close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Takové veselé pondělí

11. března 2013 v 18:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Znáte tu situaci, kdy si zapomenete doma klíče, vrátíte se pro ně, díky tomu vám ujede autobus, vy musíte tím dalším, abyste zjistili, že ten první měl poruchu a stejně nedojel? Tak tohle se mi dneska stalo. Nefigurovaly v tom ani klíče, ani autobus, ale nachechtala jsem se stejně.

Velmi Náročné Pondělí. Bojový rozkaz zněl jasně. Vzbudit sebe a děti, dostat se z domu (nezapomenout budíka na proklatě brzkou hodinu), odvézt Matýska do školky, zajet k doktorovi na preventivní prohlídku, někde po cestě nakrmit Šimona, jet na ústřední výbor odhlásit Arthura, chudinku naši rozbitou. Ne, to ještě není konec. Jen jsem potřebovala popadnout dech. Vrátit se domů, uvařit oběd, jít se Šimonem plavat, po plavání vyzvednout Matýska, vyžehlit, uvařit oběd na zítra, několikrát nakrmit a přebalit obě děti, naučit se ke zkoušce. Ááááááááááhhhhhh najíst sebe, okoupat všechny, dostat nás do postelí, nejlépe každého do své.

Jsem si to malovala jako Michelangelo kapli.
A pak přišla Prozřetelnost. Všechno klapalo až do příjezdu na OÚNZ. Tam jsme se s miminem usadili v čekárně a čekali. Až jsem ucítila známý odér. Řekla jsem synovi, že je malé prasátko a že má neskutečnou kliku, že jsem vzala dost náhradních plínek. Když jsem dílo dokončila, přišla jsem na řadu. Zatímco jsme v ordinaci vyplňovali anamnézu a drbaly se sestřičkou o kultůře (nemůžu napsat, že o příkrmech a slevách na plínky. Tohle není maminkovsky-sluníčkový blog), Šimon se k tématu vyjádřil podruhé. Na to, že jsem plánovala být s ním venku celého půldne, se zásoba čistého podkladového papíru začínala tenčit. Nevadí. Přebalila jsem. Váha, výška, tlak a tep, hodiny nemilosrdně odtikávaly čas svačiny a to miminko je sledovalo ostřížím zrakem. Měl přehled, chlapeček. Když sestřička ten jekot uslyšela, laskavě mi nabídla odběrovou místnost, abych si synátora nakrmila. Než jsem vybalila přesnídávku, našla lžičku a brynďák, uslyšela jsem přííííííííšerný zvuk (pořád málo í). Znělo to, jako když praskne zeď septiku. A stejně to bylo i cítit. Bohužel, tentokrát jsem byla pomalá. Pamperska obsah neudržela a já z autosedačky vytáhla několik vrstev .... ehm ... ušpiněného oblečení, ve kterém vězelo stejně zaneřáděné, ale velmi spokojené dítě. Průšvih nastal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že taška neobsahuje ani jediný kus dětské garderoby. Má naděje, že stihnu registr vozidel, se začala ztrácet v nedohlednu. Jsem ovšem žena činu, vymyslela jsem to. Odsud pojedu rovnou domů, Šimona i oblečení hodím do pračky, suchého ho navlíknu do čistého, přibalím větší zásobu plínek a vyrazím odhlašovat auto.

Na řadu přišla vyšetření jako EKG a odběr krve. Jsem zvyklá. Profesionální dárce. Teď už bývalý, ale to je jako jízda na kole. Taky při tom teče krev a taky se to nezapomíná. Uprstřed procedůry zazvonil sestřičce mobilní telefon ukrytý v kapsách uniformy. Anastacia, tuším. Fajn, budeme mít diskotéku, pomyslela jsem si. Poněvadž by mě ani ve snu nenapadlo, že ta milá paní ten telefon zvedne, přičemž jednou rukou bude přidržovat jehlu v mé ruce. Bez zkumavky, podotýkám. A tak jsem koukala, jak fyzika popírá sama sebe, podtlak nepodtlak, má krev se rozhodla žílu opustit ať do zkumavky nebo na podlahu, potažmo na mé jediné čisté džíny, všechno jedno. A kdyby aspoň po kapkách. Já jsem si, dámy a pánové, na ty rifle skoro vykrvácela. No dobře, to přeháním, ale skvrny na stehnech jsem měla větší než velikosti mexického dolaru a vsadím se, že i trvanlivější. Sestra se zhrozila, telefon odložila a začala se kát. Že se jí to nikdy v životě nestalo, že ten bazmek má být bez zkumavky průtokuvzdorný a že ona nechápe, jak se tohle mohlo vůbec udít. Já měla jasno. Prozřetelnost prostě nechtěla, abych se na ten úřad dostala. Tak to pojistila. A povedlo se. Z OÚNZu jsem jela rovnou domů s polonahým miminem zabaleným v mé bundě, v zakrvácených kalhotech, ale věřte mi nebo ne, vysmátá jako sluníčko.

Vsadím se, že kdybych dnes byla bývala na ten magistrát dojela, vybuchla by v něm atomovka. Minimálně.
Z dnešního dne si odnáším dvě velmi důležitá a cenná ponaučení:
1) poslechni hned napoprvé. Když ti někdo shora hodí klacek pod nohy, nesnaž se ho překročit. Přiletí další.
2) nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A je-li lépe, užij si to. Dlouho to nepotrvá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 missorka missorka | E-mail | Web | 12. března 2013 v 7:45 | Reagovat

Píšeš čím dál tím líp. :-)

Díky.

2 petra petra | E-mail | 12. března 2013 v 18:59 | Reagovat

jsem ráda, že se tomu směješ, já bych možná zaplakala :)

3 Míša z hor Míša z hor | 12. března 2013 v 22:35 | Reagovat

Aspoň něco mě dneska pořádně rozesmálo :)
Dík!

4 Amelie Amelie | Web | 13. března 2013 v 1:22 | Reagovat

Promiň, stejně jsem se zasmála...vzpomínky...

5 Hepča Hepča | 13. března 2013 v 8:55 | Reagovat

Krásné, poučné a hlavně zábavné.
Míša

6 Verča Verča | E-mail | 13. března 2013 v 11:28 | Reagovat

Óda na blog Prvomatky

Ahoj, jestli patříš do vzácné odrůdy tvorů, kteří nesnáší pochvaly, pak toto radši nečti. Hodlám tu totiž vypisovat, jak úžasný, skvělý, nádherný a aby toho nebylo málo dokonalý blog máš. Objevila jsem ho před týdnem (tak ok, objevila ho kamarádka, já ho jen u ní vyslídila) a užila si pár dnů skvělého čtení (ne vkuse samozřejmě, zase tolik si nefandi). Přemýšlím (což už samo o sobě je zázrak:-D) čím to asi je. Jo, máš  úžasný, skvělý, nádherný a aby toho nebylo málo, dokonalý styl psaní, u kterého se člověk vesměs zubí na monitor, jak kdyby dělal reklamu na zubní pastu. No ale není to jen tím stylem. Jseš prostě človíček, který si umí život užít a to i navzdory (nebo možná právě proto) všem těm věcem, který tě potkaly. Poslední dobou už nejsem příznivcem pozitivního myšlení, keep smiling a podobných megasuper rad, jak se vždy cítit dobře. Někdy prostě musíme otestovat sílu našich hlasivek, zjistit maximální možnou délku, do jaké lze napnout naše nervy, příp. nervy někoho z okolí, zaktivizovat slzné kanálky či se vžít do kůže herců hororů a zahrát si na oživlou mrtvolu. I přesto všechno si ale myslím, že to, jestli budeme mít spokojený život, záleží na nás, na našem přístupu. A jo, v podstatě lze být spokojený, i když nás zrovna nebolí bránice od smíchu a neskáčeme dva metry do stropu.
Jsem ráda, když někoho takového potkám a můžu s ním sdílet jeho vnímání světa, jeho radosti i starosti... a je vcelku jedno, že nám toto setkání nesprostředkovala nějaká kavárna, čajovna či hospůdka, ale nechutně předražený internet od O2.

Díky.:-)

7 kočička kočička | 13. března 2013 v 18:15 | Reagovat

Hm,sestřičce bych vypálila rybník tím,že bych omdlela,to by se stalo,tak jako tak.Pak by se vidělo a vsadím se,že by pak měla jiné starosti,než telefonovat :-).

8 Marie Marie | 14. března 2013 v 21:58 | Reagovat

Hlavně,že to dobře dopadlo.Jo a vsaď si sportku, třeba to dopadne!!!

9 Severka Severka | 14. března 2013 v 23:01 | Reagovat

Nebo aspoň stírací los :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama