27. října 2013 v 6:39 | Prdlá Prvomatka
|
Tak v první řadě: pořád platí, že J. miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc na celém světě. Jenže jsou situace, kdy se mi v jedné kapse zavírá pěstička a v druhé otvírá váleček na těsto. A protože jsem bedlivým a podrobným výzkumem zjistila, že to není jen u nás, ale věci, o kterých hodlám psát se dějí paušálně napříč republikou i časovými pásmy, budu dále hovořit jen o Mužích. Oni už si to přeberou.
Všichni víme, že bez nich se žít nedá a s nimi to jde taky blbě. Nechme tedy záchodové prkýnko prkýnkem, ponožková hnízda hnízdy a šmouhy na koupelnových zrcadlech šmouhami. Dnes se zaměřím na Zásadní úkoly. Inspirovala mě k tomu jednak naše fantasticky čistá kuchyně dnes po ránu, jednak příhoda mé kamarádky (zdravím, P.), která si dovolila hrubě urazit svou lepší polovičku zadáním podružné a jednoduché, byť v danou chvíli velmi zásadní, ba možná rozhodující činnosti. Uprostřed supermarketu, při velkém nákupu, 3/4 dětí rozutíkané do všech světových stran, plný nákupní seznam a na otázku "Mám něco dělat?" se dozvěděl, že zvážit žluté papriky. Asi čekal něco jako "zachraň deštné pralesy, světový mír, Willyho, nebo chyť děti a dej je na studia", ale on měl jen dojít k váze a přilípnout na pytlík samolepku. Skoro se rozvedli.
"Mám něco dělat?"
Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli tu otázku miluju, nebo po ní dostávám osypky. Asi záleží na situaci. V okamžiku, kdy se on válí u iPadu a já u knihy, jedno dítě spí a druhé si vychovaně hraje, je jeho dotaz roztomilý a zaslouží pohladit nebo políbit. Odpoledne se v danou chvíli zbarví ještě víc do bleděmodra. Ale uprostřed večerního chaosu, kdy Matýsek sedí ve vaně, která pomalu ale jistě vychládá, Šimonek leží na zemi a řve hlady, že by si mohl protrhnout plíce (byť před 20 minutami vdechl misku s kaší), já se nemůžu přes haldy nádobí dostat do dřezu pro kojeneckou láhev a mikrovlnka, pračka i trouba se předhánějí, kdo hlasitěji ohlásí ukončení svého programu, v tuto chvíli je laxně položená otázka z gauče "Mám něco dělat?" opravdu výzvou.
Proč? Proč oni mluví marťansky a nerozumí venušanštině? Proč se ten chlap nemůže rozhlédnout po bytě a chopit se první příležitosti, když se jich zrovna nabízí tolik? Proč na všechno potřebují instrukce a mapu?!
Tak vznikají pomluvy, že jsou pod pantoflem. J. tedy určitě není. Možná pod malým, maličkým, velikostně tak na Barbie. Jsou prostě chvíle, kdy potřebuju, aby se těch instrukcí a mapy držel.
Ale potom přijdou okamžiky, jako dnešní ráno, kdy jsem po večeru, který byl opět tak náročný, že jsem už nemohla únavou ani zvednout chrastítko ze země a takticky vyklidila pole směr postel, vešla ráno do krásné, čisté, uklizené kuchyně. Přiznávám, když jsem ji opouštěla, potřebovala by spíš pár deka Semtexu než hadr a houbičku, ale ráno to všechno svítilo, nádobí v myčce cinkalo čistotou, i ta hnusná pánev od oleje se leskla na odkapávači, suchá a spokojená.
On ví, jak tohle miluju. Přijít ráno do krásného.
A nebylo potřeba jediného slova.
Ach....
PS. Načež to celé zabil. Přinesla jsem mu do postele chůvičku s prosbou, aby na mě houkl, uslyší-li starší dítě vzhůru, že já přes dvoje dveře nemám šanci a pak do toho dětského pokoje chodím poslouchat každých deset minut jako debil.
"Ježiš, a to nemůžeš chodit nějak kultivovaně? Ne zrovna jako debil?" ozvalo se z postele.
Ach.
Prožívám to taky. Ale pro mě je prostě uklizená kuchyň atd. hodně. Takže když musím poslouchat pak něco podobného, což je asi tak každý den... Už to neřeším...