Březen 2011

I v pekle se dá ohřát

31. března 2011 v 18:51 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
A jsem tu zase. Motolská nemocnice. Ne, že by se mi tedy stýskalo. Ale jednou jsem si vybrala a za chyby se platí.

Tentokrát jsem prošla příjmem poměrně rychle a s grácií. Odčekala jsem si povinné dvě hodinky před první ordinací, vymámila z mladého sympatického pana doktora fungl nové, skvělé a fantastické prášky proti nevolnosti a odebrala se před příjmovou kancelář. Uposlechnuvše rady z minula, že rakoviňáci mají přednost, vstoupila jsem přímo do místnosti, nechávaje za sebou čekárnu nacpanou po strop pacientkami. Asi jsem se tvářila opravdu neprůstřelně, jelikož ani jedna z nich mě nezastavila. Byla jsem v celkem bojovné náladě a tudíž měla kliku, že se o to nepokusila.

Na pokoji, který mi byl přidělen, již byly uloženy dvě spolubydlící. Daly jsme se do řeči a to byla velká chyba. Mladší z nich (31 let) podstupuje druhou sérii chemoterapií během jednoho roku. Vloni ji zajedovali, ozářili a poslali domů dělat děti, aby se po Vánocích vrátila, odevzdala své reprodukční orgány a podstoupila ten kolotoč znovu. Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Slečna kypěla optimismem, mluvila o své diagnóze a prognóze naprosto uvolněně a s úsměvem na líci a ve finále z ní vypadlo, že se nadechuje a vydechuje jen díky antidepresivům. Vůbec se jí nedivím. Starší paní se svěřila, že tuhle legraci podstupuje už potřetí. Během deseti let slyšela třikrát ten hrozný verdikt a třikrát si nechala rozpíchat žíly kanylami, až připomínaly síťku na motýly. Má dobrá nálada, se kterou jsem vkráčela do pokoje byla tatam. Opravdu je to tak těžké, tu mrchu jednou provždy vyhnat nebo zabít? Vážně se jeden bude už nadosmrti bát jakékoliv zdravotní prohlídky, či krevního testu? Tohle oddělení připomíná protiklad seznamu Santa Clause. Všechny ženy, které zlobily nejen, že nedostanou dárek, ale budou po zásluze potrestány.

Rozhodla jsem se, že dále nebudu svou rozvíjející se deprézi podporovat a zapojila jsem notebook, abych mohla chvíli brouzdat po internetu a přišla tak na jiné myšlenky. Ale ouha. Z monitoru se mi drze vysmívala chybová hláška o nefunkčnosti modemu. Jelikož to nebylo poprvé, udělala jsem sérii potřebných hmatů (Zkusili jste to zapnout a vypnout?), několikrát restartovala počítač a popřehazovala kablíky, tak abych dokonale zmátla nepřítele. Vypadala jsem jako IT odborník po kousnutí mouchou tse-tse. Nic. Malá modrá krabička se prostě rozhodla, že ne a ne a NE! Ani kdybych se na hlavu postavila, spojení se světem nebude. Zavolala jsem svého zlatého, skvělého, bezvadného J., který dané problematice rozumí, aby vyplodil radu za všechny drobné světa. Neúspěšně. Můj muž byl zcela výjimečně bez nápadu. A potom ještě třikrát. Chovala jsem se jako malé, rozmazlené dítě, které pokud svou hračku IHNED nedostane, sedne si tady, uprostřed obchodního domu na bobek a bude ŘVÁT! Nedivím se, že po třetím telefonátu J. vypěnil a vysvětlil mi, že "sakra, když je to rozbitý, on s tím takhle na dálku nic neudělá, mám zalehnout do postele a vzít si knížku!" Uposlechla jsem jeho slov a usnula uprostřed Zdivočelé země.

Po několika hodinách se otevřely dveře, do pokoje vjel kočárek s výskajícím Matýskem a hned za ním vstoupila zřítelnice oka mého s úplně novým modemem. J. hračku zapojil, nainstaloval a pyšně shlížejíc na své dílo mi vysvětlil, jak se s ní pracuje. Kdybych mého muže unesla, dala bych mu samou radostí hobla. Optal se s pyšným úsměvem na rtu, zda má teď má dušička pokoj a po kladné odpovědi si zhluboka oddechl. Ještě se stihl pochlubit mobilem bratrovi, že sehnal internet o rychlosti 4 MB za sekundu. Na což můj skorošvagr, pracující v oboru, pomocí SMS odvětil, že ho má J. zatahat raději za tu nohu, na které má rolničky. Budiž. Byla jsem zaúkolována poslat V. dosvědčující email s poznámkou, ať si tu legraci začne vázat na kotník.

Tak jako Jeníček a Mařenka našli v tmavém lese světýlko, tak v mém malém rakovinném pekle plném špatných zpráv a nepěkných vyhlídek, zažehl J. ohýnek pod kotlem a já se zahřála. Povídám si s přáteli, hraje hudba a kdykoliv se mi zachce, smím si pustit ten nejstupidnější sitcom, na jaký narazím. Svět je zase krásný.

Když anděl mávne křídly, stane se zázrak

30. března 2011 v 21:33 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Motto: "Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš." Forrest Gump

Svatá pravda. Jsou dny barevné a krásné, jako ten, kdy se Maty poprvé posadil, nebo když jsme se stěhovali do vlastního. Potom přijdou dny šedivé, uplakané a smutné, jako ten, kdy jsem se dozvěděla, že mám rakovinu nebo když příbuzným umřel pejsek. Dnes jsme se dozvěděli, že kamarád E. je už týden v psím nebi. Doufám, že tam má spoustu kostí nacpaných šťavnatým morkem a má s kým běhat.

Vůbec to byl zvláštní den. Sbalila jsem si tašku do nemocnice, vyprala župan a probrala DVD s filmy, aby nebyla nuda. Každá věc, kterou jsem vzala do ruky na mě křičela: "Chemoterapie! Bude ti blbě!" a vysmívala se mi. Zase ten kolotoč při příjmu, kdy budu někde čekat, abych pak spěchala a někam spěchat, abych tam dlouho čekala. Unavené sestry, bílá postel, nové spolubydlící. Ošklivé motolské bludiště a nepříjemná sanitářka.

A potom přijde teplý jarní podvečer, kdy vytáhnu svého syna ještě rozespalého z postýlky a posadím ho k večeři. Jelikož jsem matka líná a neschopná, jakoby mi čert našeptal, abych to zkusila, že to třeba tentokrát vyjde, vkládám lžíci Matýskovi do ručičky a slyším se, jak říkám: "No! Tak to zkus! Najez se pro jednou sám." A mé zelenomodré oko nevěří tomu co vidí, má spodní čelist klesá níž a níž na hruď a já vidím svého čtyřletého syna, jak si vkládá sousto do úst. Úplně sám, velmi pečlivě a pomalu, pusinku dokořán a vratkými pohyby se snaží lžíci nasměrovat dovnitř. To není možný. Ještě jednou! Naberu Matymu jídlo na lžíci a čekám. Stejná scéna. Matýsek pozoruje těstoviny, jak míří mezi doširoka rozevřené čelisti, na mlsný jazýček a do hladového bříška. Roztřeseným hlasem volám J., aby se taky přišel podívat, jak se dějí zázraky a rychle vytahuji kameru. Tohle je ten okamžik hodný zaznamenání. To je ta chvíle, kdy někde nahoře anděl mávnul křídly a na Matýska se sneslo jedno zlaté peříčko.

Vím, že Lourdy a Medžugorje mají požehnání od církve a náš byt uprostřed malé středoevropské země se s nimi nemůže měřit. Je mi naprosto jasné, že matka zdravého dítěte skáče metr dvacet při pohledu na takovou scénu. Ale když se tohle přihodí postiženému klukovi, jehož rodiče pomalu ale jistě ztrácí víru v lepší zítřky, je to o slzách a o srdci, které se může každou chvíli rozskočit radostí. Moment, který si ti dva budou pamatovat do smrti smrťoucí.

Milý deníčku ...

27. března 2011 v 21:55 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dlouho jsem ti nepsala. Omlouvám se. Přátelé by se neměli zanedbávat. Hned to napravím. Tak tedy. Co je u nás nového?

