Říjen 2011

Zpátky nahoře

27. října 2011 v 19:01 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Můj život je jedna velká spirála. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, do zblbnutí. Dříve, dávno tomu, když jsem byla ještě mladá a hloupá, jsem si těchto drobných nuancí nevšímala. Jednou to bylo super a jindy to prostě stálo za pytel. Jednotlivá údobí se střídala pozvolna a nenápadně. Pak přišlo kouzelné jaro, kdy jsem potkala toho nejúžasnějšího chlapa na světě a život byl barevný a krásný a vůbec nic nemělo chybu. Načež mi zemřel kamarád. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že za štěstí se platí, někdy i dost vysoká cena. A začala jsem se bát. Ne pořád, nijak intenzivně, ale v okamžiku, kdy jsem se dostala na vrchol svého kopce euforické spokojenosti, začala mi někde vzadu v hlavě blikat varovná kontrolka. Pokaždé jsem se ji snažila přelepit náplastí a dělat, že tam není, ale rána osudu se i přesto dostavila, ve větším či menším měřítku. Pamatuju si konec jara léta páně 2010, kdy jsem se vyhřívala na sluníčku v náručí svého muže, opodál spokojeně žvatlal Maty a mě mohlo štěstím puknout srdce. Tehdy jsem překonala strach a v rámci reciprocity pravidla o nezakřiknutí jsem se J. svěřila, že je mi tak strašně hrozně moc dobře, že se bojím, aby někdo neumřel. Tehdy jsem ještě netušila, že ten megaprůšvih se bude týkat přímo mé malé osůbky.

Neumřela jsem, ale za uši jsem dostala dost pěkně. A kupodivu kontrolka vzadu v mé hlavě změnila systém. Už se nebojím průšvihu a velkého zla, které se na mě nezadržitelně řítí (a ono se vždycky řítí. Ať jde o rakovinu, či ztracený klíč od sklepa), ale naopak se těším, až se karta obrátí a co nového mi madam Štěstěna přinese. Jakože tentokrát se holka opravdu předvedla.

Začalo to před několika týdny zprávou ze školky, že Matýsek byl na jejich očním vyšetření a asi, možná, nejspíš, zdá se, že má problémy s očima. Máme si zajít k odborné lékařce, která ho vezme do parády a zjistí co a jak. Poněvadž Maty nešilhal, neostřil, nevyváděl se svými kukadly žádné podobné psí kusy, utěšovala jsem se vidinou čtvrtiny, maximálně poloviny dioptrie na jednom oku. Jaké pak bylo mé překvapení, když se kluci vrátili z města, mávaje mi před obličejem zprávou, že naše dítě je slepé jako patrona. Přesněji řečeno na jedno oko vidí houby a na druhé prd. Máme mu koupit brýle a o Vánocích se uvidí, jestli k nim nenafasujeme ještě prďáckou samolepku, aby se aspoň srovnal počet dioptrií. No skvěle. Chybí nám už jen rovnátka a retardovaný Matýsek bude kompletní. Podle návodu pro ty pomalejší, jenž nám byl spolu s poukázkou pro pojišťovnu poskytnut, jsme se vydali do nejbližší prodejny oční optiky. Jelikož já jsem se s tímto problémem nikdy nesetkala, můj plán byl jednoduchý: vejdeme do obchodu, zkusíme tak troje obroučky z těch nejkrásnějších a objednáme je. Jo, malovala jsem si to moc pěkně. Hned v prvním krámu jsme strávili téměř hodinu a to výběrem z asi deseti kusů dětských brýlí (víc neměli, pak už jen malé dámské), přičemž dobře sedm z nich bylo okorálkovnáno, ohvězdičkováno, či osrdíčkováno - prostě holčí. Druhý pokus o pár ulic dál byl úspěšnější. Když jsme slečně u vitríny dali hrubý popis naší představy (brýle dětské - chlapecké, pro frajery, velmi pružné a nárazuvzdorné, nejlépe z gumy), neomylně zamířila k plastikové hrůze, která je sice nezničitelná, ale i Albert Einstein by v ní vypadal jako mentálně postižený prodavač zmrzliny v potápěčských brýlích. "Vůbec na ně nesahejte!" okřikla jsem slečnu a ona sáhla o polici výš, kde ležely ty krásné, modré, úplně nerozbitné dětské brýle, které jsme nakonec objednali. Když po pár dnech přišly, s očekáváním jsme sledovali, co se bude dít. Přeci jen 4 dioptrie je strašné číslo a čistě teoreticky by to mohlo vyřešit dost problémů, které náš chlapec má, od braní předmětů do ruky (je dalekozraký, takže místo lžičky viděl šedý stín na okraji talíře. Není divu, že pochyboval, že se tím flekem dá najíst) po lezení.

Načež jsem navštívila kurz speciální terapie pro postižené. Jde o soubor technik, které byly původně šity na míru autistům, ale s postupem času se zjistilo, že pomáhají na všechno, počínaje dětskou mozkovou obrnou, kousáním nehtů u dospělého chlapa konče. Přednáška byla moc zajímavá, interaktivní a dost mi otevřela oči. Pravidla téhle hry totiž říkají, že můžeme dělat cokoliv a jakkoliv, hlavně v klidu, pomalu a netlačit na pilu. Výsledky se prý dostaví. Byla jsem děsně zvědavá. Nadšeně jsem běžela domů s představou, jak na Matym hned všechno vyzkouším a aby toho nebylo málo, po cestě jsem se zastavila v lékárně, poněvadž na kurzu nám řekli, že nejlepší je rybí tuk. Koupila jsem ho dost na několik let, takže u nás je jasno, my budeme vkrátku všichni chytří jako opice. A začala jsem to do synátora cpát pod tlakem. Meducínku, jednotlivé techniky, cviky, prostě jsem se rozhodla, že do čtrnácti dnů budeme mít doma normální dítě. Jen tak mimochodem jsem jedno "kouzlo" ukázala i J. Je to muž, a tak ve chvíli, kdy bych mu začala vykládat něco o propojení hemisfér v mozku a aktivaci takových a makových center, vnímal by každé osmé až desáté slovo. Pročež jsem použila placebo efekt a řekla mu, že je to přímo na jeho okousané nehty. K chlapovi se hovoří v krátkých a jednoduchých větách, není třeba pouštět se do žádných velkých akcí. Jaké bylo mé překvapení, když za tři dny přišel s oznámením, že si ani nekousl a že by si prosil ještě.

Napjatě jsme sledovali dítě. Které nezklamalo. Pomaličku, polehoučku postupuje vpřed. Malými krůčky, každý den trochu, ale je to vidět a vypadá to fantasticky. Začal s lezením. Dřív udělal takový metr, dva za týden, teď o víkendu zvládl náš byt několikrát tam a zpátky. Už nás nepotřebuje, aby se postavil, stačí kus nábytku nebo rehabilitační míč. Dnes to byla police. A ještě tak fikaně narafičená, že od ní nebylo úniku, pouze směrem dolů a nejspíš dost natvrdo. Chvíli jsem ho pozorovala, připravená zasáhnout, kdyby onu alternativu zvolil a se smíchem jsem se ho ptala, co s tou pastí bude dělat. Jaké bylo mé překvapení, když se naprosto v klidu, opřen o dveře skříně, vydal do kuchyně. Včera sám vylezl na stůl. Jednu nohu zapřenu o gauč, druhou o tátovo rameno a vesele se vydal mezi skleničky s čajem a za miskou s cukrovím. Pomáhá s převlékáním, trénuje sebekrmení, snaží se mi zničit pračku strhnutím dvířek. A co je skvělé (v životě bych nevěřila, že tohle řeknu) - naše dítko zlobí. Odmlouvá, neposlouchá, dělá kolem sebe binec, který pak odmítá uklidit. A já jsem ta nejšťastnější máma na světě.

U nás na gauči bydlí anděl

21. října 2011 v 14:13 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
a má úplně ošoupaná křídla. Sedí tam a odpočívá. Má proč. Poslední dobou makal jako barevný a musím říct, že odvedl skvělou práci.

Bylo tu ticho. Dlouho. Ne, že by se mi nechtělo psát, právě naopak, potřebovala jsem ze sebe sypat písmenka, jako mlýnek na maso. Vypsat se z té hrůzy, která mě (zase) potkala a se kterou se budu muset (zase) poprat. Měla jsem rakovinu. Zase. A kromě patetických frází o umírání mě nenapadala kloudná věta. Tak jsem raději mlčela.

Po posledním ultrazvukovém vyšetření, o němž jsem tu psala, a které se nikomu pranic nelíbilo, jsem jednoho čtvrtečního rána volala do nemocnice a přemluvila sestru, aby mi výsledky testu na nádorové markery sdělila do telefonu. Prý nula, nula nic, zdravá jako řepa. Zhluboka jsem si oddechla a užívala života plnými doušky. Po čtrnácti dnech jsem přemluvila své líné a lehce nervózní já (přeci jen, krev nekrev, ta potvora se tam někde může schovávat a dělat mrtvého brouka, aby ji nikdo včas nenašel) a vyrazila vstříc dalšímu ultrazvukovému vyšetření. Které dopadlo ještě hůř, než to předešlé. Cysty, kam se člověk podívá, voda, tam kde být nemá, prostě všechno ukazovalo na to, že se má ztracená přítelkyně vrátila a ještě si spolu užijeme. Byla to pro mě rána pod pás. Čtyřicet minut jsem se hádala s lékařem v ordinaci, že ne, na operaci nepůjdu, a i kdyby náhodou, poslední a jediný zbývající vaječník mi nevezmou, páč chci mít ještě spoustu dětí a vůbec, ať si celý operační sál i tým píchnou do špic. Pan doktor se snažil chovat jemně a citlivě, ovšem po několika minutách i jemu došla trpělivost a bylo vidět, že by mě nejraději popadl za flígr a pěkně se mnou vyběhl. Přes veškerou mou snahu a výmluvnost jsem ho nepřesvědčila. Buď za týden na operaci nebo si mám jít shánět rakvičku.

Mé soukromé nebe se zatáhlo, slunce zašlo, začalo pršet a po celý další týden nepřestalo. V té nejhorší variantě mi zbývalo pár let života, v té nejlepší už jsem nikdy nemohla mít děti. A nikdy je strašně dlouho. Honily se mi hlavou ty nejčernější myšlenky a obecně se mnou byla houby sranda. Teď je to vaječník, příště děloha, následuje několik dalších orgánů a končetin a já si opravdu budu shánět slušivý kostýmek do urny. Kolikrát tohle ještě snesu? Kolikrát to vydrží moje psýcha, srdce, muž, rodina a přátelé?

Rozhodla jsem se, že bez boje se nevzdám. Rozeslala jsem své lékařské zprávy do světa, poprosila blízké, kteří buď mají kouzelné onkologické schopnosti nebo aspoň přátele, kteří těmito disponují a křičela jsem o pomoc. Prosím, řekněte někdo, že to je omyl! Že se spletli a já mám naději! Když už nic jiného, dejte mi čas! Ale vyslyšena jsem nebyla. Odpovědi byly jako přes kopírák. Je to špatný holka, poslechni je. Nech je, ať z tebe vyhrabou molitan jako z té panenky a nechají jen to zdravé, čisté, to s čím se dá žít, nebo umři.

Dnes jsem s hlavou sklopenou a se slzou v oku pokorně nakráčela na oddělení a čekala datum. Předoperační vyšetření bylo hotovo, všechno nezbytné vyřízeno a zařízeno a tak hurá do víru vášní. V ordinaci jsem odevzdaně vyslechla velkolepé operační plány šéfa kliniky, že budou řezat a řezat tak dlouho, dokud nezůstane jen to nejnutnější k přežití a vůbec žádná rakovina. - Dobrá, dělejte jak umíte.
Než jsme se rozloučili, dostala jsem k ruce dalšího mladého fešáka (kam na ně v tom Motole chodí? Mají nějakou líheň modelů ochotných přeškolit se na gynekologa?), abychom spolu zašli na kontrolní ultrazvuk. A to byl můj letošní ježíšek. Po několika minutách intenzivního sledování monitoru se pan doktor nechal slyšet, že jemu se zdá vše zdravé, v pořádku a normální. Pro jistotu své výsledky několikrát zkontroloval, přepočítal a znovu zkontroloval, ale už nebylo pochyb: "Gratuluju, žádná rakovina" usmál se na mě. Nebýt to naprosto cizí chlap, skočila bych mu kolem krku a stopy po rtěnce by se mu doma vysvětlovaly opravdu těžko.

Pan profesor nejprve nevěřil ani mým slovům, ani zprávě, kterou mladý lékař vytiskl, ale nakonec byl udolán tištěnými argumenty. Ultrazvuk nelže. Nikdo si to neumíme vysvětlit, ale za pět minut dvanáct si to mé tělo prostě rozmyslelo, a předvedlo se přístroji jako naprosto zdravý kus ženské.

A až dnes mi to došlo. Ne po první operaci, ani po té druhé. Ne po chemoterapii, ale až dnes jsem si konečně uvědomila, že jsem dostala druhou šanci. Všechno ostatní se najednou zdálo tak malé. Problémy s Matýskem, peníze, kariéra, už oplakaná snowboardová sezóna, všechno to bylo pryč. Mám možnost začít znovu a lépe. A já ji využiju. My ji využijeme. Už moc dobře víme, jaké to je, ráno se probudit a vědět, že je před námi další jeden den. Ať je jakýkoliv. Být tady na světě je velmi vzácný dar a my si ho už konečně umíme vážit.

Když se daří, tak se daří

14. října 2011 v 15:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ukradli mi víkend, ale Matýsek to vyvážil dárkem nadmíru cennějším. Já toho kluka prostě miluju. Ve chvílích, kdy nad ním lámu hůl a seč můžu, snažím se smířit s myšlenkou, že lepší už to nebude, aby to zklamání tolik nebolelo, přijde s nějakou inovací.

V sobotu jsem se v chytré knize, jejíž složitý název si už nepamatuju (něco o Prevítech) dočetla luxusní větu: "Ještě žádné dítě nezemřelo hladem, mělo-li v dosahu jídlo." No jistě! To je ono! I připravila jsem scénu. Sundala jsem ze stolu kostkovaný ubrus, aby naše dalekozraké robě nic nerušilo v jeho rozmazaném výhledu, postavila před něj misku v kontrastní modré barvě a pro jistotu po každé straně lžičku. Jelikož junior sveřepě odmítá brát do rukou předměty, nikdo si nejsme moc jistí, zda je pravák, či levák. (Nezávisle na tom, jaký stav preferuje v plínce). Posadila jsem Máťulku do židličky, představila mu oběd i propriety a zadívala jsem se na televizi. Cvrček chvíli seděl s pusinkou dokořán, a když se několik minut nic nedělo, sevřel čelisti a tázavě se na mě podíval. Povzbudivě jsem se usmála a pobídla ho: "No, jen papej!"
- "A to jako jak?!" zněla překvapená odpověď v jeho modrých očích.
Pátravě sledoval můj obličej, kdy se začnu svému zdařilému vtipu smát, načež stočil zrak k prostřenému stolu. Chvíli těkavým pohledem sledoval špenát, zda mu nenaskáče sám do otevřených úst, potom postupně obě lžičky, jestli nejeví stejný úmysl a nakonec se vrátil ke mně. Trvala jsem na svém. "Sám!". Jeho oči se rozšířily do velikosti holubích vajec. I zželelo se mi milého dítka a vrazila jsem mu lžíci do dlaně. Chvíli svou ruku sledoval, jakoby mu právě vyrašila na zadečku. Věděla jsem co bude následovat. Upustí lžíci na zem, až to cinkne. Tak to ne. Než stihl tento konečný krok podniknout, vrazila jsem mu ruku i s nástrojem do oběda. "Tak. A teď ham!" velela jsem, popravdě řečeno neočekávaje valných výsledků. Jaké však bylo mé překvapení, když dítě lžíci zvedlo a snažilo se ji donést do pusy. To si dělá srandu! Tentokrát málem vypadly oči z důlků mně. Když se mu to ve finále podařilo, začala jsem tleskat a nadšeně povykovat. Nejdřív se chudáček lekl, co že to provedl, když ale pochopil, že jde o hysterické nadšení, začal se radovat se mnou. Potřebovala jsem se ujistit, že to nebyla náhoda. Opět jsem mu vrazila ruku se lžící do misky: "Ještě!" Tentokrát se o náhodě mluvit nedalo. Pomalými, neobratnými a vratkými pohyby se Máťulka téměř samostatně (s nabíráním porcí má stále trošku potíže, ale to už je jen kosmetický detail) ládoval špenátem. Běžela jsem pro foťák a historický okamžik zvěčnila. Celá akce trvala hodinu, mě ukápla i nějaká ta slza radosti a Maty porostl pýchou asi o tři centimetry. A to nebyl všem dnům konec.

V neděli jsem na celé čáře zvítězila v soutěži Líná matka. Dělala jsem lautr nic. A když jsem z toho byla po obědě řádně znavená, přikryla jsem se dekou, jedním okem shlédla dítě, zda si na druhé straně místnosti spořádaně hraje a hluboce a hlasitě se zamyslela. Jen na chvilinku. Samozřejmě. Vzbudil mě nadšený Matěj boucháním svými drobnými pěstičkami do mých holení. Budit mámu je totiž děsná prča. Uvědomila jsem si, že kvůli mně přelezl celý obývák a vyšplhal se na gauč. Zmačkala jsem ho radostí do malé kuličky a pak už jsme se spolu jen mazlili a lechtali a bylo nám báječně. Ostatně to byl evidentně cíl, za kterým ke mně přilezl.

Večer jsem se samozřejmě chtěla pochlubit otci našeho dítěte, jak máme šikovného syna. Předem bych chtěla upozornit, že Maty nikdy nebyl na tzv. sociální hry typu Paci paci nebo Ukaž, kde máš pupík. Plácat rukama o sebe jen tak zbůhdarma, nebo hledat různé části těla a ukazovat nám, kde je má, když to oba stejně moc dobře víme, považoval vždycky za ztrátu času. Aspoň si to myslím. Tentokrát ovšem učinil výjimku. Svou řeč na téma Nejlepší Matýsek pod sluncem, jsem končila větou: "Už je to holt velký kluk. Umí se sám najíst. Viď, Maty, že už seš velkej?" načež dítě zvedlo ruce nad hlavu. Opět jsem vsadila na náhodu, přesto jsem se pokusila trik zopakovat: "Matýsku, ukaž jak jsi veliký." A dlaně vylétly směrem ke stropu. Samozřejmě si neodpustil kukuč "to čumíte, co? a kdybyste viděli, jak zajímavou knihu mám pod polštářem, to byste teprve koukali!". Ano, to tedy ano.

Bohužel, v našem případě se opravdu potvrdila teorie líného rodiče. Čím méně se mu budeme věnovat, tím dřív se naučí najíst, napít, dojít si na záchod, zavázat si tkaničky a odejít z domu, aby si našel lepší rodinu. I kdyby veškerá naše snaha měla vést k tomuto konci, udělám pro to všechno, co budu moct. V Matýskově případě to znamená, že nehnu ani prstem. Což pro mě ostatně nebude zas až takový problém.

Ukradený víkend

12. října 2011 v 15:49 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dostali jsme tři dny. Nádhera. Kdy se vám poštěstí, aby vám někdo dal čas zadarmo? Bohužel, bylo to od společnosti, jež nám poskytuje 130 televizních programů a jednalo se o prestižní filmové kanály. A z dárku se rázem stala krádež.

Minulý týden jsem dostala roztomilý email, informující o této nabídce. Místo, abych ho jako ostatní spamy okamžitě smazala ze schránky i z mé paměti, lačně jsem se vrhla k televiznímu programu a začala značkovat. Byla jsem rozhodnutá, že se nedám nachytat a vyberu si pouze snímky kvalitní, s vysokou intelektuální hodnotou, žádná "céčka" ani rodinné komedie USA. Už při pohledu na stránku s pátečním odpolednem mi bylo v moři rudých koleček, podtržítek a vykřičníků jasno, že jsem pověsila laťku hodně vysoko. Vypadalo to, že se úderem sedmnácté hodiny přišpendlím před televizi a do rána od ní nevstanu. Což by se stejně neoplatilo, jak jsem zjistila při otočení listu, poněvadž sobotní program začínal o půl páté.

Něco prostě budu muset oželet. Když tu se mi rozsvítilo - nebo si to nahrát! Jelikož video na našem prastarém přístroji nepoužíváme (nikdy se nám nechtělo sesouhlasit naladění TV stanic) a DVD přehrávač funkci ukládání do paměti postrádá, začala jsem tlačit na svého počítačově velmi zdatného muže, aby sehnal prográmek nebo udělátko, které takové kouzlo umí. Nějakou dobu se o to poctivě snažil, ale když to nešlo, nechal se poněkud unést a navrhl nákup televizní karty za 4000,-Kč. Což byl ten pomyslný pohlavek, který jsme oba potřebovali, abychom si uvědomili, že blbneme. Smířila jsem se s tím, že v noci se spí a z Královny Viktorie uvidím jen půlku, načež J. odjel spokojeně do práce. On žádné dilema nemá.

A z mého slaměného víkendu se stalo peklo. Snídala, obědvala a večeřela jsem tyčinku Mars nebo chleba s máslem. Věděla jsem, že tenhle trik mi Maty doslova nespolkne a o něj se budu muset postarat stylem téměřvzornámatka. Což zahrnovalo dopolední nákup. Nacpat krmení, přebalování, převlékání, překočárkování (s golfkama, které se do výtahu vejdou, sjet do kočárkárny a přesednout do Chariottu, který už to štěstí nemá), cestu do supermarketu, bloudění mezi regály a návrat domů do patnáctiminutové pauzy mezi Colina Firtha a Jima Carreyho, byl opravdu oříšek. Zjistila jsem, že krájet rajčata ostrým nožem a přitom sledovat televizi se nevyplácí. Tatktéž nevšímat si dítěte, jež se vědoma si mé nepozornosti, vloupalo do mé soukrommé, osobní krabice s ubrousky na decoupage, čímž jsem s tímto koníčkem skončila. Prostě matka na baterky. A nejhorší bylo zjištění v neděli večer, že jsem za tři dny uvařila dvě teplá jídla, několikrát přebalila a nakrmila prcka a šestkrát opláchla hrnek od kafe. Jinak jsem nehla prstem, tedy kromě přepínání mezi třemi inkriminovanými programy.

A to tady (a nejen tady, chudáci mí přátelé) furt brečím, že bych potřebovala víc času, abych zvládla rodinu, domácnost, práci a při troše dobré vůle nějakou tu zálibu. Asi napíšu Ježíškovi: "Milý Ježíšku, děkuji Ti za dárky, které jsi mi přinesl vloni, jednu ponožku mi sice sežrala pračka, ale nevadí. Z druhé jsem udělala Matymu maňáska a tak nám dárek udělal radost oběma. Letos bych Tě chtěla poprosit o pár hodin denně navíc. Nejsem náročná, stačilo by tak pět nebo šest. Abych stihla všechno co musím, všechno co nemusím, ale nepočká to a i něco z toho co bych chtěla, jako třeba přečíst z knihy víc než dva odstavce než usnu. Děkuji, vděčně Tvá PP. PS a zruš prosím reklamní akce UPC."

Krátká etuda o mobilním telefonu

7. října 2011 v 12:59 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Podle mě to bylo nějak takhle: pračlověk jednoho dne vylezl ze své jeskyně, zabil mamuta a rozporcoval jej na steaky, zasadil chmel a uvařil si pivo, zasel žito, z jedné poloviny úrody napekl chleba a druhou prohnal destilační kolonou. Načež si sedl do auta, dojel do nejbližší internetové kavárny a tam se posadil k počítači a už nevstal. Maximálně proto, aby si koupil nový mobilní telefon, páč ten současný je už půl roku starý.

Ten můj málem pamatuje Matýskovo narození. Netvrdím, že přesluhuje, ani si nemyslím, že je to poslední výkřik komunikační technologie (vedle i-phonu by vypadal jako parní turbína), ale jsme kamarádi a kamarádi se do popelnice nevyhazují. Navíc si o něm myslím, že je ve své třídě, jež vyšla z módy léta páně 2010, nejlepší a všechny ostatní typy, které ovládly trh po něm jsou jen ubohou napodobeninou. Umí všechno, co od něj potřebuju. Telefonovat, psát SMSky a má kalendář. S upomínkama. To je v mém případě velmi zásadní funkce. Jako bonus umí fotit (nijak excelentně, ale lidská postava je na snímku při troše dobré vůle rozeznatelná od stromu) a přehrávat písničky. Což je pro něj poněkud nevýhodou, poněvadž se mnou musí chodit běhat a nejsem si moc jistá, že ho to baví tak jako mě. Funguje trošku jako lego - skládá se ze čtyř až šesti částí. Samotné tělo, kryt na baterku a baterka, několik plastikových dílků, které odpadávají v náhodném pořadí a já nikdy nevím, kam přesně patří. Je to dáno jak jeho věkem, tak mou nešikovností, protože mi upadl tolikrát, že je málem zázrak, že mu fungují všechna písmenka.

A proto potřebuju nový mobil. Což je docela průšvih, jelikož mám problémy s vybíráním. V prodejně s kabelkami jsem schopna strávit tři hodiny čistého času poté, co mi prodavačka vtiskla do rukou dva téměř totožné exempláře. Jeden má o kapsičku víc a druhý nádhernou sponu. V Tescu se mi potí záda při pohledu na police plné rozličných druhů kávy a dobře zásobený internetový obchod se po několika dnech stává mou noční můrou. Mé dilema nejsou schopny rozseknout recenze, diskuzní fóra ani rady odborníků zoči voči. Maximálně zúžím okruh kandidátů na dva kusy a nad těmi dumám několik dalších měsíců až let. Což je evidentně i tento případ. Třetí varianta nastane ve chvíli, kdy se stávající přístroj rozpadne na více než šest kusů, které už nebudu schopna napasovat zpátky. To potom vlítnu do nejbližší prodejny a popadnu první kus, který se mi bude líbit kvůli barvě, nezávisle na funkcích, kvalitách a mém předchozím dilematu. Po tom ani nevzdechnu.

Ona totiž představa, že bych se bez svého miniaturního kamaráda obešla během celé rozhodovací procedury je pro mě naprosto nemyslitelná. Měsíc bez mobilu by mě zabil. Po pravdě mám problémy i se dny (ozkoušeno. Jednou jsem se pro něj vracela, když jsem si 100m před parkovištěm v práci uvědomila, že mi nic nezavazí v kapse) a tak mě napadá, jestli já nebudu tak trošinku závislá? I udělala jsem si test:

1) Za příslušenství jste utratili víc, než za samotný telefon?
Samozřejmě. Ani ne tak proto, že by k němu firma tolik hraček navíc nabízela, ale poněvadž jsem chronický ztráceč a likvidátor. Jedny sluchátka za kvartál po 499,- , to je hned.

2) Mobil nikdy nevypínáte.
Ne. Ani v noci. Někdo by mohl zavolat, aby mi sdělil, že v podniku, ve kterém se zrovna nachází došla tequila a navíc jsem nikdy neuvěřila tomu, že nás přednastavený budík vzbudí oba.

3) Telefon vás upozorňuje na všechny naplánované události.
Ano. Včetně koupě mléka, když nám dojde.

4) O svém telefonu si čtete na svém telefonu.
Ano. Když potřebuju zjistit, který headset k němu patří, když ztratím sluchátka.

5) Šetříte na ostatním, abyste si mohli dovolit dražší paušál.
Ne. Plynule přecházím mezi paušály bez ohledu na to, kolik stojí. A pak se nestačím divit fakturám. Počítá se to?

6) Při vypínání mobilu máte pocit, jakoby vám někdo dával kopačky.
Ne. Spíš strach, že pacient operaci nepřežije.

7) Rozbil se vám telefon a připadáte si, jakoby jste přišli o přítele.
Jak říkám. Kamarádi se do popelnice nevyhazují. Ve skříni, až úplně vzadu, máme v krabici od bot takový malý telefonní hřbitov.

8) Napsání SMS zprávy v plné délce 160 znaků vám trvá méně než minutu a s ostatními stejně postiženými v tom dokonce soutěžíte.
Ano. A vyhrávám. Vždycky.

9) Pocítíte pocit paniky, když zjistíte, že mobil nemáte v kapse.
Nevím, jestli se tomu dá říkat panika, když "jenom" vyšiluju, ale zato slušně. Takže nejspíš ano.

10) Telefon si berete i do koupelny.
Ano, hlavně když čekám kurýra od PPL. Ten se dá prošvihnout jen jednou.

Tak se mi zdá, že se pěkně vezu. Měla bych zahájit odvykací kůru. A to bezprostřeně poté, co se vypořádám s cigaretama, čokoládou, kofeinem, kyselým želé a nakupováním. Vypadá to, že mám program na příštích deset let. Pak se z mobilních telefonů stanou čipy voperované do hřbetu ruky a bude vymalováno.

Pořád rovně, pořád do kopce

3. října 2011 v 12:22 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tímto článkem bych chtěla volně navázat na minulý inzerát, čímž velmi děkuji za nabídky.

Jen pro upřesnění:
Redcat21: ano, kompletní catering zahrnuje teplé večeře. Nezdařil se ani pokus "opít kluky rohlíkem", kdy jsem týden v kuse ohřívala párky v naději, že se jim to přejí a budou mě na kolenou prosit o chleba s máslem.
Klárinkal: ne, paní na úklid povolena není. Takhle se to nehraje.
Bárte: přístup k rodinnému účtu má "krk, jenž hýbe hlavou" neomezený, a přestože je místo neplacené, nikdo nebude kontrolovat, jakou finanční částku jste určil na své kapesné. V tomto se nemýlíte.

To jen tak na okraj.

A teď vážně: mám toho dost. Plný zuby. Nedávno jsem se tady rozohňovala na téma "jak strašně se mi líbí být dospělá". Názor jsem sice nezměnila, pořád svou svobodu rozhodování a hrdé snášení následků svých omylů zbožňuju, ale začíná se mi lehounce přejídat druhá strana mince. Povinnosti. Nechci být za otravnou stěžovatelku, ale tady, ve svém osobním virtuálním světě si můžu dělat co chci, kdy chci a jak chci a to taky budu, křičet, řvát, nadávat a plakat, dokud se ze svých trampot a světobolů nevypíšu. Tak.

Jako ten brouk hrdobec, valím si svou hromádku úkolů před sebou a místo, abych jí ubírala, pomalounku na ni nabaluju další a další, až vyroste, já už ji do toho kopce neunesu a ona mě převálcuje a srovná do úhledné placičky. V rámci chronické sklerózy jsem byla nucena zavést připomínkový systém. Spočívá v tom, že jakoukoliv povinnost, ať telefonát, nákup, či zaplacení složenky, si někam zapíšu. Do diáře (kteréhokoliv z té hromady, již vlastním), mobilního telefonu, na samolepící lísteček přilepený na viditelném místě, fixou na lednici, perem na hřbet ruky, prostě cokoliv, hlavně nezapomenout. Načež vše ochotně pouštím z hlavy. A pak jen chodím, vyhazuju barevné papírky coby nepotřebný bordel a několikrát denně vypínám vyzvánění s upomínkou. Čímž se samozřejmě systém hroutí.

Zajímavé je, že jednotlivé události "musí se udělat, jinak přijde dinosaurus a sežere tě" se nikdy nezjevují ojediněle. Vždy minimálně ve dvou, nejlépe po skupinách. Na stole se objeví složenka (kde se vzala tu se vzala) a člověk si vzpomene, že jednu, jí docela podobnou, jen od jiné firmy, odklidil minulý týden do poličky s věcmi k neodkladnému vyřízení. A z pojistky na jedno auto se najednou stávají dvě. Samozřejmě, dvě auta, dvě pojistky. Ovšem, jakto, že ty potvory chodí spolu? To nemůže jedna přijít pěkně vychovaně po další výplatě? Dělají to snad schválně? A když už se chystám ty mrchy nenažraný zaplatit převodem z účtu, zvoní dole pošťačka, že nese dobírku. Náhoda? Těžko.

Drogerie. Hygienické potřeby, čistící prostředky, lak na vlasy. Vždy dojdou najednou, bez jakékoliv výjimky. No dobrá, po dobu mé chemoterapie jsme s nákupem šampónů a laků nespěchali, spotřeba byla velmi mírná, ale pořád tady byly sprchové gely, zubní pasty, aviváž a vlhčené ubrousky od Nivey. Nesnáším ráno, kdy vejdu do koupelny, zatřesu postupně všemi obaly od mýdla, abych zjistila, že jsou prázdné a vlasový šampón mi doslova vyprdí hromádku pěny do dlaně. Už v tom okamžiku vím, že na tubu se zubní pastou budu potřebovat ruční lis, abych kartáček aspoň postrašila a na pleťový krém se nemusím ani podívat, rovnou vyhazuju prázdnou dózičku. A úplně nejlepší je scéna, kdy opouštím prodejnu, do kufru auta skládám tři igelitové tašky a hned za první křižovatkou zjišťuju, že jsem zapomněla na plenky pro Matyho. Nevadí. Mám úplně novou řasenku a krém proti vráskám, po kterém bude moje pleť jemná jako dětská prdýlka.

Dále máme na seznamu neodkladné vyřízení důležitých telefonátů. Na poličce vedle monitoru se permanentně skví upomínkový lísteček, na němž je červeným písmem psáno (a náležitě ovykřičníkováno), že se musí někdo někam objednat, potvrdit schůzka, domluvit schůzka, zrušit rande, zjistit informace na takové a takové pobočce toho a toho úřadu. Tento papírek nikdy nemizí. Je pouze přeškrtáván, proškrtáván a obmalováván malými sluníčky a srdíčky během dlouhých hovorů, kdy jsem někam přepojována, či mačkám postupně všechna čísla na klávesnici telefonu, aby mě po osmém pokusu konečně spojili s operátorem a ten mi laskavě sdělil, že volám špatné oddělení. Když na lísku dojde místo, přepíší se zbylé úkoly do kalendáře a založí se lísteček nový. Načež po měsíci zjistím, že už dva týdny nikdo neotočil list a já prošvihla aspoň čtyři termíny.

Návštěvy lékařů a zdravotnických zařízení jsou v naší domácnosti kapitola sama pro sebe. Je zajímavé, že tito odborníci dnes, ve 21. století, době internetu a instantních čínských polévek, nejsou schopni pracovat individuálně. Vždy ve skupinách, ovšem inkognito. Fungují trošičku jako mafiánská rodina, kdy jeden potřebuje druhého, ale kvůli případnému svědectví na policejní stanici se navzájem neznají. Internista potřebuje posudek od chirurga a vyšetření na ORL, chirurg chce vyjádření ortopeda, jenž musí znát názor neurologa. Který ale potřebuje zprávu z interny. A máme tu roztomilý, ovšem začarovaný kruh. Úřady mají obdobný systém, jen laděný do bleděmodra. Sociální pracovnice chce potvrzení od zaměstnavatele a posudek od obvodního lékaře, který jej vystaví na základě vyjádření některého odborníka (nebo ještě lépe všech odborníků, kteří se klienta kdy dotkli). Když tu do procesu zasahuje revizní lékař pojišťovny a roztáčí kolo štěstí nanovo.

Blíží se poledne. Sedím u počítače, koutkem oka sleduju ten nápis "NEZAPOMEŇ" se třemi vykřičníky a uvažuju, že si sbalím nějaké to spodní prádlo, tatranku a knížku a uteču. Anebo se zhluboka nadechnu, zavolám už konečně do té pojišťovny a vyrazím vyzvednout Matyho. Budu tak moct udělat jeden krásný červený škrt na tom pitomém seznamu a začnu se zabývat následující akcí "Maty je objednaný k lékaři a já musím do práce". Chce se mi křičet.