Červen 2011

On má PMS a ona je jako zpomalený film

30. června 2011 v 10:01 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Miluju tyhle hektické dny. Dny, které mám naplánovány vteřinu za vteřinou, minutu po minutě. Těším se na ně dlouho dopředu, jelikož nebude nuda a bude se NĚCO dít. Dokud nepřijdou. Večer v takový den usedám doma do houpacího křesla unavená jako makléř po šichtě na new yorské burze a po infarktu, unaveným zrakem sleduju kluky, jak se o sebe dokáží postarat, i když je matka totálně mimo, ládují se omáčkou z konzervy u kriminálky plné mrtvol, nikomu to nevadí a všem je fajn.

Takovým dnem byla středa. Věděla jsem několik měsíců dopředu, co nás dnes čeká a představa, že budu hned dvakrát v parném letním dni projíždět ucpanou Prahou mě nijak nelákala. Vyhlídka na nekonečné fronty v nově vybudované motolské recepci, kde pracují důchodkyně, které jen matně tuší, jak funguje počítač a mají letmé ponětí o poloze jednotlivých oddělení tohoto bludiště, mi způsobovala kopřivku. Ze dne, kdy se mělo NĚCO dít, se pomalu, ale jistě stával den, kdy se něco stane MĚ. Při vytváření cestovního itineráře jsem zkrátila cesty autem na minimum, vyřadila jsem z pražského metra uzel, který jediný nemá bezbariérový přístup a těsto na palačinky vložila do lednice prozíravě den předem. Byla jsem připravena.

Ráno jsem Matýska odhlásila ze školky, což téměř oplakal a rozhodl se, že mi to dá sežrat. Byl protivný až do oběda. Jeho kousavé poznámky a pravidelné hmmmm mě doprovázelo celou cestu do Prahy, při parkování na nelegálním parkovišti u nemocnice, při tlačení zpropadeně těžkého invalidního kočárku do kopce rozlehlým areálem. Naštěstí byla naše návštěva omezena na minimum - nenápadně jsem sestře na příjmu vsunula invalidní kočárek téměř pod nos, aby jí bylo jasné, že samozřejmě na ničem netrvám, ale etiketa velí dát handicapíškovi přednost. Paní doktorka byla šikovná, rychlá a laskavá a tak jsme se domů vrátili přesně na oběd. Nasmažila jsem nám palačinky, lokla si vychlazeného energy drinku a vyrazili jsme nanovo.

Druhá cesta už tak jednoduchá nebyla. Postavte mě do centra naší stověžaté matičky po stoprvé, ukažte mi Hrad a já se stejně do pěti minut ztratím. Rozhodla jsem se předejít všem nechtěným eventualitám. Auto jsem zaparkovala na místě mě notoricky známém, které pravidelně navštěvuju, v obchodním centru. V kapse jsem měla lístek s adresou, v kabelce záložní kopii a Maty v kočárku vezl podrobnou Mapku. Náhody byly vyloučeny. Vystoupili jsme na stanici určení, já se dvakrát otočila kolem své osy hledaje orientační bod a byli jsme v pasti. Tam, kde měl být park stála banka, tam, kde se měl nacházet most přes Vltavu, tyčila se záplava restauračních slunečníků. Jelikož nás už začal tlačit čas a doba smluvené schůzky se kvapem blížila, rozhodla jsem se hrát vabank. Dala jsem se na východ, u trafiky jsem to stočila prudce doprava a na nejbližším přechodu pro chodce překročila vozovku. Měla jsem kliku, dostali jsme se na ulici, jež byla zanesena v Mapce. Nakonec jsme cíl cesty našli, i když to bylo o chlup.

Když jsme vyřídili co jsme měli, jakoby můj mozek upadl do režimu stand by. Vyšli jsme na ulici, do tváří nám pražilo horké odpolední slunce a já se nemohla rozhodnout, jestli udělat krok, zvednout zvonící mobil nebo si sednout na obrubník a usnout. V hlavě jsem měla zhasnuto, větralo se tam a všichni zaměstnanci byli na dovolené. Jen s vypětím všech sil jsem se dovlekla do stínu v nedalekém parku, zapálila si cigaretu a pokusila se dovolat J., abych zjistila, proč mě tak intenzivně sháněl. Dozvěděla jsem se, že proto, abych mu doma připomněla, že si má z mého auta vyzvednout něco moc důležitého co tam nedávno nechal. Optala jsem se, zda si ze mě nevhodně tropí žerty, na což opáčil, že v žádném případě, že jsem jeho žena a tudíž mám nějaké povinnosti, mezi něž dozajista patří uchránit muže před následky jeho zapomnětlivosti. A položil telefon. Někdy bych ho za jeho smysl pro humor zabila.

Maty si dal svačinku, já se trochu probrala a vyrazili jsme směr domov. Tam nás čekal tatínek v dobrém rozmaru, dítě mi odebral, aby je vykoupal, převlékl do čistého a nakrmil večeří, zatímco já jsem seděla na gauči, unaveným, skelným zrakem sledovala zprávy, z nichž jsem chápala sotva desetinu a bylo mi to jedno. Byla jsem unavená, unavená a unavená. Po nějaké době jsem zaregistrovala, že na mě J. mluví. Zajímalo ho, co budeme večer sledovat v televizi, že prý dávají pěkný western. Odvětila jsem, že já kovbojky nerada a dostalo se mi odpovědi, jakou jsem nečekala: "Nevadí, stejně si to zapnu a jestli se ti to nelíbí, tak se budeš dívat, jak se dívám já." Připomělo mi to jeho telefonickou žádost z odpoledne a došla jsem k jednoznačnému závěru: má životní láska má koule a PMS. Jinak si prostě neumím vysvětlit fakt, že je protivný, jako otrávený šíp. Naštěstí (nebo možná naneštěstí) se my dva pohádat neumíme. Ať začne kterýkoliv z nás, třetí, či čtvrtá replika je vždy vtip. A tak jsem mu věrna této zásadě svou teorii předestřela, zvedla se a odkráčela do hajan.

Dlouhý den. Jeho finále jsem trochu zasklila, jelikož mé reakce odpovídaly maximálnímu tempu závodního hlemýždě, ale naštěstí mám J. a ten se o všechno postaral. I když byl podrážděný a vznětlivý kvůli svým premenstruačním problémům. Nevadí. Doufám, že se z toho všichni kolektivně vyspíme a pokud si dobře pamatuju, podobný zážitek máme s Matym zatím v nedohlednu. Do té doby budeme odpočívat na dovolené, co nám budou síly stačit.

Crash test dummies

28. června 2011 v 17:17 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
znamená v angličtině Figuríny nárazových testů. Aby nedošlo k mýlce, nechci se teď bavit o té hudební skupině, co dokáže stvořit refrén z jediného písmene a k tomu ještě souhlásky. Potřebuju politovat tu roztomilou plastikovou rodinku, která si za nás řidiče a spolujezdce denně rozbíjí šišku ve zkušební hale některé automobilky.

Nejprve kousek historie. Na samém začátku byli dva mrtví. Jistá Mary z Irska se stala první zaznamenanou obětí automobilové nehody, když upadla pod kola parního vozu. Třicet let poté vystupoval pan Henry z newyorského trolejbusu a nějaký neopatrný řidič tentokráte již motorem vybaveného automobilu to neubrzdil. A tak se vědci na státní univerzitě v Detroitu naštvali a začali s testováním účinků dopravní nehody na člověka. Přesněji na mrtvého člověka. Shazovali těla do nepoužívané výtahové šachty. Řekněme, že účel světí prostředky. Když se dost vyřádili se zesnulými, vzali si na mušku zvířata. Opice, medvědy, prasata, ber kde ber, tehdy asi mohl dostat řidičák úplně každý. Výjimky, které omrzela i ujíždějící fauna se posadily do testovacích strojů samy. Několik univerzitních profesorů a plukovníků letectva se prohánělo sedíce na raketovém motoru rychlostí 100km/h. Když se dost vynadováděli, pořídili si Sama. Tak se jmenovala první figurína narozena roku 1949. Po čase se vědcům osamělého bojovníka na poli rychlosti zželelo a pořídili mu manželku a tři děti. Jakoby toho už tak neměl dost.

Jak mi vysvětlil můj pologeniální muž, slovo "dummy" znamená také troubu. Nekňubu. Slovník říká panák či hastroš. Přijde mi to od nich dost nepěkné. Figuríny (dále prdloprvomatkovské damíci) jsou podle mě velmi statečné postavičky. Vždyť každý den riskují své životy, dávají všanc končetiny, kovové vazy a umělohmotnou kůži a to opakovaně a bez řečí, bez ohledu na pohlaví či věk. Nejmladšímu damíkovi je méně než jeden rok. Přesto se nechává den co den poutat do nehomologovaných a neověřených dětských autosedaček často pochybné výroby. Je to moc statečné batole. Na internetu (kde taky jinde) jsem zjistila, že existují dva typy figurín: jedni si natloukají čela při čelním nárazu, druzí dostávají pecky od bočních skel a sloupků. Zajímalo by mě, kdo a jak rozhoduje o tom, kterou část těla má daná figurína obětovat:" Včera si tatínek polámal tři žebra o sloupek a tak dnes na jeho místo usedne nejstarší syn a zlomíme mu obě ruce." Pokaždé, když sleduju crash testy v televizi, strachem se mi svírá srdce. Přežije to damík? Neupadne mu ruka nebo noha? A co teprve zpomalený záběr na konci videa. Vidět postavičku jak se centimetr za centimetrem blíží k čelnímu sklu, horní končetiny vylétnou vzhůru jakoby ve snaze zabránit nárazu a jeden ani nedýchá - 10 vteřin, 20, minutu, až se mu udělá zle, dojde si do mrazáku pro zmrzku a když se vrací k obrazovce, figurína pořád ještě nedoletěla, nohy i ruce ve vzduchu a napětí by se dalo krájet. Potom Bum! Náraz a figurína se škrtí na bezpečnostních pásech. Má-li kliku, byly aktivovány airbagy a obličej jí zakrývá bílý pytel. Má představivost je pěkná potvora a tak i když televizní přenos skončil, já vidím, jak k autu přibíhají technici, damík napůl visící z kostry auta se jednou rukou odpoutává a padá na zem. Muži jej zvedají, on se snaží postavit a znovu padá, asi má něco s nohou. Zatřepe hlavou, narovnává se, dlaněmi si přejíždí po tváři a přijímá nabízenou sklenici s vodou. To už k němu spěchají damíkovská maminka a starší dítě, objímají jej a být na to vybaveni, tečou jim po tvářích slzy. Děsnej doják.

