Červenec 2012

Vox populi

26. července 2012 v 19:39 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Poslední, co jsem měla v úmyslu, bylo tento maminkovsko - sluníčkový blog zpolitizovat. Ale poněvadž se už několik týdnů dívám na zprávy se značnou nelibostí (popravdě pěkně nasraná), využívám této příležitosti, jak si zakřičet do světa. K žádnému politikovi se to nedostane, při troše dobré vůle si to přečte neteř švagra sestřenice manželky některého poslance a ta bude mít sotva chuť s tím něco dělat.
Hon na čarodějnice. Paní Parkanová byla vydána na pospas policejní zvůli a jediný, kdo zařval na její obranu byl pan Kalousek, který je v kauze CASA evidentně nějakým způsobem namočen. 117 členů poslanecké sněmovny hlasovalo pro vydání bývalé ministryně obrany protikorupční jednotce PČR k trestnímu stíhání a ani se při tom nezačervenali. Já bych ji tedy odvedla ze zasedání rovnou na hranici a podpálila první polínko, nač ty obstrukce, že. Trošku mi to připomíná jeden válečný příběh, kdy si gestapo postupně chodilo pro židy v činžovním domě. A pan Kohn se jen díval z okna, jak jeho sousedy, jednoho po druhém, odvádějí vstříc hrůznému osudu. Když pak přišla řada na něj, nezbyl v domě nikdo, kdo by se ho zastal. Tak takhle to vypadá s naší vládou. Nechali si policii vejít do jednacího sálu a řekli "konej dobro, pomoz nám a chraň nás". A ona bude, věřte mi. Za chvilku se v těch Litoměřicích sejdou všichni, pěkně na jednom patře. Ono už se na ně něco najde. IMHO je naprosto nepřípustné, aby parta majorů a kapitánů, možná nějaký ten plukovníček rozhodla, že někdo ve vládě vydal špatné rozhodnutí. Je něco jiného, přistihnout pana Ratha s krabicí od vína a překvapeným výrazem ve tváři, kde je korupce evidentní a zjevná, a rozhodovat od psacího stolu služebny v Horní Dolní, zda členové vlády přijímají zákony, nařízení a vládní tendry de iure.
Ale tím cirkus samozřejmě neskončil. Našel se bývalý pilot, který se nebál a šel s kůží na trh. Jak už to v našem státě chodí, přišel o ni a teď mává obnaženým svalstvem, aby se mu dostalo spravedlnosti. Stejná parta, která vtrhla do parlamentu a dožadovala se paní Parkanové, našla nezletilou dívenku a za pytlík gumových medvídků ji přinutila obvinit pana Daňhela ze zneužívání. Když gumídci došli, holka si to rozmyslela, kápla božskou a policie se vytasila se svou poslední zbraní - Národním Bezpečnostním úřadem. Zabavili tomu práskači prověrku, bez možnosti odvolání, bez vysvětlení, prostě tak, lusknutím prstů. Na světě není živá síla, která by toto dokázala napravit, jelikož každý ví, že co peklo jednou schvátí, nikdy nenavrátí. Držím panu Daňhelovi všech dvacet palců v jeho boji s větrnými mlýny, leč nepočítám s jeho velkým úspěchem. Budu ráda, když to ve zdraví přežije.
Sestoupíme z vládních kruhů o několik pater níž, mezi nás, plebs. Máme tu nový sociální systém pana Drábka. Ano, je to už starý a ohraný vtip, ale musíme nového protagonistu nějak uvést na jeviště. Takže. Stálo to téměř 2 miliardy korun českých, 180 000 hodin přesčasů sociálních pracovníků a tudíž 52 milionů korun navíc na jejich výplatách a ten člověk pořád sedí tam kde sedí, přihlouple se usmívá a dělá, jakože nic. Ne. On jde ještě dál. Po svém novoročním debaklu na nás vytáhl projekt S-karet, což je evidentně vývar pro Českou spořitelnu. Co od ní dostal? Vedení účtu na jeden rok zdarma? Krabici na víno??? A nejspíš, aby utišil množící se protesty převážně seniorů a handicapovaných, kterým S-kartou uškodí nejvíce, zjevil se jednoho dne v práci s návrhem na zvýšení platů politikům. Nemůžu si pomoct, ale patří buď na celu k panu Rathovi nebo do vypolstrovaného pokoje.
Nejaktuálnější je demise pana Dobeše. Nedávno ji slíbil a tak jsem zvědavá, zda své slovo dodrží, stejně tak jako předvolební sliby. Systém registru vozidel byl do provozu zaveden před několika týdny a stále nechodí. Tedy, on chodí, aspoň podle slov pana ministra, jen ne na straně uživatele. Což si myslím, je u secího stroje celkem těžká závada. Jeho šéf už mu pomalinku šlape na paty a vyhrožuje výpovědí na hodinu, ale známe své lidi. Nikdo nám nikdy nemůže dát víc, než naše vláda slíbit.
A tak budeme dál stát fronty na úřadech, kde nefungují počítače, sledovat ve zprávách policii zatýkající jednoho poslance po druhém, fandit Catanimu v sukních, který vyměnil Ratha za nejvyšší státní zastupitelství. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.

Ticho po pěšině

21. července 2012 v 20:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Náš chlapeček (druhorozený) si vytyčil hned několik dnů k narození. Aby zmátl jak rodiče, tak početnou medicínskou obec, pohrával si s čísly tak dlouho, až vzniklo rozpětí 14.7.-27.7. Můžeme si všichni vybrat. Anebo trhnout nohou.

Já si vybrala. Mně se 14. líbilo, bylo to relativně nejdříve a znamenalo to brzké vysvobození z těhotenského pekla. Prý si můžu tak nechat zdát.

Další na řadě byl tatínek. Že prý 17.7.2012 nezní špatně. Souhlasila jsem, bude se to dobře pamatovat. A poněvadž jsem chtěla situaci posychrovat, sesbírala jsem bohatý seznam zaručených babských rad, jak porodit na přání. Přípravy jsem zahájila den předem, kdyby mladík náhodou na svět moc nespěchal. Chtěla jsem mu dát dost velkou rezervu. Jo, pro dobrotu na žebrotu. 16.7. odpoledne jsem popadla kýbl, naplnila jej horkou vodou, přidala tajné ingredience na mytí oken a vyrazila. Čtyři, slovy čtyři paneláková okna v plném rozsahu z obou stran. Těhule visící ve čtvrtém patře do půli těla ven nad ulici, snažíce se umýt bílý plast od holubích hovínek, musela vypadat děsuplně. Tři hodiny na židli nahoru a dolů. Vzhledem k mé nadváze žádná sranda, klouby trpěly, téměř plakaly. S dítětem to ani nehlo, naopak, prohlásil novou lochnesku za uklidňující a dal si dvacet.
Nemínila jsem se vzdát tak snadno. Druhého dne dopoledne jsme se vydali na dlouhou procházku po okolí, dost velkou na únavu a utřepanost, ovšem stále v dosahu auta. Nic.
Odpoledne jsem se rozhodla nelenit, a aby se mi zelenilo, vyšlapala jsem náš panelák nahoru a dolů hned několikrát. Půl hodiny vydatné fyzické námahy, při které jsem si musela v sedmém patře otvírat okno a nechat pršet do tváře, abych se díky odkysličenosti a nízkotlakovosti nesesypala na zem. Opět jsem dosáhla líného protažení nožičky a spánku.
I na to nej-nej-nej-nejzaručenější došlo. Byť je to v mé situaci fyzicky pomalu neproveditelné, rozměry většího slůněte mě v pohybu dost omezují, přesto jsme se dokopali k slušným výsledkům i na tomto poli. Je to týden a pořád jsem v tom.

18.7. před několika lety jsme pohřbili mou oblíbenou babi, takže toto datum jsem nám oběma zatrhla. Ovšem mé okolí se nežinýrovalo a začalo se rodit jako na běžícím pásu. Když ne rodit, přicházely sms "Ahoj, jak je, my měli termín s váma a miminko už máme týden doma. Kde to vázne?", které mi slušně zvedaly tlak. Samozřejmě na tak, jako ty oblíbené všemi těhotnými, druhé nejpoužívanější v žebříčku provokativních otázek: "Tak už?" (první přicházejí kolem poloviny těhotenství: "Už víte co to bude?" - s radostí odpovídám, že miminko). Vím, že to všichni myslí dobře, mají péči a těší se a jánevímcoještě, ale dostat pět takových zpráv denně je opruz. Opravdu si moje matka myslí, že bych jí nesdělila, že se jí narodilo další vnouče?! Evidentně o mě nemá valného mínění.

A pak nás to napadlo. Zvěrokruh. To je odpověď. Jsem střelec, což je sice to nejlepší, nejskvělejší a nejfantastičtější znamení, avšak lev si o sobě myslí to samé. Což je důvod, proč se od sebe musíme držet na vzdálenost několika kilometrů, minimálně si být z doslechu, a to bude v malém, 80ti metrovém bytě trochu problém. Náš stále ještě nenarozený syn se rozhodl, že mě naštve hned zkraje. Znamení lva začíná v pondělí 23.7., takže datum porodu bychom měli. A jestli mě někdo poslouchá, tak ať si laskavě zapíše za uši, že každý další den zpoždění tvrdě trestám, lev nelev.

Smíchem k dlouhověkosti

9. července 2012 v 21:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nejtěžší je vždycky první věta. Potom už to jde, člověk se rozkecá, i nějaké téma se najde, ale ta prázdnota, kdy člověk sedí u bílého pole na monitoru (kde je ono prozaické "u bílého listu papíru"?) a přemýšlí a přemýšlí a přitom by psal až by brečel. Láska mého života vždycky radí, ať si teda zabrečím a připadá si velmi vtipný. Můžu s čistým svědomím říct, že to stejně nepomáhá. Měl by si své rady píchnout do špic.

Zvláště po svých vlastních myšlenkových pochodech. Je to ode mně velmi nepěkné, ba co víc, dovolím si konstatovat, že dost sprosté, ale jelikož jsem se tu noc nasmála jako už dlouho ne, ráda se s vámi o náš předspací rozhovor podělím.
" A, miláčku, nechtěl bys místo kupování nové myčky raději opravit Arthura? Byla bych klidnější, vědět, že jezdíš ve zdravém autě."
" Ne. Chci myčku. A navíc kombík je v pořádku. Máme v práci u garáží rampu, zítra tam s ním najedu a podívám se, co mu je."
V tom okamžiku jsem si představila zřítelnici oka mého, jinak tedy geniálního IT odborníka, kterak stojí pod naším vozem, dívá se na jeho poasfaltované dno a vidí to co já - podlahu z druhé strany. Automechanik by sledoval hřídele, brzdy, přívodné a odvodní hadice, já bych viděla dno 1700kg těžké hromady kovu. A poněvadž J. podezřívám ze stejné neznalosti, dost mě tahle myšlenka pobavila. Rozchechtala jsem se.
"A (hehehe) co tam (hehehehihi) lásko moje (huhuhuhuááááá) uvidíš?"
chvíle uraženého ticha
"Tak asi jestli to někde neteče, ne?"
"Neteče. Toho by sis na parkovišti všiml, to ti garantuju."
"A tak třeba to teče, když jedu, ne? Stejně to blbne až při vyšších rychlostech. To budu muset zkusit."
chvíle šíleného řehotu doprovázená lapáním po dechu
"A (hahahaháááááá) jak chceš tohle (hehehehůůůůůůů) zjistit na té rampě? (hýk hýk hýk)"

Pro ty, koho to zajímá, stále spolu, stále živa a stále se mnou mluví.