close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ach, ti muži!

27. října 2013 v 6:39 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak v první řadě: pořád platí, že J. miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc na celém světě. Jenže jsou situace, kdy se mi v jedné kapse zavírá pěstička a v druhé otvírá váleček na těsto. A protože jsem bedlivým a podrobným výzkumem zjistila, že to není jen u nás, ale věci, o kterých hodlám psát se dějí paušálně napříč republikou i časovými pásmy, budu dále hovořit jen o Mužích. Oni už si to přeberou.

Všichni víme, že bez nich se žít nedá a s nimi to jde taky blbě. Nechme tedy záchodové prkýnko prkýnkem, ponožková hnízda hnízdy a šmouhy na koupelnových zrcadlech šmouhami. Dnes se zaměřím na Zásadní úkoly. Inspirovala mě k tomu jednak naše fantasticky čistá kuchyně dnes po ránu, jednak příhoda mé kamarádky (zdravím, P.), která si dovolila hrubě urazit svou lepší polovičku zadáním podružné a jednoduché, byť v danou chvíli velmi zásadní, ba možná rozhodující činnosti. Uprostřed supermarketu, při velkém nákupu, 3/4 dětí rozutíkané do všech světových stran, plný nákupní seznam a na otázku "Mám něco dělat?" se dozvěděl, že zvážit žluté papriky. Asi čekal něco jako "zachraň deštné pralesy, světový mír, Willyho, nebo chyť děti a dej je na studia", ale on měl jen dojít k váze a přilípnout na pytlík samolepku. Skoro se rozvedli.

"Mám něco dělat?"
Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli tu otázku miluju, nebo po ní dostávám osypky. Asi záleží na situaci. V okamžiku, kdy se on válí u iPadu a já u knihy, jedno dítě spí a druhé si vychovaně hraje, je jeho dotaz roztomilý a zaslouží pohladit nebo políbit. Odpoledne se v danou chvíli zbarví ještě víc do bleděmodra. Ale uprostřed večerního chaosu, kdy Matýsek sedí ve vaně, která pomalu ale jistě vychládá, Šimonek leží na zemi a řve hlady, že by si mohl protrhnout plíce (byť před 20 minutami vdechl misku s kaší), já se nemůžu přes haldy nádobí dostat do dřezu pro kojeneckou láhev a mikrovlnka, pračka i trouba se předhánějí, kdo hlasitěji ohlásí ukončení svého programu, v tuto chvíli je laxně položená otázka z gauče "Mám něco dělat?" opravdu výzvou.
Proč? Proč oni mluví marťansky a nerozumí venušanštině? Proč se ten chlap nemůže rozhlédnout po bytě a chopit se první příležitosti, když se jich zrovna nabízí tolik? Proč na všechno potřebují instrukce a mapu?!
Tak vznikají pomluvy, že jsou pod pantoflem. J. tedy určitě není. Možná pod malým, maličkým, velikostně tak na Barbie. Jsou prostě chvíle, kdy potřebuju, aby se těch instrukcí a mapy držel.
Ale potom přijdou okamžiky, jako dnešní ráno, kdy jsem po večeru, který byl opět tak náročný, že jsem už nemohla únavou ani zvednout chrastítko ze země a takticky vyklidila pole směr postel, vešla ráno do krásné, čisté, uklizené kuchyně. Přiznávám, když jsem ji opouštěla, potřebovala by spíš pár deka Semtexu než hadr a houbičku, ale ráno to všechno svítilo, nádobí v myčce cinkalo čistotou, i ta hnusná pánev od oleje se leskla na odkapávači, suchá a spokojená.
On ví, jak tohle miluju. Přijít ráno do krásného.
A nebylo potřeba jediného slova.
Ach....

PS. Načež to celé zabil. Přinesla jsem mu do postele chůvičku s prosbou, aby na mě houkl, uslyší-li starší dítě vzhůru, že já přes dvoje dveře nemám šanci a pak do toho dětského pokoje chodím poslouchat každých deset minut jako debil.
"Ježiš, a to nemůžeš chodit nějak kultivovaně? Ne zrovna jako debil?" ozvalo se z postele.
Ach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | 27. října 2013 v 11:02 | Reagovat

Prožívám to taky. Ale pro mě je prostě uklizená kuchyň atd. hodně. Takže když musím poslouchat pak něco podobného, což je asi tak každý den... Už to neřeším...

2 Zuzana Zuzana | E-mail | 27. října 2013 v 14:14 | Reagovat

Ja som problem s cistou kuchynou vyriesila raz a navzdy detskym zamkom na lednici a spajzu. Odvtedy su vsetci traja pravidelne nastupeny na vsetky chody a medzitym mi tam nikto nechodi. Ale to "tak co mam robit" je aj u nas.

3 Jana Jana | 27. října 2013 v 19:51 | Reagovat

[2]: To je určitě myšleno ve srandě,neznám dospělého,svéprávného člověka který by na něco takového přistoupil.

Na obranu manželů,partnerů v podobném duchu mluví o svých ženách též v hodně životních situacích,hlavně těch kde zas mají svým založením navrch chlapi.

4 Vlaďka Vlaďka | 27. října 2013 v 20:49 | Reagovat

Mnoho odpovědí lze nalézt v klasických dílech uměleckých. Např. Kouř (r. T. Vorel, 1990)
"Mám něco dělat?"
"Hlavně neprudit!"
(často u nás doma k zaslechnutí)

5 Zuzana Zuzana | E-mail | 27. října 2013 v 21:12 | Reagovat

[3]: No, ono to bolo pre nasho syna s autizmom, aby sa naucil si pitat jedlo pomocou karticiek ale nejak to dopadlo tak ze si vsedci zvykli jest naraz, ale ani jeden z nich si nepita jedlo pomocou karticky :-(

6 Helena Helena | 28. října 2013 v 9:34 | Reagovat

Také jsem zpočátku nevěděla, jak reagovat.
Mně pomohla hodně kniha Od smrti k nesmrtelnosti, kde je psáno, že minulost je pryč, už se nikdy nevrátí a nemá tedy tak nějak smysl ztrácet energii traumatickými vzpomínkami. Snažím se tedy tyto okamžiky házet za hlavu, ale ne vždy se to povede. Někdy to opravdu hodně zabolí...

7 petra petra | E-mail | 28. října 2013 v 18:45 | Reagovat

ó, ano. občas se taky vzbudím a je vydrbaný sporák. miluju to. dává mi to naději, že až budu upoutaná na lůžko - nesvéprávná - třeskutě líná, ono to nějak poběží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama