close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vzhůru dolů

19. září 2012 v 8:16 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tohle léto jsem se cítila prázdninově nevyužitá. První polovinu se čekalo až se Šimon narodí, druhou, až bude schopen převozu. Když se začaly v srpnu stíny prodlužovat a ty mrchy listy zlátnout, rozhodla jsem se, že pojedeme. Bylo mi jedno kam, jak daleko a zda tam budou mít tekoucí vodu, já prostě potřebovala vypadnout z bytu. Jak jinak než na internetu jsem našla příšerně zlevněný pobyt na chatě v Krkonoších. Naše oblíbená destinace. Okamžitě jsem zakoupila a telefonovala muži, aby si udělal v září volno, že vyrážíme na prázdniny. Když jsem prozradila datum, poslal mě s rozběhem do pr...čic, že tou dobou bude na služební cestě. Neváhala jsem, zavolala vedoucímu chaty a termín hbitě přesunula. Tam, kde nikdo neměl služební cestu, návštěvu lékaře, besídku ve školce, kde nikomu nevadilo, že se bude čtyři nádherné dny rekreovat na horách.

Jak se blížilo datum odjezdu, začala mi vrtat hlavou logistická stránka věci. Jeden kočárek pro Matěje, jeden pro Šimona (s šátkem jsem počítala na kratší procházky, leč J. oblíbené deseti až patnáctikilometrové túry jsem s miminem na břiše riskovat nehodlala), kufr pro dospělé, kufr pro děti, taška s dekama, taška s jídlem, nepostradatelný notebook..... a ještě to bylo málo. A to všechno se mělo vejít do našeho maličkého, nenápadného kombíku se zavazadlovým prostorem pouhých 530 litrů. I položila jsem doma pálenou otázku. Můj neohrožený muž ani na vteřinu nezaváhal a odvětil, že seženeme box na střechu. Už v okamžiku, kdy to vyslovil, mi bylo jasné, že pod frází "my seženeme" se skrývá umně vyrobená past na mě. A nezklamala jsem. Vznesla jsem na internetovém fóru prosbu o zapůjčení, dobrá víla z nedalekého města záhy odpověděla, že za nosítko ráda poskytne, dohodly jsme se a naši muži realizovali. Nádherná spolupráce.

Tak tedy obtěžkáni dvěma kufry, taškou padákovkou, cestovní postýlkou, dvěmi kočárky, zásobou jídla pro tři lidi na dva týdny až měsíc a spoustou dalších zbytečností, vydali jsme se na cestu. Vedoucí výpravy určil jako řidiče mne, což se ve finále ukázalo býti chybou, poněvadž k chatě vedlo klikaté stoupání o úhlu 83° a já si opravdu představovala tu hrůzu, kdy Arthur šplhání vzdá a my tři (Šimon je ještě moc malej) budeme auto na kopec tlačit. Naštěstí jsme dojeli bez problémů, ubytovali se, navečeřeli a pokusili vyspat. Když říkám pokusili, mám na mysli krátká přerušovaná zdřímnutí jednotlivých členů rodiny (kromě Šimona, ten je ještě moc malej a má sólo postýlku) nacpaných na jedno dvoulůžko. Přičemž ten nejmenší zabírá nejvíce místa a kope do tváře oba rodiče zároveň, což dost dobře nechápu.

Druhého dne otec popadl mapu, láhev s vodou, narazil Matýskovi na hlavu kšiltovku a prohlásil, že se jde na výlet. Dobalila jsem zbytek věcí (oba kočárky využité do posledního cenimetru krychlového) a vyrazili jsme. Všichni řádně navlečeni, páč hory nám připravily pozdně letní teploty blížící se nule a s notnou dávkou entuziasmu, vrhli jsme se vstříc kopci. A šli jsme a šli a šli a šli, na chatě si dali svačinu a pak zase šli a šli a šli až jsme vrchol zdolali. Když jsem se konečně posadila a nohy mi od kyčlí upadly, informovala jsem svou životní lásku, že přecenil mé schopnosti a 5 týdnů po porodu stoupat 2,5 hodiny tlačíce kočár s miminem je nad mé síly a že nemám tušení, jak se dostanu zpátky. J. se pousmál, pogratuloval mi k výkonu a děl, ať se nebojím, že zpátky je to z kopce. Měl pravdu. Po výborném obědě (poprvé v životě jsem jedla připálené halušky z mikrovlnky a myslím, že to bylo zároveň naposledy) jsme zahájili sestup a po cca třiceti minutách klepali na dveře naší boudy. Cítila jsem se podvedená, oloupená, zrazená a ošizená, prostě pěkně naštvaná. Taková štrapáce nahoru!!! Taková šichta!!! Tři propocená trička (většina pánská), jedny poblinkané dupačky a jedno téměř ztracené dítě a půl hodinky domů?! A ještě se mi skoro celou cestu vysmívala ta nedobytná Sněžka. Hora si u mně udělala jedno velké bezvýznamné mínus.

Doufali jsme, že po sportovním výkonu bude následující noc klidnější než předešlá, ale nejspíš jsme nevzali v úvahu fakt, že jsme si dali do těla jen my dospělí, děti to skoro celé proflákaly v kočárech. Tudíž se opět nevyspal nikdo. Ráno vyhlásil otec rodiny nouzový stav. Pokud se přes den počasí nezlepší (venku pršelo, jen se lilo) a naše únava nezmenší, další noc už absolvovat nebudeme a on nás odpoledne osobně odveze domů. Vyrazili jsme na výlet, který opravdu stál za bačkoru, hlavně díky zklamání v jeho cíli, kde stála zamčená bouda a my museli bez oběda šlapat zpátky. Na naší chatě se ovšem v poledne nevařilo a tak jsme byli nuceni zkusit sousedy. Jaké bylo naše překvapení a zklamání, když jsme se dozvěděli, že z deseti okolních ubytoven nemá restauraci pro "přespolní" nikdo. Naštěstí dobří lidé nevymřeli, pan provozní se zeptal kuchaře, zda by nebyly tři maličké, nenápadné porce navíc pro neubytované strávníky a ten odvětil, že není problém, kuřat dost. A tak jsem jedla to nejlepší grilované kuře na světě v tisíci metrech nad mořem.

Abych ještě vysvětlila pojem ztracené dítě: jde o příběh "Kterak si J. vyrobil velký a hluboký vroubek". Když jsme tak šlapali do toho kopce a já sotva pletla nožkama, mému muži se mě zželelo a vždy po několika desítkách metrů zaparkoval Chariot s Matýskem a vrátil se pro Šimona. Je to opravdu Gentleman. Až při jedné společné cestě vzhlédl a pronesl velmi vulgární frázi. Na můj dotaz co se děje odvětil, že už bychom měli vidět našeho prvorozeného. To, že vidět není, znamená, že brzdy u kočárku selhaly. Krve by se ve mně nedořezal. Přidali jsme do kroku a našli Matyho spokojeně cucajícího palečky v kočárku zaparkovaném hluboko v keřích kleče kousek od silnice. Kupodivu jsem ani nezuřila. Konečně jsme si kvit. Mně Máťulka padá z přebalovacího stolu / gauče / postele / židle, a teď konečně i mému muži z kopce vysokého 1356 metrů. Nádherný pocit zadostiučinění.

A tak jsme doprázdninovali. Jak by řekl básník, balo to krásné a bylo toho dost. Až mě příště přepadne touha jet s dětmi na hory, dám si do kapsy tatranku, zajdu do parku, sednu si pod nejbližší jehličnatý strom a bude mi dobře.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | E-mail | 19. září 2012 v 9:49 | Reagovat

Konečně! Díky :-))
Připomíná mi to jednu naší srpnovou dovolenou. Na Hracholuskách. Nabídka od známého chatiček jedné nejmenované firmy 10Kč za chatičku/noc. No nekupte to! A rovnou 2 a ať nežerem, na 14 dní!. Jednu pro dospěláky (v noci bude romantika) jednu pro děti (naše 8 a 11 a půjčené 10 let). Paráda! Pár hadříků, kýbl naložené číny a jedem.
Chatičky z papíru, venku denní teploty cca 10 stupňů, noční 4, topení nikde (v papíráku se topit nesmí). V plynovém vařici nouzová dávka plynu, takže čínu jsme tři dny dusili. Romantika byla, že jsme si láskyplně vzájemně odmotávali vlhké a studené přikrývky z našich těl, nabalených do všech hadrů, co jsme sebou měli. A tak jsme dovolenkově strávili 3 dny v Pzni v kině a pak nasupeně předčasně ukončili pobyt. Zajímavé je, že děti na tuto dovolenou vzpomínají jako na jednu z nejlepších :-))

2 Severka Severka | 19. září 2012 v 11:27 | Reagovat

Ooooo, připomněla jsi mi naši báječnou rodinnou dovolenou v Jeseníkách. Po 5-ti hodinách jízdy, kdy děti nezvracely zhruba 10 minut, jsme se ubytovali v apartmánu nula plus nic, otec rodiny se "z toho" šel vyspat a my s dětmi vypadli na průzkum okolí. Syn spadl z houpačky po čtvrt hodině a cestou zpátky mi dcera zahučela do potoka. Nevím, co jsem to za matku. Druhý den si synátor vyrazil zub o vlastní setru a vše dovršil v zeleném ( nebo modrém? ) salonku zámku Bruntál, kde se bez varování poblil na do té doby vcelku zachovalé parkety. Snad není třeba dodávat, že jsme pobyt také nedokončili....

3 Hepča Hepča | 19. září 2012 v 14:52 | Reagovat

mě to připomělo noclech v jinak moc pěkném hotelu v Amsterdamu. V noci se porouchala klimatizace a začalo pršet ze stropu.
Naštěstí jen na půlku postele, kde spal manžel.
Přelezl si ke mě a ráno nás přestěhovali do jiného pokoje.

Jinak druhomatko máte můj neskonalý obdiv. 5 neděl po porodu s 5-ti týdenním kojencem vyrazit na dovču.
Klobouk dolů.
Míša

4 kočička kočička | Web | 20. září 2012 v 11:05 | Reagovat

Slušný výkon :-).

5 LenkaK LenkaK | 21. září 2012 v 7:50 | Reagovat

Smekám, opět se ukázalo, že jste žena činu, 5 týdnů po porodu by mě nikdo k takovému výkonu nedonutil!!

6 matyskovi matyskovi | 24. září 2012 v 20:55 | Reagovat

děkuju :) skvěle se bavím.
LenkoK, mě taky ne, já to kráva dělala dobrovolně :)

7 santé santé | 25. září 2012 v 9:11 | Reagovat

Ale užili jste si další nezapomenutelnou akci, ne? :-D Teda nejvíc obdivuju Matyho, ten jeho klid. Já bych se na to divadlo vybodla, vymotala se z pásu, doklopýtala na cestu a pěkně Vám to vytmavila, on né, on se drží své role! Šikula! ;-)

8 adresa adresa | 26. září 2012 v 2:30 | Reagovat

Úplně jsem ztratila dech, komentáře schopna jsem až s odstupem po třetím přečtení. 5 týdnů po porodu horská túra?? Tomu říkám kondice.
Pro mě nezapomenutelná je úplně první dovolená s prvním dítětem. Léto 1989,dcera 2 roky, já 21. My dvě,má sestra a její 2 předškoláci jsme vyrazili na chalupu s plánem společně strávit letní prázdninový týden jak se patří - výlety, koupání, sluníčko, večerní ohníčky. Při balení jsem si řekla, že když už balit tolik věcí, ať to stojí za to a že zůstanu s dcerou na chalupě i po odjezdu sestry, která musela po týdnu do práce. Že tam budeme další dva až tři týdny vegetovat samy s malou dcerkou, krásně se užijeme a vrátíme se domů tatínkovi opálené. Tatínek nadšený nebyl, bylo to poprvé po několika letech,kdy jsme měli být od sebe. Ale měl pochopení,a tak narval naše staré auto až po střechu vším možným (pozor, léto 89,co jste si na dovolenou nepřivezli,to jste neměli, žádné tesco nonstop, vietnamská večerka ani nákupy na internetu s dovážkou na práh chalupy). A taky nemožným, jako koš přeschlého nevyžehleného prádla, které jsem měla v plánu na chalupě lehce přemáchnout, usušit na sluníčku a pak začerstva vyžehlit. Dále plno knih, časopisů, křížovek. Odvezl nás na chalupu, strávil s námi odpoledne, dal oběma pusu a odjel, s přísným zakázem návštěv, jsme přece Robinsonky a navíc, pár týdnů odloučení nám jen prospěje. Sotva jsme mu zamávaly, opilé mlhou začínajících prázdnin na chalupě, kde jsem prožila mnoho prázdnin, mnoho letního... Problémy začaly hned.
Mé neskutečně hodné dítě, zvyklé na domov a jen domov, na slunný byt pod střechou paneláku, na prostředí neměnné po dva roky, bylo ze staré přízemní stinné chalupy vykulené a nervózní. Televize tam nebyla, takže ani večerníček, důležitá součást večerního rituálu - koupel, jídlo, večerníček, a pokud u něj neusnula, tak pohádka v postýlce. Všechno bylo jinak a nebylo to dobře. Scházel jí tatínek, nezažila do té doby večer bez tatínkovy pusy a pohádky, mobily nebyly, takže ho nemohla ani slyšet. Byla zvyklá si s bratranci hrát, ale ne s nimi usínat, to přišlo až po nástupu do MŠ, kdy trávila prázdniny zčásti u babičky s bratranci a sestřenicí. Týden nebyl ani způlky tak prázdninový jak jsme si se sestrou naplánovaly, malá byla nešťastná, neklidná, nevyspalá a já byla nakonec ráda, když odpoledne sestra brala své děti na koupaliště a my měly chvíli klid, malá na chvíli usnula.  Po týdnu nepříliš vydařené dovolené odjela sestra s dětmi a my zůstaly v chalupě samy. Barák do té doby plný lidí a hlasů ztichl, malá večer usnula a mně začalo být samotné (bez telefonu, bez mailu...bez televize) smutno. Následující den, náš první sólo, se prudce ochladilo, pršelo a já se pokoušela zatopit v kamnech, ve kterých se pár let netopilo. Dřevo v kůlně s děravou střechou bylo zčásti vlhké, zčásti ztrouchnivělé od červotoče, ale nakonec se mi za hustého kouře podařilo zatopit. Místnost se ohřála a já dlouho do noci hlídala oheň v kamnech a větrala, aby nás neomámil kyslíčník uhelnatý ;) Začalo mě škrábat v krku. Ráno, druhý den našeho pobytu ve dvou, jsem pozdravila novou účastnici zájezdu, čerstvou zdatnou angínu. Vzala jsem sebou všechno možné pro první pomoc dítěti při úrazu, spálení sluníčkem apod., ale nepočítala jsem s tím, že v 21 zdravím kypících letech v létě dostanu angínu. Takže nic na bolest v krku, nic na teplotu. Nevím jak jsem přežila den, večer se mnou lomcovala horečka a snaha uklidnit dítě, kterému oněměla matka. Třetí ráno jsem byla vyřízená, tekly mi slzy a modlila jsem se, aby se zastavil někdo známý a nějak mě z toho dostal. Jít otravovat sousedy mě ani nenapadlo :) Ale všichni známí byli nasměrováni na ten první týden se sestrou a vlastně nikdo nevěděl, že si ještě "užívám" na chalupě.
Odpoledne toho třetího dne přijel rytíř na bílém koni, tedy manžel s naším starým autíčkem. Nedalo mu to, díkybohu, stýskalo se mu po jeho holkách a přijel se podívat. Padla jsem mu do náruče a pak už jen z gauče pozorovala, jak balí. Doma nás vybalil, dceru vykoupal, nakrmil a uložil. Ručičkama pevně sevřela peřinku, řekla Ahoj peřko, usnula a prospala týden. Mě odvezl ráno manžel k doktorovi, nafasovala jsem antibiotika, manžel paragraf na péči o dítě a manželku a mně začala konečně dovolená :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama