Červen 2014

Jak se kazí člověk

30. června 2014 v 22:45 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Penězmi, samozřejmě. Jak taky jinak. Já si na jejich nedostatek stěžovat nemůžu, přesto bych chtěla být zkažená až do morku kostí. Někdy s J. hrajeme takovou tu velmi neoriginální stolní hru Co kdybychom vyhráli ve sportce. Určitě ji znáte, v Čechách ji hraje každý, u Rittigů nebo Oulických dokonce s pravými bankovkami. Je to roztomilý český obyčej, ještě jsem se nesetkala s člověkem, který by nebyl schopen během deseti minut virtuálně utratit 50 milionů, jen to hvízdlo.

Finance jsou vůbec oblíbeným tématem k zamyšlení, potažmo konverzaci. Někdo jich má příliš málo, někdo příliš moc (ti nekonverzují, ti jsou konverzováni /och, češtino!/), zajímavým faktem je, že nikdo nemá peněz tak akorát. Vždycky chybí nebo přebývá.
Já bych teď moc ráda zmínila nedávnou příhodu, kdy jsem korun měla dost, ale nikdo je po mně nechtěl, nejspíš proto, že dotyční měli v danou chvíli ten vzácný pocit, že kdyby si ode mně oněch několik korun vzali, měli by až příliš a zkazili by si charakter. A to by byla škoda, jedná se o dvě velmi milé a laskavé dámy.
Nedávno jsme se Šimonem courali teplým letním ránem sídlištěm, košík pod kočárem překypoval nákupem, měli jsme tedy splněno. Slunce svítilo, domů se nám nechtělo, i napadlo nás, že bychom třeba, třeba..., třeba mohli zajít ke kadeřnici. Mimino, které bylo této kratochvíle doposud ušetřeno, potřebovalo nůžky jako koza drbání a moje ofina, dosahující špičky nosu, po stříhání vysloveně křičela. Má dvorní kadeřnice sídlí ve vedlejším městě, kvůli takovým drobnostem tam nepojedeme, poohlédneme se tady, třeba budeme mít kliku. Měli jsme. Hned druhý panelák ukrýval ve svém přízemí malinký, roztomilý salón. Kde nás přímo paní majitelka vřele uvítala a v jedné větě mě přijala za klienta a Šimona odmítla. Že mi ty tři vlásky střihne na počkání, ani sedat si nemusím, ale mimino potřebuje prďácký letní účes, bude to určitě náročná procedůra na mnoho minut, ne-li hodin, to chce objednat. Což jsem s díky odmítla, nechala si zkrátit vlasy třemi rychlými tahy a začala lovit peníze.
"To nechte, my tady děláme ofiny zdarma." usmála se na mě lazebnice.
Překvapeně žmoulaje stokorunu ještě chvíli jsem zkoušela smlouvat, leč bezvýsledně. Tady peníze neberem.
Poděkovala jsem a vyrazila o dům dál.
Tak nějak mě mrzelo, že mé čelo se pyšní úplně novou vlasovou pokrývkou, kdežto našemu chlapečkovi by se do kadeří dala vetknout gumička s beruškou. Po cestě jsme měli ještě jedno malé kadeřnictví, kde nás také přijali bez objednání a tam několika rychlými tahy paní kadeřnice udělala z naší holčičky zase Šimona. Moc mu to slušelo. S díky jsem nabízela onu již použitou bankovku, ale zase jsem se doslechla, že "to nestojí za řeč, vždyť jsem třikrát střihla". Tentokrát jsem se odbýt nedala. Podobně jako jeho bratr, zjistil Šimon velmi záhy, že stříhání vlasů je brutální, příšerná, úplně nejstrašlivější věc, jaká se může dětem do dvou let přihodit a když se to tak vezme, vlastně jde o život. A podle tohoto myšlenkového pochodu se i zachoval. Bojovali jsme všichni statečně a sláva vítězům, krátký vlas poraženým. Měla jsem za to, že i oněch sto korun je za 15 minut takového utrpení málo.
Pěkně jsme poděkovali, opustili salon a já se asi týden srovnávala s myšlenkou, že ode mně toho dne, kromě platebního terminálu v krámě, nikdo nechtěl ani korunu. Nějak nejsem na tak krásné laskavosti zařízená, byť oplývám vděkem do hloubi našich vlasových kořínků.

