Září 2012

Bermudský trojúhelník a ztracené sušenky

24. září 2012 v 20:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ono je to celé vlastně dost o ničem a úplně to vystihuje rubriku "Jen tak se trochu vypsat", ale moc mě to trápí. Děti mě neposlouchají, muž také ne ("Bla bla bla a ona řekla bla bla bla a já na to bla bla bla....."), budete tedy vy.

V našem malém okresním městečku, kde se vzal, tu se vzal, objevil se Bermudský trojúhelník. Nežere lodě ani letadla, ztrácejí se v něm lidé. Jedná se o jednu křižovatku u školky. Během čtrnácti dnů mě na tomto místě zastavilo pět, slovy pět osob, které potřebovaly poradit kudy. Do tržnice, na bazén, do cukrárny..... Asi nejlepší byl manželský pár důchodového věku. Nejspíš po sídlišti bloudili už dost dlouho, byli zpocení, rudí ve tváři (paní od sluníčka, pán vzteky) a vypadali velmi zmateně. Dáma došla k závěru, že je nejvyšší čas zeptat se na cestu. Kdo zná názor odborné literatury ví, že k něčemu takovému by se muž v životě nesnížil a tento pán by to neudělal ani kdyby ho mučili. Jejich manželství jejím rozhodnutím došlo evidentně svého konce. Poradila jsem jim směr, přičemž pán se tvářil, jako že se ho to vůbec, ale vůbec netýká, načež se prudce rozeběhl opačným směrem. Když ho jeho paní na tento fakt jemně upozornila, odsekl, že jde, kruci, pro auto. Nevím jak ona, ale já bych si s ním v danou chvíli do tak malého uzavřeného prostoru nesedla.

Další mé velké trápení se týká zboží v obchodech. Jsem velmi vybíravá, zodpovědná zákaznice a konzumentka, hlídám kvalitu a čerstvost potravin, absolutně odmítám éčka v jakékoliv podobě a vůbec to mám v hlavě srovnané. Z čehož ovšem plyne potíž s nákupy. Kuřata mají jen v řeznictví U Erika, kávu v Hypernově, borůvkovou marmeládu jen v Penny. A tak ve snaze naplnit jednu až dvě igelitové tašky a sehnat potraviny pro naši rodinu na jeden či dva dny znamená objet půlku sídliště a dva krámy ve vedlejší vesnici. Ovšem nedávno mě všechny osvědčené adresy vypekly. Zmizela Rama na vaření, směs na slunečnicový chléb v Lidlu, salám Lyoner tamtéž, máslo dr. Halíř z koloniálu, a vrcholem všeho byly sušenky Lina v Coopu. Jela jsem pro pět věcí a přinesla jsem domů šest vajec jen abych nepřijela s prázdnou. Ví proboha někdo co se stalo? Proč nemůžu nakoupit? Proč si už třetí den mažu na chleba hnusnou Ovocnou směs od Hamé? Pokud ano, a odpověď zní "protože se přestal/o vyrábět", neříkejte mi to. Nechci to slyšet. Další den bez Milky Way (Billa) nepřežiju.

Takže. Až zjistím, co se stalo s kokosovým pudingem od Dr. Oetkera a proč se ztrácejí lidé na křižovatce Argentinské a Jiráskovy, začnu líp spát. A doufám, že i psát články, které mají hlavu a patu a nejsou tak k uzoufání nudné.

Vzhůru dolů

19. září 2012 v 8:16 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tohle léto jsem se cítila prázdninově nevyužitá. První polovinu se čekalo až se Šimon narodí, druhou, až bude schopen převozu. Když se začaly v srpnu stíny prodlužovat a ty mrchy listy zlátnout, rozhodla jsem se, že pojedeme. Bylo mi jedno kam, jak daleko a zda tam budou mít tekoucí vodu, já prostě potřebovala vypadnout z bytu. Jak jinak než na internetu jsem našla příšerně zlevněný pobyt na chatě v Krkonoších. Naše oblíbená destinace. Okamžitě jsem zakoupila a telefonovala muži, aby si udělal v září volno, že vyrážíme na prázdniny. Když jsem prozradila datum, poslal mě s rozběhem do pr...čic, že tou dobou bude na služební cestě. Neváhala jsem, zavolala vedoucímu chaty a termín hbitě přesunula. Tam, kde nikdo neměl služební cestu, návštěvu lékaře, besídku ve školce, kde nikomu nevadilo, že se bude čtyři nádherné dny rekreovat na horách.

