Září 2011

Inzerce

28. září 2011 v 11:46 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Fa PP&spol. s.r.o.
vyhlašuje výběrové řízení na pozici

krk, jenž hýbe hlavou

Obchodní zastoupení české společnosti Prdlá prvomatka company, působící na českém trhu od roku 2004 přijme na hlavní pracovní poměr vhodného kandidáta/tku na pozici manželka-matka-kuchařka-uklízečka-pokojská-účetní-manager-nákupčí-řidič-bytový architekt-pečovatel/ka rodinného úseku.

Náplň práce:
  • Vedení domácnosti na úrovni zástupce ředitele firmy s možností absolutní zastupitelnosti
  • Metodické zabezpečení procesu řízení kompetencí a výkonu členů rodiny
  • Udržování společných prostor firmy v čistotě a hygienicky korektních podmínkách (zahrnuje wc po použití mužem)
  • Kompletní zajišťování cateringu včetně nákupu potravin kdykoliv dojde čokoládový Lipánek
  • Aktivní komunikace (vyřizování telefonních hovorů, přijímání návštěv)
  • Spolupráce při zajišťování různých akcí (návštěvy lékařů, obchodní jednání, terapeutické pobyty, společná dovolená, školní besídka a další)
  • Administrativní podpora zaměstnanců (vedení archivu, zakládání dokumentů, práce se skartovačkou (4,5r))
  • Vyřizování odchozí a příchozí pošty
  • Kompletní zajišťování nákupu zboží včetně přepravy (hygienické potřeby, čistící prostředky, oděvy, obuv, spotřební elektronika, papír a hračky, 100% bavlněné povlečení s dětskými motivy na všechna lůžka v domácnosti)
  • Správa a údržba oděvního parku (praní, žehlení, štupování, šití, hodnocení použitelnosti a následné samostatné rozhodování o likvidaci)
  • Doprava všech zaměstnanců nevlastnících řidičský průkaz sk. B, permanentku na MHD, chuť řídit vozidlo min. 180km na jeden zátah
  • Péče o handicapované (nepřerušovaná služba 24/7)
Požadujeme:
  • velmi dobré komunikační schopnosti, spolehlivost, flexibilita, samostatnost
  • vysoká míra vlastní iniciativy
  • aktivní zájem o zvyšování vlastní kvalifikace
  • základní znalosti z oborů kuchař - číšník, dekoratérka podlahových krytin, švadlena, účetní, manager malé firmy
  • řidičský průkaz sk. B
  • zručnost při manipulaci s invalidním kočárkem (přeprava autem, MHD, rozborka - sborka)
  • základy psychologie, logopedie, znakové řeči, fyzioterapie, ergoterapie, telepatické schopnosti (čtení myšlenek)
  • znalost práce na PC - IE, tiskárna, scanner, MS Office
  • nástup - ihned, žádná dohoda

Požadavky na vzdělání a praxi:
SŠ - praxe není nutná, podmínkou je aktivní přístup a chuť učit se novým věcem

Nabízíme:
  • rodinné zázemí silné úspěšné společnosti
  • zajímavou práci v domácím prostředí
  • možnost dalšího osobního rozvoje (pouze v uplatňovaných oborech z důvodů časové vytíženosti)
  • finanční ohodnocení odpovídající pracovnímu nasazení (pozice je neplacená)
  • mladý pracovní kolektiv a (většinou) přátelskou atmosféru
  • ubytování a stravu v místě pracoviště (podmínkou bez ohledu na jiné možnosti)
Motivační dopis a strukturovaný životopis zasílejte nejpozději do středy 28.9.2011 12:45, kdy odlétá linka Praha - Maledivy z Ruzyňského letiště, čímž se pracovní místo uvolní.

Půl roku poté

20. září 2011 v 21:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ten den začal jako jedna velká legrace....

Ráno jsem plná elánu vyběhla z domu, nadechla se čerstvého zářijového vzduchu, zapálila si cigaretku (abych se nepřekysličila) a nasoukala se do auta. Destinace - Motol. Je čas na půlroční kontrolu. Věděla jsem, že je všechno v naprostém pořádku, subjektivní potíže nemám (nádherný eufemismus pro spala-bych-až-bych-brečela) a tak není čeho se bát.

Až na tu frontu. Já z toho špitálu jednou dostanu osypky. Člověk dostane kartičku, velikou, takovou, která se nevejde ani do dokladovky, ani do peněženky, ale v kabelce je schopná se ztratit během dvou minut a na ní výrazným černým písmem datum s PŘESNÝM časem, kdy se má dostavit. To slovo přesný je tady velice důležité, neboť tato nemocnice zná naprosto přesný význam slova relativní. Máte-li vejít do dveří ordinace úderem desáté hodiny, počítejte s tím, že do oběda tuto místnost zevnitř nespatříte. Nevadí, byla jsem připravená.

Na ultrazvuku jsem byla druhá v pořadí půl hodiny před termínem a spokojeně jsem se začetla do přinesené, dost objemné knihy. Jak říkám - byla jsem připravená. Když tu do čekárny vstoupilo asi deset těhotných žen v různém stupni obtloustlosti a já nabyla dojmu, že tak rychle se k přístroji, jenž je v této rozlehlé budově a nejspíš i Praze evidentně jediný svého druhu, prostě nedostanu. Ano, hádala jsem správně. Po padesáti minutách mi bylo laskavě dovoleno podstoupit vyšetření. Budiž sympatické paní doktorce ke cti, že se za zdržení omluvila, byť nebylo její chybou. Taky bude v širokém dalekém okolí jediná svého druhu. Zpráva, kterou jsem si odtamtud odnášela už moc veselá nebyla. Druhý a dnes již můj jediný zbývající vaječník se tváří velmi podezřele. Ale netřeba se hroutit, příčin může být taková spousta, děla lékařka, že rakovina stojí dva kilometry za pomyslnou frontou. Jistě. Nehroutila jsem se. JÁ jsem totiž naprosto zdravá a na tom si trvám.

I obsadila jsem židli v jiném patře v jiné čekárně před naprosto jinou ordinací. Ze které jsem se nezvedla další dvě hodiny. Přiznávám, že posledních dvacet minut jsem byla v pokušení opustit budovu, ztratit se, kouzelnou kartičku spálit a dělat, že jsem tamními chodbami nikdy neprocházela - to bude nějaká mýlka, sestři. Přesto jsem vydržela a odměnou mi byl velmi sympatický mladý pan doktor, dle mého odhadu čtrnáct dní po atestaci a měl ty nejkrásnější modré oči, jaké jsem kdy viděla. Prostě skoro jako můj J. Pánové nyní prominou lehce impertinentní vsuvku, ale na gynekologickém oddělení bych tyhle fešáky ze zákona zakázala. To prostě není zdravý. A tento lékař se mnou nejprve zavedl společenskou konverzaci, na téma "Proč se, slečno, tváříte jako kakabus?" Odsekla jsem něco v tom smyslu, že jsem dopoledne strávila v čekárně a nyní se již nacházím ve značném stupni naštvanosti a otrávenosti.
"Ale to není moje chyba." upřel na mě doktor modré oko.
"Což je mi naprosto fuk, jste první na ráně." odvětila jsem.
Ale aspoň jsme se začali smát.

A nepřestali jsme ani během rozhovoru, jenž se týkal ultrazvukového vyšetření. Lékař nasadil kamennou tvář, řekl, že to není dobrý a že se s tím bude muset něco udělat. Na můj dotaz - a co jako? - odvětil, že to se ještě neví, že se musí udělat spousta dalších testů a jiného mučení plně hrazeného zdravotní pojišťovnou, a až když se potvrdí, že je to rakovina, budeme se bavit o tom co dál.
"A co když to není rakovina?" zaskočila jsem ho naprosto jednoduchou otázkou, kterou dle překvapeného výrazu ve tváři vůbec, ale vůbec nečekal.
"No, to nám řekne až histologie."
"A vzorek na ni budete vyndávat laparoskopicky, že?" nabídla jsem jednoduché řešení. Břicho mám už tak rozřezané skrz naskrz.
"Tak s tím nepočítejte. S tímhle druhem nádoru se musí strašně opatrně."
"Ale já se ptám, co jestli to NENÍ nádor?"
"Tak to nám řekne až histologie."
Došla mi trpělivost: "Vy se mě snažíte nasrat, že pane dokotre?"
Abych to zkrátila, zkoušela jsem jeho nervy a znalosti ještě dobře deset minut a bylo mi naprosto jedno, jaká fronta čeká za mnou. Já z něj tu pozitivní prognózu vykřešu, i kdybych ho musela ztlouct. Po dost razantní výměně názorů, kdy jsme se chvíli smáli a chvíli na sebe téměř křičeli, lékař debatu ukončil: "Nezkoušejte to, teď prostě musíme najít řešení, které je pro vás nejbezpečnější."
"Takové není, pane doktore," zvážněla jsem. "Na rakovině dvakrát do roka není vůbec nic bezpečnýho."

Rozhodla jsem se, že když ten den začal jako veliká legrace, taky tak skončí. Zavolala jsem kamarádce, která je z oboru, nechala se od ní ukonejšit a vyrazila z brány nemocnice, vstříc zářným zítřkům a za klukama. Pravděpodobnost, že by se to svinstvo vrátilo půl roku po chemoterapii je tak strašně mizivá, že se výhra ve sportce jeví jako tutovka. Pravda. Vyplním tiket a budu se raději těšit na ty milióny.

Jak jsem se rozhodl udělat jim radost

14. září 2011 v 22:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A trošku jim to osladit. Mámě a tátovi. Pořád prej postiženej, invalidní... a kdo dneska nemá nějaký ten "problém"? Táta si kouše nehty, máma kouří, poslanci chlastaj... copak nemám nárok být taky v něčem "jinej"? Mám. Ale když ty dva vidím, jak jsou z toho nešťatný, říkám si, že z času na čas nezaškodí zvednout jim trošku morál.

Rozhodl jsem se, že začnu chodit. Sám. Bez držačky. Myslel jsem, že to půjde tak nějak ze dne na den a samo o sobě, ale malounko jsem se přepočítal. Nevadí. Pro začátek jsem se zkusil pustit jednou rukou. Ukázal jsem jim, že stačí, když mě nechají opřít o chodítko nebo kočárek a zbytek zvládnu sám. Máma je z toho jablečná. Úplně na prášky, kdykoliv jí to předvedu. Je to sice makačka, ale za tu srandu to stojí. Jdeme spolu ze školky, ona mě vytáhne z kočárku a já chvilku jdu po svých. Fakt chvilku, ono zase - nic se nemá přehánět a ještě by si na to zvykla. Ale když takhle budu pokračovat, jednoho dne se pustím a když budu mít kliku, nenatluču si. A pak jim konečně uteču.

Snažím se najíst sám. Se lžičkou mi to moc nejde, člověka, který ten umělohmotný prevít vymyslel bych tím nejraději přetáhl po hlavě. Blbě se to drží, padá to z ruky, prostě pořád to ještě nemám vychytaný. Ale zjistil jsem, že nejen příborem se dá nafutrovat. Mám dvě ruce. A povím vám, to je paráda. Když takhle uprostřed jídla popadnu misku a praštím s ní o stůl, až polívka vystříkne, nebo do ní hrábnu a namočím si v jejím obsahu všech pět prstů, kterýma pak můžu dělat super stopy po ubruse, to bych vám přál vidět ten tanec! Když mají naši náladu, začnou se se mnou chechtat. Ale pokud máma lítala celé dopoledne s hadrem a vysavačem po bytě a všechno se u nás leskne jako psovi kulky, to je potom hysterie. Mám ji rád. Je srandovní.

Zjistil jsem, že co si člověk nesežene sám, to nemá. A k tomu je potřeba se hýbat. Nějakým způsobem se přesunovat. Nezbylo mi, než naučit se lézt. Je to sice nápor na fyzičku, přeci jen ty moje slabý záda toho moc neutáhnou, ale když mě to dostane z dětského pokoje do obýváku před televizi, ve které běží František s Majdou, stojí to za to. Anebo ke krabici s hračkama. Problém nastal ve chvíli, kdy máma s tátou zjistili, že to umím. A to bylo hned: "Chceš jíst? Přijď. Chceš na záchod? Přilez. Chceš si s náma hrát? Tak po svých." To zrovna! Abych se totálně zničil hned po ránu ještě před svačinou, ne? A tak si to šetřím. Předvádím se, dejme tomu jednou, dvakrát do týdne. Oni by si rychle zvykli a nechci ani domyslet, kam by to mohlo vést.

