Adekvátní reakce
19. dubna 2011 v 18:34 | Prdlá Prvomatka | Jen tak se trochu vypsat....Komentáře
Mě vlastně ta náhlá panika a s odpuštěním jistá hloupost, kterou mi takový chování implikuje, uráží z toho důvodu, že to pokládám svého druhu za aroganci. Soucit nad těmi, kdo jsou "tak nešťastní", nad těmi, v jejichž kůži by nikdo přece nechtěl být. A já si přitom nepřipadala nešťastná... Jen jsem vnímala takový situace jako další dělítko, další důkaz samoty mezi těmi, kdo v tom s vámi nedokážou jet ani tím blbým povzbudivým úsměvem... Takže, necejtila jsem se nešťastná, ale byla jsem v těžký situaci, ktetou jsem si nevybrala. Cítila jsem to v posledku (ne samozřejmě v každé situaci...) jako nějakou výzvu nebo co... Nešťastný je ten, kdo žije třicet let v neuspokojívém manželství a nemá odvahu odejít. Nešťastný je ten, kdo zabíjí svůj potenciál v nesmyslné práci a třeba o tom ani pořádně neví. Atd.
Našla jsem váš blog u Wlčice, tak jsem začala číst, máte můj neskonalý obdiv a držím všechny palce co mám.
Některé zkušenosti jsou nepřenosné.Když jsem chodila s tátou ven/on už díky nemoci na vozíku/,někdy jsem měla pocit,že mám kolemjdoucí snad utěšovat.Později jsem zjistila,že mamina plánovala vycházky jen v určitých hodinách,aby se vyhnula některým lidem,jejichž vzdychání jí přivádělo k šílenství.
Drž se.
OK :-) Jsem neznámá kolemjdoucí. Posílám jen virtuální povzbuzující úsměv. :-)
tak nevím, do které kategorie patřím. Kolem nejdu, neznám Tě a přeci Tě tolik znám... Tož posílám přiblblý úsměv (ty mi jdou nejlíp) a řekla bych sejdeme se v motole na zubním, ale taky máme dlouhé objednací lhůty, takže smolek... Sejdeme se jindy!
Ty jo, zase jsi mě dostala...Moc dobře píšeš.
Chodím si tě číst přes Juliánku, Julču můžu občas pohladit, tobě aspoň posílám úsměv, takový, který by tě fakt potěšil
Obdivuji Vás - to, jak píšete a hlavně jak žijete.
Chvilku jsem přemýšlela a myslím, že můžu říct, že se usmívám a dívám do očí. A šampáňo bych rozhodně doporučovala! Bude co slavit!
Šampáňo? A nebyla by lepší slivovica? Aspoň teda já bych za ni hlasovala. Pokud to neukecám, tak to abych Vám tam to šampaňský přinesla, jak ho nemáme s mužem rádi, nějak se nám tady hromadí, i když naposledy jsme jedno poslali zase pryč:o) Držím palce na POSLEDNÍ chemoterapii a přeju spoustu veselých zážitků, nejen v Motole!
Už ani nic neříkám, nenapadá mě nic smysluplného, napsala jsi to zase komplet a krásně. Můžu říznout do vlastních řad z druhého břehu? Zpytuju svědomí, jestli jsem se někdy nedopustila trapně soucitného pohledu, ale snad ne. Spíš naopak, protože civění nesnáším, tak se ho nedopouštím. Jen nevím, jestli uhnutí očima a zachování poker face nedá ještě větší facku. Ty lidi, postižené, nemocné, rodiče postižených dětí, obdivuju, ale jo, je v tom i lítost. Ne, že mají nešťastný život, i když ne všichni svou situaci vnímají tak jak ty a Pisarka - nevím čím to je, snad nebudu nepatřičně troufalá, když řeknu, že za tím vidím lásku. Lásku partnerů, kterým se něco přihodilo, tak se s tím nějak perou, spolu. Čtu Pisarky blog, tvůj blog a ještě jeden blog maminky dětí s MPS III. Ze všech textů i fotek tryská jistota, síla partnerské lásky. Je jí tolik, že jednak z ní pořádná porce zbude pro děti, ať jsou jaké jsou, a současně jakoby se ta láska přetavovala průběžně v sílu, co ty mámy drží při síle.
Plácám, co, no už toho nechám. Ale na tý lásce, co je v pozadí a drží to všechno jak má být, a díky ní jste šťastní se vší náloží, co máte, na té trvám :-)
I při plácání by se měla držet nit a dokončit myšlenka...Tak ta lítost, ta plyne z dojmu, nebo i vědomí, že něco prostě nikdy nebudou moct.
Čtu tě ráda,od tebe je to prostě vše napsané tak,že ti tleskám a prostě mne tě baví číst.Myslím si,že většina lidí prostě neví jak se zachovat a často nad zdravým rozumem převládne prachobyčejný strach a pak se asi dostaví lítost. Často dělám akce pro děti,mezi zdravé někdy zavítají i děti s handicapem a taky jsem se musela naučit jak s nima komunikovat. Protože na děti vidící,slyšící,běhající,normálně myslící,stačí běžná komunikace a s dětma se domluvím.Takže si vybavuji,jak přišla maminka s chlapečkem,který je také v kočárku a mentálně asi vždy zůstane na úrovni fakt malého dítěte.Stála jsem u nich,mluvila s ní a uvědomovala si,že kdyby vedle nás stál kočárek se zdravým dítětem,už bych byla nakloněná,už bych s ním taky mluvila. Tady jsem prostě nevěděla,až najednou se chlapeček ozval a něco na mne pobrukoval,pochopila jsem, že chce do pusy tyčinky,co tam ostatní děti požíraly. Tak jsem se jí zeptala, zda můžu? Co já vím, jestli není nějak na dietě,zda umí polykat..A ona řekla,že jo, že úplně normálně.No a za chvíli už jsem chlapečkovi podávala i limonádu s brčkem a mluvila jsem na něj takové ty klasické věty,jak kdyby mi měl rozumět a jak bych mluvila se zdravým dítětem.Od té doby prostě vím,že se nemám bát. Stejně jak když přišla kamarádka a její syn je slepý.Když jsem je pozdravila,jemu jsem řekla,jaká že to jsem vlastně teta, aby věděl,a mluvili jsme dál normálně.Vím,že jsem se často zarazila, když ze mne vypadlo-takové to vidíš, uvidíme,nebo chlapečkovi na vozíku a dětem kolem jsem řekla, tak a jdeme na to, pojďte všichni...Pak jsem si řekla,že tohle hlídat fakt nemůžu,že oni budou rádi, když je beru jako bezhandicapu...ALe musela jsem se to naučit.A nikdy v tom nebyl zlý úmysl,spíše neobratnost,strach, lítost...
Vas blog ctu rada, ale tento clanek mi moc nesedl...kdyz je nekdo postizeny a chova se jinak, nez by clovek obecne ocekaval (vydava zvuky, slinta, krici atd..), vzdy bude budit pozornost okoli. tim, ze zavreme oci, problem nezmizi. takze navrhuju smirit se s tim, ze to tak je, a naucit se nad to povznest a ne klast ostatnim na srdce, jak se maji "divat na vase dite"
[2]:Nádherný koment, Anzo, děkuju. Moc hezky jsi to vyjádřila, smekám
[4]: Catt, vidíš, tohle mě nenapadlo. Mamča to měla výborně, i když smutně vykoumaný :)
adreso, vůbec neplácáš. Díky za super koment, úplně mě chytil za srdíčko
[12]:Romano, nádherně jsi z toho vybruslila. Děkuju za komentář, vlastně i mně dal inspiraci jak na "cizí" handicapované.
Ach jo, co ti k tomu napsat...znám jen reakce na postižené dítě a ty mi kolikrát stačí... Nad tím nemá cenu přemýšlet. Spíš si kolikrát sama říkám, že kdybych tuto zkušenost neměla, asi bych se chovala stejně...je to těžké.