Květen 2013

Poptávám dvě hodiny volného času. Levně. Nabídněte.

29. května 2013 v 12:01 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Předem tohoto článku bych ráda upozornila, že svého muže miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc na celém světě.

Deset měsíců. Takovou dobu mi trvalo najít SYSTÉM. Doposud to byl čirý chaos. Tedy, ne, že by se to úderem minulého týdne nějak radikálně zlepšilo, ale dějiny naší malé domácnosti začaly pomaloučku, polehoučku získávat jakýs takýs řád. Kouzelné slovíčko, které je kradené z maminkovských diskuzních fór, což obecně nemám ráda (popravdě slova mimís a manža mi způsobují zauzlení malíčků na nohou), zní skorodvojky. Obecně se jedná o dvě děti narozené matce mdlého rozumu v krátkém časovém rozmezí. V mém případě se jedná o 5 let, ale vzhledem k Matýskově stavu, jakoby to byly tři měsíce. Mám doma skorodvojčátka, která se pomalu mentálně dohánějí a nalejme si čistého vína, s váhovým rozdílem třináct kilo to taky není žádná spartakiáda.

Každopádně až doteď tvořil můj volný čas jednu tisíciosmdesátinu minuty. Přesně. Nestíhala jsem nic a i to nic bylo značně neorganizované. Ne, počkat. Minulý čas je špatně. Nestíhám lautr ho...uby. Abych nevypadala jako ta nejneschopnější matka na zeměkouli, což sice jsem, ale tvářím se jakože jahody a dojem dělá hodně, nejedná se jen o běžný chod domácnosti: školka, nákupy, úklid, oběd, školka, žehlení. Tady jde o dětské lékaře, léčitele a rehabilitanty, bankovní úřednice a poštovní přepážky, kanceláře pojišťoven, prodejny speciálních pomůcek, autoopravny a pneuservisy, hipoterapii, plavání kojenců, ministerstva zázraků a ředitelny nemožného. Potřebovala bych se na chvíli zastavit a popadnout dech. A to nemluvím o domácnosti, která stojí, chudinka na to kouká a čeká, až si někdo vezme hadr a setře ta kila prachu. Nebo zapne pračku. O žehlení nemluvím, někde uprostřed té hromady, co pod ní snad stojí koš, je Šimonovo zimní kombinéza velikosti 62, ze které vyrostl v prosinci.

Ovšem pozor, jak jsem již zmínila, blýská se na lepší časy! Mně totiž někdy minulý týden konečně docvaklo (rána jako z děla. Myslela jsem, že mi praskla lebka), že máme skorodvojčata, ke kterým je potřeba se takto chovat! Objevila jsem Ameriku. A tak zavádím hromadné krmení divé zvěře, kolektivní siestu, tandemové přebalování a až přijde ten správný čas a nočník nebude pro Šimona jen mičuda k pohazování po pokoji, posadím je na ten záchod oba. Tak. A najednou, opatrně a v tichosti, začaly se objevovat vteřiny, místy až minuty času. Zprvu volného, kdy jsem se přistihla, že postávám u kuchyňské linky a popíjím studené kafe, později jsem se naučila je využít ke smysluplnější činnosti. Konečně jsem uklidila, aspoň to základní (dokud je skrz okna vidět, netřeba jim leštěnky), vytřídila dětem oblečení a odnesla vánoční ozdoby z poličky v ložnici do sklepa, kam oficiálně patří, ale poněvadž se tyto svátky začaly střídat ve dvouměsíčních intervalech, nikomu se tam s těmi krabicemi na tu chvíli nechce.

A teď ještě k tomu romantickému úvodu. Do mého objevného období odjel J. na služební cetu. To zapříčinilo zázračné nezjevování se pánských ponožek na každém rohu a mokrých ručníků na zemi v koupelně, což velmi usnadnilo debordelizaci našeho útulného hnízdečka. Abych nebyla jen ošklivá, stýská se mi a to tak, že strašně. Ale jen po něm. To aby bylo jasno.

Každopádně znovunalezený čas jsem investovala do úklidu, hraní a mazlení s dětmi a naprosto zbytečného vytváření laskomin jako škvarkový chleba, domácí Lučina, Míša řezy a pribiňáky. Takže jsem tam kde jsem byla. Moc bych se chtěla naučit háčkovat. To ale znamená na chvíli si sednout na zadek a soustředit se jen na činnost rukou. Potřebovala bych na to pár minut denně. A na dočtení knížky. Mám moc zajímavý příběh o rwandské genocidě a hrozně mě zajímá, jak to dopadlo. Takže poptávám, bratru, hodinku, dvě denně. Kdybyste někdo měli, nabídněte. Nechci to zadarmo, úsměvy nešetřím a i objetí by bylo.

