce pod nátlakem přiznal, že naše vzácná Matýskova chůva dalece překročila své povinnosti (udržovat zadek našeho juniora v suchu a jeho bříško plné) a také přiložila ruku k dílu. I když vím, že to bylo nejspíš v zoufalství nad neutěšeným stavem použitelného nádobí a čistého oblečení pro Maťulku, jsem jí hluboce vděčná.

   V sobotu ráno jsem vstala velmi mile překvapena absencí jakýchkoliv pochemoterapeutických následků a při přípravě snídaně jsem opláchla několik kusů nádobí. Dva, tři hrnečky. A možná pár talířů. A papiňák. Když byla konečně kuchyňská linka bez nánosu použitého porcelánu vidět, rozhodla jsem se ji malounko přetřít mokrou houbičkou. A sporák a pár skříněk. No dobře, lítala jsem po kuchyni v jedné ruce se Savem, ve druhé s prachovkou, jakobych měla poslední dvě hodiny života podmíněné leskem a čistotou. J. se rozhodl pomoci a nakonec z toho byl velký sobotní úklid. Ale jinak jsem v pořádku.

   Celý den jsem čekala. Tušila jsem, že stav, kdy je mi už druhý den dobře a pomalu ze mě vyprchává blahodárný účinek nemocničních léků, nebude trvat dlouho. Připadala jsem si jako před zkouškou ve škole, nebo před startem maratonu, kdy nejhorší je ten klid před bouří. A večer jsem se konečně dočkala. Bolest se ke mě připlížila zákeřně a nenápadně a praštila mě obrovskou basebalovou pálkou přes záda. Z ničeho nic jsem zjistila, že se skoro nemůžu zvednout z gauče a celé tělo od pasu dolů mi drtí lis na auta. Nepomáhalo se protáhnout, projít, změnit polohu, ochotné masáže mého muže, ani pofňukávání. Bylo mi mizerně. Než jsem si vzpomněla, že jsem domů přijela vybavena malou farmaceutickou sbírkou. Svět se zabarvil do růžova a bleděmodra a všechno se dalo zase do pořádku.

   V neděli ráno jsem již situaci nepodcenila a zčerstva se po ránu nadopovala. J. se také probudil v dobré náladě a rozhodl se, že dnes bude PRACOVAT. Na půl hodiny se schoval do komory, odkud začaly vypadávat předměty, které už dlouho nespatřily světlo světa, jako Matýskův starý rozbitý kočárek a nefunkční vysavač. Můj muž se rozhodl, že to všechno už jednou konečně naloží do auta a odveze do kontejneru. Dostala jsem chuť na šampaňské. Lux, kočárek, J. a možná ještě několik dalších kusů, které byly opravdu jen uklizeny a určitě je budu vbrzku postrádat se vydali ke sběrnému místu. Po návratu mi má drahá polovička vyprávěla, kterak dorazili k technickým službám, kde už byli očekáváni dvěmi auty naplněnými romskými spoluobčany. Ti lačně vystartovali směrem ke kufru našeho Arthura, jali se J. pomáhat s vykládáním a rovnou plnili zavazadlové prostory svých vozidel. Velmi praktické. Jediné, co trochu kalilo radost mého muže z dobrého činu byl fakt, že jim mylně tvrdil, že vysavač je funkční. Mrzelo ho to tolik, až jsem se bála, že za nimi ještě vyrazí s novou součástkou, aby si jej opravili sami.

   A tak se náš první společný ponemocniční víkend vydařil. J. si na mě vzal "paragraf", což znamená, že ještě týden se u nás bude chodit spát po půlnoci, včetně těch nejmladších a obědvat v pyžamu. Ale vem to nešť. Jsme zase pohromadě.




  

Doma je doma

21. ledna 2011 v 17:37 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
   Spát. Jen zavřít oči a spát a spát. Jsem unavená jako Zátopek v Helsinkách. Naštěstí J. přebral všechny mé původní funkce v domácnosti a perfektně se stará o Maťulku (který mě ještě nevzal laskavě na vědomí, ale blýská se na časy, pár pus to snad spraví), o byt (pravda, trošku mě svrbí prsty, vzít tuhle hromádku a odklidit, sesbírat to nádobí z linky... ), o mně. Já sebou plácla na gauč, zabalila se do mé milované polské deky a prohlásila se za invalidu. Snědla jsem strašnou spoustu fast-foodového jídla, kus čokolády a vypila skoro 2 litry koly a jsem spokojená. V rukou dobrou knihu, ovládání na televizi v pohotovostní poloze, kluci v postýlce, prostě jsem zpátky doma a je mi moc dobře.

   Poslední dva dny v Motole byly velmi hektické a po pravdě řečeno, kolem mě dost rychle prosvištěly. Poté, co jsem byla tamní vrchností tak krutě zrazena, přestěhovali si mě na své rakoviňácké oddělení, nejspíš, abychom byli všichni pěkně na jedné hromádce a sestry s infuzemi se moc nenaběhaly. Večer do mě začali kapat něco na případnou alergickou reakci, ve čtvrtek ráno jsem spolkla půl kalíšku neidentifikovatelných prášků (je zvláštní, že z rukou lékaře by si člověk bez řečí vzal snad i cyankáli), prý aby mi nebylo šoufl a velká zábava mohla začít. Sestra přivezla stojan a zjistila, že v elektrické zásuvce, kam chce zapojit pumpu, zeje má osobní notebooková prodlužovačka. Požádala mě, abych to dala do pořádku. Bohužel jsem ji musela zklamat, jelikož po všech těch uklidňovacích, zmírňovacích a nealergických léčivech mě přestalo tělo poslouchat a namáhavější činnost, než zvednutí malíčku pravé ruky jsem už nezvládala. Byla to sestřička šikovná a postarala se sama. Co jiného jí taky zbývalo, když viděla můj přihlouplý, zdrogovaný, ospalý úsměv. Ty tři hodiny, co kapala infuze si nepamatuju. Poslední co si uvědomuju, byla hromadná pokojová zábava nad tím, jak se nám všem kolektivně točí hlava. Spala jsem jako do vody hozená. Chvíli poté, co jsem byla odpojena jsem se odvážila udělat test na žaludek a sjela do přízemí na kávičku a kousek nikotinu. K mé nemalé radosti jsem ustála oboje, což mi dodalo nálady a naděje, že zas ta chemoterapie nebude tak strašná. Bohužel jen do doby, než mi večer prozradila usměvavá sestřička, že mi dnes ani nemohlo být zle, poněvadž jsem pod práškama. Je to normální kazisvětka.

   V pátek ráno jsem tak tak stihla dobalit, jelikož na mou postel už se prý na chodbě stála fronta, a už tu byla další infuze. Prďácky zabalená v alobalu. Tahle byla jen na hodinku a bez utěšujících léků, takže když po dvaceti minutách kapání ustalo, musela jsem přežít dost surové proplachování žíly, což je laskomina, kterou bych téhle tvrdé vrchní sestře ráda prováděla obden po večerech, aby taky poznala, zač je v Motole chemoterapie. Pak už přijela zřítelnice oka mého, dobalili jsme společnými silami mou objemnou bagáž a vyrazili ven z brány, pryč a daleko odsud.

   Za tři týdny jsem zpět. A potom ještě třikrát. Vždy na dva dny, pořád to samé dokola. Výhody jsou, že budu moct mít ještě spoustu dětí, že nepřijdu o vlasy a snad mi nebude ani špatně, jelikož jsem z paní docentky ráno před odjezdem vytloukla recept na kouzelné bonbóny proti nevolnosti. Nad nevýhodami odmítám uvažovat, to by se z toho jeden taky mohl dostat do hluboké depky a to já teď rozhodně nechci. Míním se radovat z návratu domů, z Matěje lezoucího na pohovku a zase zpátky, ze zítřejších skvělých francouzských brambor, které upeče můj šikovný muž a vůbec, z toho, že život je zase ve starých kolejích.






Situace se mění každým okamžikem

19. ledna 2011 v 13:06 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
   Dnešní den sotva začal a já už mám poučení do života. Nikdy nevěř chlapovi v bílém plášti. Jsou to zlotřilí podvodníci, zbaběle se ukrývající za Asklépiovou holí s hadem.

   Ráno bylo kouzelné. Venku padal mokrý sníh, holubi za okny se dožadovali snídaně, svítalo a já vedla diskuzi s ošetřující lékařkou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že ve svých pečlivých a přesných záznamech má chybu. Nejsem šestý den po operaci, nýbrž osmý, mám na dnes slíbeno vyndání stehů a na zítra odchod domů. Po krátkém prostudování mé červené složky přiznala omyl, udělala mi radost informací, že výsledky histologie dnes určitě budou, zasedne konsilium, páni doktoři si na mě domluví další strategii, když budu hodná, ona mi osobně vyndá stehy a zítra mohu slavnostně a s fanfárami opustit ústav. S radostným poskakováním jsem ji následovala na vyšetřovnu. Byla rychlá a šikovná, sykla jsem jen jednou, což vzhledem k mému předchozímu varování, že budu řvát jako tur, kvitovala s povděkem.

   Dopoledne jsem byla vyzvána, abych se dostavila na sesternu, že mě tam očekává sám pan profesor, což je tedy velká pocta a mám si pospíšit. Loudala jsem se chodbou a uvažovala, jaké asi jsou výsledky histologie, když se mnou potřebuje hovořit sama hlava místního oddělení a ještě v separé. Velmi brzy jsem měla dostat krásně zabalený dárek ve třpytivém papíře s lesklou mašlí, ukrývající dva páry ponožek. Patolog se laskavě rozhodl, že pod přísným okem mikroskopu žádný nádor, ani jeho nejmenší náznak nevidí. Mé uzliny, děloha, vaječník ani jiný orgán nebyly napadeny a já jsem zdravá jako řípa. Ovšem, byl by tu takový návrh. Vzhledem k tomu, že jsem v břiše nádor měla a to takový, že zhoubný, a to bývají obvykle protivní prevíti, mohla bych zauvažovat nad pozvánkou na několik sezení chemoterapie. Nikdo mě do ničeho nenutí. Pan profesor sám osobně by do toho určitě šel, vrchní sestra, které se sice na názor nikdo neptal, ale měla nutkavý pocit na nevyřčenou otázku odpovědět, taktéž, a předpokládám, že oslovím-li kteréhokoliv zaměstnance na tomto oddělení a v okruhu stopadesáti metrů, budou všichni za jedno. Marně jsem vyzvedávala jeho nedávné sliby - jedna reoperace a odchod. Marně jsem se dovolávala statisticky nízké pravděpodobnosti návratu rakoviny. Tam kde je dnes pět procent, může magická chemoterapie vkrátku vytvořit pouhé jedno. Zásadní rozdíl, opravdu.

   A tak jsem dnes ztratila víru v plané sliby a plně se odevzdala do rukou onkologů. Čeká mě pět ambulantních návštěv, první ještě do konce tohoto týdne, a po nich už nikdy slovo tumor nebo zhoubný neuslyším. To mi nikdo neslíbil, to je mé skálopevné přesvědčení a já nesmím zklamat důvěru, kterou jsem v sebe vložila.

   Aby ten den nebyl tak černý, Matýsek se rozhodl udělat mamince radost. Volal mi J., že poněkud malounko zanedbal dozor nad naším drobečkem, kterýžto se rozhodl, že se na gauči u televize nudí a sám slezl dolů. Čímž upoutal pozornost svého otce, ale ten raději nezasahoval, v očekávání, jaký bude Matyho další postup. Ten, jak tak stál a opíral se o pohovku, došel k názoru, že přeci jen tam nahoře nebylo tak zle a navíc je odtamtud lépe vidět na večerníček. Takže tam prostě zpátky vylezl. Mému životnímu partnerovi spadla čelist a poprosil syna, zda by trik nechtěl zopakovat. Žádný problém. Maťulka prý svou novou dovednost předvádí celkem často, i na vyžádání a s obrovskou radostí nad svými nově objevenými schopnostmi. Je to můj malý superman. J. mi vše natočil kamerou a já se už nemůžu dočkat soboty, mého nového data propuštění, abych tu nádheru na vlastní oči viděla.

Tak jo

17. ledna 2011 v 8:43 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
   Smířit se dá se vším. Tedy kromě smrti. I když s odchodem zlaté rybičky mé sestry jsem se srovnala poměrně rychle. Za svůj zatím krátký život jsem měla příležitost udělat spoustu kompromisů.

   Z nedávné minulosti můžu vyzvednout návrh mé životní lásky, že se po nesvatbě přestěhujeme za prací do jistého městečka poblíž Prahy. Když tuto myšlenku poprvé nadnesl, řekla jsem "jen přes mou mrtvolu, miláčku". Velmi vtipně odvětil, že to není problém, ovšem co by tam sám beze mne dělal, to že rovnou může zůstat tam, kde je. Navíc jsem v té době čekala naše robě a o něm prohlásil, že si přece nezabije svého nejspíš prvorozeného. Je legrační, ten můj drahoušek. Rozhodla jsem se tehdy dát místu, které předchází nevábná pověst, aspoň šanci. Vyrazili jsme o víkendu podívat se na byt z inzerátu a v okamžiku, kdy autobus odbočil z hlavního tahu a namířil si to po malé příměstské silničce, lemované červnovým sluncem zalitými hvozdy, řekla jsem tak jo. Prý se tomu říká revitalizace a v tomto případě musím uznat, že se povedla. Zamilovala jsem se. Byt jsme si pronajali a později vyměnili za větší a už náš vlastní. V tom samém městě, na stejném sídlišti, s krásným výhledem na pole a za ním ležící malebnou vesničku. Každý krásný den při pohledu z okna uvažujeme, který developer bude mít první tu kliku, že nám náš obrázek jako z čítanky zastaví satelitními domky. 

   Narodil se Matýsek. Byl nádherný, modrooký a úplně plešatý a my ho milovali od prvního okamžiku, kdy na nás zamával svými dlouhými řasami. A pak, jednoho dne, jsem držela v ruce lejstro, na kterém stálo, že můj syn odpovídá třetímu stupni postižení (hodnoceno jako velmi těžké). Tak jo. Smířili jsme se s tím, ale nikdy jsme svůj boj nevzdali. Běháme po nemocnicích, klinikách, lékařích a léčitelích, pročítáme odbornou literaturu, lustrujeme internet a hledáme jakoukoliv cestu, jak zlepšit Matyho kvalitu života. Uzdravit ho. Najít v něm toho "normálního" ukecaného, ulítaného, zlobivého kluka, jako jsou jeho vrstevníci.

   Jednoho dne jsem upadla na snowboardu a lékaři zjistili, že mám rakovinu. Tak jo. I s tím se dá žít. Fakt je ten, že zatím z mého pohledu je to nemoc nenáročná, nebolestivá, nijak mě neomezuje. Nemusím brát léky, nejsem unavená, zvládám všechno, co potřebuju. Až na ty nemocnice.

   S rekreačním pobytem, honosně zvaným "hospitalizace", se prostě nějak nemůžu srovnat. Ne, že by mi vadilo se celý den válet v posteli, nic nemuset a drbat s kamarádkama po síti, ale to všechno člověka těší jen v okamžiku, kdy mu to moc dlouho chybělo a teď si našetřil chviličku volna, kterou si užije. Ne každý den od rána do večera. Příšerná rutina, kterou třikrát denně rozptýlí jedna načuřená sestra s teploměrem a večer druhá unavená s injekcí proti trombóze. Když mi těsně po první operaci řekli "nesmíš nic jíst 3 dny a potom dostaneš bujón", řekla jsem "tak jo". Na vývar jsem se těšila, a poté, co jsem ho konečně vyhladovělá a lehčí o tři kila dostala, skákala jsem radostí. Po druhém zákroku se už této výsadě - nedostat nic k snědku několik dnů - netěším, a tudíž mám možnost chuťově posoudit kvalitu místní kuchyně. Pravda je, že kromě pečiva a bílé kávy k snídani se o to ani nepokouším. S jistotou mohu prohlásit, že by pohrdl i pes mých rodičů. Výhled z pokoje mám nádherný, protější budova by potřebovala přemalovat a paní ve čtvrtém patře naproti má díru nad kolenem na noční košili. Někdo by jí to měl říct. Na jednu sprchu je nás šest ženských a mezi něžným a roztomilým budíčkem v 6:10 a vizitou v 7:00 se tam musíme vystřídat všechny. Včetně mytí zubů, převlékání, a jiných podobně choulostivých situací, kdy by jeden byl nejraději sám v uzamčené místnosti. Očekávám okamžik, kdy se do boxu budeme cpát ve dvou a mýt jedna druhé záda v rámci urychlení provozu.

   Ale jelikož jedno z mých novoročních předsevzetí bylo přijímat vše, co přijde s otevřenou náručí, aspoň pro tentokrát si přestanu stěžovat.
Včera odpoledne mi sestra nabídla šedo-bílou kapsli. Orosila se mi záda, ale vzala jsem si ji v rámci zachování dobrých sousedských vztahů. Tak jo. Nově příchozí spolubydlící ráda čerstvý vzduch. Spím pod oknem, mám rýmu jako trám, ale taky mám peřinu, proč si dělat násilí. Tak jo, vyvětráme si. Ráno mi lékař sdělil, že mimo mé plány opustit to tu nejpozději v úterý a už se sem nikdy nevrátit, budu zproštěna vazby ve čtvrtek. Tak jo. Na všem vidět to lepší, to dobré, to povznášející. Hned jak přijdu na to, co to je, budu se toho držet a nepustím. 

Můj milý Matýsku

16. ledna 2011 v 8:34 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
   Nevím, jestli si tenhle dopis vůbec kdy přečteš. Jsi ještě maličký, jsou Ti pouhé čtyři roky a zatím to neumíš. Jsem Tvoje maminka, na kterou máš teď možná trochu vztek, protože s Tebou není doma, nechystá Ti snídani a nevodí Tě do školky. Ale věř mi, že tohle všechno bych moc ráda dělala, kdybych jen trochu mohla. Co Ti v tuhle chvíli mohu slíbit je, že se budu moc snažit vrátit se k Tobě a tátovi co nejdříve. Stýská se mi po vás, kluci moji.

   Včera mi od Tvého tatínka přišla nádherná zpráva. Chci si ji pamatovat napořád, a pokud tento dopis čteš, chci, abys Ty nikdy nezapomněl, jak jsme na Tebe byli vždycky pyšní.

   "Naše miminko má novinky: když se pořádně chytí za stříšku kočárku, nadzvedne se do vzduchu. Když taťka zaťuká na okno balkónu, tak tam vešel těmi dveřmi u televize. Když se zmáčkne kupa tlačítek na ovladači, obrázky můžou zmizet. Když se ťapká do kopce, je to větší makačka než zpátky. Natáhnutí ručiček nestačí, k ohrádce se musí doplazit. Když se udělá hmmm, taťka to možná pobere a dá napít. Tahat za záclony ve školce se nevyplácí. Když prší, tak jsme mokrej Matýsek. Okno se nedá prorazit ručičkou, ani prokousnout, a i když není vidět, určitě tam je. Naše miminko je chápavé a zkoumavé a zvládá víc věcí najednou - jakoukoliv jinou a cucání palečku. "

   Jsi náš šikovný chlapec a oba doufáme, že i když vyrosteš a tatínek už Ti nebude moci říkat miminko, zůstaneš pořád ten veselý, skvělý a usměvavý kluk.

Mám Tě moc ráda
Máma

Feťák

15. ledna 2011 v 9:29 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
   Za svůj krátký život jsem k návykovým látkám přičichla párkrát. K těm nelegálním (a velmi lehkým, jeden joint ještě nikoho nezabil) opravdu jen přičichla, rozhodla se, že se mi to nelíbí a nadále se od nich držela na hony daleko. K zákonem povoleným (čokoláda, pistáciová zmrzlina, nikotin a nákupy) jsem si postupem času vypěstovala lásku až za hrob, dá se říci těžkou závislost. Každý máme něco. Jeden si kouše nehty, druhá cucá konečky vlasů, já dávám vydělat Orionu a Philipu Morissovi.

   Tady v nemocnici jsou drogy něco jiného. Jsou dovolené, všechny naprosto legální a místní dealerky je člověku přímo nutí. Nádhera. Žádné fronty v lékárnách, poplatky a vysoké ceny, předpisy a občanský průkaz, nic. Jen tak, přímo až do postele.

   Ze začátku, když jsem se sem nastěhovala, jsem ovšem tuto velmi důležitou informaci neměla. Vytáhli mi ze zad epidurál, první z mých oblíbených anestetik a následně i z ruky kanylu, kudy taky často kapaly utěšovací prostředky a já se dívala, jak s nimi sestra odchází a bylo mi smutno. Rozhodla jsem se však nezoufat a vydržet. První den jsem zvládala vcelku dobře. Trošku problémy s pohybem, malinko jsem se hrbila při chůzi, ale pořád to nebylo nic, co by stálo za stížnost. Ovšem večer, když z pokoje odešla má poslední návštěva, zjistila jsem, že je zle. Bolelo mě celých 162 centimetrů. Břicho, záda, žebra, hlava, nemohla jsem dýchat, prostě průšvih. Začala jsem se bát, jako malá holka, že se opravdu něco stalo. Třeba někde něco prasklo, krvácím dovnitř a za pár minut stoprocentně exnu. Nebo mám zlomená žebra od samého převalování v posteli, ta mi potrhala stehy v břiše, nějakou tu aortu, žílu, nebo jiné zařízení na rozvoz krve a já určitě umřu. Ležela jsem na posteli a brečela. Pak zavolala kamarádka a vyhnala mě na sesternu. Dobelhala jsem se tam, zlomená v pase, slzy jako hrachy a řekla sestrám, že je mi hrozně zle, ať nachystají malou bílou rakvičku. Jak jsem očekávala, byla jsem odkázána do patřičných mezí, že vrchní nás za pár minut stejně bude obcházet, tak ať si v klidu lehnu a počkám. Když konečně dorazila, vrazila do mě něco proti bolesti, vysvětlila mi, že si za to můžu sama, že jsem měla přijít dřív a ne, až když je to k nevydržení, že mě přijde ještě zkontrolovat doktor, ale to je zbytečné, ona moc dobře ví, jak jsem hloupá a co jsem si způsobila. Uklidnila mě, že na tohle fakt neumřu, hlavně abych příště na tu sesternu přišla včas, analgetik mají plnou skříňku, něco už pro mě vyberou.

   A tak se pro mě tahle nemocnice proměnila v drogové doupě. Ráno, když jsem se konečně pořádně vyspala, okamžitě poté, co jsem ucítila ono známé píchnutí pod žebry, běžela jsem ke zdroji. Dostala jsem malou bílou tabletku, spolkla ji a čekala, co se bude dít. A dělo se. Začala se mi točit hlava jako na matějské pouti, na rty mi naskočil permanentní úsměv s občasným pochechtáváním a bylo hotovo. Seděla jsem na lůžku, ťukala do notebooku, pohupovala se ze strany na stranu, smála se a vůbec jsem vypadala, že patřím na úplně jiné oddělení. V poledne jsem se rozhodla pro ještě jeden pokus. Tentokrát mi byla do dlaně vtisknuta šedo-bílá kapsle. Spolkla jsem ji a očekávala účinky. Ovšem taková sranda jako ráno se nekonala. Najednou jsem měla pocit, jako bych seděla vedle sebe. Prostě pryč z těla. Měla jsem dojem, že necítím doteky, neovládám své končetiny, byla jsem totálně mimo. Sledovala jsem nejstupidnější seriál, jaký jsem na svém objemném disku našla a čekala, až tento stav přejde. Fuj! S kapslemi jakékoliv barvy jsem skončila.

   Na noc jsem si ještě nechala píchnout jednu do sedinky, na krásné sny, a nad ránem jsem došla k názoru, že to raději vydržím bez prášků. Ne, že bych ze sebe chtěla udělat Johanku z Arku, trpět pro dobro věci, takový frajer zase nejsem, ale nemusí mi tady z toho přeskočit. V rámci zachování zdravého rozumu jsem ochotna vydržet i nějaké to bebí a hlavně nepřidat do seznamu svých závislostí velmi těžko obstaratelné silné léky proti bolesti.

  

Opět pod kudlou

14. ledna 2011 v 9:16 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
   Nejsem konfliktní typ. Vyjdu s každým, pokud se onen každý snaží vyjít se mnou. Což není, přiznávám, vždycky jednoduché, ale když se u mně prohrabete těmi cibulovými slupkami, najdete milou, usměvavou ženskou s otevřenou náručí. Pokud nejste generál nebo zdravotní sestra. Nebo ještě přesněji, zdravotní sestra v motolské nemocnici. A to neříkám ve chvilkovém afektu, i když mě jedna dožrala před pár minutami, ale po dlouhodobé zkušenosti, kdy tady Maťulka trávil dětství a já s ním své mládí.

   Lehce znechucená jsem byla již příjmem v pondělí. Ráno jsem si dala malinký jogurt, jelikož jsem z nervozity už neměla chuť k jídlu a vyrazila do víru vášní. Sedla jsem si v čekárně a čekala a čekala. 2 hodiny. Pak mi paní sekretářka řekla, že neumí vypsat neschopenku pro mého zaměstnavatele, jelikož jsme firma zvláštní a specifická, a že mám zjistit jak se to dělá. A taky adresu svého gynekologa. Jak je vůbec možné, že si ji nepamatuju?! Další legrační historku mám s paní doktorkou, která řekla, že mi při operaci vyjmou tumor. "Jaký?" opáčila jsem naprosto klidně "já, žádný nemám". Mladý blond bleděmodrý zrak znejistěl a začal hledat v dokumentaci. Nemám ráda, když přede mnou lékař ukáže své slabiny. Ztrácím k němu důvěru i respekt a pak to mají se mnou těžké. Nakonec paní doktorka ze situace vybruslila a opravila to na reoperaci. Pochválila jsem ji, že tentokrát se trefila a elegantně jsem vyplula ze dveří. Právě jsem si tady vytvořila velmi silného nepřítele. Pomsta přišla záhy, když mi řekla, že oběd už nedostanu a vůbec žádné další jídlo až do bůhvíkdy, páč na operaci jdu někdy zítra.

   Z operace si matně pamatuju zahájení celé akce, přičemž mě velmi mrzí, že má skleróza se tou dobou toulala někde v dáli a mě nechala na holičkách. Raději bych nevěděla. Přivezli mě na sál, napíchli kanylu a anestezioložka mi přikázala lehnout si na bok, že mi píchne epidurál. Mám tento způsob tišení bolesti moc ráda, od chvíle, kdy měl přijít na svět Maty a já si tak tehdy zpříjemnila 17 dlouhých hodin. Ovšem tentokrát paní doktorka, v naději, že už spím, cpala mi jehlu do páteře bez místního umrtvení. Začala jsem ječet a narovnala svá jinak ukázkově schoulená záda. Pak zaječela ona na kolegu, ať mi okamžitě dá něco do žíly, načež se mi vypnulo nahrávání obraz i zvuk. Naštěstí. Probrala jsem se ještě za pár minut, kdy mi smrděla do obličeje rajským plynem (to by mě zajímalo, odkud ten název, páchne to jako mokrý pes) a kárala mě: "tak, a teď už budeme, laskavě, spinkat, ano?" Nejraději bych jí odsekla, že pokud jde o mě, dělala bych to už dobře půl hodiny, ale nedostala jsem šanci a byla jsem v limbu.

   Potom mám pár záblesků, když mě probírali, matně si pamatuji pana primáře, který mi říkal, že je to dobré, že mám všechno potřebné vybavení na spoustu dalších dětí a pak jsem už jen spala a spala.

   Probrala jsem se v podvečer na jednotce intenzivní péče. Nemám ji ráda. Z jednoho kouká hadiček, jako z destilační kolony na výrobu pálenky, každou hodinu mu naprogramovaný přístroj měří tlak, a pokud ho má příliš nízký, jako třeba já, začne pípat a nenechá toho, dokud mu nějaká sestra neřekne. A poněvadž těch je tady pomálu a na vše mají dost času, pípání bývá velmi vytrvalé, až k nesnesení. Na pokoji jsme sice byly jen 2, ale jelikož na tomto oddělení se dveře ze zásady nezavírají, jakoby nás tu leželo 10. Člověk slyšel všechno, včetně vzdechů, nářků, řeči i jiných tělesných zvuků, o kterých bych se jen velmi nerada rozepisovala, natož na ně vzpomínala. Někdy odpoledne druhého dne nás navštívila rehabilitační sestra a řekla, že jsme zdechliny líné, ať okamžitě vstaneme a jdeme se osprchovat. Sice ne takhle doslovně, ale já umím číst mezi řádky a tahle se s námi fakt nemazlila. Já jsem se nechala odpojit, postavila se, vzala do ruky ručník a mýdlo a vydala se ke koupelně. Sestra mě původně chtěla podepírat, ale když si všimla mého nasupeného výrazu a odmítavého "ne děkuji, já sama", pustila mě. Sprcha byla mokrá, příjemná a osvěžující.

   Doufala jsem, že bych teď mohla dostat něco malinkého k jídlu. Jen tak symbolicky. Přeci jen jsem 48 hodin o hladu. Bylo mi řečeno, že když už jsem vydržela tak dlouho, můžu si počkat do rána na piškoty. Pokud mě nezabije rakovina, umřu tady hladem. Večer jsem si trošku naběhla, když jsem milou drobnou sestřičku poprosila o něco proti bolesti. Nastavila jsem sedinku a ona se s injekcí trefila přímo do nervu. Já zařvala, ona se lekla, začala se omlouvat, ale dílo zkázy už bylo dokonáno. Takže mě celou noc bolelo nejen rozřezané břicho, přeleželá záda a unavená hlava, ale i odumřelá noha. Nádherně strávených 10 hodin.

   Ráno jsem vdechla 3 misky piškotů, pohádala se se sestrou na JIP na téma "já nechci na kolečkovém křesle, já půjdu sama" a pak ještě s její kolegyní na pooperačním oddělení, tentokrát kvůli ošklivým stahovacím punčochám, které tady jsou podle razítka od roku 1921, jsou plné děr, takže dávno neplní svou funkci a mě vůbec nebaví si je dvakrát denně sundávat a oblékat. Neprošlo mi to. Tmavomodrá uniforma byla neoblomná a já tady už 2 dny sedím v té bílé nádheře. A v andělíčku. Šitém na medvědici v jiném stavu, takže pokud se chci postavit a jít, pouze s rukou za zády pevně držící cípy mé róby.

   Nedají mi najíst, nemůžu kouřit, J. s Matýskem přijedou až zítra, má nejlepší přítelkyně včera odjela na půlroční služební cestu a vůbec, život stojí za houby. Asi vyrazím na chodbu, ulovit si nějakého zdravotníka a pohádat se. Přece se musím nějak odreagovat.


  

Síla internetu

10. ledna 2011 v 21:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Doba se změnila. Záleží na tom, vůči čemu, třeba takoví trilobiti koukají pořád do stejného kusu vápence už po milióny let a je jim to jedno, ale posadit kupříkladu mou babičku, blahé paměti, před počítač, asi by jí zrak přecházel. Před pěti sty lety jsme si byli jistí, že Slunce se otáčí kolem Země. Stopadesát roků zpátky bychom přísahali na život našeho křečka, že atom je nejmenší částice hmoty. Ještě v létě 2000 jsem na brněnské přehradě hrdě vykřikovala, že bez počítače a mobilního telefonu se klíďo obejdu. Oooo jak jsem byla naivní.

   U nás doma se ráno otevřou oči (nesejde na tom čí, včetně Matýskových), uvaří se dva hrnky silné černé kávy, zapne se počítač a začne rvačka o WC. V tomto pořadí. Kdybychom "kouzelnou bedýnku", jak naše PC-Intel inside láskyplně nazývám, zapli o jednu minutu později, vybouchla by lednička, spadl balkón, zmizely by nám všechny tkaničky od bot nebo by nastala jiná přírodní katastrofa. Buď já nebo J. pouštíme internet a jako první kontrolujeme příchozí poštu, nezávisle na tom, že jsme to udělali naposledy včera v jedenáct večer, co kdyby v noci přišel velmi důležitý e-mail? Poté se naše cesty rozcházejí a někdo čte zprávy, prohledává autobazary a pročítá diskuzní fóra o autech (nebudu jmenovat, už jsem se ho napomlouvala dost) a jiný se zabývá daleko důležitějšími záležitostmi, jako najít recept na dnešní oběd, zjistit, v kolik mu zítra jede autobus do práce (když už je ten druhý tak majetnický a nepůjčí jednomu Arthura), či který boutique začal s povánočním výprodejem.

   Na celosvětové síti nakupujeme, sháníme informace, zabíjíme nudu. Cokoliv momentálně potřebného nebo i jen chtěného, ale tak, že moc, lze pořídit rychleji, levněji, kvalitněji, než kdyby si člověk dal tu práci, oblékl se a došel pár metrů do Teska. Náhradní díly na naše pobouchané Mondeo, nová kabelka mamince, hračky Matýskovi. Kdybychom z času na čas nepotřebovali čerstvé rohlíky, nevěděli bychom, jak vypadá nákupní košík a k čemu slouží. Pravda je, že právě jen díky internetu jsme sehnali juniorovi spoustu pomůcek a léků, na které bychom jinak nenarazili. Ledaže bychom dostali impulzivní nápad, zajet si do Rakouska na prohlídku homeopatických lékáren.

   Když jsem byla malá a vznesla jsem na rodiče inteligentní dotaz počínající slovem co, jak nebo proč, odkázali mě na odbornou knihu či encyklopedii. Dodnes si myslím, že je to geniální způsob jak se zbavit otravného dítěte a ještě ho přitom vzdělat. Celou svou střední a vysokou školou jsem prošla hlavně díky heslu "Není důležité, jestli to znáš, hlavně, že víš, kde to najdeš". Vždy jsem měla o svých tahácích perfektní přehled. Dnes je situace jednodušší. Nemusíme se učit na zkoušky, nové informace hledáme dobrovolně a v naději, že až se nás na to někdy někdo zeptá, nebudeme za úplné blbce, a vždy se můžeme spolehnout na 2 oblíbené příbuzné, tetu Wiki (www.wikipedia.org) a strejdu Googla (www.google.com). Encyklopedie a vyhledávač online.

   Nejraději si ovšem na síti hrajeme. Je úplně jedno, že J. musí vypracovat projekt do práce a já slíbila kamarádce, že jí ty fotky z dovolené v roce 2007 pošlu co nejdřív. Okupujeme počítač, abychom si zahráli proti němu, proti živým soupeřům kdesi na jihokorejském pobřeží, proti sobě navzájem. Pereme se o myš a klávesnici ve snaze toho druhého po dvou hodinách piškvorek, s očima rudýma únavou, odtrhnout a dát si jednu, maximálně 2 partičky. Nedávno jsem díky paní z Rané péče narazila na server, provozující vzdělávací a interaktivní hry pro postižené děti. A teď v tom lítá i Máťulka. Jsme prostě maloměšťácká rodina své doby.

   Samostatnou kapitolou jsou diskuzní fóra. J. figuruje pod svým nickem na samých nudných, nezáživných pánských diskuzích o počítačích, autech a počítačích. A o autech. Já mám svou internetovou kavárnu, kam si chodím popovídat, poplakat, postěžovat, pochlubit se. Je to krásné místo, plné milých tváří, z nichž jsem drtivou většinu nikdy neviděla, ale mám pocit, jako kdybych je znala dlouhé roky. Trávím tam své mládí a vůbec mě to nemrzí. V kavárně se totiž dá najít spousta zajímavých a důležitých informací. Lidé se dělí o nápady, zkušenosti s výrobky, či službami, o recepty nebo tipy na dobrou restauraci. J. se mi pro mou závislost nějakou dobu vysmíval, jestli prý bych nechtěla ten počítač přestěhovat do ložnice, aby mi v noci něco důležitého neuteklo. Namítla jsem tehdy, jen ať si počká, až našetřím na notebook. Smát se přestal. Ovšem, jaké bylo mé zadostiučinění, když jsem mu jednoho dne nakoukla přes rameno, a zjistila, že vybírá novou GPS navigaci právě podle rad návštěvnic kavárny.

   Díky e-mailu a Skype jsme ve spojení s našimi až příliš vzdálenými rodinami a J. je díky Facebooku v kontaktu s přáteli sice velmi blízkými, ale nonstop přilepenými k síti, tudíž je pro ně jednodušší otevřít si to pivo doma, pěkně v závětří monitoru.

   Nejsem si moc jistá, jestli nám internet zjednodušuje život, nebo si ho díky němu víc a víc komplikujeme. Možná, že kdybychom neměli přístup k tomu obrovskému kvantu informací a dat, možná, že bychom hodně věcí dělali jinak. Koupili si encyklopedii, zašli do kina na dokumentární film, nerozemílali si mozkové buňky postřehovými hrami, které o sobě tvrdí, že bystří naši mysl, ale popravdě se nás jen snaží zblbnout. Každopádně bez internetu a jeho širokých možností bych se nikdy nedozvěděla, že nejmenším savcem na světě je bělozubka nejmenší, a že zítra mi nad hlavou vyjde slunce přesně v 7:34.

Hrdá matka

8. ledna 2011 v 13:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Dnes jsem přečetla knihu Jeana-Louise Fourniera Kam jedeme, tati?. Původně jsem chtěla sem na blog přepsat její úvodní kapitolu, jelikož kniha je krásná, poutavá a čte se jedním dechem, ale je tak srdceryvná, že jsem nenašla odvahu. Výrazem srdceryvná míním fakt, že jsem začala brečet v 9:05 středoevropského času a přestala po šesti posmrkaných kapesnících s rozmazanou řasenkou v 10:15 po jejím dočtení. Nevím, jestli budu mít ještě někdy v životě sílu vzít ji do ruky, natož z ní cokoliv kopírovat na internet.
  
   Autor je otcem dvou velmi těžce postižených chlapců, z nichž jeden je už po smrti a druhý v léčebně-výchovném ústavu. Překladatelka na poslední straně píše, že "Jean-Louis Fournier se s ironií a cynickým nadhledem sebelítosti brání...". Pokud tento černo - černý humor má být legrační, zapomněla jsem se smát. Ale naprosto ho chápu. jen my, rodiče dětí s handicapem, máme právo dělat si z našich potomků srandu. Je to, jako když černoch řekne černochovi negře. Jen my víme, jak je těžké se s jejich postižením a problémy vyrovnat a jen my smíme použít výrazy "má v hlavě slámu a v ní možná malý ptačí mozeček" nebo, jak napsala dnes již známá autorka "reaguje na světlo a tmu. Když ho chceme dostat z pokoje, zhasneme tam".

   Při čtení knihy Kam jedeme, tati, jsem si uvědomila, jak se nám s Matýskem krásně žije. My vlastně nemáme právo si na cokoliv stěžovat. Na něm není na první pohled vidět, že má problém, je to krásný, blonďatý chlapeček (nemáme tušení po kom, oba jsme tmavovlasí. J. to někdy komentuje slovy "to by mě zajímalo, kdo je jeho pravá matka?"), a dokud si nevrazí prsty ruky až po zápěstí do pusy, nebo nezačne nesrozumitelně žvatlat, nikdo neví, že je handicapovaný. I přesto, že soupis jeho znalostí a dovedností by se vešel na parkovací lístek, jsme moc rádi, že při vší smůle je to veselý a šťastný kluk. Většinu času se usmívá, řehtá, nadšeně výská, byť k tomu zjevně nemá příčiny.

   Teď bych se měla rozepsat o tom, jak je mi líto, že si neumí zavázat tkaničky, sám se najíst, neumí mluvit ani malovat, nejspíš nikdy nepůjde na vysokou a bůhví, jestli kdy uvidím jeho děti. Ale neudělám to. Jsem spokojená, že je šťastný on a mám v úmyslu jej vychválit až do nebe:
- Můj syn umí ležet hodinu na zádech a kopat při tom nohama. Které čtyřleté dítě tohle dokáže?
- Když ho krmím čokoládovým jogurtem, a on kýchne, což dělá velmi rád, překvapeně se podívá na své poprskané nožičky, na mé poprskané nožičky a na poprskanou pohovku a s provinilým výrazem začne fleky rozpatlávat ve snaze uklidit. Nejdřív se začnu smát já, potom on a nakonec J.
- Nacpe si do pusy všech 5 prstů na levé ruce a ještě přidá malíček z pravé.
- Je moc rád lechtán a to kdekoliv. Nejoblíbenější místa jsou klíční kost a loketní jamka. Moc nechápu, jak je to možné, ale nachechtáme se tomu oba dost.
- Večer, jakmile vyhlásíme koupání, úplně vidím to hypotonické tělíčko, jak vyskakuje ze země, běží do koupelny a cestou ze sebe strhává oblečení. Je velká škoda, že skutečnost je jiná, ale nadšení stejné.
- Při oblékání vydatně pomáhá. Je úplně jedno, že nerozezná rukáv od výstřihu, moc se snaží. Dnes už vydrží i klidně sedět při zapínání knoflíků u košile. A to je velký úspěch.
- Když vstoupíme do kterékoliv místnosti, vychovaně pozdraví. A vůbec nevadí, že mu není rozumět.
- Nikdy neodmlouvá. Na ulici mi neutíká. Sní všechno, co mu dám. Bez řečí. Nekreslí  vodovými barvami po podlaze. V autě se vytrvale neptá "Kdy už tam budeme?". Nepere se s dětmi ve školce ani na pískovišti.

   Poslední dobou se moc rád mazlí. Jen občas a zřídka, ale tím je to krásnější. Nedělá to na povel, ale prostě, že chce. Vtiskne se mi do náruče, obejmě mě kolem krku a položí si hlavičku na mé rameno. Jen někdy a na pár vteřin. Ale i to mi stačí. Matka, která na adresu svého dítěte řekne "nemůžu ani umýt nádobí, furt na mě visí", by měla být pro výstrahu ostatním doživotně přivázána utěrkou k topení tváří ke zdi.

   Můj chlapeček je prostě nejkrásnější na světě a to málo co zvládá, umí perfektně. Jsem na něj pyšná.

Špatný den s dobrým koncem

6. ledna 2011 v 21:20 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Opět jsem se poprala s úředním šimlem. Vstoupila jsem do ozubeného soukolí městské byrokracie a dala mu přes hubu. Zápas to byl velmi nerovný, jelikož úřednice byly v početní převaze. Ale nakonec se vše v dobré obrátilo a já mám svůj kouzelný zelený lísteček, který sice na jedné straně říká, že jsem naprosto neschopná dávat pozor na své věci (což není pro nikoho žádná novinka, kdybych neměla hlavu přišitou ke krku, někde bych ji ztratila), ale zároveň potvrzuje, že nová občanka je na cestě.

   Všechno začalo včera odpoledne, když nám pošťák přinesl úplně nové páně Papinovo hrnce, ale kterému jsem se nemohla prokázat, jelikož místo v peněžence, kde obvykle občanský průkaz bydlí, zelo prázdnotou. Naštěstí mi doručovatel uvěřil kdo jsem, a jelikož rozhodující bylo množství bankovek, které jsem mu výměnou za objemnou krabici předala, zásilku mi nechal. To ovšem neměnilo nic na faktu, že "Houstone, máme problém". Doma jsem se jala prohledat kabelky, tašku od notebooku, odkud jsem postupně vyndala zásobu papírových kapesníčků, řasenku, oční stíny a 3 rtěnky, nabíječku na GPS, dvoje silonky, pastelky a tvrdý rohlík, což J. vykouzlilo na rtech roztomilý úsměv, ovšem průkaz nikde. Na řadu přišlo oblečení, včetně čerstvě vypraného a poté všechny možné schovky v našem malém bytě. Našla jsem 5 let starou lítačku na pražskou MHD, 3 DVD s filmem Eva tropí hlouposti, záložní brýle mé drahé polovičky, které hledáme od loňského jara, ale to bylo asi tak všechno. 2 hodiny a 4 cigarety mi trvalo několikanásobné prošacování všech poliček a šuplíků v obýváku. Nakonec jsem musela přiznat prohru a připravila jsem si potřebné doklady pro paní u okénka.

   Ráno začalo vesele, kluci vypadali, že si večer nasypali do čaje 10 deka Rohypnolu a na světě nebyla živá síla, která by je dostala z postele. Po několika marných pokusech jsem se svým mužem drasticky zatřásla a nakřičela na něj, že musí okamžitě vstát, páč už teď jedu pozdě do práce. Sice se z peřin vyhrabal, ale zamířil rovnou na záchod a pak ještě během 15 minut třikrát. Já jsem mu říkala, ať to hovězí z července nerozmražuje a nedává do guláše, ovšem komu není rady, tomu není pomoci. Co teď? J. se musel držet v minutové dostupnosti WC a Matyho jsem potřebovala dostat do školky. Nakonec to můj chorý drahoušek risknul, sjel se mnou výtahem do přízemí, vyvezl mi kočárek před dům a mazal zpátky. Dítě jsem předala paní učitelce, zavolala do práce, aby o mě neměli starost a dorazila tam s hodinovým zpožděním. Jedním dechem jsem se vedoucímu směny omluvila za pozdní příchod, vysvětlila své velmi vážné důvody a požádala ho, zda by mě ze směny nepustil o něco dříve, jelikož nemám občanku. Nejspíš ze mě měl velkou radost.

   Odpoledne jsem vstoupila do budovy magistrátu a začala legrace. V přízemí jsem si nechala vytisknout pořadový lísteček pro příjem žádostí a vystoupala do prvního patra. Čekárna zela prázdnotou, u jednoho okénka se snažil malý příslušník vietnamské komunity vysvětlit, že opravdu "umi spatne cesky", ale něco moc nutně potřebuje. Vyplnila jsem dotazníček a byla elektronickým systémem vyzvána k jeho předložení. Řekla jsem blond úřednici, že jsem ztratila občanku a chci novou, na což mi odpověděla, že na to mají ale úplně jiný formulář, který je nutno vyplnit, sehnat si nové číselko a jednat o mém problému s kolegyní. Pokrčila jsem rameny, sešla do přízemí, vytiskla lístek a počkala na vyzvání kolegyně.
"To jste tady špatně. Tohle dělá paní o 2 okénka dál."
"Vy nemůžete? Vždyť je to jedna kancelář, dělíte se o stejný archiv a máte tu samou počítačovou síť."
"Nemůžu. Musíte dolů pro nové číslo."
"Tam už jsem byla, tady je."
"To je špatný lístek. Musíte zmáčknout tlačítko u výdeje nových průkazů."
"!"
   Sešla jsem po schodech, nafasovala pořadí a vrátila se. Jediná klika byla, že nás v celé místnosti bylo 5, z toho 3 zaměstnankyně. Po vyzvání jsem přistoupila opět k blonďaté paní.
"Potřebuji vyplněný formulář, rodný list a pasovou fotografii."
Všechno jsem odevzdala a oddechla si.
"Tuhle fotku jste měla na občance před čtyřmi lety. Maximální stáří je jeden rok. V přízemí vás vyfotí, běžte, já počkám."
   Lidově řečeno, v kapse se mi otvírala kudla. Spolkla jsem slzy vzdoru, sešla jsem po schodišti a nechala si udělat 4 naštvané fotografie. Konečně bylo vše v pořádku. Podepsáno, odevzdáno a orazítkováno. Dostala jsem prozatimní potvrzení a datum, kdy si můžu přijít pro nový doklad. Nevím, jestli budu mít sílu. Třeba by mi příštích několik měsíců stačil cestovní pas, než se trošku oklepu a dostanu odvahu opět vstoupit do budovy magistrátu.

   To chtělo satisfakci. Jela jsem přímou cestou do obchodního centra a vešla do prodejny, do které mám svým partnerem přísně zakázán vstup bez dozoru dospělé osoby. Knihkupectví. Udělala jsem si čtyřnásobnou radost, sehnala všechny tituly, po kterých mé čtenářské srdce prahlo a ulehčila našemu rodinnému účtu. Cestou k autu jsem uronila slzu nad luxusními černými kozačkami ve značkovém italském obchodě, ale to by mi už opravdu neprošlo a vyrazila domů.
   "Ahoj lásko, právě jsem utratila strašné peníze za knihy, ale to nevadí, jelikož jsem nám ušetřila 1559,- Kč."
   "Copak, nechytil tě revizor?"
   "Ne. Nekoupila jsem si boty."
   "Tak to seš fakt spořivá." zasmál se J.
Uplatila jsem ho novou knihou Terryho Pratchetta a pytlíkem belgické čokolády a bylo mi odpuštěno. Nakonec ten den nebyl tak špatný.
  

Mé malé záhady

5. ledna 2011 v 17:01 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Vědci i pseudovědci celého světa se zabývají jevy jako Bermudský trojúhelník, Stonehenge či UFO, ale nikdo nebádá v naší domácnosti. A přitom bychom byli takový projekt! Abych upřesnila: nemusí to být pouze náš byt, ale obecně existence mužského pohlaví ve společném soužití a její následky. Všimli jste si toho někdy? Ne, to je gramatická hrubka. Muži tyto věci neregistrují. Všimly jste si toho někdy? Jak domácnost žije svým vlastním životem, povětšinu času v negativním slova smyslu a my s tím nejsme schopné nic udělat? Kupříkladu:

- Vždycky je to žena, kdo mění toaletní papír na WC. Buď to na ni vyjde, nebo už je pozdě, sedí s kalhotama na půl žerdi a civí na prázdný držák. V knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách je krásná poznámka: "Kolik mužů je třeba k výměně roličky toaletního papíru? - Není známo. Něco takového se nikdy nestalo." Je v tom takový problém? Našim drahým polovičkám dělá potíže jemná motorika?

- Ráno stelu postele vždy já. Pokud to provede J., je potřeba jeho snahu náležitě ocenit, pochválit, v nestřeženém okamžiku se vplížit do ložnice a přestlat to hnízdo. Potud v pořádku. Ovšem, když si večer po namáhavém dni jdu lehnout, jeho strana postele je opět ve stejném stavu jako ráno, než odešel do práce a uprostřed matrace zeje ještě teplý důlek. Je pro muže noc příliš krátká? Nestačí jim 8 hodin spánku denně? Nezávisle na tom, v kolik hodin si jdeme lehnout, ať v 8 nebo o půlnoci, druhý den odpoledne je J. "nějaký přešlý" a zapadne do pelíšku. Jednou to udělám taky. Přísahám.

- Boty v předsíni. Ať je jakékoliv roční období - léto nebo zima, vedle botníku se pořád válí pánské sandály. Vedle botníku. Mají to dovnitř daleko? Respektive, je pro muže takový problém udělat dva rychlé pohyby, otevřít dvířka a vsunout tu béžovou nádheru do poličky? Neumí snad zkoordinovat práci obou rukou zároveň? A proč jsou to pořád ty samé letní boty? Chodí venku při mínus deseti s teplými ponožkami a klouže se po ledu?

- Mizející jídlo z lednice, nejlépe určené na přípravu nedělního oběda nebo koupené čistě sobecky jinému členu rodiny. Mně. Nepomáhá důrazné upozornění při vybalování nákupu "Tohle nech na neděli na řízky" nebo "Nejez mi, prosím ten jogurt". K ničemu není ani lístečková metoda. Schovat mezi průhlednými plastovými poličkami se také celkem nic nedá, a při pokusu zavřít laskominu do několika nedobytných umělohmotných krabiček jsem byla informována, že to Matýsek. Opravdu by J. zemřel hladem bez požití mého čokoládového pribiňáku? Nestačí mu, že jeden snědl sotva před hodinou? Není mu líto, že pokud zlikviduje všechnu šunku a sýr, nebude mít v neděli na kuřecím řízku nic kromě soli a pepře? 

- Ať otevřu myčku na nádobí v kteroukoliv denní, či noční dobu, je v ní čisté nádobí. Vždy perfektně vyprané. Nikdy se zbytky jídla a mastnými skvrnami, což by znamenalo, že někdo (a výjimečně ne já) vyndal všechno čisté, uložil to do skřínek a naplnil špinavým. Bezprostředně poté, co ohnu svůj ubohý hřbet a nádobí z přístroje uklidím, jsem osočena, že jsem zase nechala ve dřezu 3 talíře od snídaně a jeden hrnek s kávovou sedlinou na dně. J. problém řeší a myčku zapíná. Což znamená, že za 2 hodiny to opět budu já, kdo otevře dveře a oslepne z lesku čistě umytého porcelánu. On neví kam u nás v kuchyni co patří? Má zablokovanou páteř, že se nemůže ohnout a vyndat obsah ven?

