Když mě to tak strašně baví

31. srpna 2011 v 14:11 | Prdlá Prvomatka
Být dospělá. Kamkoliv se podívám - na internet, do odborných časopisů (Žena a život, Chvilka pro tebe aj.), dokonce i do knihovny, všude mi radí, jak mám objevit své "vnitřní" dítě a dát mu prostor. Ještě to tak! Pustit toho malého raracha ze řetězu. To bych to dopracovala.

Právě naopak. Čím jsem starší (senilnější a infantilnější), tím častěji a ráda oslavuju svou svobodu, nezávislost a i tu zodpovědnost, tížící má drobná ramena jako pytel cementu. Být svým vlastním pánem. Dělat si absolutně a doslova co se mi zlíbí. Pravda, někdy musím mít chuť vařit klukům rajskou, kterou nesnáším, jindy platit nájemné, nebo splátky půjček, což taky není zrovna mým koníčkem, ale suma sumárum mě k tomu nikdo nenutí a dělám to jen s minimálním nátlakem bankovních domů, s nimiž jsem stejně ochotně uzavřela smlouvy. Přiznávám, jsou tu určité povinnosti. Jeden musí brzy ráno vstát a jít do práce, aby bylo dost korunek na zábavu (kromě jídla, drogerie, benzínu, plínek, pojistek, splátek hypotéky, teplých zimních ortopedických botiček, lékařů, nemocničních pobytů a jiných obdobných kratochvílí), po cestě umístit mrně do stacionáře (nezapomenout čisté tričko!) a v zaměstnání připomenout tomu druhému, ať už dá konečně opravit ten kuchyňský spotřebič. Což on stejně nedá, bude si ho ve stole v kanceláři syslit ještě tři měsíce, než se konečně naštvu, vymlátím ho z něj a do opravny odvezu sama. A třeba taky ne, nechme se překvapit.

Ale zpět k výhodám. Miluju ten pocit, kdy vcházím do našeho bytu, odemykám si svým vlastním klíčem (který už nenosím na šňůrce uvázané kolem krku, nýbrž vychovaně v kabelce. A nikdo mě denně neupomíná, abych jej (probohaživého už zase!) neztratila, aby mí rodiče nemuseli (probohaživého už zase!) měnit vložku zámku), abych s ním mrštila jen tak na nejbližší botník/ poličku/ křeslo a nikdo mě za to neplísnil. Hned na svazek klíčů letí bunda a kabelka a nikomu to nevadí. Vařím si kávu a usedám k internetu. Kluci sladce spí, na přípravu večeře je času dost (a v přízemí je pizzerie), nemám žádné domácí úkoly, zítra se nepíše písemka, prostě mám dvě nádherné hodiny jen a jen pro sebe. To, že situace stejně nakonec dopadá úplně, ale úplně jinak se stává pouze v případech nenadálých, kdy ustoupí má chronická skleróza a já si vzpomenu, že ten dopis se měl poslat nejpozději včera, Matýskovy boty vyzvednout minulý týden a lékař, ke kterému se chci na zítra objednat ordinuje pouze do 16:00, anebo mě ty drobečky pod klávesnicí tak dlouho iritují, až zvednu své líné pozadí, vytáhnu Pronto a prachovku a máme z toho co? Celobytovou debordelizaci. Já prostě neumím JEN utřít prach ze stolu. Za ním totiž stojí knihovna, dále tu máme konferenční stolek, několik polic, v předsíni botník, v ložnicích postele. V koupelně prach není. Tam je vlhko. A vodní kámen. Tam bych s prachovkou nepochodila, to chce písek. A naplnit pračku a ...... krucipísek, já uklízím, i když o tom jen píšu! Potřebuju odbornou pomoc.

Po příjemně profl... úklidem stráveném odpoledni tu máme večer. A to je teprve zábava. Po několika marných pokusech uložit dítě do postele, vřeštící ho přinést zpátky, popřípadě přebalit, či dokrmit a tuto činnost zopakovat ještě pětkrát, konečně usedám do houpacího křesla a program je čistě v mé režii. Nejen, že si můžu zvolit televizní kanál (samozřejmě po dohodě s manželem, kdy on dochází naprosto logicky k rozhodnutí, že se budeme dívat na můj oblíbený film nebo seriál), ale můžu u něj setrvat klidně do tří do rána, aniž by mě kdokoliv posílal spat. Maximálně přestane lásku mého života bavit chrápání, jež se z křesla začne linout s koncem televizních zpráv, v kterémžto případě mě něžně bere do náručí a odnáší. Což mi samozřejmě nijak nevadí. A třešničkou na dortu je fakt, že si místo večeře otevírám půlkilovou pixlu zmrzliny a s předsevzetím "jen tři lžičky" ji během večera zbodnu. Nebo pytlík chipsů, plechovku buráků, či třetinu koláče, co zbyl v lednici. A možná taky všechno najednou. Nikdo mi nic nevyčítá, nikomu to nevadí, všechno je v pořádku. Kromě povinného dělení s J., kdy sice nabídnu, ale porci chráním celým tělem, takže buď s díky odmítá, nebo si decentně ďobne, aby neurazil, mi pohodovou siestu u Ordinace v růžové zahradě vůbec nic nekazí. Je mi jasné, že za tohle ponesu následky. Ráno budu dost nevyspalá, unavená a protivná, obývák bude vypadat jako po nájezdu zuřivé gastro agentury a své nafouklé břicho nevecpu ani do jedněch kalhot. Ovšem to vědomí, že jsem si to způsobila já sama samojediná, i když jsem moc dobře věděla, co bude následovat, mi zabraňuje v jakýchkoli výčitkách a já si celou cestu do práce prozpěvuju "Kdo chce kam, pomozme mu tam" na nápěv Skákal pes.

Jsou okamžiky, kdy mi dozor dospělé osoby tak trochu schází. Někdy bych potřebovala malounko naťuknout, respektive nakopnout k nějaké užitečné činnosti, jež nezahrnuje zajímavý román ani Photoshop. Možná by se spíš hodil vysloužilý vězeňský dozorce s bičem. A jak jsem nešikovná, našlo by se pro něj víc činností. Když mi z ruky vypadne sklenice a třešňová šťáva se rozlévá po podlaze, při utírání prachu schazuju zarámovanou fotku a sklo se sype za gauč, ukládám do lednice nákup a jogurt se kutálí z police, padá na zem a rozprskne se až za sporák, v těchto případech mi tolik chybí ono pokárání nebo rovnou pár facek, že to nakonec musím udělat sama. A tak stojím v kuchyni, seřvávám svou malou osůbku na tři doby a J. se může uchechtat. Bohužel, je to nutnost, já bych jinak totálně zvlčila.

Jsem moc ráda, že jsem dospělá, a až na detaily, zahrnující mé dvě děti (trvám na tom, i když J. táhne na kristova léta), domácnost a zaměstnání, jsem svou výhradní a jedinou paní. Královnou svého času, která sice musí nést důsledky svých omylů, chyb a nezodpovědných přehmatů, ale činí tak hrdě a s hlavou vztyčenou, páč si za ně může sama, nikdo jí do toho nekecal a zpackala to ve své osobní režii. A to je pocit, který by nevyvážilo žádné kapesné na světě.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kote kote | 31. srpna 2011 v 16:49 | Reagovat

Vy se díváte na Ordinaci...?Můžu se prosím,zeptat proč?Jinak objevení vnitřního dítěte,mají na mysli alegoricky,probuzení svobody a fantazie,ne samozřejmě doslova,to co píšete,jaký je rozdíl,mezi dítětem a dospělým,co se týče povinností.Ale je to individuální pojetí,zřejmě to má mnoho vysvětlení.Já to četla jinde.A vnímám to jinak.Mějte se krásně.K.

2 adresa adresa | E-mail | 31. srpna 2011 v 18:12 | Reagovat

Tuším, že Prdlá Prvomatka dobře vnímá a chápe alegorii, metaforu i černou díru:) a protože mne nic vtipného a lehkého, čím bych dokořenila její článek, nenapadá, zmohla jsem se aspoň na poctivých 5 hvězdiček v hodnocení:)

3 mates mates | 31. srpna 2011 v 21:10 | Reagovat

Ordinace mě taky dostala, ale jen na nepatrnou chvíli, kdy jsem tomu věřila :o))

4 jana jana | 2. září 2011 v 15:01 | Reagovat

Úplně se vidím dnes večer :D

5 matyskovi matyskovi | 2. září 2011 v 20:19 | Reagovat

No jo, no, máte mě přečtenou ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama