Září 2013

To bude dobrý....

20. září 2013 v 12:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Poprvé to napadne vás samotné. Že se vlastně celkem nic nestalo, neděje a brzo, nebo aspoň jednou, se to dá do pořádku. Dítě nesedí? Neleze? Nevadí. Budeme cvičit. A pak si jdete pro tu oranžovou kartičku s nápisem ZTP/P, máte knedlík v krku a slzy na krajíčku.

Následuje okolí. Rodina, přátelé, kolegové. "To bude dobrý" slyšíte ze všech stran. Posloucháte miliony příběhů, kdy dítě jen nelezlo, nesedělo, nechodilo, když mu bylo 10 měsíců, rok, rok a půl. A dnes je to 3, 7, 15 let a z lenocha je hyperaktivní rarach, který neposedí. A vy věříte. Věříte každému slovu, jelikož první myšlenka o tom, že to musí být v pořádku, byla vaše vlastní. A teď, když vám to říkají i ostatní už je to pravda tuplovaná. Načež se nic nestane dalšího půl roku, rok, tři roky. Dítě sice sedí, a když ho vezmete za ruku, dojde do postele, ale oranžovou kartičku nosíte v kabelce pořád. A pořád čekáte na až-to-bude-dobrý.

Když vám to vcelku začne být jedno a jakýms takýms způsobem se srovnáte s realitou, přijde další morová rána. Dostanete rakovinu. První, co vás napadne, je "To bude dobrý". Mám malý dítě, velký (třicetiletý) dítě a hypotéku. Musí se to spravit. Další, od koho to slyšíte, je lékař. Čímž získáváte jistotu. Než zjistíte, že pan doktor se vás jen snažil uchlácholit a dobrá třetina informací, které vám dal, byla milosrdná lež. Přesto měl v tom zásadním pravdu: přežijete to. V daném okamžiku na ničem jiném nezáleží. "To bude dobrý" u rodiny, přátel a kolegů se mění v "A sakra práce!" a příběhy příbuzných a známých, kteří se uzdravili, neuzdravili, ale jsou naživu, nebo to nepřežili.

Pořídíte si další dítě a "To bude dobrý" získává úplně nový rozměr. Těšíte se, až začnete znovu a líp. Tentorkát už to nezvoráte. Věříte, že se vám narodí normální, zdravé miminko, které jednou vyroste a povede plnohodnotný život. A až vás ta rakovina v pětadevadesáti přepere, ten starší tu bude mít někoho, kdo se o něj postará. Nezůstane na světě sám, bude mít bráchu.
Načež je bráchovi rok, pořád ještě nesedí, neleze ani nechodí. Přestože jste nezanedbali a od půl roku s ním cvičíte, není to o moc lepší. "To bude dobrý" už vás míjí velkým obloukem. Ano, jsou dny, kdy víte, že se to spraví. Že prostě není možný, aby někdo měl tolik smůly najednou. Ale takových už je opravdu pomálu. Kupodivu vaše okolí má pořád to-bude-dobrý po ruce. Váháte a ptáte se sami sebe, co je k tomu vede? Oni tomu opravdu ještě věří? Myslí to vážně? Jistě, máte je rádi, je to vaše rodina, kamarádi, ti to s vámi nemůžou myslet zle. Ale hlodá ve vás červíček. Vy sami víru pomalu, ale jistě ztrácíte. Moc dobře si uvědomujete, že je to nejkratší cesta do pekel, máte načteny tuny literatury o pozitivním myšlení, Hayovou i Ruize jste četli snad tisíckrát. Ale den po dni, kdy žádné to-bude-dobrý nepřichází, propadáte beznaději. Pořád děláte, co je třeba. Cvičíte, masírujete, opakujete dětské říkanky až do zblbnutí, a pořád ve vás roste pocit, že je to celé k ničemu.

Chtěla bych, aby se "To bude dobrý" splnilo, nebo odstěhovalo. Někam hodně daleko. Aby zmizely soustrastné pohledy babiček, kamarádů, okolojdoucích. Aby aspoň jedno z mých dětí umělo říct "Mami".

Co je to hejt?

18. září 2013 v 21:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Původně to měl být hejt číslo tři, ale je dost nepohodlné psát nenávistný článek o něčem, co děláte rádi.
Takže zcela mimo pořadí a vlastně na vyžádání čtenářů a mého muže (styď se J., to jsi ajťák?) se pokusím definovat nedefinovatelné.

Nejprve o původu slova. Hejt: z ang. hate (čti hejt)

Oficiální text na wikipedii zní takto: "Hatred (or hate) is a deep and emotional extreme dislike that can be directed against individuals, entities, objects, or ideas. Hatred is often associated with feelings of anger and a disposition towards hostility. "
Myslím, že je to velmi výstižné.

Dala jsem si tu práci a někde mezi žehlením a přípravou večeře jsem strávila několik plodných hodin hledáním české, aspoň trošinku oficiální, definice. Nejlepší, co jsem našla, napsala má oblíbená autorka Achjo Bitch(www.1000vecicomeserou.cz)
"hejt
vyjádření nenávisti, odporu k něčemu; z anglického "hate" (nenávidět, nesnášet, nenávist, zášť)
Příklad: "Mám tady další hejt, kterej mě točí."
"

Hejt je něco jako doprdelekurvadrátjásenatomůžuvysrat rozvedené do úvahy na jednu normostranu.
Hejt je fucking weather a do prdele se sněhem dohromady.
Hejt je soukromý osobní výkřik do tmy, za který se nemusíte nikomu omlouvat, poněvadž jak něčemu dáte nálepku Hejt, automaticky se čeká, že si budete stěžovat.
Stěžuju si ráda a umím to dobře.
Máte se na co těšit.

(no tak dobře. ale bez záruky, anglicky umím jen (čti jak vidíš) one cofee, please. "Nenávist, zášť je hluboký a emocionálně extrémní odpor, který může být namířen proti jednotlivcům, subjektům, předmětům nebo názorům. Je často spojován s pocitem vzteku a sklony k nepřátelství.")

Hejt #2: Jsem stará

16. září 2013 v 10:52 | Prdlá Prvomatka |  Hejty
Ano, praská mi v kostech.
Ano, zadýchám se, když vyjdu tři schody.
Ano, zapomínám, jestli jsem si ráno vyčistila zuby.
Ale to všechno je nic v porovnání s mou absolutní neorientací ve světě kultury, internetu a dnešních teenagerů. Česky puburťáků, chcete-li. S hrůzou v oku jsem dnes zjistila, že jsem ve společenskovědním přehledu zamrzla někde kolem roku 2002 a i tam jsem měla velké mezery. Když mně bylo patnáct, existovaly dva druhy mládeže. Ti co na to kašlou a ti, co je jim to jedno. Dnes můžete být Grunge, Mod, Goth, Emo, Yuppie, Geek, Nerd či Hipster. Zeptejte se wiki na subkultury a vyberte si. Abych pravdu řekla, já se kdysi zasekla u definice výrazu Emo. Všechno ostatní je pro mě shluk písmen. Ovšem onen shluk získává na zajímavosti v okamžiku, kdy jej proženete googlem. Což jsem vpodstatě omylem udělala dnes ráno. Nad tím, co jsem se dočetla mi zůstal rozum stát a vlastně stojí doteď. Už dobré tři hodiny. Zadávám do vyhledávače jedno heslo za druhým a saju informace jako mořská houba, kterou po měsíci přestěhovali z parapetu ke zlaté rybičce. Zjišťuju, že jsem částečně hipster (pořád nemám co na sebe a tak to lepím J. tričkama, a ano, píšu blogísek) vdaná za geeka s grunge sklony.

Konečně, psaní blogu je mezi dnešní mládeží vpodstatě nutnost. My jsme kouřili a toulali se po hospodách, oni sedí u internetu, tvítují a zaznamenávají na blog své nejniternější pocity, otrávenost studiem, sdílejí videoklipy, své vlastní klipy větší či menší kvality, svou neznalost angličtiny. Pozor! Každý takový blog musí být prošpikován anglickými výrazy odshora dolů, nezávisle na tom, zda autor zná, či nezná jejich význam.

A tak jsem narazila na blogerku, která je snílek a realista zároveň, na jinou autorku, která uveřejnila svou fotografii s papouškem a nápisem birdy a americkou dívku, která natočila svůj TAG Každodenní rutina, v němž první 3 minuty 43 vteřin vysvětluje, že dnes si musí výjimečně umýt vlasy, páč je má vlnité. Ten čas už mi nikdy nikdo nevrátí. Mimochodem TAG je slovo, které mě už dvě a půl hodiny přivádí k šílenství, poněvadž když jej vyhledáte ve slovníku, dočtete se, že je to štítek, cedulka, visačka, citát, honěná a jsem lačna vysvětlení, jak se toto dá nahrát na kameru.

Tento hejt v žádném případě není o mé nesnášenlivosti mladé generace, byť těm holkám závidím jejich dvacet let, čtyřicetčtyři kilo a prsa pevnější zralých grepů. Je to o mně a zrcadle, které mi dnes internet nastavil. Že jak jsem stará, tak jsem blbá. Ovšem mé snažení nebylo marné. Zběsilá honba za informacemi, definicemi a jinými icemi poskytujícími mi vysvětlení, co se to kolem mě děje, mě přivedla k necyklopedii, na wikihow a k blogu jednoho autora, který odkazuje na glove love shop, což je fantastický projekt sdružující osiřelé rukavice. (Takhle se totiž, dámy a pánové vydělávají peníze - lidé do obchodu zasílají nepárové rukavice, v obchodě je vyčistí, spárují s pokudmožno ladícím kusem, opatří visačkou a za bratru 5 liber je pošlou znovu do oběhu.)

Pořád se učím. I když to někdy bolí. Zjistit, že je člověk ve třiceti totálně mimo mísu. Na druhou stranu já mám zkušenost. A vlastní byt. A nemusím se ptát mámy, jestli můžu jít pařit. To taky není k zahození.

Hejt #1: Tesco

14. září 2013 v 22:18 | Prdlá Prvomatka |  Hejty
Víte, co jsou hejty? Samozřejmě, že ano. Celá internetová veřejnost ví, co je to hejt, jen Prdlá prvomatka se to zase dozvídá poslední. No budiž. A jelikož dnes už není bloggera, aby nehejtoval, je nutné, abych se též zúčastnila.

Můj první hejt se týká slavného programu Clubcard obchodního řetězce Tesco. To si totiž pořídíte jejich slavnou Clubcard kartu, na ni sbíráte bodíčky a když máte bodíčků sdostatek, zašle vám Tesco domů obálku, obsahující Clubcard poukázku na obnos. Víceméně symbolický, myslím, že je to za každou utracenou pětistovku 0,0005 bodíku. Nebo tak nějak, hádám podle toho, co tam pravidelně nechám za majlant a jak vysoké (ha ha) částky mi v obálkách přichází. A vy ten obnos smíte utratit zase jen v Tescu a nasbírat si tak na vaši Clubcard kartu další Clubcard bodíčky. A tak dále a tak dále až do roztrhání těla, potažmo vaší šrajtofle.

I nasbírali jsme. A dělalo to docela dost korunek, na takový menší nákup. Původně jsem poukázky nechávala v šuplíku na až-půjdeme-žebrotou, ale zdá se, že dříve než tak nastane, vyprší platnost poukázek. Dnes večer jsem se rozjela do obchodního domu, abych tam koupila pár drobností, pivo své životní lásce nevyjímaje a nezbytnou čokošku pro mě. No dobře, piškotky dětem. Přikvačila jsem k pokladně a vyskládávala košík. Jak tak pokládám zboží na pogumovaný pás, letmo přehlédnu nákup slečny přede mnou. Sleva, sleva, sleva, blýská se žlutá nálepka snad na každém kousku. I na té krabici se zeleninou, nafouknuté k prasknutí. Napadne mě, jakou máme kliku, že tohle nemusíme podstupovat. A v témže okamžiku vytahuju z kapsy své Clubcard poukázky. Aha. Tedy o stupeň vyšší socka. Nevadí. Konečně chápu heslo "nesuď a nebudeš souzen" v plné jeho sdělovací hodnotě.

Přicházím na řadu. "132,-" hlásí sympatická pokladní. Vysolím potřebný počet lístečků. Pokladní chvíli ťuká čísla do klávesnice, načež mi posouvá zpět třicetikorunový kupon a žádá si 23,- korun. Nechápavě na ni zvedám obočí. Vysvětluje mi, že jsem jí dala moc a ona není oprávněna vracet z poukázek peníze. To chápu. Posouvám lístek jejím směrem a začínám diskusi: "Tak tady máte třicet a za zbytek si kupte kafe." Je neoblomná: "Když mě to neotevře pokladnu." "Ale to vám budu muset zaplatit kartou 23,- ká čé!" nevzdávám se. "Klidně. Lidi tu platí kartou i žvejkačky" dostává se mi odpovědi. Rezignovaně zasouvám platební kartu do udělátka, ale uvnitř vřu.

I s účtenkou se odebírám k Informacím a žádám si Knihu přání a stížností. K mému nemalému překvapení ji dostávám. Ne knihu, ale předtištěný blanket, uprostřed kterého je políčko nechávající prostor pro můj názor. Sympatická paní informační mi půjčuje propisku a já dávám průchod svému vzteku.

Dobrý den,
dnes jsem se pokusila nakoupit za Vámi zasílané poukázky z programu Clubcard. Přestože jsem seznámena s jejich zadní stranou, která jasně vymezuje pravidla o výměně za peníze (zakázáno) či doplatku (neprovádíme), nemohla jsem poukázkou zaplatit, ani když jsem nepožadovala peníze zpět. Jednalo se o rozdíl 7,- Kč! Tato situace mě mírně řečeno rozhořčila. Náhodou jsem u sebe měla platební kartu, jinak bych nákup musela s ostudou vracet. Víte kam si můžete svůj Clubcard program píchnout? S pozdravem PP.

A věřte mi nebo ne, z toho krámu jsem odcházela klidná a s úsměvem na rtu.

Lépe už evidentně bylo

11. září 2013 v 12:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Je tomu asi tak přibližně rok, co jsem tu výskala jako na lesy, že náš Matěj udělal prvních pár nesmělých krůčků. Že se mi při pohledu na tu krásu zastavil srdeční tep a plíce se zapomněly u výdechu. Že jsem ta nejšťastnější máma na světě. Bohužel, někdo tam nahoře si mé radosti všiml a došel k názoru, že všeho moc škodí.

Nevím, jak ten článek pokračuje. 3 dny pauza
(snaha o literární hodnotu)

Je léto.
Horko až k zalknutí, slunce od nevidím do nevidím, tráva zelená, nebe bez mráčku.
Tak to má být.

2 dny pauza

Matýsek se chová divně. Nelíbí se mi to.
Šimon nesedí. Nelíbí se mi ani tohle.

2 dny pauza
(literární hodnota nebude. patetický škvár)

Když přijdou mraky a spadne první žlutý list, vydávám se na neurologii.
Matěj má epilepsii.
Šimon cvičí Vojtovku.

Kolik toho člověk snese?
A kolik toho snese ženská?
Jak se vyrovnat a nezbláznit?
Jak se nebát zářných zítřků?
Jak poslouchat "ale vy jste silní, vy to dáte" a neublížit?
Jak se nerozbrečet a jak utěšit ty, kdo pláčou?
Kolik ran ještě moje děti shůry schytají?
Pokud mám být potrestána já, proč skrze ně?
Proč trpí můj muž?
Jak mu můžu pomoci?
Jak můžu pomoct jim?

.... když sama potřebuju obejmout....



Ponožková rapsodie

3. září 2013 v 16:53 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Máme pračku automatku, standartní typ. Namáčí, předpírá, pere, máchá, odstřeďuje, prý i napařuje, což je funkce, kterou jsem neočekávala a nemám představu, k čemu by mi to mohlo být. Každopádně není princezna nic nového pod sluncem, takže žere i ponožky. Na tom by nebylo nic divného, pokud by tímto svým zlozvykem nenakazila šuplík s dětským prádlem.

Není tomu tak dávno, kdy Matymu sežrala modrou ponožku. Po vyprání jsem vytáhla jen levou, pravá byla odejita nejspíš se špinavou vodou. Jak se propasírovala filtrem, to nechávám na ní, člověk si musí některá tajemna přírody uchovat. Fusekli jsem pověsila, usušila, složila a vložila do zásuvky. Letmo jsem se prohrabala ostatními kusy, zda se příhoda náhodou neopakuje, nic jsem ale nenašla. Za pár dnů jsem zažila matný pocit dejá vu. Z pračky na mě vykoukla jedna modrá ponožka. Hurá! Mám pár! zaradovala jsem se. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem po procesu věšení, sušení a skládání našla zásuvku modroponožekprostou. Prohlásila jsem se za sklerotika a doufala, že příští várka praní vyplivne už konečně tu správnou.

Po několika dnech jsem dětem třídila oblečení na malé/velké, zimní/letní, děditelné/jen pro domácí potřebu - nevycházet v tom z domu. A co myslíte, že jsem našla na dně krabice? Potvora jedna! Půjdeš pěkně k ségře, tam, kam patříš! Ovšem po zevrubném prohledání zásuvky jsem zjistila, že buď jsem se definitivně zbláznila (ta pravděpodobnější varianta) nebo má Matýsek kouzelné ponožoky samochodky. Fusekle nikde. Stála jsem u té komody dobře deset minut a usilovně přemýšlela, jestli jsem tu modrou ponožku někde v bytě neviděla. Fakt, že sama vylezla ven a odkráčela k lednici pro něco k snědku jsem pominula s tím, že jednak možné je všechno, druhak za to vždycky můžou trpaslíci a za třetí, okolo dětí se nás střídá několik, tudíž tajemné cestování modré ponožky mohl záměrně či omylem způsobit kdokoli, kdo má co dělat s chlapeckýma bosýma nohama.

Ponožka se nakonec našla na tom nejnepravděpodobnějším místě - v koši na prádlo, což je momentálně podružné. Důležitý je fakt, že jak jsem tak rozmýšlela, kam se mohla podít, ucítila jsem v mozku opět silný závan dejá vu. Ne, že bych po sežraných ponožkách pátrala tak často, s hladovou pračkou jsem se dávno smířila, ale ta scéna mi připomněla něco z dětství. Provedu vás svým myšlenkovým pochodem: "Sakra, kde ta ponožka je? Já myslela, že tady, vždyť jsem ji tu před nedávnem viděla. Nebo to nebylo tady? Tak kde jsem ji mohla potkat? Kde já ten obrázek už viděla....?" A byla jsem doma. Pexeso.

Srovnat péči o domácnost s hrou pro děti od tří let, může jen člověk opravdu mdlého rozumu. Na druhé straně, pokud platí, že kdo si hraje, nezlobí, jsem ta nejhodnější holčička na světě.