close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Někdy

2. června 2014 v 23:26 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy je to jen pohyb směrem dolů.
Někdy je to lehké, jako na křídlech ptáků.
A někdy to připomíná padající list.
Takové pomalé, příjemné poletování.
A někdy je to prostě pád.
Jako když se kámen řítí do propasti.
Jenže její dno je pořád v nedohlednu.

A člověka napadá, kdy dopadne. Jestli vůbec. Jestli je dno plné zetlelého listí, do kterého se jeho duše zaboří jako do peřiny, nebo ze země trčí větve.

Někdy na jednoho padne splín a zalehne ho plnou vahou svého těžkého těla. A najednou to, co bylo doteď jen malý problém na cestě ke štěstí, jeví se nepřekonatelnou překážkou. Všechno zlé se znásobí a rozroste do výšky a do šířky, až to zakryje slunce a to dobré se krčí v koutě, boje se vystrčit prst nebo pípnout. A jeden vlastně zapomene, že to má. Přestane si vážit a rozhodne se utopit ve svém vlastním nesmyslném zármutku.

Někdy se to, čeho se člověk bojí a co pořád schovává v tom nejzapadlejším zákoutí svého mozku, prodere na povrch, až k čelu a k očím a spustí lavinu slz, která nejde zastavit. A tam vám nepomůže nikdo. Přátelé, kamarádi, rodina, alkohol, antidepresiva, tam jste sami, jako lampička na nočním stolku. A už jen fakt, že jste opravdu sami, krmí ten smutek a ten splín a tmy je víc a víc. Takový nehezký bludný kruh. Vy víte, že jednoho dne se otevře okno, zavane čerstvý vítr a vy se znovu nadechnete, zvednete koutky a budete se snažit vzpomenout si, jak se to s tím úsměvem vlastně dělá. Ale teď, v tuhle chvíli vám nezbývá než udržet jednu základní myšlenku. Nádech. Výdech.

Někdy, ale opravdu jenom někdy mě napadá, jaké by to bylo...

A tak vyjdu ven na balkon, do nádherného západu slunce, zhluboka se nadechnu a ...
fouknu.
Tmavomodrou oblohou se rozletí desítky mýdlových bublin.
Zkusím to znovu
a ještě
a zase
a přistihnu se, jak s radostí dětem vlastní, foukám do bublifuku seč mi plíce stačí a sleduju tu barevnou nádheru tančící sídlištěm. Na několik minut je to pryč. Zůstalo to za dveřmi. Mám chvíli jen pro sebe a tuhle infantilní zábavu.
A ten návrat pak tak nějak míň bolí.

Někdy je člověk velmi překvapen, jak málo stačí, aby se v tom koutě postavil a šel dál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | Web | 3. června 2014 v 2:31 | Reagovat

Co říct...
Ano, stačí málo. Chce to "jen" tomu málu věřit, nebát se ho vypustit do světa, do oněch splínů a nechat ho konat. To se pak jeden diví, co vše to málo dokáže...

2 Míša z Plzně Míša z Plzně | 3. června 2014 v 7:30 | Reagovat

Někdy stačí pohladit kočičáka po kožíšku. Políbit manžela nebo pohladit syna.
Nadechnout se zhluboka a věřit, že bude lépe.

M.

3 Marcela Marcela | 4. června 2014 v 12:07 | Reagovat

Rozumím Vám dokonale.Někdy je opravdu toho na člověka hodně. Vy ale máte velkou sílu, velkou oporu ve svém partnerovi. Bude lépe, určitě.

4 B.z M.L. B.z M.L. | 5. června 2014 v 12:35 | Reagovat

Je to síla.....krásný článek.A bude lííííp.:)

5 paní Weaslyová paní Weaslyová | 5. června 2014 v 21:10 | Reagovat

Milá,
objímám.
Nebe nemá dno.

6 andorea andorea | 7. června 2014 v 21:43 | Reagovat

Jak tohle znám ...Hodně sil přeji. Ale co to vlastně plácám, vždyť Vy jich máte přece dost. To jste nejednou prokázala. Jen občas se na pár okamžiků schovají, mršky jedny. Tak ať si na schovku nehrají moc často!

7 matyskovi matyskovi | 12. června 2014 v 23:36 | Reagovat

Děkuji

8 Marie Marie | 2. července 2014 v 20:56 | Reagovat

Hlavně se nelitovat a neposrat se z toho.Někdy je to těžký,ale změníme to co se změnit nedá?Kolikrát jsem to skoušela a neuspěla jsem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama