Listopad 2012

Zlozvyk, úchylka, obsese?

28. listopadu 2012 v 15:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....

Už patnáct let jsem z domu. Slovy - patnáct let. To je celý jeden vzrostlý puberťák. A přesto mi pořád stojí máma za zad.. zády. Obrazně řečeno. Má matka mě teď, na má stará kolena, nechává žít jako to dříví v lese a vměšuje se mi do života jen na mou přímou žádost, potažmo plačky pronášenou prosbu o radu, kterou mi se škodolibým a vítězoslavným tónem hlasu diktuje do telefonu. Je to moc milá a vychovaná babička.

Nejspíš by ráda slyšela (a já jí tu radost nikdy nedopřeju), že se její výchova alespoň částečně neminula účinkem. Což je pro mě dost frustrující a nepříjemná skutečnost, páč mě to přivádí k šílenství.

Z osmnácti hlášek, které jsem tu vtipně a bravurně popsala a pak zase smazala, jsem se rozhodla ponechat jednu nejzásadnější: "Když už něco děláš, dělej to pořádně."
Ta mi totiž děsně pije krev. Znamená to, že nic nejde jen tak "pošudlat" nebo "pofackovat", na optický pořádek rovnou zapomeňte. Kupříkladu když se rozhodnu lehce pozametat drobky pod dětskou židlí v jednom malém, nenápadném, zapadlém koutku kuchyně, končím obvykle dvouhodinovým tancem s vysavačem nebo ještě lépe mopem a kýblem plným Sava. Nebo snaha vyčistit skvrnu od čokolády na dětském, už tak dost zřízeném pyžamku, vlhčeným ubrouskem od Johnsonů, většinou pokračuje mýma rukama až po lokty zabořenýma v umyvadle plném vařící vody a mýdla s jelínkem. Prostě tu mámu nemůžu překřičet.

Tolik k tomu, co jsem si přivezla z domova.
Horší je to, co jsem si s léty pečlivě vypěstovala.
Počítám tahy nožem, když krájím cibuli. Ne maso, ne chléb, prostě jen cibuli.
Prádlo na šňůře má své pevné pořadí a místo. O přiřazených koolíčcích ve smyslu dřevo - plast - kvalita (rozuměj polámanost) ani nemluvě.
A co je strašné nejstrašnější - sleduju roční období ve filmech. Čím dál víc. Už jsem schopná i přeslechnout monolog hlavního hrdiny na konci detektivky "a vrahem je...", jak usilovně přemýšlím, jestli holé stromy za ním jsou už zima nebo ještě zima, když se v předchozí scéně zelenaly jako hory.

Naštěstí v tom nejsem sama. Zde dávám všanc a vplen obsese, zlozvyky a úchylky mých přátel a kamarádů. Samozřejmě s jejich laskavým svolením. Čtěte a bavte se.

Neznášam jedlo poliate šťavou, omáčkou a inými tekutinami, musím mať všetky časti zvlášť na tanieri na samostatných kôpkach. Počítam schody na novom mieste, keď po nich idem.
Nemůžu si třeba udělat kafe tchibo do hrníčku nescafe... Ještě horší varianta - do hrníčku Generali...nepřijatelné - hrníček Dove...Prostě úplně strašně šíleně nesnáším hrnky s nápisy

Rozlišuju striktně hrnky na čaj x na kávu, dále dle materiálu: porcelán x kamenina x sklo. Muž se mě vždycky ptá:"A do kterého hrnku to chceš?" Těžká otázka pro mě. Závisí to na náladě, počasí, fázi Měsíce (... další doplňte dle libosti). Strašná osoba.

Rozlišení dle konkrétního druhu nápoje! Kafe z mašinky zásadně do skla, instant do porcelánu, bylinkový čaj do velkého bucláku 0,5 z fleru, černý čaj do jednoduchého hrnku 0,3 (...)

Můj muž např.
nesnáší, když sypu sůl/cukr/koření/mouku apod. přímo z nádoby
je schopný vylít pití, co mu podám tak, že hrnek držím shora a ne za ucho (a tak já obvykle hrnky nosím )
je schopný nejíst jídlo, nad kterým byly při vaření vlasy určitou větší než jemu snesitelnou míru (např. když krájím zeleninu na polívku do kastrolu a nevrátím pramen vlasů hned za ucho... nicméně myslím, že půlmetrový vlas v hrnci bych asi zaregistrovala celkem brzo:D)
nezvládne jíst z umyté lžičky, na které je takový ten zaschlý vápník
může se vyvrátit, když děcku spadne něco z jídla na podlahu a já mu to normálněpodám zpátky, ať to dojí
Nesmí se sypat, je nutno brát lžičku (Vrcholí to tím, že mi tam tu lžičku dá, já o ní nevím a spadne mi při sypání do jídla i s několikanásobkem té dané věci... nedávno např. holandské kakao )
jo, nesnáším, když mi minutu poté, co umyju hajzlík a koupelnu zaleze dítě kadit a muž se rozhodne se oholit

Nesnáším některé fonty písma (např. comic sans (kterým je mimochodem psán tento blog, pozn. autorky),ale mnohé další). Nejhorší četbou v tomto směru jsou různé ty lokální inzertní noviny, billboardy a reklamní letáky. S velkým zadostiučiněním jsem si s reklamními tiskovinami svého času utírala před vstupem do bytu zadělaná kola od kočárku. Konečně jsem našla využití pro ty hromady, které neustále někdo nosí do baráku a kupí na schodech

Nejen že nesnesu ve dřezu jakýkoliv zbytek potravin či ten sáček od čaje ( brrrrr jen na to pomyslím, uááá ), já tam nesnesu ani to špinavý nádobí, muž se kupodivu adaptoval a vršíme ho na odkládací plochu vedle dřezu. Co se týče hrnků tak bych u většiny z vás umřela - nemám ráda každý hrnek jiný. Máme doma cca 25stejných hrnků z Ikea a každou chvíli mi chce někdo udělat radost a daruje nám nějakej zajímavej/trendy/rustikální a pod. hrnek. V tu chvíli mám chuť dotyčného ubezdušit, hrnky putují buď někomu kdo je ocení nebo na půdu Totéž s talíři - naštěstí se dají naše stále dokupovat, momentálně máme 12ks od každé velikosti jelikožservírovat hostům jídlo na různé talíře je moje noční můra .

neznasam, ked muz dava riad do drezu blbym sposobom. Napr da hrniec, na to polozi tanier, cez to lipne hrnek a drez je plny a uz len ten pohlad ma obera o energiu.
keby mi niekto vrsil riad vedla drezu alebo do drezu nie podla velkosti (najprv taniere velke, potom male, okolo hrnky, hrniec vedla, pribor NIE na taniere, ale vedla atd), tak....mu nalejem kafe do cajoveho hrnku

Podle velikosti mi to skládá, naskládá to až po kohoutek, nejlíp těsně, obvykle završí sloupec talířů kastrolem s příborama plným vody, takže ho musím zpod kohoutku vypáčit, vodu odlít a celou tuhle soustavu vrátit za strašlivého nadávání na stůl

Pokud jdu po schodech, tak je pocitam a pokud vidim jedouci vlak, pocitam vagony - nehjorsi to bylo, kdyz jsem denne jezdila do prace vlakem a travila notne chvile na nadrazich. taky jezdici schpdy me celkem nici...

Taky mám potřebu všude všechno počítat, hlavně schody a okna na domech, takové paneláky na Střížkově spočítat z jedoucího busu...
Nikde si nerozsvěcím, ani na návštěvě obvykle ne, proto mě hrozně rozčiluje čidlo u našich v koupelně a na wc (kvůli dětem v noci, jsou takhle samoobslužní...), ale mě to moooc vzbudí... Ale z toho šílí muž, když jedem z nákupu, já si nerozsvítím v předsíni a jdu rovnou do kuchyně a on pak s plnýma rukama nemůže rozsvítit a musí po tmě...
jo a moje fakt uhozená úchylka ke které jsem přišla společně s porodem prvního dítěte: mám permanentní a neodolatelnou chuť jíst prací prášek. Fakt už jsem chvíli uvažovala o psychiatrovi, nakonec jsem vyřešila přechodem na prací gel ( a ano, opravdu jsem ho ochutnala, je hnusnej, ale ani to mi nepomohlo )

Jak prosím?

21. listopadu 2012 v 18:30 | Prdlá Prvomatka
Bylo nebylo, kdysi dávno tomu, ještě jako malé naivní děvčátko, četla jsem pohádku, ve které bloudil chlapeček pouští, našel studnu, kterou hlídal had a ten ho nechtěl nechat napít. Leda za peníze prý. Nebo to byla holčička v pralese a zlá opice? Fakt už nevím. Každopádně pointa příběhu mi jako malému děcku dlouho ležela v hlavě. Voda za peníze? Ta obyčejná mokrá voda, která po litrech prýští z každého kohoutku a jsou jí plné záchodové mísy? Nesmysl. I když (psal se rok 1980 a něco), věci začínají být tak drahé (Pedro už nestálo 80 haléřů ale celou korunu), že než budu velká, někdo vymyslí i placenou vodu. Čímž jsem tehdy uzavřela své myšlenkové pochody.
Samozřejmě, že holou pravdu v celé její brutalitě jsem zjistila ještě předtím než ono až budu velká nastalo. Tehdy si obchodníci o petkách plných čisté vody nechávali jen zdát a prodávali poctivou přeslazenou limonádu několika barev, leč jedné chuti a kofolu. Ovšem vodné stočné nebylo žádnou novinkou.

A další prozření mě čekalo teprve nedávno. Evidentně s rostoucím věkem neroste IQ. Drandím si to takhle Fištou po našem líbezném kraji, kochám se krajinou a tu vidím ceduli:

K PRODEJI
25 000 METRŮ ČTVEREČNÍCH

Ne Pozemek k prodeji ani Plocha, či Parcela. Prostě metry čtvereční. Čeho? - Vzduchu. Toulaly se mé myšlenky po světě za zrcadlem a já se culila nad jejich stupiditou. Než jsem přišla domů a objevila na internetu toto:


A je to tady.
Ten obrázek mluví sám za sebe, to se prostě nedá okomentovat.
Takže, dámy a pánové, blíží se Vánoce, nakupujte a rozdávejte, třeba ho stáčeli ještě předtím, než na nás spadl smog.

Super - hyper

16. listopadu 2012 v 19:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"Co tám máte?" otázka, která se dnes nesla stanovištěm vozíků před nejmenovaným nákupním centrem. Strašně se mi chtělo odpovědět "dvě stovky", ale raději jsem to polkla. Ve rvačce o vozíky bych taky mohla jednu chytit.
PROČ všichni musí nakupovat na víkend ZÁSADNĚ v pátek v 17:00?! Zrovna když se já, která jdu náhodou kolem rozhodnu, že když už jsem tady, koupím hladkou mouku a máslo?
PROČ v tomto supermarketu NIKDY nemají dostatek nákupních vozíků a
PROČ košíky půjčují jen na informacích a zásadně za peníze?
a PROČ se na místním parkovišti nikdy nedá zaparkovat, ani kdyby ho člověk objel sedmkrát? To z obchoďáku nikdo nevychází a neodjíždí? U východu mají černou díru, která žere lidi?

Nakonec se mi podařilo vozík vyhrát. V zápalu boje jsem podkopla jedné důchodkyni hůl a šlápla na nohu pejskovi, který dle své velikosti evidentně někomu vypadl z hotdogu. Ale zvítězila jsem. A zjistila, že mám problém. Nesla jsem si s sebou plastovku vody. Rozhodla jsem se pro změnu chovat zodpovědně a neriskovat střet s ozbrojenými silami místní ostrahy. To jsem ale nevěděla, do čeho se pouštím. Na informacích, kde, jak jsem doufala, bych mohla dostat nálepku, že zboží nekradu, zela asi dvacetihlavá fronta. Všichni měli plné nákupní vozíky, žmoulali chybné účtenky a byli v různém stádiu nasranosti. Samozřejmě, že za přepážkou pobíhala jedna jediná uřícená informační zaměstnankyně. Jak taky jinak. Po deseti minutách čekání mě hra omrzela a drze jsem se vrhla na pult. Pod heslem odvážnému štěstí přeje jsem nastavila petku, paní bleskurychle pochopila a mezi razítkováním a vytáčením telefonního čísla mi lípla cedulku. Byla jsem fakt hodně spokojená.

Šla jsem jen pro dvě věci, takže nákup byl rychlý. Během čtyřiceti minut jsem měla vozík zpola naplněný a hurá k pokladně. A tu na mě vyskočila pastička. Supermarket se nedávno předělával, stavěly se úplně nové, obrovské mražáky a oddělení sýrů, uzenin a darů moře. A při té příležitosti jim nějaký šotek přestěhoval cukrovinky ze začátku na konec. Skláním hlavu před genialitou tohoto menežerského skřítka. Postavit panel s čokoládou dítěti do cesty, když už je nakupováním unaveno a značně zpruzeno. O jeho matce nemluvě, takže ta, aby předešla kvalitnímu hysteráku, raději po sušence sáhne ještě dřív, než to napadne samotného potomka. Tohle je opravdu nápad hodný mistra. Samozřejmě, že já, značně unavená a zpruzená, jsem se musela odměnit taky. A ještě něco pro J., a něco Matýskovi....

Konečně jsem vykládala zboží na pás. Rýži, cukr, vajíčka, jeden mikulášský balíček pro Matyho, druhý mikulášský balíček pro J., počkat. A kde má pytlík Šimon? Já zapomněla, že máme dvě děti. A tak jsem čokoládu pro zřítelnici oka mého hbitě přejmenovala. Hospodyňka, která dříve pro pírko přes plot skákala, musí dnes být flexibilní.

Dotáhla jsem své sedřené tělo a čtyři igelitky domů, taktně přeslechla dotaz položený z hloubky gauče "cos mi koupila?" a jala se vařit večeři. Popravdě, než tyhle nákupní akce, raději bych skákala pro to pitomý peří.

Krok

7. listopadu 2012 v 18:23 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
měl tři dcery. Kazi, Tetu a Libuši. Poslední jmenovaná byla žena wamp zatížená na zemědělce a pan Jirásek si na ní udělal kariéru. Potud sahají mé znalosti české legendární historie.

Odborná literatura (rozuměj teta Wiki) hovoří o kroku takto:

  • - první česky psaný vědecký časopis, založený roku 1821
  • - signál definované délky a definované oblasti hodnot
  • - stará česká jednotka míry, která se uvádí asi na 59 cm
  • - nejpomalejší chod koně
  • - bájná postava českých dějin
  • - taneční klub a taneční škola v Hradci Králové

Jeden krok
je pohyb, který vykoná noha jdoucího člověka. Nebo běžce. Jde-li o krok vratký, pak podnapilce.

Dva kroky
a více už je chůze.

Mnoho kroků
je kouzlo, které před pár dny předvedl náš prvorozený. V jednu chvíli si klidně hrál u stolu, načež se obrátil k tátovi a prostě šel. Sám. Bez držačky. A nespadl. Celé 3 kroky.
Nějak mi docházejí slova.
To se prostě nedá popsat.
Když se díváte na něco takového, je to jakoby vám puklo srdce a to hřejivé teplo se rozlilo do celého těla, až jste z toho přestali dýchat. Načež se vám zatočila hlava a vy nevíte, jestli pro ten kyslíkový dluh, nebo pro ten zázrak, kterého byly vaše oči svědkem. A potom, po strašně dlouhé době mrknete, moc opatrně, abyste neporušili křehkost toho okamžiku a on se nerozpadl na tisíce malých snů.

Nejdřív jsme se báli, že šlo o náhodu. Že se náš nebojsa jen pustil a vyšlo mu to. Druhého dne si cestu prodloužil o dva další kroky a odpoledne o pět.

Náš Matěj začal v pěti letech a jedenácti měsících (na den přesně) chodit.

Každý rok jsme spolu psali ježíškovi. Matýsek by si přál vláčkodráhu (soupravu na písek / dětský počítač / kolo.... ), jinou (lepší) maminku a chodící nožičky. Každý jeden rok. Až letos ho ježíšek konečně vyslyšel.

Za celou rodinu děkujeme.

Nejsem tlustá, jen ne dost vysoká

3. listopadu 2012 v 22:36 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Bylo nebylo, kdysi dávno tomu, když tráva byla zelenější, sníh studenější a kluci hezčí, vedly jsme s přítelkyní rozhovor, velmi často přerušovaný hýkáním, škytáním, popotahováním a jinými průvodními projevy hysterického záchvatu smíchu. Soutěžily jsme, která má větší nadváhu. Upozorňuji, že jsem tehdy vážila asi polovinu toho co dnes.

"Víš, co je maximální level tloušťky?"
"Ne."
"Když si sedneš a vana se ti vyvalí přes pásek a džíny až na kolena. A ty se na ni díváš a říkáš si ´Kdy se ze mě stal panáček Michelin?´"

když jsme se uklidnily, následovala odveta:

"A to je ještě houby. Vrchol obezity je, když si čistíš zuby a třese se ti prdel."

Dnes, dnes jsem zjistila, jak daleko pravdě jsme tehdy byly. Uprostřed vaření a intenzivního pobíhání po kuchyni, stala se mi věc nevídaná, skoro nemožná. Přiskřípla jsem si svůj elegantní posttěhotenský špíček do šuplíku. Až jsem kvíkla.

A pak jsem si sedla na zem a smála se a smála, až mi tekly slzy. Řehtám se tomu i teď. A je mi tak nějak dobře na duši.