Květen 2011

Krásný začátek dne se zajímavým koncem

30. května 2011 v 16:55 | Prdlá Prvomatka
Matýsek měl ve školce Den rodičů s dětmi. Znamená to, že si nás může vzít s sebou mezi kamarády a nemusí nám ve dveřích do herny udělat pá-pá, což on sice činí s radostí, ale přeci jen, mít mámu za zadkem, když se blíží rehabilitační sestra nebo logopedka, nemůže být nikdy na škodu. Jelikož hlava naší rodiny byla vedena stále ve stavu nemocných, zbyla tato milá povinnost na mě. Napekla jsem naše oblíbené brownies z krabice, jež se vloni na besídce tak osvědčily, že než jsem se dostala k talířku, byl prázdný. Přidala jsem pár jednohubáků a mohli jsme se synem vyrazit do víru vášní.

A stejně jako loňského roku, i letos mé oči padaly z důlků údivem. Jen, co jsme vešli do herny, kde už všichni způsobně seděli na krásném, zeleném koberci (opět jsme byli poslední. Jednoho dne se nám dvěma povede přijít do školky včas a učitelky si budou přestavovat hodinky, že se jim zpožďují), děti Máťu nadšeně vítaly. Nevím, jak to můj syn dělá, ale nemluví, nechodí a přesto je ve školce za oblíbence. A možná právě proto. Nikoho netluče, nekrade hračky a nechodí žalovat. Musí to být kamarád za všechny drobné. Usadili jsme se do kroužku a začal čas plný her a zábavy. Popřáli jsme si krásný den, poznávali kytičky a hráli si na vláček a zlatou bránu. Bavili jsme se, hlavně tedy dospělí. Na chvíli nám byly zase tři, existovaly víly a strašidla, nebyly účty za telefon a svět byl dorůžova. Na Matěje to bylo moc dojmů najednou a tak nadšené tleskání prokládal pusinkou do čtverečku a slzami jako hrachy, kdy se mi snažil naznačit, že tahle hra se mu nelíbí, všichni u ní moc křičí a je úplně blbá. Nedala jsem se zviklat a nadšeně z něj dělala mašinku u našeho krátkého, vratkého vlaku, projížděli jsme tunelem a sbírali kreslené pampelišky (tedy já sbírala a podávala, aby letěly obloukem do dálky) a vůbec jsem si celé dopoledne užívala. Na chvíli jsme my dospělí nechali děti u svačiny odpočinout, abychom se také nacpali dobrotami, které pokrývaly všechny ty malé, dřevěné stolečky, u nichž stály prťavé židličky, do kterých jsme se svými dospěláckými zadními částmi sotva vešli a zdrbli jsme ta naše robátka. Mezi námi pobíhaly učitelky, vychovatelky a terapeutky a probíraly se způsoby léčby, cvičení a péče o ty naše postižené andílky. Byla jsem dokonce přizvána malou Věruškou, abych s ní šla stavět komín. To bylo něco pro mě! Snesly jsme si na hromadu všechny dřevěné kostky, které jsme v herně našly a půl hodiny je střídavě pokládaly pěkně pečlivě jednu na druhou, abychom je vzápětí s nadšením shodily a začaly znovu. Samozřejmě jsem přizvala i svého synátora, ale ten se rozhodl nepřidat, jen nás chvíli sledoval, načež uznal, že naše hra je nudná a "pro malý", otočil se k nám zády a dal přednost elektronické hračce. A já si znovu uvědomila, jak moc bych chtěla tyhle věci dělat s ním. Obracet stránky dřevěného leporela, vyrábět bábovky na pískovišti, stavět garáž pro auto z plastikových kostiček lega. Strašně moc.

Dopoledne skončilo, děti se naobědvaly (prý) skvělými bramboráky, které jsme jim my "velcí", přecpaní zákusky s kávou, tiše záviděli a byl čas se rozloučit.

Doma jsme se otočili jako na obrtlíku a vyrazili na návštěvu do kraje pohádek, tam, kde přebývají Rumcajs, Manka, Česílko a ohniváci. Sice mě mrzelo, že jedeme s Matýskem sami, bez tatínka, a tudíž budu muset celou tu dalekou cestu odřídit sama, ale pro nás všechny bylo moc důležité, aby se tenhle výlet uskutečnil. První problém nastal hned po opuštění parkoviště, kdy jsem zjistila, že čerstvě opravené dobíjení našeho benjamínka způsobilo restart rádia a to prohlásilo, že nevydá ani tón, dokud nezadám Kód. "Jak?" opáčila jsem. Černá bedýnka na mě urputně mlčela. No nic, jsem holka študovaná, však já na to přijdu. Cesta bude dlouhá, času je dost. I začala jsem si hrát s číselníkem. Někde za Prahou jsem konečně pochopila, jakým způsobem Kód nastavit. Ovšem stále jsem na něj nepřišla. Tak jo. Když už vím jak, zkusím to na jistotu. Nepomohly čtyři nuly, čtyři jedničky ani má rána jistoty - 1234. V tu chvíli volal J., který byl požádán, aby se zeptal strýčka Googla nebo tety Wiki, zda neznají onu jednoduchou kombinaci od výrobce. Můj muž mi do telefonu vysvětlil, že malá číslíčka v rohu displaye znamenají, že si proradné německé rádio počítá, kolik marných pokusů jsem učinila a optal se, kolikpak prý jich už bylo? Odvětila, jsem, že zatím sedm. "Už se toho ani nedotkni!" křičela rozčileně má životní láska "máme deset pokusů, pak se ten krám zamkne a už ho nikdo nezprovozní ani hrubou silou!" Dobrá, tedy černá hodinka jednadvacátého století. Naštěstí mám v repertoáru spoustu nádherných lidových písní, jak moravských, tak slovenských a zpívám ráda, i když falešně. Matýskovi to vcelku ani nevadilo, přizvukoval svým vysokým sopránem a cesta nám tak příjemně ubíhala.

Při návratu jsme byli oba unavení, uondaní a veselou Helpu a Prší prší vystřídaly Šafářův dvoreček a Rožnovské hodiny. Když jsme konečně vjeli do Prahy, oba jsme si oddychli, že už jsme skoro doma. Houbeles. Kolona se táhla od Barrandovského mostu až (dle mého skromného odhadu) k Hradci Králové a nám nezbylo, než se zařadit mezi troubící auta a systémem jednička-dvojka-brzda se protlouct ošklivou dlouhou Jižní spojkou. Ve chvíli, kdy jsme (po hodině a půl!) dorazili na poslední světelnou křižovatku, jež byla symbolickým ukončením našeho skákavého přesunu a za ní nabíral provoz na plynulosti, dostal Fišta jednu přes prdelku. Ale teda pořádnou. Lesklý, modrý Peugeot za námi zastavil a vyčítavě si foukal odřeninu na předním nárazníku. Jeho řidič byl naštěstí velmi slušný a milý pán, vezoucí děti na soustředění, optal se, zda jsme oba v pořádku a smutně ohlédnul prasklinu na Fištovi. Ani jeden z nás dosud s podobnou situací neměl zkušenost a tak se pan R. nabídl, že mě dovede k blízkému McDonaldu, kde vyplníme příslušný formulář. Následovala jsem jej z mostu dolů, hluboko do města, pokud šlo o mě, na moskevské sídliště. Byla jsem opět ztracena. Vyplnili jsme všechny kolonky, vzájemně podepsali dokumenty (ten můj byl list vytržený z kupní smlouvy, příslušný formulář pojišťovny jsem si pořídila až dodatečně) a po podání ruky a ještě jedné přijaté omluvě jsme se rozešli. Pan R. se nabídl, že mě z toho bludiště vyvede a nic netušíc, nasměroval mě na uzavřenou odbočku k dálnici, na kterou jsem se tak strašně toužila dostat. Nakonec se mi nějak povedlo polovinu naší Matičky stověžaté objet a napojit se na tu správnou rychlostní silnici, jež mě po čtyřech a půl hodinách přivedla domů, do našeho okresního městečka, do paneláčku se spadanou omítkou, do náruče J.

A tak cestuje Fišta pro velký úspěch opět do servisu. Odkud před třemi dny vyjel a kde stále ještě parkuje Arthur. Jsme bez auta. Až se přestanete smát, budu vám vyprávět, jak ladně jsme z této zapeklité situace vybruslili.

A je to tady.

28. května 2011 v 10:19 | Prdlá Prvomatka
Když se lidé postupně dozvídali o kříži, jenž byl uvržen na naše bedra, někteří zůstali u projevení smutku a obav a přáli štěstí, někteří dodávali dotaz "A jak to všechno zvládnete?". Po mé úsměvné odpovědi, že prostě musíme, ti osvícenější přidali dodatek o tom, že se nejspíš kolektivně sesypeme, až to nejhorší přejde. Někde v skrytu duše jsem tušila, že mají pravdu a sama sobě jsem slavnostně slíbila, že mě se tohle nestane. Vyléčím se z rakoviny, přežiju chemoterapii a můj život se v klidu a pohodě vrátí do starých, dobrých, zajetých kolejí. Zatím jsem svému slovu dostála, ovšem ne tak láska mého života.

Po ukončení mé terapie nebyl na nějaké ulejvání čas. Přišla pozvánka do Arpidy. Doufala jsem, že to budou prázdniny, které všichni potřebujeme. Dlouho očekávaný odpočinek po půl roce galejí. Ó jak jsem se zmýlila! Lázně byly parádní, skvělé a fantastické, ale o klidu a válení nemohla být ani řeč. Po návratu domů jsme ještě chvíli vydrželi nastavené tempo a potom to ubohé, unavené, stodvacetikilové tělíčko lásky mého života vzdalo. Jednoho rána se J. probudil a bylo mu zle a zle a špatně. Nedostal se ani z bytu. Telefonicky informoval nadřízeného v práci, že to vypadá, že snědl potkana ve značném stupni rozkladu a musí se udržovat ve dvouminutové dostupnosti toalety, tudíž se nedostane nejen do zaměstnání, ale ani z bytu. Dodal, že doufá, že zítra bude situace lepší, zalehl do postele a toho dne už z ní nevylezl. Bohužel se mýlil. Druhého dne do práce sice dojel, ale poté, co jej vedoucí viděl, bylo rozhodnuto, že o takovou chcíplotinu u nich ve firmě nikdo nestojí, ať si zajde k doktorovi, nafasuje nějakou meducínku a jde pryč. Jak řekli, tak udělali. Můj milovaný J. se opět zavřel v ložnici a spal a spal a spal. Bylo mi jasné, že tohle nejsou jen zažívací potíže. Chlapec se prostě musí vyspat z mé rakoviny, nonstop půlroční péče o naše postižeňátko, kdy manželka ve strachu o své štychy odmítala hnout prstem a vůbec totálního vyčerpání, které po tom všem logicky muselo následovat. Chodila jsem po bytě po špičkách, nahlížela do pokoje a kontrolovala, že můj životní partner stále dýchá a v okamžicích, kdy na mě laskavě otevřel jedno unavené oko nabízela tu hořký čaj, tu rohlík nebo léky. Zavřeli jsme se s Máťulkou v obývacím pokoji, co nejdál od ložnice a snažili jsme se být potichu, jako myšky, aby se mohl tatínek co nejrychleji zotavit.

Říká se: "Buďte opatrní na svá přání, mohla by se vám splnit." A je to svatá pravda. Třetího dne se J. ulevilo. Stále se sice musel zdržovat v blízkosti toaletního papíru, ale snědl rodinné balení piškotů, šest suchých rohlíků a zapil to dvěma litry vody. Hořký čaj je hnus, který by můj J. nikdy nevzal do úst. Byla jsem moc ráda, že je mu lépe, ovšem netušila jsem, jak nebezpečný může být chlap, nudící se zavřený doma na neschopence. Lékař mu neprozřetelně povolil vycházky na dvě hodiny odpoledne a já překvapeně sledovala, co vše dokáže J. napáchat během stodvaceti minut. Po obědě mi do práce přišla sáhodlouhá SMS, ve které se psalo, že tatínek došel do autoservisu pro opraveného Fištu, odvezl tam Arthura, jelikož dospěl k rozhodnutí, že drobné závady, které jsme dva roky přehlíželi, už mu lezou na nervy a on musí mít nejpozději včera novou anténu a polohovací sedadlo u řidiče, vyzvedl Máťulku ze školky, došli spolu na poštu, kde doporučeně odeslali dopis, který měl odejít už před čtrnácti dny, ale až teď ho objevili v přihrádce "Důležité" mezi starými nákupními seznamy a nakoupili piškoty a rohlíky, aby bylo doma co jíst. Myslela jsem si, že takhle nabitý program musí J. opět složit do postele, kde strávil předcházející dva dny v kuse a obávala jsem se o Matýskovu bezpečnost, zatímco budu já pracovat a tatínek pochrupávat. Omyl. Večer jsem otevřela dveře od bytu, vešla a načapala kluky jak jeden stojí, z čela se mu řine pot a zuřivě máchá ovladačem Nintenda, oči upřené na televizní obrazovku, kde se mlátily kreslené postavičky a druhý mu sedí u nohou a nadšeně fandí. Doma to vypadalo jako po výbuchu jaderné bomby, kuchyňská linka nebyla pro hromady špinavého nádobí vidět, o hračkách některých členů rodiny, rozházených po všech třech místnostech ani nemluvě, ale bylo mi vysvětleno, že kluci měli napilno a nebyl čas na takové podružnosti jako úklid. Načež mě jako omluvu pozvali na jednu partii virtuálních kuželek. Nu což, práce mi neuteče.

J. se pomalu zotavuje a já se snažím věřit, že tohle byla jediná nepříjemnost, která se mu jako následek mé rakoviny přihodila. Vím, že si zaslouží víc, než 48 hodin nepřerušovaného spánku a kdybych mohla, sbalila bych mu baťůžek a vypravila ho někam na prázdniny. Kamkoliv, hlavně daleko od nás dvou, o které se musí starat, což sice činí s láskou a něhou jemu vlastní, ovšem každému trápení musí být jednou konec. Nevím, jak s Matýskem a se mnou, ale v případě zřítelnice oka mého doufám, že on své minulé hříchy, za které nejspíš nafasoval nás dva, už bohatě odčinil.

Neplatící nájemníci

25. května 2011 v 15:20 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Vždycky jsem chtěla zvířátko. Něco malého, nenáročného, mazlivého. Třeba štěně bernardýna. Nebo staroanglického ovčáka. Prostě kamaráda, se kterým bych si mohla hrát, běhat venku, kterému bych se mohla vyplakat do kožíšku. O krmení, výcviku, povinném venčení (kdy chce pes, ne já) a veterináři jsem neuvažovala. Naši mě měli přečtenou a tak jsme si se sestrou na našeho krásného čau-čau musely počkat téměř do puberty. Mezitím u nás pošel jeden křeček, opustil nás po vyčerpání všech čtrnácti životů kocourek (ani kočky to u nás neměly lehké) a utopila se zlatá rybička. Když se k nám konečně nastěhoval pes, vjely jsme si do vlasů při rvačce o vodítko. Obě jsme chtěly chodit na procházky, házet klacíkem a krmit granulemi. Jak malý chundeláč rostl, naše bitvy byly čím dál tím méně urputné, až se proměnily v nenápadné opouštění bytu v době, kdy pejsek potřeboval ven, kde mrzlo až praštělo a smůlu měla ta, která zůstala. Na naši obranu musím dodat, že toto plemeno je sice na pohled nádherné, má úžasný kožich se lví hřívou v barvě něco mezi malinovým pudingem a odbarvenou tmavovláskou a korunku tomu dává fialový jazyk, ale je naprosto neposlušné a nevycvičitelné. Nejprve jsme si to přečetly v odborné literatuře a poté zkusily na vlastní kůži. Povel "ke mně!" je tomuto psovi naprosto jasný, ovšem nesplnitelný. Proč by se vracel k pánovi, kterému před pěti minutami tak pracně utekl. "Přines!" má podobné účinky - když ten klacek tak strašně moc chceš, proč jsi ho zahazoval? Mohla bych pokračovat. Jediné, na co náš domácí mazlíček slyšel, bylo "Stůj!" a to v neděli odpoledne, když bylo krásné počasí. Přesto jsme ho všichni bezmezně milovali, pečovali o něj s láskou a krmili ho pamlsky, které nesměl, poněvadž jako číňan měl citlivé zažívání. Když nás jednoho jasného, teplého srpnového odpoledne navždy opustil, dali jsme mu na cestu plyšového králíčka, který sice patřil sestře, ale čau-čau ho zbožňoval a systematicky jí ho kradl a ožužlával, až z hračky lítaly molitanové kostky. To aby mu nebylo smutno.

Já jsem vyrostla a odstěhovala se. S láskou mého života jsme si místo domácího zvířátka pořídili dítě. Když jsme ho dostali z porodnice domů a viděla jsem naši snahu, aby i přes péči, kterou jsme mu věnovali (tedy spíše jí navzdory), zůstalo naživu, říkala jsem si, že to štěně by bylo bezpečnější. Nakonec jsme se s Matym sžili, on s námi má božskou trpělivost a my se pořád učíme. Jak nám chlapeček roste a jeho pokroky nejsou tak rapidní, abych ho musela honit po ulici při snaze vběhnout pod auto, nebo odpovídat na otázky proč je tráva zelená, nebe modré a jak se dělají děti, znovu se ve mně probudila touha po štěňátku. Brala bych i kotě, jenže to by se mi zřítelnice oka mého ukýchala a uslzela k invalidnímu důchodu, takže se budu muset spokojit s mou vysněnou blond labradorskou slečnou. Fenkou. V našem malém bytě je na mě trošku přepindíkováno. Kdyby měla patřičný výcvik, mohla by pomáhat Matymu jako asistenční pes, což by se mi strašně líbilo. Chvilku by náš synáček tahal za uši někoho jiného, než mě. Zatím jsme s J. ve stavu vyjednávání (jakobych se vrátila do dětství a slyšela rodiče: "Kdo to bude venčit? Víš, co dneska stojí granule? Co s ní uděláš, až pojedeme na dovolenou?". Takové malé, trýznivé dejá vu), ale nevzdávám se. Zahlcuju email mého muže inzeráty nabízejícími štěňata a fotografiemi pejsků vychovaně sedících vedle invalidních vozíků a čekám. Takový nátlak nemůže vydržet věčně.

A tak mám zatím kytičky. Krátkodobé návštěvníky, kteří se nastěhují na komodu coby malé, roztomilé výhonky, aby do roka stihly vyrůst, vykvést a uschnout. Umírají tiše a nenápadně, některé z nedostatku vody, některé z její přemíry, někdy jejich odchod způsobí nevhodné hnojivo, jindy špatně načasované přesazení. Starám se o ně jako malý Mičurin, sleduju každý nažloutlý lístek či odpadávající stonek, dokud je nesesbírám z podlahy a nehodím se slzou v oku do koše. Ale nevzdávám se. Jednoho dne vykvete i Ibišek, který to provedl naposledy před pěti lety a od té doby odmítá vydat jediné poupě. Vsadím se, že mi to dělá naschvál, ale jsem trpělivá, učím se z knih a tahám rady z odborníků; jednou ten prevít pokvete, až mu bude květináč malý.

Vlastně ani ta němá tvář u nás doma neschází. Na záchodě u stoupaček si chovám pavoučka pro štěstí, sem tam k nám zavítá nějaká ta vosa, aby zhynula potupnou smrtí pod pantoflí mého statečného rytíře (já bych se poblinkala, jen co bych se k ní přiblížila na dosah) a v neposlední řadě nás pravidelně dvakrát ročně navštěvují mravenci. Upozorňuju, že ne naší vinou. Náš panelový domeček postavený v dobách hluboké totality už není schopen odolat nátlaku matky Přírody a tak ve sklepě v zimě přespává potkan František a po rozličných trubkách mezi byty cestují tito drobní přátelé v celých houfech. Na podzim i zjara je pronásleduje hodný pan deratizátor, který proběhne bytem, nastříká svou meducínku do všech koutů a pod kuchyňskou linku strčí víčko od okurek s pamlskem. Mravenci však jeho trik už dávno prokoukli a obcházejí návnadu širokým obloukem. Naposledy jsem je načapala na topení pod okny, kudy si razili cestičku na naše krásné, sladkou šťávou polité sofa a tudy dál do bytu. Okamžitě jsem vystartovala, uklidila Máťulku z dosahu a patřičně vyzbrojena rodinným balením biolitu začala po té hnusné havěti dupat. J. naneštěstí spal o dvě místnosti dál a já nechtěla být za sralbotku a tak jsem se s obracejícím žaludkem a malou dušičkou snažila černé nájemníky zlikvidovat svépomocí. Po vystříkání celého spreje a fyzické likvidaci asi padesáti kusů jsem svůj boj vyhrála a spokojeně jsem kecla na gauč, který bude jedovatý do Matyho puberty. Nevadí. Jen ať se ti malí lumpové opováží strčit do našeho obýváku byť jen tykadélko.

Jsem na sebe pyšná. Poprala jsem se s hmyzím útokem i přes svůj hysterický strach. Myslím, že když se dokážu přemoci k takovýmto kouskům, poperu se i s nastavením budíku na pátou hodinu ranní kvůli venčení. Jen co J. zlomím, seženu si svou chlupatou, čtyřnohou kamarádku, která bude rozumět mému ženskému srdci a Matýskovi nosit láhev s čajem.

Jak vyděsit Prdlou Prvomatku

23. května 2011 v 10:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Odjezd z jižních Čech byl pro krásné počasí a velkou válecí lenoru všech členů naší domácnosti odložen až na sobotu. V pátek odpoledne, po návratu z Arpidy se nikomu nechtělo pakovat (hlavně ne mně, která si beru tyhle záležitosti na starosti a balím sama, abych pak věděla, kam jsem co zašantročila a nemusela Matymu ani J. vyčítat, že na dně kufru leží ještě mokré ručníky, když jsem je tam sama dala) a nosit těžké tašky do aut a tak jsme se utábořili na zahradě s novinami, notebookem a elektronickou hračkou. Svítilo na nás slunce, v dálce vyhrožovala těžkými mraky bouřka, která si to ve finále rozmyslela a obešla naši vesnici širokým obloukem. Užívali jsme si.

V sobotu ráno jsem sbalila zavazadla, několikrát prošla chaloupkou, abych se ujistila, že tady tentokrát opravdu nic nenecháme (marně) a usadili jsme se do vozů. Maty s tatínkem do plně naloženého Mondea, já si nechala malou Fiestu na dvě balení plínek a kabelku. Jelikož jsem schopná na první křižovatce, kterou jsem projela už stokrát, blbě odbočit a vyrazit nejlépe směr Vídeň, prosila jsem svého muže, aby ignoroval neomezené rychlostní možnosti našeho silného kombíka a jel přede mnou pomalu a decentně. Jak se jednou J. rozhodne, že je dálnice král a nikdo na něj nemá, nedohonili by ho ani bratři Schumacherové.

Hned za brankou zahrady na mě z palubní desky začala svítit nepěkná červená kontrolka dobíjení. To nic, kousek popojedu a ona zhasne. Po třiceti kilometrech jsem zjistila, že tak jednoduché to nebude, ale páč jsem byla pevně rozhodnuta domů dojet, rozhodla jsem se, že baterie je v pořádku a bude potřeba něčím přelepit vadnou kontrolku. Drandili jsme si to jihočeskými silnicemi a vesnicemi, obě auta v těsném závěsu, zřítelnice oka mého opravdu respektovala Fištovy omezené možnosti (výkonem se Arthurovi neblíží ani na dohled) a vše se zdálo být v pořádku. Až na kontrolku. Přibližně uprostřed trasy mě přepadla potřeba a hned jak jsem zaregistrovala obrázek s pumpou, začala jsem na J. blikat dálkovými světly a blinkrem, aby sakra už konečně odbočil na tu benzínku. Nic. Kluci měli v autě evidentně příliš veselo na to, aby je zajímal močový měchýř jejich maminky. Zastavila jsem tedy sama a poslala sms, že jsem se snažila seč jsem mohla dát jim vědět, ale když mě míní ignorovat, koupím si nanuka jen sama pro sebe.

Při startování po přestávce jsem měla lehké obavy, jestli se s baterií opravdu něco neděje, ale jelikož šikovný Fišta chytil na první pokus, ujistila jsem se v myšlence, že červená značka na displeji je opravdu jen jeho pokus o zábavu na dlouhé cestě. Chyba. Konečně jsem vjela do Prahy. Domů je to jen kousek a kluci mě už čekají. Namířila jsem si to na krásný nový okruh a přímo do tunelu. Musím si dát pozor na omezení rychlosti, tady se měří. Ale ouha. Palubní deska byla tmavá až černá a ručičku tachometru jem jen tušila někde kolem povinných 80km/h. Takže Fišta si nedělal legraci. Dobrá, teď jen, aby chlapec dojel. Když mi sluníčko osvítilo displej po vyjetí z tunelu, zaradovala jsem se nad svým přesným odhadem, rychloměr opravdu ukazoval přesně osmdesát. Vtom mi zmrzl úsměv na rtu. Obě ručičky se unaveně poroučely k nule a braly s sebou všechny ukazatele, co jich jen Fiesta má. Benzín, teplotu, hodiny a rádio se rozhodlo, že se přidá. V autě zavládlo ticho a panika. Zkusila jsem blinkr, nic. Dálková světla, nikdo neodpověděl. Mám zkoušet brzdy? Nejsem na takovou smrt příliš mladá? Raději ne. Budu doufat, že to auto prostě funguje, i když se mnou nemluví. Jet opatrně, nepředjíždět a dokud je dost času, vyřešit všechny křižovatky, jež mi stojí v cestě. Bylo horko, větrák se samozřejmě nenamáhal, když to ostatní elektronická udělátka vzdala, a okna ovládaná též elektricky jsem se bála otevřít. Buď do mě někdo nabourá, až se pokusím odbočit, nebo leknu.

Těsně před parkovištěm se Fišta rozhodl, že srandy bylo dost a zase se mnou začal komunikovat. Všechny systémy naběhly, budíky ukazovaly to co měly, blinkry blikaly a pořád na mě civěla ta hnusná červená kontrolka dobíjení. Ano, už jsem poučena. Klidně můžeš zhasnout, potvoro. Když jsem zastavila u domu, ještě jsem zkontrolovala, že nic co je v autě napájeno už opravdu nebudu potřebovat a vypla jsem motor. Čistě pro zábavu jsem ještě jednou otočila klíčem, abych si ověřila, jak velkou kliku jsem měla. Nic. Absolutní ticho. Ani ono varovné hmmhmmhmmmmm, kdy se startér marně pokouší hodit jiskru. Zlatíčko moje čtyřkolé, tak jeho bolelo bříško a stejně mě dovezl až ke klukům! Hned jak ho v servisu opraví, koupím mu plnou nádrž toho nejfajnovějšího benzínu co najdu. Pokud mi na to zbudou peníze.

S ještě rozklepanýma rukama a vratkými koleny jsem vstoupila do bytu, pevně objala syna i manžela a namířila si to přímo k mražáku, ve kterém schováváme domácí slivovici čistě pro tyto účely. Kopla jsem do sebe panáka a začala překvapenému J. vyprávět, jakouže jsem to měla zajímavou cestu. Sice jsem čekala slova útěchy a chvály, ovšem to bych od svého ajťáka chtěla moc. To až potom. Nejdřív se připojil k internetu a otráveně mě informoval, že strejda Google tvrdí, že to bude vadný alternátor a ten stojí strašně moc peněz a jestli prý nebylo lepší v tom tunelu zastavit a Fištu tam rovnou nechat. Samozřejmě jen vtipkoval, když se trochu uklidnil a já si vynutila pochvalu a pohlazení, připojili jsme prázdnou baterii do sítě a doufali, že takhle bude Fiesta moci dojet aspoň k doktorovi. Kde se mimochodem před čtrnácti dny léčil jseho starší bratr. Někdy si říkám, že s tím Matýskem je to jednodušší.

Každopádně jsme všichni přežili, nikomu se nic nestalo, ta hysterka ve mě se mohla uklidnit a pod vlivem několika dávek "léku" si jít lehnout. Hned zítra objednáme Fištu do servisu, kde z nás budou mít radost, páč ještě tak dvě nebo tři naše návštěvy a budou si moci pořídit nový zvedák na kamiony. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré.

Arpida II - týden druhý

20. května 2011 v 21:20 | Prdlá Prvomatka |  Střípky Vltavské
A je to. Náš lázeňský pobyt je u konce. Jak by řekl básník - bylo to krásné a bylo toho dost. Opravdu. Všichni tři bychom teď mohli spát na olympiádě, umístili bychom se na medailových pozicích. Nevím, jak ti, kteří usínali s prvními řádky pohádky v šest večer, a tudíž budili své zničené rodiče v pět ráno hlasitým žvatláním a pokusy obrátit cestovní postýlku vzhůru nohama, ale já a J. určitě.

Matýsek udělal za těch čtrnáct dnů obrovský skok kupředu. Jeho vratká chůze získala na stabilitě, přestal vytáčet nožičku, a když leze, už ne po loktech, ale pěkně učebnicově na natažených rukou. Jelikož je ale za to svými rodiči nadšeně chválen (což on bytostně nesnáší), dělá to jen při velmi vzácných příležitostech, za poslední týden jednou. Nevadí, stačí. Víme, že to umí a už se veze, chlapec. Abychom ho v této nové dovednosti podpořili, zakoupili jsme mu v místní prodejně pomůcek pro postižené luxusní udělátko, jež nese příhodný název Krabbler. Jsou to čtyři otočná kolečka, mezi nimiž je napnutý kus látky (dle ceny lozítka kůže z krokodýla vyšívaná zlatem), na němž visí Máťulkův hrudníček a on se tak konečně bude moci pohybovat sám, bez mámy a táty. Jaká to radost. Získat praktickou pomůcku byl úkol nelehký, ba přímo složitý. Po telefonickém dohovoru s paní vedoucí jsme si přijeli Krabíka vyzkoušet, dítě ochotně udělalo čtyři tempa a to rozhodlo o koupi. Bohužel, daný kus už byl zamluven. Objednali jsme jiný a pojistili si ho posledním pražským výrobkem, který byl k mání. Druhý den jsem se dozvěděla, že objednávka sice dorazila, ale prodejna z provozních důvodů na několik dní zavírá a tak pokud lozítko chceme, musíme si ho vyzvednout přesně v 8:00, ani o minutu později, jelikož brány podniku se pak uzavřou a my se do něj už nikdy nedostaneme. Pokud bychom měli pochybnosti, vězme, že v Praze Krabblery také došly a tenhle je v republice jeden jediný, poslední a unikátní. V osm ráno jsem přešlapovala před zamčenými dveřmi a svírala v ruce sežmoulanou bankovku. Krabík je náš. Heč!

Každé odpoledne jsme trávili v příjemně vyhřátém bazénku, kde se Matěj naučil nádherně plavat v nafukovacím kruhu. Dělá to s nadšením a elánem, které jej sice sem tam zradí a pošlou pod vodu, ale to on bravurně zvládá a rozesmátý se po pár vteřinách vynořuje nad hladinu, aby uklidnil svou hysterickou matku a získal uznání od otce. Nejčastěji jsme sledovali jeho záda, jak od nás míří daleko, aby nám dokázala, že aspoň v něčem nás náš hendikepáček nepotřebuje a vystačí si úplně sám. Což jsme si ověřili při několika nechtěných pokusech o jeho utopení, kdy jsme s dítětem mrskli do vody (původně partnerovi do náručí) a dívali se, jak nám Máťulka mizí pod hladinou. Stáli jsme jako solné sloupy a hleděli na dno bazénu, kde se k našemu překvapení a obrovské úlevě dítě odrazilo a plavalo na vzduch. Nádhera! Jak jsme se tak rodinně cákali, slyším za sebou maminku jednoho puberťáka, jak se smíchem kárá svého postiženého syna: "Nech toho, jsem ti řekla! Nebo tě utopím a budu mít klid!" Hezký! Nejsme jediní, kdo má podobně zvrhlý způsob humoru. Až budu příště zlobícímu Matymu vyhrožovat pořízením klecového lůžka, bude mi o kousek líp na dušičce.

Paní logopedka na nás byla více než laskavá. Několikrát mě informovala, že Maty je AUTISTA, že se na něj musí úplně jinak, než jsme to dosud dělali, páč to bylo blbě. Určitě mu pomůže taková, maková nebo jiná metoda, se kterou psychoterapeuti pracují a ona nám to dokáže. Nemohla jsem jí ani za nic vysvětlit, že náš syn NEUKAZUJE, NEBERE do rukou předměty, NEODPOVÍDÁ na otázky. Vše marno. Ve stanovenou dobu jsme se dostavili do její kanceláře, kde nás čekala patřičně vybavena všemožnými protiautistickými vychytávkami a začala nás učit. Nejprve metoda volby. Před juniora se rozloží obrázky zalité ve fólii (už ho vidím i barevně, jak je svými necitlivými prstíky zvedá ze stolu), ukáže se mu předmět zobrazený na kartičce, on ji zvedne a vymění za odměnu. Jo. Jako na širokoúhlém plátně. Po několika marných pokusech jsme s J. byli vykázáni z místnosti jako rušivé elementy. Abychom se tam po deseti minutách vrátili mezi bezradné terapeutky. Dobrá. Nebere do ruky, bude ukazovat. Potichu jsem podotkla, že nebude, ale nikdo mě neposlouchal. Měla jsem pravdu. Nakonec bylo rozhodnuto, že stačí, když se podívá. A Matýsek překvapil. Ať bylo na obrázku cokoliv, oblíbený, či nenáviděný předmět, jeho kukadla se stočila téměř vždy doleva. Takže opravdu vada zraku! Kdo by to byl řekl. Paní doktorka nám přesto dala mnoho důležitých rad a instrukcí, z nichž zásadní bylo oslovit střediska zabývající se autistickými dětmi, kde si s naším robátkem určitě poradí. Mezi řádky jsem vyčetla otázku, co jsem to za matku, když jsem tento krok už dávno nepodnikla. No jo, nikdo není dokonalý.

Abychom dali mé depresí zkroušené dušičce úlevy, vydali jsme se na procházku lesem mezi rybníky. Prostředí kolem Arpidy je opravdu kouzelné. Posadili jsme se na lavičku u vody, povídali si, smáli se a bylo nám nádherně, dokud k nám nepřipluli pan a paní domácí, dvě nádherné labutě. Původně jsme si mysleli, že jdou na rohlík, ale zmýlili jsme se. Ptáci nás nechali udělat pár romantických fotografií, načež začali syčet něco v tom smyslu, že pokud okamžitě nevypadneme, vyběhnou z vody a naše sedací části poznají, zač je v Budějicích štípanec. Poposunuli jsme se tedy o lavičku dál, což labutím stačilo. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo, sundala jsem z hlavy šátek a poprosila svého muže, ať mi udělá pár fotografií, jak se mi od pleše krásně odráží slunce do vody. Když jsme byli v nejlepším, projela kolem cyklistická výprava a já málem způsobila kolektivní nehodu. Výborně jsme se s J. bavili, i když by nás fakt dost mrzelo, kdyby si někdo z kolařů natloukl vinou mého děsbudícího výzoru.

Dva nádherné týdny jsou za námi, těšíme se domů, do práce, do školky, do obyčejného života, abychom z něj za pár týdnů opět nadšeně vyskočili a vyrazili na prázdniny.

PS. Ta fotka u vody byla důležitá. Byla totiž jediná a poslední svého druhu. Rostou mi vlasy.

Až vyrostu

19. května 2011 v 11:27 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Až vyrostu, budu letuškou nebo automechanikem. Ještě jsem se nerozhodla. Většina faktorů zatím stojí proti mně, ale to nic, já se nedám. Na palubní průvodčí prý nejsem dost vysoká, na opraváře mám obě ruce levé. Intenzivně na sobě pracuju. Od čtrnácti, kdy mé krátké tělo zastavilo svůj růst na ubohých stošedesátidvou centimetrech se každý večer před spaním přemlouvám, že se během noci povytáhnu aspoň o půl čísla, pevně totiž věřím v autosugesci. Zatím s ní velké úspěchy neslavím, ale to nic, je to jen otázka sebekontroly. Při každé příležitosti, kdy J. něco tvoří nebo opravuje, a že jsou velmi vzácné, páč můj muž coby počítačový odborník trpí podobnou levostrannou vadou jako já, snažím se seč můžu být mu nějak nápomocná a podávám potřebné nástroje, o které nestojí, ani si o ně neřekl, a jejichž název bych neuhodla, ani kdyby mi před obličejem mávali pětitisícovkou. S tím automechanikem to bude zajímavé, i když složité.

Budu mít dvě děti, samozřejmě páreček, jelikož zkusit se má všechno. Kluk bude dělat velkého bráchu své malé sestřičce, bude o ni pečovat se sourozeneckou láskou a bránit ji proti silnějším. Nikdy se spolu nebudou prát, i když on jako správný raubíř malinko zlobit bude. To by jinak nebylo ono. Od tří let bude v pondělí večer dostávat preventivní výprask, aby si své lotroviny přes týden pečlivě rozmyslel. Z pískoviště se bude vracet ve špinavých teplácích, někdy s malou dírou na koleni od toho, jak lezl kam neměl. Já mu vyhubuju, převleču ho do čistého a pošlu zase ven, aby se mi vrátil s tričkem od zmrzliny. Stane se zlatníkem nebo jaderným fyzikem. To podle toho, jak moc ho bude bavit škola, když bude mít tak šikovné ruce. Děvčátko bude moje princezna. Budu na ni šít a plést a budu si ji strojit, tak aby na ní vše ladilo a dělala parádu. Bude nosit dva dlouhé svázané copy, je jedno jaké barvy a na kluky bude mrkat dlouhýma řasama. Naučím ji vařit, péct a jak se dělají nemocniční rohy na prostěradlech (pozn. do té doby nastudovat!). Přihlásí se na pediatrii a kdyby to třeba nešlo, vyučí se cukrářkou. Už teď se těším, jak po její maturitě začnu spokojeně tloustnout.

Koupíme si domeček na okraji města, tak, aby nebylo daleko do krámu, když nám dojdou vajíčka. Bude mít okrové zdi, spoustu oken a červenou střechu. A hlavně v každé místnosti podlahové topení. Po obrovské zahradě bude pobíhat fenka labradora a vyhánět toulavé kočky, na které je J. alergický. Kousek za terasou se stylovým zahradním nábytkem bude bazén, u kterého bude okrasná skalka s třezalkami a můj muž z ní naučí děti skákat do vody. Trávník bude samozřejmě anglický, ale páč na to naše líné městské mozečky nestačí, pravidelně k nám bude docházet zahradník. V koutě zahrady bude udírna a malé ohniště na opékání špekáčků, brambor a jablek.

Nikdo nebude nešťastný, nemocný nebo postižený, včetně naší rodiny. Sice se říká, že je to dar a požehnání, ale pokud jde o mě, je to radost, kterou si hodlám odepřít. Budou nás navštěvovat přátelé, kamarádi a známí, jejichž děti budou kypět zdravím. Žádné z nich neumře, lékaři u nich nenajdou hrůzu zvanou "degenrativní porucha", nezjistí se u nich Downův syndrom, autistmus ani nemoc motýlích křídel. Všem se nám bude dařit v práci, která nás bude bavit a samozřejmě bude dobře placená. Nebudeme se bát o důchody ani o holou existenci. Nebe bude modré, tráva zelená a v zimě sněhu po kolena.

O víkendu, pouti a trabantu

17. května 2011 v 18:36 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Víkend se zdařil, počasí už tolik ne, ale co naděláme, deště též potřeba. Už by ale nemusela být tak strašná, příšerná zima, páč by si matka Příroda mohla laskavě uvědomit, že je polovina května a teploty by se měly pohybovat úplně, ale úplně jinde. Jednou zase vyhrají volby komunisti a já pevně doufám, že konečně poručí větru, dešti.

V neděli jsme opětovně spakovali. Začíná to být nuda. Proběhnout několikrát bytem, posbírat vše potřebné, vzpomenout si, že na šňůře visí ručník a v kuchyni se válí Matyho léky a dát si kolečko ještě jednou. Potom znovu pro hračky a zubní kartáčky a nakonec do třetice, někde jsme ztratili bačkůrky (na dně batohu. Vždycky. Na to už bych si taky mohla zvyknout) a má nezbytná tužka na obočí zapadla za postel. Jak se jí to povedlo, opravdu netuším, ale vydat se bez ní na cesty si netroufám, vypadám jako postavička z Lebkounů. Na to pozor, začínám strašit malé děti a přestárlé občany.

Cesta byla tentokrát rychlejší, Fišta drandil po dálnici, vesničkami a městečky jakoby měl v kufru vrtulku, až jsme museli v Nepomuku zastavit na dlabanec, aby se nám neuhnal. V motorestu jsme zjistili, že sem přijela pouť. Rozptýlení, které si naše rodina prostě nemůže nechat ujít. Teple jsme se oblékli, já zalitovala, že nemáme náš oblíbený fusak z beránka (je květen! Květen!) a vyrazili do víru vášní. Náměstí bylo krásné. Spousta kolotočů, vietnamských stánků a prodejců typicky pouťového zboží jako perníková srdce a korbáčky. Byla jsem v sedmém nebi, od totálního krachu nás zachránila zřítelnice oka mého, která při sobě neměla více, než pár stovek. Nakoupili jsme, ani Máťulka nepřišel zkrátka, dostal nádherné dřevěné pexeso, přesně do jeho volšových ruček a bublifuk. Kouzelný bublifuk. Kde jsou doby, kdy stačila nádobka s jarovou vodou a očko na špejli. Náš syn rozšířil svou sbírku "hraček na pět minut" o fantastickou duhovou pistoli, která po nabití střílí nádherné duhové koule a vydává u toho ušideroucí zvuk. Naštěstí je můj muž elektricky velmi zručný, a prohlásil, že při první příležitosti z toho ten zas*aný reprák vytáhne a zahodí hodně daleko.

Poté, co došly finance, jsme se vydali zpět k zaparkovanému Fištovi. Proplétali jsme se mezi stánky a jejich návštěvníky, pomalu nebylo místo na kočárek a najednou můj zrak ulpěl na čtyřicet let starém trabantu, za jehož volantem seděl třikrát starší majitel a vedle něj jeho snad o týden mladší žena. Bakelitový jaguár zmateně kličkoval mezi lidmi, blikal tu doleva, tu doprava a popojížděl metrovými skoky. Nevěřila jsem svému oku. Hned, jak budu na ministerstvu (a že já budu), uzákoním povinnost odevzdat řidičský průkaz s prvním vypadnutým zubem.

Nepřestala jsem se oné scéně řehtat až do Budějic, odkud byl jen kousek k prababičce. Přijeli jsme akorát tak na poslední třetinu bronzového utkání, což ve mně vzbudilo schizofrenika, který jednou větou nadává, že ten zápas neviděl celý a druhou vyřvává, že "Vyhráli jsme nad rusákama! Máme brooooonz!" J. se opravdu výborně bavil. Znaveni jsme toho dne padli do postele, abychom byli ráno čilí na novou dávku cvičení a informací.

Moc hezký víkend to byl. Teď musím letět, jdeme KONEČNĚ opékat buřty.

Arpida II. - týden první

14. května 2011 v 10:20 | Prdlá Prvomatka |  Střípky Vltavské
Náš plně naložený povoz (tentokrát maličký Fišta, chudáček vezl asi třikrát víc než se do něj vejde) se přesunul z Čech jižních na západ. Tři a půl hodiny jízdy po malých okreskách, polovinu cesty s obrovským kamionem nalepeným na naše zpětné zrcátko, polovinu za duhovou Avií vezoucí barvy napříč naší malou zemí. S jednou přestávkou na přebalení jednoho a nakrmení druhého jsme to nakonec zvládli a v polospánku fandili našim hokejistům, kterým to stejně houby pomohlo.

Když se ohlédnu za uplynulým týdnem, nestíhám sledovat, co všechno jsme stihli.

V pondělí se Matýsek seznámil s novou rehabilitační terapeutkou J., které sice od té doby jen plačky nadává, ale ve chvíli, kdy skončí cičení, vykouzlí na rtech svůj nejroztomilejší úsměv a sápe se jí do náručí. Umí velice rychle odpouštět, chlapeček náš malý. Paní J. je moc šikovná, má silné, dlouhé prsty, což je pro tuto práci velké plus a čímž mé ruce neoplývají, takže se ji jen stěží snažím napodobit, když mi některý cvik svěří, abych se učila. Buď si ji budeme muset na několik příštích měsíců až let půjčit domů, nebo se Máťulka nikdy nepostaví na vlastní nohy.

Následovalo několik dalších lekcí různých terapií a den byl zakončen Matyho oblíbenými koníčky. Já v té době ještě nebyla přítomna, ale z vyprávění J. vím, že Maty rozesmál polovinu osazenstva místního hřebčína. Po pochvale jak se krásně drží sedla, že moc hezky cvičí, můj chlapeček narovnal páteř a své malé ruce založil frajersky v bok, nejspíš, aby všem dokázal, že umí i "bez držačky" a taky aby vytočil instruktora. Mám je přečtené, to mé dítě.

Setkání s logopedkou prý bylo velmi zajímavé, plné nových informací, ze kterých si otec našeho dítěte zapamatoval sotva pětinu, tudíž jsme celé sezení museli v pátek zopakovat. Dozvěděli jsme se opravdu kvanta zajímavostí, že se pro nás hodí speciální terapie určená autíkům, což byl pro J. malinko šok, poněvadž jsem mu (ale opravdu nechtě) zatajila, že Matěj je částečně autista. Mohli jsme se podívat do alb s obrázky, na spoustu pomůcek a naplánovali jsme příští sezení, kde nám bude polopatisticky vysvětleno a předvedeno, jak s naším synátorem pracovat. Konečně se s ním snad jednou domluvíme.

V přízemí celého nádherného komplexu Arpidy jsou zaparkována rozmanitá invalidní vozítka, sedačky, chodítka a hlavně kola. Jmenuje se to loped a je to "tříkolka pro velký". Moc po jednom toužíme. Tahle legrace totiž nemá volnoběh, a i kdybychom měli Máťulku jen tlačit před sebou, šlapky se točit nepřestanou a budou klučíkovi rytmicky hýbat nohama a tak trochu simulovat chůzi. Bezva. Do školky a ze školky to máme skoro kilometr, pokud bychom to jezdili každý den, do konce léta nám dítě běhá. Poprosili jsme paní J., která má od parkoviště klíče, zda by nám jednu tříkolku nepůjčila na vyzkoušení. Usadili jsme dítě, přikurtovali mu kotníky a rozjeli se. Zavládlo velké nadšení na všech stranách. Matýsek se dokonce snažil řídit, což bylo krásné překvapení a mě málem vypadly oči z důlků. Hned, jak přijedeme zpátky domů, rozbijeme prasátko a půjdeme nějaký ten loped koupit.

Jako dárek na víkend, abychom za ty dva dny na lázně nezapomněli, jsme dostali zatejpované bříško a nohy. Sympatcká fyzioterapeutka nás nechala vybrat barvy, takže má Matěj prďácký kříž tělové barvy na břiše a červené kotníky. Moc mu to sluší a krásně mu to chodí. Super vychytávka.

Prostě jsou to lázně s velkým L. Mají vše potřebné, zaměstnanci nešetří umem a praktickými radami, je to takový malý ráj hendikepovaných. Pokud jde o nás, mohli bychom se z fleku nastěhovat a neopustit brány do Matyho puberty.

Mami, nepřekážej!

12. května 2011 v 19:18 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jižní Čechy, částečně malinká vesnička obklopená strašnou spoustou rybníků, částečně České Budějovice. Stali se z nás kočovníci. Ráno nás romanticky probudí sousedovic kohout (ještě jednou to zvíře zařve při východu slunce a budeme mít fantastické kuře na paprice), sbalíme se a nastoupíme do Arthura, který je tak laskav a odveze nás do Arpidy. Pozdě odpoledne, patřičně znaveni, utáháni a někteří ucvičeni se necháme dopravit zpět do domečku s roztomilou zahrádkou a nízkou jablůňkou, věčně obsypanou včelami, vosami a jinou havětí, kterou bytostně nesnáším. Ale v rámci zachování rodinné pohody jsem zticha, držím jazyk za zuby a uvnitř se třesu strachy.

Kluci sem přijeli v neděli vpodvečer, cestu krásně zvládli bez jediné nehody, ať automobilové, či plenkové a večer mi celí šťastní telefonovali, že se jim tu moc líbí a že se na mě těší. Já se musela ještě zúčastnit pondělního zaměstnání a jedné návštěvy nemocnice. Původně. Potom se přidala má soukrommá válka o licenci a cestující králík. V úterý brzy ráno jsem vyrazila na cesty za poznáním. Darovala jsem potřebné množství krve (opět) a poté, co jsem nechala Fištu na lehce předraženém nemocničním parkovišti, jsem v malém fastfoodu nafasovala chlupatou slečnu s dlouhýma ušima, která stopovala do Budějic. Nato jsem vstoupila do Ústavu, kde jsem chtěla jen odevzdat Lejstro a kde jsem následně strávila dvě hodiny. Životně nutně se mnou chtělo hovořit hned několik lékařů, primářů a náměstků, poněvadž prý až příliš lpím na svém zaměstnání a to není normální. Věděla jsem, že se pohybuji na velmi tenkém ledě, pod kterým se nachází lůžkové oddělení místní psychiatrie a tak jsem se zhluboka nadechla a klidným hlasem jim vysvětlila co mě táhne do práce, i když uvnitř jsem řvala jako Maty, když mu nechceme dát kousnout chilli con carne. Tolikrát jsem za ono dopoledne slyšela, že si mám přestat dělat legraci, páč je to smrtelně vážná nemoc, že se mám okamžitě přestat křenit, jelikož se bavíme o rakovině a na tu, pokud to nevím, se dá umřít, a jiná, podobně výživná moudra, až se mi začalo dělat špatně. Prý jsem strašně odvážná a mám spoustu optimismu a prý je to moc dobře, že jsem taková statečná ženská, ale měla bych si raději doma lehnout do postele s krabicí kapesníků a plakat a plakat až do zblbnutí. Kdyby byla má těžká nemoc infekční, s radostí bych na pány doktory kejchla.

S králičí dámou, všemi zapomenutými proprietami (a že jich bylo, smsky chodily celé dva dny co byli pánové z domu), náhradním kočárkem a dobrou náladou jsem nasedla do fiesty a drandila si to dálnicemi, silnicemi a cestičkami na prázdniny. S jednou jedinou čůrací přestávkou (kterou jsme využily obě) jsme dojely do Budějic, kde mě má spolucestující opustila, aby vykročila vstříc novému životu, který určitě bude stát za to; nová majitelka se zamilovala ve chvíli, kdy dostala zvířátko do rukou. A potom už hurá přes kopečky a dolinky (no, moc jich v jižních Čechách zrovna není), přes řeky a rybníky, nádhernými alejemi do náručí mé životní lásky a uslintaného objetí nejkrásnějšího kluka na světě. Byla jsem patřičně přivítána, Maťulka mi svým tajným žvatlacím jazykem žaloval na svého otce celý večer a já si po náročném dni konečně lehla do měkké postele a do rána už nevstala.

Hned druhého dne jsem jako matka totálně selhala. Během snídaně jsem pobíhala po domečku, kde to neznám a neměla jsem tušení, kam J. co dal a snažila se sbalit všechno, co budeme v Arpidě potřebovat. Zřítelnice oka mého chvíli sledovala mou hysterii, pak mu došla trpělivost a upozornil mě, že jim devastuju systém, že mají všechno dávno přichystáno a ať si sednu na zadek a nechám je zařídit si svět tak, jak byli posledních pár dnů zvyklí. Dobrá. Raději jsem už na nic nesahala. V Arpidě situace pokračovala stejným způsobem. Na ergoterapii, rehabilitaci, logopedii, tam všude kluci trefili, věděli v kolik tam mají být hodin a jak mají být ustrojeni, jen já v novém rybníce plavala jako malý, zmatený delfín. Sledovala jsem ty dva jak bravurně proplouvají naplánovaným programem, nemají jediný problém, kromě těch, které jsem jim svou snahou pomoci vytvořila já a nejraději by mě zamkli do auta až do konce pracovní doby.

Matějíček si užíval každou minutu pobytu, tedy vyjma cvičení s fyzioterapeutkou, kde se rozhodl natrénovat pláč, jekot a vřískot, hlavně se nepředřít. Nakreslil svůj úplně první obrázek s ergoterapeutkou, který jsem si původně chtěla zarámovat, ale pak mi bylo vysvětleno, že můj nadaný syn pouze držel v ruce pastelku, kolo kolo mlýnský točila ona. Nevadí. Příští umělecké dílo bude určitě jeho osobní a to už poputuje na zeď v obýváku. Všichni tři jsme se po odpoledních chodili topit do místního fantastického vyhřátého bazénku s usměvavou plavčicí a páč jsme s J. již tou dobou padali na ústa únavou, prostě jsme juniora nacpali do nafukovacího kruhu a vyslali jej vstříc novým dobrodružstvím. Zatím pokaždé dítě samostatnou jízdu na okraj bazénu a zpět přežilo bez úhony. Je moc šikovný.

Počasí nám vyšlo, od rána do večera tu svítí sluníčko a chystáme se opékat buřty. Jen co přijde večer, kdy nepadneme do postelí zároveň s úvodní znělkou televizních novin. Matýsek se nám lepší před očima, je plný energie a užívá si své nové dovednosti. Pořád musíme chodit, chodit a chodit, když to nejde, bude se lézt nejlépe daleko a vysoko. Jednou ho nestihneme chytit, v místní nemocnici nám jej zasádrují a můžeme začít s celou rehabilitací od začátku. Už teď se těšíme na to, co nám přinese příští týden pobytu.

Kterak J. málem pošel ošklivou smrtí

9. května 2011 v 23:19 | Prdlá Prvomatka
Toho dne jsme se s J. téměř uštvali. Já jela do práce, abych tam visela na telefonu a vyřizovala a vyřizovala a láska mého života mezitím lítala po úřadech, lékařích a rozličných institucích. Bylo toho potřeba tolik zařídit. Měli jsme dva a půl pracovních dnů (kdo by v pátek odpoledne seděl v kanceláři, když je to vlastně malá sobota) na záplavu bojových úkolů, jež se před námi v důsledku pozvání do Arpidy nakupily. Mezi jinými tu byl problém s auty. Opravdu si pohráváme s myšlenkou buď koupit třetí vůz, nebo oba stávající podpálit a naučit se jezdit hromadnou dopravou.

V parkingu u mého zaměstnání pochrupoval Arthur a můj muž drandil po okrese ve Fištovi. Mně se povedlo nějakým zázrakem objednat kombíka k doktorovi, poněvadž ho už pár dnů zlobí levá přední. Ovšem, doručení vozu do servisu se muselo uskutečnit nejpozději do večera. Já potřebovala zůstat v Praze, jelikož jsem měla rande s velkým R. Babo raď, jak to provedeme? Nejsme žádná béčka, byl zkonstruován Plán. Po skončení pracovní doby jsem vyrazila směr domov, vběhla do bytu, vyměnila si s J. klíče a chtěla se vrátit Fištou na schůzku. Sleduju manžela, jak obléká kalhoty a obouvá boty, že se tedy s mondeem přesune do autoopravny a druhým okem pošilhávám po dveřích dětského pokoje, za kterými pospával Matýsek.
"To nemyslíš vážně, že ho tu necháš?!"
"Ale vždyť on tvrdě spí."
"Nevadí! Víš co všechno se může stát za tu hodinu co budeš pryč? Počkej, až se probudí, vezmi ho s sebou."
"Tak jo."
Spokojeně jsem odfrčela. Bohužel, až téměř v cíli jsem si uvědomila, že dětská autosedačka leží ve Fiestě za mými zády a tudíž se Máťulka nemá do servisu jak dostat. Nevadí. Pošlu klukům zprávu, že celou akci necháme na ráno. Svět se nezboří.

Schůzka totiž pro mě byla extrémně důležitá. Ne, nešlo o nevěru s krásným zajíčkem s čokoládovýma očima, ale měla jsem domluvené setkání s paní D. Paní D. je spisovatelka. Má oblíbená. Jako dítě jsem lehávala s jejími knihami dlouho do noci, dokud mi to máma nezatrhla, nezhasla světlo a já si musela vzít pod peřinu baterku. Moc jsem se na naše rande těšila. Byla jsem na ně patřičně vyzbrojena několika autorčinými výtisky, doufajíce v autogram a miliónem a jednou pálenou otázkou. Jelikož jsme se spolu nikdy neviděly tváří v tvář, jako poznávací znamení byla určena kniha v náručí. Schválně jsem si to odpoledne uvázala na hlavu svůj nejčervenější šátek a pod paží nesla literaturu, což se ukázalo být velmi dobrou kombinací, poznaly jsme se už na dálku a mile se na sebe usmály. Nad výbornou kávou, salátem a zákuskem jsme zapředly hovor a dvě hodiny nezavřely pusu. Bylo mi báječně. Poslouchala jsem vyprávění paní D., jak zajímavou má práci, jak se k ní dostala a jak šikovné má děti. Povídala jsem jí o Matýskovi, o rakovině a o mém psaní, cpala se cheescakem a ukládala si do paměti každou vteřinu. Jelikož paní D. můj blog zná, rozhovor se stočil i tímto směrem, byla jsem pochválena a prý až někdy vyrostu, mohla by ze mě být taky spisovatelka. Ježíšek letos přijel o půl roku dřív.

Když jsem přijela domů, čekalo na mě překvapení. Můj malý soukromý infarkt. Arthur byl odvezen do servisu i přes absenci dětské autosedačky. J., patřičně pyšný na své kombinační schopnosti mi začal vyprávět, co se dělo zatímco jsem byla pryč. Kluci se vyspinkali do růžova, najedli a oblékli, posadili do kočárku a vyrazili na parkoviště. Tam zjistili, že nemají jak převézt nejmladšího. Žádný problém. Tatínek Máťulku, zlatíčko moje ubohé, odvezl zpět do bytu, posadil k hračkám na zem, řekl mu, aby byl hodný a nezlobil a spokojeně si to odfrčel do autoservisu. Tam vyřídil co měl a pěšky se vydal na kilometr a půl dlouhou procházku domů. Nechal v bytě naše handicapované dítko úplně samotné kvalitně půl hodiny. Nevěřila jsem svému uchu. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde Matěj trávil nejtěžších třicet minut svého života, mé oko ulpělo na knihovně, o kterou se rád staví, ale už neví jak zpátky dolů, takže se prostě pustí, za ní následovalo houpací křeslo, do jehož konstrukce by náš chlapeček strčil prsty jen jednou a raději jsem skončila židlí, jež bývá stěhována po celé místnosti, ale není ozkoušeno, jaké to je, když se zvrhne a spadne někomu na hlavu. Dál jsem na vyhledávání nebezpečných situací neměla ani nervy, ani odvahu. Zalapala jsem po dechu, vytřeštila oči na ( již bývalou) lásku svého života a optala se, zda si ze mě nevhodně tropí žerty. Po jeho odmítavé odpovědi jsem se přestěhovala s balíčkem cigaret na balkón a hodně dlouho zhluboka dýchala. No co. Zabít ho nesmím, žít bez něj nemůžu, dítěti se vlastně nic nestalo .... Budiž mu odpuštěno. Nakonec, nosí domů výplatu a umí vyčistit odpad u umyvadla. Ještě se nám bude hodit.

Má návštěva hlavního města se vydařila, mondeo bylo nakonec opraveno, Matěj žije a dýchá, dá se říct, že je všechno v pořádku. Asi J. nikdy nesvěřím, jak blízko byl toho dne od utlučení vařečkou, ale budu si to pamatovat. Nenechávat ty dva samotné bez dozoru dospělé osoby a pokud by nebylo zbytí, zabavit jim klíče od auta.

Slavíš, slavím, slavíme

8. května 2011 v 19:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Devět dospělých, šest dětí, zahrada k zulíbání, výtečný guláš a štěňátko piva. Krásná sestava u příležitosti prvních narozenin prvního syna našich přátel. Pokud bude množství jídla a hostů s přibývajícím věkem stoupat geometrickou řadou, nechci vidět ty patnáctiny.

Malý J. nebyl nějakým nedopatřením vloni zapit. Nevím, jestli to rodiče tehdy neuznali za vhodné, či otec ztrestal láhev domácí slivovice sám u televize, každopádně včera se mělo uskutečnit oboje. Klučík měl sfouknout svíčku na svém prvním dortu a tatínkové se měli kolektivně zpumprlíkovat na jeho zdraví. Na programu byl i společný oběd, takže se zahajovalo velmi brzy po ránu. Myslím, že v sobotu tak můžu jedenáctou dopolední s klidem nazvat. Dostali jsme výtečný guláš, kterého Máťulka zpráskal plný talíř, až jsem se musela podívat, kudy nám dítě uniká. Dírku jsem nenašla a tak jen doufám, že až jím bude plnit plínku, všechno se tam vejde.

Poznala jsem samé fantastické lidi. Nejstarší bylo devět. Krásná slečna s vlasy po pás a energií, že by mohla rozdávat. Na začátku odpoledne si posteskla, že je škoda, že tam nejsou holčičky jejího věku. Pouze jeden osmiletý chlapec, se kterým se později skamarádila a obraceli zahradu vzhůru nohama. V pauze mezi balónovými souboji zapředla s J. tento rozhovor:
"Můžu se zeptat? Proč ten váš chlapeček nemluví?"
"Je postižený."
"Já to poznala hned, ale nebyla jsem si jistá. Když vy jste oba takový pěkný chlapi, vy se z toho dostanete."
A můj muž se zamiloval.

Já se zase snažila adoptovat onoho osmileťáka. Když jsem Matyho krmila fantastickým dortem, posadil se k nám a začal vysvětlovat, že tátovi spadly na zem brejle, ale poněvadž jsou moderní, nic se jim nestalo. Kdyby takhle spadly ty druhý, určitě by se rozbily. On sám, až bude velký, koupí si jedině moderní mobilní telefon, páč ten vydrží všechno. Dále jsem se dozvěděla, že když už jednou vyroste, určitě si nekoupí auto značky Ford Focus, jelikož je příliš pomalé. On bude mít Mazdu. Anebo Mustanga, ten má totiž fantastický zadek. Má vzadu široký kola a díky tomu se dostane na 100 km/h už za minutu!
Dalo mi fakt dost práce pokračovat v rozhovoru, aniž bych se rozesmála.

Děti byly hodné, uběhané a spokojené. Měly plná bříška, ti, kteří to stále ještě potřebovali pořád suchou plenku, páč vždycky se našel nějaký dospělý, který zareagoval. V jednu chvíli mezi těmi staršími (mladší byl až Maty, kterému bylo téma hovoru šum a fuk a za ním roční batolata) proběhla soutěž o nejstaršího rodiče, což jsme se smíchem vyřešili za ně. Malá slečna nám v podvečer zahrála na klavír a pak už pro mě a J. nastal čas poděkovat a rozloučit se, aby se druhého dne klukům dobře cestovalo do jižních Čech.

Nádherná narozeninová party. Malý J. dstal spoustu praktických hraček, jako odrážedlo a skluzavku, jeho rodiče měli z dárků taky radost a skvěle se o své hosty starali. Stůl byl pořád plný, pivo se chladilo, hovor neutichal. Mám sto chutí pořídit zahradu jen proto, abych mohla Matýskovi k pátým narozeninám uspořádat taky tak krásný večírek. Sice si myslím, že jemu osobně by to bylo jedno (jediné, co ho na celé akci těšilo, byl fakt, že smí sedět celé odpoledne na dece na sluníčku a nikdo ho nenutí jít spát ani cvičit), ale my s J., bychom si tu dětskou oslavu náležitě užili.

Hořká prohra lvice bojovnice

7. května 2011 v 8:43 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Má práce vyžaduje, abych neměla ani jeden jediný zdravotní problém. Ba co dím, abych přímo kypěla zdravím. Ani očičko nesmí zašilhat, ani nehtík upadnout. Všechno je průšvih. A co teprve rakovina.

Až do včerejška jsem úspěšně mlžila. Vyhýbala se pracovní neschopnosti co to šlo a makala do úmoru. No, možná jsem se zrovna nepředřela, ale účastnila jsem se zaměstnání v maximální možné míře. Včera jsem jela do Ústavu na pravidelnou každoroční prohlídku, abych tam oběhala povinné kolečko napříč ordinacemi a získala tak kouzelné razítko do průkazky. Na hlavu jsem místo obligátního šátku naaranžovala paruku, ani ne tak proto, že bych chtěla pánům doktorům lhát a zatloukat, ale na odděleních, kterých se daná věc netýká se mi fakt nechtělo vysvětlovat kde mám vlasy. Zpočátku šlo všechno hladce. Darovala jsem krev (ještě jednou do té žíly někdo píchne jehlu, od ramene po zápěstí se rozpadne na milión maličkých kousků a mě odumře ruka), jiné potřebné tekutiny a proběhla zubním, očním, ušním a psychologií, až se mi za patama prášilo. Pak přišla neurologie a její milý, mladý pan doktor. Když viděl jizvu na mém břiše, začal pátrat:
"Co to je?"
"Operace."
"Čeho?"
"Vaječník a slepák."
"Proč?"
A byla jsem v pasti. "Rakovina."
"No to já ale musím vědět! Kdy? Kde? Čeho?"
"Pane doktore, ale to je přece úplně mimo váš obor! S neurologií nemají mé reprodukční orgány vůbec nic společného!"
"Ne? Mám vám ukázat, co dokážou metastázy na mozku?"
Tímto jsem ukončila debatu. Nutno dodat, že jsme se oba po celou dobu rozhovoru chechtali a já z něj nakonec to razítko dostala.
Takový úspěch jsem ovšem nezaznamenala na chirurgii, nemluvě o interně. Oba lékaři byli přísní, tvrdí a nekompromisní. No co, bez jejich svolení se obejdu. Důležité je až finále. Doktor v přijímací kanceláři, který má to nejdůležitější slovo v celém Ústavu a jeho budu muset prostě ukecat.

Nepovedlo se. Strávila jsem s ním dobře půl hodiny, na konci diskuze jsem měla slzy na krajíčku, on byl vzteklý a ostatní kolegové, čekající přede dveřmi na jeho magický podpis dost nervózní. Nepomohlo nic. Žadatelka naprosto klidná s racionálními argumenty (pracovala jsem s rakovinou i s chemoterapií a teď, když jsem konečně zdravá tak nesmím?), smutná, naštvaná až malinko agresivní, prostě s ním nepohnul ani Železný Zekon. Být to film, úplně jsem se viděla jako plačící Ben Afleck, jak srdceryvně říká: "Prosím, neberte mi má křídla." A prý, že musím před Komisi, která celý můj případ zváží a přezkoumá, a budu-li hodná a nebudu zlobit, možná mi práci vrátí. Pomohlo by, děl pan doktor, kdybych z Motola sehnala lejstro, na kterém se píše, že jsem v pořádku. Žádný problém!

To ráno jsem vstala hodně, hodně brzy, abych byla v Ústavu mezi prvními a měla to rychle za sebou. Snídat jsem nesměla. Potom jsem čtyři hodiny pobíhala po klinice a jediné, co jsem stihla bylo kafe z automatu a ledový čaj. Teď bylo poledne a já měla před sebou místo oběda cestu rozkopanou Prahou na druhý konec té největší čtvrti. Jediné, čím se dal zahnat hlad byly cigarety. Nešetřila jsem se. V nemocnici mi mladá paní doktorka po poradě s majitelem oddělení podepsala a orazítkovala dopis pro Komisi, že z onkologického hlediska jsem bez potíží, že mám 95% pravděpodobnost na přežití (to mě rozesmálo, připadala jsem si jako ve člunu na potápějícím se Titanicu) a že prý mám jít makat a neflákat se doma v posteli. Pěkně jsem poděkovala a vydala se na sprint hlavním městem, zpět do Ústavu.

Cestou jsem řešila práci. Obvolala jsem a tudíž pěkně otrávila dost kolegů na to, aby mě už nikdy nepozvali na silvestrovský večírek, ale stálo to za to. Můžu chodit do práce. Sice jsem dočasně přeřazena na jiné místo, kde nesmím na nic sahat, maximálně vařit kafe, přepínat televizi a MOŽNÁ sem tam zvednout nějaký ten telefon, ale nevadí. Důležité je, že z toho krásného kolotoče nevypadnu a až se za pár týdnů parta vysokoškolsky vzdělaných medicinmanů dohodne, dají mi mé vytoužené razítko a má kariéra se vrátí do starých kolejí.

Když jsem dost pozdě odpoledne konečně dojela domů, vdechla jsem polovinu pizzy, kterou objednal můj fantastický muž, hodila své staré, unavené nohy na stůl a vypnula mozek. Celý den jsem za sebe bojovala jako lítá šelma za mláďata a přesto si teď musím olízat rány. Nebrečela jsem pro rakovinu, pro chemoterapii ani pro vypadané vlasy (a to byla teprve tragédie!), ale po téhle prohře se mi derou slzy do očí. Nakonec mě skolí úřední šiml. Ale já se nedám. Odevzdám Komisi lejstro a když to nepomůže, prostě tam vběhnu a udělám jim z Ústavu kůlničku na dříví.

Připravit, pozor, start!

5. května 2011 v 11:16 | Prdlá Prvomatka
Máme nabitý program. Já mám svůj vysoce náročný léčebný proces, sestávající z na můj vkus až častých návštěv všech možných lékařských zařízení, dárcovství krve a jiných ozdravných kratochvílí. Matěj své dětství prožívá obdobným způsobem a do vzácných chvil volna se snažíme vpáčit erudované léčitele, úřady, práci, školku a válení u televize. Když jsem minulý týden pohlédla do stolního kalendáře, který mě má chránit před následky způsobenými dírou v hlavě, kudy ze mě vyprchávají data důležitých schůzek, protočily se mi panenky. Zdálo se, že během několika málo dnů všichni zaklekneme do startovních bloků, rozběhneme se a zastavíme tak asi koncem září. Na stránkách s historickými fotografiemi a číslicemi s datumem se modrala záplava termínů, jmen, adres, vykřičníků, ze kterých se mi dělalo mdlo. A to jsem ještě neměla ponětí, jaká dobrá zpráva na nás čeká v poštovní schránce.

Jednoho ledového odpoledne vstoupila zřítelnice oka mého do bytu, laškovně mě objala a položila přede mě obálku se slovy:"Tys měla pocit, že toho máme moc, viď?" Nevěřícně jsem hleděla na zpáteční adresu lázní Arpida v Českých Budějovicích a mé mozkové závity se jen pomalu probouzely k činnosti. Maty dostal lázně! Čtrnáct nádherných dnů intenzivní terapie! Fantazie! Ne. Počkat. Kdy? My nemáme čas, jsme zavalení povinnostmi až po všech šest uší. Vyndala jsem dopis, vykulila své zelenomodré oči a nechala povisnout spodní čelist. Příští týden. To snad ne. Vždyť dnes je už středa a do pondělí si nestihneme ani požádat o volno v práci, natož sehnat aspoň třetinu dokumentace, kterou budeme potřebovat. Zalovila jsem hluboko v hlavě, vytáhla své organizační schopnosti, oprášila je a vzala do ruky tužku. Kdepak, na mě si nepřijdou. Nějak to vymyslíme.

A napsala jsem SEZNAM. Miluju seznamy, tvořím přehledné, jasně očíslované sloupečky hůlkovým písmem na malých, bílých papírcích, abych je vzápětí ztratila. Nejraději ty nákupní a pak se divím, že u nás nikdy není dost mléka, ale ani ty ostatní s nápisem MUSÍ SE ZAŘÍDIT nebo DŮLEŽITÁ TELEFONNÍ ČÍSLA nemají v mých kapsách ani na dně kabelky dlouhé trvanlivosti. Na ten nejnovější jsem napsala toto:
1) potvrdit účast
2) vzít si dovolenou
3) vzít si paragraf na Matěje
4) zavolat prababi a poprosit ji o střechu nad hlavou (pobyt je ambulantní)
5) sehnat Matyho dokumentaci
6) vyřídit ve školce, že se nebude příští týden fotit
7) oplakat, že nebudeme mít kolektivní fotografii z Matyho stacíku
8) opravit Arthura (kdekoliv, hlavně rychle, bolí ho tlapka a přece se v něm všichni nezabijeme)
9) přihlásit na úřadě Fištu, dokud je to legální (zjistit, jestli původní majitelce nepřišla nějaká pokuta a omluvit se)
10) zrušit domluvené schůzky na příští dva týdny
11) objednat k prababičce internet, přece se tam neunudíme k smrti
12) vyprat, usušit a vyžehlit oblečení pro dva dospělé a jedno dítě (koupit ještě jednu až dvě pračky, sušičku a mandl)
Spokojeně jsem prohlédla své umělecké dílo a přečetla text J. Když si celou litanii vyslechl, optal se, co že bude dělat on. Sundala jsem mu úsměv z tváře informací, že já mám ještě několik svých nutných bodů s povinnostmi navíc a o tohle se musíme podělit.
"Ale to je program na týden, nenajmeme si brigádníky?" snažil se můj muž o humor.
"Ne, miláčku. Říká se tomu dělba práce a u nás to bude probíhat asi tak, že ty si vezmeš jednodenní volno a budeš hodně rychle utíkat a já, bez které by se v práci neobešli, si přilepím telefon izolepou k uchu a budu ti dělat předvoj. Kamkoliv vstoupíš, budou o tobě vědět a připraví ti všechno, co budeme potřebovat. Kup cestou dost kávy a čokolády na úplatky."

Jak řekli, tak udělali. Během následujícího dopoledne vzrostl náš společný telefonní účet na dvojnásobek měsíční částky, všichni lékaři, úředníci a opravci automobilů v okruhu padesáti kilometrů od našeho bytu nás měli už v deset ráno plné zuby, ale povedlo se. Já téměř přišla o hlasivky, J. prošoupal dvoje kecky, pár bodů ze seznamu nebylo splněno, ale s tím už teď nic nenaděláme. To nejdůležitější je zařízeno a můžeme vyrazit na cestu. Sice ne jako kompletní rodina, ze začátku se budeme trousit po částech, abychom tak aspoň částečně dostáli svým povinnostem, ale Matýsek, o kterého jde v tuto chvíli nejvíc bude v lázních přítomen a na ničem jiném nezáleží. Jelikož tam se dějí zázraky a těch u nás není nikdy dost.

Svět se v prdel obrací

3. května 2011 v 15:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nejprve se omlouvám slabším povahám za bakané slovo použité v názvu článku, ale nenapadlo mě nic lepšího, co naprosto přesně vystihne myšlenky, které se mi honí hlavou. A že jich je.

Venku sněží. Opravdu na třetího máje za okny padá bílé svinstvo (no fuj, já mám dneska vulgární náladu). Mám z toho těžkou deprézi. Minulý týden jsem uvažovala, že už konečně vezmu tu hromadu zimních bund, která se nám vrší v předsíni na věšáku a odnesu ji do sklepa, teď děkuju Prozřetelnosti a mé Lenoře, že mi v tom zabránily. Ráno jsem oblékala Matýskovi punčocháče. Měsíc před začátkem léta teplé, bavlněné, modré štrample. Naštěstí. Aspoň jeden z nás neklepal po cestě do školky kosu.

Německo porazilo na mistrovství světa v ledním hokeji Rusko. Medvěd poražen outsiderem. Ne, že bych jim to, klukům nepřála, že konečně taky jednou okusili hořkou chuť porážky, ale překvapení to bylo obrovské. Potom to ještě naši germánští sousedé nandali našemu záložnímu mužstvu - slovákům, a to už jsem šla úplně do kolen. Jednak proto, že mi to bylo líto, jednak jsem byla vyšokovaná jako J., když dostane teplou večeři. Jsem opravdu zvědavá kam tohle povede. Mně narostou zrzavé vlasy a Maty vyhraje maraton. Jak vidno, stát se může doopravdy všechno.

Mám v hlavě chaos. Není způsoben počasím ani sportovními výsledky. Prostě se mi zavařily mozkové závity a já nevidím jinou cestu, než se z toho vypsat. Zjistila jsem, že se motta v záhlaví tohoto blogu držím až příliš pevně. Jako to klíště. Pobavit, rozesmát, udělat vtip a vykouzlit čtenáři na rtech úsměv. Myšlenka je to sice hezká, ale já díky ní sešla z cesty a zabloudila. Úplně jsem zapomněla na své začátky před rokem, kdy má touha psát a ze všech trablů, průšvihů a potíží se tak svléct, byla silnější než to, co mě žene dnes: A co tomu řeknou lidi? Zasmějí se? Je to dost vtipné? Dost dlouhé? Je to vůbec ke čtení? ... Mým fetišem se staly komentáře. Nahlížím na stránky několikrát denně, abych se podívala, jestli nás někdo navštívil, nechal pozdrav, zajímavý link, tip, komentář. Kontroluju návštěvnost, jakmile klesne pod určité číslo, povadne mi úsměv a já začnu pátrat, kde jsem udělala chybu. Když po sobě čtu věty, které jsem právě dopsala, je mi mě líto. Takhle to nemělo být, neplánovala jsem to. Celý blog je moje psychoterapie, zpovědnice, můj malý šílený svět. Ano, je na internetu, naprosto veřejný, abych měla pocit, že se někomu svěřuju, jelikož "cizím" se na sebe žaluje líp, ale pořád je to moje utrápená dušička rozprostřená na papíře. Teda na monitoru. Můžu si tady dělat co chci, nadávat, plakat, smát se a nemusím se nikoho ptát, jestli to dělám dobře.

Přesto jsem se dnes nařehtala, až mi praskala jizva ve švech. Trpím nějakým podivným rozdvojením osobnosti. Začalo to hned po ránu, kdy jsem odvedla Matyho do školky, vrátila se do prázdného bytu a zjistila, že nemám co dělat. Není potřeba uklidit, nemusím vařit, nestojí přede mnou fronta povinností a úkolů, které musím splnit, abych se mohla večer pochválit. Můžu si dělat co chci, třeba se pověsit za kotníky na lustr a houpat se do zemdlení. Tuto myšlenku jsem sice záhy opustila, už proto, že nemáme svítidlo, za které by se daly zaháknout nohy a taky proto, že jsem došla k rozhodnutí, že se zase jednou po dlouhé době budu nudit. Sedla jsem si k internetu, prošla si poštu, zapadla až po uši do diskuzí, nakradla si pár filmů (ale kdyby se někdo ptal, všechno popřu. Ani Babičku jsem nečetla.), shlédla jeden díl svého oblíbeného seriálu a neudělala jedinou užitečnou věc. A je mi skvěle.

První záchvat smíchu jsem dostala při pročítání emailu od Matyho kmotry, která stále trčí na služební cestě za devatero horami, sedmero řekami, v zemi, kde dávají lišky dobrou noc a nějaký ten terorista dobré ráno, prostě na druhé straně zeměkoule. Posílám dál její story o nedostatku hygienických zařízení téměř tak, jak mi byla podána, jelikož je perfektní:
Vedle budovy byla jedna toi-toi, kolikrát když tam člověk došel (pominu li smrad zevnitř se deroucí) tak to už nebylo kam dávat, jak byla plná až po okraj. Tak jsme si vyprosily toi-toi pro ženy. Po měsíci nám ji dovezli, tak jsme si na ni hrdě připevnily tabulku s nápisem "FEMALE". Tabulka vydržela necelých 48hodin, než ji někdo (předpokládám, že pouhopohým omylem) zcizil. Tak jsme nelenily a z fosforeskující pásky jsme vystřihly opět písmena na nápis FEMALE a jelikož byla páska samolepící a na budku vesele celý den svítí sluníčko, tak byl nápis na budce připeklý opravdu "nafest". Radost z vykonaného díla ovšem netrvala dlouho. Vydržel opět necelých 48 hodin než někdo (patrně nožem, nebo jiným nástrojem) první dvě písmena sloupal. Takže dnes ráno jsem nafasovala fluorescentní sprej a jala se tvořit na kadiboudě grafity... uvidíme jestli to tentokráte zabere.

Potom přišla pošta. Opravdu se stalo, že zazvonil zvonek, já zvedla intercom a dole se mi ohlásil doručovatel, že veze balík. Nevěřila jsem svému uchu a málem se přerazila při běhu ze schodů, aby mi náhodou neutekl. Zásilka mi udělala obrovskou radost, k objednanému zboží přidala odesílatelka dárek, který je sice myšlen pro Matýska, ale tolik se mi líbí, že mu ho sprostě zkonfiskuju a odnesu si ho do práce, kde mi bude dělat společnost za dlouhých zimních večerů. Když jsem se po přebrání balíčku vrátila do domu, málem jsem vrazila do souseda, pana Z., který mě oslovil:
"Dobrý den, promiňte, ze kterého jste poschodí? Já jsem totiž ve správní radě domu a vás tu potkávám a vůbec vás neznám."
Ale zná. V nedávné době měl hned několik jednání s J. a před pár lety nám postoupil svou posilovnu v přízemí, abychom si v ní mohli zaparkovat kočárek, který se nevejde do výtahu.
"No, já myslím, že znáte, pane Z. Vy jste nám přeci přenechal kočárkárnu."
"Ježišmarjá! To jste vy?! Já vás v tom šátku nemohl poznat!"
Rozesmála jsem se, pěkně poděkovala a šla se dořehtat domů. I taková věc mi může udělat radost.

O finále dnešního dopoledne se postaral kamarád S., který mi přes skype zaslal toto:
ČTK se omlouvá za klamavou zprávu která vznikla chybou překladu původní zprávy od CNN :
"Usama bin Ladin is dad."
Dodatečně gratulujeme.

Svět pro mě sice na chvilku přestal dávat smysl, sama sebe jsem dost zklamala, ale humor, ten mě neopustil. Můžu se klepat strachy, že se Matýsek nikdy neuzdraví, umírat hrůzou, že umřu na rakovinu, nechat se pronásledovat svými děsy a zahánět je kily čokolády, ale ještě pořád se umím smát.
Což je moc dobře, Prdlá prvomatko, umíš si zachovat glanc a grácii, i když víš, že ti přeskočilo...(Za dobře vykonané dílo se náležitě pochvalte. Nikdo jiný to za vás neudělá.)

Pozdní příchod

2. května 2011 v 15:37 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnes jsem se opozdila v zaměstnání. Budiž mi připsáno k dobru, že jsem tam ráno zavolala a varovala je, aby o mě neměli péči (což by neměli) a abych jim nechyběla do počtu (což jsem evidentně nechyběla). A navíc jsem k tomu měla velmi závažnou příčinu. Byla jsem u lékaře odevzdat decku krve. Tedy, tak to bylo původně v plánu. Zdržet se o dvacet minut návštěvou u doktora, ovšem, jak říká staré moudro, člověk míní a Bůh zapomenutých potvrzení mění.

Předvojem mého hektického rána byl včerejší večer, kdy se u nás strhla hádka, tentokrát kupodivu o vůz. Naivně jsme si mysleli, že tím, že máme auta dvě, jsme vyřešili všechny naše přemísťovací problémy. Nic takového. J. došel po dlouhých úvahách, které následovaly mou jednoduchou otázku: "Které si zítra bereš auto?", k jednoznačnému závěru, že potřebuje oba naše čtyřkolé kamarády. Neměla jsem tušení, jak je chce řídit, ale argumenty uváděl pádné. Fišta potřebuje přezout botičky a v úterý ráno musí J. odvézt juniora do školky, což bez kombíka nezvládne. Nakonec se rozhodl pro Arthura, ale prý jen velmi nerad. Ráno jsem tedy odvezla dítě do zařízení pešobusem, poněvadž do Fiesty se opravdu náš kočárek nevejde. Musely by se složit zadní sedačky a na to já jsem buď nešikovná nebo líná (nehodící se škrtněte). Poté, co jsem odevzdala dítě, jež na mě bylo už zase z nějakého důvodu načuřeno a nedalo mi ani pá-pá, ze stacíku jsem se vrátila na parkoviště pro auto a už mi nic nebránilo vydat se na cesty.

U lékaře jsem měla z pr... z pekla štěstí, načapala jsem sestřičku v nádherném, sytě rudém overálku, jelikož jela zdravotně zabezpečovat přezkoušení z tělocviku, které se u naší firmy koná jednou ročně, a kterého se samozřejmě všichni s nadšením účastníme. Sice se jí nelíbilo, že vstupuji do čekárny neohlášena, nezvána, ale slitovala se nade mnou, nechala řidiče v nastartované sanitce čekat a jala se mi odebírat krev. Když bylo hotovo, mohla jsem zamířit směr ředitelství, kde jsem měla jednu, maximálně dvě malé pochůzky.

Nejprve sekretářka: má dovolenou.
Dobrá, tedy její zástupkyně: "Omluvenku z tělocviku nedávej mě, odnes ji kolegovi ob troje dveře."
Kolega ob troje dveře: nepřítomen, je potřeba zkusit kuřárnu. Nalezen, potvrzení odevzdáno a když už jsem tam byla, proč si taky jednu nedat.
Žádost o příspěvek na dovolenou: "Já jsem tu novej a formuláře má sekretářka." Nakonec jsem pana kolegu udolala. Prohlédl svůj kouzelný šuplík a jednu krásnou žádanku mi našel. Poté, co jsem ji pečlivě vyplnila, jsem se dozvěděla, že jedna jediná nestačí. Naše firma je známá svým rozsáhlým administrativně-formulářovým fetišem a tak nezbývalo, než se vydat pátrat po novém blanketu.
Úřednice přes blankety: u lékaře. Dobrá, žádat tedy budeme jindy. Ještě podpis ředitele.
Ředitel: v pracovní neschopnosti.
Zástupce ředitele (kolega ob troje dveře): na kuřárně. Získán autogram, odevzdána první žádost.
A hodinka je v tahu.

Když pozdě, tak pořádně. Rozhodla jsem se dát si kolečko ještě jednou a zkusila pana doktora, zda by mě neodeslal na pravidelnou lékařskou prohlídku. "Velmi ochotně," děl. "Máte potvrzení?" Samozřejmě, že ne. Věděla jsem, že na ředitelství se nějaká určitě budou povalovat, ale jelikož se pomalu blížila doba oběda a mých původně plánovaných dvacet minut bylo dávno v tahu, došla jsem k závěru, že dnes až tak nutně odeslána být nemusím. Nasedla jsem do Fišty a odfrčela se účastnit pracovního procesu.

To mi však nebylo dáno. Má kouzelná karta, opravňující mě ke vjezdu na parkoviště je od ledna neplatná. Hlas z reproduktoru, který jsem se snažila ukecat, ať mě pustí, že se obratem vřítím do jeho kanceláře, kde vyřídím aktivaci, byl nekompromisní a donutil mě vycouvat z parkingu, prokličkovat místním složitým systémem jednosměrek a zastavit Fiestu na místě, kde to místní policisté jen velmi neradi vidí. Ovšem nebylo zbytí. Nechala jsem své zánovní vozítko v odbočovacím pruhu se zapnutými blikačkami, doufaje, že bude už na dálku viděno a nebude ani nabouráno, ani označeno lístečkem s pokutou. Vběhla jsem do budovy, extrémně rychle zaplatila požadovanou částku a vrátila se k autu. Bylo vcelku, nikdo mu nepomáhal ani ho nechránil a tak jsem konečně dojela na parkoviště, kde jsem vůz ustájila a vydala se makat.

Hodina a půl zpoždění. Měli ze mě radost. Ale já jsem v tom vážně nevinně. Za to můžou Okolnosti, nepřítomné vedení firmy a ošklivý hlas v reproduktoru. Ve vzduchu stále visí jeden nevyplněný formulář a návštěva lékaře. Myslím, že si na to raději vezmu dovolenou.

Nemám co na sebe

1. května 2011 v 18:07 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ne. Tentokrát nejde o nakupování. I když, přiznávám, pár nových kousků by můj šatník neodmítl, ale na toto téma jsem řádila minulý týden a teď to musím nechat trochu uležet, aby se zapomnělo.

Potíž, o které chci psát už tady myslím zmíněna byla. A nejspíš ne jednou. Ale je to pro mě námět tak důležitý, situace natolik problematická, prostě průšvih jako mraky, že se z toho musím vykecat. Máme totiž v naší krásné, obrovské skříni se zrcadlem strašidlo. Přesněji řečeno bubáky hned dva. Koš číslo jedna a koš číslo dva. Oba vrchovatě nacpané prádlem připraveným na žehlení. Leží tam netknuté už tak dlouho, že na jejich dně bych možná našla Matýskovy dupačky. Věřím, že je to velmi dávno, co vzdaly čekání, že budou někdy v budoucnosti vyprázdněny a začaly kompostovat.

Já žehlím ráda, ne, že ne. Už od dětství, kdy byla tato domácí práce mou matkou svěřena do mých dychtivých dětských rukou hlavně proto, že máma žehlení nenávidí. Raději se dívala, jak si pálím prsty, než przním její kuchyni. A tak umím na kalhotách vyčarovat fantastické rovné puky, ale nikdy v životě mi nevykynou české buchty. Problém je, že tímto svým koníčkem hodlám trávit maximálně hodinku, hodinku a půl týdně. Čtyři košile, dvoje dětské kalhoty asi dvacet utěrek a dva povlaky na peřinu. Taková úhledná, rovná hromádka. V okamžiku, kdy je koš číslo jedna naplněn a jeho obsah přerostl snesitelné množství, začínám jej ignorovat. Plním koš číslo dva a čekám, kdy ten první prostě zmizí. V tu dobu jsem ještě ledově klidná. Jakmile naplním i druhý koš, začínám dostávat strach. Nejprve jsou to lehké obavy, které se s postupujícím časem a zmenšujícím se množstvím oděvů, které jsou nositelné, mění v panickou hrůzu.

Tahle má soukromá lapálie je umocněna faktem, že můj muž rád pere. Je to takový jeho koníček. Miluju pozdní odpolední hodiny, kdy vejde do bytu, svlékne ze sebe oblečení a byť je ráno čisté a voňavé vytáhl ze skříně, s elánem začne plnit pračku. Nerozlišuje barevné a bílé, kusy s rozdílnou teplotou praní, nevidí přezky a papírové kapesníky a láduje břicho své oblíbené mašinky, až puká ve švech. Otevře šuplík a se stejnou energií sype prášek a lije aviváž, až kape na krásné béžové dlaždice a barví je do modra. Pečlivě zvolí program (ani ne tak podle potřeby, ale najde si ten, který ho nejvíc zajímá, aby viděl, co to udělá) a celou tu nádheru zapne. To, že za tři hodiny, tedy pomalu v čase, kdy se všichni chceme po náročném dni uložit do postele, musí někdo (a většinou ne on) prádlo z pračky vyndat a pověsit do mrazivého jarního večera, aby přes noc neschlo a ráno zvlhlo rosou, už láska mého života nevidí. Když to má labilní nervová soustava ustojí, trucuju a nechávám obsah nepovšimnut v naději, že mu to dojde druhý den. Ono sice dojde, ale projevuje se to tak, že mi pošle v poledne sms s prosbou, abych jeho dílo pověsila. Čímž si samozřejmě šiju bič na sebe, páč jak jinak můžou jeho krásná trička a mé kalhoty vypadat, než jako vytaženy přežvýkavci z tlamy. A ještě nikdy u nás nefoukalo tak silně, aby se věci během sušení smy vyrovnaly.

Kdysi mi bylo některou dobrou duší doporučeno, abych při praní snížila otáčky ždímání, když se prý potom prádlo vypne na šňůru, nemusí se žehlit. Geniální nápad, který by zasloužil nobelovu cenu za péči o domácnost. Od té doby žehlím pouze J. uniformy (puky. Spousta puků) a Matyho košile. S dětskou radostí sundávám oblečení z balkónu, rovné jako plátno na kulečníkovém stole a okamžitě je skládám do vysokých, zarovnaných komínků. Bohužel, ať dělám, co dělám, nemůžu tenhle trik vštípit naší dvorní pradleně do hlavy. A tak mi nezbývá, než být prostě rychlejší. Když vidím v našem koši se špinavým prádlem dost kusů na to, aby stačily mému drahému k naplnění bubnu pračky, udělám to buď rychlostně za něj, nebo obsah přeskládám tak, aby se zdál co nejmenší. "Je mi líto, broučku, není toho dost." V nejhorším případě se snažím hlasitě křičet z kuchyně: "Jestli ten hluk z koupelny pochází z toho, že chceš zase prát, sniž otáčky!" a otráveně sleduju, jak vchází do místnosti, úsměv od ucha k uchu: "Pozdě. Už jsem měl zapnuto." A evidentně je na sebe moc pyšný.

Já na něj vlastně taky. Kolik manželek se může pochlubit partnerem, který dělá rád některou z prací souvisejících s chodem domácnosti? A faktem zůstává, že když se někdy ráno probudí v dobrém rozmaru a vidí, že já nevím, kam dřív skočit, ochotně si rozloží žehlící prkno a kromě košil likviduje veškerý obsah našich strašidel. Jsem na něj hrdá. Ženská, která ho dostane po mně s ním bude fakt spokojená.

Dnes odpoledne, neděle neneděle, svátek nesvátek jsem se překonala. Uložila jsem drobotinu do postelí, zavřela se v obýváku, rozložila žehlící prkno a přitáhla k němu oba strašáky. V televizi běžela má oblíbená pohádka - Mary a Max, já pracovala a na konci filmu šťastně slzela na krásně rovné oblečení. Opravdu kvalitně strávených šest hodin. V koupelně na mě vystrkuje koš jeden rukáv od trička jako rozverně vyplazený jazýček, naznačujíce tím, že J. bude mít zase žně a pokud včas nezasáhnu, celý tenhle kolotoč se bude v nejbližší době opakovat, ale nevadí. Jak říkám. Žehlím ráda a udělala jsem předsevzetí, že ode dneška to dělám pravidelně. Jsem na sebe dost zvědavá.