Prahy. Dnes jsem se vrátila z práce a co nevidím. Můj muž, značně upocen a brunátný ve tváři uklízel svou kouzelnou krabici s nářadím, v níž poznám pouze kladivo a šroubovák, do komory. Odmítal mi prozradit proč. Víš, jak je J. hravý a tak jsem přijala výzvu a začala pátrat v našich osmdesáti metrech čtverečních, co přibylo nebo ubylo. Ze stropů se na mě místo lustrů stále usmívaly úsporné žárovky visící na drátech, stoupačky v koupelně se pořád schovávaly za provizorní tapetou (evidentně v našich rodinných poměrech toto slovo dostává zcela nový rozměr a může to znamenat období od jednoho měsíce po desetiletí), v ložnici nestála dlouho slibovaná skříň, prostě nemohla jsem se dohledat. Teprve při zvedání mokrého ručníku z koupelnové podlahy (znáš to, když je můj milý sám doma bez dozoru), ulpěl můj zrak na úplně novém prahu mezi zárubněmi. Jaká to krása! Dílo však ještě nebylo dokončeno. Pozorovala jsem svého muže jak usedá u dveří do obývacího pokoje, v jedné ruce laminátový samolepící práh, ve druhé list od pilky na železo, jehož konec, aby se nepořezal, obalil do nohavice svých oblíbených kalhot (pátrat po rukojeti mě ani nenapadlo) a pouští se do práce. Máš pravdu, můj deníčku, logika i zdravý rozum nad tím zůstávají stát, ale budiž J. k chvále, že i za těchto složitých podmínek se mu výtvor podařil. Je to moc šikovný chlap.

Včera si udělal J. radost. Koupil si do počítače úplně novou základní desku. Nemám tušení, k čemu tato barevná hromádka tištěných spojů a drátků slouží, pro mě a za mě může třeba vařit výborné kafe, ale zřítelnice oka mého z ní byla tak šťastná, že ihned po příjezdu domů, tedy v deset večer byla započata montáž. Jak sám jistě víš, deníčku, Pat a Mat jsou vedle mého muže břídilové. Od pracovního stolu se notnou chvíli ozývalo bouchání, skřípání a nadávky, vzduchem létaly jednotlivé součástky a po několika hodinách pilné práce se počítač odmítal zapnout. J. je chlapec tvořivý a s fantazií, použil internet na mém notebooku a dozvěděl se, že nová deska je potvora vymazlená, která má diody, sloužící jako malé lampičky pro práci ve tmě. Ovšem, jsou-li tyto zapnuty a svítí, deska nefunguje. Počítač tedy znovu rozmontoval, diody hodil do odpadkového koše a hle! Vše běželo tak jak má. Jak říkám, šikovný chlap.

Jelikož přišlo jaro, vyrazili jsme na procházku. V Tescu jsme nakoupili potřebné potraviny na sobotní oběd a vraceli se domů kolem nově otevřené vinotéky. V její výloze jsem zahlédla nádherné, velmi lákavé a strašně předražené bonboniéry. Proběhl následující rozhovor:
JÁ: "Lásko? Vidíš tu čokoládu? V květnu budeme slavit výročí, nezapomeň ji koupit. Ano?"
J.:"V květnu? Kolikátého?"
JÁ: "24"
J."Hm, to mám službu. Celý den a noc budu v práci."
JÁ: "Děláš si legraci? Na naše výročí?!"
J.:"No, od zimy slibuješ, že umřeš na rakovinu, kdo mohl tušit, že vydržíš do května? Tak jsem si vzal službu."
Smála jsem se celou cestu domů. Vidíš, deníčku, humor nás neopustil.

Ještě ti musím povyprávět o Matýskovi. Dělá nám jen radost. Po velmi, velmi dlouhé době opět použil záchod. Stalo se to, když jsme ani jeden nebyli doma, hlídala teta Š., ale napsala mu to do knihy úspěchů obrovským ozdobným písmem a bylo to první, co nám hlásila po příchodu domů. Byla na svého svěřence moc pyšná a já jí skoro záviděla, že u tak důležité události v životě mého syna mohla být přítomna. Doufám, milý deníčku, že při příští příležitosti, jakou bude například první samostatný krok nebo první kocovina, již budu moci asistovat. Ne, jako dnes, kdy mi manžel po mém příchodu z práce hlásil, že Matýsek se celé odpoledne stavěl o nábytek, ani jednou neupadl a to bez pomoci tatínka. Myslím, že až se zítra vzbudí z odpoledního spánku, posadím Maťulku před konferenční stůl a s běžící kamerou budu čekat. Když budu mít kliku, natočím svého chlapečka, až se postaví a sama před sebou budu předstírat, že toto je ono památné "poprvé". Abys věděl, deníčku, opakovaná lež se stává pravdou a já se vydržím balamutit až do omrzení.

Pořád se něco děje. Na zdvořilostní otázku "Co je nového?" se dá odpovědět, že Paka, York a Bydžov, ale i takové drobnosti jako součástka do počítače nebo čůrání na záchodě, jsou hodny odpovědi a zaznamenání. Kdykoliv zalistuji tvými stránkami, budou mě tyto poznámky těšit a má sklerotická paměť ocení každou větu v tebe vepsanou. Měj krásně, můj milý deníčku, brzy tě zase otevřu a započnu novou kapitolu našeho pestrého života.

Host do domu, Bůh do domu

23. března 2011 v 19:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Miluju návštěvy. Kohokoliv, kdykoliv, v kteroukoli denní či noční hodinu. Nikdy u nás není dost lidí, aby mě vytrhli ze zajetých kolejí, z rutiny uvařit večeři, kouknout na zprávy, umýt zuby, pomodlit a spát. Možná je to dáno právě tím, že jsem byla vychována v úplně opačném duchu. Za dob tvrdého komunismu se mí prací a životem znavení rodiče vraceli pozdě odpoledne ze zaměstnání, táta se šel natáhnout, aby měl dost sil na noc, na hlavní spánek dne, maminka se zavřela v kuchyni, před sebou zajímavou knihu z dob Julia Caesara a tady bude KLID a TICHO. Nikdo neběhá, nezlobí, nedělá nepořádek, děvčátka si způsobně, tiše a bez hádek (neproveditelné) hrají zavřené v dětském pokoji. Přivést si kamarádku na odpoledne, neřku-li na noc bylo velmi vzácné a stálo to jednoho mnoho sil při prošení a přemlouvání, že budeme hodné, budeme jako pěny a půjdeme brzy spát. A tak si to dnes vynahrazuju. Všichni příbuzní, kamarádi, známí, obchodní cestující, členové církve svědků Jehovových u nás mají dveře dokořán.

Jelikož v mém rodném hnízdě byly návštěvy vzácností, před každou se náš byt uklízel, čistil, cídil, až se leskl jako pejskovi kulky. To mi zůstalo. Sice už ne s takovým elánem, nadšením a energií, běhám našimi třemi pokojíčky s luxem a prachovkou. Aby se tu hostu líbilo. Aby se nebál sednout si na záchodě na prkýnko nebo položit cestovní tašku do prachu na zemi. Stejně pak otevírám dveře s obligátní větou "Moc se tu nerozhlížejte, nemám uklizeno", což vytáčí zejména maminky ročních dětí, které pro samou péči o čerstvého chodce nestíhají ani uklidit pyžamo pohozené na gauči. Chápu je. Tím více po jejich odchodu, kdy neuvyklá řádění běhajícího průzkumníčka, vytahuju Matyho hračky z myčky na nádobí a utírám čokoládové ručičky ze skleněné vitríny metr a půl vysoko, uvažujíce, jak se tam asi dostaly.

Roli hostitelky mám moc ráda. Na stole mám přichystané pohoštění, v poličce asi dvacet druhů čaje a snad všechny typy kávy, podle příležitosti se v lednici chladí víno nebo nepečený zákusek. Mým oblíbeným hostem je Maťulkova kmotra, kamarádka K. Má své vlastní klíče od bytu, přesto vychovaně zaklepe (prý, co kdybychom měli napilno a ona nechce rušit), odemkne si a jde přímo do kuchyně, kde ze svého kouzelného baťůžku vytahuje sýry, klobásky, sušenky, olivy, nápoje s alkoholem i bez a začne plnit mísy. Nevadí, že konferenční stůl už tak přetéká a pomalu není kam postavit hrneček s kávou. K. se v mé kuchyni vyzná a s jistotou krájí, nakládá, strouhá a nalévá. Na můj dotaz "Dáš si kafe?" odpovídá "Jo, už vařím vodu. Chceš taky?" Jak říkám, fantastická návštěva. Pohrávám si s myšlenkou vrazit jí do ruky hadr a nechat ji umýt okna, když už i tak je u nás jako doma a všechno zvládá za mě, ale mám obavu, že by mě buď uraženě odmítla, nebo ještě hůře, zeptala by se, kde přechovávám čistící prostředky a kýbl s vodou.

Podobné tendence má máma. Je zatím jediným členem mé rodiny, kdo překonal obrovskou vzdálenost, která Čechy a Moravu dělí a strávila u nás několik dní. Samozřejmě se o ni starám jako o VIP, v pravidelných intervalech se ptám, zda nemá hlad či žízeň, hlídám, aby bylo po ruce pořád něco malého na zub a snažím se v bytě udržet jakýs takýs pořádek. Přesto se mi během její poslední návštěvy, která trvala týden, nepodařilo naplnit myčku, poněvadž pokaždé, když se ve dřezu objevil jeden dezertní talířek a dvě skleničky, vyčíhala okamžik, kdy opustím místnost a nádobí rychle umyla ručně. Což se ve finále ukázalo býti poněkud kontraproduktivním, jelikož po celou dobu se na dně myčky krčil jeden zapomenutý rendlík upatlaný od kaše, vytrvale čekající, až někdo ten krám konečně doplní a zapne a čím dál tím méně vonící. Maminka je velmi vítaná návštěva a to i přesto, jak se mi snaží taktně naznačit, že jsem pořád ještě ta její malá bordelářka a špindíra. V nestřežených okamžicích vypouští poznámky jako "Chceš, umeju ti okna?" nebo "Kde máš Pronto? Já ten stůl trošku přetřu." Zhluboka se nadechnu, vykouzlím úsměv a buď se zvednu a jdu pracovat, nebo, a to častěji, pronesu poznámku o tom, že se mi okna přes která není vidět, jestli je venku světlo nebo tma líbí a stopy Matýskových ručiček slouží jako dekorace.

A dále přijímáme návštěvy praktické, lidi s šikovnýma rukama a geniálním mozkem, jako Matyho kadeřnice. Té se nás zželelo a jednou za několik měsíců vyjede pár pater výtahem a zkulturní nám dítě. Sice přes jeho kategorickou nevoli, ale nedá se svítit, odmítám svému synovi vázat francouzský cop. Dnes Matýska navštívila odbornice na slovo vzatá, dětská zubařka. Před několika dny (možná týdny, no dobrá, bude to měsíc) jsme si všimli, že jeden zoubek v synově pusince skýtá více barev než bílou a jelikož vzhledem k jeho stavu je nám naprosto jasné, že posadit ho v ordinaci do křesla a říct "Otevři pusinku, zlatíčko" by byla vysloveně ztráta času a výsměch našim výchovným metodám, uvítala jsem nabídku mé internetové kamarádky, že se přijede na zkažený chrup podívat osobně. Paní doktorka dorazila k našemu velkému překvapení obtížena dárky jako kartáček na zuby a krabička čokolád (poněkud matoucí kombinace, ale Matýsek měl hlavně ze sladkostí velkou radost), z kabelky vylovila patřičné propriety a odvážně dala své drobné prsty všanc. Rychlostí blesku a s šikovností mistra hodináře prohlédla juniorovi obsah pusinky, vyřkla svůj ortel, který potvrzoval naše obavy a rozhodla se, že zkusí udělat drobné opravy na místě. Měla jsem o její ladné končetiny opravdu starost a musím přiznat, že Maty o svůj první kaz bojoval jako lev. Nedá se nic dělat, tohle je práce pro zubaře s hodně silným anestetikem, budeme muset do nemocnice. Nabídku revanšovat se finančně kamarádka odmítla a tak jsem jí vsunula aspoň bonboniéru (ano, vím, že se to zubařům nedělá, ale po jedné malé čokoládě ještě nikomu zuby nevypadaly), pěkně jsem poděkovala a rozloučili jsme se. Jsem jí za návštěvu vděčná z hloubi Matyho spodní čelisti a pokud by potřebovala někdy v budoucnu odřídit letadlo, velmi ráda jí nabídnu své služby.

Ať z důvodů ryze společenských nebo s praktickým posláním, mají u nás všichni lidé dveře otevřené. Máme dobré kafe, pohodlnou sedačku a když na to přijde, umíme být milí, zábavní a vtipní. Stavte se.

Kam o prázdninách?

21. března 2011 v 14:41 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Milujeme cestování. Autem, autobusem, letecky, kdykoliv a kamkoliv. A proto nikam nejezdíme. Nejraději bychom to vzali stopem kolem zeměkoule, což je samozřejmě myšlenka krásná, romantická a nereálná. A tak zatím po večerech, prstem po mapě, vybíráme zajímavé a lákavé destinace a vedeme dlouhé rozhovory povlovně přecházející v hádku, jelikož během jednoho prázdninového týdne, na který snad udáme dítě, se opravdu Kuba, Thajsko a Island nedají zvládnout. V žádném případě ne stopem.

Coby pár žijící na hromádce jsme zatím vytáhli paty za hranice naší malé země jen jednou a to na Kypr. Matýskovi bylo v té době půl roku a jelikož už v tak útlém věku se u něj začala projevovat světloplachost, shodli jsme se na tom, že vystavit našeho malého upírka horkému, tropickému slunci, aby se nám vzápětí rozpadl v hromádku prachu, nebude nutné a upíchli jsme ho k babičce. Deset dnů jsme si opalovali špíčky na ostrově, kde nikdy neprší a bylo nám nádherně. Navštívili jsme spoustu zajímavých míst, s úžasem jsme poslouchali o pohnuté historii a politické situaci této malé země a se slzou v oku se vrátili do typicky českého červencového deště s pouhými deseti stupni nad nulou.

Jako svobodná, ničím a nikým nevázaná osoba jsem v období "před J." zcestovala několik evropských měst. Nejčastěji Paříž. Dvakrát a stejně to bylo málo. Hlavní město módy mě očarovalo, přivázalo si mě k noze dlouhým řetězem a jen co naspořím pár korun a ukecám lásku svého života, aby pár dnů, týdnů, možná měsíců pečoval o juniora beze mě, zvednu paty. J. je spíše horský typ, který přešel Slovensko, Rumunsko, polovinu Skandinávie a kdyby měl víc času a peněz, nikdo by ho z horských svahů Evropy a možná i světa nedostal dolů. Ten se mnou za krásami architektury a bohatstvím muzejních sbírek jezdit nechce. Pokud se prý chci ve francouzských restauracích opíjet kvalitním vínem, mám si najít jiného parťáka. Není problém. Naposledy to byla má matka, která při svém z pekla štěstí našla na zemi před Notre Dame dvacetieurovku. Můj návrh pokusit se ji vrátit některému z turistů v okolí neprošel, máma z místa činu utíkala mílovými kroky až do Conciergerie, kde byla kdysi dávno vězněna Marie Antoinetta. Možná taky kradla. Jako trest boží tam šťastná nálezkyně dostala od místního dělníka dřevěnou fošnou po hlavě. Omylem, pán se ještě dlouho omlouval, ale já si myslím, že to byly ony pověstné boží mlýny a dobře jí tak. Paříž je nádherná v kterékoliv roční době, je to letitá dáma s budovami, nad jejichž nádherou se tají dech a zahradami, kde člověku samou krásou přechází zrak. Moderní Défense dodává městu lesku a z jediného kopce široko daleko Montmartru je vidět pomalu celé město. Miluju to tam a až budu jednou dáma v letech (rozuměj eurodůchodkyně s kontem v mezinárodní měně), sbalím si dědka J. do elegantního kufříku od Vuittona a odstěhuju se tam.

V rámci služební cesty jsem měla tu čest, strávit několik dní v Miláně. Na módním veletrhu Moda Milano, byť tomuto oboru neholduji a na mém stylu odívání je to i vidět. Do čeho se vejdu a má to co nejméně stop po krmení Matyho, to je in. Přesto mě majitel firmy přibral do party jako tlumočníka. Evidentně věděl co dělá. Když jsme vešli do hotelu, s širokým úsměvem přepadl slečnu recepční bodrým výkřikem " Buon giorno, parla italiano?" (Dobrý den, mluvíte italsky?) Vykouzlila jsem omluvný úsměv, něco jako promiňte, strýce právě pustili z ústavu na vycházku a zkusila to znovu s verzí "Parla inglese?" Slečna sice anglicky neuměla, ale nakonec jsme to s mými základy francouzštiny a několika chabými italskými frázemi zvládly. Později na pokoji jsem se dozvěděla, že má snaha i tak vyšla vniveč, jelikož pan majitel prý má DAR a to domluvit se kdekoliv na světě, i když jen rukama, nohama. Neměla jsem to srdce, vysvětlovat mu, že to je vlastnost každého živého tvora s darem řeči a obdivně jsem přikyvovala. Miláno je město krásné, starobylé a italské. Večeřela jsem v restauraci, kde se měnily ubrusy po každém hostu, jelikož drobit pečivo přímo na sněhobílou látku patří ke kultuře stolování. Osopila jsem se na číšníka, který ve snaze udělat nám radost, poděkoval rusky. Středoevropan, východoevropan, všechno jedno. Zjistila jsem, že k řízení auta v této zemi člověk nepotřebuje ani tak znát dopravní předpisy, jako bezpečně vědět, kde má ve voze klakson. Itálie se mi líbila, i když díky veletrhu jsem z ní viděla jen malinký kousek. Musím si ji dát do seznamu hned za Barcelonu a Peking.

Brusel, Vídeň, Salzburg, navštívila jsem samá krásná místa. S J. se věnujeme více cestování po České republice, je to levnější, s Matym pohodlnější a není to daleko. Milujeme turistiku a žádný kopec pro nás není dost vysoký a kulturní památka nebo místní kuriozita dost zajímavé. Muzea, zámky, hrady, rozhledny, to všechno nás láká a přitahuje magickou silou. Napjatě posloucháme historické příběhy, kde byl kdo zabit a která hraběnka zahýbala hraběti s kterým králem. Na horách vdechujeme vůni lesa a pořádáme pikniky v trávě. Jsme turisté profesionálové a pomalu k tomu vedeme i naše dítě, které sice zatím nechodí, ale až to jednou přijde, bude toho hluboce litovat.

Nadcházející léto bude stát za to. Tři měsíce slunce a tepla míníme náležitě využít a už teď plánujeme vysokohorské túry, vyhledáváme cyklostezky a lustrujeme kempy. Vrcholem naší fantazie je Kodaň. Zatím jsme ve fázi myšlenky, ale pomalu se začínají rýsovat detaily. Jak se do Dánska dostaneme, co tam uvidíme, kolik stojí vstupné do Legolandu. Jsme duší hodně malé děti a takovou legraci jako zábavní park z plastových kostek si prostě nemůžeme nechat ujít. Jsem na nás opravdu zvědavá, zda jsme schopni tak velký vzdušný zámek realizovat. A i kdyby to náhodou nevyšlo, v Rožnově pod Radhoštěm mají sochu Radegasta a pečou tam výborné frgály. I u nás je přeci krásně.

Arthur má brášku

19. března 2011 v 22:13 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dospěli jsme k rozhodnutí. Musí se koupit druhé auto. Naše večerní a následně ranní války o klíče od Mondea přesáhly rozumnou mez (pohrůžka, že pokud budu muset ráno do Prahy autobusem, nebudu mít odpoledne dost času, abych J. vyžehlila košile se ukázala být velmi radikální, ale účelná) a my se prostě musíme zařadit mezi neekologické konzumní rodiny se dvěma vozidly, abychom se mohli pohodlně pohybovat po republice. Do zaměstnání, nemocnic, stacionáře, za léčiteli, prostě tři lidi s tak obrovským rozptylem destinací jeden kombík neuveze a to je fakt. Zřítelnice oka mého zasedla k internetu a po několika dnech usilovného prohledávání sítě a mých odmítavých pohledů jsme konečně slavili úspěch. Z monitoru se na nás usmíval Ford Fiesta, který sice už něco pamatuje, ale tvrdí o sobě, že mu kola pořád dobře slouží a když na něj budeme hodní, odveze nás až na kraj světa. Nebo aspoň našeho okresu. Jmenuje se Fišta a aby na to majitel náhodou nezapomněl, má své jméno viditelně napsáno bílou barvou na modrozelené kapotě. Zamilovali jsme se na první pohled.

Nadešel den D. Jelikož Fišta bydlel za sedmero horami a sedmero lesy (máme kliku, že naše malá země nemá moře, měl by garáž za tím sedmým), dohodli jsme se, že Maťulka na nás počká u tety Š. na chaloupce. Dítě jsme s výbavou jako na čtrnáctidenní skautský tábor odevzdali, políbili a slíbili, že se pro ně odpoledne vrátíme. Sice se tvářil, že nám nevěří ani slovo, ale dokud nepromluví, nikdo s ním diskutovat nebude a tak jsme jeho pokus o pláč zanechali v péči naší dvorní chůvy a vyrazili na cesty. Zčásti po dálnici, zčásti hlubokými hvozdy a malebnými vesničkami, čítajícími jednu až dvě rozpadající se chaloupky, přijeli jsme do kraje pohádek. Co kopec to hrad, boží muka na každé křižovatce, čerstvě zoraná políčka a na každém větším rynku zámek. Dýchl na nás středověk. Na všechny, včetně Arthura, který kličkoval mezi děrami na úzkých silničkách, pamatujících, jak tudy kráčel praotec Čech a po něm vůbec nikdo s kyblíkem horkého asfaltu a válcem. Přesto jsme byli nadšení a dojeli jsme do cíle s roztřesenými úsměvy na tvářích a romantickými představami v hlavách.

Tam nás kromě Fišty a jeho majitelky přivítal fantastický čtyřnohý přítel, chundelatý psík podobný kolii (na rasu jsem se zapomněla zeptat a netroufnu si soudit, zda jsem měla tu čest s originál vyšlechtěným plemenem s rodokmenem sahajícím k Marii Antoinettě nebo výsledkem rvačky jedné fenky a několika voříšků), který hovořil pouze anglicky. Pokusila jsem se s ním chvíli konverzovat v jeho mateřštině a zdá se, že mé chabé angličtině snad i rozumněl, páč na těch několik minut, které jsem s ním strávila se z nás stali skvělí přátelé. Já ho drbala za ušima a vykládala mu, že je really nice boy a on mi za to ozdobil mé černé botasky blátivými tlapkami až ke kotníkům. Výborně jsme se bavili. Načež nás přerušili J. a paní H., zda bychom s tím cizojazyčným laškováním nechtěli přestat, abych se k nim mohla přidat na cestu do autoservisu, kde nám auto připojí k počítači a dozvíme se, zda je pojízdné a zdravé. Souhlasila jsem a po několika minutách jízdy, kdy můj muž vyzkoušel Fištovy jízdní vlastnosti až na maximum (jestli nepřestane těm autům ubližovat, začnou mu to vracet. To se vsadím.) jsme v malé firmě v ještě menším městečku zjistili, že auto je v naprostém pořádku, nic mu nechybí ani nepřebývá a pokud chceme, můžeme si ho nechat. Byli jsme moc rádi.

Po nezbytné administrativě, předání dokladů a peněz, což oplakalo mé krvácející srdce, peněženka i účet, jsme se se všemi zúčastněnými rozloučili, pěkně jsme poděkovali a majitelce, která evidentně zadržovala slzy jsem svatosvatě slíbila, že se o Fištu budeme starat, jakoby byl náš vlastní. Jelikož J. je muž postavy nejen rozlehlé, ale i vysoké a v novém voze drhne svými krásnými krátkými vlásky o střešní okénko, uvolila jsem se, že mu na zpáteční cestu nechám náš rodinný tank a sama vyzkouším, co všechno Fiesta dokáže. Zjistila jsem, že strašně moc. Uháněli jsme po dálnici obrovskou rychlostí na hranici zákona, předjížděli jsme kamiony a vozy dříve narozené a bylo nám báječně. V Pardubicích jsme zastavili na něco malého k snědku a jali se shánět originální perník, abychom z našich cest přivezli nějaký ten suvenýr. V sobotu odpoledne nemožné. Perník se nepeče a perníkáři drží siestu v teple svých domovů. Nakonec poskytl malý krámek uprostřed obrovského obchodního centra slabou náplast v podobě pestře zdobeného koníka pro babičku a ještě barevnější mašinky Matymu a nebýt úžasných historických památek v centru, zanevřela bych na celé město ukrutnou nenávistí. Až se mě příště někdo zeptá, zač je v Pardubicích perník, po pravdě odpovím, že nevím, mají je schované pod zámkem a nedají.

A ještě veselá příhoda nakonec. Těsně před branami hlavního města jsme zjistili, že obě auta trpí hlady a zastavili jsme na krmení u nejbližší benzínové pumpy. J. byl rychlejší a šel k pokladně zaplatit. Ale poněvadž jsem zatoužila po limonádě, vběhla jsem do prodejny a vida, že můj muž už vsunul platební kartu do čtečky, laškovně jsem jej objala a čistě z legrace se zeptala:
"Pane, zapaltil jste i můj účet?"
"Ne. To jsem měl?" překvapeně se ohlédl.
"Děláš si srandu? Tys na mě zapomněl?"
"Mno, spíš jsem se na tebe vykašlal. Tvý auto, zaplať si benzín." Vyzývavě na mě mrkl a vyrazil ze dveří. Vzhledem k tomu, že máme jeden jediný společný účet, nevím, jak svůj vtip myslel, ale jednou, až mi to vysvětlí, se mu oba určitě zasmějeme.

Výlet byl nádherný, koupě úspěšná, Matýsek po celém dni stráveném v něžné nic nezakazující ani nepřikazující náruči tety Š. spokojený. Všichni šťastní. Když jsme ty naše kluky uložili na parkovišti, naposledy jsem se ohlédla a mé mateřské city se zatetelily láskou k těm hromádkám kovu a plastu, jak tam tak stojí vedle sebe, velký, šedý, rozvážný kombík a malý, pestrý, rozverný hatchback. Arthur má mladšího brášku Fištu. Snad se mu u nás bude líbit.

3. chemoterapie

16. března 2011 v 8:43 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
Tentokrát to byla opravdu řacha. Dostala jsem od sady plastových lahví naplněných bůh ví čím takovou za uši, až jsem vzala druhou o zeď. Je to čtyři dny a po pravdě jsem se ještě nevzpamatovala. To, co mě minulo před měsícem a já si naivně říkala, že to vlastně ani není taková hrůza, mě dohnalo v plné rychlosti a já si užila nevolností, nechutenství, stavů na pokraji mdloby, prostě roztomilá sestavička. V sobotu odpoledne si mě kluci slavnostně přivezli domů, já do sebe stihla nalít jeden jogurt, nejspíš jsem tušila, že to bude na dlouhou dobu mé jediné jídlo, lehla si na gauč a už nevstala. Doteď. Ještě se mi z toho klepou kolena. Nemůžu jíst, spát, chodit, ležet, sedět, bolí mě celých 160 centimetrů a nebaví mě to. Co můžu, je stěžovat si, pofňukávat, nadávat a kouřit. Aspoň něco.

J. to nese velmi statečně. Snaží se mi snést modré z nebe, podává léky, nakupuje zásoby tekutin, což je jediné, co do sebe dostanu a jsem v tomto ohledu dost vybíravá. Dvakrát denně láska mého života vybíhá do nedalekého obchůdku, aby své ženě přinesl tu Colu, tu višňový džus. Je k zulíbání. Vlasy mi definitivně odešly, mám hlavu jako koleno a za nimi se loučí obočí a řasy. Začínám připomínat panáčka Michelina a to i barvou. Přesto mi J. nezapomene alespoň jednou denně složit poklonu, že jsem pořád krásná, že se mu moc líbím a že až trošku přiberu v zadních partiích, budu dokonalá. Je skvělý a jen co se mi trochu uleví, snesu mu modré z nebe.

A pořád je s ním legrace. Den před mým odjezdem do Motola jsem udělala malinkou řidičskou chybu. Nic se nestalo, nikdo nemusel brzdit, dupat na plyn ani troubit, ale můj muž to zhodnotil jako velmi těžký přestupek, ba přímo trestný čin a pokud by to mělo být na něm, udělal by mi z řidičského průkazu trhací kalendář. Když jsme následujícího dne cestovali na můj několikadenní ozdravný pobyt, opět jsme téma mých šoférských schopností otevřeli a z J. vypadla dnes již památná věta: "Nech toho teď, přeci nechceš, aby moje poslední vzpomínka na tebe byla tohle." Vím moc dobře, jak to myslel, šlo jen o tři dny v nemocnici, ale vyjádřil se dost nešikovně a dojem, že mé studené tělo míní vbrzku spálit a vysypat do popelnice, už nesmazal. Byť tak vznikl vtip černočerný a morbidní jako reklama na víka na rakve, dost dobře jsme se na něm pobavili. To je přesně to, co my teď můžeme a vlastně i musíme. Dělat si srandu, legraci a vymýšlet stupidní hlášky, abychom se z toho nezbláznili. Protože potom zvedneme telefon a tam slyšíme příběhy lidí, kteří svůj boj nezvládli, nebo je tahle morová rána postihla opakovaně. A to se poslouchá hodně špatně. Jako třeba moje myšlenky, které po takovém hovoru obvykle následují a mě se v hlavě honí katastrofické scénáře, které končí verdiktem "Jednou mě to stejně sežere a umřu mu v náručí." a to je opravdu k zešílení. Okamžitě tuhle nechutnou myšlenku zaháním do kouta, kde jak pevně doufám chcípne hlady a její kostra zapadá prachem. Přesto se nějaká jiná, jí podobná někdy jindy vynoří a zkazí mi náladu. Má malá psychologická válka se sebou samou, která snad hodně, hodně brzy skončí.

Čemuž vydatně napomáhá slunce mého života, nejkrásnější chlap na světě, mé čtyřleté štěstí. Včera jsem se přinutila opustit bezpečí pohovky, a poněvadž venku bylo krásně a jarně, rozhodla jsem se doprovodit J. do školky, abychom si tam juniora společně vyzvedli. Malinko jsem přecenila své schopnosti a tak jsem do stacionáře došla dost zničená a vyplivaná, přesto šťastná z přílivu čerstvého voňavého vzduchu. Sedím na botníku, snažím se popadnout dech a tu sleduju své invalidní, hypotonické dítě, jak kráčí ke své skříňce, drže se svého otce jen za JEDNU ruku. Druhou se pevně držel lemu svých tepláčků, jakoby ho ten mohl zachránit před pádem a co krok to záchvat smíchu. Opravdu takhle ušel celé dva metry, než se jeho ruce pevně chytily okraje poličky a on na mě vítězoslavně pohlédl, jaký že na to mám názor. Samozřejmě, že jsem nešetřila výkřiky chvály a nadšení, ale ani kdybych vyskočila dva metry dvacet, nevyjádřilo by to mou neskutečnou radost z takového pokroku.

Můj malý chlapeček udělal obrovský skok vpřed. A to je velká motivace. Za chvíli bude chodit sám, naučí se jíst příborem, půjde do školy a pak do tanečních. A k tomu všemu tady bude potřebovat matku ve středním věku, která ho bude ztrapňovat před kamarády. To si prostě nemůžu nechat ujít.

Nevděčné povolání

10. března 2011 v 19:26 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
Být sestrou nebo lékařem v nemocnici je práce náročná a vyčerpávající. Vůbec se nedivím zdravotnickému personálu, že se jim nelíbí jak se s nimi zachází. Spousta práce, titěrné platy a nejhorší jsou ti pacoši. Pokud jde o mě, klidně bych stávkovala s nimi nebo jim pravidelně posílala aspoň třicet procent mé měsíční mzdy, aby si aspoň trošinku polepšili. Jsem totiž exemplárním příkladem pacienta - komplikátora a tudíž důvodem, proč na některých odděleních jistých pražských nemocnic přibývá práce.

Začala jsem hned zčerstva brzy ráno. S J. jsme dítě vysadili ve stacionáři a s přáním hezkého dne jsme mu tam nechali paní učitelky napospas. V poslední době je dost aktivní, má sklony k sebepoškozování nevhodnými pády při trénování lezení a chůze a stále víc trvá na svém. Nemluví, neznakuje, ale když něco chce, tak velmi hlasitě a nekompromisně. Nedá se svítit, chlapec nám roste. Ze školky jsme se vydali do laboratoře, kde na mě čekaly výsledky pondělního odběru krve. Nechala jsem svého muže v autě před budovou a se slovy "ani to nevypínej, hned se vrátím" jsem vplula do dveří na dlouhých dvacet minut. Můj pokus vsunout se mezi dvě dámy ve frontě a poprosit v ordinaci o vydání inkriminovaného dokumentu nevyšel, sestřička se na mě zamračila a s nevyslovenou pohrůžkou, že mě asi vynese v zubech, pokud se nezařadím na konec, kam patřím, mě vystrkala do čekárny. Smířila jsem se se situací a počkala, než si to rozmyslela a papír mi oproti podpisu vydala. Má dnešní první ubohá oběť.

Přesunuli jsme se do druhé nemocnice. Příjem byl rychlý, jednoduchý, jediné, co se ode mě chtělo, byl podpis na asi deseti kopiích informovaného souhlasu a dát si změřit tlak. Mladá lékařka, která mou osobu dnes dostala na starost, byla evidentně vyspaná do růžova a v příjemném rozpoložení. Ještě ji dnes nestihl nikdo naštvat, nechtěla jsem být první a chovala jsem se slušně. Chvíli jsme vedly rozhovor o mé anamnéze, snášenlivosti chemoterapie a případných obtížích, kterými naštěstí netrpím, což ji potěšilo. Její prsty jezdily po klávesnici počítače rychlostí blesku, myška se na podložce jen míhala a tiskárna málem vypustila duši. Za několik minut paní doktorka vyplnila asi osmdesát formulářů, přičemž drtivá většina z nich obsahovala úplně stejné nebo lehce pozměněné otázky, natiskla asi padesát zpráv a všechno to kompletně orazítkovala a podepsala.
"To je papírů, co? Někdy máme my lékaři pocit, že kdyby vás, pacientů nebylo, pohodlně si vystačíme jen s administrativou." vtipkovala. "A víte, co je smutný? Když na nás přijde kontrola, nikoho nezajímá názor lidí, co sedí v čekárnách a leží na postelích, ale jestli podpis sedí na řádku a obálka má správnou barvu. Klidně můžeme uřezat levou nohu místo pravé, hlavně, když na závěrečné zprávě bude odpovídající razítko a kód pojišťovny umístěný přesně doprostřed kolonky."
Je s ní sranda, i když téma hovoru bylo ve výsledku dost depresivní. Jak říkám. Chudáci doktoři.

Konečně jsem se dostala na oddělení a tentokrát měla štěstí, zůstalo na mě jedno krásné místečko v pokoji za rohem. Nemusela jsem zpátky do haly, kupovat si oběd v bufetu, pospávat na tvrdé lavici. Fakt klika. Hned jak jsem si vybalila a zkonstruovala notebook, stála za mnou dost rozladěná sestra s otázkou, proč jsem pro boha živého nebyla v přijímací kanceláři. Než jsme v komunikačním šumu zjistily, že projít jednou takovou místností nestačí, je potřeba cyklus zopakovat, byla už pěkně nabručená. Vzala jsem si od ní složku, v přízemí si koupila něco k pití a malilinkou čokoládu, abych měla na to čekání dost energie a vrátila se do té správné kanceláře, před kterou postávalo a posedávalo víc budoucích pacientek, než mi bylo milé, páč to znamenalo, že tady strávím hodně času. Po dvou hodinách, kdy jsem se nehla z místa, ze dveří mého oddělení vystrčila blond hlavu ona sestřička, která mě na příjem poslala a optala se, co tam dělám. Pokrčila jsem rameny a odvětila, že čekám.
"Ještě?!" dotázala se.
"Pořád." rezignovaně jsem se pousmála.
Chvíli to vypadalo, že ke mě doběhne a jelikož je to všechno moje vina, dostanu výprask, ale asi si to rozmyslela, protože hlasitě odfoukla a se slovy "Máte tu oběd, pak si pro něj přijďte" zaplula zpátky do bezpečí za prosklenými dveřmi. Chvilku na to jsem byla vyzvána, abych vstoupila do kanceláře, odmítla tam neschopenku a obdržela několik samolepících štítků s mým rodným číslem. Dvě hodiny na fakt neskutečně tvrdé židli a jedna naštvaná sestřička. Stálo mi to za to? Jako bonus jsem se dozvěděla, že tady máme my rakoviňáci absolutní přednost a až příště přijdu, mám se drze postavit přímo ke dveřím kanceláře, paní sekretářka mě odbaví o poznání dříve, abych si mohla jít včas sníst svůj nepoživatelný oběd. Aspoň nějaké pozitivum uprostřed toho bílého chaosu.

Jsem pacientka nezodpovědná, pořád zdržuju a všechno komplikuju. Nejsem schopná někam přijít včas, mít u sebe potřebné dokumenty a ještě mám choulostivé žíly, které při pohledu na ostrou jehlu praskají. Být tady zaměstnaná, nedala bych si ani aspirin.

Vaše doklady, prosím

8. března 2011 v 13:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
První důležitou průkazku, kterou si pamatuji, jsem nafasovala v deseti letech. Potvrzení o členství v Klubu přátel sovětského filmu. Vlastně ne, ještě předtím byly Jiskry. Malá, červená knížečka, jednoduchá dvoustrana obsahující mé nacionále a básničku o tom, jak budu jako jiskra jasná chránit svoji krásnou zemi, aby byla šťastná. Byla jsem na ni velmi pyšná a mám ji dodnes schovanou. Ano, je to ponurá památka na mé provizorní členství v komunistické straně, měla bych se stydět až na jistých částech mého těla, ale není tomu tak. Naopak, při pravidelné pětileté (že by nějaká souvislost s tehdejším plánováním?) probírce dokumentů ji vytahuju ze složky s nostalgickou jiskrou v oku a vzpomínám. A je mi líto, že mé potvrzení o členství v navazující organizaci - průkaz pionýra, jsem si nechala po revoluci proradnou vedoucí oddílu ukrást a nejspíš spálit, pod záminkou nalepení členských známek. Byla jsem hrdou Jiskrou a později pionýrkou několik krásných let, kdy jsme se pravidelně účastnili orientačních běhů O partyzánský samopal, na jaře uklízeli park, v létě jezdili na tábory s modrou uniformou a červeným šátkem sbalenými v kufru a chodili do kina na Čuka a Geka a Timura a jeho partu, až do zblbnutí. Byli jsme malé děti, neměli z toho rozum a strašně se nám to líbilo.

Když jsem v patnácti letech dostala svůj první občanský průkaz, opět se má hruď dmula pýchou. Sice mě neopravňoval téměř k ničemu, na cigarety i alkohol jsem si musela počkat do věku dospělosti, ale mohla jsem chodit do kina na filmy mládeži nepřístupné, aspoň některé a na diskotéky pro juniory. To bylo taky moc fajn. Dnes už jej využívám víceméně jen při jednání s úřady, ale velmi dobře si pamatuji na večer, kdy jsem ho vytáhla z kapsy naposledy, abych dokázala vrchní v restauraci, že jsem už konečně dospělá, alkohol mám povolený a ona mi to malé pivo klidně může přinést. Bylo mi 24 let. Dost jsme se tehdy nasmáli a já došla k závěru, že jsem ve věku, kdy nepotřebuju růst, abych už konečně byla velká, ale naopak, svíček na dortu už bude vždy stejný počet, abych si nepřipadala stará. Následoval řidičák, úderem mých osmnáctin, což jsem poněkud uspěchala, jelikož to znamenalo, že závěrečné zkoušky v autoškole musím dělat v té největší zimě, mrazu a po blatníky ve sněhu. Měla jsem štěstí na přezkušujícího policistu, jelikož se mu do těch závějí s holkou, které se klepou ruce na volantu nechtělo a projeli jsme jen hlavní posolené tahy našeho okresního městečka, takže na třech semaforech pořád rovně.

Následovalo mnoho dalších legitimací a dokladů, mezi jinými průkaz dárce krve, na který jsem velmi hrdá, obsahuje mnoho razítek o mé dobrovolné ztrátě krve a krevních destiček a přinesl mi Jánského bronzovou plaketu. Teď mám rakovinu a můžu ho zahodit. Ach jo. Knihovna, zdravotní pojišťovna, několik identifikačních karet do práce, ke každým dveřím jedna, prostě dokladovka narvaná adepty na ztracení. A že se s tím nepárám.

Můj malý chlapeček mě předběhl. Svůj první doklad totožnosti dostal v pouhých třech letech a je to oranžová kartička s jeho téměř uplakanou fotkou, potvrzující, že je invalidní. Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Průkazka přináší výhody, které Maťulka potřebuje a hojně jich využívá. Jako třeba včera, kdy se poprvé ve svém krátkém životě identifikoval policistce. Tedy, po pravdě řečeno to za něj udělala jeho matka, ze zadní sedačky by do přihrádky nedosáhl, ale konečně ji použil. Vraceli jsme se autem domů z nákupu a já zapomněla schovat modrou vozíčkářskou značku z palubní desky, tudíž jsem na nás dvě sympatické důstojnice u silnice nechtě upozornila. Naštěstí řídil J., který je zodpovědný a vozí s sebou všechny potřebné doklady. Sice rozstrkané po všech kapsách, a že jich můj muž má, smíchané s účtenkami od benzínu a nákupními seznamy, ale na usměvavou výzvu "Vaše doklady, pane řidiči" byl schopen po několika minutách probírky toho papírového chaosu najít řidičák, techničák i zelenou kartu. Kdybych seděla za volantem já, nejspíš bychom odjeli s pokutou, jelikož své doklady schovávám v peněžence, kterou, abych ji neztratila, mívám bezpečně uloženou doma v poličce. Když se identifikoval J., modrá uniforma nás ještě požádala o potvrzení, že smíme mít obrázek na výhody za čelním sklem. Můj muž po mě hodil zamračeným okem, jako, že je to moje vina, že nás stavěli, poněvadž kdybych měla IQ aspoň jako pokojová květina, včas bych kartu schovala a zbytečně na naše auto neupozorňovala. Jelikož jsem nechtěla vyvolávat hádku, tím méně přiznat, že on má pravdu, sklopila jsem uši a podala mu Matyho legitimaci. Policistka ji zkontrolovala, opět se usmála (vlastně se křenila celou dobu, jen nevím, jestli při pohledu na mého krásného manžela a měla bych začít žárlit, nebo ji opravdu bavilo stát v mrazu u silnice a kontrolovat nervózní řidiče) a se slovy "neshledala jsem žádný přestupek, můžete pokračovat v jízdě" nás propustila. Načež se J. rozjel a málem si nasbíral hned několik bodů za předjíždění přes plnou čáru a nedání přednosti v jízdě. Podle mě je to normální pirát a měl kliku, že ženy zákona se k nám otočily zády a vyhlížely další kořist.