A co teprve večer doma:
"Děti, umýt ruce a ke stolu! Drahý, chceš ještě obklad?"
"Děkuju miláčku, už je to dobrý. Ale řeknu ti, ten nový bavorák, to je děsná šunka. Už dlouho jsem nedostal takovou řachu."
"Já viděla jak jsi narazil. Co tvá žebra?"
"Je to lepší."
"Mami! Mami! Já jsem dnes prolítl čelním sklem! Heč!"
"Ano, já to viděla. Jsi moc šikovný chlapeček. Vezmi si ještě topinku."
"Tatínku, já jsem z umělé hmoty?"
"Ano."
"A co mám vevnitř?"
"Umělou hmotu."
"A ještě?"
"Kovové klouby."
"A ještě?"
"Už nic, proč se pořád ptáš?"
"Teče mi krev."
matka kontroluje zranění: "Neteče. Bratr tě umazal kečupem. A běžte spat. Ráno všichni vstáváme a jedeme do Audi."
"Proč do Audi? Tam dělají Vopajšlíkovi, ne?"
"Už ne. Ona je těhotná a on s dětma sám do práce nechce."

Anebo je to úplně jinak. Možná si naši plastikoví hrdinové po namáhavé šichtě jen tak tiše visí v nějaké skříni, mlčí a čekají na další den, na další havárii. Beze slov, beze strachu, hrdinně snášejí útrapy figurín nárazových testů. A já to prostě jen nemám v hlavě v pořádku. Přesto jsem jim vděčná, jelikož díky nim se jako blbá blondýna cítím za volantem o kousek bezpečněji.

Bez maminky

26. června 2011 v 12:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Čím dál tím víc docházím k závěru, že jsem v této rodině přebytečná. J. umí vyprat, přebalit Matěje a upéct ty nejlepší lasagne na světě. Někdy mívám pocit, že kdybych si sbalila svých pár svršků, naložila je do Avie a odstěhovala se, nikdo by na to doma nepřišel. Dokud by jim nedošla aviváž. Když totiž nakupuje zřítelnice oka mého, přinese domů samé dobré věci. Konzervu maďarského guláše, tři indiánky, meloun, metr špekáčků, nugátovou zmrzlinu a troje pánské kraťasy. To, že nám došel toaletní papír, máslo, polohrubá mouka a olej, musím nosit v hlavě já. Což je samozřejmě taky průšvih a tak u nás není neobvyklé rozmrazovat v březnu veku od silvestra. Já jsem bohužel přesně ten typ roztržité manželky, která si ráno dá nákupní seznam do zadní kapsy kalhot, poté se ještě třikrát převleče a v prodejně marně hledá ten zpropadený papírek na dně peněženky, kam si ho samozřejmě nedala. A tak jdu nakoupit tři věci, vracím se domů s dvěmi igelitkami, jimž se pomalu ale jistě trhají uši pod tíhou naprosto zbytečného nákupu a současně s klíčem vsunujícím se do zámku mi dochází, že jsem nekoupila kuřecí prsa, pro která jsem šla.

Když jsem doma já, je tam relativní pořádek, dá se projít obývacím pokojem, aniž by se v polovině cesty člověk přerazil o krabici s hračkami, položit na kuchyňskou linku hrneček s kávou a v obou ložnicích je ustláno. Matýsek mě má už ve dvě odpoledne plné zuby, poněvadž poté, co jsem ho přivezla ze školky, připravila jsem mu na svačinu zdravé, neslazené a prý dost nechutné strouhané jablko (kelímek čokoládového pribiňáka by měl větší úspěch), načež jsem si k němu sedla a snažila se jej vzdělat. Vytáhla jsem neoblíbené a nudné didaktické hry a nutila jsem své jediné postižené dítě vyndávat míčky z krabice nebo vsunovat tvary do vkládačky. Když mě jeho nespolupráce omrzela, nechala jsem jej napospas osudu a pohádkám v televizi a povalujíce se na gauči, začetla jsem se do románu, abych v pravidelných intervalech zvedla zrak a zařvala:"Nevejskej! Nelez tam! Pusť to!" nebo jiný otravný povel začínající slabikou ne-. Prostě máma na baterky. Zatímco vládne-li domácnosti můj milovaný muž, život nabírá na zajímavosti a zábavnosti. Vracím se domů po čtyřiadvacetihodinové službě, v předsíni zakopávám o dětské boty s kožíškem (je červen), v koupelně vyndávám z vany gumové knížky, parníček a mou příruční tašku s líčidly. Vcházím do obývacího pokoje, kde se dítě snaží za plné asistence svého otce postavit na hlavu na rozloženém gauči, přičemž si můj muž namáčí loket do misky s nedojezenou přesnídávkou, položenou tamtéž, ze stropu visí nafukovací balónky od McDonalda , na které někdo přimaloval zvířecí obličeje s nápisem MÁMA a z jídelního stolu zachraňuju babiččin sváteční porcelán, jenž tam byl evidentně odložen, poněvadž do skříňky kam patří se nastěhovala plyšová zvířátka.

A asi to tak má být. Možná je dobře, že máme naprosto jasně rozdělené role. Já se starám o podružnosti, jako je teplá večeře, čisté povlečení a plánuju dovolenou, kdežto hlava rodiny má na starosti věci důležité a nezbytné. Naučit naše dítě chodit po stropě, rozkousat kostku čokolády a ukázat mu krásy přírody procházkou ve dvacetistupňovém mrazu. S tátou je legrace a minimum povinností. A k mému nemalému překvapení s tím J. slaví úspěchy. Má první absence způsobená pobytem v nemocnici naučila naše postižeňátko samostatně vylézt na gauč. Po druhém návratu Matěj začal lézt a když jsem z domu vypadla na vodu, nastudovali chlapci chůzi s dopomocí jedné dospělé ruky. Matýsek se před pár dny začal pyšnit novým cirkusovým číslem, kdy se jednou končetinou přidržuje rodiče, druhou pevně svírá lem trička, jakoby mu ten mohl zabránit v pádu na zem a opatrně střídaje levou a pravou nohu, kráčí hrdě bytem. A přes všechnu mou cvičebně-týravou snahu to kluci dokázali úplně sami, s širokými úsměvy na tvářích, v klidu a v pohodě. Jsem na ně pyšná. Teď bychom si moc přáli, aby Máťulka začal mluvit. Za tři týdny odlétám do Paříže.

Pomalu a opatrně krajem Oty Pavla

23. června 2011 v 18:52 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Rok se s rokem sešel, vedoucí oddělení ptákovin u nás v práci se hluboce zamyslel a rozhodl, že se opět fyzicky zocelíme a kulturně vzděláme, a totiž tak, že loďmo vyrazíme na Berounku. Jelikož od té doby, co jsem se prohlásila za zdravou a naplno se zařadila do normálního chodu naší rodiny, stal se můj život natolik hektickým, že jsem začala padat na hubu, přišla mi třídenní služební cesta velice vhod. Pěkně jsem J. poprosila, jestli by byl tak hodný a nechal mě s kolegy jet na vodu. "Co tě pustili ze špitálu, seš jak utržená ze řetězu, pořád bys to tu organizovala. Jen si jeď, aspoň od tebe bude chvíli klid." kvitovala láska mého života s povděkem. Dobrá tedy.

První problém (a jak už to v mém případě bývá, jeden z mnoha) nastal den před odjezdem, když jsem vytáhla smutnou černou hromádku nití ze skříně a zjistila, že potřebuju nové plavky. Zcela výjimečně se mi do obchodního domu opravdu nechtělo, přesto jsem byla nucena uložit kluky do postýlek a vyrazit. Cesta za nákupy, kterou jsem plánovala na slabou hodinku tam i zpět se díky výprodejům, slevám a podobným reklamním zvrhlostem protáhla na půl dne. Prošla jsem asi deset prodejen, přičemž ty jedny jediné, krásné a kupodivu mně padnoucí plavky visely na věšáku v té desáté. Jak jinak. Ještě jsem přikoupila zásoby tekutin, jež jsou na takovou výpravu nezbytné (samozřejmě absolutně žádný rum, jde o služební cestu) a hromadu tatranek a po návratu domů jsem začala pakovat. Čímž jsem velice dobře bavila mého životního partnera. Seděl v houpacím křesle, popíjel čajíček a střídal záchvaty smíchu s praktickými radami, za které bych ho nejraději přetáhla sbaleným spacákem po hlavě.
"Hele, ženo, a na co máš troje kalhoty?"
"Jedny na sebe, jedny k ohni na večer a jedny na noc."
"No, to můžou být pořád jedny. Ve dne v nich pojedeš a v noci v nich budeš spát."
"Jo. A když se cvakneme, zabalím si zadek na noc do ručníku, co?"
O půlnoci bylo KONEČNĚ hotovo a v J. se probudil gentleman: "Ukaž, já ti tu krosnu odnesu do auta. Ty bláho! Kolik to váží? Máš v tom schovaného Matěje?!"
"Ne. Nemá to ani 20kg. Nehraj kina, čajíčku."
"Tak o co?" a utíkal pro naši osobní váhu, o které jsme vzápětí zjistili, že k měření hmotnosti používá velmi hrubý odhad a ještě ke všemu pokaždé jiný. Takhle to nepůjde. Já svou snahu už vzdala, vlastně mě vůbec nezajímalo, kolik moje bagáž váží už proto, že jsem věděla, že se s ní druhého dne budu tahat. Ne tak můj muž: "Máme něco, co váží přesně 20kg?"
"Matěje. A jestli ho teď probudíš, dopustím se domácího násilí."
J. se přesto nevzdával. Měl před očima tunel, za ním jasný cíl, za kterým si tvrdě šel. Začal na hromadu snášet koš na prádlo, lahve s vodou, krabice mléka a jiné ptákoviny, čímž ovšem vzbudil mou zvědavost. Tentoráte jsem si do křesla sedla já, začala se houpat a vyzvídat: "Co máš v plánu, lásko?"
"Zjistit, kolik to váží."
"A smím se zeptat jak?"
Postup byl naprosto jednoduchý: "No, mám tady 7x1,5l Dobré vody, 2x2l Pepsi-coly a 2 krabice mléka. Všechno to má dohromady 20kg. Naložím to do koše na prádlo, potěžkám nejdřív ten a pak tvůj bágl a tak zjistím, co je těžší."
Přestala jsem se řehtat asi po čtvrthodině. Newton by měl z mého J. fakt radost. Rozhodla jsem se řešit situaci po žensku a to logicky. Vyměnila jsem v tom pitomém krámu baterky a nechala J. krosnu na váhu položit. 19,8kg. Ne, že by mi to činilo takovou radost, ale zase jsem měla pravdu. I když dvacetidekovou.

V pondělí ráno jsem políbila kluky, přijala dobře mířené rady jako neutop se a vydala se na místo srazu. Výprava již byla v plném počtu a nic nám nebránilo vyrazit do víru vášní. Dojeli jsme do téměř opuštěného kempu, čemuž se nebylo co divit, jelikož pršelo, jen se lilo a teploměry v autech měřily od patnácti do sedmnácti stupňů Celsia, dle kvality vozu. Navlékli jsme na sebe veškerý nepromokavý materiál, co jsme z našich objemných batohů vytáhli a nastoupili do lodí. Nestačila jsem ani třikrát zanořit pádlo do vody a bylo zaveleno k soulodění. Je prý potřeba posvačit a láhve od Coca-coly začaly kolovat mezi osazenstvem. Pomalu přestávalo pršet, tu a tam na nás zasvítilo sluníčko, jakoby v příslibu odpoledního hezkého počasí, my háčkové jsme se povalovali po přídích s nohama v příjemně chladivé Berounce a bylo nám krásně až nádherně. Stará garnitura vzpomínala na podobná výjezdní zasedání za dávných časů, kdy jsme my mladší ještě tahali kačera po dvorku, vtipy nabíraly na zvrhlosti a já byla spokojená a šťastná. Mohla jsem konečně vypnout mozek, nestarat se, jestli máme uvařenou večeři, dostatek plínek a v dohledu návštěvu některého lékaře, prostě jsem měla v hlavě prázdno až vygumováno a bylo mi dobře.

Druhého dne mě čekala velká lekce. Tentokráte se počasí umoudřilo, vylilo veškerou vodu hned poránu, takže jsme z kempu vyráželi za modré oblohy a pomalu odkládali svršky. Kolem oběda se můj zadák rozhodl, že budu přeškolena. Nechal mě posadit na příď zády ke směru jízdy, otočil loď a sám si lehl na její dno. "Teď jsi zadák. Když chceš doprava, otoč pádlo proti proudu, když doleva, pusť ho až za loď. Dej pozor na jezy, dobrou noc." a opravdu zavřel oči. Nechtěla jsem se nechat zahanbit a rozhodla se, že já mu ještě ukážu, jak jsem učenlivá a šikovná. Pěkně jsem si naběhla. Naše loď to brala od pankejtu k pankejtu a za námi ve vodě zůstávala ukázková zmijí stopa. Zjistila jsem, že udržet rovný směr je na mě vyšší dívčí a možná budu dokonce nucena svůj boj vzdát. "Nehoupej." byla jediná rada, které se mi ze dna Vydry dostalo. Asi po hodině mému starému, opotřebovanému mozku konečně došlo, v čm je fígl a užívala jsem si klidnou, tentokráte již rovnou jízdu po tiché řece. Byla jsem v sedmém nebi. Já umím řídit loď! Kolegové, vzdáleni skoro půl kilometru se výborně bavili na mém nadšeném výskání a dobírali si mě pro nedostatečné IQ, odpovídající tříletému dítěti, když napadne první sníh. Nevadí. Jsem prostě dobrá a oni mi závidí.
Zlatým hřebem dne byla obědo-večeře v Hospodě u rozvědčíka. Ano, přesně v té, o které psal Ota Pavel. Takže i na tu kultůru nakonec došlo.

Následovalo ráno třetí a poslední. Poněvadž jsme se ze spacáků vyhrabali kvalitně k poledni, náčelník výpravy vydal absolutní zákaz spojování lodí, prý je řeka jako olej a my musíme být v cíli včas. Prostě budeme celých dvanáct kilometrů makat, až se z nás bude kouřit. Zákazy jsou samozřejmě k tomu, aby se porušovaly, tudíž jsme si vrásky nedělali, ale jeho rozkaz nemohl zůstat bez potrestání. V půli cesty, kdy byla naměřena dostatečná hloubka na padajících sedmdesát kilo, přelezl nejsilnější dobrovolník do náčelníkovy lodě a dvěmi rychlými hmaty ji otočil dnem vzhůru. Po nadšeném potlesku jsme se rozhodli, že v tom šéfa nenecháme samotného, zvlášť poté, co se strůjci nehody pomstil a vrhli jsme se do padesáticentimetrových hlubin kolektivně všichni. Voda byla příjemně chladná a dělala nám moc dobře na spálená kolena a ramena. I když věkový průměr skupiny odpovídal zralému dospělému člověku, měla jsem pocit, že tady blbne parta školkových dětí. Došlo dokonce i na stavění pyramidy, kterou se jednomu nemehlu téměř na vrcholu podařilo zvrhnout (přece se sama dobrovolně neprásknu), ale nevadilo, pod heslem "smích prodlužuje délku života" jsme si vychechtali všichni dvacet let k dobru.

Každá legrace má svůj konec a slovy klasika - v nejlepším se má přestat, i naše služební cesta dospěla do finiše a my se uklidnili, zvážněli a vrátili se ke svým rodinám, dělat zodpovědné maminky, tatínky a manželky. Já jsem na sebe děsně pyšná, páč umím řídit loď a jako jediná posádka jsme sjeli nejetelný jez (ten výraz jsem si prostě nemohla odpustit). I když to nebyla tak docela pravda, z betonového schodu jsme prázdnou Vydru tlačili a po kamenech dole mě můj silácký zadák přetáhl se slovy "přece se s tím krámem nebudeme nosit okolo." Je to frajer.
Přesto, že mě nakonec má léta doběhla, momentálně necítím záda až na dno, kdežto ramena mě bolí jako čert, jsem tomu ráda. Poslední dobou jsem se chtě nechtě válela až moc a ta troška fyzické námahy mi dala jasně najevo, že už jsem zdravá a čilá jako rybička a zase plná života. Až moc. Jen co mi uschnou kecky, půjdu si zaběhat. A dá-li bohyně nešťastných náhod a nečekaných překážek, příští rok se všichni znovu sejdeme na některé české řece. Už teď se těším.

Hezky česky

19. června 2011 v 10:26 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Netvrdím, že to umím, byť jsem měla téměř po všechna školní léta z jazyka českého jedničku. Ovšem, kde ty loňské sněhy jsou, už napadaly a odtály tolikrát, že mám problém vzpomenout si, na kterou střední školu jsem to vlastně chodila. Teď, aniž by mi bylo stydno, sekám tvrdé a měkké i kam mě napadne, semo tamo přihodím nějakou tu interpunkci, o skloňování zájmena já (mě, mně, mne) ani nemluvě. Po několika marných pokusech, udržet svůj jazyk rodný tady na blogu v jakés takés kvalitě, jsem se vzdala, pěkně zabalila vysvědčení, poslala je na svou alma máter, že s díky vracím, ale nezasloužím si je, a tvářím se, že hovorová mluva je mým cílem a dělám to naprosto schválně. Opravdu nevím, koho tím chci oblbnout.

Ale gramatické hrubky jsem tady rozebírat nechtěla. V minulém článku jsem se při psaní zarazila nad slovem "šprušle". V momentě, kdy jsem ho viděla napsané na svém monitoru, jak vyčuhuje a vysmívá se mi, bylo mi jasné, že je špatně. I optala jsem se odborníka na slovo vzatého, člověka, který mi dělá kritika a hlídá možné chyby a nudné pasáže, tedy mého laskavého J., zda zná správnou českou verzi. "Špriclíky", dozvěděla jsem se. Po tvrdosti samohlásky i v daném výrazu jsem se neodvážila pátrat. Obrátila jsem se tedy na svůj oblíbený internetový tezaurus, který ví vždycky všechno, a ten mi sdělil, že hledané slovo nebylo nalezeno, buď nemá synonyma nebo je v něm překlep. Tak to fakt ne, leda by se místo š psalo ž, a pak bych ho možná našla v maďarsko-českém slovníku. Došla jsem k závěru, že musí jít o nářečí. Jako každý jiný pražák, i já jsem kvalitní naplavenina. Vyrůstala jsem v kraji Gabry a Málinky, Sigmunda Freuda a Maryčky Magdónovy, kde se jazyk ohýbá podle siluety kopců, přeskakuje zřícené hrady a padá do dlouhých údolí s nekonečnými vesnicemi. Jsme lidé milí, pohostinní a většinou je nám rozumět.

Pravda, jako malé děti jsme mezi sebe jednou doslova nafasovali chlapečka "z Prahyyy", který si s námi vydržel hrát jedno odpoledne, abychom ho nikdy více v našem malém městečku nespatřili, poněvadž nám malým nerozuměl a velcí si s ním neuměli hrát. Už to mě mělo varovat. Měla jsem si najít šikovného valašského ogara, který ví, co jsou oharky, a že jde o jídlo, nikolivěk o nedopalky. Ne, ty u nás opravdu nežereme. Náhoda tomu škodolibě chtěla a já narazila na krásného, vysokého chlapce ze západních čech. Nikdy nepochopil, že cukle jsou papuče, "bo" není zkratka slova nebo a věta "už idu" není japonsky. Jedno z našich prvních randez-vous vedlo do cukrárny u Plzně. Když J. galantně zaplatil útratu, slečna servírka se omluvila a místo několika bankovek mu nasypala do dlaně hromádku drobných. Abych ji vyvedla z rozpaků, snažila jsem se situaci odlehčit větou "No co, tak budeme štěrkat." za kterou jsem dostala nic neříkající poloúsměv a vynadáno od svého skorosnoubence. Že tady jsme na západě a tady se nanejvýš tak cinká. Slečna mi nerozuměla a já prý způsobila faux pas. Otázala jsem se, jaký zvuk tedy vydává štěrk v plzeňákově kapse. "Chrastí" dozvěděla jsem se. Ale pranic se mi to nelíbilo a po pravdě, dodnes jsem mu to neuvěřila.

My ostravaci s kratkym zobakem chodíme později. Nevím, jak valaši, laši, či jiné okolní národnostní menšiny, ale my, když se zpozdíme, tak česky. Západně od česko-moravského pomezí se chodí dýl. Jak: déle? Když se pražanda zdrží v luxusním butiku a nestihne smluvenou schůzku, trvá jí to delší dobu než moravandě zapomenuté v ostravském Marksi&Spencerovi? Jet po dálnici z Brna do Prahy trvá delší dobu než naopak? No dobře, D1 není zrovna nejpřesnější příklad, když kolony před hlavním městem začínají u Humpolce, ale přijít někam dýl je dle mého názoru gramatická zvrhlost. Trvalo mi měsíce, než jsem tento výraz pochopila a roky, než jsem se jej naučila používat. Ovšem pozor na pusu. Hovořím-li s příbuzenstvem na Moravě, mohlo by dojít i na pár facek.

U nás doma se nesmí rožnout. Rozsvěcíme.
Neděláme bušák, ve kterém by se daly opéct zemáky, ale pečeme brambory v popelu.
Vejdeme-li do místnosti, nikdy neříkáme "Zdar děcka!"
Místo oslovení strycu používáme stejně nespisovné strejdo.
Oblékáme kalhoty, nikolivěk gatě.
Na stromeček věšíme ozdoby, chceme-li být důslední, pak vozdoby, v žádném případě baňky.
Sousedi nemají všivého kocúra, ale protivnou kočku.

Dalo by se pokračovat, v knihkupectvích a knihovnách je k sehnání celá hromada moravsko-valašsko-lašsko-ostravsko - českých slovníků. Ale k čemu? Já si s J. rozumím, doufám, že Matýsek taky a až na několik výjimek potvrzujících pravidlo, hovoříme jedním a tím samým jazykem. A totiž česky. Narozdíl od například obyvatel těšínska, kterým nerozumí nikdo. V ukázku uvádím jejich (údajně) nejkratší větu. Schválně, jestli někdo zná její význam: Un by baj aj id.

PS. Zná někdo správný výraz pro šprušle?

Srdce ze železa a nervy z ocele

16. června 2011 v 19:16 | Prdlá Prvomatka |  Motolské střípky
S Matýskem mám několik (vesměs dost nepříjemných) hospitalizačních zkušeností. Ke svým prvním narozeninám dostal náš brouček místo svíčky na dortu lumbální punkci. Lékaři ho vedou pevnou spartánskou výchovou už od malička, bude z něj tvrďák. Ještě včera ráno před operací jsem si myslela, že jsem připravena na vše. Pláč, křik, slzy, odmítání mé náruče, jídla, léků proti bolesti. Doufala jsem, že jsem na nic nezapomněla a mám pečlivě nastudovánu každou eventualitu. Chvíli po snídani, kterou mu ti oškliví doktoři zakázali, se Matěj v polospánku, s očima na různé světové strany a zdrogovaným úsměvem na tváři nechal odnést nemocničním bratrem na sál. Měl na sobě sepraného, záplatovaného motolského andělíčka pro dítě velikosti 44, s ohrnutými rukávy a strašně mu to slušelo. Usadila jsem se v herně, četla knihu a hrdinně utěšovala vedle sedící nervózní maminku. Když se po hodině otevřely dveře operačního sálu, naprosto neplánovaně mi vstoupily do očí slzy a třesoucí se rukou jsem hladila mé prvňátko, které se probíralo z narkózy a zjišťovalo, že zatímco sladce spalo, přihodilo se mu něco fakt hodně ošklivého. Definitivně se rozloučil s pěti zoubky. Mladá lékařka mi to sdělovala s širokým úsměvem na tváři, jakoby mluvila o právě probíhajících slevách v New Yorkeru. Že prý některé kazy byly větší, některé menší, ale to jim bylo jedno, jde jen o mléčné zuby a oni ho tak ušetřili případných budoucích komplikací. Zajímalo by mě, jestli by si kvůli případným budoucím komplikacím nechala uříznout nohu v kyčli, kdyby se jí zanítil palec. Ale budiž. Chybějící část chrupu už Matymu nevrátím, je potřeba smířit se se situací. Mohlo to být horší. Když si vzpomenu na katastrofické scénáře, které se mi před zákrokem honily hlavou - někdo z personálu na sále upouští mokrý tampón na zem, lékař operatér na něj klade nohu, uklouzne a sune se pod stůl, v jedné ruce skalpel, kterým šermuje mému dítěti nad obličejem, druhou rukou se snaží zachytit spícího tělíčka, v čemž se mu pokouší zabránit sálová sestra a strhává Matýska na druhou stranu. Ovšem neodhadne jeho váhu a oba letí vzduchem, poráží anesteziologa, přihlížející studentku a stůl s nástroji. Všechen personál i s pacientem na zemi, sál vzůru nohama, prostě úplný horor.

Společnými silami jsme dotlačili postýlku s plačícím Matějem na pokoj, sestry ho napojily k infuzi a sledovaly, jak se s vracejícím vědomím obnovuje synova síla. Ještě pořád nebyl schopen otevřít oči, ale chybělo málo a postavil se na hlavu. Udržet ho v horizontální pozici s rukou, ve které měl kanylu v klidu, bylo nad tři lidské síly. Chvíli mě sestry pozorovaly pátravým zrakem, co že na tu zkrvavenou řvoucí hromádku neštěstí prohnutou do luku řeknu, když jsem však mlčela (díky šoku jsem nebyla schopna slova. A to jsem to měla tak krásně natrénováno), otázaly se, zda jsem schopna se o něj postarat sama. No, ona to byla spíše věta oznamovací, poněvadž měly obě na oddělení své práce dost. Pokrčila jsem rameny a pípla něco v tom smyslu, že se pokusím. Přenesly jsme Matěje do mé postele, já ho zalehla vlastním tělem, zapletla své nohy do jeho a v této pozici dvou hadů útočících na vzteklou chobotnici jsem se snažila setrvat následující dvě hodiny. Už po patnácti minutách mi začaly ubývat síly, nemluvě o tom, že při pohledu na Máťulkova muka se mé srdce rozpadlo na milión malých kousků a kolem vnitřností se propadlo až na místo, kam před chvílí zahučely mé nervy. Po tvářích se mi koulely slzy a já si opakovala, že ho musím udržet, dělám to pro něj, aby si neublížil a momentálně se ani nic víc podniknout nedá. Synátor byl napumpován všemi možnými medikamenty na uklidnění i proti bolesti, a dostat jen o tabletku víc, neprobudili bychom ho do příštích Vánoc. Když konečně usnul, využila jsem kýžené pauzy, vdechla čtyři lžíce studeného oběda a dvě cigarety a vrátila jsem se do pokoje, abych zjistila, že to sedí v postýlce, drží se kovových šprušlí a po tvářích se mu koulí slzy jako hrachy. I zželelo se matce milého dítka a vzla si ho zase do postele. Další dvě hodiny.

Takto jsme svorně prožili odpoledne. Chvíli jsme spali (když říkám chvíli, opravdu mluvím o deseti minutách), chvíli pochodovali po chodbě, večeřeli ledovou přesnídávku a hlavně se chovali, konejšili, natřásali a prali o sáček s ledem. Tedy Matýsek bojoval o jeho neexistenci. V deset večer jsem byla psychicky i fyzicky na dně, kdežto Maty na vrcholu sil. Trochu se mu ulevilo, chtěl si hrát, chodit, stát a houpat se, prostě všechno to, oč ho připravil celodenní pláč. O půl jedné ráno mi definitivně ruply nervy. Svým mručením a pofňukáváním můj brouček vzbudil i spolubydlící a to na mě bylo moc. Vytáhla jsem toho otravu z (mé) postele, posadila na chodbu před pokojem a řekla, že je tam za trest, že my ostatní se chceme vyspat a ať se dobře baví. Seděl tiše jako pět peněz a překvapeně se rozhlížel, kam to ta máma šla a uvažoval, jestli to ta ženská fakt myslela vážně. Po pěti minutách se mi to rozleželo v hlavě a rozhodla jsem se zvednout dítko z podlahy dřív, než na mě zavolá sestru a všechno jí za tepla práskne. Hodinu jsem se ho snažila v herně uspat, abych byla ve čtyři ráno znovu probuzena dětským řevem. Další čípek na bolest, další hodina uspávání. Když jsem v sedm ráno po příchodu sestry otevřela jedno znavené zarudlé oko, zaostřila jsem na juniora sedícího na polštáři a nadšeně se dožadujícího snídaně. Prohlásila jsem onu scénu za sen a snažila se urvat ještě pár sladkých minut. Kdepak. Nasnídat, převzít propouštěcí zprávu a vypadnout, na postýlku se před nemocnicí stojí fronta.

Pokud jde o mě, toto byla má poslední návštěva motolské či jakékoliv jiné dětské stomatologie a se zkaženým chrupem ať si Matějíček dojde ke kováři tak, jak se to dělávalo za starých časů, nebo ho nechá samovolně vypadnout. A za tu nekonečnou noc může na Zoubkovou vílu rovnou zapomenout.

Po roce a po dni

14. června 2011 v 20:28 | Prdlá Prvomatka |  Motolské střípky
Je tomu rok a pár dnů, kdy jsme s Máťulkou opustili bránu motolské nemocnice, mávajíce v naději, že ji spolu už nikdy neuvidíme. V listopadu to na nás ještě zkusilo místní oddělení neurologie a zaslalo nám pozvánku na velkou předvánoční soutěž o to, kdo první najde Syndrom Matýskův, ovšem s díky jsme odmítli. No, možná ani ne tak s díky, jako, že jsem si spíše nevybíravým způsobem otevřela ústa na pana přednostu, ale výsledkem bylo, že do našeho dítka nikdo bezdůvodně nepíchal jehly jakékoliv velikosti do kterékoliv části těla jen proto, že měl horký tip o původu všech našich potíží.

Tentokrát jsme zakotvili na oddělení stomatologickém. Aby byla nějaká změna. Už několik dnů, ba týdnů mě trápila nervozita, pomalu, ale jistě přerůstající v kvalitní a ryzí strach. Nemám hospitalizace s Matýskem ráda. Je v cizím prostředí, chová se jako utržený ze řetězu a jako bonus se z něj stává mamánek. Jen se za mnou zavřou dveře do koupelny, zaslechnu pofňukávání, někdy s doprovodným mručením a hlavně nezastavitelně přecházející v křik a pláč. A co teprve opustit oddělení v touze po nikotinu. A tak s ním procházím dlouhou chodbou sem a tam a zase sem, cestou potkáme třikrát sestru, pokaždé tu samou, která s Matym prohodí několik zdvořilostních frází, za což ji můj malý bazilišek odmění širokým úsměvem, aby mě vzápětí seřval, že jdeme pomalu, špatně ho držím, že on chtěl do tamtěch dveří a bůhví, co ještě může jeho vzteklé hudrání znamenat. Raději nedomýšlím, abych o svém slušně vychovaném čtyřleťákovi neztratila iluze.

S nemalou radostí zjišťuju, že mé předchozí obavy o našem pobytu v tomto předpeklí, byly tentokrát liché. Nemám tušení, čím to je, ale oddělení je hezčí, chodby širší, ubytování pohodlnější (tentokrát nemusím spát na zemi) a sestry usměvavější. Všechno je tady tak nějak víc v klidu. Přijímala nás sestřička, kterou jsem si pamatovala z neurologie, a když jsme na její změnu místa zavedly řeč, měla jsem na jazyku: "A vidíte, stejně jste se nás nezbavila.." Jelikož bylo ovšem evidentní, že sestra si tento fakt až bolestně uvědomuje, raději jsem se včas zarazila. Příjem byl krátký, rychlý a bezbolestný, o čemž by Maty možná mohl polemizovat, poněvadž prošel dle jeho výrazu tváře, velmi nepříjemným měřením tlaku a vkrátku jsme nafasovali dvě roztomilé postýlky hned u okna, na pokoji, který snad jediný na patře má toaletu, tudíž jsme i se spolubydlícími měli tu čest, poznat snad všechny pacienty na oddělení. Nevadí. Za pár dnů se prý místní budou stěhovat do krásného, nově postaveného, čerstvou malbou vonícího křídla a já pevně doufám, že stará část se bude bourat. Pro starobu a celkovou omšelost a jednou provždy.

Zítra ráno Máťulkovi vyvrtají jeden až několik zoubků a pozítří se smíme sbalit a odjet hodně, hodně daleko. Těším se. I proto, že byť jde o naprosto jednoduchý a rutinní zákrok, přeci jen bude můj drobeček v narkóze a já mám strach. Čím dál tím větší.

Aby mi nebylo tolik smutno a zaměstnala jsem svůj hysterický mozek něčím jiným, než "přemýšlením nad ptákovinama", jak by řekla zřítelnice oka mého, byl mi zaslán jeden pracovní e-mail, který J. stvořil a který oběhl celou jeho firmu. Prý, abych se naučila, jak správně motivovat své kolegy, potřebuji-li asistenci. Stojí to fakt za to. Dávám jej dál, abych nebyla za sobce.
Takhle vypadá oficiální prosba o pomoc se stěhováním materiálu:
Vážení kolegové,
připravil jsem pro vás hru. Je zárukou fyzického zdokonalení a vytáčení mozkových závitů k netušeným možnostem. Jmenuje se Ubraň si svůj sklad. Hráči budou rozděleni na dvě až tři družstva. První družstvo bude hájit vlajku, která je umístěná pod bednami s materiálem určenými k odsunu a nesmí ji za žádnou cenu dát. Další družstvo se bude snažit vlajku ukrást a to tak, že budou strážcům nepozorovaně odnášet krabice a ukládat je do připravené dodávky (čistě z estetických důvodů, aby se nám při hře neválely bedny všude po zemi), kde může být umístěno třetí družstvo, které je bude rovnat, aby se zloději mohli nerušeně koncentrovat na taktiku získání vlajky. Protože zloději nesmí být nikým pozorováni, tak bude i jejich dodávka umístěna skrytě až za branou u kostela, aby se předem neprozradili (fámy, že náklaďák je příliš velký na průjezd naší branou, jsou samozřejmě lež, jde pouze o maskování). Skladové družstvo si samozřejmě z beden může postavit pevnost a vlajku v ní dobře ukrýt, o to větší práci dá poté zlodějům pevnost rozebrat. Naráz mohou zloději nést neomezené množství materiálu, záleží na jejich uvážení, ale musejí počítat s tím, že skladníci mohou schválně do popředí dávat těžší kusy, aby zloděje vyčerpali a unavili. Hra končí ve chvíli, kdy sudí uzná, že vlajka je dostatečně odkryta a tím je získána, nebo neuzná a zloději dále útočí.
Tato ojedinělá hra se bude konat ve středu zhruba od osmi hodin ráno, kdo se chce zúčastnit, nechť se předem s námi domluví, protože míst je málo, a po úspěchu hry Odnes si svůj toner z minulého roku, budete mít co dělat se dostat na startovní listinu.
Kdo by se náhodou do základních sestav nedostal, nemusí vůbec izoufat, zhruba ve stejném čase, avšak na detašovaném pracovišti, má naše kolegyně nachystanou obdobnou hru zvanou Guma Gumárum. Tam se zájemci ve trojčlenných družstvech budou snažit dokoulet pneumatiky z autobusů co nejdále. Vítěz postupuje dále, dva odpadlíci musí své penumatiky odevzdat do připraveného nákladního vozu a hrát mohou pouze s novou pneumatikou ze skladu.
Buďte hrdí, tyto hry vábí svou exkluzivitou, samozřejmě je zván pouze odbor logistiky (na pneu ještě propagace) a až si budete u oběda povídat o svých bojích a vítězstvích, příslušníci jiných pracovišť budou jen tiše zuřit a zelenat závistí.
Takže se na vás budeme těšit, vaše OddpPFDSoLog (Oddělení pro potírání fyzického a duševního strádání odboru logistiky).

No, nedali byste mu pusu?

Jak správně poděkovat

13. června 2011 v 10:35 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Slova kombajn, prosím a děkuji mě naučila máma téměř s mými prvními pokusy o rozhovor. Zemědělský dopravní prostředek se mezi mé první zdvořilostní fráze dostal po upozornění zdravotní sestry, že byť útlého věku, pěkně mi to kecá. Maminka byla sdělením tak překvapená, že mě vyzvala, abych řekla první slovo, jež ji napadlo. Každopádně jsme se sestrou od mala vedeny ke slušnému chování a víme, že když něco chceme, musíme nejdříve poprosit, až poté si smíme dupnout, že to chceme HNED, a jakmile to dostaneme, musíme pěkně poděkovat. I když jde o amalgamovou plombu, o kterou nikdo nestojí.

V poslední době se mi přihodilo několik věcí, za které jsem neskonale vděčná a vím, že se sluší poděkovat, jenže já nevím komu. Ano, jsou tu samozřejmě protagonisté, jež mohu oslovit a zavalit věcnými dary a láskou, ale než bych je sem všechny vypsala, upadly by mi prstíčky u samého zápěstí. Kdo je ke mně dovedl? Vyšší moc, Matka příroda, Náhoda? Komu zabalit svůj vděk do balícího papíru, převázat mašlí a složit k nohám?

Než se pustím do pomlouvání mého milovaného J. a Máťulky, zmíním jedno pochmurné prosincové ráno. Ležela jsem v nemocnici, v břiše díru po nádoru zašitou stehem používaným na pytle od brambor a bylo mi smutno. Chyběli mi kluci, cigarety a nudila jsem se. I připojila jsem se k internetu a začala volat o pomoc. Napsala jsem co se mi událo, že se bojím, že mám rakovinu a že potřebuju zaměstnat mozek. Zda-li někdo neví o online hře, jež i přes svou stupiditu vyvolává závislost nebo o stránce, kde se dá shlédnout jeden až padesát dílů sitcomu. K mému obrovskému potěšení, byl můj křik vyslyšen. Začali přicházet lidé, psát, že je jim líto, co se mi děje, že chápou, že je mi těžko, někteří se se mnou poděllili o své oblíbené weby, někteří jen nahlédli, popřáli mi štěstí a zase odešli a někteří zůstali. Byli se mnou celou tu dobu, co jsem procházela různými zdravotními zařízeními, tu se nechala operovat, tu absolvovala chemoterapii, drželi mi palce a dávali sílu. Když mi bylo smutno, utěšovali, když jsem slavila úspěchy, radovali se se mnou. Stala jsem se součástí úžasné komunity. I díky jim jsem to přežila ve zdraví, při smyslech a bez závislosti na antidepresivech. Nikdy nevyjádřím, jak hrozně moc jsem jim vděčná, za to, že jsou a že se stali součástí mého života.

Minulý víkend jsem měla tu čest, vidět je všechny na živo. Přezdívky se změnily ve jména a dostaly tváře. Jela jsem do malé, roztomilé vísky plná očekávání a obav, jestli svou reálnou existencí nezpůsobím zklamání, jestli ta Prdlá prvomatka, která píše své životní příběhy někdy s humorem, někdy na slzičky není jen výplodem mé fantazie a já sama jejím nudným stínem. A doufám, že jsem své dobré víly nezarmoutila. Když jsem je po půl roce psaného slova konečně viděla, měla jsem tendenci je všechny obejmout a jedné po druhé říct, jak jsem jim vděčná za všechno, co pro mě udělaly, jak je mám ráda, i když je vidím poprvé v životě. Možná to způsobily rozpaky, možná nervozita a určitě hromada dětí, okolo které jsme svorně poletovaly, ale příležitost říct "děkuji" mám až teď a tady. Tak tedy křičím z plných plic a doufám, že mě všechny slyší.

Když už jsem u internetu, nesmím zapomenout na čtenáře tohoto výplodu mého chorého mozku. Tento blog pro mě byl, je a bude psychologem v bílém plášti, jenž sedí v křesle, dělá si poznámky a sem tam chápavě pokýve hlavou. Denně čte tyto stránky na 300 lidí a já jsem vděčná každému jednomu z nich. Z vás.

Jako Matýskova matka cítím povinnost, naučit těmto základům slušného chování - poprosit a poděkovat - i jeho. Vzhledem k tomu, že ve svých čtyřech letech ještě nemluví (žvatlání se nepočítá, tomu rozumíme jen já a J. a to jen občas), možná to bude trošku problém. Dávno tomu, rozhodli jsme se, že když nebude používat standartní způsoby dorozumívání, odpovídající jeho věku (já chci, já nechci, dej, pojď, podívej), zkusíme znakování. A začali jsme shánět odbornou literaturu, terapeuty na slovo vzaté a ponořili jsme se až po kolena do internetové sítě, ve snaze najít tu správnou metodu. Budou to dobře dva roky a při všech vzdělávacích institucích, jimiž jsme oba prošli, jsme si museli přiznat, že jsme hloupí jako hromada písku a nejsme schopni se něčemu takovému naučit, natož to předat svému handicapčátku. Ze všech znaků, jež jsme dokázali uchovat ve své paměti se u nás používaly tři a to každou sudou sobotu v červenci. Není divu, že Matýsek dodnes nemluví, ani neznakuje. Ovšem minulou neděli se začalo blýskat na lepší časy. Nevím, zda to má na svědomí perfektní péče vychovatelů ve stacionáři, kteří jsou díky své profesi poněkud důslednější, než my dva, nebo je to práce Arpidy, či našich výletů do lesa Řáholce, ale ten den si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Začalo to ráno, kdy dítě jen tak mimochodem při sledování pohádky v televizi použilo znak pro přebalení. Nevěřila jsem mu ani slovo, přesto jsem situaci zkontrolovala a ejhle! Děl pravdu, ten chlapec. Radovala jsem se jako pet lahev v popelnici s tříděným odpadem, ale pořád jsem svalovala vinu na náhodu. Před obědem jsem byla ze svého omylu vyvedena, když Matýsek dost razantně použil znak pro jídlo. To si snad dělá srandu? A třešničkou na dortu bylo, když si několikrát, a to i následně na vyžádání pro mé překvapené oči, přejel rukama po skráních, což jsme vyhodnotili jako znak pro spaní. Nevycházeli jsme z údivu. Po čtyřech a půl letech ticha občas proložených nějakým tím tatata nanana nene, se s náma Matýsek snaží domluvit! Sbalila jsem dítě, odnesla je do postýlky, políbila na tvář a se slzou v oku poděkovala.

Jsem vděčná za strašnou spoustu věcí. Že mám J. a Máťu, že jsem tu hnusnou nemoc i s jejími chemoterapiemi přežila, že mám kolem sebe spoustu úžasných a fantastických lidí, že Matýsek začíná komunikovat, že přichází léto, že u nás v samoobsluze zlevnili mléko a že na světě bylo, je a bude krásně.

Rozhovor

9. června 2011 v 13:26 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"Ahoj, kamaráde, dlouho jsme spolu nemluvili."
"Nazdar holka, myslím, že se pleteš. Máš se? Potřebuješ něco?"
"Jde to. Nepotřebuju, dík."
"Ty se na mě zlobíš?"
"Proč myslíš, měla bych?"
"Ne."
"A já si myslím, že o tomhle bychom spolu my dva mohli diskutovat."
"Copak tě žere? "
"Rakovina."
"Nekecej, Tu už dávno nemáš."
"Ale měla jsem."
"Jó, kamarádko, nemůže být každý den posvícení."
"Za co?"
"Jak za co?"
"Proč rak? Proč já? Co jsem ti udělala? Já myslela, že my dva jsme si účty vyřídili tím, cos provedl Matymu."
"Ty máš pocit, že jsem mu ublížil?"
"Když ne jemu, tak mně a J. Myslíš si, že je to zábava, vychovávat handicapované dítko?"
"Hlavně si myslím, že se na to díváš ze špatného úhlu. Dal jsem ti ho pro potěšení. Aby ses naučila milovat někoho, kdo není tak perfektní jako tvůj skvělý J., někoho, kdo tě bude stoprocentně potřebovat a nebudeš ho moci poslat do pokoje, abys měla tu svou slavnou "chvilku pro sebe" a mohla se válet u knížky. Ale mám dojem, že tohle už jsme si vyříkali."
"To je vlastně pravda. Odpustila jsem ti."
"Odpustila?! Zapomnělas poděkovat."
"Obraťme list. Proč ses na mě vykašlal?"
"Kdy?"
"Například posledního půl roku jsem neměla zrovna na růžích ustláno a po tobě se slehla zem. Kdes byl, když jsem tě potřebovala?"
"Aha. Tak tohle trápí naši princeznu."
"Ano, trápí. Hledala jsem tě."
"A našla?"
"No asi ne, když ti to teď vyčítám."
"Jsi si tím jistá?"
"?"
"Pamatuješ, když ti v zimě řekli, že jsi nemocná, myslela sis: "Bože můj, jen ať těm mým klukům neumřu." Slyšel jsem tě.
Vrátila ses z nemocnice a Matěj začal lézt.
A pak, když ti po první chemoterapii slezly vlasy a kamarádka ti řekla, že ti to strašně sluší.
Máma ti udělala domácí sádlo, aby sis měla čím namazat svou prďáckou jizvu a mohla si v létě obléct dvoudílné plavky.
Bylo ti špatně a smutno, J. ti koupil chlebíčky a limonádu a řekl ti, že i tak tě miluje.
A mimochodem, jen pro tvou informaci. Dost lidí se za tebe modlilo."
"Takže tys tady byl?"
"Celou dobu jsem ti stál za zadkem, jen jsi o mně nevěděla."
"Aha. Tak děkuju."
"Rádo se stalo. Teď se zase ty dobře postarej o toho mého andílka."
"Postarám. O Oba. Dobrou noc."

Rozvádím se

7. června 2011 v 16:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ano, je to tak. A nic na tom nezmění fakt, že s J. nejsme svoji. Jednoho dne se můj ex vrátí z práce domů, před bytem najde dva velké kufry a klíč mu nebude pasovat do zámku. Nemá mě totiž ve statusu na Facebooku.

Přišla jsem na to čistě náhodou, když svou stránku nechal otevřenu a nestřeženu a já mu ji omylem začala prohledávat. Čistě ze zvědavosti, jelikož já na Facebooku nejsem. A nikdy nebudu, ani za milión bludišťáků. Shlédla jsem jeho seznam kontaktů (žádná Kočička ani Dračice, vše tedy bylo v pořádku), zkoukla jeho "Zeď", optala se, zda je pro něj zpráva o stavu vod v západním Švýcarsku opravdu zajímavá a pochválila mu fotografie naší rodiny, které si vylepil do Alba. Načež můj zrak zabloudil k šedému srdíčku pod jeho jménem a já zjistila, že J. je stále nezadaný. Když jsem na něj udeřila, s ležérním úsměvem odvětil:" Jo, holka, když nemáš vlastní profil, nemůžu si tě dát do statusu. To jsou pravidla hry." Netřeba připomínat, že toho dne měl můj muž večeři v kuchařce na straně 97.

A já došla ke smutnému závěru, že pokud chci pro svého partnera internetově existovat, e-mailová adresa na Seznamu je málo. Mimochodem, tu dnes snad už nikdo nepoužívá. Mají své Schránky a ChatRoomy na FB. To raději virtuálně chcípnu, než abych si stvořila svůj profil na tomto serveru. Podle mě je FB pavlač 21. století, kde se v ukecanou drbnu ochotně mění pan řídící, pan soudní rada a nejspíš i důstojný pán, kterému je upřímně jedno, že se jedná o zpovědní tajemství, hlavně ať TO visí na Zdi a on má co nejvíc Palců. Opravdu nemusím vědět, že můj spolužák ze základní školy je u doktora na kolonoskopii, ale kolem 10:00 už bude on-line, ani to, že dcera nejlepší kamarádky neteře sestřenice mé matky udělala minulé pondělí první krok. Svět se zbláznil. Sousedé si ochotně vykřikují na FB, že odjíždějí na 14 dnů na Madeiru, ale o barák se nebojí, jelikož ho mají zabezpečený systémem Bezpecnydomek, jehož centrála je vzadu v kůlně za horským kolem. Když poté vidí reportáž na Nově, že zloději se naučili hledat opuštěné domy právě přes Facebook, připojují se k síti a zběsile loví návody, jak své stránky zaheslovat, utajit, smazat z povrchu zemského. A ke svému velkému údivu zjišťují, že toto nelze, že musí nechat svůj profil tam kde je, funkční a komukoli dostupný, dokud sám neuschne a neupadne.

Takto o pekelném nástroji této doby píše teta Wiki:
Facebook je rozsáhlý společenský webový systém sloužící hlavně k tvorbě sociálních sítí, komunikaci mezi uživateli, sdílení multimediálních dat, udržování vztahů a zábavě. Se svými 650 miliony aktivních uživatelů (7. března 2011) je jednou z největších společenských sítí na světě. Je plně přeložen do šedesáti osmi jazyků.
Facebook byl založen Markem Zuckerbergerem, bývalým studentem Harvardovy univerzity. Původně byl tento systém omezen jenom pro studenty Harvardovy univerzity, pod doménou thefacebook.com. Během dvou měsíců byl rozšířen na některé další, které patří do tzv. Ivy League, a již do konce roku byly připojeny další univerzity. Nakonec byl přístup otevřen pro všechny uživatele s univerzitní e-mailovou adresou (.edu, ac.uk, ...) nebo pro některé zahraniční schválené univerzity, v Česku k prvním otevřeným vysokým školám patřila Masarykova univerzita. Od 27.února 2006 se začaly do systému připojovat některé nadnárodní obchodní společnosti. Od 11.srpna 2006 se může dle licence používání připojit kdokoli starší 13 let. Uživatelé se v systému mohou připojovat k různým skupinám uživatelů, kteří působí například v rámci jedné školy, firmy nebo geografické lokace.
K tomu bych měla pár faktických poznámek. Na zemi je 6,5 miliardy lidí a na FB každý, koho znám. Přiznejme si to, včetně dětí pod 13. Opravdu pochybuju o čísle 650 miliónů. Když vyloučím lidi nad 100 let (ano, myslím, že věkovou hranici můžeme klidně posunout tak vysoko, prababička mého kamaráda má také profil), kojence a děti předškolního věku, jež neumí psát, obyvatele Sahary a Amazonie, kde bude pokrytí internetem slabší, zbývá nám bratru 3,5 - 4 miliardy aktivních uživatelů. Já mám tedy jasno.
Kam se poděla snaha o páně Zuckerbergerovu exkluzivitu, jak vykřikuje celý film o FB? Jen co tento web opustil hranice univerzit, rozběhl se mílovými kroky po světě a nevynechal ani jednu IP adresu. Najednou mi chodily mailem "pozvánky" od lidí, o kterých jsem v životě neslyšela o lidech, o kterých snad už nikdy neuslyším, tvrdíce, že je možná budu znát. Když jsem se nechala nachytat a pokusila se rozkliknout jejich profil, křičel na mne FB, že takto mohu činit AŽ a jedině PO vlastní registraci. Jinak mi nechá shořet harddisk. Dobrá, ztratila jsem zájem. Nechte si svá tajemství.

Abych nakonec nevypadala jako intouška, co se protestativně rozhodla nejít s davem, zde uvádím několik pádných důvodů, proč nemám ten slavný Profil a dokud živa budu, ani ho mít nebudu:
- ztráta soukromí: všichni ví co dělám, kde to dělám, s kým, a pokud budu hodně impertinentní i jak to děláme.
- závislost: když čekám důležitou zprávu, jsem schopna otevřít mail dvakrát za hodinu, abych se podívala, jestli už nepřišla. Na internetové diskuzi umím strávit 4 hodiny, aniž bych si došla na WC. A co by se mnou teprve provedl FB.
- setkávání s přáteli: když jdeme na pivo (sice takto činíme VELMI ojediněle, vlastně jsme byli za loňský rok dvakrát), chci si sednout na zahrádku, dívat se na 3D orosenou sklenici, popíjet z ní a hovořit s 3D originál kamarády. Aniž bych je musela jednou za 5 minut upozorňovat, že se mi seklo video nebo vypadl zvuk.
- alergie na symbol zvednutého palce: S tím, jak Facebook expanduje, registruju čím dál víc těchto obrázků na různých místech napříč sítí. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem navštívila www stránku, na které se mi líbila fotografie (dítěte, zboží, legrační pohlednice, prostě cokoliv) a pod ní nebyl palec nahoru s textem "To se mi líbí". Uznávám praktickou stránku věci, ale v dobách dávno minulých, kdy byl internet v plenkách, existovalo cosi jako "statistika návštěvnosti" a plnilo to tentýž účel, pěkně tiše a nenápadně, adminovi na monitoru. Nikdo se nechlubil tím, že jeho fotografii koťátka v záchodové míse shlédlo 253 uživatelů, z čehož 5ti se to líbí.

Stačilo. Prostě NE. A vůbec mě nepřesvědčí dobře míněné rady zřítelnice oka mého, že díky FB našel své dávno ztracené spolužáky, kamarády a bývalky. Já věřím na e-mail, Skype, na Ježíška a v nejhorším případě na Českou poštu. A upozorňuju administrátory těchto stránek, že až se jednou pod mými články objeví ten hnusnej šedej palec, blog okamžitě smažu.

Srovnávací studie

5. června 2011 v 11:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Minulý (dost smutný) článek o Matýskově postižení mě poňoukl k vytvoření něčeho lehčího na toto téma. Rozhodla jsem se sepsat svou malou soukromou studii, srovnávající slasti a strasti matky normálního a postiženého dítěte. A hned na začátku jsem narazila na problém. Pojem jako matka normálního dítěte je kravina. Normální matka je ještě horší a matka dítěte bez handicapu je kapitální békovina, jak by řekl klasik. Tudíž jsem se rozhodla ji ve svém elaborátu nazvat pouze Matkou (M). A nastala potíž s označením jejího protikladu. Každé dítko, které má zdravotní handicap, je stiženo jinak. Má jiné problémy, vady, symptomy a tudíž nelze paušalizovat. Došla jsem k závěru, že musím srovnávat Matku (M) pouze s mou osobou. Ve vší falešné skromnosti. Takže se v článku nazývám MM (Matka Matěje). Dále bych ráda upozornila na fakt, že jsem pouze MM, tedy matkou postiženého chlapečka, a tak nemám představu, jak to chodí v domácnosti M. Jen čerpám ze svého vlastního dětství, z vyprávění svých kamarádek, jež spadají do kategorie M a z toho, co mám načteno v odborné literatuře jako je časopis Maminka. Jdeme na to:

(M): se ráno vzbudí třicet minut před plánovaným odchodem z domu, zajde si na záchod, vypije sklenici vody a otevře dveře dětského pokoje se slovy: "Vstávej, jdeme do školky."
(MM): si nastaví budík na hodinu dvacet před opuštěním bytu (4:50), leží v posteli a snaží se udržet oči otevřené. V tom z vedlejšího pokoje zaslechne: "Nanananana tatatata (malá pauza) E-e!" MM vyráží z postele jako neřízená střela a běží zachránit, co se dá. Pyžamko, spací pytel, potažmo prostěradlo a peřinu.

(M): V polospánku vytahuje z chlebníku rohlík, krájí jej na dvě poloviny a maže máslem a marmeládou. Svůj výtvor pokládá na talíři na stůl a volá směrem k dítěti:"Snídaně je na stole!" , načež odchází na čtvrt hodiny okupovat koupelnu.
(MM): Přebaluje dítě a přemýšlí, jakou stravu, jež nepotřebuje být rozkousána, může připravit. Jogurt má pořád, tvaroh byl včera na svačinu, přesnídávky došly. MM odnáší syna do kuchyně, usazuje jej za stůl a strouhá jablko. Zase.

(M): Opouští koupelnu, osprchovaná, s vyčištěnými zuby, krásně nalíčená a ptá se:"Dojdl(a) jsi? Utíkej se obléct. Šaty máš připravené na židli."
(MM): Nakrmí dítě, utře stůl a syna od zbytků ovoce a odnáší jej na přebalovací stůl. Bere do ruky připravenou mikinu a v tom si všímá skvrn od včerejšího tvarohu. Sundává dítě ze stolu, odchází ke skříni a hledá. Tohle měl na sobě včera, tohle má oslintané rukávy, tohle je na knoflíky, to by nepřežil. Nachází kus, který je čistý, nemá žádné složité zapínání a barevně ladí s manšestrovými kalhotami, jež byly připraveny včera večer. Bingo. Obléká dítě, usazuje jej na zem a odchází do koupelny.

(M): Odvádí dítko do školky.
(MM): Odchází do koupelny, kde se symbolicky postříká vodou, postraší zuby kartáčkem a běží do dětského pokoje zkontrolovat, že dítě je v pořádku, odnikud nikam nespadlo, ničím se nedusí a nesnaží se postavit opíraje se o houpací křeslo. Za doprovodného řevu mu obouvá boty, obléká bundu a usazuje jej do invalidního kočárku.

(M): se vrací ze zaměstnání, vyzvedává dítě ze školky a spěchá do samoobsluhy koupit párky a čtvrtku chleba na večeři.
(MM): (pozor! Přebírá výhodu) přichází domů, kde sedí chůva, sleduje televizi, zatímco dítě spokojeně pochrupuje ve svém pokoji.

(M): podává dítěti banán a zapíná televizi, kde běží Kouzelá školka.
(MM):probouzí dítě, přebaluje a uvažuje, čím jej následujících několik hodin zabavit. Televize je sice oblíbená, přesto není důvod, aby u ní syn trávil mládí. Podává mu drahou elektronickou hračku od Fische-price a sleduje, jak tato letí vzduchem. Pouští se do stavby komínu z kostek, aby byl ostentativně ignorován a dítě žadoní o procházku po bytě. Jelikož není schopno samo, je potřeba přijmout jeho nabízené ruce, sklonit záda a dojít několikrát z obývacího pokoje ke vchodovým dveřím a zpět.

(M): Ohřívá párky a připravuje koupel. Vkládá dítě do vany, přidává parníček a kačenku, odchází.
(MM): Snaží se narovnat křivou páteř a prosí manžela o přípravu koupele pro juniora. Svléká dítě a svěřuje jej do péče otce doufaje, že ho neutopí a že si po dobu koupání bude manžel vědom faktu, že syn s hlavou pod vodou neví, že nesmí dýchat.

(M): Hlásí, že večeře je na stole. Odchází sledovat zprávy v televizi.
(MM): Krmí dítě krupičnou kaší, sleduje jak si ji syn kydá do výstřihu na čerstvě umytý hrudník skrz čisté pyžamo a uvažuje, zda stihne sportovní zprávy.

(M): Posílá dítě do pokoje a během reklamy uprostřed detektivky kontroluje, že potomek spí.
(MM): Usíná na gauči s úvodní znělkou večerního programu.

Teď to vypadá, že (M) se celý den fláká, sem tam položí na stůl talíř s připraveným jídlem a vydává povely směrem k potomkovi. Je mi jasné, že to tak není. A to je okamžik, kdy se (MM) dostává v žebříčku kladů o pozici výš...

(M): Opouští i s dítětem byt a odchází na odpolední procházku, jejíž součástí je exkurze na místní pískoviště. Okamžitě po zabouchnutí dveří se jí potomek vytrhává z ruky a běží pohladit toulavého psa, nedbaje jeho podezíravého pohledu a křiku matky. Cestou na pískoviště cvrček sesbírá ze země dvě nahnilá jablka, větvičku a psí hovínko. S rozběhem skočí do jediné kaluže široko daleko, která zbyla po včerejším deštíku. (M) pomalu odchází hlasivky. Na dětském hřišti se robě popere o kyblíček, o němž ve finále vyjde najevo, že nynější majitelka jej před dvěma hodinami ukradla chlapečkovi nyní slézajícím prolézačku v zadní části parku. Zatímco se (M) pokouší konverzovat s ostatními matkami, zodpoví sedumnáctkrát otázku "Co je to?", desetkrát "A próč?" a dvaadvacetkrát zakřičí "Nelez tam!" S nervy nadranc a hlasem jako kuřák po prohýřené noci odvádí dítko za značného odmítavého jekotu z pískoviště a snaží se s ním docloumat domů. Teprve tam zjistí, že na hřišti zapomněli odrážedlo a posílá pro ně manžela.
(MM): Vyfikne juniora podle poslední dětské módy beze strachu, že by se mohl kdekoli umazat, usazuje jej do kočárku a odchází na hodinovou poklidnou procházku nedalekým parkem. Mládě si spokojeně brouká, ptáci zpívají, matka se spokojeně nadechuje čerstvého vzduchu. Idyla.

(M): Vchází do místního supermarketu s dítětem v nákupním vozíku a přemýšlí nad nejkratší cestou mezi regály nejlépe s vynecháním oddělení cukrovinek. U pečiva podává potomkovi rohlík, aby ho něčím zabavila a poslouchá protestativní útoky o krádeži od okolojdoucí důchodkyně. Nedbá. Snaží se poklusem proběhnout kolem police s čokoládami, její lest je však prohlédnuta a syn/dcera se velmi hlasitě dožaduje kindervajíčka a lízátka. Snaží se po cukroví sáhnout z vozíku a shazuje na zem pyramidu z čokolád Milka. (M) se omluvně rozhlíží a uklízí následky, načež je přerušena zaměstnankyní s otráveným výrazem ve tváři, jelikož dílo, které tvořila poslední dvě hodiny vidí rozházené po polovině uličky. (M) je vysvobozena a míří k pokladně. Hledá tu, u které je nejmenší fronta a žádné sladkosti. Dítě se kategoricky dožaduje vyzvednutí ze své drátěné pasti, v rámci zachování pohody je mu vyhověno a ono se rozbíhá ke stojanu s bublifuky. Jeden (M) vítězoslavně přináší a žadoní o jeho koupi. Po matčině zamítavé odpovědi si děťátko lehá na zem, kope nohama a ječí, jakoby mu trhali nehty na nohou. (M) vrhá omluvné pohledy, sbírá radost svého života ze špinavé podlahy a opouští supermarket.
(MM): Vchází do prodejny, dítě usazené v kočárku a pomalu prochází všemi odděleními. Vkládá zboží do košíku, zatímco dítě se klidně rozhlíží a sem tam spokojeně broukne. MM nabízí aspoň Brumíka, ať z toho života malý něco má. Ten odmítavě vrtí hlavou.

Dalo by se pokračovat. Zůstaňme však spravedliví a zmiňme některé zápory života, jichž byla M ušetřena.

(M): má v mobilním telefonu uloženo číslo na pediatra, zubaře a pro všechny případy toxikologii.
(MM): má seznam zaplaven kontakty na dětskou lékařku, neurologa, ortopeda, ortodonta, zubaře, ORL, psycholožku, homeopata, prodejnu speciálních pomůcek, logopeda, dvě nemocnice a tři zdravotní pojišťovny.

(M): odváží dítě na víkend k tchýni a užívá si s mužem romantický večer, vědouce, že nejhorší, co se může stát, je nevolnost z přemíry sladkostí.
(MM): byla v kině naposledy před narozením potomka a nyní by se moc ráda zúčastnila této či podobné kulturní kratochvíle. Babičky nepřichází v úvahu, ani jedna už dvacetikilového invalidu neunese. Dědečkové mají z náročné péče strach. Kamarádky se MM neodvažuje oslovit a paní na hlídání dnes jako na potvoru nemá čas. Rodiče ukládají robě do postele, otvírají pytlík brambůrků a zapínají stupidní, okoukanou komedii v televizi.

(M): se čtrnáct dní před Vánoci optá dítěte, co by rádo od ježíška. Vyráží do prodejny hraček a po konzultaci s prarodiči kupuje vodní pistoli, klouzačku na zahradu a omalovánky se Spidermanem.
(MM): se měsíc před Štědrým dnem dívá na potomka a horečně uvažuje, co by mu asi tak přibližně mohlo udělat radost. Elektronických hraček, jež mají rozvíjet jeho jemnou motoriku, má tolik, že se nevejdou do dětského pokoje. Plyšové hračky odmítá a cokoliv, co vyžaduje samostatný pohyb je nežádoucí. Dva dny před inkriminovaným dnem vchází MM do hračkárny, zamíří do kojeneckého oddělení a vybírá žirafu od Lamaze (0-6m) a vkládačku od Tola (6-12m). Uvažuje, co bude s hračkami dělat deset minut po rozbalení dárků, kdy budou okoukané a prohlášeny za nudné odhozeny do kouta.

(M): si užívá okamžik po návratu z práce, kdy ji potomek vítá, nadšeně k ní běží s výkřiky "Maminká! Maminka je domá!" a ona se nechává obejmout a políbit.
(MM): sedí na zemi, lechtá mládě na bříšku, aby z něj vymámila roztomilý chechot, načež jej objímá, šeptajíce mu do ucha: "Máma tě miluje. Máš ji taky rád? Máš?" a snaží se smířit s tím, že na svou otázku možná nikdy nedostane odpověď.

O tym jak J. i PP łobuzowali.

3. června 2011 v 21:22 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
(Kterak J. a PP zlobili)

Jak jsem se již zmínila, milujeme návštěvy. Závan čerstvého vzduchu, když se otevřou dveře a v nich stojí jeden až několik přátel, kamarádů, příbuzných a nově i úplných cizinců. Vůně stromečku do auta, benzínu a neznámých dálek. A proto jsme se zaregistrovali na internetové stránce, která tyto cestovatele, hledající střechu nad hlavou, sdružuje a organizuje. Tedy hlavně proto, abychom se v létě v Dánsku zdarma vyspali a ne zrovna v pohodlí zavazadlového prostoru našeho kombíku, ale i z důvodů, kvůli kterým tento server vznikl a to poznávání nových lidí, jejich kultury, zvyků, jazyka a získávání informací o firmách, které vyrábějí kvalitní zavazadla.

Jednoho téměř letního odpoledne se naším bytem rozlehlo cinkání vchodového zvonku a já si před domem vyzvedla Gretu a Gunthera ze Spolkové republiky německé. Pár na sklonku středních let (jak jinak slušně popsat lidi přes padesát?) s batůžkem přes Gretino rameno a s širokými úsměvy na tvářích. Byli na cestě do Budapešti a rozhodli se udělat zastávku v Praze. Proč tak složitě a zvolili naše malé okresní městečko, na to jsem se neptala, ale po krátkém představení a shlédnutí jejich ubytování zasedli spokojeně k šálku kávy a začala konverzace. Velmi zajímavě vedená. Už ve fázi internetového dopisování jsme byli zpraveni o tom, že Gunther hovoří pouze německy a Greta ovládá jako bonus polštinu. Já coby malý cvrček vyrůstající od polských hranic coby kamenem dohodil a zbytek na koloběžce dojel, jsem jako dítě hovořila plynně polsky. Tehdy. Dávno, dávno tomu. Sice dnes mluvě v tomto jazyce rozumím, ale včas jsem si neuvědomila, že to je málo a chtělo by to něco více než "Dobrý den" a "Káva došla, máme čaj". J. strávil své kouzelné dětství pár facek od hranic se západním Německem a byť tam kameny házet nesměl, natož zbytek cesty dobíhat, často si doma pouštěli na své černobílé televizi pohádky vysílané za ostnatým drátem. Dnes tvrdí, že německy neumí ani Guten tag, ale vzápětí je schopen simultánně tlumočit seriál Přátelé, kde hlavní protagonisté hubu nezavřou. Nedala jsem se oklamat a dobře jsem udělala. Jen co si s Guntherem podali ruce, začalo bytem lítat der, die, das ve všech pádech a mně zůstal tázavý pohled směrem ke Gretě, aby mi laskavě přeložila, na jaké téma mě láska mého života pomlouvá. Což ona ochotně učinila v polštině, načež zpozorněli pánové a žádali si německou či českou verzi. A tak to pokračovalo celý večer. Já pochytila několik frází v němčině, můj muž se téměř naučil polsky a Máťulka zatím týral nádherného plyšového losa, jenž mu byl přivezen jako dárek.

Na jazykové bariéře jsme se vydrželi dobře bavit oba dva večery, které u nás manželé strávili, jelikož vznikaly i lehounce trapné situace, jako když se mě po ránu Greta německy optala, jak jsem se vyspala. A bylo na ní vidět znepokojení nad mou nízkou inteligencí, že na jednoduchou zdvořilostní otázku neumím odpovědět, než ji manžel upozornil, že musí "auf polnisch". Nebo když se v polštině obracela na Gunthera a ten jen protestativně kroutil hlavou, že jí nerozumí ani slovo a tudíž nemůže adekvátně odpovědět na otázku. Brzy dopoledne jsem je oba posadila na autobus do Prahy a doufala, že se nenechají okrást, unést ani ztratit a nebudu muset německé policii vysvětlovat, kam jsme zakopali jejich tlející mrtvoly. Naštěstí se večer vrátili v pořádku, unavení, ale spokojení a plní dojmů. Dozvěděli jsme se, že prošli celé historické centrum pěšky a zastyděli jsme se za naši lenost jet z jednoho konce Václaváku na druhý metrem. Gunther nám ukázal hromadu fotografií, které pořídili a na nich jsme viděli pražská zákoutí, do kterých jsme nikdy nevstoupili, byť máme Matku měst za barákem. Budeme se tam muset některý týden po neděli vydat.

Následujícího dne nastalo velké objímání a loučení, hosté byli spokojení a my nadšení. Krásná, nenáročná návštěva, která přivezla dárky a měla své vlastní kafe a koblihy. Ne, že bych byla tak špatná hostitelka, ale již předem jsem byla upozorněna, že Gunther s Gretou jsou nenároční, nemám nic připravovat, vše co potřebují mají s sebou a to i postel. Což jsem jim musela zčerstva kategoricky zatrhnout, páč tu by si mohli v našem malém 3+kk rozložit jedině v předsíni a jak bychom potom chodili na záchod. Dostali jsme ještě pozvání do Německa a pak už si to pár odfrčel do Bratislavy.

A my s J. jsme začali být na svět vyloženě oškliví. Nejprve jsem byla donucena k návštěvě banky. Opravdu nemám ráda tyhle novodobé služby, které dané instituce nabízí a to vlezlý telefonát, kdy mi paní, jež byla upozorněna, že na schůzky nemám náladu a zajdu si tam, až se mi bude chtít, přesto vnutila datum a hodinu, abych prokonzultovala se svou finanční poradkyní akční nabídku. Vešla jsem do pobočky patřičně rozmrzelá a načuřená, vlastně rozhodnutá paní H. kategoricky odmítnout, popřípadě seřvat. Ale vzhledem k okolnostem, jež celé akci předcházely (byla jsem po noční, měla za sebou celobytový úklid a nerudného nemocného J.), jsem byla na hádku příliš unavená. Otráveně jsem si kecla do křesla a nechala si vysvětlovat výhody nového účtu. Nakonec z celého hovoru vyplynulo, že měsíčně ušetříme AŽ třináct korun, což mě vyloženě nadchlo. Jako bonus se mi poradkyně snažila vtlačit penzijní připojištění. To už na mě bylo moc. Roztomile jsem se na ni usmála, naklonila se přes stůl a pošetpala jí: "Paní H., já mám rakovinu. Já se penze nedožiju". A škodolibě jsem sledovala ruměnec na její tváři. Ovšem úspěch jsem slavila, pojištění se nekonalo.

Zřítelnice oka mého zase málem způsobila infarkt firemnímu lékaři. Dostavil se k němu na ukončení neschopenky a poté, co pan doktor zkontroloval výsledky testů a konečně uznal J. všeho schopného, přelétl jeho robustní postavu znaleckým okem a optal se, zda nemá nějaký stresující problém, který by mu bránil shodit aspoň deko z jeho stodvaceti kilogramů. Třeba něco v rodině, děl. J. se také roztomile usmál, naklonil přes stůl a vysvětlil váženému lékaři, že má doma invalidní dítě a ženu na umření. Myslím, že už se nebavil na rozpacích pana doktora tak jako já, ale dosáhl svého. Hubnout pod dohledem nemusí, má si nejdřív udělat pořádky doma.

Návštěva odjela, já mám obnovenou licenci, J. může jít vydělávat a Máťulka se pomalu chystá do nemocnice. Život je zase ve starých kolejích.

Maminko...

1. června 2011 v 16:50 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
ty pláčeš? Nebuď smutná. Možná se tvářím, že neumím do pěti napočítat, vy tomu s tatínkem říkáte momentální retardace, ale cítím všechno, co mi dáváte. Lásku, radost, strach i žal. Nemůžu ti říct, jak tě mám rád, neumím mluvit, ale doufám, že víš, že pokaždé, když se na tebe usměju, když ti podám ruce nebo tě pohladím po noze, když kolem mě procházíš, dávám ti to najevo. Nepovídám si s tebou, neodpovídám na tvé otázky. Jestli nemám hlad, něco mě nebolí, jestli s tebou chci jít na procházku. Nic z toho nedokážu. Ale vím, že to všechno si umíš přečíst v mých očích. Že jsem šťastný a spokojený, nemám žízeň, ale možná bych potřeboval přebalit. My dva slova nepotřebujeme.

Neumím chodit. Nedojdu si sám na záchod, do svého pokoje, ke kuchyňské lince, kde připravuješ oběd, abych tě zatahal za tričko a řekl, že mám hlad. Nepřijdu za tebou, abys mi zavázala tkaničky ani za tatínkem, že se mi rozbilo autíčko. Musíte mě nosit v náručí nebo podpírat, když se pokouším o vratkou chůzi. Myslíš si, že mi to vadí? Kdepak. Užívám si chvíle, kdy tě mohu obejmout rukama, položit si unavenou hlavu na tvé rameno a nechat se kolébavou chůzí odnést do postele. Shlížím z té výšky na své hračky, na stůl, kde zůstala nedojezená večeře, vidím tatínkovi do očí a můžu ho pohladit po bradě, kde mu rostou vousy a tak nádherně to šimrá na dlani. Nikdy mě nebolí nožičky, protože by byly unavené od celodenního běhání. Všechny boty, které jsem už odložil jsou jako nové, nepoužité, připravené pro brášku nebo sestřičku. Nemám na kolenou ošoupané tepláky a nemusíš na nich zašívat díry. Neuteču ti na silnici a nemusíš na mě křičet, abych se zastavil, protože jede auto. Jsem pořád u tebe a jsem tam moc rád.

Jsem postižený. Duševně zaostalý. Máš strach, že jsem uzavřen sám ve svém světě, ze kterého nemůžu ven? To mě mrzí. Ale věř mi, bojíš se o mě zbytečně. Jsem šťastný. Potřebuju tě mít stále u sebe, abys mi podala obrázkovou knihu a otáčela v ní listy. Abys mi ukázala, jak donutit plyšového psa zpívat mou oblíbenou melodii. Abys mě nakrmila a oblékla. Jsem na tobě závislý. Tak jako já nemůžu být nikdy sám, nemůžeš být ty nikdy sama. Je to vzájemné. Jsem tady pro tebe, aby ti nebylo smutno.

Vím o tom, že bys chtěla vědět, co se mi honí hlavou. Že přemýšlíš o tom, jestli ti rozumím, když mi říkáš, že mě máš ráda. Rozumím. Každému tvému slovu. Neběhám za tebou s otázkami, proč je nebe modré a kde se bere v zimě sníh. Přesto tě poslouchám, když mi vyprávíš, jaký jsi dnes měla den, jak se mají babičky a co spolu budeme dělat zítra. Jsem trpělivý a vím, že se jednou ve svém povídání dostaneš k mým dotazům. Mé mlčení tě nutí pečlivě se rozhlédnout a najít téma hovoru. Všímáš si detailů, které bys jinak přehlédla a přemýšlíš, jak mi vysvětlit, kde se bere duha a proč pes štěká haf. Věci pro tebe přestávají být samozřejmostí.

Zklamal jsem tě? Nesplňuju tvou představu o normálním dítěti? Je mi to líto. Ale já jsem dárek, o který jsi si neřekla. Jsem vánoční ráno, májový déšť, západ slunce. Díky mě vidíš věci, kterých by sis jinak nevšimla. Ukazuju ti lidskou lhostejnost a sebestřednost a ty se učíš, jak se přes ně přenést. Učíš se odpouštět. Má víra v tebe je nekonečná, máš v dlani celý můj život. A proto si uvědomuješ, jak je sám o sobě křehký, ale i to, jak jedinečné možnosti nabízí. Nic pro tebe není obyčejné. Chůze, řeč, to, že můžeš mezi prsty uchopit lžíci, přikrýt se peřinou, napsat tatínkovi zamilovaný vzkaz prstem na orosené zrcadlo. Ať jsem jakýkoliv, jsem tvůj syn a přišel jsem k tobě, abych ti ukázal, jak je svět krásný. Pojď se mnou a dívej se.

Matěj