Copak je to tak těžké?!

23. října 2012 v 11:43 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nezaspat?! Když zazvoní budík, otevřít oči, zacvaknout ho a vstát z postele jako každý normální člověk?

Jak všichni víme, lidé se dělí na dvě skupiny. Sovy a ranní ptáčata. Sovy ponocují, pracují, vykecávají se na internetu, ty otrlejší žehlí, ráno se je ovšem opovažte probudit před desátou. Uklovnou vám hlavu. Na druhou stranu skřivani jsou po večerníčku v posteli, nabírají síly na druhý den, řekněme čtvrtou či pátou hodinu dopolední, aby vyskočili z lůžka, provedli rozcvičku a vyrazili vstříc nádhernému dni. Nemám je ráda. Byť jsem odjakživa kombinace obou těchto druhů. Takový sovan. Pod peřinou jsem si četla dlouho přes půlnoc a v šest ráno, když otec (trpící nespavostí od svých čtyřiceti, doufám, že to nemám po něm), zaslechnuvše mé bosé nohy na linoleu, potěšeně mě odháněl zpátky do postele, rád, že má konečně společnost.

Potom se narodil Matýsek a čím byla možnost vyspat se nedostupnější, tím víc jsem po ní toužila. Nevstat s rozbřeskem (v zimě několik dlouhých hodin před ním), ale ležet zachumlaná v peřinách a nevědět o světě. Asi osmsetšedesátšestkrát mi J. tuto možnost nabídl, ale když má někdo spánek křehký jako křišťálový lustr a vzbudí ho špendlík upadnuvší sousedce o dvě patra výš, má tento smolíka. Ve chvíli kdy ve vedlejší mítnosti Maty brouknul, že by možná byl ochoten otevřít jedno oko a začít vstávat, byla jsem v pozoru, čilá jako rybička. Rada ať si jdu znovu lehnout mi v daný okamžik byla platná jako zlaté rybce klec.

Takže jsem se de facto nevyspala pět dlouhých let. To už je slušný deficit. A do toho se narodil Šimon, dítě spavec. Ze začátku jsem to přikládala novorozenecké žloutence, se kterou se mé děti perou do puberty, ale když konečně odpomerančověl a zblednul, prodloužil si noční spánek o hodinku. Chtěla jsem kojit, takže neexistovalo. Vstávali jsme na budíka. Až doteď. Nevím co se změnilo, jestli s postupujícím věkem hluchnu nebo mám tvrdší spaní, ale poslední týden nejsem schopna nezaspat. S hrůzou jsem se několikrát vzbudila o půl páté ráno na intenzivní mlaskání. Takhle to nepůjde, to by bylo brzy po mlíce. I položila jsem budík na druhou stranu stolu za sloupec knih, kde ho v polospánku nenajdu. Abych se vzbudila sama hodinu po jeho zvonění. Nemám tušení jak jsem to dokázala, ale byl pěkně vychovaně típnutý, nikoliv rozbitý a nefunkční jak jsem ho zprvu podezírala. Nevadí. Další noc jsem proceduru zopakovala, ale k budíku v mobilu jsem přidala upomínku 10 minut poté. Tak. Probudil mě tenký pláč z postýlky 04:40. To snad není možné?! Několikrát jsem zkontrolovala mobil, provedla sérii testů, takže mi tady celé dopoledne střídavě vyzváněli Včelí medvídci a Final Countdown a večer jsem uléhala ke spánku s pocitem dobře nastaveného vyzvánění. Budík, deset minut na to upomínka, telefon na zemi za nočním stolkem. Není v lidských silách všechno tohle slyšet, najít, vypnout a neprobudit se.

Toho rána jsme zaspali nejen noční kojení, ale i Matýskovu školku. Nemám absolutně žádné tušení, jak se mi to povedlo. My prostě musíme mít doma skřítky. Ale nevadí. Laktační poradkyně prohlásila, že na noční krmení je Šimon dost velký, mám ho nechat vyspat. A sebe taky. Bezva. Těšila jsem se na nastávající dlóuhé noci. Chybalávky. Noční kojení se sice posunulo na třičtvrti na pět, ale poté přichází chvíle her a zábavy, popřípadě těžkého bolení bříška. Nevím, kdo tuhle hru vyhrál, ale její pravidla se mi nelíbí. V dobré náladě mě drží jen představa postpubertálního dítěte, vracejícího se nad ránem z nočního tahu a má osoba, stojící nad jeho postelí 08:00, sobota nesobota.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 petra petra | E-mail | 23. října 2012 v 19:02 | Reagovat

jestli někdy budu mít druhé dítě, bude mi úúúplně jedno, jestli ztratím nočním klidem mlíko nebo ne. prostě budu spát, pokud to půjde. první dítě bylo savec a nespavec a ten deficit doháním ještě teď. pevnost spánku se nepodařilo obnovit, leda když jsem sama na samotě u lesa a neřvou ptáci.
bolení bříška pravděpodobně během pár týdnů přejde. to dáš, to už je za pár. držím palce.

2 Jarka Jarka | E-mail | 25. října 2012 v 12:24 | Reagovat

To je ale zajímavý. 20 let jsem nezaspala, fakt ne! Až předevčírem:-))
A moje děti - krom prvních tří měsíců -byly zlatíčka, večer to ulehlo v 7 a ráno se to vzbudilo v 7. Takže já žádný deficit nikdy neměla. Obrovské životní štěstí. Dodnes jsem jim vděčná.

3 Lavondyss Lavondyss | E-mail | 2. listopadu 2012 v 17:32 | Reagovat

Krásné počteníčko...a mimochodem mě těší,že v tom spánkovém deficitu nejsem sama,už je to pět let,co mě dětinka nenechaly spát v kuse déle než 3h.Ovšem blýská se na lepší časy poslední dny se interval buzení prodloužil na 4h,začaly se mi opět zdát sny a lepší se mi paměť,která tím krátkým spánkem dostává zabrat...asi milosrdné plus pro nevyspalé matky :-)Také se utěšuji představou pubertálních výrostků,pro které budu přeci ta 'blbá' matka,co ničemu nerozumí a obejdou se v klidu a rádi beze mě. :-))

4 santé santé | 2. listopadu 2012 v 22:40 | Reagovat

Už teď se těším, až si budu číst Matyho blog, a jeho stesky o tom, jak ho jeho bl.á matka nenechá v sobotu vyspat... A že proč a za co! Žjova, to bude psina! :-D

5 Lidu Lidu | 20. prosince 2012 v 23:14 | Reagovat

Ono se asi nesmi vsemu verit...
Od 3mesicu mi ditko spalo 8h v kuse, kojila jsem do jeho 2,5let... ;) (do 6m plne)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama