Srpen 2013

Zázrak na D1

30. srpna 2013 v 16:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jestli dle názvu článku čekáte, že J. uprostřed Dé jedničky zastavil, Matýsek vystoupil a sám odkráčel k nejbližšímu keříku, máte smůlu. Zázrak (prokazatelný. Příští můj text je podnět do Vatikánu) se stal, leč úplně jiného ražení.

Jak já, tak zřítelnice oka mého jsme velmi vychovaní, slušní a pravidel znalí řidiči. Nikdy nepřekračujeme povolenou rychlost v obci, ve městě, na silnici druhé, třetí nebo sedmé třídy. Na polňačce už vůbec ne. Výjimkou je to hloupé, nepohodlné, čtyřproudé parkoviště, vinoucí se napříč naší republikou. Které se, aby toho fakt nebylo málo, rozhodli opravit v rekordně krátkém čase několika let, potažmo desetiletí. Tam si servítky nebereme. Nejsme piráti, neohrožujeme, nevybržďujeme, neblikáme, nemyškujeme, jen se prostě nedíváme na tachometr a snažíme se z těch vlnících se kočičích hlav co nejdříve zmizet.

Což se nám (samozřejmě, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě) stalo málem osudným. Richard Krajčo nám toho letního odpoledne příjemně pršel ještě z rádia, děti klimbaly, my dospělí jsme vedli nějaký vysoce inteligentní, duchaplný rozhovor (tuším jsme opravovali ponorku), před námi levotočivá zatáčka, J. vzal ladným pohybem za volant, když tu Hu! Vybafla na nás stojící kolona ani ne padesát metrů před námi. Což není žádná vzdálenost, jedete-li na kole z kopce, co teprve hodně přes sto po dálnici. A nebyli jsme sami. Vlastně jsme se drželi v takové roztomilé, malinko živější koloně. Která teď ovšem měla veliký problémek.

Celá akce netrvala víc než pár vteřin. Zpětně mám pocit, že to bylo něco kolem půl hodiny. Takových věcí, které se člověku proženou hlavou! Umřu, když neumřu, strašně si natluču, strašně si natlučeme všichni, rozbijeme si auto, rozbijeme ten mercedes před námi, vypla jsem sporák? J. samozřejmě okamžitě prokopl podlahu auta v místě, kde je brzdový pedál. Brzdil nohou, oběma rukama, když jsem se opatrně ohlédla, všimla jsem si, že mu to jde docela zdatně i očima. Já si jen opřela ruce o přístrojovou desku. A čekala náraz. Po pár sekundách bylo jasné, že se nezabijeme, možná nebudeme mít ani modřinu, ale Arthur nedopadne dobře. Viděla jsem to před sebou jako širokoúhlý snímek: Rozbitá auta, nervózní majitelé, cestující, policisté, plačící děti, úplně zacpaná dálnice, vedro k zalknutí, žízeň. Byli jsme za celý den na silnici unavení, ukodrcaní, hladoví a teď tohle.

Už to nebudu protahovat. Láska mého života zastavila naše auto dva, slovy DVA centimetry za mercedesem. Bez jediného ťuknutí. V nastálém tichu jsem slyšela, jak z mého muže uniká vzduch. Taky jsem si hluboce oddychla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. To prostě není možné! Políbila jsem J. na čelist (kam až jsem ze svých pásů dosáhla) a pochválila jeho výkon. Optala jsem se, zda je v pořádku a nezastavilo se mu třeba srdce (mně například ano).
- "Já jsem v klidu, ale ten kluk v chevroletu za náma se asi počůral". dostalo se mi odpovědi.
Když jsem se ohlédla po inkriminovaném voze, zjistila jsem, že ne za námi, ale vedle nás stojí auto s fakt hodně vyděšeným řidičem. Jak jsem se soustředila na přední náraz, úplně mi vypadlo, že auto za námi momentálně řeší úplně stejný problém. Aby do nás nevrazil, musel se řidič nacpat doprostřed silnice. Dobrzdil na úrovni Matyho sandálků. Srdce se mi opět rozběhlo údery silnými jako píst lokomotivy. Kristepane, mohli to odnést kluci.

Kolona se pomalu, opravdu velmi, velmi pomaloučku rozjela. Pořád jsem přemýšlela nad tím, že prostě fyzikálně tohle není možné. Dvacet aut stošedesátkou do zatáčky, za kterou stojí překážka a nikomu se nestalo jediné škrábnutí. Všichni dobrzdili. Mozek tuto informaci odmítal zpracovat. Vtom jsme minuli příčinu celého neštěstí. První nabourané auto, druhé nabourané auto, mezi nimi policejní oktávka a za svodidly pět řádových bratří. Stáli tam v malém, decentním hloučku, všichni v "uniformě" s obrovskými kříži na prsou.
Při pohledu na tu němou výčitku vy-jedete-my-tu-musíme-trčet mi to došlo.
Proč se vůbec nikomu nic nestalo.
Oni si v kufru vezli Pána Boha.

7 způsobů jak zpestřit rodičům dovolenou

24. srpna 2013 v 22:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Postupuj pomalu a obezřetně. Nepouštěj se do žádných velkých akcí. Nenech se ukolébat prvními úspěchy. Dospělí jsou nevypočitatelní a pořád ve střehu. Máš-li parťáka v podobě malého, protivného mimina, použij ho.

1) RANNÍ VSTÁVÁNÍ
Začni zlehounka. Pokud jsi dodnes vstával 06:03 neděle neneděle, přidávej každý den 20 - 30 minut, až se dostaneš k relativně rozumné osmé hodině plus mínus. Až si rodiče začnou zvykat a ponocovat, nenápadně vychytej okamžik, kdy usnou hodně po půlnoci. Opět zahaj ranní vstávání 06:03. Celou procedůru opakuj až do zblbnutí.

2) STRAVOVÁNÍ V RESTAURACI
Je naprosto nezbytné:
- čekání na snídani zpestřovat si okopáváním stolu, židle nebo matky.
- na každé nabídnuté sousto udělat znechucenou grimasu a protestativně sevřít rty.
- sveřepě odmítat jakoukoliv tekutinu čajem počínaje, otcovou kávou bez kofeinu konče. Pomerančový džus se prská na vzdálenost dvaceti až čtyřiceti centimetrů.
- během žvýkání neuškodí kradmé výsknutí, které způsobí ostatním hostům restaurace polití se vařícím čajem nebo kávou. Začne-li se místostí linout vůně whisky ( v případě snídaně), neškodí potutelný úsměv.
- zelenina je jedovatá.
- hranolky jsou fajn.
- v pravidelných intervalech je potřeba bratrovi ukrást hračku a způsobit tak menší pozdvižení, potažmo nasrání matky.

3) JEDEME NA VÝLET
Výlety a pěší tůry si užívá zásadně jen dítě. Pokud jsou rodiče v dobré náladě a spokojení, něco je špatně. Pravidelně se dožaduj změny polohy (chůze - nošení - kočárek), jídla, pití, přebalení. Jsi-li ve věku, kdy nenosíš pleny, použij bratra. Nezapomeň na škodlivost přímého slunečního svitu, na ledové chladno ve stínu a řezavý letní vítr. Stížnosti na počasí pronášej dost hlasitě, aby tě bylo slyšet a co nejméně srozumitelně, aby museli otec s matkou dost dlouho pátrat, v čem je zase, do pekla, problém. Trvá-li procházka déle než dvě hodiny, dej se do pláče, nejlépe usedavého. V případě, že se v tom okamžiku budete nacházet uprostřed hlubokých lesů nebo kopce, získáváš body navíc.

4) JÍZDA LANOVKOU
je velmi nebezpečná záležitost. Zvláště v případě lanovky kabinové, potažmo zubačky, která se pohybuje po zemi, nikoliv nekolik metrů nad povrchem. Pozor! Pláč přichází až PO zavření dveří! Jinak by mohlo dojít k předčasnému ukončení výletu a byl bys připraven o radost z pohledu na jejich studem zrudlé tváře, nemluvě o hádce nahoře, ve které budou muset vyřešit, jak se sakra dostat z toho kopce zase dolů. Nezapomeň k hysterické scéně uvnitř lanovky přizvat bratra. Musíte uzavřený prostor vyplnit beze zbytku, nikdo nesmí slyšet vlastního slova.

5) NÁKUPY SUVENÝRŮ, OCHUTNÁVÁNÍ MÍSTNÍCH SPECIALIT
Čím míň prostoru je mezi stánky na tržišti, tím víc musíš být slyšet. Máš-li náladu z bezpečného pohodlí svého kočárku okopávat ostatní suvenýrů lačné turisty, fantazii se meze nekladou. Všechno, co ti bude podáno k ochutnání se slovy "moc dobré, výborné, to musíš zkusit" je hnus fialovej. Z principu.

6) NA VEŘEJNÉM KOUPALIŠTI
VŠECHNY bazény jsou studené. I ty vyhřívané. Je potřeba to doprovázejícímu rodiči náležitě vysvětlit. I když jena slunci 40°Celsia a on se opravdu touží ochladit. Pokud máš náladu se koupat, donuť otce, aby tě odnesl do dětského bazénu uvnitř budovy. Můžeš zůstat neomezeně dlouho.

7) VEČERNÍ USÍNÁNÍ
protahuj donekonečna.

... ale abych jim, potažmo Matymu, nekřivdila, většinu času byli skvělí. Pár týdnů volna jsme si všichni čtyři náležitě užili a děti si krásně odpočinuly od celoroční dřiny. Teď ještě zvládnout Vánoce a ten letošní rok bude dokonalý.

ŽIJU!

20. srpna 2013 v 20:17 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Milé čtenářky, milí (milý) čtenáři,
děkuji za péči věnovanou mé nedůležité osobě. Naprosto neskromně si budu myslet, že jste se o mě báli, namísto kruté a zraňující pravdy, že jste se chtěli zase zasmát nějakému tomu cizímu, potažmo mému, neštěstí.

Všichni žijeme, jsme zdrávi a řádně vydovolenkovaní, leč není kdy si v klidu sednout k netu a všechno to ze sebe vysypat. Na prázdniny jsem si sebou sice do kufříku zabalila knihu, laptop a pletení, ale tam taky tyto předměty zůstaly. Dost dobře mi není jasné, co jsem celou dovolenou vyváděla, jen zpětně můžu říct, že jsem si to fakt hodně užila.

...
a teď na mě zase někdo křičí, že chce nakrmit, přebalit nebo převléct poblinkané body. Musím letět. Brzo něco stvořím. Doufám.
PP
...