Září 2014

Dobrý skutek po jinak příšerném ránu

28. září 2014 v 22:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Bylo to nádherné zářijové ráno, kdy na jedné straně vychází slunce, na druhé ustupují pozdně noční červánky. Mezi nimi rozkládá se temně modré, plechové nebe, chladný větřík si pohrává s prvními žlutými listy topolů a já prožívám den Blbec. Z postele jsem se vysypala p*delí napřed, přičemž jsem si zvrtla kotník, mimino začalo brečet hladem ještě před probuzením, kafe jsem si zalila studenou vodou a všechny Matýskovy kalhoty byly k nenalezení, nejspíš dostaly rozum a utekly z domu.
Celé ty dvě hodiny, než jsme s Matym odešli na autobus, jsem se snažila jen hodit do klidu. Aby nikdo nedošel újmy, hlavně tedy já. Hlídala jsem své prsty při krájení snídaňového chleba, chladila si zvrtnutý kotník, děti jsem nosila po bytě v pevném objetí, takovém, že jsem jim, chudáčkům, skoro lámala žebra, ale byla jsem si téměř jistá, že mi z té náruče nevypadnou. Byla jsem nepoužitelná, leč donucená k činnosti.

Všichni najíst, skoro všichni přebalit, výjimky i několikrát, všichni vyčistit zuby, obléknout, odcházíme ke školnímu autobusu. Až v půli cesty jsem si uvědomila, že můj maličký, ubohý syn neschopné matky, nemá ve svém batůžku odpolední svačinu. Vem to nešť, říkala jsem si, stejně bude v čase jídla už doma, nakrmím ho sama. Poklusávala jsem směr autobusová zastávka a v hlavě mi to šrotovalo. Představila jsem si cca druhou hodinu odpolední, kdy mé dítě mlsně poposedává na židli v očekávání pribiňáku, když tu mu učitelka konejšivým hlasem vysvětluje, že dnes se matka ukázala v plné barvě a on bude hlady. Ach. Bylo mi těch modrých očí líto. Letmá kontrola času a - ano! máme 2 minuty k dobru. To se prostě musí stihnout. Musím smazat pokažený budíček, zvrtnutý kotník, Šimonkovu bouli (nezmínila jsem se, že?), ráno Blbec. Aspoň jednu věc musím dnes udělat správně. Rozběhla jsem se i s kočárkem ke vchodu do paneláku, zaparkovala na bezpečném místě, už ze schodů houkla "seď opatrně, hned jsem tu!" a dala si těch několik (mnoho. opravdu mnoho) pater po dvou schodech. V lednici jsem nazdařbůh vylovila něco chlazeného, mléčného, snad neprošlého a skluzem po zábradlí se vrátila ke kočárku.

Ve kterém seděl naprosto klidný a spokojený Matýsek a před nímž stála blonďatá paní - anděl, operující momentálně s mobilem. ("Ty na mě jdeš zavolat sociálku, viď?" blesklo mi hlavou.)
"Já jsem vás viděla utíkat," dělo to krásné stvoření, "tak jsem vám ho přišla pohlídat."
A v tu chvíli se mi ten uspěchaný svět zastavil. Srdce se uklidnilo, a až ve špičkách prstů jsem cítila, jak se mi po těle rozlévá to lidské teplo, kterého se mi právě dostalo.
"Mockrát děkuju," pípla jsem a přidala široký úsměv.

Od té doby mě mrzí, že jediné, co jsem v danou chvíli mohla a nejspíš i měla, bylo "mockrát děkuji" a široký úsměv. Díky té paní byl celý zbytek dne dorůžova a dobleděmodra, neudělala jsem žádnou další chybu a culila jsem se i na koš s odpadky. Jde o deset vteřin mého života. O dvě minuty jejího. Možná ani to ne, opravdu jsem toho rána trhla rekord v běhu do schodů obézních matek. Ale je to moment, který se mi vyryl hluboko pod kůži a zůstane tam nejspíš déle, než tetování s medvídkem Pú. Pokud jde o mě, navždycky.

Mistr prokrastinace

17. září 2014 v 15:15 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Teta Wiki hovoří jasně: "Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu." konec citace.
Ale no tak dobře. " ...Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví." Tohle je opravdu fakt zbytečný a víceméně mylný. Prokrastinuju celý svůj život a na mé psýše se to nijak nepodepsalo. Jsem normální jako recept na míchaná vajíčka.

Dnes jsem ovšem slovu prokrastinace dala úplně nový význam. Nedávno jsem se, samozřejmě nikoli vlastní leností, dostala do úklidové smyčky. To je situace, kdy se vám práce v domě nahromadí tolik, že ve chvíli, kdy s ní skončíte, zjistíte, že ten bordel někudy přiběhl zpátky a vy můžete statečně začít znovu. Nemluvím o podružnostech, jako je prach nebo umyvadlo, ty se stihnou pošudlat během cesty s košem prádla nebo při zalévání kytek. Znáte to: v jedné ruce láhev s vodou, ve druhé prachovku, uchem se poslouchá papiňák na plotně, řve se po staršákovi, aby okamžitě, ale okamžitě položil ten ovladač na televizi a nohou se kope do mimina, aby se odšouplo od elektrické zásuvky, kterou se právě rozhodlo sníst. Takové klasické, líné odpolodne. Já mluvím o opravdu VELKÉ hromadě prádla k vyžehlení, o strašně TRVANLIVÉM otisku ručičky na každém okně v bytě, o NEPOHYBLIVÝCH sloupcích knih všude, kam dosáhne ruka zavilého čtenáře. Mluvím o tom permanentním chlívku v našem bytě, kterému pokrytecky říkáme "organizovaný chaos".

Včera jsem se rozhodla aspoň částečně našemu hnízdečku lásky a štěstí ulevit. Hned poté, co jsem se vrátila z dvacetičtyřhodinové šichty, nakoupila, uvařila oběd, několikrát přebalila a nakrmila protivné mimino, zašila díru na teplácích, o kterých si sice myslím, že nepatří žádnému mému dítěti, ale budiž, zasedla jsem ke stolu a sepsala Seznam.

Vyžehlit
Umýt koupelnu
Převléct postele
Uklidit ASPOŇ čtyři police ve skříni
Roztřídit odpad
Zamést balkón
Vyčistit sedačku
Umýt kuchyňskou linku
Vyčistit Matymu kola u kočárku
Přešít si knoflíky na pracovních košilích
Roztřídit dětské boty

a pak jsem raději přestala. Ne, že by došla témata, ale začala jsem mít pocit, že na čtrnáct hodin, které mi z toho dne do půlnoci zůstaly, jsem si naložila poněkud mnoho.

Nejdřív ze všeho bylo naprosto nezbytné, abych se na to pořádně posilnila.
Ještě za hodinu a půl jsem seděla u počítače, v jedné ruce hrnek s kafem, ve druhé koblihu. Tak takhle by to nešlo. Shrnula jsem ze Seznamu sladké drobky a začala studovat jednotlivé položky. Odkud začít? Žehlení je na dlouho. Koupelna je náročná na chemikálie. Nanosím si je tam cestou, při nějaké jiné, taktéž bohulibé činnosti. Ale které? ASPOŇ čtyři police. Jo. To bude ono. Chce to radikální řez. Připravím pytle, všechno to sesypu na zem, protřídím co nosím, co nenosíme, napytluju pro charitu, pro houmíky k popelnicím, zbytek krásně složím a vložím zpátky do polic. Ano. To bude moc pěkné.
Ještě za hodinu a půl jsem stála po kolena zabořená do triček, kalhot, dětských bodýček a tepláků. A jak se zdálo, hromada nejen, že neměla konce, ale zdařile narůstala, a to sama od sebe. Rozhodla jsem se pro kontumační prohru a nacpala vše, co se mi válelo kolem kotníků zpátky do skříně. Ono to počká.

Stála jsem uprostřed předsíně, na rameno mi klepalo poledne, čas, kdy se nakrmí řvousenka, svede se s ní několikahodinový lítý boj o spánek v posteli a bude třeba vyzvednout Matyho z družiny. To už toho moc nestihnu. Když tu mé oko zahlédlo Šimonovo auto. Leželo po nějaké těžké havárii napříč dětským pokojem a ve střeše mu zela díra velikosti vzrostlého Šimona. Jeho auto je totiž stan. Náklaďák z pohádky Auta. A jelikož si němečtí soudruzi od Mattela moc práce s výběrem materiálu nedali, celá metr vysoká a půldruhého metru dlouhá hračka je z věci zvané textilní papír, což je kouzlo, které se tváří jako látka, ale když pořádně zatáhnete, roztrhá se na marné kousky jako účet za plyn. A Šimonek jednoho dne opravdu zatáhnul.

Jelikož se stan - auto špatně shání, rozhodla jsem se o opravu svépomocí. Převrátila jsem hračku na střechu, vyzbrojila se nůžkami, lepící páskou, trpělivostí a fištrónem a zalezla dovnitř. Nechtěla jsem svou práci odfláknout, proto jsem pečlivě vyměřovala, raději dvakrát, počítala, rovnala a vrstvila, přilepovala, zalepovala a vtloukala pásku do textury, až mi dlaně zčervenaly.

Když jsem se po pár minutách (maximálně hodince) zvedla a vylezla ze stanu ven, za okny byla už tma. Ve dveřích dětského pokoje stála zřítelnice oka mého řkouc, že večeře je hotová, děti okoupané a jestli jsem si už konečně přestala hrát. Matýskovi se po mně stýská a Šimonek má absťák, chybí mu jeho soukromá osobní schovka před světem. Ukázala jsem J. střechu auta, která vypadala jako nová. Prohlásil, že se dme pýchou nad mou šikovností, ale že si myslí, že se to dalo zvládnout během pouhých dvaceti minut. A že našel můj seznam a jestlipak vím, co znamená slovo Prokrastinace?
Věděla jsem.
Ale strávila jsem celé jedno odpoledne hraním s autem, nůžkami a lepící páskou. A vůbec nemám pocit, že to byl ztracený čas. Naopak, moc pěkně jsem se bavila.
Dnes leží Seznam znovu přede mnou. Mám umytou koupelnu, ale už půldruhé hodiny sedím u počítače a hraju si s tímhle článkem. Ano. Chronická a výrazná tendence. To je přesné.

Školák

7. září 2014 v 22:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Ano, je to tak. Už i náš Matýsek vstoupil do vzdělávacího systému, je z něj dítko školou povinné. Myslela jsem si, že to bude pro všechny jednoduché. Matěj změny rád, nové tváře extrémně, já se přizpůsobím, J. je to jedno. Odjíždí do práce brzy, vrací se pozdě, pokud jde o něj, mohly by děti v mezidobí klidně dřít na bavlníkové plantáži.

Maty a láska mého života nepřekvapili. Samu sebe jsem vyšokovala k nepoznání.
Mé miminko je ve škole! To malé, baculaté, rozkošné ťuťuňuňu děťátko vyrostlo v sedmiletého kluka! Kdy se to stalo?! Jak se to stalo?! Proč mě nikdo nevaroval, že se to stane???

A zvládl to naprosto bravurně. Hned druhého dne, přivezen mnou, štkající a polykající slzy, ke školnímu autobusu, odhodlaně do něj nastoupil a s úsměvem vyrazil vstříc novým zážitkům. Byla jsem to já, kdo nemohl z autobusu vystoupit a pod záminkou rozepnutí bundy, sundání čepice, pusy a pohlazení, zdržovala jsem všechny vzdělání lačné děti od cesty k jejich cíli. Až se na mě pan řidič významně podíval, jakože ještě jedno obejmutí a vynese mě ven ve vlastních zubech, políbila jsem své odrostlé miminko naposledy a sestoupila ze schodů. Seděl tam, klidný jako unavená želva, díval se upřeně před sebe, ve snaze ignorovat tu hysterku klepající na okno a předstíral, že k ní nepatří a vidí ji poprvé v životě.

Nějak těžce to nesu. Neumím to zkousnout (a můj prasklý zub mi dává za pravdu), že vstoupil do další etapy svého zatím krátkého života. Jsem to já, komu se stýská po mateřské školce a všechny procházky s miminem koná co nejblíž této instituci. Mně chybí každodenní rutina s vítáním ve dveřích, známé tváře učitelek, skříňka se slonem.
Všechno má evidentně svůj čas. Teď přišel ten můj. Měla bych dospět. Přeci jen, jsem matka dvou dětí, není moc vhodné litovat, že už neprojdu kolem pískoviště pod dubem a nenajdu ve skříňce čokoládové lízátko jako odměnu za účast v olympiádě.

A Matýsek? Ten se v rámci svého "přerodu" rozhodl posunout do další vývojové fáze. Už chodí do školy, je potřeba projevit aspoň kousek inteligence. Ovládl tedy "Ano" a "Ne". Na mé nahodilé a odpovědi neočekávající otázky začal logicky a inteligentně odpovídat. Máš hlad? Ano. Chceš si hrát s míčem? Ne. Jak bylo ve škole? Už umíš číst? Ne.
Myslím, že je to jeho dárek pro mě, aby mi to nebylo tolik líto. Té školky.
Zase se u nás stal zázrak.
A jsem šťastná?
Absolutně.

Mám se ráda. A tečka.

5. září 2014 v 22:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Máte se rádi? Já ano. Jsem nejlepčejší na světě. Kromě té češtiny, samozřejmě.

Nedávno jsem narazila na článek mladé bloggerky, psaný evidentně na popud administrátorů webu, šlo o Blog dne, Téma týdne, Výplod měsíce, nebo něco podobného. Neumím psát na povel a dá-li Bohyně tvrdého y, nikdy to nebudu muset dělat.
Každopádně mě ona slečna inspirovala. Dívala se sice na problém z poněkud jiného úhlu než já (tak o 320 stupňů, řekla bych), přesto článek pojala zajímavě a čtivě. Bylo mi zase čtrnáct a byla jsem v pubertě. Velmi osvěžující. Hlavně, když si člověk uvědomí, že tím peklem nemusí už nikdy projít.

Ale k věci. Autorka řešila problém kolegyň, taktéž pubertou procházejících, které i při ideálních mírách a lehké podváze s náběhem na mentální anorexii, stěžovaly si svým kamarádkám ve velmi pravidelných intervalech na svou obezitu, evidentně se tak dožadujíc popření jejich mylného dojmu. Téma pobídky k chvále se lišilo dle momentální dispozice/indispozice dotyčné, dle počtu nových uhříků a aktuální velikosti prsou, podle kvality právě odevzdaného testu nebo podle ceny matkou zasponzorovaného nového, velice moderního hadříku. Pisatelka prohlédla faleš v sebekritice daných slečen a vysvětlila jim to v článku jasně a srozumitelně. Myslím, že dokonce použila slovo "bitches", které je určitě v cizím jazyce a obávám se, že bude i velmi vulgární.

Zatímco mé oči bloudily textem a ret se vědoucně zvedal v chápavém šklebu, mé myšlenky se odvážily dál na pole mnou neprobádané a evidentně o velmi tenké vrstvě ledu.
Mám se ráda?
Pokud ano, mám proč?
Jsem dobrý člověk?
Stojím si za to, abych se milovala?
Zasloužím si sebe sama?
A celé to dokresloval Jožko Ráž se svým "Tak odomkni si telo a maj sa trochu rád".

Zkrátím to, k žádnému uchopitelnému závěru jsem nedospěla. Vlastně, v hlasování jsem to prohrávala na celé čáře. Každou vlastnost, kterou jsem sama pro sebe prohlásila za pozitivní, jsem si vzápětí vyvrátila a vysvětlila si, že to, co vidím jako inteligenci je vyčůranost, tam, kde o sobě přemýšlím jako o hezké holce, by se hodily zrcadlo a brýle o mnoha a mnoha dioptriích a mnou tolik prosazovanou štědrost jsem záhy dostala vmetenu do tváře coby rozhazovačnost. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že jsem vcelku fajn osoba a určitě existuje naprosté minimum lidí (řekla bych řádově na stovky), kteří by mi s chutí vlepili políček.

Když jsem se konečně přesvědčila, došlo na nejhorší. Informovat se o výsledcích monologu. Schválně si to zkuste: postavte se k zrcadlu, podívejte se svému odrazu do očí a nahlas řekněte "Mám tě rád/a."
Oříšek, co?
Mně se to ještě nepovedlo, ale pilně trénuju.
Doporučuju vám to samé, poněvadž každý člověk potřebuje desetkrát denně obejmout, párkrát měsíčně slyšet, že ho má někdo rád a vědět, že ty hlasy v jeho hlavě to s ním myslí dobře.