close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

2. chemoterapie, aneb za zdí

20. února 2011 v 15:53 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
   Zkušenost je nepřenositelná. Když se někomu přihodí průšvih, to se prostě musí zažít. O klíčích upadnutých do kanálu můžu vyprávět čtrnáct různých historek, přesto přijde někdo s příhodou zajímavější, vtipnější, s katastrofálnějšími důsledky. Stejné je to s rakovinou. Můžu o své nemoci spřádat úvahy do alelujá, tvořit hlubokomyslné, duchaplné teorie, přesto má zkušenost bude jen má, čistě soukrommá a osobní.

   Jaké to je, být tak strašně moc nemocná? Po pravdě řečeno, chřipka v devadesátém osmém byla horší. To jsem měla horečky, kašlíček a rýmičku, sotva jsem se potácela bytem a 14 dnů jsem nejedla. Dnes mi celkem nic není. Mám za sebou druhou sérii chemoterapie, nemám vlasy, ale mám zpět své krevní destičky. Vítejte, holky moje. Jsem unavená a zcela výjimečně to není výmluva, mám pro to opodstatnění a důvod. Mám pocit, jakoby mi vypadl mozek z hlavy. Nemůžu se soustředit. A to je asi tak všechno. Není mi zle, neomdlívám, neobjímám záchodovou mísu. Byli jsme na procházce a uvařila jsem oběd. Dopřávám si hojně gaučingu s pěkným filmem v pozadí a internetem na kolenou. Jsem spokojená.

   Je to prazvláštní nemoc, tahle rakovina. Jeden vypadá normálně (pokud se rozhodne nestrašit příbuzné a malé děti a uváže si šátek nebo si vezme fungl novou paruku), chodí, mluví, funguje. Nic nebolí. Přesto i při vyslovení toho příšerného slova lidé blednou a následně rudnou, ve snaze rychle vymyslet správnou reakci. Já jim to moc neulehčuju, poněvadž jsem si osvojila zajímavý zlozvyk, prozrazovat svou diagnózu s úsměvem, nejlépe se slovním doprovodem "ale neboj, ono to není tak zlý", čímž totálně matu nepřítele. Lidé uvažují, jestli můj zvrácený smysl pro humor už dosáhl svého dna a já si z nich dělám legraci, nebo jsem pod velmi silnými antidepresivy. V nejlepším případě docházejí k názoru, že jsem prostě praštěná. 

   Nedávno jsme potkali bývalého spolužáka mého přítele. Nejdříve mě nepoznal, po zevrubném prozkoumání tváře a spárování mé osoby s J., mu došlo, kdo jsem a ztratil řeč. Přešlapoval na místě, neudržel myšlenku a z jinak zábavného, ukecaného kamaráda se stal uzlíček nervů. Raději jsem se s J. v daný okamžik rozloučila, že s Matym spěcháme a sejdeme se o kousek dál. Tohle už ne. Mám raději pálené otázky až na dno mého nádoru, jaké to je, jestli to bolí a jak probíhá chemoterapie, co na to naši a jak to nese Matýsek, jen už ne tohle mlčení.

   Teď v nemocnici jsem se setkala s paní M. Má rakovinu, jak jinak. Když jsme se spolu daly do řeči, zjistila jsem, že přemýšlíme úplně stejně. Tak to nebude jenom mnou, že mám pokřivená mozková kolečka! Takhle fungují i jiní! Dělají si ze své nemoci legraci a nechápou, proč s nimi jejich okolí jedná v rukavičkách. Shodly jsme se na názoru, že máme pocit, jakoby se nás ta nemoc netýkala. Člověku to lékaři mohou opakovat tisíckrát, že je velmi vážně nemocný, ale je to slyšet asi jako přes zeď. Jakoby se mluvilo o někom jiném, natožpak v souvislosti se smrtí. O které se, mimochodem, nemluví. Celá medicínská obec, jak jsem se s ní v poslední době setkala, je toho názoru, že rak je téměř vždy léčitelný, co se nedá operovat, spraví chemoterapie, kde nepomůže ani ta, dorazí to ozařování. Pořád se dá něco dělat a nějaký tumor není pro dnešní lékaře žádná překážka.

   Mám velkou kliku, že neznám nikoho, kdo by na toto téma nesmýšlel pozitivně. Ať nemocní, nebo mí blízcí, všichni ví, nebo aspoň pevně věří, že se dá vyhrát. Strach máme samozřejmě všichni. Ale jak praví staré moudro, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. A ten můj, pokud jde o mě, v nedohlednu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Olga Olga | 20. února 2011 v 16:56 | Reagovat

A navíc, ty už vlastně žádnou rakovinu nemáš, neb po operaci skončila v nějaké nemocniční kafilérii (nebo kam to vlastně dávaj:-)). Tohle je pouze preventivní opatření pro snížení pravděpodobnosti výskytu recidivy onemocnění (a pak že čeština nemá ráda kumulaci jmenných tvarů, haha)

2 Martina Drijverová Martina Drijverová | E-mail | 20. února 2011 v 17:39 | Reagovat

Ahoj, vzhledem k svému věku můžu srovnávat, jak vypadala léčba rakoviny dřív (umřel na ni otec mého muže) a jak vypadá dnes... Mám švagra, čtyři kamarádky a asi deset známých, kteří za posledních cca sedm let úspěšně léčbou prošli, jsou zcela zdraví a žádný ze zákroků na nich stopy nezanechal (někteří vypadají líp než dřív). Chce to jen čas. Reakce okolí vycházejí z minulosti a navíc, lidi se rádi děsí  čehokoli...aby si mohli říct, že na ně ještě nedošlo (dojde). Neber to vážně. Taky nemusíš zacházet do detailů,když jde o lidi méně známé, stačí říct třeba: "Mám nějaké zdravotní potíže - nechce se mi o tom mluvit. Nashledanou..."
No a až to budeš mít vše za sebou, můžeš na tohle téma s humorem sobě vlastním taky napsat knížku. Hlásím se jako editor a první čtenář!

3 adresa adresa | 20. února 2011 v 22:40 | Reagovat

Přiznávám, beru tě jako "tu, co měla malou rakovinu, stačila operace a teď má preventivní chemo". Je to samo tím, jak píšeš a doufám, že nejsi až tak moc prdlá :) abys psala jinak, než cítíš. Takže tak.
Moc ráda čtu, že ti je jak ti je. Můžu sem pak s lepším svědomím načumovat, čím mě zase potěšíš:)

4 Jana Jana | 21. února 2011 v 9:18 | Reagovat

Jste báječně statečná, držím palce!

5 mery mery | Web | 21. února 2011 v 10:16 | Reagovat

mrkni na www.poznavat.cz a staň se fanouškem na FB...díky moc

6 Renata Renata | 21. února 2011 v 10:25 | Reagovat

Já taktéž držím moc a moc palečky a jsem taktéž téměř každodenním návštěvníkem moc milého blogu.

7 Lucie Lucie | 22. února 2011 v 12:43 | Reagovat

Jak já ti rozumím... já mám tu tendenci vše schovávat za humor, za úsměv a okolí zírá a zírá a neví :) jak mě to baví, je to taková moje obrana. Můj i tvůj brod jsou naprosto v nedohlednu, ani šumět vodu neslyším, není tedy třeba stahovat kalhoty, ani kasat sukně :)
Jo a chceš něco říct - po chemoterapii mi narostly nádherné husté a kudrnaté vlasy (měla jsem vždy rovné). A když o tom teď tak přemýšlím, tak nevím, jestli to nebylo lepší bez těch vlasů (a chlupů), bylo míň práce a šátek je čupr.
Jen mě vyvedla z míry jedna sousedka, která mi řekla, že je překvapená, co je to ve městě za novou módu :D
Takže nové módě zdar!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama