Duben 2013

Takový šikovný kluk

23. dubna 2013 v 21:10 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"Když já bych chtěl...." jak ta věta končí jsem se nikdy nedozvěděla. Ne, že bych tedy slyšela její začátek na vlastní uši, ale Maty to měl prostě vepsáno ve tváři. Seděl na podlaze uprostřed obýváku a chtěl. Přepnout jinou pohádku, napít, ne, čaje ne, svačinku, na záchod, to vlastně taky ne, stoupnout na bratra (překaženo rodičem), čokoládu, hrát na počítači..... mohla bych pokračovat. Až se svou těžkopádnou chůzí za doprovodu tatínka dostal k venkovním dveřím. To bylo ono! Já bych chtěl ven! Říkal jeho nadšený úsměv, když mlátil do kliky. Snažili jsme se mu vysvětlit, že na procházku se půjde až odpoledne. Marně. "Víš, Maty, nejdřív musí tatínek pověsit prádlo, maminka koupit brambory, pak uvaříme a sníme oběd a teprve potom se půjde ven." vysvětlovali jsme společnými silami zářícím očím, které už byly jednou nohou před domem. On prostě jde a to teď.

A pak mě to napadlo. Do krámu pro brambory. Vždyť je to jen pár kroků. Nakonec, je mu šest, co by to nezvládl? Nasoukala jsem syna do mikiny, nacpala do bot, popadla do jedné ruky tašku a peníze, do druhé dětskou dlaň a práskla za námi dveřmi. Vyrazila jsem s Matýskem na jeho historicky první bezkočárkový nákup.

Pak už to bylo jen krásné a dojemné a já byla absolutně šťastná a Matěj vysmátý jako sluníčko.
Zde seznam jeho úspěchů:
- sešel po schodech z paneláku
- vyšel po schodech k obchodu
- poprvé v životě prošel turniketem
- poprvé v životě dostal svůj soukrommý, osobní, barevný, nákupní vozík. A ujal se ho s tak zodpovědným výrazem ve tváři, až jsem se bála, že nejsem jako jeho doprovod adekvátně oháknutá. Chtělo to kravatu.
- odvezl svůj vlastní nákupní vozík s pytlíkem brambor k pokladně a vychovaně počkal, až matka zaplatí. Pořád se tvářil velmi důležitě.
- sešel schody od obchodu a vyšel schody k domu
- téměř (opravdu chybělo strašně malounko) odemkl. Vsadím se, že kdyby do toho klíče plácal dlaní ještě o minutku, deset, déle, povedlo by se mu to.

Takže příště už sám. Už ví jak.

Odpoledne jsme usadili a uložili naše syny do kočárků a šli si kolektivně vyvětrat šišky. Cestou jsme narazili na obchod, ve kterém (asi jako posledním na světě) mají náš oblíbený sirup. Bylo potřeba doplnit zásoby, dokud ho aspoň někde mají. Procházeli jsme turniketem a sledovali Matěje, jak si sám, bez toho, aby mu někdo z nás ukázal jak, dělá cestu záludnými bezpečnostními zařízeními. Náš chlapec, který by do rukou nevzal kus jídla ani kdyby hlady umíral, použil své malé prstíky naprosto správně a s jistotou. Čelist mi spadla až do výstřihu. Samozřejmě jsem, jako správná hysterická matka, neopomněla patřičně pochválit. Slyšel mě i nahluchlý hlídač parkoviště. A sekuriťák. Tedy, pardon, ochrana objektu. Usmál se, na chvíli zmizel a když se potom vynořil mezi regály, naklonil se ke kočárku a nasypal pod Matýska sadu sběratelských kartiček. Načež tak, jak tiše se objevil, nenápadně odšuměl mezi krabice se zbožím. Jaké potom bylo naše překvapení, když "Obrázky nejsou, nemáme, omlouvám se předem" švitořila na nás paní pokladní. Chtěla jsem ještě jenou poděkovat, ale najednou nebylo komu.

Takový krásný den. A takový šikovný kluk. My se tak máme.

PS. Nesmím zapomínat na našeho druhorozeného. Ten byl taky moc šikovný. Celou procházku prospal a doma si strašně málo (tedy téměř vůbec) pobryndal čisté tričko strouhanými jablky.

Když se se*e, tak se se*e

16. dubna 2013 v 19:21 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
To je hvězdiček, co? A co teprve ta ošklivá slova za nimi! Jenže nadpis tohoto článku prostě nemůže být jiný. A zase je to o autech.

Umřel Arthur. To všichni dobře vědí. Jenže už jsem se nezmínila, že po pohřbu jsme dlouho netruchlili. A ejhle! Je tu Arthur II. Krásný, nádherný, véliký Ford mondeo kombi. Jak jinak. Ve výběru aut poněkud postrádáme fantazii, jak je vidět. Koupi jsem v podstatě zorganizovala já, J. našel inzerát. Udělal sice to nejdůležitější, ale nejméně náročné. Je to velmi dobrý šéf oddělení. Když došlo na lámání chleba a byla sjednána schůzka s prodávajícím, můj muž sebou bacil do křesla se slovy "Podívej se, miláčku, hleď: autům nerozumím, maximálně si vyměním olej a doliju kapalinu do ostřikovačů. Na kontrolu technického stavu potřebuješ profesionála. Jestli fungují a nefungují čudlíky, tlačítka, klimatizace, rádio a ostatní číčovinky v interiéru, na to jsi machr ty. Mně by v životě nenapadlo zkontrolovat takovou kravinu, jako držák na nápoje. Tak jeď a předveď své nejlepší kvality". Poprosila jsem kamarádku, zda by mi na pár hodin nezapůjčila svého geniálního manžela zběhlého v oboru a vyrazili jsme. Nebudu vás dlouho napínat, koupili jsme. Ale poněvadž nebyla možnost zkontrolovat staronovému autíčku bříško (pro normální lidi: zkouknout podvozek), ihned po příjezdu domů putoval Arthur II. do servisu.

Takže doma zůstal jen osiřelý Fišta. Nevím, jak se to auto domáklo, že má v opravně nového bráchu, ale toho mrazivého, zimně-jarního rána dospělo k rozhodnutí, že ho půjde navštívit. Téměř celá naše rodina (až na Šímu, ten prohlásil, že na chození ven je ještě velká zima a zůstal doma u pohádky) se v sedm ráno vybatolila do mrazu, nacpala se do Fišty a snažila se odjet z parkoviště. J. nastartoval, zařadil zpátečku, pustil spojku, načež auto řeklo Chrržžžzzzrgh a pak ještě třikrát. Couvalo, leč nadělalo u toho hluku jak lokomotiva na schodech. Místo, abychom poslechli, vydali jsme se na cestu. Zřítelnice oka mého se domnívala (mimochodem velice mylně), že "je ten křáp jen zmrzlej". Křáp to slyšel a po deseti metrech si kecnul na čumák. Slyšeli jsme jen vzduch unikající z pneumatiky.

"Tak tedy autobusem" pronesla jsem a vydala se pro kočárek. J. mezitím vyměňoval kolo za rezervu, aby byla fiesta alespoň odtažitelná. Když jsem se vrátila, auto stále ještě olizovalo beton na parkovišti. "Nemůžu to vyměnit" děl můj muž "praskla pružina a prorazila pneumatiku."
Hézký. Pomyslela jsem si. Arthur II. v servisu, Fišta v servisu, Matěj musí do školky, já a J. do práce, výplata v nedohlednu.
No, nějak bylo, nějak bude. Ale musím konstatovat, že vulgární verze rčení "Na pokáleného i sociální zařízení spadne", v naší rodině nabírá úplně nový rozměr.

Onoho temného, studeného rána.

11. dubna 2013 v 9:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Bylo šero. Svítalo. Všude bylo ticho, jen o podlahu pleskaly jeho bosé nohy. Z vedlejší místnosti se nesl ohlušující tikot hodin. Táhla ho nemilosrdně za sebou. Pokusil se křičet o pomoc, z hrdla se mu ozvalo jen tiché, šeptané, zoufalé "ne". Buď neslyšela, nebo si toho schválně nevšímala. Pevně svírala jeho zápěstí a energickým krokem pokračovala ke koupelně. Věděl, že je v pasti. Neunikne. Kostky byly vrženy a vlak následného se nemilosrdně řítil kupředu. Kalhoty od pyžama se mu svezly na půl žerdi. Pod patama cítil jejich měkké, flanelové teplo. Nenamáhal se je vytáhnout nahoru. Nemělo to cenu. Otevřela dveře koupelny, postrčila ho dovnitř s rázným syknutým běž! Chytil se volnou rukou veřejí, jakoby to byla jediná pevná věc ve vesmíru. Nepustí se. Nikdy. Bude mu tu ruku muset uřezat. Zasekl své tělo za zárubeň a odmítal se pohnout. Pomalu, ale silou medvěda odtrhla prsty od jeho záchranného kruhu pěkně jeden po druhém. Opět ho postrčila kupředu. Musel popoběhnout, herdu do zad nečekal a ztratil rovnováhu. Dva drobné rychlé kroky ho zachránily od pádu na tvář. A její ruka na zápěstí. Ta pevná, svírající, téměř ocelová čelist. Na ženu měla velmi pevný stisk. Hrudníkem narazil o umyvadlo. Nad hlavou mu poblikávala malá koupelnová žárovka v jejímž matném světle rozeznával vybavení místnosti. Opatrně zvedl zrak nahoru. Pustila jeho ruku a nad hlavou ucítil závan pohybu. Něco připravovala. Teď. Teď je ta poslední šance, kdy se ještě může zachránit. Ještě se dá utéct. Sebral v sobě poslední zbytky odvahy. Musí to zkusit. Do konce života by si vyčítal promarněnou šanci. Nemá co ztratit. Odrazil se od umyvadla a vší silou vrazil do těla za sebou. To se ani nepohnulo. Stála pevně, jako skála. Možná, že to čekala. Možná byla připravená. Neměl tušení, co se jí honí hlavou. Nejspíš tohle nedělala poprvé. Položil ruce na chladný porcelán. Svěsil hlavu. Vše je ztraceno. Cítil, jak se mu kolem krku utahuje smyčka z ručníku. Pokusil se učinit poslední zoufalý pokus a táhnul látku co nejdál od svého těla. Nebylo to k ničemu. Froté sevření se pevně drželo jeho hrdla. Teď to přijde. Už se nedá vzdorovat. Udělal vše, co mohl. Nic nezbylo. Rezignovaně otevřel ústa a pak....

....a pak jsem Matýskovi ty zuby opravdu vyčistila.

Domácí lékař tak trochu jinak

7. dubna 2013 v 21:50 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mé děti nejsou nikdy nemocné. Opravdu Nikdy. Matýsek za šest let života prodělal neštovice a několik rýmiček, Šimonek je téměř chodící imunita na nožičkách. Ťuk ťuk ťuk. A tento fakt, že se neumím s dětskou nemocí vypořádat způsobuje, že při nejmenším náznaku choroby se mé nervy odeberou přímou cestou do kýblu a ze mně se stává hysterka. Co hysterka. Tomu, co prožívám já, když má některé dítě zvýšenou teplotu, se říká čirá, nefalšovaná panika.

Tak tomu bylo i minulý víkend. K obědu stvořil J. fantastické španělské kuře, které umí v naší rodině jen on a po kterém se můžeme všichni utlouct. Jen já nechávám na dně talíře hrobeček ze žampionů. A jak se ukázalo, měl by mě Matěj následovat. K obědu zbouchal plnou misku a ohlížel se po porci navíc. Večeři dal taky pěkně pokouřit a po obligátním večerníčku a koupelnovém souboji na téma kartáček a zubní pasta, se nechal odložit do postýlky. V pravidelných intervalech jsme ho chodili kontrolovat, abychom zjistili, že je přikrytý, není mu horko ani zima, nemá v pokojíčku zadýcháno a s postupujícím večerem přecházejícím do noci stále ještě nespí. Ani v osm, ani v devět, ani o půl desáté, což nás už trošičku vystrašilo, poněvadž takhle dlouho ležet v klidu v posteli ještě nedokázal. Vždycky se nejpozději dvacet minut po uložení houpe na lustru. Lehla jsem si tedy k tomu placatému tělíčku a ptala se co se děje. Tak nějak jsem ani neočekávala odpověď, byť se mi jí dostalo. Maty se posadil, zhluboka nadechl a říhl tak, že by se za to nestyděl dospělý chlap po půlce chlazené desítky. Ajaj.

Šla jsem za J., abych mu sdělila, že náš prvorozený sedí na svém loži, je zelený jak sedma, vypadá zbídačele a vůbec, je mu blbě. S takovou situací jsme se ještě nesetkali a tak jsme zasedli ke kulatému stolu abychom zhodnotili situaci a rozhodli o dalším postupu. Shodli jsme se na závěru, že příčinou všeho zla jsou ony zmiňované houby. Teď jak je dostat z Matýska. Postavit ho před toaletní mísu, namířit a říct "blinkej!" nám přišlo malounko nerealizovatlené. J. navrhoval prsty do krku, ale než bychom se my dva dohádali, čí prsty to budou, vyšlo by slunce. Až mě napadla spása nás přežírajících se žlučníkářů - jedlá soda.
"Co mu to udělá?" otázal se můj muž.
"No, buď se mu uklidní žaludek nebo se pobleje. Každopádně se mu uleví."
A jak pejsek s kočičkou řekli, tak udělali.
Namíchala jsem drink, posadila dítě na linoleum doprostřed obýváku tak, aby bylo vše důležité mimo dostřel a dala Máťovi napít. Otec mých dětí vše pozoroval z bezpečné vzdálenosti gauče. Nejdřív se situace tvářila, jako, že nám to projde. Dítě vypilo půl skleničky sody (až je mi hanba při vědomí, že tak důvěřivě učinil po mém pokynu "Matýsku, bříšková meducínka, pij") a minutu se nic nedělo. Načež zkřivil tvář, překvapeně na mě kouknul s nevyřčenou otázkou na rtu "I ty, Brute?!" a najednou byly houby všude.

Pak to začíná být malounko nechutné. Dítě jsme odnesli do vany, okoupali, uložili už spící do postele, podlahu umyli a poté, co i zřítelnice oka mého usoudila, že to ustojí a sama blinkat nebude, nalili jsme si panáka.

Jde o houby. Doslova. No a co, děcku bylo špatně. Ale pro mě to byla velká lekce, která mě naučila, že kolem nemocného dítěte nemusím tančit indiánskou prosbu za déšť, ani hledat číslo na sanitku. Že na to mám a umím se s tím porvat (pokud zrovna nemusím rovnat otevřenou zlomeninu nebo vyndávat zanícený apendix) za pomoci teploměru a živočišného uhlí. Tahle scéna tak nějak zmírnila můj dojem, že jsem ta nejhorší matka na světě.

Tak konec srandy!

1. dubna 2013 v 14:07 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pro ty, kdo nestihli, dne 1.4. vyšel na blogu matyskovi tento článek:

Konec

Dnes v 14:07 | Prdlá Prvomatka | Jen tak se trochu vypsat....
Určitě jste si všimli, jak málo poslední dobou píšu. Dva, tři články za měsíc. Je to bída. A navíc nuda. Pořád dokola to samé - Prdlá Prvomatka (dále PP) je šťastná, že Maty dělá pokroky, PP je nešťastná, že Maty nedělá pokroky, PP se bojí rakoviny, PP se nebojí ničeho, páč má pro strach uděláno a humoru na rozdávání, PP štve její muž, PP miluje J., atd atd.....
Došla šťáva.
Nejsou nápady.
Není čas. Dvě děti jsou na mě moc.
A tak mám to potěšení naposledy napsat - děkuji za přízeň. Že jste četli, pobyli, okomentovali, ohvězdičkovali, pochválili..... bylo mi tu s vámi příjemně, ale je čas jít dál. Nechat si své smutky uvnitř, tam kam patří a o své radosti se dělit pěkně z oka do oka se svými blízkými. Ne s monitorem.
Blog nezamykám ani nemažu, články tu zůstanou viset tak, jak byly původně míněny, aby visely. Chcete-li, vracejte se k nim. Já už nebudu, otevírám novou kapitolu života.
Vaše
Prdlá Prvomatka

Původně jsem chtěla tuto zdařilou aprílovou zprávu dementovat až zítra, ale rozplakaly mě vaše komentáře.
Skončit s blogem?! Vy mi to věříte? Vždyť by mi hráblo!
Takže všem, kdo měl kvůli mně o zoubek horší Velikonoce se omlouvám a ubezpečuji vás, že se jede dál, jak by řekl klasik: "Díra nedíra, furt se natírá" !

Za vaše krásná a srdce drásající slova děkuji, uložím si je na ažmibudeouvej.

Prdlá Prvomatka