Prosinec 2012

Poslední den v roce

31. prosince 2012 v 10:33 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnešní článek, jako ostatně každoročně (a sakra), by měl být buď o předsevzetích, nebo o bilancování. Nechce se mi ani jedno. Předsevzetí nemám žádné. Nekouřím, takže dlouholetá tradice s poslední cigaretou 23:55 a první 00:45 se nekoná. Zhubnout bych potřebovala, leč zjistila jsem, že má snaha o zdravou stravu se neslučuje s pojmem "hodně dobrý mlíčko" jak ho vyžaduje naše mimino. On je prostě po mně a potřebuje cukry, tuky, čokoládu, což mu s radostí dopřávám. Běhat se neodvážím, jednak po tom prý "kysne" mléko, jednak by mi to možná utrhlo prsa nyní zvící velikosti hlavy vzrostlého rotvailera.

Tak o čem psát poslední den v roce?

Třeba o tom, že venku je jaro. 31.12. se dá vyjít na ulici jen ve svetru, aniž by se člověk roztřásl jako pražský krysařík v tunelu metra, nebo se mu mrazem zbarvily rty do všech odstínů duhy a to včetně zelené a žluté. Pomalu tam kvetou sněženky. Zima dle mého gusta. Když už nemůžu užívat zimních radovánek (nevejdu se do oblečení a i kdyby mě snowboard unesl a nepraskl pod mou tíhou v půli, pochybuju, že bych se dokázala zvednout ze země po prvním pádu, jenž by dozajista přišel velmi, velmi záhy), hřeje mě aspoň pohled z okna. A těším se na to pravé jaro, které podle mého skromného odhadu přijde nejpozději příští týden. To je zlozvyk, nad kterým J. ze začátku kroutil hlavou, teď už se tomu směje. 1.1. každý rok prohlásím, že jdu napytlovat zimní oblečení a opláchnout kolečka u bruslí. Ale letos, letos si ten metr koupím. Ustřihnu z něj půlku a pověsím si ho nad postel. Tak.

Nebo o tom, co mě letos potěšilo. Třeba zrovna nedávno mi udělalo velkou radost švestkové pivo. Páč nebylo zadarmo. Nejen, že, samozřejmě, stálo peníze, ale musela jsem si ho v hypermarketu doslova ulovit a dobýt. Když jsem totiž svůj oblíbený švestkový mok v přeplněných policich konečně našla, usmívaly se na mě dvě (slovy DVĚ!) poslední lahve ze zadní části regálu. Regálu širokého asi metr a půl, podotýkám. Rozhodla jsem se, že budou moje za každou cenu. Na ceduli přede mnou stálo: "nedosáhnete na zboží v horních policích? náš zaměstnanec vám rád pomůže", což byla evidentně klamavá reklama, poněvadž zaměstnanec o dva sloupy bas dál klidně vykládal zboží a mých poskakovacích pokusů si ostentativně nevšímal. Jsem děvče vynalézavé, našla jsem si basu, která se tvářila, že unese menšího hrošíka, nainstalovala ji a vylezla. Jelikož můj cíl byl stále nedobytný, popadla jsem nejbližší láhev plzeňské dvanáctky a s její pomocí jsem ty dva sirotečky vydolovala. Celou proceduru sledovala láska mého života z bezpečné vzdálenosti (ne z takové, která by mu zabránila v úrazu, ale podle které bylo evidentní, že tu osobu vůbec, ale vůbec.... vidí poprvé v životě). Nevadí. Mám své oblíbené pivo.

Když už mluvíme o zřítelnici oka mého, ta mi nedávno taky udělala radost. Bylo to krátce před Vánoci, když už jsem se pro samé pečení, chystání, připravování a shánění, pomalu nestíhala ani nasnídat. Jednou jsem se takhle vrátila z víkendové návštěvy prarodičů, které se J. neúčastnil pro vážné onemocnění typu rýmička a čekalo mě překvapení. Celý byt svítil čistotou. Až mi zrak přecházel. A to včetně perfektně odvápněné záchodové mísy. No napadlo by to některou ženskou, při umývání záchodu rozmontovat prkýnko a vyčistit šrouby? A to jsou právě ty drobné nuance, pro které ho tak miluju. Teda, kromě toho, že je to nejkrásnější chlap na světě a tvrdí, že mám krásnej zadek.

Samozřejmě nesmím zapomenout na našeho syna. Na obě naše děti. Ten jeden nás potěšil už tím, že mezi nás přišel. Očekáván pozván, dostavil se téměř na čas a vnesl do našeho bytu o kus víc radosti a štěstí. Moc toho zatím nedokáže, ale v jeho případě bohatě stačí, když si po jídle odříhne jako starý chlap a po tváři se mu rozleje ten nejspokojenější úsměv na světě. Ten druhý naopak dokáže strašně moc a každý den víc a víc. Letos toho stihl strašnou spoustu. Začal se sám pohybovat bytem, udělal první krok, nakreslil první barevné fleky vodovkama od ježíška. Když se ho zeptáme, kdy a jestli začne mluvit, ostentativně zavrtí hlavou. A tak se optáme, jakže se s námi chce dohovořit? Načež se hluboce zamyslí, až se mu na čele udělá vráska a pak si poklepe rukou na hrudník. Soukromě si to překládám nějak takhle: "Nepotřebujeme spolu mluvit. Stačí, že se máme rádi." A má pravdu.

Do dalšího roku máme v plánu dát Matýskův kočárek v ZOO opicím (my víme, že tohle se dělá s dudlíkem, ale nějak to tomu klukovi odůvodnit musíme, že odteď už musí jen po svých), naučit ho aspoň několik základních frází - "Mám hlad" Chci čůrat" "Dej mi na ty vajíčka kečup" a jelikož konečně vzal na milost houpačky a kolotoče, strávit jaro na Matějské a léto a akvaparku. Se Šimonkem zatím žádné velké plány nemáme. Stačí, když pěkně poroste a zůstane tak děsně roztomilej.

Jak tak koukám, nakonec jsem se nevyhnula ani předsevzetím, ani bilancování. Tak už to chodí. Prdlá prvomatka míní a bohyně zaseknutých šuplíků mění. Takhle to vypadá celý můj život. A poněvadž je to už pěkná řádka let, zvykla jsem si a popravdě řečeno, kdyby mi začaly věci najednou vycházet, asi bych se cítila nesvá.

Takže všem čtenářům a čtenářkám mého blogu (i těm, kteří jej nečtou, i když myslím, že takových je nás málo), přejeme vše nejlepší do nového roku 2013. Hlavně to zdraví (věřte mi, já vím o čem mluvím) a štěstí (což je némlich to samé). Mějte se rádi a užijte dne, páč nikdy nevíte, kdy si vás najde Náhoda a všechno může být úplně jinak.

rodina Prdlé Prvomatky

Jak to vidím já, Šimon

17. prosince 2012 v 16:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ahoj klokane.
Ahoj ovce.
Ahoj pse.
Ahoj ty moje zoologická zahrado.
Jak se dneska máte?
Já se nudím.
Ráno to byla docela hoňka, nasnídal jsem se, spal jsem, svačina, oběd, spal jsem, ale teď už hodinu nemám do čeho píchnout.
Uvažuju, co bych tak provedl.
Hovínko v čisté plínce přestává být legrační. Už se tomu nesměju ani já, natož naši. Abych začal chodit nebo lézt, na to je ještě brzy, na břiše bych se poblil. Nemám co dělat. Ach jo.
Mohl bych začít brečet. Jen tak.
/jekot/
Už je tady. Máma. Přebaluje mě. Zbytečně, ani jsem si necvrnkl. Cpe mi do pusy prso. Vyplivuju ho. Cpe mi do pusy druhé. Řvu ještě víc. Bere mě na rameno a přechází po bytě. Výborně! Konečně se někam dostáváme. Natřásá mě a to je tak příííIÍÍíííjemnéÉéÉé... Ukládá mě do postele. Sakra! Zapomněl jsem brečet. Začínám znovu. Tentokrát si dala na čas. Vytahuje mě z postele. Svléká mi dupačky a pokládá mě na gauč. No horko mi není ani náhodou, mladá paní! Obléká mi dupačky a přidává mikinu. Tak teď už mi vedro je. Řvu až se rozkašlu. A sakra. Teď přijde odsávačka do nosu. To jsem přehnal. Teď už fakt mám proč brečet. Máma mě zvedá, chodí se mnou po bytě a mluví sprostě. Přichází on a ptá se, co se děje. Místo odpovědi letím do jeho náruče. Fajn, s tátou je sranda. Pouštíme si televizi, masíruje mi břicho. Prdím a on má radost. Dělá na mě ksichty a já se směju. Mám ho rád. Vrací mě mámě a ta mi dává najíst. Teď už si dám. Tím pláčem mi nějak vyhládlo. A spal bych.
Ale jo, nakonec se mi to odpoledne líbilo. Budu si to muset co nejdřív zopakovat.

Nejdražší veřejné WC v České republice

7. prosince 2012 v 13:55 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kolik tak stojí záchodky? 3,- Kč? 5,-? Na Hlaváku 10,-? Zdá se vám to moc? To nic. JÁ nejdu pod 70,- Kč.
Ono je to totiž tak: vyrazila jsem si do města pro ježíška. Jen jsem vystoupila z auta, věděla jsem, že mám problém. A široko daleko jen butiky a realitní kanceláře. Takže poloklusem, před sebou spící kočárek, doběhla jsem do centra a slastně zapadla do nejbližší cukrárny. Samozřejmě, že jsem si klíč od toalety nechtěla půjčit jen tak zadarmo, i udělala jsem menší tržbu. Pár zákusků. Jen tak na kousnutí pro mě a pro J., jak říkám, nebylo toho víc než deset kousků. Až doma jsem si uvědomila, že cukrárna je evidentně relativně nově otevřená, že v této jsem ještě nebyla, ale co hlavně - nikdy jsem nejedla TAK strašně dobrou špičku. Došla jsem k závěru, že se centru města musím obloukem vyhýbat.

Což mi vydrželo asi týden. Stejná situace, parkoviště, spící Šimonek a nohy křížem. Tentokrát jsem šla na jistotu. S dvanácti kousky chlazeného krému, ovoce a čokolády jsem se vracela domů, zařeknutá, že na pěší zónu už nikdy nevkročím.

Není potřeba vysvětlovat, co se mi stalo dnes. A ještě hůř. Když jsem se vracela k autu s podvozkem kočárku prohýbajícím se pod tíhou sladkostí, postavil se mi do cesty krámek maličký, nenápadný, leč neméně významný a důležitý. Tisíce druhů čaje v nádherných dózách, belgická čokoláda v prďáckém retro obalu, nealkoholické chardonnay, deset metrů polic naplněných fantazií. Byla jsem v sedmém nebi. A nechala tam polovinu mateřské.

Do centra už nejdu. A pokud, tak najezená k prasknutí, s páskou přes oči a hlavně důkladně vyčůraná.

Teplý prásk matce Přírodě

2. prosince 2012 v 14:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Když dítě zlobí ve škole, dostane poznámku. Když zlobí u babičky, schytají to rodiče. Když zlobí doma, nemá chudák matka, na koho se obrátit. Může si zanadávat do zrcadla. Věřte mi, nepomáhá to. A tak jsem se rozhodla vypsat zde a adresovat svůj "mateřský bonz" té proradné matce Přírodě, jež mi malého zlobivce seslala.

Milá matko Přírodo,

Matěj poslední dobou strašně zlobí.

Otevírá mi skříňky v kuchyni.
Nejenže je po sobě nezavře a já o ně pak zakopávám, ještě mi z nich vytahuje kuchyňské náčiní a nechává ho neuklizené ležet na podlaze.
Snaží se přepínat tlačítka na počítači, čímž jej ovšem ničí. Tatínek může vyletět z kůže.
Když mu zakážeme tlačítka, aspoň do počítače kope, se stejným výsledkem.
Otvírá zásuvky v obýváku a vytahuje z nich cédéčka, kterými pak mlátí o sebe.
Vytahuje z těch šuplíků kabely, které nechává ležet na podlaze a my o ně zakopáváme.
Staví se u televizního stolku a na obrazovce pak dělá vlhké stopy ručiček. Blbě se to myje.
Staví se o rodiče, kteří pracují u počítače, krade jim klávesnici a vpisuje nesmyslné texty do jejich práce.
Houpe s houpačkou, ve které obvykle lehává jeho mladší bratr, který by toto asi nepřežil vcelku, být uvnitř. Určitě ne v oné houpačce, které lítá tam a zpátky.
Když jí, mává lžičkou s jídlem kolem sebe tak, že se jídlo uklízí následující tři dny.
Svůj nesouhlas vyjadřuje ostentativním otáčením hlavy při každé příležitosti, začal být vybíravý v jídle. Nechce jíst koprovku.
Večer "chodí" sám do koupelny a plácá rukama na vanu tak dloho, dokud ho někdo z dospělých nepřijde vykoupat. Je hlučný.
Když je čas na spaní a jemu se nechce, utíká z postele.

Milá matko Přírodo,
je to strašně uzlobený chlapec.
A já ta nejšťastnější máma na světě.
Děkuji.