A pak se stalo něco zvláštního. J. se vrátil ze zahraniční cesty, obsah kufru vysypal do pěti praček a do kouta ložnice pohodil kolečkové brusle. Byl doma.
To samo o sobě moc bizarní není. Jenže pár dnů na to se na zemi objevila mince. Zvedla jsem ji a uklidila. Druhého dne procházím kolem postele a na místě, odkud jsem včera zvedla cent, válí se cent. Zvedla jsem i tento a přidala k bráškovi. Třetího dne.... no prostě od té doby, co se má životní láska vrátila ze služebky, a je to už nějaký ten pátek, se mu u postele v pravidelných intervalech objevuje mince. Už několikrát jsem se zeptala odkud se berou a zda jich bude přibývat, vždy jsem se dočkala maximálně pokrčení ramen. Jeho nejsou, on všechny drobné vysypal do hrnečku na drobné (těším se, až budu mezi centy a eury hledat pětikorunu do vozíku), kalhoty svléká v koupelně.
Přesto má každé ráno u postele nějaké to euro.

Někdo má otřásajícího se oslíka, jiný samoprostírací ubrousek, my máme výdejní podlahu. Nevydává nijak horentní částky, ale potěší. Vlastně je všechno v pořádku. Někdo má málo, někdo moc, my máme tak akorát.

Jak sdělit nesdělitelné.

12. června 2014 v 23:33 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Spokojeně jsem si tu pofňukávala, pobrekávala a poplakávala nad svým non plus ultra těžkým životem. Prohrabávala jsem se zaprášenými vzpomínkami, myšlenkovými pochody a stesky. Byla jsem nejubožejší z ubohých a ponořena až po krk do svých bolístek a křivd, hojně mi životem uštědřených, rochnila jsem se ve vlastním zármutku.

Ono se mi to někdy přihodí. Z času na čas na mě má existence padne jako těžká deka a snaží se mě udusit vlastními slzami. Po pár dnech je utřu, nadechnu se, usměju, všechnen ten vyplakaný smutek zabalím do hedvábí, převážu chifonovou stužkou a uložím někam dozadu, tak, aby to na mě nemohlo bafnout dřív než za půl roku.

Tentokrát se Osud rozhodl, že už se na mě nemůže dívat a poslal mi rozhřešení o pár hodin dřív. Šimonek se ve věku necelých dvou let poprvé v životě postavil. V jídelní židličce. Metr nad zemí. Víte co se stane hypotonickému dítěti, stojícímu téměř bez opory metr nad zemí? Ano. Přesně to. Sbírala jsem své třináctikilové štěstí z podlahy, poslouchala jeho srdceryvný křik a koukala na tu barevnou bouli, která se mu utvářela na čele, a na obloze velmi jasně zářil nápis

"TAK. A TEĎ MÁŠ PROČ."

Pochopila jsem.
Děkuji.

Ale to nebylo všechno.

Pár dnů nato jsem telefonovala s naší fantastickou, skvělou, bezvadnou, hlídací paní Š., která se mi svěřila, že nemůže najít řetízek, jež si před nedávnem koupila. Povyprávěla jsem jí svou náušnicovou příhodu, zdůraznila jsem hlavní myšlenku příběhu: nechte to jít a popřála jí hodně štěstí. Druhý den mi přišla SMSka, že ve chvíli, kdy se s řetízkem "rozloučila", našla ho na dně tašky, kterou předtím asi osmkrát prohledala.
Jen pro úplnost: náhody neexistují.

Začala jsem přemýšlet a uvažovat. Což je v mém případě téměř vždy předzvěst průšvihu. V mé malé blonďaté hlavě to šrotovalo, jako už dlouho ne. Vrcholem bylo, když mi Prozřetelnost podstrčila knihu Chatrč. Nebudu tu na ni dělat recenzi ani reklamu, jen vám tajně pošeptám, že jsem ji asi sedmadvacetkrát vztekle odhodila, pod záminkou, že je to blábol, abych ji ve finále dočetla se slzou na líci. Ještě jsem se nerozhodla, zda je dobrá, nebo si mou přísnou několikanásobnou kritiku, včetně natrženého obalu, zasloužila, ale každopádně ve mě zanechala následky.

Došla jsem k několika zásadním závěrům:
1) Bůh není
2) Je-li Bůh, pak má pěkně zvrácený smysl pro humor
3) Nevím, proč bych v Ni zrovna já měla věřit.

A jelikož tento článek není nic jiného než nástin chaosu v mé postdeprézní hlavince, budete nuceni dozvědět se i to nejkrásnější nakonec. Není to má autorská tvorba, ale po přečtení a následné úpravě (autor promine), to ve mě zanechalo tak strašně hlubokou brázdu, že by se mi teď v srdci daly pěstovat banány. Nu, pohleďte:

Jste tady, jako součást božího plánu.
Tak důležití jste!

Zahřeje to, viďte?



Někdy

2. června 2014 v 23:26 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy je to jen pohyb směrem dolů.
Někdy je to lehké, jako na křídlech ptáků.
A někdy to připomíná padající list.
Takové pomalé, příjemné poletování.
A někdy je to prostě pád.
Jako když se kámen řítí do propasti.
Jenže její dno je pořád v nedohlednu.

A člověka napadá, kdy dopadne. Jestli vůbec. Jestli je dno plné zetlelého listí, do kterého se jeho duše zaboří jako do peřiny, nebo ze země trčí větve.

Někdy na jednoho padne splín a zalehne ho plnou vahou svého těžkého těla. A najednou to, co bylo doteď jen malý problém na cestě ke štěstí, jeví se nepřekonatelnou překážkou. Všechno zlé se znásobí a rozroste do výšky a do šířky, až to zakryje slunce a to dobré se krčí v koutě, boje se vystrčit prst nebo pípnout. A jeden vlastně zapomene, že to má. Přestane si vážit a rozhodne se utopit ve svém vlastním nesmyslném zármutku.

Někdy se to, čeho se člověk bojí a co pořád schovává v tom nejzapadlejším zákoutí svého mozku, prodere na povrch, až k čelu a k očím a spustí lavinu slz, která nejde zastavit. A tam vám nepomůže nikdo. Přátelé, kamarádi, rodina, alkohol, antidepresiva, tam jste sami, jako lampička na nočním stolku. A už jen fakt, že jste opravdu sami, krmí ten smutek a ten splín a tmy je víc a víc. Takový nehezký bludný kruh. Vy víte, že jednoho dne se otevře okno, zavane čerstvý vítr a vy se znovu nadechnete, zvednete koutky a budete se snažit vzpomenout si, jak se to s tím úsměvem vlastně dělá. Ale teď, v tuhle chvíli vám nezbývá než udržet jednu základní myšlenku. Nádech. Výdech.

Někdy, ale opravdu jenom někdy mě napadá, jaké by to bylo...

A tak vyjdu ven na balkon, do nádherného západu slunce, zhluboka se nadechnu a ...
fouknu.
Tmavomodrou oblohou se rozletí desítky mýdlových bublin.
Zkusím to znovu
a ještě
a zase
a přistihnu se, jak s radostí dětem vlastní, foukám do bublifuku seč mi plíce stačí a sleduju tu barevnou nádheru tančící sídlištěm. Na několik minut je to pryč. Zůstalo to za dveřmi. Mám chvíli jen pro sebe a tuhle infantilní zábavu.
A ten návrat pak tak nějak míň bolí.

Někdy je člověk velmi překvapen, jak málo stačí, aby se v tom koutě postavil a šel dál.