Duben 2015

Špička

27. dubna 2015 v 6:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Myslím, že umírám. Nebo jsem těžce nemocná a zanedlouho zemru. Nebo se mi děje něco podobně katastrofického, každopádně je naprosto evidentní, že to mám za pár.

Je tomu dva dny, co jsem si zakoupila špičku. Cukroví. Takovou tu čokoládovou homoli naplněnou vaječným koňakem. Abych uvedla na pravou míru - já si koupila špičku učňovskou. To je totiž veledůležitý a neopominetulný fakt. Učni do ní totiž, blázni, dle instrukcí v odborné literatuře, cpou pravou čokoládu a pravý vaječný koňak. Myslím, že není co dodat, naopak, je zázrak, že se tato pochutina nestala mým denním chlebem. Stojí mě to opravdu mnoho sil, ale zatím se držím.

Tedy, koupila jsem pár větrníků, jako úlitbu bohům (J.) a dvě špičky, což jsem pečlivě uložila do lednice, aby to vydrželo na příhodnou chvíli, třeba sobotu večer, kdy už budou cipísci spát a já a zřítelnice oka mého si uděláme žranici. V klidu, bez dětského žvatlání, kvílení a kničení, bez nenechavých rukou, které odmítají pochopit, že v tom je lepek a tudíž je to fuj. Jen my dva a hromada cukru. První špička nepřežila první hodinu. Já v tom nejedu, já mám svědomí čisté. První větrník byl obětován k sobotní snídani. Když jsem viděla, jakou rychlostí se sladkosti z lednice ztrácejí, nelenila jsem a připravila jsem si JI jako zákusek k sobotním šunkaflekům. Poctivě jsem spapala zeleninku (kyselá okurka), tedy jsem si pochutinu na závěr plně zasloužila. Jen co ve mně zahučel poslední flek, uvařila jsem si kávu, zasedla k odpolednímu programu některého televizního kanálu, hodila nohy nahoru (v zatím marné naději, že děti spí, což se ukázalo jako mylná myšlenka tři minuty po prvním kousnutí) a lačně jsem se zakousla.

Pointa mého příběhu v žádném případě nespočívá v tom, že v daném okamžiku se rozřičela některá dětská postel, já zákusek odložila a už se k němu nedostala. Byť finále zůstává stejné. Postel sice povídat začala, ale nijak naléhavě a tak jsem se rozhodla špičku dorazit. K mému obrovskému překvapení jsem dojedla tři kousnutí před koncem. Prostě dva centimetry nad okrajem jsem zjistila, že už nemůžu a jestli se pokusím jíst dál, zcela jistě se poblinkám. Překvapeně jsem se na čokoládové torzo zadívala a odložila je na dezertní talířek na okraji stolu. Však já si ji dojím později.

Později ovšem nenastalo. Je nedělní poledne a okousaná špička se na mě stále kření z kouta pracovní desky. Stojí tam, netknutá, z jejího středu smutně kane slza vaječného koňaku, který v půli cesty ztuhl a odhodlaně okorává, já se na tu smutnou scénu dívám a nejsem schopna s tím nic dělat. Nemám na ni chuť, nechce se mi do ní ani kousnout, ale zároveň je mi líto ji hodit do koše, nechávám ji stát tam, kde je.

J. si samozřejmě tristního zátiší všiml, ovšem na můj dotaz proč nezakročil, mi bylo sděleno, že jednak si myslel, že bych vyváděla (což nemohu vyloučit) a za druhé mu celá scéna nevyhlížela moc vábně. S tím oschlým koňakem vytékajícím po čokoládě na tvrdnoucí piškot. /V daném pořadí. Pozn.J./ Tedy raději se zdržel jakékoliv akce.

A z toho usuzuji, že už tady dlouho nebudu. Začíná to nedojedeným zákuskem, příště vrátím polovinu tabulky čokolády do skříňky na sladkosti a nakonec si neosladím kafe. Určitě trpím nějou příšernou, nejlépe zhoubnou nemocí, která to všechno způsobuje. Konec je v nedohlednu.

Jedno malé přehlédnutí

22. dubna 2015 v 21:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Stal se mi Omyl. To se mi děje poměrně často, jsem zvyklá, leč většinou (ťuk ťuk) jde o Omyly malé, nenápadné, snadno řešitelné, či zakamuflovatelné. Tenhle stál za to.

Vymyslela jsem si dvojku. Vysnila jsem si maličkou, ručně krasopisně vyvedenou číslici za jedničkou v datu spotřeby na Matýskově průkazce ZTP, čímž jsem bravurně z ledna udělala prosinec. A trvala jsem na něm celé čtvrtletí, až do okamžiku, kdy jsem v panickém záchvatu pořádku a čistoty čistila interiér vozu (rozuměj vlhčenými ubrousky stírala vrstvu prachu z palubní desky), kde jsem narazila na inkriminovaný předmět. Omyl mě okamžitě praštil do oka, ale to už bylo na všechno pozdě.

Což jsem v danou chvíli ještě nemohla vědět. Jelikož na Matýskově stavu se (bohužel i bohudík) toho moc nemění, invalidou stále zůstává navzdory pravidelným lékařským kontrolám a prohlídkám. Naivně jsem se domnívala, že logicky stačí odebrat se s průkazkou a aktuální fotografií na Úřad, kde udělají kouzlo a já v mžiku odejdu s úplně fungl novým kusem. Chyba lávky. Hned úvodní telefonát, kterým jsem se snažila situaci vyřešit mě vyvedl z omylu. Bylo mi řečeno, sice ne doslova, ale všichni umíme číst mezi řádky i to, co tam není, že jsem-li matka líná a neschopná, nepečlivá a nedůsledná, nezasloužím si nic jiného, než Trest v podobě shánění a vyplňování formulářů, jejich odesílání a osobní odevzdání na patřičném Úřadě a následné čekání od 0 do 100 let na nový dokument. Tečka. Nepomohou prosby, omlouvy, vrstva másla na hlavě, prostě NE. Průkazku jsem z lajdáctví nechala propadnout, musí se komplet zažádat znovu. A aby toho nebylo málo, je zrovna období, kdy novou průkazku chce každý, tedy nechť se připravím, že tato procedúra mi zabere opravdu hodně, hodně mého drahocenného času, páč fronty, mladá paní, fronty se nám tu táhnou pomalu přes půl patra. Tak, holka. Za chyby se platí a ty nejsi žádná výjimka.

Po pravdě jsem si trošičku zapřeháněla, abych dodala příběhu napětí. Paní byla velice milá, sice skálopevně trvala na výše uvedeném, ale prý je schopna oželet oběd nebo přijet do práce dřív kvůli mé malé nedůležité osůbce, která jí tak pěkně fňuká do telefonu a mohla by si se mnou dohodnout osobní schůzku. Abych nemusela i s miminem stát frontu. Prý by se hodil čas, kdy s dítětem rehabilitujeme. No, nehodil. Možná by to šlo v době, kdy vyzvedávám Matýska ze školy. No, nešlo. Co příští prosinec? To budeme zdobit stromeček. Slušně jsem za její nabídky poděkovala a se sklopenou hlavou, kterou musela na druhém konci drátu i slyšet, jsem prohlásila, že když potrestat, tak potrestat, a že si tedy sáhodlouhou frontu přijdeme i s juniorem vystát.

A tady zasáhla Bohyně zaseknutých šuplíků, Víla ztracených klíčů nebo Prozřetelnost, to je jedno, prostě některá z Vyšších mocí. To byl přesně ten okamžik, kdy jsem pokorně svěsila šišku a dala se i s věcmi do pohybu. Ne proti nim. S nimi. Přijala jsem rozsudek, sbalila nám pití a svačinu na půl dne, teplé oblečení a zásobu hraček a vypravili jsme se se Šimonkem na Úřad. Ono to nějak dopadne.

K mému obrovskému údivu před námi v řadě vychovaně sedělo jen asi osm spoluobčanů (nedovolím si ani zmínit barvu pleti, abych nebyla za rasistu) a jedna paní v kostýmu od Prady, která ve vykachlíkované chodbě vyčnívala jako, promiňte mi ten výraz, růže z nočníku. Což mě naplnilo nadějí, že tady opravdu nestrávím podzim svého života a Šimůnek sladké dětství. Po nějaké době jsme nadšeně zjistili, že spoluobčané v drtivé většině tvoří jeden, dva, maximálně tři klany, tedy fronta bude o to kratší. Bezva! Úplná třešnička na dortu nastala, když jedna skupina opustila dřevěnou lavici se slovy "dém se nekam nájist, né?" a ke druhé přistoupila paní z kanceláře, předala jim lejstra a řekla "To je všechno, naschledanou." Rázem jsme byli první po krásné dámě, která okamžitě zaplula do otevřených dveří. Celkem jsme na Úřadě strávili příjemných 18 minut a to včetně krátké svačiny.

I přes mou počáteční pravou a nefalšovanou hysterii (strašlivě nerada lítám v průšvihu, byť jsem si mohla za ta léta zvyknout), celá akce dopadla ke všeobecné spokojenosti a radosti. Máme úspěšně zažádáno a čekáme. Příští dokument, který nám doma propadá, je moje občanka, srpen 2028. Přemýšlím, do kterého kalendáře si datum zapíšu, abych tentokrát opravdu nezapomněla.

Zpátky na nohy

8. dubna 2015 v 18:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak jsem zase jednou upadla. Intervaly se nějak zkracují. Přepadl mě smutek, já zakopla o neštěstí a už jsem se válela v louži sebelítosti. Vlastně tam pořád ještě ležím a nejsem schopná vstát. Pomaličku se brchám, svědčí o tom i fakt, že můžu psát, ale pořád to jde dost blbě. To vstávání. Hodně ztěžka.

Nevím, co se stalo tentokrát. Jestli mě srazila přítomnost, dohnala minulost nebo na mě zpoza rohu bafla budoucnost. Jsou to věci, o kterých se nemůžu zmínit ani tady. Užírám se závistí a žárlivostí vůči těm, kteří "se maj líp". Kterým se nic z toho nestalo. Logická část mého mozku, krčící se pod tou emo-hromadou na mě křičí, že jednak nejsem na světě samojediná, za druhé KAŽDÝ má své trápení. Vím to. A moc dobře vím, že by to mohlo být ještě horší. Jenže taky jsem si vědoma toho, že to BUDE horší. A že mi v tom NIKDO nepomůže. Že mě žádná růžová budoucnost nečeká. Vlastně i tu minulost jsem natřela hodně silnou vrstvou v barvě duhy.

Na dně mě to nebaví. Je tady tma a nuda. Člověk nic nechce, nic se mu nechce, existence se smrskla na pouhé plnění povnností, jako je respirace a vaření bezlepkových těstovin. J. neví, co se děje, sleduje mě ostřížím zrakem očekávaje cokoliv od slzavého údolí po výbuch Eyjafjallajökullu a kudy chodí, přemýšlí, co udělal špatně. Děti neví, co se děje, ale ty mě nesledují, jsem jim vcelku fuk, dokud disponuju suchýma plínkama a čokoládovým pudingem. Nikdy jim na mě nebude záležet jinak. Nikdy se mě nezeptají, proč jsem smutná a nikdy mi neřeknou, že jsou kvůli tomu smutní taky. Nikdy mi nepřinesou karafiáty k MDŽ a nikdy neuvidím jejich děti. Já i oni máme před sebou ještě strašně dlouhou řadu NIKDY.

Na Matýska přišla nějaká raná fáze puberty. Zlobí, kudy chodí. A chechtá se tomu. Je to dítě, které není jak potrestat. A tak řvu a vztekám se a on se mi směje a já pak brečím a .....

Při poslední návštěvě neurologa jsme se dozvěděli, že Šimonek nejspíš nemá epilepsii. Dobrá zpráva. Co tedy znamená jeho cukání? Jak to, že monitorované EEG ji před rokem prokázalo? To, co vidíme záchvaty nejsou, ale v noci, ve spánku je má??? Jak to? Nějaká speciální bubáková epi? Máme mu tedy dávat léky? Nemáme přestat, naopak máme zkusit nějaké jiné, další?
Pan doktor je v oboru vážená kapacita a já se s ním rozhodně nehodlám přít. Ale co tedy mám dělat? Podávat antiepileptika zdravému děcku?

Na dně mě to nebaví. Potřebuju se postavit a jít dál. Udělat NĚCO. Ještě nevím, přesně co, ale musím to udělat. Říkají, že pokud je na mě svět zlý, mám se obrátit dovnitř. Do sebe. Tam, kde bydlí duše. Mám se tam zeptat, co se děje, proč mi okolí nastavuje tak kruté a ošklivé zrcadlo. A až se dozvím odpověď, vše se v dobré obrátí. Bojím se jít zeptat. Mám strach, že tam na dně, někde mezi žaludkem a páteří leží pytel s depresí nebo žiletka. A tak zkouším staré dobré Jak ty na mně, tak já na tebe. Usmívám se na svět a pořád se ubezpečuju, že mě to baví. Umývat nádobí. Přebalovat zadky. Vískat ve vlasech. Ne, to mám opravdu ráda. Přitulené teplé malé tělíčko, které si užívá mou ruku na temeni a já cítím přes několik vrstev oblečení rychlý rytmus drobného srdíčka i jeho téměř zatajený dech, jakoby se bál, že hlubokým nádechem tu chvíli rozbije na tisíc kousků jako skleničku s Krtečkem. Pomáhá to.

Já vím, že bude líp. Nejsem pitomá. Jen bych ráda, aby to bylo nejpozději včera.

Tajemství

1. dubna 2015 v 10:14 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....