Je potřeba nějak se s nima domluvit. Dlouho jsem sázel na telepatii - upřeně se na ně zadíval a myslel na svou přeplněnou plínku. Ale nefungovalo to. Postě jim na to nestačí inteligence. A tak jsem tu pusu otevřel. Povídám: "Dal bych si pribiňáka a banán." Ona na mě kouká jako na svatý obrázek, směje se a říká:"Jaký tátátá tete? Táta je v práci a já ti nerozumím." Jakej táta? Co to sem plete? Je nahluchlá? Mám hlad! A prej inžinýrka. Cha! Ale důležité je, že mě slyšela. A tak v tom pokračuju. Mluvím s nima vlastně pořád. Když něco potřebuju, chci, nebo jen když mám něco na srdci, co bych jim chtěl svěřit. Třeba nějakej tajem. A oni se smějou a známým vykládají, jak prý pěkně žvatlám. Když žvatlat, tak žvatlat. Jde mi to, co chvíli objevím nějakou novou hlásku a nebude to dlouho trvat a oni mi budou rozumět. Do té doby jsem si naordinoval tvrdý trénink, pusu otvírám s rozedněním a končím u pohádky na dobrou noc. Když nic jiného, pořád jim můžu vymluvit díru do hlavy.

Táta pořád: musíš trénovat, musíš sám vylézt na sedačku, někam sám dojít, sám se najíst. Co pořád sám? Od čeho je mám? Mamka je fajn. Na tu stačí upustit slzu a hned je naměkko a snáší mi modrý z nebe. Ale s tím chlapem prostě není rozumná rozprávka. Tak mu to dávám sežrat. On tomu říká, že zlobím. Je mi šum a fuk, co si o tom myslí. Když řekne tu svou kouzelnou formuli "sám!", většinou počkám na mámu. A pak to rozbalím. Chodím, lezu, ukazuju jak jsem velký, kdekterou kravinu si ti dva vymyslí, všechno umím. Pro mámu. Anebo si vyčíhnu chvíli, kdy má táta spoustu práce u počítače (a kvůli tomu mi nechce pustit gumového medvídka na Youtube), a v pravý okamžik zmáčknu DELETE. On si myslí, že náhodou. Jo, klidně. Když kvůli tomu nebudu bit, klidně náhodou.

Ale jo. Přiznávám, že nějaký ten zdravotní problém mám. Moji kámoši už dávno všechno zvládají sami. Chodí, jedí, umí se obléct, zajít si na záchod, pustit si pohádky. To já nedokážu. Ale nikoliv nikdy. Snažím se. Pracuju na sobě. A jednou, jednou budu umět všechno to, co oni. Možná mi to potrvá dýl, ale já se nedám. Budu na sobě tvrdě makat a dokážu mamce i taťkovi, že jsem tak šikovný, jak vždycky doufali. Ne-li lepší.

Práskat se nemá, ale hlásit se to musí

8. září 2011 v 13:39 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Už jako malé dítě ve školce mě učili, že se žaluje ve středu večer a v žádném případě paní učitelce. Ten, který se po rvačce o jedinou funkční Tatrovku šel s pláčem svěřit vychovatelce, si většinou říznul ostudu jako barák, byl zesměšněn pro výstrahu ostatním a příště si podobnou akci několikrát rozmyslel. A tak jsem se zařídila. Když se do mě po dvacátésedmé navezl největší grázl ze třídy, vzala jsem si ho osobně do parády a natrhla mu kalhoty. Co já si budu dělat násilí. Kupodivu můj postup slavil úspěchy, žalovat na mě šel on a reakce učitelek vyzněla lehce v můj prospěch - nejdřív nevěřily, že mu natloukla nejmenší holka ve školce, pak se mu snažily vysvětlit, že mě neměl dráždit a ve finále dostal seřváno za to, že mě šel prásknout. Vyhýbal se mi obloukem ještě v pubertě a já se sebou byla fakt hodně spokojená.

Došlo mi, už v tomto útlém věku pěti let, že hranice mezi násilím, řízením se dobrou radou, že moudřejší ustoupí a zákeřným žalováním v případech nejvyšší nouze, je velmi, velmi tenoučká. A že po ní musím kráčet lehce, nejlépe po špičkách. Byl-li protivník (ať už v bitvě o skateboard na hřišti, či posléze spolužák na gymnáziu v politické diskuzi, jejímuž tématu jsme oba rozuměli jako ministr obrany stíhačkám) silnější, větší, popřípadě jsem věděla, že v kapse schovává boxera, chovala jsem se moudře. A čekala na svou chvíli, která většinou dříve, či později přišla. V opačném případě jsem jej udolala pěstičkami, či pádnými argumenty a odešla z bitevního pole s hlavou vztyčenou, páč žalovat se smí až ve středu večer a do té doby mám spoustu času na vymýšlení neprůstřelného alibi. Výchova tehdejších zaměstnankyň mateřské školy v mém případě slavila naprosto nežádoucí úspěch.

Když jsem dospěla, ubylo mužů, kteří bijí ženy, respektive přestali to dělat veřejně a nechávají si to pro své manželky pěkně doma, za zavřenými dveřmi, se sestrou nás rvačky o oblečení taky přestaly bavit a žalovat nebylo komu. Nezbylo mi, než stát se tou moudřejší a ustupovat. Což se pořád ještě učím a řeknu vám, je to fakt dost těžký. Poněvadž já mám prostě vždycky pravdu. I když ji nemám. Čehož si je můj životní partner velmi dobře vědom, do diskuzí na jakékoliv téma se se mnou pouští jen sporadicky a během bitvy našlapuje velmi opatrně. Když mě konečně zažene do kouta a v mé brunátné tváři vidí, že mi dochází argumenty, pronese něco hodně duchaplného, jako třeba, že mě miluje, i když jsem TAK STRAŠNĚ hloupá. Čímž debata hasne. Nemůžete na někoho křičet a zároveň se lámat smíchy v pase.

Tento článek měl ale být o něčem jiném. Tohle se mi stává pořád. Začnu něco vyprávět, odbočím a v životě už netrefím zpátky, na místo, kde jsem to přestala. Název sedí. Hlásit se to musí. Včera jsem se dostala poprvé v životě do situace, kdy jsem měla něco oficiálně oznámit na děsně oficálně se tvářící trojmístné telefonní číslo a nemohla jsem se rozhoupat. Na dálnici se v rychlém pruhu válela prasklá pneumatika. Zastavovaly u ní auta a ti, kdo nevěděli, proč ten blbec najednou stojí, na něj hystericky troubili a snažili se jej objet, aby vzápětí zjistili, že ten důvod zastavit byl sakra dobrej. No prostě situace na houby. Uvažovala jsem, jaký je asi správný postup. Možná bych měla zavolat policii. Copak já vím, jaké mají číslo? Nemůžu přece vytočit 158, kde se hlásí vraždy, nalezení mrtvoly či vůz prchající z banky nacpaný až po okraj penězi. Tam mají úplně jiné starosti, než pohozenou pneumatiku. Co když narazím na příslušníka, který se špatně vyspal a já se dozvím, že "To voláte špatně, najděte si číslo na dopravku ve Zlatých stránkách a přestaňte blokovat životně důležitou nouzovou linku, nebo si vás nechám zjistit a pak uvidíte ten tanec!". Co potom? Abych to zkrátila, nakonec jsem se přemluvila a velice milý pán mi sdělil, že o tom bordelu na silnici už dáááávno vědí, ale že jsem stejně hodná, že jsem zavolala. Ulevilo se mi. Ne tak jako posledně, kdy jsem do rádia na dopravní informace telefonovala "ťukanec" na D1, jehož jsem byla právě svědkem, že se asi pomačkaly plechy na dvou autech a začíná se to tam štósovat. Když jsme tehdy přijeli domů a pustili televizi, zjistili jsme, že to byl smrťák o osmi autech a spoustě zraněných. Hanbou bych se propadla.

Přesto si za názvem článku stojím. Žalovat se nemá, výjimku tvoří tchýně, když vám chlap už potřetí za sebou nepřinesl k narozeninám ani kytku. Anebo otec, pokud matka nechala své handicapované dítě upadnout, když se snažilo postavit pomocí její čerstvě narostlé, krátké a velmi opečovávané kštice a učinila tak z výchovných důvodů. Naštěstí Matýskovu žvatlání je velmi špatně rozumět, z věty "Lálalá ou tete" si toho táta moc nevezme a i kdyby náhodou pochytil, o čem je řeč, bude se mnou souhlasit. Chudáček Maty. A nahlásit milému policistovi nebezpečnou překážku v dopravním provozu je občanská povinnost, kterou při nejbližší příležitosti velmi ráda splním. I když doufám, že takovou šanci už mít nebudu.

PS. Pro ty, kdo nečtou komentáře: doporučuji, abyste se projednou přemohli a našli oba komenty paní Weaslyové pod tímto článkem. Fakt to stojí za to :)

Murphyho zákony v praxi

2. září 2011 v 22:19 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Známe je všichni. Nebo jsme se s nimi v životě všichni už setkali, jen jsme nevěděli, že jsme zakopli právě o ně. Nemám je ráda. Od toho základního Může-li se něco pokazit, pokazí se to, až po ten nejposlednější, nejstupidnější, nejméně pravděpodobný, zahrnující kancelářské sponky, Andaluského koně a výtah. Celý můj (zatím) krátký život, se řídí těmito pravidly, poučkami a postuláty a mě už to nebaví.

Jelikož je dnes těchto zákonů nepřeberné množství a jednotlivé publikace se v autorství výroků liší, vycucám si pro tento článek z prstu své vlastní zákonistosti, jimiž se řídí madam Schválnost a budu doufat, že mi to projde. Čímž prosím laskavého čtenáře o schovívavost.

Fištův axióm: Doba, po kterou hledáte klíče od vozu je nepřímo úměrná logice místa, kde jste je nechali.

A to v zámku kufru. Opravdu jsem dnes zabila 28 minut čistého času obíháním auta, přemísťováním zmateného Matýska z jedné sedačky na druhou a obracením Fišty rubem na líc. Přišli jsme totiž spolu na parkoviště, já odemkla kufr klíčem (což činím velmi zřídka, páč zbožňuju ono vychytané tlačítko vedle volantu) a otevřela všechny dveře, aby se mi během nakládání kočárku dítě uvnitř neupeklo, čímž jsem ty páté ztratila z dohledu. Během poutání cvrčka, skládání sedaček a jiných obvyklých příprav na cestu jsem se lehce plácla přes kapsu, jestli klíče mám, poněvadž o sobě moc dobře vím, že jsem skleróza na nožičkách a co nemám k tělu připevněno kůží, kloubem nebo dlouhým provázkem, to okamžitě ztrácím. A kapsa prázdná. Začalo horečné hledání. Kufr byl otevřený a tudíž jsem na jeho zámek neviděla. No, abych se přiznala, celou dlouhou půlhodinu jsem se tam ani nepodívala. Až ve finále, zpocená, unavená a zoufalá, sedíce na chodníku a telefonujíce mému geniálnímu muži o průšvihu se ztraceným klíčem, můj zrak zašilhal tam, kam měl a mé srdce zaplesalo. J. se mi bude řehtat ještě o vánocích.

Základní teorie supermarketů: Fronta, ve které stojíte je ta nejpomalejší, bez ohledu na to, kolikrát jste se přemístili k jiné pokladně.

Tak na tohle jsem machr. I když vyberu tu nejkratší, s nejmenším počtem přeplněných vozíků, s inteligentně vyhlížející paní u pokladny, která si "nešetří práci", pokaždé v podlaze vystojím důlek. Tohle je pro mě opravdu záhada. Přede mnou jsou všehovšudy tři lidé. Jejich nákup sestává z půlky chleba, lahve minerálky a rodinného balení toaletního papíru a já se přesto ani po patnácti minutách nehnula z místa. Rozhlížím se a tipuju výhodnější pozici o dvě fronty dál. Briskně se přesunuju, abych vzápětí zjistila, že stojím za pánem, který nakupuje pro letní tábor. V jednom vozíku buřty a chleby, ve druhém limonády a dvacet balení kečupů. No výborně. Začínám být nervózní a provádím ještě jeden přesun. S nelibostí pozoruju svou první frontu, ve které maminka s chlapečkem, kteří využili mého útěku a zaujali mé místo, platí a sbírají z pultu své šmouly. Konečně nakládám zboží na pás. Když je hotovo, s hrůzou sleduju slečnu za kasou, jak zvedá telefon a z reproduktorů se ozývá:"Prosím vedoucí prodeje uzenin na pokladnu čtyři." Chce se mi řvát.

Rozšířený princip klesající inteligence: Pokud vás při "dočasném" odkládání předmětu z nedostatku volných rukou napadne myšlenka: "nejlepší způsob, jak to tu zapomenout", máte pravdu.

Na začátku to byly klíče od auta, potom kniha v prodejně belgických pralinek a nakonec peněženka na střeše auta. Klíče jsem našla sama, knihu přinesl laskavý spolumlsal a peněženka mi spadla za stěrače, když jsem se pokusila rozjet. Měla jsem dnes fakt z pekla kliku.

Teroristická teze aplikovaná na dopravu: Nemůžete-li se dostat z parkoviště, je v protějším obchodním domě bomba.

Nevymýšlím si, je to čiročirá pravda, i když je mi dost líto, že tato originální teze se dneškem pravděpodobně vyčerpala a již nikdy nebude uvedena do praxe. Aspoň v to doufám.

Postulát Prdlé Prvomatky: Máte-li dojem, že jste den strávili užitečně, příjemně a zajímavě, s největší pravděpodobností jste jen zabíjeli čas postáváním ve frontách, hledáním zapomenutých předmětů a psaním stupidit na internetu.

A třeba se mýlím.