Jednoho krásného dne stát vezme všechny naše soukrommé, osobní informace, nacpe je do jednoho malinkého čipu a nechá nám je zašít pod kůži. Já přestanu ztrácet doklady a pokud mi někdo neurve ruku u samého krku, budu mít vše důležité stále při sobě. Matýsek začne chodit, vrátí oranžovou kartičku a nebude potřebovat žádné obrázky invalidního vozíku za sklo auta. Jen J. bude dál jezdit jako drak, dokud si někde nenatluče šišku a já se budu modlit, aby to odnesly jen plechy. Ale s tím mu žádný identifikační čip nepomůže.

Ach ty tváře!

6. března 2011 v 7:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Na ulici nemám nejmenší problém. Potkám-li sousedku, Matyho učitelku ze stacionáře, či čestinářku ze střední školy, vím bezpečně, že mám pozdravit. Horší je to s přiřazením správného jména. Chvíli uvažuju, do které části republiky daný obličej zařadit, pokud má chabá paměť včas nezareaguje, prohledávám jednotlivé kategorie. Přátelé, známí, bývalí kolegové z práce, spolužáci ze školky a čas ubíhá. Mezitím vedu velmi nezávazný rozhovor o aktuálním rozpoložení dotyčného "Jak se pořád máte?" nebo o počasí. Konečně přichází ze zaprášeného centra paměti správná odpověď a já zjišťuji, že se už několik minut bavím o nechutných psích bobečcích podél chodníku s majitelem firmy, ve které jsem pracovala před deseti lety. Horší situace nastává, pokud se můj děrami prolezlý mozek nevzpamatuje a já za celou dobu hovoru nezjistím, s kým mám tu čest nebo ještě lépe, jméno, jež mi vytanulo na mysli je mylné. Způsobně se rozloučím a po dvou dnech mi doma na gauči dojde, že jsem vychovaně vykala kamarádce mé sestry, která měla evidentně naprosto stejný problém a nejspíš dodnes neví, kdo byla ta potrhlá ženská, která ji s úsměvem přes celou tvář zdravila a ptala se na místa, kde nikdy v životě nebyla a lidi, které nikdy nepotkala.

Podobně jsem na tom s celebritami. Herci, zpěváky, moderátory stupidních reality show. S těmi se naštěstí na ulici potkávat nemusím, i když v případě takového Jima Parsonse je mi to dost líto. Je to představitel Sheldona z mého oblíbeného sitcomu Teorie velkého třesku, do kterého jsem bezhlavě zamilovaná, ale to samozřejmě svému J. vykládat nebudu. Jednoho krásného dne totiž budu mít tu kliku, že na něj opravdu narazím, pozvu ho na kafe a strávím s ním několik nádherných hodin, které si nenechám pokazit myšlenkou na krach mého vztahu pro nevěru se seriálovou postavou. Ovšem ta správná legrace u nás nastává po setmění, když je Maťulka uložen ve své postýlce a my pouštíme televizi nebo DVD. Chvíli sleduju děj filmu, po první třetině se J. nejistě zeptám, jestli jsem představitelku hlavní role už někde viděla. "Děláš si srandu? To je Jamie Lee Curtisová, hrála v ... " a následuje kompletní filmografie světoznámé americké herečky. Samozřejmě, že se rozpomenu a je mi trapně, když zjistím, že jde o mou oblíbenou postavu hned z několika filmů.
"Já ji nepoznala s těmi tmavými vlasy."
"Takové má vždycky."
"Ne, v tom filmu s Di Capriem byla blond."
"Nikdy nehrála s Leonardem."
"Aha."
A zase jsem za blbce.
Geniální paměti mého muže na filmové postavy a herce, kteří je představují využívám velmi často, velmi ráda a někdy dost zajímavým způsobem.
"Drahoušku, já si nemůžu vzpomenout na jedno jméno. Ten, jak hrál v tom filmu o robotech."
"Těch je spousta, Will Smith?"
"To je kterej?"
"Já, robot. Ten černej."
"Ne, ne, já myslím ten film, co v něm hrála bývalá manželka Toma Cruise."
"Christopher Walken ve Stepfordských paničkách, pokud myslíš Nicol Kidmanovou."
"Jo! To je on!"
A takhle funguje J. má maličký kousek svého neskutečně inteligentního mozku věnovaný jen historii kinematgrafie, od dob jejích počátků po momentálně rozpracovaná díla. Ví přesně kdo kde hrál, jak dobře to dělal a kterou cenu za to dostal. Pokud se nejedná o stupidní romantická dílka jako Láska nebeská nebo Podnikavá dívka, které si smím pouštět pouze pokud není doma nebo velmi tvrě spí za zavřenými dveřmi. I v těchto případech stačí, aby ložnici opustil kvůli toaletě a z přivřených dveří koupelny na mě křičí po dvou tónech ústřední melodie: "Ty si zase pouštíš tu kravinu? Jednou z toho zblbneš."

On je totiž sportovec toretik. V dětství mu za zády stál jeho pohybově založený otec, který ve svých dětech neomylně poznal nadané plavce a lyžaře. Kluci od mala navštěvovali plavecké tréninky a od první vločky koncem listopadu do posledních ledových louží v březnu trávili víkendy na běžkách a lyžích. Teď je můj muž dospělý, samostatný a trošičku pohodlný. Ovšem ne v teoretické rovině. Zapíná-li v zimní sezóně televzi, zásadně na sportovním kanále, aby mohl sledovat další osudy svých hrdinů. Kam se hrabou mí Chirurgové nebo Sheldon. Žádný scénárista na světě neukojí zvědavost, se kterou J. sleduje biatlon, běh na lyžích nebo sjezd super-G. Když se s ním dívám já, mám problém rozeznat, zda o medaili bojují muži nebo ženy, někdy řeším dilema, zda jde o slalom nebo o volný sjezd. U J. mám pocit, že se se závodníky zdá osobně.
"Jo, Lindsey Vonnová, to je kočka, ale neměla si barvit vlasy."
"Marit Bjorgenová už je stará, ve třiceti toho moc nepředvede."
"Northug je dobrej, jednou mu ti švédi zlomí vaz."
Nemám tušení, o kom mluví. Kde vzal informace o jejich vzhledu, sportovní minulosti, rodinném zázemí. Hlavně mě zajímá, jak pod přilbou a brýlemi pozná, že je lyžařka odbarvená nebo nosí kontaktní čočky. Má drahá polovička zná jejich postavení ve světovém žebříčku, ví, jak dobře jsou připraveni na nadcházející sezónu, jestli mají na to, umístit se na mistrovství světa na medailových pozicích, co rádi snídají. Potkat někoho z nich na ulici v Oslu nebo u vleku v Chamonix, dal by se s nimi do řeči jako se starými známými a mluvil by k tématu.

Nevadí. I když nerozeznám tváře sportovních celebrit, nepamatuju si jména filmových hvězd a mám problém poznat spolužáka ze základní školy, byť při pohledu do jeho tváře vím, že bych měla, ty, kteří jsou pro mě opravdu důležití si pamatuju. Přátele, kamarády, kolegy z práce a spoustu dalších, kteří mě denodenně obklopují a nedají mé chabé paměti zapomenout. A tyhle tváře a jejich jména si musím hýčkat a chovat ve vatě, protože ti ze mně dělají tu osobnost, kterou jsem. Tu holku, oblklopenou skvělými lidmi, která se tváří, že je vtipná, zábavná a když si vypije dvě skleničky bílého vína, prý velmi roztomilá.

Ostré pražské lokty

4. března 2011 v 8:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Opět jsem si sedla za volant a opět jsem se překonala. Jelikož stále ještě nesmím zvedat Máťulku, máme s J. malé ranní organizační potíže. Situace A je jednoduchá a mně velice příjemná. Je to ráno, kdy nemusím do práce, do nemocnice, k obvoďákovi, prostě kluci se velmi brzy vypraví sami a já se smím válet v pelechu až do osmi, což je evidentně přednastavený budík mých vnitřních hodin. Víc ani ťuk. Jak já závidím lidem, kteří umí otevřít své do růžova vyspinkané oko až v čase oběda! Situace B je malinko komplikovanější. Vstáváme všichni a kolektivně se vypravujeme. V podstatě to tady pěkně odsejpá, když máme na juniora čtyři dospělé ruce, jediná nevýhoda je, že musím vstávat s nimi v nekřesťansky ranou hodinu. A případ C stojí úplně za pendrek. J. musí dojet do práce velmi brzy, tudíž se nesmí zdržovat podružnostmi, jako je odvážení nejmladšího do školky a manželky do práce. Jako bonus potřebuju ten den auto já. A tak někdo musí v předvečer akce nažhavit své mozkové závity, podotýkám, že to nesmí být nikdo, komu je méně než 5 let a musí mít jakés takés organizační schopnosti. Takže zase já. Musím vymyslet krok za krokem, jak bude naše ranní rvačka o vůz probíhat. Kdo koho kam odveze, kde a kdy bude která vystupovací zastávka a komu nakonec zůstane Arthur, aby mu vozil zadeček. Poslední bitvu jsem naštěstí vyhrála, ovšem bylo to nelehké rozhodnutí. Ráno všichni vstaneme, odvezeme dítě, JÁ si sednu za volant a povezu svou polovičku do zaměstnání. Což znamená do úplného centra Prahy.

Řídit auto v našem hlavním městě je umění. Opravdu kumšt, na který by těm pomalejším z nás nestačily ani dva roky autoškoly. Pražský řidič je rasa speciální a unikátní. Má mozek zpracovávající moře informací rychlostí nejmodernějšího počítače, oči jako rys a lokty ostré, že by mohly řezat sklo. Jeho reakce jsou tak rychlé, že laik nepostřehne ruku na řadící páce ani nohu kmitající mezi pedály plynu a brzdy. Dokáže během vteřiny vyřešit složitou dopravní situaci, rozhodnout se, že i když stojí u křižovatky na vedlejší silnici a ještě dává přednost zprava, přesto se mezi projíždějící auta vejde a frajer to provede tak, že na něj nikdo nezatroubí. Barvu semaforu zná jen žlutou, přechod pro chodce vycítí na hony daleko a i když se ulicí řítí nepovolenými osmdesáti kilometry v hodině, vždy stihne zastavit a blahosklonně pokynout stařence, že smí přejít silnici. V hlavě má velmi podrobnou mapu Prahy se všemi názvy ulic a orientačními body a přesně ví, že když na západním okraji včas odbočí doprava, dostane se na nájezd na Brno na východě o 35 vteřin dříve, než jak mu radily informační cedule. Zácpu pozná na kilometrovou vzdálenost, ví přesně její příčinu, zda se jedná o nevhodně umístěný semafor (nevadí, tady to naskakuje rychle, počkáme) nebo dopravní nehodu (tam se něco stalo, u Kauflandu odbočíme). Vždy dodržuje vyhláškou nezmíněné pravidlo zipu, kdy se auta při zúžení silnice ze dvou pruhů do jednoho vychovaně střídají v zařazení do jednoho krásného, barevného, dlouhého hada. Každý každého pustí, všichni poděkují zablikáním nouzovými světly, nepiští brzdy, neozývají se klaksony. Když pražský šofér spěchá a před ním se objeví pomalé bébéčko (blbá blondýna), provede manévr zvaný "myška" tak rychle, že řidička ještě hodnou chvíli uvažuje, kde se tu vzal ten citroen, když celou dobu popojížděla za renaultem a udržovala od něj minimální odstup.

Takhle se chová pražský řidič. Ne tak já. Když mám vjet na čtyřech kolech do hlavního města, nechávám je zaparkovaná na nejbližším vhodném odstavném parkovišti a dál se pohybuji sockou, nebo-li mastnou tyčí, jinak městskou hromadnou. Sice jsem hrdým vlastníkem řidičského průkazu 14 let, ale dle mého skromného názoru je to velmi krátký čas na zvládnutí techniky řízení auta v našem hlavním městě. V tomto směru jsem věčný začátečník a jen pomalu získávám správné návyky, jak se chovat v tom malém, asfaltovém pekle. Nebaví mě vytáčet motor mého šedého miláčka do úděsných otáček, kdy křičí, jako kotě pověšené za ocásek. Nechci mu likvidovat brzdové destičky prudkými kopanci do pedálu, nutícími jej zastavit na úseku dlouhém jako Matýskova šála. Mé krátké ruce nejsou dost rychlé na prudké otáčení auta o 180 stupňů na místě o rozloze pětikoruny a mám jich příliš málo, abych v jednom momentu podřazovala, zapínala blinkr a troubila. Nevyznám se v Praze. Není to jen tím, že je rozlehlá a složitá, i když dobře značená. Mám dar zvaný orientační nesmysl. I kdybych trasu, která sestává ze dvou odboček na semaforu a jednom projetí kruhového objezdu, projela tisíckrát, po tisíciprvé zapnu k velkému pobavení J. navigaci. Když mi dělá spolujezdce on, ví, že nestačí při rozjetí auta říct: "Teď rovně, na semaforech doprava a až mineme odbočovák na Vary, najedeme na dálnici". Po slově rovně můj mozek maže každou další informaci a ta mi musí být v pravý čas připomenuta. Pokud se tak nestane s dostatečným předstihem, právě tak krátkým, abych viděla křižovatku, ale ne tak dlouhým, abych stihla zapomenout, začnu se vztekat, nadávat a hlavně dělat chyby v řízení. Za které, jak jinak, může jen a jen můj spolujezdec, páč moc dobře ví, jak špatná jsem řidička v Praze a jak jemně, opatrně a přesně mě musí na trase vést.

To ráno jsem si sedala za volant s vědomím, že jsem schopná všeho. Naučili se to jiní, dokážu to taky. Vjela jsem do Prahy, nažhavila mozkové závity a byla připravená na každou alternativu. První zaváhání nastalo hned po pár minutách, když jsem znejistěla u křižovatky a raději se J. optala, zda pokračujeme rovně. "Ne! Odboč! Copak ty si to nepamatuješ?" Ne. Jela jsem tudy jen desetkrát, naposledy před pár měsíci a přesto mi to připadá, jako předměstí Rio de Janeira. Naštěstí přišel pokyn včas, abych ostatním účastníkům nezpůsobila problémy. A dál to bylo pořád po hlavní. Aspoň tohle jsem si pamatovala. Když jsme dojeli na místo určení, opravdu do centra, ujistila jsem se, že jsme v cíli. "Ne, já už půl roku dělám jinde, až na náměstí, ty to nevíš?" Ne. A je mi to jedno. Je to JEHO práce, ON sem musí každý den, MNĚ je šum a fuk, jestli do tohohle baráku, nebo až do katedrály sv. Víta. A nastala přesně ta situace, které jsem se obávala. Arthur si to spokojeně drandil po kočičích hlavách, uličky byly čím dál tím užší, křižovatek a jednosměrných ulic přibývalo. "Jsi si, miláčku, jistý, že až vystoupíš, já se odsud dostanu? Nebudu nocovat u Václava (Klause) v kanceláři?" Má lepší polovička mě ujistila, že zpáteční cesta je velmi jednoduchá, kdybych si nebyla jistá, je to pořád do kopce. A v nejhorším má u sebe mobilní telefon, bude mě navigovat. Mé napnuté nervy to neuvolnilo, ale říkala jsem si, že i kdybych po tom pitomém centru měla bloudit celé dopoledne, jednou se odsud dostanu. Všechny cesty vedou do Říma. Rozloučili jsme se a já se vydala na sólovou cestu. Měl pravdu. Pořád po hlavní a furt do kopce. Malý zádrhel nastal na kopci, kde je křižovatka, jejíž řešení zasluhuje Nobelovu cenu za dopravu. "Až budeš nahoře, dáváš přednost. Dej pozor, blbě se tam vjíždí." okomentoval to J. Když jsem to viděla, došla jsem k závěru, že situaci poněkud podhodnotil a já se do křižovatky nikdy v životě nedostanu. Budu sedět v autě, dokud mu nedojde benzín, potom zapnu blikačky a vydám se na tramvaj. Auta jezdila zprava, zleva, z protisměru, po jednom, po dvou, po třech, vypadalo to jako obrovská, motorizovaná spartakiáda. Jen na mého kombíka tam prostě nebylo místo. Až se mně jedné řidičce zželelo a byť na hlavní, dala mi přednost. Zamávala jsem jí a šťastně se vecpala do provozu. Dál už pořád rovně, nikam neodbočovat, dodržovat padesátku. To už jsem byla frajer. Spokojeně jsem dojela do práce a každému na potkání jsem se chlubila, že jsem právě přijela z centra. Byli milí. Chválili mě, než jsem pochopila, že jsou všichni místní a já pláču na špatném hrobě. Řízení auta tady zvládají od svých šestnácti let, muži od dvanácti.

Nevadí. Zvládla jsem to. Projela jsem Prahou, a i když je to, doufám, na dlouhou dobu naposledy, budu si tu vzpomínku hýčkat, jako Vánoce v osmdesátém pátém, kdy jsem dostala svou první mrkací panenku.