Záhada

13. května 2013 v 14:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Uprostřed naší předsíně válí se papírek. Tři dny. Ničí není, nikdo ho tam nedal, nikomu nevypadl z kapsy. Prostě tam tak leží a vegetuje. Sem tam do něj někdo kopne a on se posune o dvacet čísel jinam, ale zdá se, že zvednout z podlahy se nemíní. Abych situaci uvedla na pravou míru - my nejsme bordeláři. Pod tím lístkem je perfektně vytřená podlaha, ze které by se dalo jíst. Jenže pak přišel ten kousek papíru, který nikomu nepatří (Matěje jsem se ptala dvakrát. Říkal, že dydydý, takže počítám, že jemu nechybí) a má radost z čerstvě umytých dlaždiček vzala za své.

Blbý je, že když se neví čí je, není dobrovolník, který by ho zvednul a odnesl do koše. Do tříděného odpadu, podotýkám, my fakt nejme čuňata. Ona totiž po několika hodinách, začala u nás válka pohlaví a soutěž o největší lenoru. Stalo se otázkou cti a hrdosti, kdo ohne hřbet a udělá v té chodbě pořádek. Já to každopádně nebudu. Nevím proč se takováto činnost očekává automaticky u ženy. Já tu podlahu v době před papírkem vysála a vytřela, aby byla hezká, lesklá a voňavá a ne, aby si na ni ostatní členové domácnosti vysypávali kapsy a baťůžky.

Aby to nevypadalo, že svaluju vinu na lásku mého života, ten v tom taky nejede. Důkazem je tento rozhovor při jeho odchodu z domu:
já: "hele, nějakej lísteček!"
J. "hm, můj není."
já: "můj taky ne, tak čí?"
J. "nevím. Čau."
bouchnutí dveří.

Zatím tedy roste naše zvědavost. Spíš asi jen moje, J. je ve své výšce 1,86m nad podlahu povznesen a je mu úplně šumák, jestli se na ní válí starý nákupní seznam nebo vítězný los. Já uvažuju, co kdo z nás mohl vytratit. Jestli je to stará účtenka a od čeho, vizitka, možná milostný vzkaz?! Ale to by ho snad sebral a nenechal mi ho na očích. Ledaže.... poté, co byl prozrazen, dělá mrtvého brouka. To je taky teorie. Nezvednu ho. Já ne. Ani kdybych měla puknout zvědavostí.

Ještě mě napadá teorie o zloději, který se velmi nenápadně (žádné poškození zámku ani dveří) vloupal do našeho bytu, zjistil, že není co ukrást a cestou ven vytrousil inkriminovaný předmět doličný. Ale to už je opravdu trošku přitažené za vlasy.

...

Nějak mi v tomto článku chyběla pointa a tak jsem ho nechala několik dní rozepsaný. Mezitím papírek zmizel. Já ho neuklidila, otec mých dětí prý také ne, podezřívám Matěje nebo Šimona. Každopádně se místo něj v opačném koutě předsíně objevila lžíce na boty. Leží tam, daleko od místa určeného k obouvání, nikdo ji tam nedal a zdá se, že sama k botníku nedojde. Jsem zvědavá, jestli se uklidí stejně tajemně jako záhadný papírek.

Návštěvy, oslavy a jiné katastrofy

6. května 2013 v 20:39 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Co se týče návštěv ať krátko- či dlouhodobých, jsem introvert. Vysloveně to tiché děvčátko, co sedává v koutě a čeká, až ho někdo osloví. Než se otrkám. Což trvá, bratru od dvou hodin, po dva měsíce. Ale ani potom se ten ďábel uvnitř mého těla neprojevuje naplno. Opakuje-li se setkání, mé hrany se obrušují, ústa zavírám při konverzaci čím dál tím méně, až je nakonec nezavřu vůbec, ale jinak platí ta vcelku vychovaná (ještě relativně) mladá dáma, sedící způsobně na gauči, která ví k čemu je příbor a že na otázku "dáš si ještě?" se odpovídá "ano, prosím" i kdyby vám nabízeli plněné žížaly.

Až do tohoto víkendu.
Začalo to moc pěkně. V pátek jsme přijeli k babičce, poseděli a popovídali si, abychom v sobotu vyrazili na návštěvu k dědečkovi, který měl oslavu narozenin. Kulatin. Kterých, to nebudu prozrazovat, nebuďme impertinentní, bylo to kousek přes třicet a něco pod sto. Sešli jsme se v hojném počtu, abychom pogratulovali, předali dary, pojedli, popili, zkrátka, dobře se poměli. Potud dobrý. V podvečer jsme s J. rozhodli, že jak by řekl básník "bylo to krásné a bylo toho dost" a rozhodli se zamířit ke tchýni, otravovat svou přítomností zase někoho jiného. Než jsem stihla posbírat bundy, pitíčka, chrastítka, děti a jiné, začal J. ládovat Matýska dortem. Prý na požádání. Ovšem toho odpoledne už potřetí. Ten nápad se mi moc nelíbil, ale dítko ochotně otvíralo pusu, tak jsem se nechala ukonejšit naprosto mylným dojmem, že je vše v pořádku. Načež náš chlapeček říhl a pět vteřin nato vrátil celý obsah svého žaludku zpátky hostitelům. Místo, abych se v klidu omluvila, v klidu nechala syna doblinkat a v klidu dala věci do pořádku, začala jsem zdravě a nefalšovaně panikařit. Popadla jsem Matěje (kterému se evidentně dost ulevilo a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv, jenž zmizel hned poté, co mu došlo, co má matka v plánu) a posadila ho do vany. Na chudáka J. jsem vykřikovala zmatené instrukce, jak si má vyžádat hadr a tepovač a zachránit sedačku. Strhala jsem z Máťulky oblečení a jala se ho sprchovat. Zvyk je železná košile a jako doma, pro manipulaci s dítětem jsem sprchu odložila přes kohoutek. Sprchující sprchu. Stříkající vodu objemem kubík za vteřinu. Samozřejmě na podlahu. Na poličku, do koše s prádlem, do kočičího záchůdku. Máte ponětí, co se stane s kočkolitem, když na něj nalejete deset litrů vody? Já už to vím. Nic pěkného. Když byla zkáza v plném proudu, přerušila mé běsnění paní domu a ukázala mi tu spoušť. Nechala jsem ve vaně klepající se dítko, popadla hadr a snažila se utřít podlahu. Prostě vítr bedně a slon v porcelánu jsou vedle mě naprosto klidné fyzikální jevy.

Následoval druhý pokus o odchod z domu. Na Máťu jsme si vypůjčili oblečení, opět jsem posbírala bundy, pitíčka, chrastítka, mimino, které bez dozoru stihlo poslintat půlku (samozřejmě také vypůjčené) dětské deky, ach jo, a jako cukrář z krámu, mumlajíce slova omluv, vyběhla jsem na ulici. J. v těsném závěsu. Doma nebylo o moc lépe. Pět vteřin poté, co jsem babičce pochválila konferenční stolek, že je i po letech (na rozdíl od toho našeho, máme stejný typ) jako nový a ona mi vysvětlila, že je to tím, že o něj náležitě pečuje, kupříkladu i tak, že na něj nikdy nepokládá nic mokrého, koplo mimino nohou tak mocně, že rozlilo plnou sklenici vody kam jinam, než na stůl. Neviním Šimonka, to bych si nedovolila, chyba byla v dospělé osobě, která ho držela na klíně tak blbě, že dosáhl na sklenici. Nějak ani nemám chuť se k tomu naplno přiznat. Má devastace příbuzenstva zřítelnice oka mého totiž ještě neskončila.

Druhý den byla příprava oběda na mně. Pro tři dospělé, Matýska a lásku mého života. Záměrně jej uvádím zvlášť, poněvadž zapékané brambory jsou jeho oblíbené a ať je pekáč jakkoli hluboký, dlouhý nebo široký, J. je většinou schopen do poloviny ho vyjíst. Takže jsem pekla horu zapékaných brambor. Ta než se dá péct, musí se uvařit. Zdálo by se, žádný problém. Brambory ve slupce dají se do hrnce, tento se naplní vodou, v případě potřeby zakryje poklicí a položí na sporák. To bych to, ovšem, nesměla dělat já. Voda se vařila a já chodila kuchyní a říkala si, že tady něco trošku smrdí. Ne, tady něco fakt smrdí. Tady se něco pálí! Ale ať mé slepé oko koukalo jak chtělo, dřevěné prkýnko opřené o stěnu hned za plynovým hořákem pod hrncem s bramborami nevidělo. To až babička, navrátivší se z obchodu zakročila.

To byla naštěstí neděle, den odjezdu. Neumím si představit, kam až bych byla schopná v devastaci svého okolí dojít. Teď už jen rozejít se s J. a zřeknout se dětí, aby se za mě nemuseli stydět.

Ale aby to nebylo jenom strašný, jako malou náplast jsem dostala jeden malý, nenápadný, úplně nový zub v téměř prázdné dětské dásni. Takové malé "neboj, mami, to bude dobrý". A to se taky počítá.

No, co tobě budu povídat...

2. května 2013 v 16:25 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Všechno! Nebojte se mě, já mám pochopení!

Až příliš často slýchám takovou a jí podobné poznámky. Potažmo přerušení příběhu. Kamarádka má nemocné dítě, je to fakt hrozný, horečky, kašel takřka tuberkulózní, dítě zpruzené.... a než se dozvím to důležité, jak potomka vyzdravěli, jakou meducínu mu dali a jak ho udrželi v posteli, když mu okřály hnidy, přijde ono "Ale co tobě budu povídat, sama máš nemocného kluka." Ach jo.

Druhé kamarádce onemocněl rakovinou tatínek. Byly jsme právě uprostřed rozhovoru o tom, jak je to těžké, jak jsou všichni smutní a mají o dědu strach, jak děda snáší, potažmo nesnáší chemoterapii a najednou konec. "No, co ti budu vykládat, sama to máš za sebou." Houby s octem! Nemám! Já, když kapala chemu (krásný slang, že jo?) jsem se o nikoho bát nemusela. O sebe jsem strach neměla, v nebi o mně nestojí a v pekle je fronta, J. se o Matěje dokázal postarat sám a (nerada to přiznávám, neříkejte mu to) dokonce lépe než já sama, takže mou jedinou starostí bylo nepoblinkat podlahu. Nejenže ráda nabídnu přítelkyni rameno k vyplakání, ale zajímá mě i ten pohled z druhé strany. Popravdě řečeno, kdyby byl na umření některý z mých třech rarachů, samou hrůzou bych je předběhla.

Ale to odbočujeme. Snažím se tu prostě říct, že mít problém, je záležitost velmi subjektivní. V danou chvíli může prázdná pixla od soli uprostřed vaření tvořit větší potíž než ukradené auto. Ne, že by se to dalo finančně srovnávat, ale i bez auta se dá najíst. Chápete, jak to myslím? Jiný příklad. V zimě léta páně 2010 jsem upadla na snowboardu, v nemocnici mi rozřízli dutinu břišní vejpůl a vyndali polovinu jejího obsahu. Tehdy mi bolestí neukápla ani slza (to si nehraju na hrdinu, to jsem vděčná našemu farmaceutickému průmyslu, konkrétně odvětví analgetik). Ale dívám se na to tříměsíční miminko, jak leží na podlaze, kroutí s ním zaražené prdíky a řve a řve. A trpí. Pro něj, v danou chvíli, je ta bolest naprosto nesnesitelná a nic horšího ve svém zatím krátkém životě nezažil. A naštěstí ještě neumí mluvit, aby mi řekl "Hele, mami, strašlivě mě bolí břicho, ale co tobě budu vykládat, viď."

Mám kamarádku. Říkejme jí K. Ta se pohybuje v poněkud jiné sociální skupině než já. Ne, že bychom šli žebrotou, ale přeci jen, botičky od Prady a kabelku od Gucciho si dovolit nemůžu. Tedy, aspoň ne najednou. A svého času byly kamarádčin problém šaty. Které se uprostřed slavnostního rautu plného lidí typu von, de a da, velmi nevychovaně a samy od sebe, rozepnuly od krku, přes celá, krásná, mladá záda až tam, kde se tato rozdělují vedví. Vím, že v tomto článku se už dost opakuju, ale znovu: když já měla rakovinu, nebyl to takový trapas. Momentálně má kamarádka nesnáze s autem. Muž chce Mercedes, ona Porsche. V žádném případě nezlehčuju. To bych si nedovolila. Je to naopak zářný příklad toho, že mé problémy jsou malé, drobné a podružné. A většinou levnější. A hlavně: ona mi teď nemůže říct "No, co tobě budu povídat." Mám ji opravdu ráda.

Nedávno jsme s kolegyní A. diskutovaly o tom, zda je vůbec možné, abych tuhle větu na někoho použila já.
"Víš, A., mrzí mě, když mi tohle lidi často říkají. Každý máme své problémy. Někdo větší, někdo menší, ale v daném okamžiku nás všechny štvou stejně."
"Neboj se, taky to jednou použiješ."
ticho.
větší ticho.
dlouhé ticho.
"Taky jsi se zamyslela nad možnou situací, kdy já bych mohla někomu říct ´no co tobě budu povídat´?"
"Hm."
"A taky jsi na nic nepřišla?"
"Hm. Máš to fakt těžký. Co sis dala k obědu?"
/dodatek: A. dvakrát odvezla rychlá s žlučníkovým záchvatem, než jí ten zpropadený orgán vzali. Takhle špatně mně nikdy nebylo./
" Smažený sýr. A je mi teď blbě jak psovi. No, co tobě budu vykládat."