Všichni bídně zhyneme

5. června 2012 v 10:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak se zvětšuje můj objem, roste únava a přiznejme si to, lenora se taky nefláká, kluci rozhodli, že budou mamince strašně moc pomáhat a co to půjde, budou se o sebe starat sami. Jsou to moje zlatíčka. Už druhý den po sobě jsem nemusela z postele před šestou. Užívám si tu hodinu navíc, jakoby byla poslední v mém životě. No, až přijde mimino, asi na dlouhou dobu bude a tyto dny budou jen krásnou vzpomínkou, schovanou na dlouhé zimní večery.

Každopádně jsem se ráno vysypala z pelíšku a začala fungovat. Původně bylo v plánu mytí oken, ale evidentně to za mne dnes zvládne matka příroda. Tatínek si chce po včerejší experimentální kuchyni jeho ženy dnes navařit sám, a tak ani plotna mě nerajcuje. Zdá se, že mám před sebou opravdu volný den. A začala jsem ho prazvláštně. Teda, na dnešní dobu naprosto normálně, až později mi došlo, co jsem to vlastně udělala. Postavila vodu na čaj (rychlovarná konvice), nakrmila myčku a zapnula ji. Nechala nahřát troubu a vrzla do ní švestkový koláč (rozmražený polotovar z obchoďáku - v čem to dneska žijeme?!). Sáhla do lednice pro sýr a provedla hygienu. Samozřejmě jsem v mezidobí rozfungovala notebook, absťák po osmihodinovém spánku začal být nesnesitelný. A k internetu trochu pěkné hudby, už tu vyhrává rádio. Takže během slabé půlhodinky, jsem zprovoznila devět elektrospotřebičů. Temelínské věže jedou naplno jen kvůli naší domácnosti.

Schválně. Jak by to ráno vypadalo a la Malevil Roberta Merle? Nemusíme se inspirovat výbuchem jaderné bomby a návratem zpět na stromy, stačí, když si vypneme elektřinu. Pominu i to, jak si v oné představě kluci připravovali snídani na ohýnku. Nedostala bych se ani k čištění zubů, tou dobou bych stepovala před domem a sledovala hasiče. A třeba taky ne, pravda je ta, že J. je o dost zručnější než já. Možná by to byl on, kdo si čistí zuby na ulici. Prostě ráno vstanu, dojdu na suchý záchod, naleju si vodu z kýble do lavoru a vytahuju pastu a kartáček. Lákavá to představa. Vcházím do kuchyně a rozdělávám oheň v kamnech. Ne, tahle vidina už není legrační, při mé šikovnosti mi jde o život. Přesto se podařilo, třísky spokojeně praskají a já kladu na plotýnku konvici s vodou na čaj. A čekám. Čekám, ještě pořád čekám, už to bublá, hurá. Když už stojím v kuchyni, můj zrak padne na nádobí od večeře, smutně se krčící na lince. Nalévám vodu do dřezu (dochází voda, někdo by měl zajít do studny pro novou), přilévám tu trochu teplé, co zbyla z přípravy čaje a drhnu hrnky od kakaa. Teď jsem se dostala k větě "Sáhnu do lednice pro sýr". Kam by sáhlo mé alter ego? Je to pár generací, co se chladící jednotky nastěhovaly do domácností a já už zapomněla jak to dělávala moje prababička? Ostuda. Předpokládám, že v domě byla nějaká chladnější místnost. Jdu tedy tam pro něco na chleba. Teď koláč. Žádná zmražená laskomina z obchodu, zadělávám pěkně ručně, mouka, cukr, kvasnice. Ručně. Ani tu pitomou pekárnu nemám. Notebook a rádio vynechávám úplně. Ve světě bez elektřiny mám už od pěti plné ruce práce, na zábavu není čas ani nálada.

Tak. Z půl hodinky ve dvacátémprvním století se stává kvalitně zabité dopoledne v pravěku. Často čtu články o tom, jak je naše doba přetechnizovaná, počítače kam se člověk podívá a jak ztrácíme kontakt s přírodou. Ano, jde to s námi z kopce. Ale za mě - raději Matrix a Terminátor dohromady, než představa nedělního vyvařování pro osm osob bez elektrického sporáku, ledničky a ručního mixéru.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ovesná vločka ovesná vločka | Web | 5. června 2012 v 12:16 | Reagovat

Onehdá nám vyletěly na bytě pojistky. Takže tvé představy se málem staly realitou. Na starém bytě v ještě v starším činžáku, kde jsou pořád ty zatraceně hořlavé "asi hliníkové" rozvody, je vyletění pojistek většinou zárukou adrenalinových zážitků.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se v našem příbytku vyskytovala jen já a zástupce slepé vývojové větve, který, ač mužského pohlaví, je pro praktický život naprosto nepoužitelný.

Ani nevíš, jak jsem blahořečila jindy tak proklínanému plynovému sporáku. S jakou radostí jsem na ty mihotající modré plamínky stavěla hrnec s vodou a těšila se na černočernou kávu, která mne uklidní a přivede na jiné myšlenky, než byly ty, které mi kroužily hlavou. ("Na co je mu kurník pět slovanských jazyků, když neumí spravit pojistky?! Nebo aspoň zavolat elektrikáře...tři hodiny o tom ví a nic s tím neudělá!")

Mno a pak jsem vypáčila dveře od rozvodové skříně na schodišti, omrkla situaci, nahodila jistič a šla koupit novou žárovku do světla v koupelně, které celou tu anabázi způsobilo. Řídím se totiž tatínkovým heslem: "Možeš byt blbá, ale musíš si umět poradit."

I bez elektřiny bychom si poradili.

2 Hepča Hepča | 5. června 2012 v 13:04 | Reagovat

také si neumím představit život bez elektřiny.
Nošení a nahřívání vody si občas připomenu při pobytu na chatě.
Elektřinu tam máme, vodu zavedenou ne.
Pro tu šupky dupky k pumpě.

Naše prabáby se nadřely. Vařily, praly, žehličku nahřívaly na plotně.
Já si ale myslím, že byly šťastnější.
Život měl svůj sterotyp, ale byl poklidný.
Míša

3 santé santé | 5. června 2012 v 17:24 | Reagovat

Jo, vždycky si říkám, jak by bylo, kdyby jen dva dny nešel proud (když bych hned neumřela na net. absťák). Máme kotel. Plynový. Který ale nefunguje bez elktřiny. Rozlučme se tedy s teplem. I s teplou vodou. Sedíme tu v tichu. Sklokeramická deska nehřeje. V kuchyni se pomalu tvoří dvě louže, které se brzy spojí do jedné... Není nad dva mrazáky... Sedím tu téměř po tmě, protože venkovní rolety jsou vyjma kuchyně a ložnice na elektřinu. Můžu si leda číst... Protože i to pečivo je v mrazáku a vyžaduje asistenci mikrovlnky...
Bídná to doba!

4 Blanka Blanka | E-mail | 6. června 2012 v 8:14 | Reagovat

Vždycky, když jsem na mateřské držkovala co mám práce a plíny do pračky a uvařit a tak, tak moje mamka s mojí tetou vždycky říkaly, že co měly dělat ony, když to praly na valše a ve ždímačce a bla bla bla. No měly dost času asi :-D a beztak ještě neměly ani televizi.

5 petra petra | E-mail | 6. června 2012 v 10:33 | Reagovat

ano, taky se občas zasním o návratu ke kořenům, jak blaze by mi bylo. houby. teplá sprcha, elektřina, net, teploučko, když venku sněží. jako snažím se omezit konzum, ale vocaď pocaď. na myčku mi našahej:)

6 Pisarka Pisarka | Web | 20. června 2012 v 23:50 | Reagovat

Tož tak nějak - máme sice sporák na plyn, takže mi nevadilo, že jeden den kvůli nějkým opravám bůhví kde nepůjde elektrika - však vodu a oběd si ohřeju, že - jenže mi nedošlo, že má zapalování na "elektrický knoflík". A my jakožto nekuřácká domácnost bez sirek a zapalovače jsme byli stejně vedle. Je to tak, naše civilizace je bez "elektřtiny" v háji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama