Jak že to s námi vypadá?

13. října 2012 v 15:42 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Murphyho zákony platí a tečka. Bez výjimky. Jen co doschl inkoust na minulém článku, ve kterém jsem si stěžovala jak se se mnou život nemazlí, všechno šlo definitivně a totálně do kytek.

Matýskovy zuby se ukázaly býti zánětem dutin a J., vyhrabavše se ze zpocených peřin dostal záchvat dny a ulehl tam, odkud vstal. Takže mi nezbylo než se z plna hrdla nadechnout a fungovat dál. Bojový úkol dne byl svěřit našeho malého těžce chorého lékařské obci, aby ta si s ním poradila a započala adekvátní léčbu. Tedy na zánět v uchu naordinovala něco účinnějšího než CalGel.

Ještě v úterý odpoledne, kdy mi vrátili Matěje ze školky spícího a s horečkou, zvedla jsem telefon a objednala se u dětské lékařky na brzkou hodinu ranní - provedeme odběry všeho možného, abychom zjistili, odkud vítr fouká. V noci jsem část "všeho možného" měla odebrat sama, leč donutit plenkové invalidní dítě čůrat na povel je fyzicky i psychicky nemožné. A tak jsme se ráno museli spokojit jen s krví.

Ve středu 07:30 jsem stepovala před ordinací, kde nás laskavě přijali, byť úřední hodiny začínaly až za 30 minut. Jsem paní doktorce i sestřičce moc vděčná, páč jinak bychom nestihli nemocnici, kde píchali dětem do žil jen a pouze do 08:30. Paní doktorka nám vypsala žádanku, na které zaškrtla všechny nemoci a stavy kromě těhotenství a stařecké demence, podívala se zmítajícímu se Matýskovi do krku a do uší a prohlásila mou teorii o zánětu za správnou. Každopádně ho musí vidět odborník, nejlepší v našem městečku je paní doktorka M., která sídlí tam a tam.

Nasedla jsem tedy do Fišty a jako vítr, překračujíce rychlost minimálně o 5km/h (mám své body ráda), jsem se řítila ulicemi k nemocnici. Která je rozlehlá, složitá a neustále v rekonstrukci, tudíž se na dětské oddělení chodí asi po stu schodech, pěti tunely, sklepem a částí kuchyně. Na to jsem opravdu neměla náladu, zvlášť, když mě tlačil čas. Zastavila jsem ve vzjezdu do areálu, vytvořila na rtech úsměv sladký jako cukrkandl a optala se paní uvnitř, zda se dá autem dostat na dětské, že vezu postiženého chlapečka a spěcháme. Lehounce jsem se při té pokřivené pravdě zarděla až tam, kde se mé tělo stýkalo s potahem sedaček, ale nebylo zbytí, měli jsme na celou procedůru deset minut. Paní ve vrátnici byla milá a laskavá a polslala nás nejkratší cestou podél plotu až k baby boxu. Jako bonus přidala informaci o bezplatném vjezdu pro invalidy. Jsem jí velmi, velmi, velmi vděčná. I panu ochrankovi, který nás nechal zaparkovat co nejblíže vchodu na oddělení, přestože mi za autem stála cedule o zákazu zastavení jako Brno. Matýsek u odběru vyváděl o něco méně než u předchozí procedury kontroly dutin (jeho logické uvažování mi hlava moc nebere) a mohli jsme pokračovat na naši poslední štaci - ORL.

Blížila se doba kojení nejmladšího a tak se o mě pokoušela nervóza. Která se vystupňovala poté, co jsme se i s kočárkem vecpali do krásné, čerstvě vymalované čekárny, skýtající 2,5 metru čtverečního a tři pacienty. Matěj začal být zájmem lékařů o svou osobu unaven a rozladěn, bylo vidět, že mu opravdu není dobře a spal by. A já už toho měla taky plné brejle. Ono, nacpat a vycpat našeho Matyho do a z auta není zas až taková legrace, jak to vypadá, poněvadž to mám nacvičené. Zvláště, opakuje-li se tato procedura desetkrát po sobě. Chlapec má 23kg, oblečený ještě víc a já taky nejsem žádný Rambo. I poprosila jsem paní recepční, zda by se s nastálou situací dalo něco dělat. Opět jsem se odvolala na Matyho postižení (už mi bylo dost hanba) a vytvořila ten nejprosebnější obličej, jaký jsem viděla v televizi. Slečně se můj nápad moc nelíbil, přesto se otázala ostatních čekajících, jestli by jim to nevadilo. Otráveně se na mě pousmáli a přikývli. Jsem jim všem velmi, velmi, velmi vděčná, zvláště poté, co se Matěj rozhodl vyzkoušet akustiku malé čekárny a spustil svůj repertoár neskutečně vysokou fistulí. V danou chvíli byl pro mě jedinou alternativou odchod a to kterýmikoliv dveřmi. Naštěstí nás paní doktorka hned přijala.

Jelikož jsem synovi předtím několikrát zopakovala mantru o bezboletnosti vyšetření, že se paní doktorka jen podívá sem, sem a sem, byla tato návštěva nejvíc v klidu. Snad v té hlavě opravdu něco má, ten můj chlapeček. Při vyšetření držel jako hluchý dveře, jen podle stisku jeho ručiček jsem poznala, jak strašně se bojí. I proto jsem zatím odmítla píchání ucha. Pak by šla moje důvěryhodnost úplně k šípku. Paní M. nasadila antibiotika, mukolytika a ještě několik dalších tik a poslala nás na 10 dní domů. Při té představě se mi orosily záda, ale nedá se svítit, náš chlapeček je nemocný a musí se vyležet.

Což se vzápětí projevilo tak, že po dvou dnech se Máťulka málem začal houpat na lustru (přísahám, ještě jedno štokrle a bylo by se mu to povedlo), zlobit a vůbec, může nudou vyskočit z kůže. Jsem moc ráda, že se mu ulevilo a je to zas můj usměvavý rarach. Pozítří jdeme na kontrolu a pak se může chvíli věšet na krk učitelkám ve školce. Pokud jde o mě, nechci ho mít do Vánoc ve všední den doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jolana Jolana | Web | 13. října 2012 v 19:51 | Reagovat

Tak houpání na lustru za sebou zatím nemáme, ale po tomhle článku se budu muset zamyslet a učinit patřičná opatření, neb posledním horolezeckým počinem mého miláčka byla instalace houpacího koně na bednu s hračkami a po jeho zdolání uzmutí zapalovače, o kterém jsem si doposud myslela, že je v bezpečné výšce ;)
Jinak přeju pevné nervy :)

2 petra petra | E-mail | 13. října 2012 v 21:17 | Reagovat

no,vy si užíváte, teda...

3 Severka Severka | 13. října 2012 v 23:11 | Reagovat

No jo, když se to..., tak se to...
Foukám a konejším a hlavně přeju, aby Maty lustr přestál bez úhony a klouby se daly do kupy :-)

4 adresa adresa | 15. října 2012 v 2:03 | Reagovat

matko oblíbená, čtivá, zlatá, nezničitelná...držte se

5 Hepča Hepča | 15. října 2012 v 10:45 | Reagovat

no koukám, že vy se nenudíte.
Nějak mi připomělo dobu před lety, kdy jsem absolvovala s 2 dětmi ve věku 10 měsíců a necelé 3 roky vyšetření na kožním oddělení. Kde se čekalo i 2 hodiny.

Míša

6 santé santé | 16. října 2012 v 22:06 | Reagovat

Uff! Už mi moje nestíhání ničeho nepřijde tak tragické! Aneb sláva pracovním povinnostem, dokonce jsem se dneska dostala s nemocným kojencem k pediatričce, kdy by to byl řekl, že mě to čeká tak brzy?
Snad už je dobře!

7 matyskovi matyskovi | 18. října 2012 v 14:13 | Reagovat

děkujeme. už jsme zdraví. snad (zaklepat).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama