Jen si tak trochu zdřímnout

9. srpna 2011 v 12:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....

Spánek je jednou z mých oblíbených činností. Dělám to ráda a často (každou noc), byť jen na okamžik. Ať usínám v deset večer, o půlnoci, či ve tři ráno, mé zvrácené vnitřní hodiny začnou vyzvánět s železnou pravidelností úderem šesté. Někdy ony, někdy dítě za papundeklovou zdí (jednou mezi námi bude velmi silný Ytong obložený polystyrenem. Přísahám.), které nevyzvání, ale zahajuje svou žvatlací samomluvu v tuto nekřesťanskou hodinu, sobota nesobota, prázdniny neprázdniny, a je úplně jedno, že ono samo po četných protestech, že se mu nechce spinkat, že by si chtělo ještě v jedenáct večer hrát, usnulo o půlnoci. Pohrávám si s myšlenkou odvaru z makovic nebo kapkou rumu v kakalu na dobrou noc, ale zatím jsem nenašla odvahu.


A když už tedy konečně po dlouhém dni ležím v posteli, kniha je dočtena, z dětského pokoje se ozývá lehké pochrupování a doznívající zvonkohra z plyšového psa, snažím se zklidnit srdeční tep a usnout. Neslyšet opilého kytarového hráče z nedaleké zahrádky, kterému by už jednou konečně někdo mohl vysvětlit, k čemu jsou akordy, a že i když zvýší intenzitu svého hlasu až na maximum, na faleš v jeho tónu to nebude mít vliv. Nevšímat si světel aut prohánějících se po protější stěně a ignorovat lovícího J. (vysvětlím později). Prostě jen zavřít oči a spát. A snít. Miluju sny. Můj zvrácený mozek se svou nekonečnou fantazií umí vymyslet neskutečné kraviny, provedené v barvě a vesměs ve 3D. Takové malé, soukromé kino. S čímž souvisí má geniální teorie, kde se sny berou. Jsem zneuznaný Freud v sukních. Podle mě, i když se naše vědomí odebere do vzbuďte-mě-až-bude-jaro, mozek se vypnout nesmí. Na to jsem nepřišla já, to je samozřejmě všeobecně známý fakt. Plíce musí pořád okysličovat krev, srdce ji rozváží do všech koutů těla, játra a ledviny mají velký úklid po celodenním přecpávání se, prostě obsah naší lebky má plné končetiny práce. Ovšem naše smysly jsou v danou chvíli poněkud u ledu - oči nevidí, uši slyší, ale seč mohou, snaží se mozku danou informaci nepředávat, chuť a čich jsou úplně mimo hru a hmat, pokud máte nové, heboučké, flanelové povlečení, si může klidně odjet na prázdniny. A tak se mozek z nedostatku podnětů nudí a vymýšlí si vlastní příběhy, většinou bez hlavy a paty. Aspoň ty moje.


Říká se, že šťastní lidé ve snu létají. V tom případě jsem spokojená jako želva, mám ve vzduchu strávenou stejnou dobu, jako pilot ČSA na konci kariéry. Jsem sice poseroutka, nepouštím se do závratných výšek, stačí mi takových pět metrů, ale dělám to ráda, baví mě to a ještě nikdy jsem si nerozbila hubu. Což je taky zajímavý fakt. Všimli jste si, že ve snu se nedá zemřít? Můžou mě rozstřílet teroristi na tisíc malých kousků, já sedím u zdi, ze které ještě padá omítka, sleduju, jak mi do dlaně prýští krev z četných děr po kulkách, uvažuju nad tím, že nejspíš bude brzy konec a po tvářích mi tečou slzy lítosti, že jsem se s nikým nerozloučila. Dýchám opatrně, šetřím kyslík a říkám si, že ještě pár nádechů a umřu. Pět minut, deset, hodinu, a milosrdná smrt nikde. A tak se zvednu a jdu někomu vyprávět o zázraku, který se mi právě stal, když tu mi dojde, že jde o sen a rozhodnu se radši proletět. Nebo si zaplavat. Druhý z mých nejoblíbenějších nočních sportů - podvodní plavání na dlouhé vzdálenosti. Když říkám dlouhé, myslím tím opravdu podplavání Atlantiku a jiné kratochvíle. Voda je teplá, i když se plácám téměř u dna, světla je jako v pravé poledne a já obdivuju kouzlo mořského světa. Když tu mě napadne, že by neškodila kapka vzduchu. Jen tak na naplnění plic. Je mi jasné, že na hladinu je to dobře hodinka, to už nestihnu. Otevírám rty jen malounko, na skulinku a zkouším nasát atomy kyslíku z molekul H2O. Blbost, já vím. Ale k mé nemalé radosti, zjišťuju, že to funguje! A tak se usadím do chladivého písku, hraju si se žraloky a vesele dýchám.


Zatímco si tak v klidu blbnu daleko a daleko od naší postele, zřítelnice oka mého má plné ruce práce. Nevím, jestli je to dáno tím, že jeho poslední nájezdy na lednici se odehrávají přibližně deset minut před usnutím, nebo pokleslými filmy hororového žánru, kde obří mravenci pojídají malé děti, ale J. mívá noci bouřlivé a nabité programem. To, že si ze spaní povídá, není nic zvláštního. Že se sem tam projde, by mě taky neudivilo, mám obdobný zlozvyk. Až jednou vyjdu z domu v pyžamku, začnu se k posteli přivazovat. Ovšem na situaci, kdy otec mého dítěte prudce vyskočí z postele, vrhne se pod ni a začne zuřivě mlátit bačkorou do roštu, na tu si asi nezvyknu nikdy. Většinou se mi ho ani nepodaří probudit, už jsem pochopila, že hloubka jeho spánku se pohybuje na úrovni klinické smrti, ale snažím se plynule zasáhnout do děje (hlavně se nedotýkat!) a tichým, konejšivým hlasem mu říkám, že "už je mrtvej, pojď si zase lehnout, zlatíčko". Mám-li kliku, dozvím se, že nám po ložnici pobíhal had, smečka vlků, či rozzuřené kotě. Načež můj muž, maje splněnu povinnost ochránce rodinného sídla, spokojeně usíná.

Dále tady máme sny trapné, jako ten, který mě poňoukl k napsání tohoto článku, a opravdové noční můry. Do první skupiny můžu zařadit třeba můj oblíbený, kdy ráno nemůžu najít ani jedny čisté a vyžehlené kalhoty a jelikož mě tlačí čas, docházím k rozhodnutí, jít do práce jen ve spodním prádle. Kráčím po náměstí, velmi dobře si vědoma faktu, že mi táhne na kostrč a snažím se potáhnout jako na potvoru to nejkratší triko, které doma mám, přes inkriminovaná místa. Fakt super. Anebo můj nedávný, kdy jsme jeli s Matym na návštěvu, kde jsme nejprve zlikvidovali koberec, na to, co z něj zbylo jsem vyklopila talíř s těstovinami a ve finále můj roztomilý chlapeček poblinkal co mohl. A to jsou právě ta rána, kdy se vzbudím a zavalí mě obrovská vlna úlevy. Podobně jako po opravdu strašidelných nočních můrách, kdy celou noc jezdím výtahem, jenž nemá stěny a podlaha je nakloněna ke straně. Snažím se na malé ploše udržet, dívám se dolů pod sebe, jak stoupáme a pater přibývá a uvažuju, jestli ta zrzavá tečka dole není náhodou sousedka. Načež plošina zastaví mezi dvěmi nejvyššími podlažími, což znamená, že na pevnou zem to budu muset doskočit. Myslím, že bych raději lovila s J. to vzteklé kotě pod naší postelí.


Samozřejmě nesmím zapomenout na sny krásné, nádherné, uplakané, které ve mě udržují naději na lepší zítřky. Sny, ve kterých můj chlapeček zázračně promluví, nebo se postaví a jde. A já si i ve spánku uvědomuju, že jsem svědkem zázraku, srdce mi tluče až v krku a samou radostí tajím dech, abych ani nejmenším pohybem křehkost toho okamžiku neporušila. Což mě samozřejmě vzbudí, poněvadž se začnu opravdu dusit, osuším slzy a hlavu zabořím zpátky do polštáře v naději, že se ten sen vrátí a já si ho budu ještě chvíli užívat. A ocitnu se u výtahu, který nemá zdi. Ach jo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ubi Ubi | 9. srpna 2011 v 13:47 | Reagovat

No hezky. Som dlho nepisala koment, tak konecne a prva :D
S prvou castou sa plne stotoznujem, mam posledne dni velmi podobne myslienky, aj ten nazov uplne, jak keby som ho ja dnes pisala.
Moj chlap vychovane zo spanku zdravi a posledne krmil Danyho. Do noci sa z nasej spalne ozyvalo: "haam!"
Len raz prudko vstal a kontroloval dakeho votrelca v skrini.
Ja mavam obcas fakt horory, vojny, prenasledovanie, nahanaju ma a ja nemozem utekat, raz mi zastrelili dieta v naruci. A uz som sa v sne utopila :). Teda, hned som sa zobudila, takze neviem, ci by som nezila dalej...
A mily sen bol nedavno po  slamovom blogu, ze som vam matyho hlidala ja :)))
bol v kocarku a boli sme na prechadzke.
Jejda, som nejaka ukecana :)
Kiez by sa ti snivali len pekne a tie s Matym sa splnili...

2 Ubi Ubi | 9. srpna 2011 v 13:50 | Reagovat

Jo a len pre haluz. Na psychologii nam ucitel vypraval, ze skusali s kamaratom experiment, jemu sa to aj podarilo, ze si nacvicil daky signal, ja neviem, zatlieskat ci nadskocit, ktory ked urobil v sne, tak si tym uvedomil, ze sniva a ovplyvnoval dalsi dej snu. Proste si manipuloval svoje snivanie. hm.

3 Zemča Zemča | 9. srpna 2011 v 14:20 | Reagovat

S tím výtahem tom mám podobně, akorát že jedu pořád nahoru a výtah nezastavujea já jenom čekám kdy mne to rozprskne o strop:-))

4 Zuzana Zuzana | 10. srpna 2011 v 8:25 | Reagovat

Moc hezký, sny s lítáním jsem mívala také, je mi líto, že už léta ne.Ale pod vodní hladinu, tam mě fantazie snad nikdy nezavedla. S výtahem jsem měla krásné sny, když jsem nedávno viděla film s Deppem o Willy Wonkovi, s úžasem jsem si uvědomila, že používal výtah dost podobně. A co se týče černých můr, tu jsem bohužel zažila naostro, když jsem nepoznala u syna zánět slepého střeva. Na to žádný zlý sen neměl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama