Neznakuje. Umí zavrtět hlavou, jakože NE.
Když mu řeknu vynes odpadky, cucne si paleček a upře na mě svůj modrý zrak.
Tak jsem si sedla na zem k Matějíčkovi. Ukázala jsem mu misku, ve které byl rozmačkaný banán, skleničku s vodou a lžičku. Na lžičce bylo ono sousto s lékem. I jala jsem se vysvětlovat. Normálně, žádné žvatlání, žádné znakování, jako když se snažím našemu opilému sousedovi vysvětlit, že tady prostě nebydlí. Pomalu a zřetelně, ale ne jako s idiotem. Řekla jsem synátorovi, že mu potřebuju dát lék, který nějaký blbec nacpal do spousty malých, nerozpustných kuliček, ale že je to moc praktický lék, který mu pomůže s "vypínáním". A že opravdu nevím, jak jinak mu ho mám podat, tak jsem ho dala na tuhle lžičku do jednoho sousta banánu. Že chci, aby tuhle jednu lžičku polknul tak jak je, bez kousání. Je to prostě meducínka a tak se k ní budeme chovat. A přešla jsem od slov k činům. Koukám na to dítě, jak opatrně otvírá pusu, schovává rty dovnitř, jako pokaždé, když čeká pastičku a na jeden zátah do sebe hází obsah. Spodní čelist mi upadla na lino a oči vylezly z důlků.
A ono přijde, další krásné ráno. :-)
Stále Tě umí překvapit, to se musí cenit.