- Papírové kapesníky v pračce. Tedy, spíš to, co z nich zůstane. Velmi, velmi nerada se hrabu mému muži v kapsách ze strachu, že najdu lístek "Stýská se mi" (přeci jen, je to krásný, dobře vychovaný a zajištěný mladý chlap) nebo gumičku do vlasů. Před praním kalhot a košil vždy požádám J., aby se ošacoval sám. "Už jsem to udělal." Zajímavé. Přesto na každém kusu osahám kapsy a najdu jeden či dva posmrkané exempláře. Co je horší, pračka pak stejně vyplivne malé bílé cucky přilepené na dvou dětských tričkách a v jedné kapse pánských kalhot. Tohle je pro mě naprosto nevysvětlitelné. Lepí si je snad na vnitřní stranu límečku? Nebo do záložky u zipu?

   Abych zřítelnici oka mého příliš nekřivdila, má i jiné přednosti. Když jsem nemocná, uvaří mi můj oblíbený čaj. K třicátým narozeninám mi dal dárek, po kterém jsem  napůl tajně toužila deset let.  Když usnu u televize, odnese mě do postele.  Připravuje-li si na večeři své oblíbené UHO (Univerzální Hnědá Omáčka, kterou nemám ráda, ale on si to nepamatuje), nikdy se mě nezapomene zeptat, jestli si dám s ním. Z nákupu se vracívá s mou oblíbenou čokoládovou tyčinkou. Vždycky si všimne, že jdu od kadeřnice a nakupuje se mnou oblečení. Vlastně i tohle všechno je pro mne malá záhada: čím jsem si zasloužila mít doma takový poklad?

Tak málo mám krve

4. ledna 2011 v 19:11 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Dnes jsem absolvovala legraci zvanou "předoperační vyšetření". Vstala jsem velmi brzy ráno, což mi po dlouhém období válení se a flákání dělalo malinko potíž, načůrala jsem do skleničky a vyrazila. Pan dokotor byl laskav, jako správnému rakoviňákovi na pokraji smrti (on to říká hezky - onkologickému pacientovi) mi dal přednost, vyrazil slečnu, která tam sice poctivě čekala už půl hodiny před otevřením a poprosil pána, jenž přišel po mně o chviličku strpení. Kdyby onen muž věděl, že tam bude sedět i se svým vysokým cukrem ještě hodinu, šel by někam na koblihu.

   V ordinaci seděla úplně nová, velmi sympatická sestřička. Ne, že by ta minulá taková nebyla, ale jednoho potěší, když ví, že situace se nemění a i nadále uvidí příjemný obličej, pokecá o počasí a hlavně neodejde s modřinami od injekcí. Představila se mi a byla jsem odvedena do "laboratoře", malinké místnosti, nejspíš původně určené na odkládání kbelíků, kde se měla celá sranda odehrát. Dostala jsem krásné škrtidlo s pejsky a kočičkami, což mi značně zvedlo náladu a sestřička začala připravovat potřebný materiál. A chystala a chystala a asi po 20 minutách mi zvířátka z ruky sejmula se slovy "hm, to ještě potrvá, tak ať vám ta ruka neupadne. Víte, já s těmihle novými ampulemi nemám zkušenosti. Ještě chvilinku, ano?" Po čtvrthodinové chvilince a deseti zlomených jehlách odešla za panem dokorem pro radu. Když se vrátila s vítězoslavným úsměvem na rtu, ulevilo se mi. Měli jsme jít v 10 s Matym na bazén, a i když jsem se na středisko dostavila po sedmé hodině ranní, bála jsem se, že nestihnu nejen plavání, ale i oběd a na hraně to bylo i s večeří. Konečně jsem měla v ruce jehlu a do zkumavky kapala má životodárná tekutina. Po čtvrté zkumavce si to má papírová žíla rozmyslela, že už toho má dost a raději praskla. Naštěstí o tomto jejím zlozvyku vím, takže jsem nabídla k odebrání druhou ruku. Tam se sice taky veškerá tkáň bojí ostrých předmětů, ale nejspíš je poučená z předchozích pokusů a žíla se schovává hluboko, hluboko uvnitř. Jen velmi dobrý zdravotník bývá schopen tu potvoru najít a napíchnout.

   Tak tedy ne. Necháme ruce odpočinout a natočíme EKG. Pan doktor přivezl přístroj a jal se hledat plánek:" Sestři, kde máme toho pajduláka?". Podíval se na můj překvapený obličej. "Víte, my si nepamatujeme, kam patří která barvička, tak tady máme pro všechny případy plánek." Bavila jsem se. Pajdulák byl nalezen a začala akce "natočíme slečně srdce". Sestřička držela mapu, diktovala a lékař mi připojoval přísavky. Dost jsem mu to svým chechtáním ztěžovala, ale opravdu mi připomínali Pata a Mata. Jen nenadělali takový binec. Nakonec se zadařilo a mašinka vyplivla podrobný zápis mé srdeční činnosti. 

   Sestřička ještě objevila mou záložní žílu a dobrala krev. Bez modřin. Je opravdu moc šikovná.
   Zvážit, změřit tlak ("hm, vždycky ho máte takhle nízký?"), poslechnout srdce ("máte ho vůbec v tom hrudníku? Nějak není slyšet.") a po hodině pilné práce a námahy odchod. Výborně jsem se bavila, byli oba lepší než večerníček.

   Doma na mě čekal Matýsek s paní Š., která projevila značnou odvahu, když souhlasila, že bude s malým plavat sama, než se uzdravím. Je moc hodná, jen si nejsem jistá, zda tušila, do čeho se žene. Oblékli jsme cvrčka a vyrazili směr bazén. Ukázala jsem hlídací paní kudy se tam dostane, jelikož příště už si nejspíš zase budu válet šunky v nemocnici a celá akce bude na jejích bedrech. Až do okamžiku, kdy jsme Matyho ponořili do chladné vody, bylo vše v pořádku. Pak začalo peklo. Paní Š. byla samozřejmě nervózní, nevěděla, co si k juniorovi může dovolit, kdy ho může nechat blbnout a kdy potřebuje kluk pomoci, prostě ve chvíli, kdy Maty vycítil její strach, rozhodl se situaci přiostřit. Pusinku pěkně do čtverečku, slzy jako hrachy a pláč už by mu nerozmluvila ani tabulka čokolády. Teta byla moc šikovná, jeho snahu nás všechny vytočit (už ho mám přečteného, podvodníka) ostentativně ignorovala a cvičila a plavala a vůbec jí to moc šlo. Nakonec jsem s nervama nevydržela já, nechtěla jsem ji odradit hned při prvním pokusu a 10 minut před koncem jsem to utrpení utla. Paní Š. mě pak v šatně příjemně překvapila, když prohlásila, že nervová zhroucení našeho Matýska pro ni nejsou žádná překážka, a pokud je to tak, jak říkám, a jen se snažil nás naštvat, klidně bude na plavání chodit. Byla jsem nadšená a s radostí jsem v kanceláři nechala malý majlant za příští kurz. Budu jim oběma držet palce. Ovšem, pokud se synáček rozhodl, že svou plaveckou kariéru ukončí a míní proplakat každou další lekci, přísahám, že jen co se postaví na nohy, vypadne vydělávat a zaplatí mi každou promarněnou hodinu.

   Teprve po návratu domů to na mě celé dolehlo. Únava z brzkého budíčku, návštěva bazénu a hlavně ztráta asi 1/2 litru krve, které mám stejně pomálu, mě konečně skolily a já zkazila oběd, lehla si na pohovku a už nevstala. Utahaný Máťulka spokojeně dřímal vedle mě a bylo naprosto nemožné udržet oči otevřené. Krásná tečka za krásným zatměným dnem, který jsme prošvihli, jelikož dítě potřebuje pohyb. Nevadí. Další zatmění bude prý 25. června 2150, ale to už si nedám nikým pokazit.
  

Po dešti vždycky vyjde slunce

3. ledna 2011 v 18:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Slovy klasika: "Právě jsem se vrátila z Motola!" a rozhodla jsem se, že ze všech informací a rad, které jsem tam dostala, si nechám jen ty dobré a pozitivní.

   Od začátku: pan prof.doc.MUDr. L.R. CsC je velmi sympatický, roztomilý, nejspíš strašlivě inteligentní a určitě šikovný, prostě skoro jako můj J. Poté, co si ode mne převzal zapečetěnou obálku se všemi tajemstvími a záhadami, jež skýtá mé nitro (ne, že bych ji nerozlepila a nepodívala se, ale moudrá jsem z té latiny nebyla), usmál se a několikrát se mne optal, zda jsem skutečně slečna K. "TA slečna K.?" "Paní inženýrka K.?" "Ta ze Střešovic???" nevěřícně mě sjížděl svým studánkově modrým zrakem a uculoval se. "Víte, já očekával dámu s nadváhou, u které bych si uměl představit, že nepozná, když má v břiše 2 divná kila navíc. Ale vy??" přeměřoval si mé ploché břicho. Ujistila jsem ho, že jsem si všimla, že je něco špatně, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že TAK špatně a hlavně jsem to chtěla začít řešit až po Vánocích. "No, vy jste číslo!"

   Protekčně mě nacpal na začátek fronty na ultrazvuk, prohlídl mě a potom usadil do své kožené soupravy v kanceláři. Vysvětlil mi hodně jednoduše, kde  vidí problém, nakreslil mi to na zprávu z mé složky od jiného lékaře, ignorujíce text na ní i oficiálně vypadající razítko a podpis. Své výtvarné dílko popsal nečitelným doktorským písmem a celou svou přednášku shrnul do jediného závěru: reoperace. Na chemoterapii je mě škoda, jsem dost mladá na to, aby se s tou potvorou mé tělo popralo samo, jen mu trošku pomoct. Přijdu o své malé lymfatické uzlinky, aby se rakovina neměla kudy šířit dál, a opět se zeptáme paní Histologie, zda zbytky nádoru v mém břiše nezaúřadovaly a nepřilepily se někam, kde nemají ale vůbec co dělat. Pokud tato dáma rozhodne, že se nic takového neudálo, pan primář mě osobně vynese z nemocnice v zubech a už mě nebude chtít nikdy v životě vidět.

   Pěkně jsme si popovídali, vysvětlila jsem panu R. situaci kolem Matýska a upozornila ho, že se mých zbývajících reprodukčních orgánů nesmí skalpelem ani dotknout. Na to on přistoupil, že beze všeho, že mu do mého vaječníku a dělohy nic není, až z nemocnice odejdu, dětí ať si nadělám kolik chci, nejlépe stejně praštěných jako já, to že mi ze srdce přeje. Nejsem si moc jistá, jestli v tom nebyl sarkasmus a ironie, ale budeme na tom s J. pracovat.

   Při odchodu z jeho kanceláře jsem si udělala škodolibou radost. Procházela jsem kolem registrační kanceláře těhotných maminek a všem těm unaveným, kulaťoučkým dámám jsem dala na odiv své ploché bříško, upnuté do riflí velikosti 34. Až taková bestie já jsem!

   Cestou domů jsem nakoupila mým mužem milované větrníky, abych měla něco v ruce, až mu budu sdělovat dobrou zprávu o svém nadcházejícím pobytu v nemocnici. Jestli to takhle půjde dál a přijdou ještě nějaké špatné novinky, nejenže má lepší polovina nezhubne, ale začne se těšit na každou další jobovku, se kterou přijdou sladkosti. Vzal to sportovně, naplánoval jak to bude dělat s Matýskem a uzavřel myšlenkou, že snad už potom budeme mít konečně klid. A chraň mě ruka páně, postavit se ještě někdy na snowboard! Když se z toho dá dostat i rakovina, bůhví, s čím jsem schopná přijít příště. Opravdu doufám, že to měl být humor a nadsázka.

   Teď mě čeká předoperační vyšetření a příští týden šupky dupky do postele. Na operaci a její časné následky se moc netěším, ale má to i své světlé stránky. Jelikož vím, co očekávat od nemocniční stravy, můžu se teď neomezeně ládovat. Myslím, že zbyl jeden větrník.

PS Ještě jsem dostala opožděného ježíška. Nakoukla jsem na blog, zda nějaká dobrá duše nenechala komentík, který by mě pohladil po egu a přestala jsem na několik vteřin dýchat. Na mé stránky zavítala paní D., známá autorka knih pro děti a dokonce nechala pochvalu. Pokud samochvála opravdu smrdí, jsem cítit až do Košic. Ale já si prostě nemůžu pomoct. Vyrostla jsem samou pýchou asi o 6 centimterů, a jestli prý o tom nepřestanu okamžitě mlít, J. se se mnou při nejbližší příležitosti rozvede. Nevadí. Mám komentář od paní D.

Když přijde poslední den v roce

2. ledna 2011 v 9:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Poslední den roku u nás byl ve znamení jídla, pohody a jídla. Jsem zvyklá chystat tyhle velké akce pro více lidí, letos jsme se rozhodli pro oslavy komorní a rodinné. Takže jsem po setmění začala nosit na náš konferenční stoleček mísy s chlebíčky, talíře s jednohubkami, misky s arašídy a skleničky s tyčinkami, plněné tortilly, cukroví, skleničky s nealkoholickými nápoji, láhve s alkoholem, kdybych měla víc místa, vykrámuju na něj obsah lednice i špajzu. J. při pohledu na zásoby opáčil, že pokud si myslím, že to bude jako každý rok dojídat do Třech králů, že se šeredně mýlím a cokoliv najde 1. ledna na stole, sbalí a pošle dětem do Somálska.

    Matýsek evidentně tušil, že se zase chystá nějaká legrace a věrný nově zavedené tradici ze štědrého dne, odmítl odpoledne zamhouřit oka. Zůstal se mnou v obývacím pokoji a snažil se o sebedestrukci. Díky alternativní léčbě se jeho stav den ode dne zlepšuje, což se projevuje jeho snahou najít v bytě pro něj nejnebezpečnější místo a vyzkoušet máminy nervy. Když jsem byla právě po lokty v nějaké pomazánce, připalovaly se mi šunkafleky a zvonil mobil, ozvala se dutá rána. Bylo mi naprosto jasné, co se se synem na gauči stalo a šla jsem se podívat na zem, jaké jsou škody. Pád to nebyl nijak hrozný, dítě už se konečně naučilo, jak se dají použít ruce a buď se včas něčeho chytit, nebo je složit pod sebe. S nohama vraženýma do poličky v konferáku, rukou stále ještě držící polštář, který použil jako brzdu a s pusinkou do čtverečku nad ním mé mateřské srdce zaplakalo. Sesbírala jsem jeho dvacetikilové tělíčko, přitulila si jej do náručí a pofoukala bolístky. Párkrát vzlyknul, několikrát mě probodnul velmi vyčítavým pohledem, vrazil si do pusy paleček na uklidnění a katastrofa byla zažehnána. Jsem zvědavá, kdy mu strach dovolí, zkusit to znovu.

   Tatínek se rozhodl, že se po obědě vyspí za ně za oba a hlavně se vyhne povinnosti mi pomáhat, kterou bych na něj samozřejmě velmi ráda uvalila. Když se večer otevřely dveře ložnice, vyšel z nich do růžova vyspinkaný, lehce rozvrkočený můj milovaný muž, posadil se k obloženému stolu, na klín si vzal naše žvatlající robátko, které mu potřebovalo za tepla prásknout, jak ho máma nechala upadnout a jal se ochutnávat. Všechno bylo schváleno a prohlášeno za výborné, což mi samozřejmě udělalo radost.

  Ještě malinko uklidit, přeci jen jak na nový rok, tak po celý rok a jak jsem pověrčivá, nechat ten náš binec přes půlnoc netknutý jsem si nedovolila. Pak jsem si konečně sedla ke klukům mezi hračky, jídlo, všechny potřebné dálkové ovladače a notebook a začala si užívat ten poslední večer roku. Matýsek učinil, jak jsme pochopili z jeho chování a snahy vytočit nás svými vylomeninami k nepříčetnosti, několik zásadních předsevzetí, mezi jinými spousta aktivního pohybu, bojkot podávání homeopatických léků, rozlévání sladké šťávy na pohovku a na čisté tepláky, likvidace babiččina slavnostního porcelánu.... Mohla bych pokračovat, jen nevím, co všechno byl jeho dlouhodobý plán a co byla náhoda a impulzivní nápad. Když už potřetí přelezl přes nás oba k oknu ( z čehož máme samozřejmě neskutečnou radost) a jal se vytrhat naše relativně nové krásné žaluzie z rámů oken (což nás už tolik netěší), J. nevydržel s nervama, zařval a Matýsek dostal svůj poslední letošní výprask. Nevím, jestli je to tím, že ho rozmazlujeme a nemáme dost síly v ruce, nebo ho chrání vždy přítomná plenka, ale měl z toho velkou radost a nadšeně výskal při každém plácnutí. Musíme vymyslet nějaký adekvátní trest, když už máme doma malého raubíře. Třeba nasypat mu do snídaňového jogurtu cereálie nebo začít víckrát denně čistit zuby. Ještě pouvažuju.

   Dítě jsme ve finále dostali do postele, i když letos poprvé ho budily rachejtle a museli jsme v pravidelných intervalech tišit pláč z leknutí. Před půlnocí jsem správce baru upozornila, ať přinese šampaňské a připravila skleničky. J. ztuhl, ohlédl se k lednici a zeptal se, co si myslím o sektu, uloženém 24 hodin v mrazáku. Odvětila jsem, že nic hezkého a museli jsme si připít bílým vínem. Kdyby nebylo téhle malé nehody, byl by silvestr až příliš dokonalý. Takhle máme aspoň historku pro zasmání. Odbily hodiny, my se políbili, přiťukli si lehce vychlazeným Chardonay, zavolali rodičům a šli spát.

   Ať nás v tom novém roce čeká cokoliv, a že to bude hukot, budeme to přijímat s otevřenou náručí, páč jeden musí zažít špatné i dobré, aby poznal, kterých okamžiků si má vážit. Budeme se těšit.