Duben 2011

Utržena ze řetězu

29. dubna 2011 v 10:01 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Byla jsem venku. Dlouho. Celé dopoledne. Ale největší průšvih byl, že jsem se dostala do obchodního centra v Praze. J. tohoto kroku, že mě tam vůbec vzal, bude litovat ještě hodně, hodně dlouho.

Všechno začalo brzy ráno. Můj muž si vzal ohleduplně volno, tedy přesněji řečeno, jeho ohleduplný šéf se opět smířil s faktem, že J. se musí starat o svou zdevastovanou rodinu, nejspíš jen smutně pokrčil rameny a tento rok po tisíciprvé rezignoval. Jednoho dne se láska mého života objeví v práci a bude se muset svým kolegům prokazovat platným řidičákem, aby ho vůbec poznali. Takže jsme se všichni kolektivně vzbudili, přichystali a vyrazili kam jinam, než do Motola, jelikož (pro změnu) dítě má zkažený zub. Praha byla příjemně průjezdná, místy svítilo slunce a někde padaly těžké kapky, jak už to v dubnu bývá a ani s parkováním tentokrát nebyly velké problémy. Oddělení dětské stomatologie jsme našli dost rychle a v čekárně nebyla fronta. Všechno to šlo příliš hladce. Po dokončení registrace u okénka se mě sestřička zeptala, jak moc je Maty handicapovaný. Jelikož nemáme diagnózu a tak nemůžu jednoduše odpovědět, že je autík toho a toho stupně, epileptik s určitým počtem záchvatů nebo prostě jen dítě se syndromem extrémní lenory, zhluboka jsem se nadechla a zauvažovala, ze kterého konce začít s popisem Matyho problémů. Byla jsem však přerušena a dotaz byl specifikován, tak aby mě co nejvíc potěšil: "Myslím tím, jak dlouho vydrží čekat?" Ha. Vycítila jsem naši šanci jak nestrávit den v dětské části nemocnice. "No, nemusí jít na řadu za pět minut, ale moc dlouho tu nevydrží" přidala jsem malounko zkroušený výraz. Vlastně jsem ani tak moc nelhala. Poté, co se junior v novém prostředí aklimatizoval, několikrát skouknul reklamní smyčku v místní televizi a pročůral dvě plenky, jal se prozkoumávat chodbu a přilehlou čekárnu poloindiánským krokem. To znamená tři kroky vpřed, čtyři vzad, otočka a znovu. Vše doplněno o komentář dost nepříjemným sopránem. Po deseti minutách mne i tatínka bolely ruce i záda a ostatní pacienti si zakrývali uši jen co Matýsek otevřel pusinku.

Naštěstí jsou tady na tyto případy zařízeni a do patnácti minut jsme byli v ordinaci. Velmi sympatický pan doktor mi dal instrukce, kterak se usadit do křesla a jak pevně přichytit své zmítající dítě a optal se, jak moc je s ním rozumná domluva. Odpověď "asi jako s ročním dítětem, pozor na prsty, pane doktore" ho moc nepotěšila, ale odvážně se dal do práce. Byl rychlý, šikovný, celou dobu na Maťulku mluvil a odvahu měl, to se mu musí nechat, ucuknul před juniorovými čelistmi jen jednou a ještě se tomu smál. Evidentně měl s těmito případy své zkušenosti. Když skončil, unaveně si přejel dlaněmi přes tvář a prohlásil: "Co s tebou, kluku?" Na můj tázavý pohled začal vysvětlovat, že Matěj nemá kaz jeden, ale tři, že na nějaké sirupy s Diazepamem on není zvědavý a že to chce celkovou narkózu. Zkusila jsem chvilku protestovat, ale bylo jasné, že jeho vůle a zkušenosti jsou silnější a já nemám šanci. Zavolal si sestřičku z lůžkového, která nám nabídla termín na konci června.
"Berte," šibalsky na mě mrkl pan doktor, "berte, další termín je na Ježíška."
"Když já mám strach, že o ten zoubek do té doby přijde." posteskla jsem si.
"Nepřijde. Bolí ho to?"
"No, u čištění zubů slušně vyvádí, ale myslím, že jídlo na té straně kouše. Víte co, pane doktore, když on mi neřekne." zkormouceně jsem pokrčila rameny.
"Cože? Neřekne? Vy nevíte, jak moc vaše dítě bolí zuby?!" řehtal se lékař a laškovně na mě pomrkával, jako aby mi bylo jasné, že si dělá legraci. "Co jste to proboha za matku?! Taková nezodpovědnost... "
Ano. I u zubaře si člověk užije srandy.
Nakonec jsme dostali termín hospitalizace na polovinu příštího měsíce a byli jsme všichni kolektivně spokojeni. I Matýsek, který chudáček malý ještě netuší, co ho čeká, anebo nám všem moc dobře rozuměl a už teď se těší. Co já vím. Budeme ležet tři dny na dětském, ale ne na neurologii, což prozměnu těší mne.

Z nemocnice jsme to vzali téměř vzdušnou čarou do obchodního centra na okraji města, jelikož jsem si chtěla koupit jednu knihu a synáčkovi jedny kraťasy s laclem. Ty číslovky jsou v tomto okamžiku velice důležité. Jen co jsem vstoupila do budovy, nadechla se vzduchu vonícího po zboží a penězích, někde hluboko v mém mozku přeskočila ta správná jiskra a já si uvědomila, že jsem téměř celou rakovinu nenakupovala. Okamžitě se u mě projevily abstinenční příznaky. Usadila jsem kluky v kavárně, aby si dali dláboš a kafe, že já si skočím jen do jedné módní prodejny, jestli by něco pro Máťulku neměli. Měli. Běhala jsem od stojanu ke stojanu a za pár minut jsem měla ruku plnou ramínek. Kraťasy (bez laclu, ale co nadělám), rifle, tričko, kalhoty a jiné, Matymu naprosto nepotřebné výkřiky poslední dětské módy. Ještě bílou tuniku mamince a pryč odsud. Zřítelnice oka mého při pohledu na objemnou tašku se značkou obchodu zavtipkovala: "Jsi se tam šla JEN podívat, ne?" Ha ha. Udýchaně jsem si kecla do křesla, vypila své čokoládové kapučíno na ex a poprosila, jestli bychom mohli zajít do toho knihkupectví. J. projevil obavu, jestli to mé nakupovacím záchvatem zmožené tělo vydrží a prohlásil, že mě bude bedlivě hlídat, že kupuju opravdu jen tu jednu knihu. Musela jsem mu nadiktovat titul i jméno autora, aby bylo jasné, že nebudu podvádět. Bohžel, jak jsem předpokládala, i J. byl v prodejně uchvácen několika tituly a tak se s kočárkem ztratil mezi regály a já zůstala bez dozoru. Velká chyba. Proběhla jsem papírovým královstvím rychlostí blesku, sem tam sáhla do police a vytáhla brožuru, kterou jsem sice měla už třikrát půjčenu z knihovny, ale je tak dobrá, že se musí stát součástí naší domácnosti. S náručí plnou kvalitní literatury jsem se dovalila k pokladně a snažila se nevidět káravý zrak mého partnera. "Jakobych tě neznal." Posteskl si. "Tak to zaplať a vypadneme."
Snažila jsem se ho uklidnit: "No co, je to z mého kapesného." Vykouzlil na rtech úsměv: "Ty žádné nemáš, posledního půl roku ses válela ve špitále nebo byla na dovolené. Další podobnou vycházku máš povolenu na Vánoce." Tak jo. Spokojeně jsem nechala projet platební kartu terminálem s myšlenkou, že se sice budeme do příští výplaty pást, ale já mám co číst a Matějíček bude celé léto za frajera. V tašce jsem naštěstí měla jednu knížku pro J., jako odpustek a tak i on odcházel z knihkupectví v radostné náladě.

Má dušička má na dlouhou dobu pokoj. Ukojila jsem svou nákupní závislost a byť to znamená, že buď vyshlásíme bankrot, nebo veřejnou sbírku, je nám fajn. Peníze jsou a budou, my ne. Ale pro jistotu jsem udělala předsevzetí, že se Praze s jejími lákadly budu nějakou dobu vyhýbat velmi velkým obloukem.

Přišla pošta

27. dubna 2011 v 17:50 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tohle miluju. Přijít domů, otevřít schránku a zjistit, že něco přišlo. Cokoliv. Balík, dopis, pohlednice, reklamní leták. Složenka mi, pravda, zase takovou radost neudělá, ale těch chodí málo a podle pravidel hry je má na starosti J. Já ji jen vystavím na stole hned vedle monitoru počítače, nejlépe tak, aby ho zčásti překrývala a počkám, až to mému muži začne vadit a zaplatí ji. S balíky je to zajímavé. Přestože se v bytě téměř pořád někdo vyskytuje, ať já, zmožená chemoterapií nebo teta Š. pečující o Máťulku, nikdy před domem nezastaví modrá dodávka, ale naprosto v tichosti a nenápadně se objeví upozornění ve schránce. Začínám podezřívat Českou poštu, že navzdory reklamám, které slibují doručit cokoliv až do adresátovy postele, to dělá naprosto účelově a naschvál. Tady totiž začíná trápení, které s touto institucí mám.

Vím přesně, kdy otvírá a zavírá místní samoobsluha. Znám její provoz o víkendech i o svátcích. To samé platí o trafice za rohem a módním butiku přes silnici. S Tescem na okraji sídliště nemám už vůbec žádný problém, to jede nonstop. Za nic na světě si nemůžu zapamatovat provozní dobu místní pošty. Naše rodina využívá jejích služeb maximálně už proto, že jsme mladý pár plus jedno handicapované dítě jednadvacátého století a tak rádi a často nakupujeme přes internet. J. si pomalu ale jistě pěstuje závislost na aukčních serverech, kupuje tak náhradní díly do Arthura, které později použije, anebo knihy s tématikou informační technologie, na které tady pak sedá prach. Shání tak kdeco. Jednoho krásného dne se pokusí pořídit v dražbě čerstvé mléko a půlku chleba a já mu jeho koníčka zatrhnu. Každopádně je to klikař, který kdyby si pro svůj toužebně očekávaný palivový filtr přišel na místní poštovní pobočku o půlnoci, dostal by ho. Já nikoliv. Ať se postavím před ty zamřížované a zamčené dveře kdykoliv, budou mít ještě zavřeno, už zavřeno, nebo pauzu na oběd, i kdyby bylo devět ráno. Udělala jsem několik pokusů, jak si ony důležité časy zapamatovat, ale všechny lístečky jsem před sebou velmi pečlivě schovala, diář ztratila (raději hned hodinu poté, co jsem do něj zapsala otvírací dobu) a ruku od fixy umyla.

Dnes jsem měla štěstí. Bylo to dáno hlavně tím, že jsem šla navštívit kamarádku, bydlící hned vedle úřadu a tak jsem si lístek o úschově balíčku i občanský průkaz vzala preventivně s sebou, poněvadž co kdyby. Totiž, před čtrnácti dny, kdy jsme strávili nádherný víkend na moravě u rodičů, jsme, jak je už naším dobrým zvykem, opět zapomněli pár kousků naší objemné výbavy přibalit a Matyho oblíbený sirup a už ne tak preferovaná jarní bunda (zapíná se na knoflíky. Jakobych své dítě slyšela křičet: "Zip, mami! Vždycky zip!") zůstaly tam. Babička byla laskavá, ihned poté, co zjistili, že jim po nás doma něco přebývá, poslala informační sms a následně balík. Takže jsem ráno vstoupila do budovy, abych nafasovala krásně zabalenou krabici od bot, popsanou sestřiným úhledným písmem, převázanou motouzem s výstavním uzlem, která na mě mrkala červenými, mokrými a silně lepícími rohy. Paní pošťačka je zkoukla odborným okem a optala se, co je obsahem, nejspíš ze strachu, že bych mohla zásilku nepřevzít a pošta by se musela se sladkými skvrnami potýkat cestou zpět na místo odeslání. Smutně jsem pokrčila rameny a odvětila, že dětská bunda, ale že si ji vezmu. Ignorovala jsem slečnin překvapený výraz, který naznačoval, že by ráda věděla, z čeho je ten kus oděvu vyroben, když teče, podepsala jsem převzetí a odešla.

Je pozdě odpoledne, balík leží v předsíni na botníku, voní po ovoci a já stále sbírám odvahu ho otevřít. Při představě, co najdu uvnitř mě jímá děs a hrůza. Pohrávám si s myšlenkou celý ho věnovat sociálně slabším skrz popelnici u parkoviště, ale zvědavost, jestli uvnitř neleží nějaký bonus, třeba průvodní dopis od našich nebo domácí zavařenina, je silnější. Nejspíš to provedu jako s vosou na okně, ze které dostávám záchvat paniky (a můj muž se mi pokaždé směje, že mě jednou ta hmyzí bestie sežere), prostě počkám na J., až se vrátí z práce a balíček otevře. Každopádně mám zkušenost. Nenechat si posílat nic, co by se mohlo rozbít a vylít, nebo by se tomu mohl uvolnit uzávěr, nebo by se to prostě mohlo rozhodnout, že nemám nic lepšího na práci, než čistit Matyho oblečení od třešňové šťávy.

Dodatek: Je večer. Zřítelnice oka mého právě otevřela balík a výstižně pronesla: "Fuj." Ani lístek, ani maminčina marmeláda, ale díky prozíravosti balitele, záplava lepivého igelitu. Bunda byla bezpečně zauzlíkována v sáčku a tak nemusím ani prát. Jsem fakt hodně spokojená.

5. chemoterapie

26. dubna 2011 v 10:07 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
Je to za mnou. Neskutečná úleva. Není mi nijak extrémně špatně, jsem jen slabá jako moucha. Moucha po silvestru s kocovinou. Zčásti je to dáno tím, že paní docentka laskavě rozhodla, že když už dostávám poslední dávku (moc se jí ten nápad nelíbil, ale udolala jsem ji argumenty), dá mi takovou, po které jednomu není zle, netráví dny s hlavou v záchodové míse a může se najíst. Jako bonus tahle kapačka trvá jen slabou hodinku a mohla jsem tak v sobotu dříve domů. A částečně je to, že jsem v pořádku způsobeno faktem, že jsem tele. Nevšimla jsem si, že mám uvolněný závit na kanyle a dobře polovina láhve vykapala místo do mé dychtivé žíly do postele. Zjistila jsem to, až když bylo po všem. Zavolala jsem sestřičku, která si jako posilu přizvala zkušenější kolegyni a poté, co se dost nasmály nad mou nízkou inteligencí prohlásily, že větší průšvih by byl mě předávkovat a tak se budeme kolektivně tvářit, že se nic nestalo. Souhlasila jsem, v rekordním čase sbalila zavazadla a zavolala J., aby si mě co nejdřív vyzvedl, než někdo změní názor a celá víkendová legrace se bude pro velký úspěch opakovat.

V místním krámku jsem nakoupila potřebný počet bonboniér, tak aby se dostalo na všechny směny sester, které se o mne téměř půl roku staraly a odevzdala jsem je v jejich malé kanceláři. Holky byly moc rády a slova loučení doplnily roztomilým "Snad už se nikdy neuvidíme a když, tak jinde a za jiných okolností." Ano. Už nikdy v životě nemíním vstoupit na jejich malé oddělení, natož si lehnout do některé z postelí. Mám své plány a tohle do nich vůbec nijak nezapadá. Ještě jsem si vzpomněla na malou sestřičku, která se na mě moc zlobí, kvůli (velmi vydařenému) aprílovému žertu a přidala jsem Modré z nebe jako odpustek. Její kolegyně byly o všem zpraveny a se smíchem slíbily, že jí čokoládu schovají. Tak. Nechala jsem za sebou mokrou postel a čistý stůl.

Přestože jsem se rozhodla, že nechci mít na tuhle část mého života žádné vzpomínky, což by s mou zapomnětlivostí neměl být až takový problém, tudíž jsem si zakázala navazovat přátelství a měnit telefonní čísla, byla tady jedna osoba, se kterou jsem se musela rozloučit. Slečna K. je krásná dívka mého věku. Setkaly jsme se na dvou terapiích a nikdy jsme si nepřestaly vykat. Zvláštní vztah, vezmu-li v úvahu, že bydlet ve stejném městě, tahaly jsme kačera po stejném koberci v jedné mateřské školce. K. dostala rakovinu jako dárek ke svým třicátým narozeninám předloni o vánocích. A vloni znovu, aby jí to nebylo líto. Minulou chemoterapii nešetřila svými diazepamovými úsměvy a energií, tentokrát z ní na konci pobytu zůstala malá, hubená, zelená troska s kruhy pod očima. Žádné zrcadlo na světě by mi nemohlo dát přesnější odraz. Viděla jsem sebe před měsícem a svíralo se mi nad námi srdce. Tentokrát jsem to byla já, kdo se postavil k její posteli a přál, ať to brzy přejde a už je jenom líp. Vím, že je na tom zle. Moje rakovina oproti jejímu případu je lehké nastuzení a až K. mi připomněla, že se na ni dá umřít. Moc si přeju, aby to přežila a budu jí držet všechny palce co mám, i kdybych se nevešla do lodiček.

Pomalu mi začíná docházet, jakou hrůzou jsme si s J. prošli. Je to jako ráno po Štědrém dnu, když je člověku šest nebo sedm, pomalu se probouzí a ví, že pod stromečkem leží ty spousty hraček, co včera dostal. Chvíli trvá, než rozespalý mozek tuhle informaci zpracuje, poručí tělu vyskočit z rozehřáté postele a běžet se přesvědčit na vlastní oči. A znovu prožít tu radost včerejšího večera. Ty správné závity v mém mozku do sebe ještě nezapadly a myslím, že to ještě nějakou dobu potrvá, každopádně jsem si jistá, že ta malá noční můra je pryč. Máme s J. spoustu plánů, které je potřeba uskutečnit a hromadu snů, které se sice nikdy nestanou realitou, ale nikdy není na škodu mít v záloze nějaký ten vzdušný zámek, poněvadž co kdyby ...

PS. Tímto bych chtěla moc a moc poděkovat vám všem, kteří jste tu se mnou celou dobu byli, četli, někdy napsali slova útěchy a povzbuzení. A že vás bylo. Se psaním blogu samozřejmě nekončím, u nás pořád bude sranda a dost průšvihů, které stojí za to vykřičet do světa, ale doufám, že smutným článkům odzvonilo. Dovolím si parafrázovat pana Viewegha: Děkuji, laskavý čtenáři.

Zapomněla jsem

21. dubna 2011 v 20:08 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
Zapomněla jsem, jaké to je, vzít svého chlapečka do náručí a odnést ho do postele. Tři měsíce jsem šetřila svou jizvu skrz dutinu břišní, aby se jí, holčičce, samou námahou nic nestalo. Konečně mi došla trpělivost a vrátila se odvaha. Sice jsem na pooperačním oddělení motolské nemocnice uzavřela smlouvu s mocnostmi pekelnými, že čtvrt roku nezvednu nic těžšího než novorozeně a půl roku než velké balení kočkolitu, ale ten den, kdy se ze mně musí zase stát matka na plný úvazek se kvapem blíží. J. končí posunutá pracovní doba a tak už nebude moci vozit Máťulku do školky, a jelikož to vypadá, že vzít kluka za ruku a říct "Tak pojď" nebude ještě dlouho možné, musím trénovat. Je to nádherný pocit, obejmout jeho dvacetikilové tělíčko, cítit malé, sepnuté ruce za krkem a únavou ztěžklou hlavu na rameni.

Zapomněla jsem dnes ráno vzít spolu se svými zavazadly i baťůžek nejdůležitější, obsahující potřeby přebalovací, krmící a čokoládové skvrny čistící. Dnes jsem nastoupila poslední parádní jízdu na onkologii a v původním denním plánu byla i Matýskova návštěva stomatologa. Od snídaně po prásknutí dveřmi od bytu jsem trávila čas pobíháním po našem 3+kk, balením plínek, přesnídávky, lžičky-plastovky, dokladů, náhradního oblečení (nikdo neví, co všechno je Maty schopen předvést na zubařském křesle pevně přichycen otcem a aspoň dvěmi sestrami) a své počínání jsem doprovázela patřičným slovním komentářem pro J., aby věděl, co batoh obsahuje a kde. Každou větu jsem pečlivě a srozumitelně zopakovala a doplnila dovětkem "Slyšels?". I tak si myslím, že by synovu kartičku pojištěnce a možná i pár dalších propriet nenašel, ani kdyby ho lechtali na chodidlech. Konečně jsme opustili naše malé rodinné hnízdečko, dojeli do nemocnice číslo 1, která tvoří k Motolu takovou malou předehru a kde skrývají mé krevní výsledky a láska mého života zjistila, že Máťulkovo zavazadlo zůstalo pečlivě sbalené doma vedle botníku. Praha byla opět zacpaná tak, že komentátorům v rádiu docházela čísla na stupnici neprůjezdnosti, na opuštění hradeb nebylo ani pomyšlení a tak jsme synovu návštěvu zubního oddělení přehodnotili. Zase. Konec konců, až mu bude 18, může si tam dojít sám a nechat si zub opravit.

Zapomněla jsem, jaká je paní docentka fešanda. Když jsem si vyčekala několikahodinový důlek na nepohodlné nemocniční židli (Konečně jsem zjistila, v čem je problém. Sedačky v místních čekárnách byly přibity ke zdi ve výšce odpovídající sedícímu člověku dlouhému 1,70m a jak už je zvykem, na nás prcky se zapomnělo. Vsadím se, že to dělal chlap.), byla jsem pozvána do ordinace, kde seděla u počítače sama majitelka oddělení a měla krásný, nový, krátký a šik účes. Postěžovala jsem si jí, že mi posledně opravdu nebylo dobře a poprosila jsem, zda by bylo možné dostat domů veškerý farmaceutický arzenál, jaký mi ona může nabídnout. Byla laskavá a zapisovala do mé karty jeden lék za druhým. A snažila se mě uklidnit větou, že příště už to bude naposledy. Krve by se ve mně nedořezal. Ne, ne, ne, ne, NE! TOHLE je naposledy! Mám to napsané i ve své krásné růžové složce! Já už sem nechci! A nepudu! Když to pomůže, tak se tady i rozpláču jako malé dítě, ale na další chemoterapii mě nedostanou ani párem ukrajinských mafiánů! Paní doktorka si mou litanii s klidem vyslechla, pohlédla na mě kritickým zrakem, který mi vyčinil do zbabělců, aniž by ona musela pohnout rty, hluboce si povzdechla a souhlasila. Dokonce mi změnila chemoterapii zpět na krátkou, bezbolestnou, ne tak zvracecí, sice mé krvinky likvidující, ale koho to štve, když už to nikdy nebudu muset podstoupit. Pěkně jsem poděkovala a vypadla z ordinace dřív, než by si to mohla rozmyslet.

Zapomněla jsem kartáček na zuby. Na nemocničních postelích trávím posledního půl roku, střídám instituce jednu po druhé a nikdy jsem nic nenechala doma. Až teď. To je naprosto jasný důkaz, že je třeba toho nechat. Balení pyžama, županu, knih a všech ostatních potřebností k hospitalizaci. Stačilo. Přišla jsem na to samozřejmě až při vybalování na pokoji a jen velmi nerada jsem utratila třetinu své výplaty v místním lehounce předraženém obchodě. Za chyby se paltí a já teď mám ten nejdražší kartáček na zuby v celé Praze.

Zapomněla jsem, že jsem si posledně vystřelila z té nejmilejší zdravotní sestry, která tu pracuje. Nechala se slyšet, že se za to na mě ještě pořád zlobí a že naše přátelství je v troskách. Sice se usmívala, když mě zahrnovala výčitkami, ale mně bylo hanba a až půjdu příště kouřit, musím sehnat nějakou opravdu dobrou čokoládu.

Abych to shrnula, má věrná přítelkyně skleróza dnes opravdu zaúřadovala. Vlastně mě to ani tolik nemrzí, poněvadž to dokazuje, že chemoterapie útočí opravdu jen na ony ošklivé rakovinné buňky a ty byť poškozené, ale mé oblíbené mozkové, nechává nedotknuty. Důležité věci si pamatuju. Že na mě doma čekají mí kluci, že mám spoustu přátel, kteří mi drží palce a že tímto víkendem mé trápení končí.

Adekvátní reakce

19. dubna 2011 v 18:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Vyšla jsem si na procházku. S Matýskem. V invalidním kočárku. Měla jsem na hlavě šátek. Vůbec jsem si neuvědomila, jak bizardní tvoříme dvojici. Ani mě nenapadlo, že v tomto stavu jsme spolu nikdy nebyli mezi lidmi. Kdyby po té ulici kráčeli Křemílek s Vochomůrkou, nejspíš by budili míň pozornosti. Vyzvedla jsem dítě ze školky a rozhodla se, že mám příšernou chuť na fantastický ořechový věnec, který se prodává v nedalekém Kauflandu. Svítilo slunce, bylo krásně teplo a lidé byli v rozpacích. První, kdo upoutal zraky okolojdoucích byl Maťulka, cumlající si paleček a nadšeně výskající. Oko pozorovatele zaregistrovalo kočárek pro postižené a vrhlo se k mé tváři, aby mi vyjádřilo soustrast. Tam narazilo na neexistující řasy a obočí, potažmo šátek zakrývající mou olysalou lebku a smutek se proměnil ve zděšení. Ti bystřejší a otrlejší se odvrátili a snažili se sami sebe přesvědčit, že vlastně neexistujeme. Pomalejší a slabší povahy několikrát překontrolovaly situaci, zda je neklame vlastní mozek a v několika případech nechaly poklesnout spodní čelist. Lidé se dívali, sledovali, civěli. Na malý okamžik mne napadlo vybírat všimné jako v cirkuse, ale opravdu jen na chvilku. Došla jsem k závěru, že já jsem ta silná a vytvořila jsem na rtech svůj nejkouzelnější povzbuzující úsměv, který říkal: "Nebojte se, my jsme exotika, tohle se VÁM stát nemůže." Moc to nepomáhalo, ale přestalo mi být okukovatelů líto. Já pro ně udělala maximum.

To dopoledne jsem totiž dostala lekci. Jelikož se u nás stále ještě řeší kauza zkažený zub (ano, jsem matka líná a neschopná, je vůbec div, že se můj syn dožil věku čtyř let nesežrán parazity a bakteriemi), vyrazila jsem k naší dětské lékařce pro žádanku na zubní oddělení motolské nemocnice. Máme v plánu ve čtvrtek zabít dvě mouchy jednou ranou - mou poslední hospitalizaci na onkologii (tak uvažuju: vzít sebou šampus nebo nevzít?) a Maťulkovo chrup. Telefonicky jsem se u paní doktorky objednala, vysvětlila situaci a byla jsem pozvána na návštěvu v ordinaci, kde na mě již čekala potřebná dokumentace. V čekárně tou dobou seděly dvě maminky s dětmi a jedna asibabička. Chlapeček byl odhadem ve věku mého syna a trpěl kašlíkem a rýmičkou. Skvěle se na tom bavil. Pokaždé, když ho přepadl záchvat úporného kuckání, doširoka se rozkročil, opřel si ruce v bok do polohy Petra Pana a kašlal, sípal, štěkal, prostě měl ze své nemoci náramnou legraci. Mamince se ovšem jeho chování nelíbilo, párkrát ho upozornila, ať si dá ruku před pusu a poté jsem slyšela tu příšernou větu:
"Co jsem ti řekla? Přestaň! Vypadáš jako de... (nedokončila) postižený!"
Až mi to škublo ušima. Chápu, proč ono nepěkné první slovo raději polkla, ale už mi nedochází, proč volila tuto variantu jako náhražku. Myslela jsem si, že to bylo jen rychlostí reakce, kdy měla zlomek vteřiny na to, aby svému dítěti neřekla debile, ale ona svou frázi, tentokrát už s naprostou jistotou ještě několikrát zopakovala. Ozvala se ve mně ona pověstná nakopnutá husa a zalomcoval mnou vztek. Měla jsem na jazyku větu "Nebojte se, mám postiženého chlapečka doma a věřte, že to vypadá úplně jinak", ale napadlo mě, že kdyby mi odsekla (což bych si i svým způsobem zasloužila), musela bych jí dát pár facek a tak jsem se blahosklonně rozhodla zůstat nad věcí. Otočila jsem se k ní zády a netrpělivě očekávala otevření dveří ordinace.

Což se za chvilku stalo a uvítaly mě nadšené pohledy paní doktorky a sestřičky. Následně zaregistrovaly šátek na mé hlavě a jejich úsměvy pohasly. Obě mě zdravily a snažily se něco říct, ale nedokončily ani jednu větu. Nakonec jejich koktání zakončila elegantně lékařka pokrčením ramen a milým "No, co můžeme...." Ano. Na takovýhle průšvih se nedá říct vůbec nic. Chápala jsem jejich rozpoložení a s díky jsem opustila ordinaci, abych ukončila ono vzájemné společenské trápení. Ještě jsem zaslechla pozvání na kávu a jako cukrář z krámu vyběhla z čekárny. Vzpomněla jsem si na jednu kamarádku, která tragédii naší malé rodiny shrnula roztomilým "Kamarádko, že ten pánbu sere vždycky na jednu velkou hromadu, co?" Přesně tak. Lépe se to snad ani vyjádřit nedá.

Co vlastně od svého okolí čekám? Stálo mě to velké přemýšlení a přehřívání mozkových závitů, ale nakonec jsem k jakémus výsledku došla. Požaduji od neznámých na ulici buď ostentativní ignoraci nebo povzbuzující úsměv. Kamarádi a známí mohou ke shrnutí našeho neštěstí neomezeně používat sprostá slova a jakkoliv černý humor. Nebráním se žádné legraci. Kupříkladu rozhovor se sousedkou z mého rodného městečka:
"Tak. Všimla jsem si, že nemáš vlasy. Co se stalo? Chemoterapie? Ozařování?"
"Chemo. Mám rakovinu."
"Hele, a kdo ne? Jak ti je?"
Moc hezký.
Nestojím o soustrast ani se sebou, ani s Matym, jelikož i přes to všechno, čím nás osud obdařil, a že se s námi fakt nepáral, jsme oba šťastní, spokojení a máme J. Až nás jednou potkáte na ulici, a že nás opravdu nepřehlédnete, pěkně se usmějte, a máte-li potřebu něco říct, pochvalte Matymu kočárek nebo mně šátek. V žádném případě se netvařte, jakoby vám spadly hračky do kanálu, jelikož to my nesnášíme. To je naše doména. To nám uplaval plyšový medvídek.

Hurá na venkov!

18. dubna 2011 v 12:16 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Po půl roce jsem došla k závěru, že jsem již příliš dlouho neviděla své vetché rodiče a postpubertální sestru. Je čas předvést svou novou image a hlavně vůli k životu, jelikož o mě mají samozřejmě strach. Velikonoce se svými třemi dny volna budou to pravé. Ale ouha. Při pohledu do kalendáře jsem zjistila, že svátky jara budu trávit úplně jinde a jinak a totiž, budu bavit spolunocležníky a nemocniční personál v Motole. Kruciš! Zrovna období, kdy končí dlouhý půst (ne že bychom ho doma drželi, nejsme věřící, ale co bychom si společně s katolíky nenacpali panděra), měla jsem v plánu nakládat hermelín a utopence a houby houby, zlatá rybko, akvárium nebude. Budu ležet na našem krásném, starém, rozbitém gauči (systematické poskakování dítěte a pohazování jeho nadšeným tělíčkem rukou jeho otce roštu moc nepřidalo), koukat na pohádky a brečet, že je mi špatně. Zase. Ovšem tentokrát naposledy. Malá, ale velmi povzbuzující útěcha.

Každopádně výlet na Moravu byl přesunut na minulý víkend. V pátek se J. vrátil dřív z práce, aby se nám dobře jelo po naší nejkrásnější dálnici. Důvod sice dobře myšlený, ale naprosto mylný. Výtluky a díry tam byly, jsou a zůstanou již navždy, piráti taktéž, takže bouraček bude jen přibývat a už pomalu není způsob, jak se dostat z Prahy do Lipníka bez únavného postávání v koloně. Přiznávám, že svou jízdou vysoko nad rychlostním omezením se nebezpečným kazisvětům blížím, ale i přes hrůzubudící čísla na tachometru jsem řidička předvídavá a opatrná. A potkám-li stařičkého favorita, jehož majitel v klobouku by už také měl přehodnotit vlastnictví řidičského průkazu, nikdy mu neprovádím zlotřilosti, nelepím se mu na kufr, neblikám a vůbec se chovám slušně celých patnáct minut, než se veterán rozhodne zařadit do nejpomalejšího pruhu, kam patří a nás frajery nechá projet. 360 kilometrů za 2 hodiny 54 minut. Práskat se nemá, ale pochlubit se musím.

Víkend se povedl. Pověstná pohostinnost moravanů je vlastnost milá a příjemná, nepřestali jsme jíst celé tři dny a s vínem se také nešetřilo. J., který je alergický na kočičí chlupy se neopomněl zeptat, kdy budeme mít k obědu králíka (podle starého, ale dobrého vtipu "Maminko, a proč ten králíček říkal mňau?") a nadopoval se tlumícími léky. Což ve výsledku zapříčinilo, že se konečně po třech měsících vyspal. Byla jsem ráda i za něj, přestože po probdělé noci (se sestrou jsme zapomněly na čas a vedly dlouhé hovory do tří do rána), kdy jsem úplně zapomněla na fakt, že Maťulka neponocuje a v šest ráno se bude dožadovat snídaně sobota nesobota, jsem měla trochu problémy vydržet celý den s očima otevřenýma, ale kafe s kamarádkou vše napravilo. Udělali jsme si procházku, pokřtili fungl nový most, jehož rekonstrukce trvala skoro tak dlouho jako stavba obchvatu celého města, zkontrolovali co přibylo (nic, všichni kdo mají rozum utekli do Prahy a důchodci nestaví), kdo umřel a zda starosta, který vládl už za mé babičky drží svou korunu a žezlo pevně v rukou a vůbec jsme si to moc užili. Rodiče si pohráli s vnoučkem, pro něhož jsou takovou vzácností, že z nich nemohl spustit nadšený zrak a v pravidelných intervalech chodil do kuchyně kontrolovat, že babi s dědou jsou pořád tady a nezdá se mu to.

V neděli jsme se jen neradi naložili do Arthura a vydali na zpáteční cestu. Ta už tak veselá nebyla, jelikož padesát kilometrů před hlavním městem se to opravdu několika vykukům podařilo, zastavit dopravu a nechat mnohokilomterovou kolonu popojíždět pár hodin, čehož jsme se nehodlali účastnit a udělali jsme si okružní jízdu středočeským krajem. Bylo nádherné jarní odpoledne, svítilo slunce, za zády mi do sedačky kopal Matýsek a roztomilým žvatláním komentoval krásy přírody za oknem (taky to mohla být samomluva na téma mám mokro v plínce nebo shrnutí mnoha zážitků z výletu, u něj si jeden nikdy není jistý) a tak nakonec prodloužení cesty nikomu nevadilo. Zdrávi a vcelku jsme dojeli domů, ti mladší usnuli téměř souběžně se zavřením dveří od auta a my starší jsme vybalovali, prali a hádali se o tom, který večerní program v televizi únavou prospíme. Už teď se těšíme na léto, kdy si celou akci zopakujeme.

Spolehnout se na chlapa

14. dubna 2011 v 13:10 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ano, vím, že se to nedělá a je to velká taktická chyba, ale když já to chtěla zase jednou zkusit. Jaké to je, když to nejsem JÁ, kdo má v hlavě podrobný itinerář cesty, seznam úřadů a ordinací, které je potřeba obejít, telefonní číslo pneuservisu, kam se musí zajet. Doufala jsem, že když vydám naprosto jasný povel k přezutí auta, stane se to. Že když v osm hodin ráno poprosím svého muže, aby se POŘÁDNĚ podíval do mapy, kde daná klinika leží a zjistil, jakými dopravními prostředky se tam v jednu odpoledne dostaneme, bude naše cestování po hlavním městě bezproblémové, nekomplikované a jednoduché. Bože, já byla naivní.

Musím zřítelnici oka mého přiznat, že snaha byla. Kluci se ráno vypravili do školky a můj partner se až podezřele dlouho nevracel. Než jsem stačila zalarmovat policii (do stacionáře je to chabých tři sta metrů, ale nikdo neví, co může upoutat ajťákovu pozornost a on se ztratí), J. se zklamaným výrazem ve tváři vstoupil do bytu a prohlásil, že jeho snaha najít pneuservis je u konce. Projel jich v našem městečku hned několik a bezúspěšně. Rozhodla jsem se převzít situaci pevně do svých rukou a vyrazili jsme do blízké vesničky s malinkým autoservisem a velmi ochotným majitelem, který rychle a na počkání vyměnil ty pitomé pneumatiky. Měla jsem na jazyku hned několik jízlivých poznámek o tom, že toto řešení jsem navrhovala již před několika dny, ale byla jsem tehdy převálcována argumentem "nech to na mě" a tak jsem se spokojila jen s významným pozvednutím mého již téměř neexistujícího obočí.

Trest za mou domýšlivost mne odpoledne neminul. Bylo potřeba přivézt Matýskovy nožičky ortopedovi, aby se na ně podíval a zhodnotil jak moc náš syn potřebuje ortopedické boty a vložky do nich. Pan doktor sídlí v Praze. Téměř v centru. V odpoledních hodinách je autem nedosažitelný. Zaparkovali jsme Arthura na parkovišti zkraje hlavního města a dál pokračovali po vlastních. Doufala jsem, že uposlechnuvše mých ranních proseb a instrukcí, ví můj muž přesně kterými prostředky MHD a za jak dlouho se na místo dostaneme. Netušila jsem jak vynalézavý J. dokáže být. Nevadí, že je zima jako v psinci, málem že nesněží, uděláme si procházku a cestu si "zkrátíme" Olšanskými hřbitovy. Nikdy jsem v nich nebyla. Množné číslo v názvu jsem považovala za výstřelek pražského magistrátu. Neměla jsem tušení, že ony hřbitovy zabírají třetinu hlavního města. Bláhová a úplně pitomá.

Vystoupili jsme z metra a otec mého dítěte určil usměr. Prošli jsme kamennou bránou a vstoupili do očistce. Bylo pošmourno, za krk mi padaly ledové kapky, Maťulka v kočárku protestoval a na hřbitově ani noha. Čím hloub jsme se nořili do nitra arreálu, tím více se mě zmocňovala obava, že živí se odtud nedostaneme. Po čtvrthodině chůze jsem se roztřeseným hlasem optala J., zda ví, kterým východem vyjdeme ven. Odpověď mne moc nepotěšila, jelikož můj životní partner se nechal slyšet, že si není moc jistý, jestli odtud vede více cest, než ta, kterou jsme přišli. To byla první indicie k přehodnocení mé naděje, že trasa byla naplánována a aspoň někdo z naší malé skupinky ví, kudy se dostaneme do cíle. Míjeli jsme vkusně vyvedené cedulky s čísly hřbitovů: 3, 7, 12... další znamení, že toto místo nemá hranice a že cestička z drobečků zas nebyl tak špatný nápad. Jelikož jsme věděli, že už teď jdeme pozdě, přidali jsme na tempu a mé malé nožičky na podpatku začaly protestovat. Strach o život zatím převládal a tak jsem za dvoumetrovým J. cupitala, co mi podrážky stačily. Za obrovskou sochou s anděly, jejíž krásu bych ráda obdivovala déle než ty tři vteřiny co jsem kolem ní běžela, stála naše záchrana a zametala chodník. Štíhlá postava s tmavou kapucí přetaženou přes hlavu pečlivě odstraňovala napadané listí z mokrého asfaltu a já se jí přikradla za záda s opatrným "Dobrý den, můžeme se zeptat?" Nic. Udělala jsem ještě krok a zopakovala svou otázku. Žádná reakce. Vítr hvízdal ve větvích, vůkol ani živáčka a kluci postávali v bezpečné vzdálenosti. Začala jsem se fakt bát. Zvýšila jsem hlas "Haló?" a došla k závěru, že muž bude nejspíše hluchý. Ve chvíli, kdy jsem chtěla svůj boj vzdát, vrátit se ke kočárku, sednout si na bobek a zavolat hasiče, aby nás vysvobodili, otočila se tmavá kapuce mým směrem a já téměř uskočila před hubenou tváří s vystouplými lícními kostmi a tmavýma očima zasazenýma hluboko v důlcích. Ďábel existuje. Postava si vytáhla z uší sluchátka a optala se, čeho si má černá duše žádá. Na otázku kudy jsem dostala strohé, avšak praktické "pořád rovně, u kříže doleva". Poděkovala jsem, ještě chvíli počkala na smlouvu a brk, kterým bych se měla píchnout do prostředníčku a podepsat, když se však nic takového nedělo, vrátila jsem se k J. a vydali jsme se udaným směrem. Za chvíli jsme spatřili orientační bod (když jsem viděla Ježíše jen v bederní roušce přibitého ke kříži, byla mi zima i za něj), odbočili a další čtvrthodinu utíkali obklopeni hroby, mohylami a hrobkami, nijak nenaznačujícími, že se poblíž nachází zeď nebo tramvajová zastávka. Oslovili jsme ještě jednu zaměstnankyni taktéž zametající listí se sluchátky na uších, takže postup byl naprosto stejný - sedmkrát haló a překvapený úsměv, která nám prozradila, že východ je nedaleko. Naštěstí byl. Odvyklá pohybu jsem po tomto maratónu sotva popadala dech a podlamovala se mi kolena. J. se s obavou o mé zdraví optal, jak mi je, na což jsem neodpověděla, ale kdyby pohled mohl zabíjet, ležel by chlapec roztrhán na sto malých kousků po půlce Žižkova. S touto odpovědí se kupodivu spokojil a již klidným krokem jsme dorazili k poliklinice. Ještě jsem musela překousnout informaci, že budova, kterou hledáme je někde v této ulici, jejíž délka byla dle mého skromného odhadu asi 5 kilometrů, ale už jsem opravdu neměla sílu ani na vyčítavé loupnutí očima.

I přes nešťastnou sérii chyb a omylů, počínající mým rozhodnutím, že vše nechám na svém muži, jsme do ordinace dorazili. Pan doktor se podíval, jak si Matýsek chodí po vnitřních stranách kotníků, napsal mu poukázku na botičky a my se tentokrát opravdu nejkratší cestou (před poliklinikou staví tramvaj, která jede až k zaparkovanému Arthurovi, ten chlap by fakt jednu zasloužil) dostali k autu a domů. Ke cti a chvále mému partnerovi slouží fakt, že vůz má nové obutí, Maťulka ho za chvíli dostane taky a nakonec to tak špatný výlet nebyl, viděli jsme hrob Viktora Dyka. Ale už se nenechám nachytat a až spolu pojedeme do hlavního města příště, přibalím si ke svačině, termosce s čajem a svetru pro Matyho i podrobný a aktuální plán Prahy.

Kdo si hraje, nezlobí

12. dubna 2011 v 8:21 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Každý v sobě máme malé dítě. Většina dospělých o tom buď neví, nebo se aspoň snaží tvářit, že neslyší, jak se ten hlásek uvnitř hystericky dožaduje točené zmrzliny, ale k chlapovi metr devadesát se nehodí, aby chodil po ulici s diplomatickým kufříkem v ruce a nechal si na sako dražší než malé sportovní auto odkapávat vanilkový sajrajt. U nás doma se za svá hravá já nestydíme. Jestliže platí "jsi tak mladý, na kolik se cítíš", my s J. jsme ještě zdaleka nedosáhli puberty. Svědčí o tom několik skříní nacpaných hračkami, které nepatří Matýskovi, ale pokud je definitivně nerozbijeme, máme v plánu se s ním podělit, jen co projeví zájem. Několik autodrah vzájemně propojitelných, tři balíčky žolíkových karet (které kdyby se promíchaly, dají svým počtem dohromady sotva jednu kompletní sadu), vrtulník na dálkové ovládání, asi pět krabic puzzle (ve kterých samozřejmě chybí určitý počet dílků, jež nikdo neztratil, takže se logicky musely vypařit) a hlavně společenské hry. Od jednoduchého Člověče nezlob se, přes Fantoma staré Prahy po nejnovější výkřiky módy - složité strategické hry s tisíci plastikovými postavičkami a herním plánem o rozloze našeho obýváku.

Láska mého života je muž jednadvacátého století, který kojeneckou láhev vyměnil rovnou za klávesnici a myš, tudíž u nás nesmí chybět hry počítačové a elektronické. V pravidelných intervalech propadáme akčním střílečkám, strategickým partiím a simulátorům a na nějakou dobu naše vědomí mizí z povrchu zemského. Oběť se sluchátky na uších tráví hodiny a hodiny u monitoru, nevnímaje monology toho druhého, který si naivně myslí, že hm pronesené od počítače je známkou právě probíhajícího rozhovoru. Jsme kamarádi a tak ten, který má momentálně jasnou hlavu a nemusí přemýšlet nad tím, jak dobýt kótu 456 nebo zabít třistahlavou saň, se o partnera stará s něhou ošetřovatelky velmi starého milionáře. Nosí mu jídlo až ke klávesnici, zvedá zvonící mobil a když si jde o půlnoci lehnout, na znamení, že je opravdu čas spát zhasne stolní lampičku. Po pár dnech je hra dokončena, všechny příšery mrtvé, druhá světová válka dobojována. Na nějakou dobu se život v našem bytě vrací do normálních kolejí.

Já, na rozdíl od svého partnera zbožňuju deskové hry. Což je v rodině se dvěmi dospělými a jedním dítětem, které není schopno ve svých hypotonických prstech udržet plastikovou figurku, poněkud problém. Za dlouhých zimních večerů vyndávám ze skříně Scrabble a Monopoly, ostentativně jimi třesu J. před nosem a prosím o jednu, maximálně dvě partie. Podle herní nálady, či spíše nenálady, kterou můj muž zrovna oplývá, uplácím pamlsky a nabídkou, že ho nechám vyhrát. Což většinou není potřeba, jelikož J. je chytrý jako opice a málokdy mne mine jeho drtivá porážka. Nevadí. Dvě hodiny házení kostkou a skupování budov na Václavském náměstí mi vydají za jeden den strávený na Matějské pouti.

O víkendu jsem se ovšem vyřádila. Přišla návštěva. Několikačlenná. Což znamenalo, že v pokročilou hodinu, až budou prodiskutována všechna důležitá témata, jako naše politická situace, jaderná elektrárna v Japonsku a záchrana deštných pralesů, budu mít šanci vyštrachat některou z našich objemných krabic a ukecat ovíněné společenství, že je čas na zábavu. Povedlo se. Společenská deskovka Svět, kterou nám přinesl Ježíšek a jejíž obsah pro velkou náročnost spatřil světlo světa všeho všudy jednou, udělala za večerem příjemnou tečku. Poněvadž jeden z návštěvníků, kamarád A. je cizojazyčného původu (naštěstí floridského a anglicky jsme tu jakž takž uměli všichni), rozhodli jsme se celou hru překládat do jeho mateřštiny, aby z toho taky něco měl. A večer dostal v tu ránu nový rozměr. Přeložit termíny jako prvok nebo vlákno z velbloudí srsti, se zdálo bez strýčka Googla nemožné. V určitém okamžiku byla dokonce vzpomenuta blondýna z Youtube, která se divila, že existuje země jménem Hlad (Hungary). Že už slyšela o státu Krocan (Turkey), ale teda tohle .... Překvapil kamarád S., který bezpečně věděl, že první universita na světě byla ta v italské Bologni. I když jsme kolektivně váhali nad Paříží, byl si neoblomně jistý, že má pravdu a měl. Vzápětí nepěkně zaváhal nad konstruktérem prvního teploměru, kdy z možností Galilei, Celsius a Fahrenheit, nevybral správně (nevybral by nikdo. Kolektivně jsme považovali možnost A za mystifikační). Do dvou hodin do rána se náš obývák otřásal smíchem a vášnivými hádkami vedenými v lámané angličtině. Zeptala jsem se A., zda mu naše zmrvená gramatika a výslovnost nepřipadá k smíchu a byla jsem ujištěna, že všichni mluvíme moc hezky a hlavně nemáme nakrmit-lišku angličtinu (feed-a-fox english). Vysvětlení jsem dostala záhy. A. byl jednou v pražském metru svědkem rozhovoru dvou chlapců pubertálního věku, kdy jeden tvrdil, že používá program Internet Explorer a druhý na to kontroval, že on má Fírfox, čemuž A. rozumněl samozřejmě po svém. Nemá to u nás, chlapec, lehké. Pravda.

Naše mozky prostě v určitém směru nepřekročily hranici deseti let. Autíčka, vláčky, internetové onlinovky, plyšoví medvědi. Na všechno je v našem malém bytě místo. Těšíme se, až se k nám přidá Matýsek a budeme pořádat velké rodinné turnaje v Člověče nezlob se. Když bude hodný, možná ho s J. necháme i vyhrát, přeci jen máme třicet let náskok.

Trestní oznámení

8. dubna 2011 v 12:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Věc: Trestní oznámení

Já, Matěj R. tímto podávám trestní oznámení na své rodiče, matku a otce, bytem (zatím) tamtéž.

Odůvodnění:
- Dva výše zmínění jsou naprosto nekompetentní k výchově a vzdělávání mé osoby (nevím, kdo jim vůbec dovolil mít děti)
- Nutí mě pětkrát denně jíst. Třikrát, pokud trávím dopoledne ve školce. Používají k tomu jak psychický (jez nebo ti naplácám), tak fyzický (malou plastovou lžičku, kterou mi intenzivně a opakovaně cpou do ruky) nátlak. Odmítají mě nakrmit.
- Dvakrát denně mě položí do postele (se stupidním povlečením s králíčky) a chtějí, abych spal. Večer dokonce využívají donucovacích prostředků, jako je čtení pohádky. Ještě jeden příběh o medvídkovi Pú a dostanu osypky.
- Zakazují mi cumlat si paleček. Ignorují fakt, že jsem velmi malé dítě, téměř kojeneckého věku (4,5r) a mám na tyto rituály nárok. V poslední době si osvojili zvyk, navléci mi přes inkriminovaný prst (za ta léta již téměř vycumlaný do požadovaného tvaru) nastřiženou ponožku. Čímž mi samozřejmě tuto činnost znemožňují, jelikož mi takto ošetřený palec nechutná.
- Přestali mě nosit v náručí. Od té doby, co jsem naznačil, že velice dobře vím, k čemu mám nohy, se musím za jejich téměř nepatrné pomoci (jedna až dvě podané ruce) přesunovat po bytě sám. Vím, že své dolní končetiny budu muset používat k chůzi ještě dlouhá léta a chtěl jsem si je za tímto účelem šetřit. Takto si je ochodím, než dosáhnu školního věku.
- Čistí mi zuby. Ráno a večer mě jeden z výše zmíněných odvede do koupelny, kde mi provede značkovým dětským kartáčkem a zubní pastou důkladnou očistu chrupu. Je mi to nepříjemné. Nemluvě o tom, že po večerním úkonu již nedostávám svou oblíbenou třešňovou šťávu a z úst mi voní jahody.
- Systematicky dělají nepořádek v mých hračkách. Kdykoliv je rozložím po bytě v naprosto přesném a jasně daném pořadí, někdo z nich přijde, posbírá je a nacpe zpět do krabic, odkud jsem je vyndal. Jejich námitky, že o ten plastový vláček u koupelny zakopli už třikrát a já si s ním stejně nehraji jsou liché a slouží pouze jako chabá výmluva k nátlaku na mou osobu.
- Převlékají mne několikrát denně. Kdykoliv s pečlivostí sobě vlastní vytvořím na čistém tričku umělecké dílo sestávající z čokoládových, ovocných a pomazánkových skvrn, otec, či matka ze mne tento kus svléknou a dokonce jej vyhodí do koše na špinavé prádlo. Upozorňuji, že má tvorba je velmi náročná na čas a dá mi velkou práci vytvořit na čisté mikině napodobeninu.
- Omezují mou osobní svobodu. Nenechávají mne trávit dost času s přáteli v rehabilitačním stacionáři, který rád a často navštěvuji. Vždy po obědě, v okamžiku, kdy se těším, jak se prolezu po svých kamarádech uložených v postýlkách nebo jim zazpívám některou ze svých oblíbených písní svým čistým altem, někdo z rodičů přijde a odvede mne domů. Trvám na tom, že chci v tomto sociálním zařízení trávit více času a to minimálně 24 hodin denně. Vychovatelé jsou tam na mě hodní a určitě uvítají mou nepřerušovanou přítomnost.
- V poslední době se množí nevhodné dary, jako je chodítko. Nejsem dost vyzrálý na takovéto technické vymoženosti a naprosto odmítám používat toto zařízení ke studiu chůze. Ano, jsem ochoten strávit v něm pod dohledem odpovědné osoby hodinku, dvě denně, ale pouze za účelem zábavy a legrace, která se v něm užije. Odmítám být vystavován nátlaku ve formě požadovaných výsledků.
- Nutí mne vykonávat svou potřebu na toaletě. Vytrvale odmítají přijmout fakt, že jsem se svými plenkami spokojen a naprosto mi vyhovuje již zavedený systém vyměšování.
- K jídlu připravují výživné pokrmy obsahující zeleninu jako je brokolice, či špenát. Téměř postrádám ve svém jídelníčku důležité potraviny typu čokoláda a zmrzlina, jež mají pro můj správný růst a vývin zásadní význam.
- Do mé samostatné hry zasahují nevhodnými snahami o výuku, někdy dokonce o mazlení nebo objímání. Stává se to sice sporadicky, ale sahají dokonce i po takových praktikách, jako je lechtání.

Prostě jich mám obou plné zuby. Udělejte s tím někdo něco!
Matěj

4. chemoterapie

7. dubna 2011 v 9:46 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
Mám pocit, jakoby se svět točil a na mě zapomněl. Všechno jde tak trochu mimo mě, okolí mi splývá v mlze, která se s postupem času pomalu rozptyluje. Bilance jídla od soboty - dva krajíce chleba, šáteček a tři miňonky. Jsem fakt dobrá. Jediná voda, kterou můžu pít je přeslazená Fanta a hořký Tonic. Mám pusu jako potaženou sametem a všechny chuťové pohárky mají plné ruce práce, aby ucítily aspoň náznak chuti, která je jim podána. Bolí mě celá Prdlá Prvomatka. Každý centimetr těla. Kosti, klouby, svaly. Když vstávám, vypadám jako čerstvá jubilantka v domově pro přestárlé s kocovinou. Je problém pohybovat se po bytě, představa vyjít ven momentálně vydá za malou noční můru. Bohužel, největší orgán v lidském těle je kůže. Vím to bezpečně, jelikož cítím každý její milimetr krychlový a mám jí víc než dost. J. je od přírody mazel a dost ho teď trápí, že mě nemůže ani pohladit. V tom případě bych nechala svůj největší orgán ležet na podlaze a zbytek těla bych chladila pod hodně studenou sprchou.

Nevařím. Nejde to. Jakákoliv vůně linoucí se ze sporáku mi obrací žaludek naruby a hlavou dolů. J. si vzal ohleduplně pár dnů volna, aby se o mě mohl postarat, což činí s něžnou péčí Marry Popins. Podává mi vodu, v pravidelných intervalech se ptá, jestli si už konečně nedám něco k jídlu, kontroluje, jestli dýchám. Stará se o Matyho naplno a bez řečí, jediné, co zvládnu já, je chvíli si s naším klučíkem pohrát, když se vrátí ze školky. Naštěstí nevypadá, že by tím trpěl, kluci jsou sehraná dvojka a čím dál víc to vypadá, že mámu prostě k životu nepotřebují. Dobře tak.

K postchemoterapeuťáckým následkům se přidala, nezvána a nevítána, těžká rýmička. Tudíž, nejen, že je mi šoufl, ale navíc nemůžu dýchat. Spotřeba papírových kapesníků u nás vzrostla na jeden strom denně. J. je pravidelným návštěvníkem lékárny, kde nakupuje tu spreje do nosu, tu homeopatika. Ano, byla jsem nucena sáhnout k alternativě, jelikož klasická medicína přede mnou zavřela své dveře a nezdá se, že by měla ještě někdy v plánu mi pomoci. Vybavuju si mladého lékaře při příjmu v nemocnici, jak mi říká, že kdyby mi bylo po víkendu zle, mám si přijet pro léky. Zbláznil se? Má pan doktor vůbec ponětí, jak těžké je po chemoterapii vstát z postele natož dojít k výtahu? Přivázala bych toho frajera k jejich čistě povlečené bílé posteli a lila do něj ty dryjáky pod tlakem, aby poznal, zač je toho loket.

Jako ve snu se mi vybavují některé scény po mém návratu...
...Když mi J. stříhal identifikační pásku z ruky, kterou z duše nenávidí a dokud ji mám na těle, má pocit, že jsem ještě jednou nohou v nemocnici.
...Když mi vyprávěl scénu, jejímž byl svědkem v obchodním centru a dost dobře se prý bavilo celé patro.
Ona:"Čumáčku, viděls ten prázdnej obchod? Ona tam měla jen poličky a žádné zboží."
On:"Ano, miláčku. Ona prodává ty poličky."
Ona:"Cožeee? No to snad ne? Na co by někomu byly prázdné poličky?"
On (již značně v rozpacích):"Tam se prodávají vestavěné skříně, víš?"
Ona:" Kecáš! Hele, ta vietnamka támhle v restauraci na mě mává! Jé! Jsou tak milé!"
On (rezignovaně):"Hm"
Ona:"Já jí taky zamávám. To je hezký. Čumáčku, ona mává na tebe, máš si jít pro to jídlo!"
Škoda, že jsem tam nebyla.
...Když J. vpodvečer značně unaven otevírá notebook a chce dodělat nějaké resty z práce. Coby IT odborník si semtam nosí práci domů, jelikož internet je všude a freeware programy také. Chvíli něco kutá a pak nadšeně křičí: "Jé! Ten disk má Koš!" Jaké to překvapení. Zmohla jsem se na unylý úsměv a poznámku v tom smyslu, že by možná měl přehodnotit vlastnictví svého vysokoškolského diplomu.
...Když si Matýsek vyžádal druhou malou večeři, jelikož té první evidentně nebylo dost. A jelikož já okupuji gauč v celé jeho šíři a na dětské židličce se hromadí použité bryndáčky, které kupodivu nemá kdo odnést do koše na špinavé prádlo, posadí si J. synátora pěkně proti sobě na konferenční stolek a začne krmit jogurtem. Jsou si tak podobní, že v tuto chvíli vypadají, jako zrcadlový odraz. Zavírám oči a na chvíli opět usínám.

Spát se taky moc nedá. Buď mě trápí ucpaný nos, bolest nebo neprůchozí průdušky. Převaluju se, počítám okna naproti v paneláku, ve kterých se ještě nebo snad už svítí a čekám na ráno. Tudíž i den trávím v podobném duchu. Spánek, stupidní sitcom v televizi, spánek. Kouzelná bedýnka tady hraje vpodstatě nonstop, abych měla pocit, že jsem ještě tady. Že slyším lidský hlas, ať prodává sebestupidnější výrobek přes teleshopping.

Dnes ráno se můj mlhavý opar zase o kousek zvedl. Svět nabral na barevnosti, obrysy jsou o něco ostřejší. Vím, že už bude jenom líp. Ještě dva týdny. Jsem zvědavá, co se mnou provede poslední dávka. Ale bude poslední a to je moc důležité. Mám pocit, že další bych už nepřežila. Jediné, co mě na tom všem těší, je fakt, že když mně je TAKHLE blbě, moje rakovina je na tom ještě hůř. Doufám, že se po tomto cirkusu zvedne, odejde a raději se už NIKDY nevrátí.

Dejte jí někdo přes držku!

1. dubna 2011 v 18:56 | Prdlá Prvomatka |  Malé motolské martyrium
První duben. Den, kdy jede má fantazie naplno, vymýšlí, hodnotí kvalitu, přemýšlí nad důsledky. Úkolem je rozesmát pokud možno co nejvíce lidí. Ne, že bych si během roku dala pohov, ale dnes můžu. Je mi vše odpuštěno. Dnes to mám dovolené.

Trénink začal už včera večer. Mladší spolubydlící také nemá pro veselé slovíčko daleko a vedly jsme s denní sestrou následující rozhovor:
Spolubydla: "Sestři, kdo tady bude na noc?"
Sestra:" No já ne, já už vás mám plný zuby, jdu domů."
Já:"Tak kdo vás bude střídat? Ta malá? Pěkná?"
Sestra:"Ta hezká, s tetováním na noze."
Spolubydla:"Ona má kerku?"
Sestra."Sakra, tak kterou myslíte? Na noc přijdou krátké vlasy, brýle a had nad kotníkem."
Pacošky unisono:"Néééé, my myslíme tu krásnou, malou, s dlouhýma vlasama!"
A byly z nás lesbičky. Smích nám vydržel ještě hodně dlouho, hlavně poté, co jsme se dozvěděly, že náš andílek se slovenským přízvukem přijde s rozedněním a bude o nás pečovat celý den.

Ráno jsem se probudila a slavnostně zahájila Apríl informací, že prý na snídani budou, místo obligátního chleba s máslem, párky a míchaná vajíčka. Obyvatelky pokoje na mě vrhly podezřívavé oko a ta, která měla dnes suchý talíř, jelikož dostává dávku, po které se zvrací a na to jsou tady sanitářky háklivé, si jen zoufale povzdechla - proč musí být zrovna dneska poživatelné jídlo, když ona nesmí jíst. Poté, co jsem si na pokoj přinesla standartní pečivo a jogurt, pouze do mně dloubla sarkastickým pohledem a pronesla, že mi ten humus přeje, za ty moje stupidní fórky.

Další na ráně byla sanitářka. Přišla vyměnit povlečení po spolunocležnici, která nás ráno opustila směr domů. Poprosila jsem, zda bych mohla dostat nové povlečení na polštář, že se mi tam udělala dírka. Zhluboka si povzdechla a svým krásným ukrajinským přízvukem zavelela: "No, tak vy mi ukážtě." Našla jsem místo, kudy se polštář vkládá do povlaku a ukazovala svou "dírku". Po pár vteřinách vytušila, odkud vítr vane a pak už jsme se všechny jen řehtaly.

Těsně před polednem to ode mě schytaly kamarádky z internetové diskuze. Zaslala jsem příspěvek s tímto zněním:
"A tady teda bordel příšernej. Dneska se nekape. Nějaká aktivní sestra neměla co na práci a ráno do všech připravenejch chemoterapeuťáckejch kapaček nalila Neurol (antidepresivum). Prej, aby nám zvedla náladu. Takže je všechno znehodnocený, musí se vylejt a kapeme až zítra. Se na to přišlo, až když se jedna pacoška počůrala smíchy a druhá pokreslila zdi kytičkama. To je neskutečnej binec, tohleto!"
K mé převeliké pýše nad mou schopností zmást, se chytla i onkoložka. Sice nezodpovědné sestře vtip pochválila, ale zároveň se nechala slyšet, že za tohle to určitě strašně schytá, páč látky užívané k chemoterapii jsou vlemi drahé a tohle se nedělá a je to fuj.

Poněvadž úplně mimo aprílovou hru do mě každý první den chemošky cpou protialergeny, protizvracíky a diazepam, spím od rána do večera. Takový ten mrtvolný stav, ze kterého by mě neprobrala ani padající kovadlina. Když jsem se konečně vzbudila, připravila jsem poslední vtip na naši oblíbenou sestřičku. I se spolubydlící, která mi vydatně pomáhala, jsme došly do kanceláře, já nasadila ustaraný výraz a optala se, zda, když dostávám chemu, může se mi někde udělat nový nádor.
"No, nemělo by se to stát." sestřička trošku pobledla.
"Mně se totiž udělalo něco na zádech a jak si tam nevidím, nepoznám, co to je."
Vytáhla jsem tričko a slečna v uniformě zaostřila na krasopisně vyvedený nápis přes celá bedra "APRÍL!"
Tentokrát jsme musely utíkat, páč jinak bych ji určitě schytala. Ale celou cestu jsme poslouchaly její smích.

A tak se i dnes smím pochlubit pár zářezy. Několik málo lidí mělo o kousek lepší, slunečný den. I tady, kde se jinak s legrací dost šetří. Osobně si myslím, že je to chyba. Právě tady by mělo být Apríla minimálně obden.