Listopad 2011

Letecky snadno a vesele

28. listopadu 2011 v 19:43 | Prdlá Prvomatka |  Jak se neztratit v Luxembourgu
Tak je to tu. Vedení firmy se rozhodlo, že je potřeba zaplácnout díry v mém vzdělání, a aby nevypadalo jako chudá příbuzná (to vedení), vyslalo mě na kurz do vzdálené evropské země. Anglicky prý umím (omyl číslo jedna), učím se rychle (další chyba) a určitě firmě ani svým kolegům neudělám v té cizině ostudu (tak na tohle bych si už vůbec nevsadila).

Služební cesta má trvat čtrnáct dnů. Pro mě osobně dva nekonečné týdny. Fakt nevím, jak to bez těch svých kluků zvládnu. Anebo jinak: fakt nevím, jak to tu ti moji kluci zvládnou. Ale to možná předbíhám událostem. Jeden z nich je dospělý, aspoň papírově a ten druhý se chová jako to nejhodnější dítě na světě, dojde-li na lámání chleba a jeho dozoru začne téct do bot. Takže větší obavy bych možná měla mít sama o sebe, jelikož pokud jde o naprosto samostatnou činnost a ještě k tomu v zahraničí, jsem aktivní, iniciativní a ve většině případů sama sobě i přilehhlému okolí lehce nebezpečná nebo dost k smíchu v závislosti na situaci.

V sobotu jsem udělala v bytě optický pořádek, poněvadž dle mého skromného odhadu kluci úklidu moc nedají a navařila jsem jim do zásoby, aby nebyl problém ani s jídlem. Jednu omáčku jsem přesolila, jednu nedosolila a jednu úplně zvrzala, ale nevadí, oni si s tím poradí. S postupujícím dnem a blížícím se časem mého odjezdu jsem se stávala nervóznější, hektičtější a uštěkanější, takže jsem se ani nedivila, když se bytem začaly ozývat poznámky jako "už abys byla pryč" a "hele, a nechceš odvézt na letiště teď HNED?". Nechtěla jsem. Několikrát jsem Matýskovi vysvětlila, že maminka jede pá, máma bude dlouho pryč, ale máma se zase vrátí a opakovala jsem tuhle mantru tak dlouho, až se z mé náruče otráveně odplazil a šel si postěžovat otci. Prostě žádné pochopení.

V neděli ráno jsem posbírala bagáž a opustila byt. Se slzou v oku, chtěla bych dodat, ale ona by to nebyla pravda, takže se přiznám, řvouce jako Viktorka na splavu. Odvezla jsem se na letiště a začala legrace. Je to vcelku novinka a říká se tomu samoobslužné odbavení. Hra spočívá v tom, že se postavíte k automatu, zvolíte leteckou společnost, se kterou míníte cestovat, a která nemluví česky pokud není ČSA. Dle anglických a poněkud matoucích instrukcí (ne, ani obrázky mi nepomohly) se snažíte naskenovat pas, zadat číslo letenky o dvanácti znacích do pole pro deset a vůbec se skvěle bavíte. Než si mé zmatenosti povšimla místní zaměstnankyně a rozhodla se přiložit ruku k dílu. Do tří vteřin měla hotovo. Odmítám se smířit s jakýmkoliv jiným vysvětlením, než že v tom má holka praxi. Mnou to ROZHODNĚ nebylo.

Další bojový úkol spočíval v bezpečnostní kontrole. Věděla jsem, že nenesu žádné tekutiny, minimum jídla, což se smí a vůbec žádnou zbraň. Zádrhel předem vyloučen. Položila jsem tašku s notebookem na pás a hrdě prošla rentgenem. Ani pípnutí. Šikovná holka! Ovšem počítač už takovou kliku neměl.
"Máte v tom nějakou elektroniku?"
"No, je to nacpaný až po zip: počítač, tři nabíječky, foťák, harddisk, mobil,...."
"Vyndejte laptop a disk."
Mladík vše poslal ještě jednou do tunelu.
"Hm, tak tam máte ještě něco."
"No ano, vždyť vám to říkám, nabíječky, foťák, mobil...."
"Vyndejte foťák a mobil."
Znovu celá procedura.
"Máte tam...... ne. Vemte si to a běžte."
a takhle děti, takhle to dělají teroristi.

V letadle to nebylo o moc jednodušší. Jelikož jsem doposud létala jen vyhlídkovými lety (žádné občerstvení) nebo s nízkonákladovými společnostmi (drahé občerstvení), nevěděla jsem, že nabízí-li mi dlouhonohá letuška tyčinku Corny, činí tak z dobroty svého srdce, potažmo svého šéfa a naprosto zadarmo. Druhé kolo byly nápoje. Sledovala jsem pána před sebou jak si kupuje pivo, dámu v letech přes uličku, jak si kupuje likér a než mi došlo, že důležitá byla otázka "alcohol oder non alcohol, bitte?" nechala jsem si ujet i vozík s džusem. V dalším spoji už jsem tak naivní nebyla. Poté, co se mi nějakým zázrakem podařilo neztratit se při přestupu na mnichovském letišti (rovně, pořád rovně, ještě rovně, další kilomter chodby rovně....), nastoupila jsem do regionální linky stejné společnosti a lačně se vrhla na nabízený košíček se zeleninovým salátem. Měla jsem hlad, ale po ochutnání se mi po tyčince Corny začalo stýskat. Spravila jsem si chuť zázvorovou limonádou a těšila se na prvního McDonalda, kterého po přistání potkám.

Let jsem nakonec zvládla. Neumřela jsem ani hladem, ani žízní, nepoztrácela zavazadla a vůbec bych měla dostat pochvalu za hladký průběh akce. To co následovalo, má cesta do hotelu a první rekognoskace terénu, bylo taky nekomplikované, veselé a je to vyprávění na dlouhé lokte. Takže příště.

Dopis Ježíškovi

23. listopadu 2011 v 9:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Blíží se má oblíbená část roku. Vánoce - svátky klidu a míru. Mé tělo se na ně připravuje už od poloviny listopadu, svědomitě a velmi pečlivě. Stoupá mi tlak, v noci špatně spím, uvažujíce nad seznamem nekoupených dárků a neupečeného cukroví, obaluju své pocuchané nervy čokoládou, čímž logicky přibývám na váze a jsem velmi mírně řečeno podrážděná. To znamená, že řvu po všem, co se nevhodně pohne.

Každý rok je to stejné. Snažím se všem v blízkém okolí udělat radost a sehnat dárek, nad kterým po rozbalení udělají "Ááááááách", což je v mém případě velmi složitý proces, skládající se z několika etap. Na samém začátku (v polovině srpna) mě napadne, že se blíží vánoce a je čas na dárky, abych je nemusela shánět 23.12. v přeplněných hypermarketech. Tato myšlenka je okamžitě zapomenuta a ztracena hluboko pod slunečními paprsky a zpěvem ptáků. Podruhé se připomene v době barvícího se listí a tentokrát aspoň zasednu k internetu v honbě za nápadem. Ovšem to je tak všechno. A pak jednoho dne napadne sníh, v sousedovic okně se objeví milióny malinkých žároviček a já s hrůzou sjišťuju, že je třetí adventní neděle a pokud nezačnu okamžitě jednat, bude zle.

Některým lidem se dárky kupují jednoduše, některým už méně a speciální odrůdu tvoří lidé, jimž se prostě nic darovat nedá. Tedy dá, ale s rizikem, že krabice poletí na dno skříně tři minuty po roztrhání vánočního papíru se slovy "to je ale kravina", "jo, to už jsem četla" a mé oblíbené "jé, zase šála!" Není potřeba dělat tajnosti, všichni víme, že do poslední skupiny patří převážně babičky, dědečkové, tchýně a tchánové, nejčastěji to všechno dohromady. Vybíráme-li ježíška pro dítě, pravidla jsou jednoduchá: žádné měkké dárky. Tedy oblečení. Stačí vtrhnout do hračkářství a udělat tam vítr. Partnerovi můžete klidně dát ponožky a permanentku do fit centra a stejně vás bude milovat. Ale co s člověkem, který všechno má, to co nemá a chce si koupí sám, všude byl a všechno četl? Vyzkoušel všechny parfémy a vody po holení, které trh nabízí a nakonec zůstal u vůně, kterou používal už ve třeťáku na střední. Četl všechny knihy, které by ho mohly bavit a otráveně odložil všechny ostatní. Elektronické hračky, kupříkladu televizi nebo mikrovlnnou troubu si koupí sám, o termínech jako Blue-ray nebo iPhone si myslí, že jsou to sprostá slova. Co s takovým člověkem? Láhev vína? Zase?!

A teď z jiného soudku: radost mi letos udělal Matýsek. Ve školce se každé vánoce píše ježíškovi. Maty si (mou rukou) většinou přál:
chodící nožičky,
mluvící pusu
jinou (rozuměj lepší) matku.
Vzhledem k tomu, že s námi nemluví, otázka "Co ti má přinést ježíšek, broučku?" vyznívá poněkud do ztracena. Ale nedávno jsem si všimla, že v sobotu ráno, kdy jsou televizní programy plné pohádek skrz naskrz prošpikovány reklamami mířenými přesně a neomylně na dětské mozečky, Matýsek větří. Po zaznění melodie pouští hračku / lžíci / mé vlasy a zamilovaně sleduje roboty, hasičská auta a slizoidy. Nejprve jsem se mylně domnívala, že ho jen zaujal pestrý reklamní šot jako takový. Chyba. Barbie, Kenové, koníčci Ponny a Lego nechávají naše dítě ledově chladným. V jeho hlavě se odehrává přísná selekce. Od té doby koukám na pohádky s ním, v ruce blok a tužku a hraju si na detektiva. Sleduju každý pohyb našeho robátka, rozšíření zornic i úsměv. Zatím náš dopis vypadá takto:

Milý ježíšku.
Děkuji Ti za loňské dárky, moc se mi líbily. Jen bych Tě chtěl poprosit - chrastítka mi letos nenos. Už jsem velký.
Teď bych si moc přál:
Mašinku Tomáše, jak padá z mostu
Schovku před našima - třeba stan nebo trezor uzamykatelný zevnitř
Popelářské nebo hasičské auto
Počítač
Něco velkého od Bobcatu, aby to umělo nabírat písek
Stavebnici Merkur (přeje si ji táta, ale klidně to tam přihoď)
a už nevím....

PS Jo a ježíšku, jestli pod tím stromkem najdu jediného plyšáka, rozpárám mu bříško a udělám z něj domácí sněžné dělo.

Tvůj Matýsek

Nestahovat gatě, když brod je ještě daleko

15. listopadu 2011 v 20:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Přiznávám se, jsem nervák. Trémista, poseroutka a cholerik. Jedna vlastnost hezčí než druhá. A jako bonus mám dost bujnou fantazii. Když mi někdo řekne, že v krámě došlo mléko, mé myšlenky se ubírají tak dlouho a tak daleko, až (při troše volného času) dojdou k jedinému logickému závěru - vkrátku všichni pomřeme na nedostatek vápníku. Jelikož ovšem o své úchylce, potažmo neřestech vím, snažím se s nimi bojovat, seč mi mé drobné tělo stačí. Ne vždycky vyhraju a pak jsem schopná vyletět vzteky až do stropu pro právě nalezené a evidentně dosud dobře utajené ponožkové hnízdo. Potud nervák a cholerik. Naštěstí Matýskovi jsou mé hysterické výlevy úplně šumák, v tom lepším případě ze mě má bžundu, ale můj nekonečný obdiv sklízí J., který mě v naprostém klidu vyslechne, nechá znovu nadechnout a klidným, konejšivým hlasem pronese něco v tom smyslu, že jestli jsem se už uklidnila, mohla bych si utřít pěnu od úst a uklidit ty střepy.

Se vztekem se dá bojovat. Stačí napočítat do deseti, zhluboka dýchat nebo tak něco. Ale mít strach to je jiné kafe. Ne ze tmy, z pavouků ani z čísla třináct, ale o někoho. Když člověk miluje a na tom druhém mu záleží, bojí se o něj. Zvlášť, když je venku tma a mlha a jeden ví, že onen partner je někde tam venku, v autě, sám a nejspíš unavený a řítí se stopadesátkou po dálnici. Okolo Prahy, kudy jezdí pražáci, jsem zapomněla dodat. To jsou potom nervy napnuté jako špagáty a v hlavě víří myšlenky a nápady, za které by se nestyděl ani Alfred Hitchcock. Půl hodiny zpoždění jsem schopna vyšperkovat až do absurdna představami, jak má životní láska bojuje s pásy auta potápějícího se do vln v přímořském přístavu nebo už vyproštěn a zakrvácen utíká od nehody po zasněžené pláni a za ním smečka vlků a tři vzteklé lišky. Nechci být za stíhačku, s kontrolním telefonátem otálím do poslední minuty a celou dobu si zakazuju sednout k počítači a vybírat hudbu na pohřeb. Když tu se konečně otevřou dveře a J. mi se smíchem vysvětluje, že mi byl koupit čokoládu a u pokladen byly příšerné fronty.

Jiným případem než táhlý a stupňující se bezdůvodný strach je náhlé, odůvodněné a totální vyšokování. Rána přicházející odnikud zrovna v okamžiku, kdy ji nikdo nečeká. Když zvedáte telefon s neznámým volajícím nebo otevíráte obálku, jež se ani nesnaží tvářit nějak důležitě, úředně či děsivě a dočítáte se, že váš klid je tentam.
Minulý týden, zrovna když jsem dopsala článek s poděkováním za chodítko a loped, našel J. ve schránce dopis od firmy, se kterou jsme nikdy nejednali, nic od ní nechtěli a nikdy o ní neslyšeli. No dobře, později vyšlo najevo, že jeden dodací list s jejím razítkem vlastníme, ale to bylo až potom. A psaní nám sdělovalo, že od minulé zimy dlužíme firmě právě za chodítko nepěknou, vysokou, pětimístnou částku. A že pokud ji do pěti dnů nesložíme na účet firmy, přijede osobně jejich dvorní svářeč a úpálí nám prsty na rukou u samého zápěstí. Bezpečně jsem věděla, že jsem slečně přivážející zboží platila hotově přímo z obálky. Vystavila mi tehdy krásným písmem zdobené a orazítkované potvrzení, které se následně v našem malém bytě vypařilo. Hledali jsme dva dny, obrátili všechny tři místnosti vzhůru nohama, ale jediný doklad, který jsme našli byl dodací list s razítkem oné firmy a vůbec žádné zmínce o penězích. Bylo mi až fyzicky zle. Teď. Před vánoci. Místo nákupu dárků budeme po bytě hledat drobné a lovit mince v kašnách. Všechno to bylo úplně špatně. Ráno jsem se odhodlala, zvedla telefon a laskavé paní, jež nám upomínku poslala vysvětlovala, že jsem určitě, stoprocentně, čestné pionýrské platila. Té a té slečně pěkně z ruky do ruky. Načež mi bylo sděleno, že nikdo takový u nich nikdy nepracoval a mé vysvětlení bude postoupeno panu vedoucímu, ten už si s tím poradí. Napjatě jsem očekávala, co se bude dít a uvažovala, kde sehnat fakt šikovného právníka. Po dvou hodinách zazvonil telefon. Jeden z majitelů firmy mi bodrým vysmátým hlasem sděloval, že peníze se našly, problém byl v distributorovi (odtud naprosto neznámá zaměstnankyně), ten to poslal na úplně špatný účet úplně jiné firmě. Ale to už se nás prý netýká, peníze se našly a my máme klidně spát.

Uf. Začala jsem zase dýchat a těšit se na ježíška. Nemám tyhle situace ráda, ale to nikdo, že. Reálné problémy jsou u nás tímto vyřešeny a já se můžu zase klidně nechat unášet fantazií, až láska mého života zítra sedne do auta a po namrzlé silnici, za tmy a v mlze pojede do práce.

Bylo nebylo

10. listopadu 2011 v 14:36 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Za devatero horami, sedmero řekami a vůbec žádným mořem, urostřed jednoho malého světadílu, bylo malé království. Ale to už je dávno, v naší pohádce je tento fakt irelevantní. A v této zemi se jednoho dne narodilo dítě. Velmi zvláštní chlapec. Na pohled vypadal úplně stejně jako ostatní, neměl sedm prstů na každé ruce, ani žábry, či fialovou kůži, nebyl nemocný, přesto se od svých vrstevníků velmi lišil. Jeho rodiče byli naprosto standartní, vpodstatě odpovídali průměru populace. Byli přiměřeně vysocí, přiměřeně širocí a přiměřeně inteligentní. O to větší byl jejich zármutek nad tím, co postihlo jejich syna. Když byl ještě úplně maličký, že by se vešel do prádelního koše (a on se vešel), nebyla jeho jinakost nijak vidět. Ale jak rostl, začalo se ukazovat, že všechno je úplně jinak. Nikdy se nenaučil chodit, mluvit, kreslit, nikdy netahal dřevěného kačera po dvorku. Matka s otcem se zpočátku utěšovali, že je to úplně normální, na všechno je spousta času a jejich dítě je jen líné. Když se však dlouho nic nedělo, dospěli k závěru, že pohodlnost dospěla ke svému vrcholu a je potřeba s tím něco dělat. Navštívili strašnou spoustu lékařů a léčitelů, babek i dědků bylinkářů, šamanů a kouzelníků, ale nikdo z nich nedokázal jejich dítěti pomoci. A tak se rozhodli, že když ho nemůžou uzdravit, aspoň mu udělají život jednodušší, veselejší a naplní ho láskou. Řízky mu krájeli na malé kousky, aby je mohl snadno rozkousat, krmili ho lžící, k posteli mu na noc dávali matraci, aby padal do měkkého, koupili mu moderní modrý vozíček, aby s nimi mohl v neděli na procházku a skoro pořád ho doslova nosili na rukou. Než ztěžknul natolik, až to vypadalo, že se pod jeho váhou drobná matka zlomí vpůli.

Bylo potřeba něco vymyslet. Rodiče se doslechli o mudrci, který prý ví vše a jmenuje se Gúgl. Navštívili ho a poprosili o pomoc. Byl velice ochotný a laskavý a poradil jim, aby synovi koupili stroje, které ho naučí chodit. Až to bude umět, naučí se i mluvit a to už je jen kousek k vlastnoručnímu vázání tkaniček. Rozradostněný pár běžel domů, podívat se do skrýše v matraci, zda jsou jejich úspory dost vysoké, aby mohli zázračná zařízení svému synovi pořídit. Ale zapomněli, že téměř všechny zlaťáky utratili za lékaře, léčitele, babky a dědky bylinkáře, šamany a kouzelníky. Nešťastně složili ruce do klína a sledovali svého syna, jak se plazí po zemi a snaží se dosáhnout svýma malýma neohrabanýma rukama na hračky. Anebo do úst, podle toho, co bylo blíž. Věděli, že stačí počkat pár měsíců či let a jejich malé jmění zase nabude potřebné hodnoty, ale báli se, že každý den, týden nebo měsíc, který jejich synovi uteče, bude ztrátou času. Potřebovali, aby se učil teď hned, dokud je malý, pobírá rozum a dokud ho ještě unesou v náručí.

Zpráva o jejich smutku se brzy roznesla. A stalo se něco zvláštního. Lidé z toho malého bývalého království, kteří matku a otce znali, a dokonce i ti, kteří je nikdy neviděli, začali nosit mince. Větší i menší hodnoty, každý dal, kolik mohl, někteří i více. Říkali, že je to pro jejich syna, že budou mít velkou radost, když jejich zlaťáky pomůžou a oni se budou moct podívat, jak se chlapec uzdravuje. Anebo jim o tom aspoň někdo bude vyprávět. Rodiče měli obrovskou radost. Když bylo peněz dost, vydali se k hokynáři a kouzelné stroje od něj koupili. Jejich syn se díky nim naučil chodit, potom začal mluvit a stal se z něj úplně normální kluk. A všichni žili šťastně až do smrti...

Kéžby. Právě včera jsme se vrátili od hokynáře, takže ono "šťastně až do smrti" nás teprve čeká. Ale doufáme. Tímto bych chtěla moc a moc poděkovat svým kolegům, kteří se Matymu složili na chodítko a moc a moc poděkovat kolegům J., kteří mu včera koupili Loped. Jde o trojkolku "pro velký", která je upravena Máťulovi na míru. Má speciální sedátko, speciální pásy, aby nám z ní neupadl, vodící tyč, speciální nastavitelná řídítka a zařízení, které se mně osobně strašně líbí už pro jeho lidový název furtošlap, což u lopedu znamená, že nemá volnoběh a dokud já tlačím, kluk musí makat nohama. Čímž se do jeho mozečku pomalu ale jistě vyrývá informace o tom, jak se při chůzi pohybují nohy. A to je pro něj, potažmo pro nás děsně důležité, jelikož junior už váží skoro tolik, co půlka pytle cementu a tedy mne. No, skoro.

V reálu to vypadalo tak, že jsme asi před měsícem jeli loped objednat a museli řešit dilema, zda model pro mrňata (do výšky 110cm) nebo pro větší mrňata (nad výšku 110cm). Ochotný prodavač nám poradil, abychom koupili větší typ, že do něj Maty do léta doroste. "Jenže já s ním chci jezdit HNED!" fňukala jsem. "Ale to není vůbec žádný problém. Podívejte: Tohle vyměníme za menší, tohle zkrátíme, pod nohy mu přilepíme špalíky a můžete odjet třeba přímo odsud." usmál se na mě. A jak řekl, tak udělal. Včera odpoledne jsme si vyzvedli nádherné modré kolo s velkým nákladovým košíkem na hračky na pískoviště a zvonkem. Když jsme na něj Matěje poprvé posadili a patřičně jej opopruhovali, modlila jsem se, aby aspoň trochu spolupracoval. Aby neplakal. Jaké bylo mé překvapení, když po pěti minutách začal SÁM šlapat. Předvedl trik, ve který jsem ani nedoufala. Po čtvrthodině už byl s kolem kamarád a ochotně tahal za řídítka. Jak já to vidím, ještě si spolu fakt hodně užijeme. Až ho budou bolet nohy u samé p... áteře.

Stravovací návyky

4. listopadu 2011 v 8:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Každý máme nějaké. Jeden jí zdravě, druhý miluje KFC, někdo sedí rovně jako pravítko s lokty mimo stůl, další se ohnut u konferenčního stolku láduje lžící. Já razila odjakživa zlatou střední cestu. Jedla jsem pouze bio potraviny, hlavně biočokoládu a biobramboráky. S lokty na stole a dle možností příborem. Moje maminka z toho byla po dlouhou dobu velmi nervózní, bála se, že z nedostatku vitamínů dostanu křivici a bez masa nevyrostu. Když se tak nestalo, nervozita přešla ve vztek, že ona pro mě vyvářet nebude, aby se pak dívala, jak se v tom nimrám a jestli mám prý hlad, mám si namazat chleba máslem. A tak jsem si namazala a zjistila, že nejlepší je bez kůrky a nakrájený na kostičky. Rodiče s hrůzou ve tváři sledovali, jak si připravuju snídani/svačinu/večeři a uvažovali nad mým mentálním zdravím.

Každý máme nějaký způsob, jak si daný pokrm vylepšit, zkrášlit, ochutit, či s ním provést jiné zvěrstvo, ostatním strávníkům nepochopitelné. A někdy nás dokonce tento fakt dělí na dva tábory. Kupříkladu naše malá domácnost je toho zářným příkladem. Krupicová kaše. Je obecně známým faktem, že populace se dělí na dvě základní skupiny: děliče a míchače. Podskupiny, které si na kakao sypou skořici, do základu přidávají strouhaná jablka nebo sekané ořechy tady řešit nebudu, vždycky se najde jedinec, který prostě musí jít proti proudu. Ale pořád tady budou takoví, kteří prostě musí donést k ústům sousto s obsahem krupice, kakaa a másla rozděleným v naprosto přesném poměru. Žádná hnědá kaše. A pak jsou tu "ti druzí", kteří se usadí ke stolu, popadnou lžíci a tak dlouho s ní kvedlají v talíři, až jim zbude jednolitý hnědý miš maš. Pokud se vám zdám proti této skupině poněkud zaujatá, máte pravdu. Takhle se to prostě nedělá!

Další naprosto jednoznačné rozdělení lidstva je na kečup a majonézu. Na hranolky, ke smaženému sýru, či do salátu se dá přidat jen jedna z těchto ingrediencí. A to je velmi pečlivě dodržované pravidlo. Výjimky neexistují. Jen my majonézáci si smíme na párek v rohlíku plácnout hořčici. Ptáte se, co si dáváme na špagety? Kečup. Samozřejmě. Stejně jako vy ostatní nejíte bramborový salát s rozmačkanými rajčaty. To nejsou výjimky z pravidla, to je snaha najíst se a nepoblinkat. Každopádně se svou vaječno-olejovou zálibou neplýtvám, používám ji opravdu jen tam, kam opravdu patří a nesnažím se odrovnat žlučník během prvních čtyřiceti let života. Na druhé straně je můj muž. Někdy sleduju jeho kulinářské pokusy s lehkým pobavením, přecházejícím v nervozitu a následně strach, jestli tohle jeho trávicí systém přežije a nevybuchne. Leje ten rajčatový zázrak absolutně na všechno, míchanými vejci počínaje, vepřovým řízkem konče. A vrcholem všeho je fakt, že náš syn jeho zálibu zdědil. Nejen, že jeho oblíbeným jídlem jsou boloňské špagety, kterých je schopen sníst na posezení nepředstavitelné množství, ale v okamžiku, kdy mu (téměř) jakýkoliv pokrm nechutná, mám jistotu, že kečup napraví vše.

Zajímavostí bývá kombinace chutí. Jsou tací, kteří pokud jí slané, tak jí slané a můžete jim před obličejem mávat tou nejkvalitnější čokoládou na světě, ale oni právě vdechli hovězí guláš a dokud ho nestráví, nemá cukr v jejich žaludku nic dělat. Tomuto typu byste jen ztěží podali k obědu kuře s broskví, i kdyby se na jeho vrcholu skvěl zlatý přívěšek. A potom existují gurmáni, kteří nemají problém posnídat vídeňský párek a zaplácnout jej nugátovým jogurtem. V mém případě se tento postup stal přímo nezbytným. Protichůdné chutě musí být vyváženy a proto ihned za rohlíkem se šunkou následuje pistáciový termix nebo opačně - po palačinkách je potřeba kousnout do jednoho či dvou pravých českých brambůrků. A to jsem ještě máslo. J. zná člověka, který se naprosto veřejně ládoval míchanými vejci s kakaovým zahuštěným mlékem nebo znojemskými okurkami, k nimž přikusoval studentskou pečeť. Na takovou hvězdu fakt nemám. Ale snažím se, stále ještě v obchodech potravinami marně hledám někdejší hit firmy Orion - preclíky v čokoládě. To byla dobrota!

Dnes jsem byla přistižena při "čištění" zeleninového špízu. Dobrá je na něm smažená strouhanka a salám. Zbytek musí ven. (Můj táta mi říkával: "A nechceš k tomu pitevní protokol?") Když jsem odpoledne vyprávěla zřítelnici oka svého, čím jsem pobavila kolegy u oběda, podělil se se mnou o svůj vlastní, k dokonalosti dovedený recept: vezmeme sýrovou bulku, vydlabeme vnitřek, ke kterému přikusujeme plátky sýra a salámu. Zbylý sýrový povrch naplníme salámem, sbalíme do ruličky a vychutnáváme "to nejlepší nakonec". Proboha.

Každý máme něco. Někdo rád holky, jiný zase vdolky. A nejkrásnější na tom je skutečnost, že opravdu každý. Všichni jsme originál, to jen okolí z nás dělá bezcennou kopii. Proto jezme to, co nám chutná a krájejme to tak, jak se nám chce. Právě díky těmto detailům jsme jedineční a neopakovatelní. Nikoho jiného by taková čuňárna nenapadla. Ať jste míchači či majonézáci, zůstaňte sví. Dobrou chuť!

Proč to dělat jednoduše,...

1. listopadu 2011 v 15:42 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
... když to jde tak krásně složitě. Tahle myšlenka mě napadá několikrát denně, přesto nemám sílu, chuť ani čas s tím něco dělat. Zjistila jsem totiž, hlubokou filosofickou úvahou, že právě tohle dělá můj život zajímavějším, pestřejším a v žádném případě ne nudným. Ty drobné úkony, které lze nahradit jedním zmáčknutím čudlíku, či přemístěním hrnců v šuplíku kuchyňské linky. Bez nich by nebyla ta správná zábava a všechny dny by byly stejné, jako kroužky na klíče. A hlavně bych se neměla proč několikrát za den zdravě vytočit, čímž by mi nevyskakoval tlak k hranici snesitelnosti.

Aktuálně jde o změnu času. To, že je to záležitost zbytečná, nadpočetná a vůbec vhodná k vyhození do popelnice, je nad slunce jasnější. Rozhazujeme si tím biorytmus, jsme unavení, ráno se nám nechce z postele a usínáme s večerníčkem, nemluvě o tom, že v dnešní době úsporných žárovek, luxfer a s pražskou pracovní dobou začínající úderem deváté, neušetříme ani korunu. A já mám ještě navíc lapálii s Fištou. Mé roztomilé vozítko má hodiny, což na něm miluju, které navíc jdou (na rozdíl od Arthura, ale toho má v péči J., tudíž ty jeho byly, jsou a budou už jen na ozdobu do konce jejich dnů), ale já je neumím nastavit. A to ani pomocí dálkového ovládání "J., sprav mi prosím hodiny v autě". Nějakou dobu jsem s tímto faktem bojovala a při každém pohledu na malý ciferníček na palubní desce jsem si říkala, že hned jak přijdu domů, podívám se do manuálu, na internet, nebo opět zkusím upozornit jediného technicky zdatného člena naší rodiny, až mě to přestalo bavit. Přesto pokaždé, když v rádiu hlásili "bim bam bum, právě odbylo jedenáct hodin", stočil se můj zrak k ručičkám, které ukazovaly něco kolem půlnoci. A časem mi to došlo. Jsou posunuté přesné o dvanáct hodin deset minut, takže stačí odečítat. Byla jsem nadšená, jak elegantně jsem problém vyřešila. Ovšem hned následujícího dne se systém zhroutil posunem času. A já se budu další měsíc snažit zapamatovat, že odečítám o polovinu dne, jednu hodinu a deset minut. Sakra!

Půl roku tomu, respektive před šesti měsíci (já vím, že je to to samé, ale v menších časových jednotkách to nevypadá tak děsivě), jsme zjistili, že pod tíhou jogurtů, tvarohů, pribiňáků, vajíček a dvoukilových uzených kolen nám praskla polička v lednici. Nezlomila se úplně, jen tím dost intenzivně a ostentativně vyhrožuje. Být to v normální rodině, jeden z jejích členů by se ochotně nabídl, že koupí novou a jak by řekl, tak by v přijatelném časovém údobí (méně než deset let) učinil. Od tohoto modelu se naše malá sociální skupina zase tolik neliší, jelikož tato akce u nás opravdu proběhla. Oba jsme se dohodli (Matýsek se zdržel diskuze, ta police je na něj příliš vysoko, tudíž jeho se problém netýká), že NĚKDO by měl koupit novou. Čímž byl problém vyřešen, až na to, že u nás nejspíš NĚKDO nebydlí. A tak od té doby dáváme pozor, aby v lednici, ve výši metr šedesát neleželo nic těžkého a ani nic lehkého v blízkosti praskliny. Nevím, jestli nám to vyhovuje, ale evidentně nám tento složitější způsob řešení problému přijde přijatelnější, než napsat whirpoolákům email a počkat na pracovníka služby PPL.

O víkendu jsem se pokusila koupit nový mobilní telefon. Ten starý se už opravdu definitivně rozhodl odejít do telefonního ráje, zpět do náruče svého stvořitele, Alexandera Grahama Bella. Anebo s ním prostě jen mrsknu do koše, ještě jsem se nerozhodla. Každopádně jsem zabila čtyři a půl hodiny svého vzácného času u internetu a hledala ten nový, lepší a vymazlenější. Když jsem konečně našla, pokusila jsem se jej v eshopu objednat. První zádrhel byla registrace. Já to tak strašně nemám ráda, zadávat své iniciály do systému jen proto, abych mohla pravidelně dostávat do své pošty nevyžádanou reklamu. Ale co už. Když se mi konečně podařilo vyplnit kouzelný formulář a objednávací aplikace mě pustila dál, zjistila jsem, že jediná prodejna (dost rozsáhlého obchodního řetězce), kde si můžu zboží vyzvednout, je vzdálena přes dva kraje. Pokusila jsem se zatelefonovat na infolinku, ta však byla v neděli odpoledne překvapivě hluchá. Nevzdala jsem se. S vytištěnou objednávkou jsem druhého dne hrdě vkráčela do pražské pobočky, s předsevzetím, že zaměstnance ve výdejně zboží prostě ukecám, nebo ho tím papírem aspoň řádně profackuju. Jaké však bylo mé překvapení, když mi lehce postpubertální okravatovaný odborník na drobnou elektroniku vysvětlil, že buď si koupím telefon za cenu kamenného obchodu (samozřejmě o dost vyšší, než internetovou), nebo se můžu jít klouzat, ovšem bez mobilu. Získat ten krám se stalo mou posedlostí, životním cílem, bobříkem trpělivosti. Opět jsem zavolala na infolinku, tentokrát s větším štěstím a snažila jsem se vysvětlit, že jim nefunguje e-shop:
"Dobrý den, už dva dny se snažím koupit mobil v Praze, ale systém mě pouští jen do prodejny ve Žďáře n. Sázavou. Asi to máte nějaké porouchané."
"Nemáme, naše stránky moc dobře ví, co dělají. V Praze totiž nejsou tyhle telefony skladem."
"Ale nepovídejte, vždyť jedu odtamtud. Pomalu přes hromady krabic zrovna s touhle značkou nemůžou chodit po prodejně."
"Promiňte, špatně jsem se vyjádřila. Samozřejmě, že ve skladu jsou. Ale jen ty drahé. Chcete-li levnější, musíte do Žďáru."
Holka měla fakt kliku, že mezi námi leželo několik kilometrů, poněvadž tak daleko nedohodím ani odlehčeným, porouchaným mobilním telefonem.

Ano. Mohla jsem se na celou akci vykašlat, zvednout svůj líný zadek a dojít si do nejbližšího obchodu s mobily. Jenže to by bylo příliš jednoduché, drahé a hlavně nezábavné. Přišla bych o celou tu legraci s brouzdáním napříč internetovými prodejnami v honbě za přijatelnou cenou, cestováním po našem krásném kraji a debatami s obchodníky. Bylo by to tak nudné, jako koupit poličku do lednice nebo přeřídit hodiny v autě. A já fakt nevím, co bych si pak počala s tou spoustou volného času.