Únor 2012

Mami, mě koupe cizí chlap!

23. února 2012 v 19:35 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak. A teď to vypadá, že mám milence. Jaké štěstí, že to dítě nemluví a nemůže mě prásknout zákonitému nemanželovi.
Hned uvedu na pravou míru: tatínek nám odjel na služební cestu. Na čtyři dny. Pro maminku okamžik, co by se stihla v kuchyni otočit, pro pětiletého cvrčka půl roku. A jak se zdá, pro našeho cvrčka postiženého sklerózou, celá věčnost.
Dnes se J. po krátké absenci vhrnul do bytu jako velká voda, pohodil krosnu na místo, kde ji budu vztekle překračovat dva dny, až ji naštvaně odtáhnu k jeho části postele, aby se o ni mohl chvíli přizabíjet on sám. Pro ty, kdo doufali, že jako vzorná žena vyndám špinavé prádlo, vyperu a vyžehlím, čisté složím do skříně a zubní kartáček vrátím do kelímku v koupelně - ne, ani mě nehne. Pro ty, kteří si mysleli, že J. své objemné zavazadlo odklidí sám - kde žijete?
Tak tedy: otec rodu se vrátil domů, vnesl do našeho klidného odpoledního spánku trochu rozruchu a jal se věnovat dítěti. Matýsek ochotně otevřel jedno rozespalé oko, dloubnul jím po člověku, který se mu nasáčkoval do postele a rozpačitě ke mně vztáhl ručičky. Nijak nás tím nepřekvapil, ba naopak spíš rozesmál, jelikož jsme z mých nemocničních a služebních pobytů zvyklí, že rodiče navrátivšího se po delší době nepoznává. Otce to zamrzí, matku rozpláče, ale vzhledem k tomu, že dítě s námi nekomunikuje, nezbývá než počkat až tato zvláštní amnézie pomine. Naučili jsme se s tím žít a děláme si z toho srandu. Naštěstí už po hodině se zdálo být vše v pořádku. Kluci se svorně dělili o gauč, koukali na pohádku a čekali, až se jim uvaří žvacnec. Ještě, že Vitana vaří za vás.

Když nastal čas večerní očisty. Tatínek se bez řečí zapojil do chodu domácnosti, tak jak to bylo před jeho odjezdem, jakoby nás nikdy ani na hodinu neopustil. Matěj se nechal svléknout, vykoupat, pravda s absencí obvyklého nadšeného výskání, ale to mohla způsobit příliš teplá nebo studená voda na těle našho rozmazlence. Pouhé 2 stupně celsia totiž činí nebetyčný rozdíl. Nechal se od tatínka opyžamkovat a nakrmit. Smečka byla zase komplet. Začaly zprávy a pánové zaujali nejvhodnější pozice před televizí (vypadají přitom vedle sebe jako siamská dvojčata, z nichž jedno zapomnělo vyrůst). A potom se to stalo. Asi po deseti minutách měl J. pocit, že je potřeba nějakou novinku dne glosovat a promluvil. Matýsek se vzpřímil, oči se mu rozšířily na velikost holubích vajec a překvapeně se otočil na muže vedle něj, kterému povědomý hlas patřil. Jeho nadšený široký úsměv hovořil za vše: táta je doma!!! Na identifikaci vlastního otce mu stačily pouhé čtyři hodiny. To, že ho přebaloval, převlékal, krmil a koupal naprosto cizí člověk přešel bez povšimnutí, evidentně se to u nás děje obden. Tak tomu já říkám bezmezná důvěra.

Ještě se, s dovolením, vrátím k našemu slaměnému vdovství a polosirotkovství (ach, češtino, jak krásnými výrazy oplýváš!). Většinu týdne, tedy čtyři dny, slovy devadesát dvě hodiny bylo v našem malém hnízdečku lásky převážně čisto. Nepočítám-li pohozené boty v koutě předsíně a zaschlou kapku od sirupu na ubruse (stojí na ní květina, stejně to není vidět), nebylo co uklízet. Nádobí se samo skládalo do myčky, vyskakovalo z ní, čisté a blýskající se, rovnou do polic, prádlo se samo pralo a rovnalo na sušák, aniž by následně potřebovalo žehličku a všechny tři postele, ve kterých zrovna nikdo neležel, byly permanentně ustlány. Ani já, ani Máťulka jsme se nepředřeli. Trik spočíval v tom, že jsme binec ani nezačali dělat. Talíře od večeře jsme oplachovali okamžitě po použití, nic nezasychalo ve dřezu, oblečení jsme po svléknutí skládali a odkládali do polic, prostě kromě jednoho totálně rozcupovaného Médi Pusíka (dětský časopis. Žádné zvíře v naší domácnosti nedošlo úhony), nebylo co uklízet. Až do dnešního odpoledne. Vysvětlete mi někdo, prosím, proč si muži myslí, že se jen stěhují z jednoho Mamahotelu do druhého? Na základě jakých podnětů nebo náznaků očekávají stejný full servis, jako měli u maminky? Oni opravdu žijí ve snové realitě, že ženy jejich života si jednoho dne udělaly školení, předaly si informace a instrukce a systém se nezměnil? Procházím teď večer naším bytečkem, z konferenčního stolku odklízím nádobí, použité papírové kapesníky a šroubovák, noha mi uklouzne na pohozené ponožce, abych doplachtila do předsíně a zakopla o botu velikosti dětské lyže a nevábné vůně.

Svého muže miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc na celém světě. Ale někdy, opravdu jen někdy a z času na čas, mi udělá radost, když nemusím obden omývat z umyvadla milimetrové vousy vonící po mentolu.

Jen okamžik

14. února 2012 v 21:18 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Což o to, psala bych jako vzteklá. Jenže ono není o čem. Tedy je, ale náš život se teď točí převážně kolem dětí a tady na blogu to začíná vypadat jako v časopisech Betynka a Maminka. Ne, že by to s kvalitou článků dřív bývalo lepší, ale nebyla to tak strašná nuda. Momentálně se toho u nás moc neděje. Já stále těhotná, protivná a unavená, J. na služební cestě a Maty mě začíná mít pomalu ale jistě plné zuby. Vše při starém.

Možná by za zmínku stál dnešní den, svátek sv. Valentýna. Nejdřív bych měla upozornit, že ho neslavíme. Ne z těch obecných důvodů "příliš americké" či "moc komerční", ale pro mého muže je velký problém oslavit narozeniny jeho ženy, svátek jeho matky, o našem výročí nemluvě. Ještěže Vánoce a Velikonoce jsou tak profláknuté, že ho nemůžou minout. A kdybych ještě na sv. Valentýna vyžadovala kytku, srdce nacpané čokoládou, či jinou těžko sehnatelnou kravinu, má lepší polovička by se mohla přehřát a zaseknout. A tak nevyžaduju a neočekávám. Tím víc jsem překvapena, když se něco uděje, jakože dnes se událo.
Včerejšek včetně noci jsem trávila v práci, Matýsek byl z organizačních důvodů odstěhován ke své náhradní mamince (naší chůvě, věřím, že ji má raději než mě) a tatínek zůstal v našem bytě osiřen a sám. Což nezůstalo bez následků. Ráno jsem mile překvapena vstoupila do celkem uklizeného bytu, jala se připravovat oběd a při té příležitosti jsem to našla. Máme totiž v rohu kuchyňské linky skřínku, kde bydlí odpadkový koš a tříděný odpad - plasty/sklo. Prostě, jak máme prázdnou flašku, vrazíme ji tam. Málokdy se ovšem někomu chce odpad roztřídit a odnést. Většinou jsem to já, ale má nejnovější výmluva "nesmím zvedat nic těžkého" mě této nemilé povinnosti zbavuje, byť v naší domácnosti zjevně nebydlí nikdo, kdo by se jí zhostil. Určitě ne za posledních 14 dnů. A jelikož těhule ujíždí na švestkovém Bernardu, otec rodiny na Svijanech a dítě na Yo sirupech, skřínka poslední dobou dost praskala ve švech. Tak tedy dnes, na svatého Valentýna jsem ji našla prázdnou. Okamžitě jsem napsala zřítelnici oka mého zprávu, že dárek jsem objevila, moc se mi líbí a vinšuju taktéž krásný svátek zamilovaných. To bylo v poledne. Myslím, že doteď (20:57) přemýšlí, co a kde jsem probohaživého našla.

A co je ještě nového? Kromě toho, že mrzne až praští, J. to nevzrušuje, chodí venku ve flísové bundě a vykřikuje, že je mu teplo. Dělá mi to naschvál, jelikož moc dobře ví, že pod bundu se mi vejde maximálně jeden tenoučký svetřík a za týden už ani to ne. Tudíž klepu kosu kudy chodím a škemrám, aby mi ze sklepa vysvobodil starší, rozuměj objemnější zimní svršky. "Hned" prý. Jeho hned trvá už třetí týden a pokud se okamžitě něco nestane, jednou se sehnu ke kočárku, nitě, držící se ve švech za ruce se pustí a kromě toho, že mi bude sněžit na záda, si trhnu i pěknou ostudu.

Proč jsem vlastně tento článek pojmenovala Jen okamžik? Poněvadž jsme byli pro výsledky testů v nemocnici. Naše holčička je zdravá jako řepa, bez nejmenší vady. S úsměvem mi to sdělila sestra poté, co jsem na recepci zapadla do pohodlného křesílka. A prý, jestli chceme znát pohlaví? Sice jsem věděla, co pod srdcem nosím už 16 týdnů, ale nechtěla jsem sestřičkám kazit radost (mají ze sdělování těchto zpráv maminkám bezva rozptýlení v jinak nudné službě. Hned čtyři zavětřily, že bude legrace a nenápadně se přitočily k našemu stolu) a trvalo to jen okamžik, během kterého narostl našemu děvčátku pindík. Holky se na mém překvapeném výrazu bavily skvěle. J. už méně. Nepomohly ani argumenty, že o pohlaví dítěte rozhoduje otec. "Vždyť já jsem rozhodl! Tys mě neposlechla!" smáli jsme se na celou vstupní halu. Když jsem nabyla dojmu, že prvotní šok odezněl, nesměle jsem pípla, zda se máme v létě vůbec vracet z porodnice domů. "No! A to si taky rozmysli!" Prostě jsem za svou nekázeň dostala pěknou čočku. Popravdě se i na chlapečka těšíme jako malé děti a jako bonus na něj máme výbavu do pěti let, aniž bychom museli vyřazovat modrá bodýčka a dupačky s autíčky.

Krása je pojem čistě relativní

1. února 2012 v 16:57 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nedávno jsem se v jedné velmi zajímavé knize, jejíž název si už nepamatuju, ale dle pokleslého žánru sázím na Rosamunde Pilcher nebo Danielle Steel, dočetla zajímavou větu: "Kdyby stál o pár kroků dál, byla si jistá, že by zhodnotil také linii jejích boků (široké) a její kotníky (na ty byla hrdá)." Na kotníky? Opravdu na kotníky? Mívala jsem krásné vlasy. Než mi vypadaly a nově vzrostlé jsem líná odbarvit a tak se chlubím ve třiceti šedinami. Pro dolňáky mám "pěknej zadek" a horňáci obdivují můj dekolt. Na ten jsem u sebe hrdá já. A to je asi tak všechno. Ale nad krásou mých kloubů mě nikdy nenapadlo ani uvažovat. Možná je to dáno dobou. Onen příběh se odehrával v první polovině minulého století, těsně poté, kdy se sukně zkrátily pod kolena. A možná jsou dnešní muži jen rozežraní. Nahotinky kam se jeden podívá a jim, chudáčkům, tím pádem selhává fantazie. Jednoho krásného dne to tady převezmou muslimové, my si nakoupíme burky a hidžáby a budou mít po žížalkách.

Krásná je moje dcera. Ještě nedávno vypadala jako gumový medvídek, dnes je z ní krásné miminko, po pěti prstech na každé ruce, tlukoucí srdce a nos jako bambulku po mamince. Ještě není úplně dopečená, půl roku to ještě bude trvat, ale stejně mě nikdy nepřestane fascinovat matka Příroda, s jakou rychlostí dokáže stvořit lidské tělo. Mluvím-li o dceři, jedná se spíše o zbožné přání, jež je otcem myšlenky. Výsledky testů se dozvíme příští týden, ale už teď je tady pár ukazatelů, směřujících k něžnějšímu pohlaví. Za asi nejmarkantnější považuju pověru, že "holčička bere mamince krásu". Když jsem čekala Matyho, svítila jsem jako sluníčko a asi od druhého dne od početí mi známí a přátelé říkali na potkání, jak strašně mi to sluší. Tentokrát jsem těhotná šestnáctým týdnem a jediné, čeho jsem se dočkala bylo doporučení "fantastického pleťového krému, a kdyby ten nepomohl, stejná firma vyrábí i fantastický make-up" mou kolegyní. A korunu tomu dal J. Váleli jsme se na gauči, takové roztomilé líné nedělní odpoledne, zřítelnice oka mého mě něžně hladila po tváři a vískala ve vlasech, když tu z něj vypadlo: "Jo. To bude kráásná holčička." Ach jo.

Máme kamaráda. Ten má skvělý smysl pro výběr dárků ke každé příležitosti. Poprvé jsem měla možnost s ním nakupovat na vánoce 2006, kdy s nadšením sobě vlastním vběhl v obchoďáku do hračkářství se slovy "musím něco koupit bráchům". Dobře dvacet minut jsme spolu probírali hasičská auta, pistole a bagry, než z doprovodného rozhovoru vyplynulo, že S. ve svých pětadvaceti je z bratrů nejmladší. Ani mě potom moc nepřekvapilo, když jsem u příležitosti nového vlasového porostu dostala růžový mluvící fén. Proč ale o S. mluvím teď. Nedávno jsme v reastauraci za právě začínajících krutých mrazů popíjeli studené pivo, jakobychom chtěli vyjít počasí vstříc a z jednoho spolustolovníka se vyklubal oslavenec. Načež začal S. s potutelným úsměvem vytahovat z igelitové tašky své dary. A splnil naše očekávání. V nenápadné plastikové průhledné krabičce se skrývalo umně vyvedené, velmi nápadité a dost vtipné NIC s doprovodným textem. Když jsme se dosyta nasmáli, začalo kolem stolu kolovat taktéž umělecké, vtipné, ovšem dle našeho shodného názoru poněkud málo autentické ženské ňadro. Kam na ty kraviny S. chodí, to nevím, ale korunu těmto krásným dárkům dala dvouletá Viktorka, která se po růžové kouli s bradavkou natáhla, našpulila pusinku a na celou hospodu vcelku trefně pronesla: "mlíško!"

Co je pro někoho krásným objektem touhy, může být pro druhého krásným obalem na dlabanec. Jak moc je krásná žena, která pomalu ale jistě ztrácí své křivky, o kterých se ani předtím nedalo mluvit jako o ideálních? J. tvrdí, že moc. A tady je důkaz:
pátek večer, náš byt
J. "Chceš to slazené mlíko, když už jsem v lednici?"
PP "Ne, děkuju, jedno už jsem dneska měla. S takovou budu mít 80kg do března."
J. "Aspoň tě bude víc k milování."
PP "Seš zlatej, ale tady jde o to, abych se do toho července vůbec unesla."
J. "Tak jo. Tak teda nežer!"