close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak zacházet se svou rakovinou v rámci společenské etiky

29. ledna 2011 v 18:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
   Tento krásný a vzletný název článku napadl J. Bylo to jednoho pošmourného zimního odpoledne, kdy jsem po stopětadvacáté otevřela k diskuzi téma Komu to smíme a nesmíme říct. Na žebříčku důležitosti v boji s touto nemocí se daný problém krčí hodně blízko u dna, přesto zaměstnává mé mozkové závity od okamžiku, kdy jsem se diagnózu dozvěděla. Vzhledem k tomu, že rakovina je obrovský černý bubák, se kterým se lidé jen těžko smiřují, ať jde o jejich soukromý osobní nádor, či o osobu blízkou, není jednoduché tu kouzelnou větu vypustit z úst.

   Byť je můj muž člověkem mnou vroucně milovaným a v mém životě hned za Matýskem nejdůležitějším, budiž mi odpuštěno, nebyl první, kdo se špatnou novinu dozvěděl. Respektive v daném okamžiku to měl být jeden z mnoha, kteří se nikdy nedopídí, že mám smrt na jazyku. Chtěla jsem ho slastí a strastí s mou chorobou jednou provždy ušetřit. A tak se zpovědníkem, vrbou, psychoanalytikem a utěšovatelkou stala má kolegyně A., budiž jí svatozář lehká. Chodila mě pravidelně navštěvovat do Střešovic, vždy vybavena sladkostmi, dárkem či dobrou knihou, později nikotinem a došlo i na alkohol. Přiznávám, že bez její přítomnosti by se u mě vystřídali kněz, psychiatr a zřízenci s bílou halenkou s dlouhými rukávy, v tomto pořadí. Zatímco jsem na ortel čekala, udělaly jsme dohodu, že výsledná SMS bude mít tvar pozvání na cigaretu. Bude-li výsledek negativní, jako úlitbu bohům přestanu už jednou konečně hulit. V opačném případě spolu zajdeme na čvaňháka. Ve čtvrtek dopoledne jsem poděkovala lékařce za nabídku diazepamu, setřela slzu a zavolala A., která neotálela, přerušila svou ranní siestu, do baťůžku nacpala cukroví, panáka slivovice a slaninu k zakousnutí a rychle přijela, abych si mohla položit svou těžkou hlavu na její rámě. Za to jí budu vděčná z hloubi své depresí zmítané dušičky až do konce svých dnů.

   Další na řadě byli rodiče. Volila jsem demonstrativně - patetickou formu svého sdělení. Přes reproduktor telefonu jsem jim pár dní před Štědrým dnem oznámila, čím jsem prošla, co je na pořadu dne a co mě čeká. Jsem mrcha a za tohle se budu smažit v pekle i se svými nádory. Hovor tehdy velmi rychle ukončili, prý si kolektivně poplakali, a když po několika dnech setřeli slzy a vyvařili kapesníky, zavolali mi, abych se dozvěděla, že je to samozřejmě velmi mrzí, jsou z toho nešťastní, ale snesou mi modré z nebe, jsem jejich holčička a přejí mi brzké uzdravení. Ulevilo se mi.

   Velmi pečlivě jsme s J. vybírali, koho dalšího ještě naší novinou obšťastníme. Došli jsme k názoru, že to musí být jen velmi úzký okruh přátel, jejichž pomoc a podporu budeme potřebovat. A tak se stalo, že informována byla celá firma, kde můj drahý pracuje, polovina našich telefonních seznamů a dost početná internetová obec skrz můj blog. Jsme prostě ukecaní, jako pavlačové drbny. Krásné reakce jsem se dočkala ve výtahu od naší dvorní chůvy, která i přes mé ujišťování, že jsem v pořádku něco tušila a nedala si vymluvit opak. "No ty vole!" jsem si vyslechla někde mezi druhým patrem a přízemím, předesílám, že si s paní Š. vykáme a naše vztahy jsou na vysoce profesionální úrovni. 

   Teď se chystám ukončit neschopenku a vrátit se do zaměstnání. Nezbláznila jsem se, jen mi doma měkne mozek a vzhledem k tomu, že pracuji na směny, mě neubyde. Stejně si budu v pravidelných intervalech odskakovat na chemoterapie a tak se v práci moc neohřeju. Máme výborný kolektiv, vzájemně si hodně pomáháme a vůbec jsme všichni kámoši. A proto mě trápí dilema, zda říct či neříct. Bojím se hlubokých vzdechů, smutných očí a  poznámek o "lidské tragédii". Nevím, kolik nešťastných pohledů ještě unesu. Mám strach, že mi bude v pravidelných intervalech doporučováno, abych si šla odpočinout, abych se nepřepínala, abych se najedla. Nemám náladu na příběhy babiček, tet a strýců, kteří svůj boj vyhráli. Odlehčujících povzbuzení, že je vlastně všechno zlé pro něco dobré, a že je moc dobře, že už nádor nemám a chemoterapie je pouze preventivní. Zároveň nechci být za tajnůstkářku, která je příliš pyšná na to, aby se svěřila se svými trápeními. Nafoukaná dámička, které její okolí nestojí ani za to, aby se podělila o svou nemoc a noční můru. Kupodivu můj největší problém teď není jak se uzdravit, ale jak neranit a přežít zažité společenské konvence.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 drawing-floess drawing-floess | Web | 29. ledna 2011 v 18:37 | Reagovat

Ahoj, máš zajímavý blog. :)
I já se věnuji blogování a na svůj blog dávám mnou vyfocené fotografie a nakreslené kresby.
Bohužel návštěvnost na mém blogu je prozatím slabá a já bych byla ráda, kdyby se k mým kresbám a fotografiím někdo vyjádřil
i je zkritizoval a napsal, co by bylo lepší.
Byla bych ráda, kdyby jsi na můj blog zavítala. :) Děkuju

2 Amelie Amelie | Web | 29. ledna 2011 v 19:39 | Reagovat

Nádherně napsané. Malinko mi to připomíná náš počáteční boj s autismem. Komu to říct a komu ne, když TO není vidět. Doufám, že pokud někoho z rodiny něco podobného postihne, že budu stejně statečná jako Vy! Držím palce!

3 Jana Jana | 29. ledna 2011 v 19:54 | Reagovat

Asi Tvým obavám rozumím, ale: Každý reaguje, jak umí. Většina lidí na vlastní kůži Tvé problémy nezažila, podvědomě se jich víc nebo méně obávají, pro některé je to noční můra. Nevědí, JAK mají reagovat, nikdo je to neučil, jednají instinktivně (a v hlavě řve alarm: "Hlavně ne já, hlavně ne mně ...")  Jak chceš Ty sama, aby lidi reagovali? Neumím si představit, že bych nakráčela do práce, oznámila bych: "Mám rakovinu", a kolegyně mi řekly: "No a co, to je Tvůj problém. Pochopení nemáme, povzbuzení nečekej." Prostě rakovina je blbá, ať na ni okolí reaguje, jak chce. Pokud můžu soudit, hned tak něco Tě neporazí, takže určitě zvládneš oba extrémy, jak přehnaný soucit, tak i lhostejnost. No a to mezi tím by mohlo být to pravé :-)

4 danka danka | 29. ledna 2011 v 20:03 | Reagovat

Zatiaľ som stála na opačnej strane barikády - bola som prijímateľom informácie. Bolo ťažké reagovať "správne". Lebo čo je v tomto prípade správna reakcia? Niekto chce počuť - neboj sa, všetko dobre dopadne, iný chce vidieť ľútosť.
Ja držím palce v boji a chuť bojovať.

5 Míša Míša | 29. ledna 2011 v 21:14 | Reagovat

Tak s Tvým nadhledem bych asi vytiskla tenhle článek z blogu a pověsila někam na společnou chodbu - nebo přímo ke vchodu budovy? :) No, a bylo by po starostech :)
Je to těžký. Já bych možná řekla - asi víte, a kdo neví, je to tak a tak a víc o tom nechci mluvit. Nebo - teď už bez legrace - ano,jsem nemocná, jestli chcete vědět víc, tady jsou mé stránky...
Tak nám dej pak vědět, jak ses s tím poprala. Držím palce!

6 Lucik Lucik | 29. ledna 2011 v 21:54 | Reagovat

Tak to Ti teda neporadím, jen mě napadly 2 PRO a 2 PROTI
PRO (říct):
V Čechách se stejně časem všechno vykecá  a Pravda omezí prostor pro spekulace.
PROTI (neříct):
Zachování jistého soukromí a Často neadekvátní vnímání rakoviny ve společnosti.
Aniž bych chtěla “snižovat“ tuhle nemoc, tak mi přijde, že rakovina je vnímaná jako nejhorší z nemocí a přitom je spousta nemocí, které jak svým průběhem, tak svými důsledky můžou být daleko horší. Reakce, které jsem zaznamenala na nedávná onemocnění kolegů:
Infarkt: hmm, no jo hodně pracoval, to má dneska kdekdo, ale u nás jsou dobrý doktoři na srdce, daj mu to do pořádku, za chvíli je v pohodě a zpátky.
Rakovina: bezeslovné vyjádření hrůzy v obličeji.
Chronický únavový syndrom: no jo ten je teda línej.
(Přitom je dokázáno, že tato (u nás zatím neuznaná) nemoc je tzv. „více invalidizující“ než např. rakovina).

7 Jana Makovcová Žlababa Jana Makovcová Žlababa | E-mail | Web | 30. ledna 2011 v 9:43 | Reagovat

Já hlasuju pro - vykecat. Stejně, jak Tě tak čtu, i kdyžz se rozhodneš, že to nepovíš, neudržíš tu informaci ani do oběda. :o)

8 matyskovi matyskovi | 30. ledna 2011 v 10:49 | Reagovat

Žlababo, máš pravdu. Jsem děsná :-)

Luciku, souhlasím. Mohlo to být horší a lidi só rózné

Jano a víš, že tahle reakce by se mi líbila nejvíc? Aspoň bysme se zasmáli :-)

9 Petra Petra | 30. ledna 2011 v 13:08 | Reagovat

Máte super blog, na který chodím pravidelně. Držím Vám pěsti, abyste boj s nemocí vyhrála, ale věřte, že na světě je spousta nemocí, které jsou podobně "škaredé" jako rakovina, jen lidem nenahání takovou hrůzu. Mám na mysli roztroušenou sklerozu, stavy, kdy lidem selhávají ledviny a čekají na nové apod. Také to na lidech není na první pohled znát, ale uvnitř to trápí každého. Máte naději, že se z rakoviny dostanete, ale spousta lidí bere mnoho léků celý život, den co den se probouzí se svojí nemocí, která je jejich součástí a ještě v sobě mají sílu a pomáhají třeba druhým. Takových lidí je mezi námi hrozně moc a já je obdivuji stejně jako Vás.
Přeji Vám hodně sil, pevné nervy a hlavně, aby vše dobře dopadlo:-) !

10 petra petra | E-mail | 30. ledna 2011 v 16:14 | Reagovat

stejně se nezavděčíš každýmu, někdo to "chtěl" vědět hned a bude se vztekat,žes to neřekla už dávno, někdo nebude vědět, jak na to zareagovat a bude hlavně rád, že to nepotkalo jeho... atd. je vlastně úplně jedno, komu to řekneš, nedělala bych selekci, prostě to tak je, je to součást vašeho života, tak co. ať si to každý přebere, jak umí, ne ?
mmch jsme zpátky z hor, tak kdyby cokoliv, zavolej nebo napiš.

11 petra d. petra d. | E-mail | 30. ledna 2011 v 20:13 | Reagovat

Tak já si taky mezi chemoterapiemi odskakuju do práce:),řekla jsem to šéfům a stejně se to nakonec rozkřiklo,je fakt,že někdo má tendence-neohýbej se...,jez...,pij...,moc to nepij...atd.:D,ale vesměs to myslí dobře...
Když vidí,že se chovám normálně,chovají se tak i oni....tak moooc držím pěsti...
Tvůj blog je perfektní:)

12 martina f. martina f. | 30. ledna 2011 v 23:52 | Reagovat

Před lety jsem po letech potkala spolužačku. Dřív, než cokoli řekla, jsem pochopila, že ty vlasy jsou sice z jejích, ale z hlavy nerostou. Takže když to pak řekla nahlas, už to nebylo překvapení a hned jsme tu paní R. řádně pomluvily a ona mi pak řekla, že to bylo snad poprvé, kdy někdo reagoval "normálně". Tak přeju hodně podobných zážitků, ale hlavně uzdravení!

13 Štěpánka Štěpánka | E-mail | 31. ledna 2011 v 10:13 | Reagovat

Mám vlastní zkušenost s tím jak lidé na tuto nemoc reagují včetně lékařů.Nejhorší byla bezostyšná sousedka,která ani nelitovala ani nedělala,že o nic nejde a šla prostě a jedině po senzaci.A protože se jednalo o moji malou dceru,tak ač nemám  ráda konflikty,nezbylo mi nic jiného než ji slušně upozornit,ať se stará sama o svou rodinu.Stejně vyzvídala po společných známých.Jinak Vám moc děkuji za tenhle perfektní blog,přeji hodně síly v boji s touto potvorou a věřte lékařům,dnes umí fakt zázraky.

14 matyskovi matyskovi | 31. ledna 2011 v 11:32 | Reagovat

Petro d., vítej, spřízněná duše :-) Nebo bych spíš měla říct: to je mi líto :-( Přeju brzké uzdravení

Štěpánko, Děkuji za chválu, moc mě mrzí, čím s Vaší holčičkou procházíte (nebo jste snad ve zdraví prošli). A sousedce píchněte gumy, potvoře ;o)

15 Ubikvita Ubikvita | 31. ledna 2011 v 11:51 | Reagovat

Ahoj , tak toto je asi moj prvy komentar :). Osobne si myslim, ze to tam skor alebo neskor praskne, ze to vyjde na povrch a nakoniec budes aj rada. Je pravda, ze ludia moc nevedia, ako reagovat, ale tomu sa neda divit. Obcas budes pocut komentar, ci povzbudenie, co  nebudes dvakrat vitat, ale mozno ti bude lahsie na dusi, ked to vediet budu, nebudes musiet robit tajnosti. Ak si tak rozumiete, mozes ich vycvicit :), aby vedeli, ako reagovat, povedat, co zrovna nepotrebujes, co pomaha, co ale niekedy ani clovek sam nevie, lebo idealna reakcia obcas neexistuje. Ked sa budes chovat normalne, hovorit o tom ako o normalnej chorobe,  bude ta atmosfera pre teba prijatelnejsia.
takze zas mna vyjst s pravdou von a kludne im dat adresu tvojho blogu :D

16 Mrrmrr Mrrmrr | 31. ledna 2011 v 21:16 | Reagovat

Ahoj, napíšu můj historicky první komentář na něčí blog :D.

Já pečlivě vybírala, komu to řeknu a komu ne, a fakt jsem to dodržela. Měla jsem "výhodu", že to bylo ještě na vysoké. Spolužáci moc nepozorují, jestli někdo vypadá nebo nevypadá strhaně. Většinou si stejně myslí, že je to po flámu ;).

Ale na rovinu jsem bližním hlásila, že nechci slyšet příběhy o tom, kdo se uzdravil, ani kdo umřel, že nechci kontrolovat, co dělám, protože mám vlastní rozum a sama nejlíp vím, co zvládnu, a co mi už dělá špatně. A úplně nejlepší bylo, když někdo jen poslouchal na co myslím, z čeho mám strach, občas jen poznamenal nějaké to "hmm" nebo "to musí být těžké". V tomhle je blog myslím docela výhoda. Člověk se vykecá a nikdo mu moc neskáče do řeči :).

Mmch, už jsem jednou chtěla nabídnout, ale pak jsme všichni doma padli chorobou, a já neměla kapacitu na počítačové radovánky. Kdybyste potřebovali pro Matýska další léky z Rakouska, mohla bych dovézt, abyste nemuseli utrácet majlant za poštovné. Když jsme v ČR, bydlíme kousek od Vás.

17 Pisarka Pisarka | Web | 31. ledna 2011 v 22:17 | Reagovat

Rozkecá se to rozkecá, s tím nic nenaděláš a když to neřekneš narovinu, tím spíš začnou kolovat fámy a "ověřené" pravdy. To se teprve budeš divit, co ti všechno je ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama