Březen 2015

Do pekla

27. března 2015 v 9:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
O tom, jak vypadá kauflandský důchodc... seniorský čtvrtek vám tady vykládat nebudu. Jednak modří vědí, za druhé na toto téma jsem si tu plácala játra hned několikrát a začíná to být nuda. Každopádně od jistého nákupu několik měsíců, možná dokonce let tomu vím, že to byl poslední čtvrtek, kdy má noha překročila práh prodejny tohoto obchodního řetězce. A tak jsem tam poslala J.

Poslední dobou mi leze na nervy, neuklízí po sobě hrnek od ranní kávy, pročež jsem logicky došla k závěru, že návštěva devátého kruhu pekla bude dobrou lekcí a ukázkou mé nadpozemské síly. Jednoho dne, totiž přinesl domů leták, ve kterém byl obrázek zboží, po němž jsem okamžitě zatoužila. Mechanický zametač. Sice máme doma takovýchto a podobných udělátek přehršel, ale některá jsou velmi primitivní (koště) a jiná rozbitá (ruční vysavač nejmenované české značky, kterou si už nikdy, přísahám NIKDY nekoupím). Zametač měli v Kauflandu o polovinu slevněný, tedy cena za pár kousků slepeného plastu, jež se rozpadnou 2 dny před vypršením záruční doby, mi přišla více než rozumná. Ovšem, věděla jsem, že nejsem v této lokalitě a jejím okolí jediná, zametač za půlku budou chtít všichni. K mému velkému údivu se láska mého života přihlásila k riskantní akci dobrovolně a s úsměvem na rtu. Opravdu tehdy řekl "Já tam v ten čtvrtek sjedu." /sic!/ Namítla jsem, že jde o Čtvrtek. TEN Čtvrtek. Nechápal. Vysvětlila jsem mu princip tohoto dne v Kauflandu. Vytrvale si stál za svým. Používal argumenty, že pojede do pobočky na samém okraji města, špatně dostupné, kam důchodci a matky s kočárky nedošáhnou. Samé nesmysly. Mně neposlouchal. Když to tak po sobě čtu, on si o to, co následovalo vysloveně říkal. Ještě jsem jej prosila, aby i když mu má žádost připadá neskutečně hloupá, navštívil obchod co nejdříve ráno. Otráveně obrátil oči v sloup, ale slíbil.

V brzkých odpoledních hodinách, evidentně hned po tom, co po náročné akci v devět ráno popadl dech, mi zazvonil telefon. Jeho hlas zněl jako z velké dálky a přísahala bych, že se mu ještě lehounce třásl. "Neumíš si představit, co se tam dělo, ženo." Ano, umím.
"Nebylo kde zaparkovat." Jistěže.
"Nebyly vozíky." Logicky.
"Nebylo možno projít mezi regály." Jako obvykle.
"U přepravky s bramborami stála fronta." Byly-li ve slevě...
"Když jsem natáhl ruku po poslední krabici zametače, práskla mě přes ni seniorka holí. Ubránil jsem se." Chudáček můj statečnej.
Spolkla jsem své "já jsem ti to říkala", potrestaný už byl. A později se ukázalo, že jsem udělala dobře, můj hrdina přinesl domů krásnou, malou, zelenou krabici, ze které vyndal a střelhbitě smontoval maličký, roztomilý zametač, jež se okamžitě začal krmit pro něj připravenými drobky u kuchyňské linky. Sice už jsou pro nás kauflandské čtvrtky definitivně tabu, ledaže by se uvolilo některé z dětí, ale J. si začal uklízet hrnek od kafe a já mám novou hračku na úklid.

Oslavný

24. března 2015 v 13:40 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tento článek nejspíš nebude mít ani hlavu, ani patu (tedy nebude mezi mnoha dalšími výjimkou), přesto jej dostat z hlavy musím. Nemluvě o tom, že tu sobotu OPRAVDU bylo co slavit.

Možná se na ten den dobře vyspal.
Možná se dobře najedl.
Možná snědl dost cukru.
Možná toho cukru bylo dost málo.
Možná si tělo konečně uvědomilo, že už měsíc nedostalo ani gram lepku.
Možná dostal léky v pravou chvíli.
Možná dostal léky ve správném (rozuměj jiném než obvykle) pořadí.
Možná konečně dostal správnou dávku léků (stále ještě ladíme).
Možná jsem se na něj to ráno dost doširoka usmála.
Možná mu J. konečně oblékl ponožky obrázkem ven.
Možná se na něj usmál Šimon.
Možná bylo v bytě správně teplo.
Možná jsme měli doma dost chladno.
Možná to bylo tím, že jsme mu v pokoji větrali přesně půl noci.
Možná....

V tu sobotu, totiž Matýsek po dlouhých deseti měsících plus mínus týden, kdy se kácel epileptickými záchvaty pětkrát až desetkrát denně (evidentně dle výše zmíněného. vzorec prostě stále neznáme),

NEDOSTAL ANI JEDEN ZÁCHVAT!


Dnes už to zase není pravda, chlapeček pokračuje v zaběhnutém režimu. Bohužel. Ale ten den jsem ve všech kalendářích, co jich doma máme, zabarvila červenou fixkou a patřičně ovykřičníkovala.
Ten den byl první vlaštovka, která i s pověstným jarem, přinesla naději, že jednoho dne tady bude článek s čísly v opačném poměru. Jednou sem snad napíšu, že dnes je to deset měsíců, co nám Máťa neomdlel.

Co s nimi?

10. března 2015 v 9:11 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mám své vlastní soukromé vnitřní hodiny. Tím se nechlubím, pouze konstatuji holý fakt. Každý je má. Jen ne každý na ně věří. Dle mého skromného názoru je to chyba, ale budiž. Když jsem svůj problém, který tu hodlám velice dopodrobna rozebrat (ale no tak, netvařte se), přednesla své lepší polovici, upřímně se rozesmál a pronesl něco o budíku vedle sleziny. Je to ignorant a jednou sejde ze světa nepěkným způsobem. Každopádně. S hodinami uvnitř mého vědomí, mé dušičky, mého vnitřního já, jsem se naučila zacházet dávno tomu, ještě v pubertě. Byla to legrace. Když jsem si šla lehnout, představila jsem si čas, ve který se chci vzbudit a bylo to. Výhoda tohoto budíku je, že vaše tělo o něm ví a naprogramuje podle něj i spánek. Nevzbudíte se uprostřed REM ani RAM fáze, natož lehce erotického snu, který zahrnuje vás, opáleného vazouna a lesbická dvojčátka, nezávisle na tom, jakého pohlaví či preferencí jste vy. Prostě v kýžený čas otevřete oči a vyskočíte z postele jako veverka na pérko, čilí a způsobilí podat adekvátní výkony.

Nikdy jsem se ale na své vnitřní hodiny stoprocentně nespoléhala, vždycky jsem si vedle nich nastavila mechanickou nebo elektronickou klasiku. Jednak jsem se ještě nenaučila pracovat s letním a zimním časem, jednak pořád podléhám dojmu, že není nad technické výdobytky moderní doby a že kusy plechu, třískající o sebe sedm centimetrů od vaší hlavy ještě nic nepřekonalo.

Svého "budíka" využívám hlavně v případech, kdy vím, že ráno vstávám do práce, tedy v nekřesťanskou hodinu, a přesto se mi u počítače/ televize/ partie Carcassonnne sedí příliš dobře na to, abych šla zavčasu spát. Dlouho po půlnoci balím papírové čtverečky zpátky do krabice a přemýšlím nad nespravedlnostmi světa, jako třeba že bez práce nejsou koláče. A v těchto případech nastavuju mobil, mechanický budík, elektronický budík, Šimona a hlavně své vnitřní hodiny, aby mě tito všichni ráno OPRAVDU probudili.

Konečně se dostáváme k avízovanému problému. Mé vnitřní hodiny se předbíhají o celých patnáct minut. K smíchu, zdálo by se. Ale ono není. Když někdo má otevřít své znavené a nevyspalé oko několik minut po čtvrté, kdy i ti ptáci uvažují, že by si dali ještě veršíček, končí veškerá legrace. Potřebuju velice nutně vědět, jak to spravím. Počítám, že tady hodinář nic nezmůže, z lékařské obce by pomohl možná jen psychiatr, pochybuju, že kdokoliv z alternativců by věděl co s tím. Co s nimi? S mými pokaženými vnitřními hodinami.
Uvítám jakýkoli nápad,
Vaše zoufalá, nevyspalá Prdlá Prvomatka.

Jak jsem si naběhla

4. března 2015 v 10:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nejím tmavé maso.
/Bůček NENÍ tmavé maso. Pozn. autorky/
Nejím zeleninu.
Nejím dušenou mrkev.
/Vím, že dušená mrkev je zelenina, ale je tak hnusná, že jsem tento fakt musela zdůraznit. Pozn. autorky/
Na otázku "Holka, z čeho jsi ty vlastně živa?" odpovídám popravdě "Z čokolády."
Tudíž vaření pro mou malou osobu už je samo o sobě složitostí. No, jen zkuste vpašovat kus Milky do guláše.
Není tomu dlouho, co přišel J. s diagnózou Velmi Vážná Choroba, která se nedá léčit acylpyrínem, vysokými dávkami béčka ani chirurgicky. Pokud se člověk projevům Choroby chce vyhnout, musí držet Velmi Přísnou Dietu. Tato sestává z mladého hovězího a myslím, že je dovolena kyselá okurka jako příloha, nejsem si tím však moc jistá. Každopádně, jak vidno, láska mého života se v jídle příliš neomezuje, když jí to, co já uvařím a já fakt nevařím jen mladé hovězí s kyselou okurkou. Abych nevypadala jako vrchní škodička, rozhodnutí se Přísné Dietě vyhnout, učinil J. 2 minuty poté, co si přečetl seznam schválených a zakázaných potravin, což bylo cca 3 hodiny po stanovení diagnózy. Ke škodě lékařské obce musím s lítostí podotknout, že Choroba se od té doby, co J. nedrží Dietu neozvala. To jen tak na okraj.
Pro začátek tu máme Prdlou Prvomatku a J., pro které je (by mělo být) velmi složité připravit jeden pokrm, který by směli/chtěli jíst oba.
Teď přijde řada na děti.
Šimulka se s příchodem příkrmů před dvěma roky rozhodl, že mlíčko nerad. Projevovalo se to úporným refluxem (prostě všechno bylo poblinkaný) a z druhé strany dítěte také nevycházely zrovna krájené fialky. Při mé chabé inteligenci trvalo velmi, velmi dlouho, než mi došlo odkud vítr vane a vyřadila jsem laktózu z chlapcova jídelníčku. Nastal klid a pokoj.

Uděláme si malý mezisoučet. Vaříme guláš z mladého hovězího, do kterého potřebujeme vpašovat strouhanou Margotku a nesmíme ho zahustit smetanou.

Teď to bude ještě zajímavější.

Před x lety, myslím, že na stránkách blogu je to zaznamenáno, jsme vyzkoušeli na Matýska bezlepkovou dietu. Ve světle faktu, že lepek nedělá dobře ani zdravým lidem, jsme došli k myšlence, že retardovanému mozečku musí škodit dvakrát. Zpětně si moc nepamatuju, zda dieta pomohla, každopádně mi velmi hluboko v paměti utkvěla vzpomínka, jaká to tehdy byla (slabší povahy prominou) onanie, připravovat jídlo. Ovšem, čas je milosrdný a v zoufalé snaze zastavit epilepsii jakýmkoliv způsobem, rozhodli jsme se, že dietu opět vyzkoušíme. Snad to nebude tak strašný. Ono, nejspíš každá matka, která musí vařit bez lepku nakonec dojde ke stavu, kdy dietu drží celá rodina, páč tak je to nejjednodušší. A tak to dopadlo i u nás, jen chleba peču dvojí, poněvadž jeden bochník za příjemných 100 ká je na mě moc, nemluvě o tom, že J. by ho spořádal na posezení.

Guláš z mladého hovězího nebudeme tedy zahušťovat smetanou, přidáme zákletku, jež sestává z vody a mouky, jak jinak, bezlepkové. A máme tu knedlíky.
Tady mě ten oběd přestal bavit. Prostě, mám to trošku za ztížených.

Načež se několik mých výborných přátel a pár lékařů shodlo v názoru, že existuje určitá naděje, že by klukům mohla pomoci ketogenní dieta. Velice opatrně jsem heslo zadala do Googlu. Tušila jsem, že nízkosacharidová strava nebude procházka růžovým sadem, a určitě se nejedná jen o omezení sladkostí. Nebyla jsem daleko od pravdy. Když jsem na obrazovku opatrně otevřela jedno ze strachy zavřených očí, zjistila jsem, že cukr je všude, úplně všude, podezřívám sůl, že možná ani ta by přísným chemickým rozborem neprošla. Nebudu se tu rozepisovat, protože dietu kluci zatím nedrží, jsme objednáni k odborníkovi nejodbornějšímu, který o jejím nasazení teprve rozhodne. Každopádně i přes její náročnost velice doufám, že naše děti jsou vhodnými kandidáty, poněvadž dieta má na poli epilepsie velice dobré výsledky a to takové, že po určité době člověk nemusí držet ani ji, ani epilepsii a ani léky. Po nějakém čase prostě všechno zmizí a zůstane to jen jako špatný sen někde vzadu v paměti. Trošku mě zaráží, že se o tomto způsobu léčby dozvídám po roce a půl, kdy mé děti trpí touto hnusnou nemocí a že ani jeden z pěti, slovy PĚTI neurologů, kteří děti viděli, tuto myšlenku dosud, respektive nikdy nenadnesl. A ve světle některých informací mi to připadá, jako by fakt, že epilepsie se dá vyléčit pomocí diety, byl velice, ale opravdu velice dobře střeženým tajemstvím. A to, skara, PROČ?! ptám se.

Tedy nás, jak doufám, čekají zářné zítřky. Jíst se tu bude tučně, pravidelně a zajímavě. Ale pokud to znamená, že mí chlapečci nebudou fungovat jako příruční sklad farmaceutických firem, dobře tak.