Leden 2013

Z toho by se jeden mohl taky zbláznit

21. ledna 2013 v 18:21 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy se na něj dívám, jak si hraje. Jak se snaží zvednout svými neohrabanými prstíky hračku ze země a po třech pokusech to vzdává.

Chce mi utéct z koupelny, šoupe se po tom svém zadečku rychlostí závodní želvy a výborně se při tom baví. Chechtá se na celé kolo a má radost, že zdrhnul mámě. Která zůstala stát ve dveřích, aby ho náhodou opravdu nedohonila.

Snaží se donést k ústům lžičku s jídlem, tak moc se soustředí, až mu polovina porce spadne zpátky do talíře. A on tu poloprázdnou lžičku ještě třikrát olízne, hledaje její původní obsah.

Spí ve své velké posteli jako mrtvý pavouk. Všechny končetiny pod sebou a snaží se zahřát, poněvadž se před několika hodinami odkopal a neumí se přikrýt. Takový malý zmrzlý hříbeček.

Sedí vedle stolu na zemi a natahuje ruce k tomu, kdo se dívá do monitoru a tudíž o něm neví. Malá, tichá, zosobněná prosba. A čeká. Jendou si těch rukou někdo všimne a pomůže mu postavit se. Jednou určitě.

Nadšeně výská ve vaně. Piští, až člověku praskají bubínky. Když tu se zahledí do proudu vody, který ho odjakživa fascinuje, uklidní se a nastaví dlaň. Pozoruje, jak mu voda protéká mezi prsty a po tisící se nechá hypnotizovat tím kouzlem. Tak málo mu stačí.

Vydává nesouvislé zvuky, žvatlá a jeho hlas nabírá na naléhavosti. Potřebuje nám něco moc důležitého říct a my ho pořád nechápeme. Nabírá k pláči a přidává gestikulaci rukama. Pořád se nechytáme. Po líčku mu stéká první slzička. Jsou tolik hloupí.

Veze se ve svém invalidním kočárku zachumlaný do deky až po krk a sleduje koulující se děti. Ten pohled ho uchvátí natolik, že se nakloní, div z kočárku nevypadne, ale nenechá si to ujít. Nervózně pokopává jednou nohou, jakoby chtěl seskočit. Přidat se do hry, doběhnout to barevné klubíčko plné rukou, nohou a bambulí a vmísit se do hry. Nabrat do rukou hromádku mokrého sněhu a hodit ji po tátovi. Jako ten kluk támhle. Aspoň jednou.

Všechno, co na světě mám, bych dala za to, aby mohl.
Běhat s dětmi.
Sníst na posezení tabulku čokolády.
Říct nám, co ho trápí.
Všechno.
Ale evidentně je to málo.

Chudáček podsedáček

19. ledna 2013 v 23:38 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Boxovací panák. To je to, co my dva doma nutně potřebujeme. Čím víc padá sněhu, čím dřív se odpoledne stmívá (ano, jsem si velmi dobře vědoma toho, že situace se již obrátila a každý den nám přibude minuta světla. Ale i to je málo.), čím víc Matýsek kašle a sedí s námi zavřený doma, tím víc potřebujeme ventilovat nahromaděnou energii. Prostě se vybít. Nebojte se, to co právě napadlo vás, napadlo i nás. Ale jak říkám. Kluci jsou s námi pořád doma.

A tak se stalo, že J. posadil Matýska ke stolu, na jeho židličku s červeným podsedákem, kterýžto velmi špatně připevněn se svezl a s ním i dítě. A poněvadž Maty nemá ani zbla pudu sebezáchovy, cucaje si paleček, vzal to nosem rovnou na hranu stolu. Plačící trosku jsem okamžitě zvedla a začala intenzivně foukat (zranění žádné. Opravdu nic co by nespravila jedna dobře mířená pusa od mámy), ale mé překvapené oko nestačilo sledovat, co se stalo s klidným, flegmatickým, medvědovitým J. Strhl podsedák coby hlavního viníka a mrštil s ním o zeď. A pak ještě a znovu a odnesl jej z místnosti. Mylela jsem si, že přímo do popelnice, leč večer jsem ho objevila v ložnici, abych se za několik minut a mnoho nadávek sobě samé dozvěděla, jak a proč se tam ten kus molitanu dostal.

Ale nepředbíhejme. Všechno to začalo někdy začátkem týdne, kdy jsme po dlouhých a složitých, leč mírumilovných debatách dospěli k závěru, že novou pračku prostě potřebujeme. A to nejpozději včera. Sedla jsem si k internetu a napříč českou obchodní a e-shopovou sítí, našla jsem JI. Tu jedinou pravou, nádhernou, skvělou a fantastickou, která pere naprosto vše a úplně samostatně a má tolik funkcí, že když pěkně poprosíte, uvaří vám i kafe. A jako bonus - byla dobře o pětinu slevněná. To byla opravdu výzva. S otcem mých dětí jsme se dohodli, že naši stařenku, která pere, leč už to není žádná sláva, prodáme za mrzký peníz někomu, komu třeba ještě udělá službu. Nechtěla jsem, aby nám v malinkaté panelákové koupelně stály pračky dvě i řekla jsem si, že novou objednám až se stávající prodá. Ó jak naivní a pitomá jsem byla! Jaký záchvat nízké inteligence ba přímo demence mě postihl!

Prostě, když mě včera večer náhle osvítila jiskra zdravého rozumu, zasedla jsem k počítači, abych už opravdu objednala a také záhy zjistila, že sleva již není aktuální a cena se vyšplhala do své původní výše. Samozřejmě do takové, která byla nad dohodnutý limit i stav našeho konta. Nadávala jsem si opravdu vytrvale a s chutí, křičela jsem na sebe a ponižovala se až kam to šlo, ale neulevilo se mi. Dokonce jsem firmě napsala (ve vší slušnosti) email, co že je to za novoty v době slev zdražovat a ještě zboží označit cedulkou výprodej. Nečekala jsem valného výsledku, ale jako výkřik do tmy to nebylo špatné. Blbá! Blbá! Blbá! Takový krásný stroj a já si ho nechám pro lenost utéct mezi prsty! Nadávky a sprosťárny mířené na mou adresu se za mnou táhly bytem při přípravě večeře, pak obývákem i koupelnou, kde jsem mezi jednotlivými vulgarismy plivala pěnu ze zubní pasty a následovaly mě až do postele. Kde mi už téměř spící J. nabídl onen červený podsedák k vybití. Jestli si prý chci mrštit, jemu to po Matýskové karambolu pomohlo. Zavřel se na několik minut v ložnici a ztřískal prý ten kus látky, co se do něj vešlo. A ulevilo se mu. Tak jestli si chci taky praštit. S díky jsem odmítla, ale dost jsme se nasmáli.

Ráno, vyspaní do růžova a já už konečně smířená, zasedli jsme opět k síti, kde J. vybral pračku jinou, taky krásnou, která jen místo kafe vařila čaj. Nevadí. Hlavně, že umí prát. Když tu mi zazvonil telefon. A v telefonu se ozval velmi příjemný mladý hlas, že v příchozí poště našel můj výkřik do tmy a jelikož jsem ječela velmi hlasitě a slušně, udělá kouzlo a pračku mi prodá se slevou, kterou jsem si vykoukala, než se rozhodli ji zrušit.

Zázraky se dějí. Podsedáček jsme vyhrabali zpod postele, oprášili, narovnali a omluvili se mu a těšíme se na novou členku naší domácnosti. Někdy to pomůže. Vypustit trochu páry. Do něčeho kopnout nebo s něčím praštit. Někdy se pak můžou začít dít věci.

Když se řekne MY

15. ledna 2013 v 21:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
S plurálem mateřským jsme se v té či oné podobě setkaly všechny. Záměrně používám ženský rod, páč tato anomálie české gramatiky se vyskytuje pouze a jen, až na výjimky, u lepší poloviny lidstva. Ti druzí jsou dost chytří na to, aby se jí vyhnuli. Takže speciálně pro ně: mateřský plurál je, když se žena optá jiné ženy, zda ještě nosí plenky a myslí tím její batole. Je to záležitost, kterou bytostně nesnáším a seč mohu, snažím se jí vyhnout. Vždy, když v čekárně dětské lékařky slyším čerstvou maminku, natřásající ubohý uzlíček, chlubit se, že od minula přibrali půl kila, mám tendence zeptat se, zda ona, dítě nebo opravdu oba.

Jednou z výše zmíněných vyjímek potvrzujících pravidlo, je muž mé kamarádky. Onehdá se vrátil z plavání s dvouletým synem poněkud rozpačitý. Prý potkal v šatnách jiného tatínka, divného, nejspíš zvrhlého. Na dotaz jak ke svým domněnkám přišel, odvětil, že onen pán se ho v šatně ptal kolik je mu let. Kamarádka zacítila mateřský plurál v pánském provedení. "Byl u toho malej?" "Byl." "Miláčku, otázkou ´a kolik vám je?´ myslel jeho."

Poslední dobou se v naší domácnosti rozmohla upgradovaná verze, tzv. plurál partnerský. Nelíbí se mi. Bylo to v době, kdy jsem si začala nenápadně stěžovat, opravdu jen tak decentně, jedna, dvě, maximálně pět poznámek denně, že mi vadí, když se u nás řekne "Je potřeba.... " nebo "Mělo by se...", páč to obvykle znamená, že se mám zvednout a dát věci do pohybu. Načež se Potřeba a Mělby plynule proměnili v MY. "MY dnes večer upečeme cukroví.", "MY v neděli odstrojíme stromeček" a samozřejmě, jak jinak "MY v noci vstaneme k dětem".

S tím se musí něco udělat. Správná žena (prý) přinutí muže, že poslat ji na welness víkend byl jeho nápad a moc se mu povedl. Můj bojový úkol je o trošku jednodušší. Já musím vysvětlit lásce mého života, že když potřebuje v pondělí čisté košile, se svým "V sobotu to vypereme a v neděli odpoledne budeme žehlit" daleko nedojde. Byť musím přiznat, že mezi mnoha a mnoha jinými činnostmi, které doma perfektně bez řečí a někdy i dobrovolně vykonává, jeho "Jdeme uspat děti" nemá konkurenci. Já můžu natřásat, hladit, kolébat, vyzpívat si plíce a kluci stojí v pozoru uprostřed postýlek. J. se projde pokojem, zhasne, pronese "Dobrou noc" a oba jsou téměř okamžitě v hlubokém limbu. Prostě ho jen musím přesvědčit, že i když je NÁM pohromadě moc fajn, JÁ jsem tu přes ty čisté košile a od NĚJ se čekají funkční žárovky.

Jak jsem si myla hlavu

7. ledna 2013 v 19:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
06:35 dětská postýlka ostentativně mlaská.
06:48 dětská postýlka začala vesele výskat. Je čas vylézt z té své. Přes toaletu se dostávám k umývadlu se zrcadlem a zjišťuju, že bych si měla umýt vlasy, a to nejlépe minulou středu. Docházím k rozhodnutí, že to udělám dnes (sobota).
07:15 vesele výskat začal dětský pokoj. Z ložnice, kde spí J. je sveřepě ignorován. Odkládám mimino a jdu říct Matýskovi, že o něm vím, že se o něj postarám hned jak se nakrmí brácha. Vracím se ke kojení.
07:18 z dětské válendy v pokojíčku trčí dvé holé nohy. Line se odtamtud nevábná vůně. Děkuji bohu za plínky a odkládám Šímu do lehačky. Ať chce nebo ne, právě dosnídal. Odcházím napravit škody, kopnout do J. a za mnou se ozývá více než nesouhlasný řev.
07:32 mažu Matymu chleba, přičemž mě oba kluci povzbuzují z podlahy. Nespokojené mručení, že se s tím crcám zleva a sípání po vydatném jekotu zprava.
07:36 z ložnice vychází vyoraná myš velikosti dospělého chlapa a ptá se, co je to tu za bordel. Fasuje talířek, hrneček a dítě. JÁ si jdu mýt hlavu.
Cestou mě zastaví pohled na dětský pokoj. Vyvětrat. A natřást trochu peřiny. Při té příležitosti objevuju dvoje a půl ponožky a kabátek od pyžama, které jsem měla v plánu vyprat minulý týden. Sbírám prádlo a když už jsem v tom, naplním pračku. Něco z ložnice, něco z koše, něco z kuchyně..... Proč to mimino tak řve? Ale no jistě. Ta snídaně.
08:12 Oba nakrmeni, jdu konečně do té koupelny. Ježiš, ale mám hlad. Vlasy počkají.
08:45 Tak už můžu. Po třech krocích jsem to zaslechla. Zvuk, jako když si někdo vykaká střeva do papíru. Ach jo. Přebaluju.
08:53 Ale už fakt jdu. Telefon. Sakra.
09:27 kamarádčina krize zdárně zažehnána, můžu se jít udělat krásnou.
09:28 - 09:37 hledání tepláků, nenalezeny.
09:37 - 09:42 hledání trička, nenalezeno.
Beru vše nové, čisté a voňavé, uvažuju, kde jsem se to probohaživého včera svlékala a doufám, že to bylo doma. Byla jsem tak unavená, že to klidně mohlo být místním Tescu. Jdu do koupelny. A čvachtají mi nohy. Proč mi, sakra, čvachtají nohy?! Ale jistě, ždímající pračka se "počůrává". Zapomněla jsem pod ni, chudinku letitou, dát hadr.
09:58 Dívám se na ten hadr na té šňůře na tom balkónu, jak povlává v tom studeném větru, já bosky, s mokrýma nohama a nechce se mi tam. Moc se mi nechce.
10:02 Zavírám za sebou dveře koupelny. "Miláčkůůůůůůůů! Kde máme..... ?" Aaaaaaaaaa! Nemám ráda tento začátek věty od chlapa. On totiž následuje naprosto jasný, průhledný a vždy se opakující scénář:
"Kde máme kafe/Jar/Matyho čisté tepláky/formičky na cukroví.... ?"
"Tam a tam, zlatíčko."
"Tam jsem teď koukal a není to tam."
"Tak je to tam a tam."
"Tady taky ne."
"To neni možný, ukaž." opravdu. Vracím se na místo, které jsem uvedla jako první. "Co kecáš, vždyť je to tady!"
10:12 koleje k vláčku nalezeny, jdu na ty vlasy. Čtvrt na jedenáct. Tak proto to miminko mručí! Svačina!
10:38 Jsem v koupelně a myju si hlavu. V mé mysli. Hluboko v mozku, až tam, kde si schovávám narozeninové dárky. Reálně stojím u kuchyňské linky a strouhám Matýskovi jablko.
11:02 J. krmí dítě, Šimonek spokojeně škytá v lehátku. Já jdu. Umýt si vlasy. Už konečně.
Napadá mě, jestli se ten oběd uvaří sám. Asi ne.

Vzdávám to. Snad večer. Nebo zítra. Každopádně doufám, že do příští středy.