Jak se blížilo datum odjezdu, začala mi vrtat hlavou logistická stránka věci. Jeden kočárek pro Matěje, jeden pro Šimona (s šátkem jsem počítala na kratší procházky, leč J. oblíbené deseti až patnáctikilometrové túry jsem s miminem na břiše riskovat nehodlala), kufr pro dospělé, kufr pro děti, taška s dekama, taška s jídlem, nepostradatelný notebook..... a ještě to bylo málo. A to všechno se mělo vejít do našeho maličkého, nenápadného kombíku se zavazadlovým prostorem pouhých 530 litrů. I položila jsem doma pálenou otázku. Můj neohrožený muž ani na vteřinu nezaváhal a odvětil, že seženeme box na střechu. Už v okamžiku, kdy to vyslovil, mi bylo jasné, že pod frází "my seženeme" se skrývá umně vyrobená past na mě. A nezklamala jsem. Vznesla jsem na internetovém fóru prosbu o zapůjčení, dobrá víla z nedalekého města záhy odpověděla, že za nosítko ráda poskytne, dohodly jsme se a naši muži realizovali. Nádherná spolupráce.

Tak tedy obtěžkáni dvěma kufry, taškou padákovkou, cestovní postýlkou, dvěmi kočárky, zásobou jídla pro tři lidi na dva týdny až měsíc a spoustou dalších zbytečností, vydali jsme se na cestu. Vedoucí výpravy určil jako řidiče mne, což se ve finále ukázalo býti chybou, poněvadž k chatě vedlo klikaté stoupání o úhlu 83° a já si opravdu představovala tu hrůzu, kdy Arthur šplhání vzdá a my tři (Šimon je ještě moc malej) budeme auto na kopec tlačit. Naštěstí jsme dojeli bez problémů, ubytovali se, navečeřeli a pokusili vyspat. Když říkám pokusili, mám na mysli krátká přerušovaná zdřímnutí jednotlivých členů rodiny (kromě Šimona, ten je ještě moc malej a má sólo postýlku) nacpaných na jedno dvoulůžko. Přičemž ten nejmenší zabírá nejvíce místa a kope do tváře oba rodiče zároveň, což dost dobře nechápu.

Druhého dne otec popadl mapu, láhev s vodou, narazil Matýskovi na hlavu kšiltovku a prohlásil, že se jde na výlet. Dobalila jsem zbytek věcí (oba kočárky využité do posledního cenimetru krychlového) a vyrazili jsme. Všichni řádně navlečeni, páč hory nám připravily pozdně letní teploty blížící se nule a s notnou dávkou entuziasmu, vrhli jsme se vstříc kopci. A šli jsme a šli a šli a šli, na chatě si dali svačinu a pak zase šli a šli a šli až jsme vrchol zdolali. Když jsem se konečně posadila a nohy mi od kyčlí upadly, informovala jsem svou životní lásku, že přecenil mé schopnosti a 5 týdnů po porodu stoupat 2,5 hodiny tlačíce kočár s miminem je nad mé síly a že nemám tušení, jak se dostanu zpátky. J. se pousmál, pogratuloval mi k výkonu a děl, ať se nebojím, že zpátky je to z kopce. Měl pravdu. Po výborném obědě (poprvé v životě jsem jedla připálené halušky z mikrovlnky a myslím, že to bylo zároveň naposledy) jsme zahájili sestup a po cca třiceti minutách klepali na dveře naší boudy. Cítila jsem se podvedená, oloupená, zrazená a ošizená, prostě pěkně naštvaná. Taková štrapáce nahoru!!! Taková šichta!!! Tři propocená trička (většina pánská), jedny poblinkané dupačky a jedno téměř ztracené dítě a půl hodinky domů?! A ještě se mi skoro celou cestu vysmívala ta nedobytná Sněžka. Hora si u mně udělala jedno velké bezvýznamné mínus.

Doufali jsme, že po sportovním výkonu bude následující noc klidnější než předešlá, ale nejspíš jsme nevzali v úvahu fakt, že jsme si dali do těla jen my dospělí, děti to skoro celé proflákaly v kočárech. Tudíž se opět nevyspal nikdo. Ráno vyhlásil otec rodiny nouzový stav. Pokud se přes den počasí nezlepší (venku pršelo, jen se lilo) a naše únava nezmenší, další noc už absolvovat nebudeme a on nás odpoledne osobně odveze domů. Vyrazili jsme na výlet, který opravdu stál za bačkoru, hlavně díky zklamání v jeho cíli, kde stála zamčená bouda a my museli bez oběda šlapat zpátky. Na naší chatě se ovšem v poledne nevařilo a tak jsme byli nuceni zkusit sousedy. Jaké bylo naše překvapení a zklamání, když jsme se dozvěděli, že z deseti okolních ubytoven nemá restauraci pro "přespolní" nikdo. Naštěstí dobří lidé nevymřeli, pan provozní se zeptal kuchaře, zda by nebyly tři maličké, nenápadné porce navíc pro neubytované strávníky a ten odvětil, že není problém, kuřat dost. A tak jsem jedla to nejlepší grilované kuře na světě v tisíci metrech nad mořem.

Abych ještě vysvětlila pojem ztracené dítě: jde o příběh "Kterak si J. vyrobil velký a hluboký vroubek". Když jsme tak šlapali do toho kopce a já sotva pletla nožkama, mému muži se mě zželelo a vždy po několika desítkách metrů zaparkoval Chariot s Matýskem a vrátil se pro Šimona. Je to opravdu Gentleman. Až při jedné společné cestě vzhlédl a pronesl velmi vulgární frázi. Na můj dotaz co se děje odvětil, že už bychom měli vidět našeho prvorozeného. To, že vidět není, znamená, že brzdy u kočárku selhaly. Krve by se ve mně nedořezal. Přidali jsme do kroku a našli Matyho spokojeně cucajícího palečky v kočárku zaparkovaném hluboko v keřích kleče kousek od silnice. Kupodivu jsem ani nezuřila. Konečně jsme si kvit. Mně Máťulka padá z přebalovacího stolu / gauče / postele / židle, a teď konečně i mému muži z kopce vysokého 1356 metrů. Nádherný pocit zadostiučinění.

A tak jsme doprázdninovali. Jak by řekl básník, balo to krásné a bylo toho dost. Až mě příště přepadne touha jet s dětmi na hory, dám si do kapsy tatranku, zajdu do parku, sednu si pod nejbližší jehličnatý strom a bude mi dobře.

Korespondence

12. září 2012 v 14:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Drahá matko, milý otče.

Dovoluji si vás tímto upozornit, že jsem. Já jen, kdybste si náhodou nevšimli. To, že jste si domů přinesli to malé, uřvané, protivné cosi, by mi ani tak nevadilo. Já to uspávat nemusím. Ale neměli byste pro samé kojení, přebalování a poponášení zapomínat, že tady už jedno dítě máte. Já vím, chovám se vzorně. Jsem nenáročný, k jídlu mi stačí boloňské špagety a na hraní televize, a nemusíte o mně vědět celé odpoledne. Bylo by ovšem fajn, kdybyste mě registrovali a mou snahu ocenili.

(stále ještě) váš Matěj


Náš zbožňovaný Matýsku,

v odpověď na Tvůj list bych Tě chtěla informovat, že o Tobě víme. A máme z Tebe s tatínkem obrovskou radost. Moc dobře si všímáme, jak se z Tebe krok za krokem stává samostatná jednotka. Velký bratr. A jsme na Tebe moc pyšní.

Zrovna nedávno jsi mě překvapil, když Ti ve školce učitelka přivezla chodítko, Ty ses ho sám chytil a naprosto suverénně odkráčel do třídy. Zůstala jsem za Tebou stát s čelistí dotýkající se podlahy a slzou dojetí v oku. Myslím, že jsi byl natolik nadšený svým novým umem, že jsi mě ani neregistroval. Nevadí. Předvedl ses mi v plné nádheře a já si ten okamžik budu do smrti smrťoucí pamatovat. Když ses ke mně konečně po pěti letech mohl otočit zády. Nebyl na mně aspoň chvíli závislý a fungoval sám. Mám z toho nepopsatelnou radost.

Nebo pár dní poté, když jsem Tě šla v noci zkontrolovat, jestli spíš, neruší Tě bouřka a neotravuje bubák. Stála jsem nad Tvou postelí a přemýšlela, jestli Ti odkopanému nebude zima. V ten okamžik, jako kdyby jsi slyšel, co si myslím, jsi popadl peřinu a přikryl se až po krk. Ty, který bys nevzal mezi prsty sušenku, ani kdybys umíral hlady. Ty, kterému musím lžičku vtisknout do jeho hypotonické ruky, protože až doteď bys to sám nedokázal. Popadl jsi ten kus látky a zachumlal se do ní. A já tam stála, uprostřed místnosti, srdce mi tlouklo a snažila jsem se nekřičet radostí.

A co teprve náš výlet na hory. Vešli jsme do restaurace, a jelikož s námi stále nemluvíš, tatínek rozhodl, že dostaneš jablkový džus. Mně a sobě potom objednal pomerančový, o kterém jsme si mysleli, že ho nemáš rád. Když Ti potom táta skleničku nabídl, odmítavě jsi se k němu otočil zády. Snažili jsme se Tě přemluvit, že po celodenním výletu musíš něco vypít, ale pevně jsi sevřel rty. Napadlo mě, jestli si přeci jen nedáš něco jiného a tak jsme Ti podali mou skleničku. Vypil jsi z ní dobrou polovinu. Odkdy chápeš rozdíl mezi pojmy jablko a pomeranč? Jak dlouho těm slovům rozumíš? Nebo jsi skleničky rozeznal podle barvy? A vůbec, kdy jsi pochopil, že máš svou vlastní vůli a můžeš si vybrat? A v neposlední řadě - proč sakra nechceš doma pít pomerančovou šťávu???

Třešničkou na dortu byl náš rozhovor po návratu domů. Jen tak z legrace jsem se Tě zeptala, jestli se Ti na horách líbilo. Podíval ses mi do očí, usmál se a pokýval hlavou. Málem mi vypadl Šimon z náručí. Bylo to první "ano", které jsem od Tebe slyšela. A bylo to to nejkrásnější slovo, jaké jsi kdy odkýval.

My moc dobře víme, že Tě máme, Matýsku. A jsme neskutečně rádi. Ty jsi byl a vždycky budeš ten první. Náš dárek od matky Přírody, kterým nám vysvětlila, jak se máme chovat vůči její síle. Že v sobě máme najít pokoru a s láskou se cele obětovat pro ten malý uzlíček, kterým jsi byl a který nás ode dne svého narození potřebuje každou minutu svého života. A to je taky důvod, proč jsme Ti pořídili bratra. Abys i Ty poznal, jaké to je, když Tě někdo potřebuje. A to bude. Jen počkej, až Šimon trochu povyroste. Už teď se otáčí za Tvým hlasem s úctou v očích. Budeš jeho vzor a ochránce, velký brácha, který se vyzná ve světě a musí tomu malému všechno ukázat a vysvětlit. Jen si užívej chvíle, kdy o něj pečujeme my. Poněvadž to nebude dlouho trvat a už se ho nezbavíš. My vás budeme s tatínkem tiše pozorovat a držet Ti palce.

Miluju Tě, máma