Srpen 2012

A co teprve kdyby to bylo vážné?

28. srpna 2012 v 22:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A tak jsem onemocněla. Jelikož se jedná o chorobu delikátní a choulostivou, k ventilaci na veřejném blogu nevhodnou, přesto celou svou bytostí toužím, podělit se o zábavu spojenou s její léčbou, budeme tvrdit, že se mi zanítil pravý palec na levé noze. Sice se jím kojit nedá, ale pro naše účely postačí.

Tak tedy. Páteční horečku se mi podařilo rozehnat, J. se šťastně vrátil z výletu, nic nebránilo našemu rodinnému štěstí. Když tu přišla další služební cesta. Několik dnů jsem se psychicky připravovala na další kolo přesilovkového zápasu děti : já a střádala síly na případnou (a nevyhnutelnou) prohru. Za hluboké noci den před odjezdem zřítelnice oka mého jsem se probudila a bylo mi jasné, že je zase zle. Mé tělo hořelo nikoliv touhou, leč vysokou horečkou, bolel mě celý člověk včetně zaníceného palce, třeštila mi hlava a cestou do kuchyně pro trochu vody na ochlazení jsem otloukla všechny rohy, které jsem potkala. Rozhodla jsem se, že tentokrát si na hrdinu hrát nebudu. Ráno, když mi J. přišel vlepit pusu na rozloučenou jsem z propoceného polštáře zasípala, že je mi blbě a mám horečku. Třikrát se ještě přišel zeptat, jestli má do vzdáleného kouta naší malé země odjet nebo trvám na jeho ošetřovatelských službách. Dvakrát jsem odvětila, že rozhodnutí nechávám na něm, dle důležitosti na místě plněných úkolů, potřetí jsem kníkla, ať si jede a mě nechá probohaživého vyspat. Práskly dveře a za hodinu byl zpátky. Vedoucí výpravy nadšený nebyl, ale co se dá dělat, matka nepoužitelná a doma dvě nesvéprávné děti. Líbala jsem svému muži patičky.

Nastalá situace mě ovšem donutila navštívit lékaře. Byť jsem byla rozhodnutá vyléčit se sama za pomoci paralenu a babských rad, teď jsem musela svou nemoc zoficiálnit. Na druhou stranu, aspoň dostanu antibiotika a už se to nevrátí, říkala jsem si. To jsem ještě netušila, jak funguje místní lékařská obec a jak příšerně se pletu.

První na řadě byl obvodní MUDr. V. Telefonicky jsem se objednala a za hodinu nakráčela do ordinace. To jsem ještě žila v bláhové naději, že za 20 minut odejdu ze střediska s potřebnými léky a dokumentací a vrátím se za týden na kontrolu. MUDr. V. konstatoval, že palec je zanícen velmi, horečka vysoká moc, je potřeba ukázat se mašince zvané ultrazvuk a vrazil mi do rukou žádanku do nemocnice. Vyrazila jsem. To bylo úterý.

Další lékař v nemocnici byl MUDr. M., který potvrdil domněnku MUDr.V., že palec vyžaduje náročnou léčbu, ovšem on není dost kompetentní, aby rozhodl o jejím průběhu. Dostala jsem žlutou vodičku a pokyn dostavit se zítra, kdy bude v nemocnici přítomen MUDr. L., "machr přes pravé palce na levé noze". Odcházela jsem lehce znechucená. Kojím a potřebuju být doma, ne poletovat po našem rozlehlém okresním městečku.

Středa.
V noci jsem se na žlutou vodičku vykašlala, nasadila samoléčbu a paralen a ráno se vzbudila v kondici o 50% lepší. Přesto jesem uposlechla MUDr. M. a jela do nemocnice navštívit MUDr. L. Ten zkouknul můj palec, řekl, že antibiotika zatím nejsou potřeba (opravila jsem ho, že , že jsem se přes noc vyléčila. Samozřejmě mi nevěřil, poněvadž toho, jako pacient, logicky nejsem schopná), ale, že by mě fakt měl vidět pan ultrazvuk. Bohužel, MUDr. H., která asi jediná na okrese tento přístroj ovládá, nepracuje ve středu, musím za ní přijít zítra a domluvit si datum prohlídky. Mé oči se rozšířily do velikosti holubích vajec. Objednat se? Třeba na za týden? Vždyť už dnes je mi celkem dobře, kromě horečky nemám jiné problémy a já se mám objednat? Lékař pokračoval větou, že po vyšetření u MUDr. H. se mám hlásit opět u něj, uvidí se, jak s těmi antibiotiky a případnou punkcí, bude-li třeba.

Čtvrtek.
Zvedla jsem telefon a pokusila se objednat na ultrazvuk.
"Hodí se vám to v září?" děla MUDr. H.
"Akutně zanícený pravý palec na levé noze a vy mluvíte o září, paní doktorko?" optala jsem se.
"Aha. Ono je to akutní. Tak to přijďte zítra."

Pátek.
9:30 jsem přešlapovala před ordinací MUDr. H. Dle předchozího varování že "má furt narváno a objednací lhůty jsou dlouhé" jsem se rozhlížela po čekárně zející prázdnotou. Na minutu přesně vyšla sestra, vzala si ode mě žádanku a zaplula zpět do tmavé místnosti. Byla jsem vyzvána ji následovat. Mašinka konstatovala, že jsem vpodstatě zdravá jako řepa. Vysvětlila jsem lékařce, že situace byla kritická v úterý, od té doby se intenzivně léčím a svět je zase barevný. Dostala jsem zprávu a vypadla.

Když už jsem v centru, zastavím se v nemocnici u MUDr. L., který po zprávě toužil. Vstoupila jsem do budovy vonící novotou a zamířila na informace.
"Dobrý den, hledám MUDr. L. Je přítomen?"
"Ne. Tedy, v práci je, ale ne na ambulanci. Co potřebujete?"
"Mám tady zprávu, po které touží."
"Ordinuje vždy ve středu, poradna na pravé palce levých nohou je jen v ten den od 13:00."
To už jsem nevydržela a propukla v hysterický smích. Představa, že mu příští středu ponesu dnešní zprávu, aby rozhodl, zda zahájí léčbu mého palce, či nikoliv, mě ohýbala v pase a tlačila do kolen. Omluvila jsem se paní za plexisklem, poděkovala a budovu opustila. Definitivně.

Sobota
Horečka. Moc si toho nepamatuju.

Pondělí
Opět návštěva MUDr. V. Že se mi horečka vrací, že mě to vyčerpává a nebaví. Jestli by byl tak laskav a podnikl kroky. Byl. Spokojená jako želva jsem si odnášela recept na antibiotika. Ani mi nevadilo, když mi magistra v lékárně nabídla "to samé, jen od jiné firmy". Až na cestě domů mě napadlo přečíst si příbalový leták a tak zjistit, že kojit se s těmito léky nesmí.

Úterý
Doufám, že tentokrát poslední návštěva MUDr. V. Mám v ruce antibiotika, která o sobě tvrdí, že jsou kojencům friendly.

Kdyby se vám někdy náhodou zanítil pravý palec na levé noze a dostali jste vysokou horečku, vražte si do pusy paralen a na nohu studený obklad. Pomáhá to a pojišťovnu to nestojí téměř nic ve srovnání s lékařskou péčí našeho pokrokového zdravotnictví.

Tak strašně statečná

26. srpna 2012 v 22:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
... jsem se rozhodla, že budu, když mi manžel oznámil, že si sbírá pět švestek, plavky a půlčáka rumu a odjíždí na tři dny na vodu. Jednak jsem mu jeho letní povyražení děsně záviděla, jednak mě přepadl nefalšovaný záchvat paniky, který jsem umně kamuflovala unylým úsměvem à la Lída Baarová a konstatováním "jistěže to zvládneme, miláčku. Jen jeď." Bože, jak jsem byla naivní.

Ve čtvrtek ráno můj muž popadl zavazadlo, vrazil mi rozlučkový polibek a vyběhl ze dveří se slibem, že v sobotu navečer je zpátky. Stále ještě statečná a klidná jsem vytáhla novorozence z postýlky, nakrmila ho a jala se budit starší dítě. Bojový úkol zněl jasně: vzbudit, vyndat, přebalit, převléct, umýt zuby (nezapomenout na své), obout, nacpat do kočárku, ve chvílích volna přebalit mladšího, převléct jeho i sebe, navázat šátek, uložit do něj mimino, obout se a dojít do školky. Časový limit 40 minut. Nebudu to prodlužovat, ve finále jsme byli zpocení všichni tři nehledě na fakt, že venku bylo už touto dobou 26°C.

Ve školce jsem narazila na malý logistický problém, a totiž najít způsob, jak přezout a převléct pětileťáka s uvázaným třítýdeňákem na břiše. Nejenže se člověk nemůže ohnout do potřebného úhlu, ale když už se odhodlá a riskne holenní kosti mimina, ono se v šátku změnou těžiště sesune a zákonitě probudí. A zjistí, že je mu horko, už 20 minut leží pevně přivázané ke zpocenému hrudníku s hlavou na jednu stranu a přeleželou rukou. To, co následuje je jen logické vyústění situace a popravdě řečeno, já bych řvala o dost víc.

Denní program byl nakoupit, debordelizovat byt, uvařit oběd, dát si dvacet (když člověk naspí průměrně čtyři hodiny denně, stává se to nutností k přežití, nikoli luxusem) a vyrazit opět do školky pro staršího. Že tento plán nebude dodržen jsem zjistila už ve chvíli, kdy jsem se za dvě hodiny vrátila z obchodu s rukama vytahanýma ke kolenům, o páteři pod tíhou šátku nemluvě, zničená, utahaná, emocionálně vyčerpaná a fyzicky na dně. Z úklidu nejspíš nebude nic, musím rychle uplácat něco k jídlu. Nejdřív se ovšem musí nakrmit řvousenka. Jedna vypraná pračka, jedny rybí prsty s bramborovou kaší, dvoje kojení, půl koše na žehlení a umytý záchod, o odpoledním spánku si můžu nechat zdát. Našátkovala jsem mimino a vyrazili jsme pro Matýska. Kéž by se mu tak chtělo odpoledne spát.

Jistěže nechtělo. Odpolední program spočíval v krmení jednoho nebo druhého, přebalování jednoho nebo druhého, řešení prdíků jednoho, objímání druhého, aby nežárlil, že malý má víc péče než on. Do postele jsem padala úderem deváté, abych za dvě hodiny zase vstala kvůli kojení.

Pátek nevypadal o nic lépe. Ráno se opakovalo, vůbec nepomohlo, že jsem si nastavila budík na o chvilku dřív. Když byl Maty bezpečně odevzdán školce, vydali jsme se se Šimonem na nákup a na poštu. Velká chyba. Chtěla jsem vyzvednout jeden balíček, poslat jiný a k němu dva doporučené dopisy. Otázka deseti minut, řekl by si jeden. Po hodině strávené převážně ve frontě jsem toho měla plné zuby. U dveří mi brečel kočárek, kterému bylo horko, u jednoho okýnka pan podnikatel nechával okopírovat a ověřit asi sto dokumentů u druhého se romský spoluobčan snažil dost nevybíravě a velmi hlasitě vysvětlit pošťačce, že má místo občanky jen tenhle náhradní papírek. Na její argumenty, že ten je mu k ničemu, potřebuje doklad s fotografií, tedy pas nebo řidičák, pouze svou mantru opakoval vyšší hlasitostí. Měli tam veselo. Když se mi konečně podařilo vyřídit, co bylo potřeba, doběhla jsem do krámu pro něco z čeho by se dalo rychle vytvořit něco poživatelného a teplého. A pak pro Matyho.

Úderem čtvrté hodiny odpolední jsem zjistila, že mi fakt není dobře. Bolela mě celá prdlá prvomatka a navzdory téměř čtyřiceti stupním venku jsem se klepala v mikině pod dekou. Starší dítě se vychovaně dívalo na pohádku, což jsem kvitovala s velkým povděkem, poněvadž jen představa, že ze svého pelechu vystrčím byť jen špičku palce mě děsila. V pravidelných intervalech jsem upadala do horečnatého spánku a modlila se, aby mladší ještě nechtěl jíst. Začala jsem uvažovat, jak to s klukama zvládnu ještě celý jeden den. Po několika hodinách marného namáhání mozkových závitů jsem došla k závěru, že nijak. Na to prostě nemám. I zvedla jsem telefon a volala naši milou paní Š., zda by byla tak laskava, zrušila své víkendové plány a vyzvedla si Matěje, poněvadž jsem na umření a kluků je na mě přesila. Hanba mě fackovala, ale nešlo to jinak. Paní na hlídání byla fantastická, do hodiny na místě, dítě si sama sbalila a odvezla.

A tak jsem to nakonec nezvládla. Tři dny a já nejsem schopná postarat se o sebe, domácnost a dvě děti. Jestli se J. jednoho krásného dne rozhodne nás opustit pro mladou krásnou slečnu s nohama až do pasu, budeme nahraní. Nezbyde mi nic jiného, než nacpat kluky do baby-boxu a sousedům tvrdit, že jsou doživotně na prázdninách.

První postřehy a dojmy

8. srpna 2012 v 17:22 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
1) Všiml si někdo, jak elegantně jsem z toho vybruslila?

2) Každá matka si myslí, že její dítě je nejkrásnější na světě. Není tomu tak. To jsou hormony. Nejkrásnější na světě je náš druhorozený.

3) Je fyzicky nemožné zároveň kojit, krmit starší dítě a snažit se nasnídat. První jídlo dne se odkládá na poledne, popř. brzké odpoledne.

4) Vracet se do ložnice pro dudlík se dá v podstatě donekonečna. Jednou cestu přeruší pohozená plenka, která se musí odklidit do prádla, podruhé zvonící telefon, potřetí dětský hrneček se šťávou, atd. atd.... Stane se, že člověk prostě nedojde a dítě usne vyčerpáním i bez šidítka.

5) Držet novorozence v poloze na rameni čekaje na říhnutí, nelze současně s chytáním staršího dítěte, jež se rozhodlo zmrzačit pádem ze židle.

6) I obložený chléb se dá prohlásit za oběd.

7) Návštěva WC se může odložit až o hodiny. Dá se dokonce i zapomenout.

8) Cesta do města MHD se dvěma kočárky se zdá být zajímavým nápadem do chvíle, než si to člověk vyzkouší.

9) Čím větší zásobu bavlněných plínek si člověk udělá (a to včetně praní, žehlení a skládání), tím rychleji ta hromada ze zásuvky mizí. Zvláštní je, že se neví kam.

10) Pokud se nepořádek prohlásí za organizovaný chaos, dá se v takto uspořádané domácnosti vegetit docela pohodlně.

11) Budík může v noci vyzvánět libovolně dlouho, aniž by kohokoli vzbudil, včetně těch, kteří mají kojit či být kojeni. Tolik ke žloutence.

12) Starší dítě se dožaduje objetí zásadně ve chvíli, kdy náruč obsadilo to mladší, rudé od pláče z neznámých příčin a tudíž neodložitelné.

13) Snaha vypravit se s oběmi ratolestmi na poklidnou odpolední procházku se vyrovná přípravám na zdolání některé osmitisícovky a to i v horkém létě a bez kyslíku. Přinejmenším zabírá stejně času.

14) Okamžikem, kdy mladší dítě zavírá oči, dává pokyn staršímu spustit ušideroucí jekot.

15) I mateřské mléko se zkazí, zůstane-li v lednici zapomenuto příliš dlouho. Situace nabírá na zábavnosti nekoupením Sunaru.

16) Třetí hodina ranní je chvíle, kdy člověka neudrží bdělého ani olympiáda.

17) Vykojený mozek není eufemismus, ale diagnóza.

18) Dobrá knížka zapadá prachem už po třech dnech od posledního otevření.

19) Zaměstnanec Tesca, který vynalezl dovoz nákupu domů by zasloužil Nobelovu cenu.

20) Muž, který s naprosto vážnou tváří nabídne své unavené ženě, že v noci vstane s novorozencem na kojení, by se měl zasadit do zlata.

Oznam

3. srpna 2012 v 10:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak.
Dočkali jsme se.
Mohla bych tu na to téma napsat krásný a dojemný článek.
Mohl by být plný napětí, jestli na konci bylo opravdu miminko.
Mohl by být o bolesti, potu a krvi i jiných nechutnostech.
Mohl by dohánět k slzám i místy sršet vtipem.
Mohla bych.
Ale já si tu vzpomínku, pro mě tak krásnou a nezapomenutelnou, zabalím do svátečního papíru, zavážu velkou mašlí a schovám někam, kde ji najdu, až ji budu nejvíc potřebovat. Třeba až náš druhý syn přinese už třetí pětku z matematiky, nebo se vrátí domů nad ránem a opilý před dosažením věku rozumného ke konzumaci alkoholu.

A vám můžu slavnostně oznámit, že v pátek 27.7. léta Páně 2012, v 17:05 přišel na svět Šimon, náš druhorozený, leč neméně milovaný.