Květen 2015

A to je taky fakt.

31. května 2015 v 20:33 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Stal se mi Den. Nádherný Den s Déčkem přes půlku stránky. Byl neplánovaný, impulzivní a naprosto výjimečný.
Seběhlo se to asi takhle: S mou kamarádkou Antonií jsme se loňského června domluvily, že půjdeme na kafe. Ano, hádáte správně, poté, co jsme kafe pětkrát posunuly a dvakrát úplně zrušily, zůstalo v našich občasných telefonátech pouze u slibů. Stalo se zvykem, že jsme každý hovor zakončovaly dialogem: "Jo, vidíš, musíme zajít na to kafe!" "No, to opravdu musíme."
Teď to vypadá, že má kamarádka Antonie žije celoročně v Melbourne a sem se vrací sporadicky jednou až dvakrát za uherskou pětiletku. Není tomu tak. Bydlí ode mně co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole. Jenže je zaneprázdněná. Já jsem zaneprázdněná. Do kafe nám pořád něco leze a nutí nás to rušit a přesouvat schůzky. Až to chytím, roztrhnu to jako hada.

Ale tentokrát to vyšlo. Toničce se zrušily plány, já si sama pro sebe vynutila prázdniny (vysloveně jsem si zakázala povinnosti. Žádný lékař, žádný úřad, žádná práce, žádný úklid. Celý den se bude sedět na zemi, stavět komíny z kostek, popřípadě krmit a přebalovat každého, kdo si o to řekne.), tedy jsem na její pozvání zareagovala okamžitě, hlasitě a s patřičnou dávkou nadšení. Domluvily jsme si Procházku starou Prahou. Nebyla jsem tam ani nepamatuju, s radostí jsem pozvání k okružní cestě i s průvodcem (Antonie je rodilá mluvčí a město má vetknuto do podrážek) přijala a začala se pečlivě připravovat. Nachystala jsem pro Šimulku jídlo na půl dne (první taška), plenky (druhá taška), vodu a peněženku (třetí taška) a pomalu jsem nemohla dospat.

Bylo proč. Výlet se povedl na jedničku s deseti hvězdičkami. Byly jsme úplně všude, přestože mám pocit, že jsem nachodila maximálně kilometr, kilometr a půl. Šly jsme Starým městem tam a zase zpátky, úplně náhodou jsme stihly poledne na Orloji (to se mi ještě NIKDY nepodařilo), navštívily jsme Ungelt, poseděly jsme ve Slávii (můj dávný nesplněný pidisen) a užívaly jsme si naše nově nabyté baťůžkářské mimikry. Několikrát jsme byly anglicky pozvány na plavbu lodí, pravý český oběd a divadelní představení. Když nás rozbolely nohy, zapadly jsme do kavárny, ve které si, bohužel, vyrábí svou vlastní, fantastickou, domácí čokoládu a pečou ty nejlepší makronky na světě. Seděly jsme v pohodlných seslích bazarového typu (každý pes jiná ves), cpaly se sladkostmi a popíjely pivo a kofolu ze stylových retro lahví. Najezený a spokojený Šimonek si užíval dětského koutku, mou asistenci vyžadoval jen v extrémních situacích, jako když si nemohl poradit s výměnou vlastní mokré plenky nebo když se mu kšandy od kalhot zasekly za košík s panenkami. Jinak byl roztmilý, zlaťoučký a vůbec ne protivný, za což mu budu vděčná minimálně do příštích Vánoc.

Bylo mi krásně a nádherně a dochází mi superlativy. Podělila jsem se o své pocity s Toničkou a ostužkovala jsem holou větu tisícero díky za to, že pro mě tuhle kratochvíli zosnovala. Přiložila jsem otázku "Proč jsem tak pitomá a nedělám to častěji? Odteď budu chodit po městech českých a vysedávat s kamarádkami po hospodách každou sudou středu." Antonie se spokojeně usmívala a svou moudrostí ženy v nejlepších letech mě uzemnila, že /sic/ "To by ti zevšednělo."
Což je, jak jsem musela se svěšenou hlavou přiznat, bolestná a krutá pravda. Den s velkým Dé byl krásný a příjemný právě proto, jak byl vzácný. Musím si je dávkovat jako Matýsek kapky. Abych se nepřejedla a neudělala si z nich nudnou každosudostředovou rutinu. Naopak, jak tak nad tím přemýšlím, mám další místo v životě k těšení. Bezva.

Věděli jste, že v Praze mají tohle?

Nebo toto?

Těším se

28. května 2015 v 23:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Strašně ráda se těším. Na cokoliv. Na Ježíška, na prázdniny, na novou edici kinder vajíčka. Těšení se, je totiž, dámy a pane, dle staronových teorií úspěšného žití, základ. Je hrozně důležité vidět světýlko v dálce. Něco, k čemu se dá upnout pozitivní mysl, kam se dá přišpendlit konec strastiplné cesty, vystlané vařením, praním a luxováním, něco, co dobře vypadá, chutná a po čem se tloustne nebo na čem vzniká závislost.

Já se dnes těšila celý den. Činila jsem tak s láskou a nadšením sobě vlastním. Brzy ráno jsem balila Matymu svačinu do fungl nového ubrousku, který když jsem rozprostřela na kuchyňské lince, vypadal, že upraven tou správnou technikou, sedl by přesně na pixlu od kafe. Měla jsem pixlu, měla jsem ubrousek, někde v bytě, určitě brzy přijdu na to kde, je krabice se silnou vrstvou prachu na víku, pod kterým se skrývá umně vyvedený nápis fixkou DECOUPAGE. Omluvte mou franštinu, mluvíme tu o "ubrouskové metodě", kterou jsem kdysi milovala a která mi dodnes zdobí půlku kuchyně. Pak přišly děti, načež se laky, barvy, lepidla a štětce odstěhovaly někam, kde nebudou překážet plenkám, sunaru a dušené mrkvi.

Dnes, v přibližně sedm hodin středoevropského času jsem vymyslslela Plán. Jak budu celý den pracovat, abych to do večera všechno stihla, a okamžitě poté, co uspím cipísky, zasednu ke stolu, kde si rozložím propriety a budu malovat, lepit a lakovat, až do zblbnutí. Už jen ta představa mi způsobovala bušení srdce a husí kůži.

Celý boží den jsem makala jako šroubek. Naplnila a pověsila jsem dvě a čtvrt pračky, ta čtvrtka je poblinkané pyžamko, které se pralo dvě minuty před PADLA, tedy si nezaslouží plnou pozornost. Vyžehlila jsem tři, slovy TŘI koše prádla. Několikrát jsem přebalila a nakrmila počůrané a hladové mimino. Nakoupila jsem na tři dny dopředu a všechno jsem to donesla domů. Uvařila jsem oběd i večeři a naložila maso na zíra. Uklidila jsem koupelnu, WC a předsíň, a to tak, že z podlahy, botníku i přihrádky na klíče by se dalo snídat. Vytřídila jsem příchozí poštu za minulý měsíc. Zaplatila jsem popelnice a Šimonkovo plavání kojenců. Zašila jsem si díru v kabelce a vyhodila jsem J. troje ponožky, na kterých byla díra v levé patě. Vynesla jsem koš na smetí a vrátila lahve. Obě dvě.

Celý den jsem pracovala, abych si svou večerní odměnu zasloužila a s čistým svědomím jsem mohla zasednout ke svému koníčku. Celý den jsem se těšila jako Goro na Tokio.

Až doteď. Je skoro půlnoc, dožehlila jsem před půl hodinou a seznala jsem, že v takhle pokročilém čase vytahovat věci, které se dlouho natírají a ještě déle schnou, je čirý nerozum, lapidárně řečeno, nebetyčná kosočtvercovina. Jsem smutná a zklamaná, ale nehážu štětec do ředidla, zítra je taky den. A co víc, celý zítřek se můžu těšit, až večer vytáhnu pixlu od kafe, ubrousek, lepidlo a barvu a budu si hrát.

Slečna Zdenička se zlobí.

26. května 2015 v 19:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A mně je to líto. Slečnu Zdeničku mám ráda. Znám ji osobně sice jen čtyřicet minut čistého času, ale vždy to byla osoba milá, usměvavá a vůbec, je to taková roztomilá FreeCoolInka. Slečna Zdenička se nám ve škole stará o Matýska. Dle jeho sporadických ANO-NE odpovědí na naše dotazy tak činí s láskou a péčí, jakoby byl její vlastní. Je také možné, že v mém případě se jedná o přání, jež je otcem myšlenky, ale nevadí. Postavila jsem si ji na piedestal mezi ostatní anděly a tam taky zůstane.

Ovšem dnes na mě vystrčila růžky a obrazně řečeno, vymáchala mi tlamu ve vlastním tentononc.

Je tomu několik dnů, co se náš nejstarší vrátil ze školy zraněn a všeobecně zhuntován. Pan učitel mi jej předával u autobusu s mohutnými omluvami, že se dnes stala Nehoda, že je to všem upřímně líto, ale Matýsek byl pokousán spolužačkou Marjánkou. Byť jeho i ji chovají v bavlnce a vatičce a dávají na ně pozor kudy chodí, stalo se, a můj chlapeček má otisk dětských čelistí přes celou tvář a bůhvíkde ještě.

Byla jsem velice chápavá. S úsměvem jsem přebrala synátora do domácí péče, podotkla něco o tom, že "to se stane", usmála se a vyrazila k domovu, kde jsem po svlečení Matýska z trička a kalhot objevila další dvě čelisti v barvě lila-do-filajova a dvě modřiny lehounce do zelena. A škrábanec. Prostě, začala jsem počítat a na jeden útok malé holčičky mi to přišlo dost. Došlo mi, že s velkou pravděpodobností byli ti dva pár vteřin sami v místnosti, přičemž Marjánka svůj čas využila naplno a uštědřila Matymu pěknou nakládačku. Ano, mohu se mýlit. Ale ani školní deníček do případu mnoho světla nevnesl. Pan učitel psal, že je mu to líto, že výprasku nebyl přítomen, poněvadž pečoval o někoho jiného někde jinde a cituji "...nehodě nešlo zabránit." Což mě trošičku vyděsilo. Napadlo mě, jaké příští nehodě se nebude dát zabránit? Přijdou na řadu nehty? Ostré předměty? Marjánka nacpe některé dítě do pračky a spustí ji na vyvářku? A zvedla jsem telefon.

Na mou obranu jsem tak učinila až druhého dne dopoledne, poněvadž jsem povahy výbušné (jak o sobě s láskou říkám "malounko vznětlivá", zatímco mí kamarádi a přátelé dávají přednost výrazu "nesnesitelný samoser") a nemuselo by to dopadnout dobře, kdybych dala průchod svým emocím. Tedy jsem řádně odvzdušněná zavolala do školy, poptala se na detaily incidentu a otázala se, zda je v dohledu nějaké systémové řešení. Bylo mi slíbeno, čestné pionýrské, že ano, něco se s tím udělá. Byla jsem moc ráda, několikrát během telefonátu jsem paní zástupkyni ubezpečila, že toto NENÍ stížnost, že NENÍ třeba vyvozovat pro kohokoliv jakékoliv důsledky a v žádném případě se NEMUSÍ na nikoho řvát. Že jsem se jen lekla a že mi stačilo uklidnění, že se NĚCO udělá, aby už se to nestalo. Bezva.

Tak tedy dnes, s časovým odstupem, který mé malé, blonďaté, sklerotické hlavince bohatě stačil k tomu, abych na celou příhodu zapomněla, vstoupila jsem s úsměvem a hlasitým Dobrý den! do Matýskovy třídy, abych si jej vyzvedla a odvezla. Nejprve jsem si myslela, že můj pozdrav nebyl dost hlasitý. Tedy jsem jej zopakovala. Pořád nic. Až napotřetí mi došlo, že nejsem neslyšitelná, pouze těžce ignorována. Ale strašně. Se mnou se v té učebně nebavily ani dveře. Přisedla jsem k Matymu na zem a tiše jako pěna jsem čekala, kdo první překročí své uražené ego a přinese mi kalhoty a bundu, abych synátora mohla obléct. Po deseti minutách se mně slečně Zdeničce zželelo, odběhla do šatny a pod nohy mi pohodila úhlednou hromádku. Pípla jsem "děkuji" a jala se chlapečka převlékat. Osaměli jsme. Jediný, kdo nám dělal milou společnost byla Alžbětka, autistická dívenka, do které jsem zamilovaná. Vidí mě jen dvakrát do roka, ale ví přesně kdo jsem, jak se jmenuju, čí jsem máma a dožaduje se Šimonka, kterého viděla jen jednou na necelé dvě minuty. Alžbětka je chronický mazel, což mě nabíjí obrovskou hromadou energie a tak jsem kvitovala s velkým povděkem, když v místnosti, kde by se atmosféra dala krájet jen řezačkou na dlaždice, vylezla do mé náruče, objala mě svýma dlouhýma hubenýma rukama a nechala se hladit a vískat ve vlasech. Přísahám, je to takový zdroj síly, že by se Temelínská elektrárna měla propadnout studem.

Pak se vrátila slečna Zdenička, Alžbětku odvedla a Matýskovi obula levou botu. Na mé poděkování utrousila směrem k podlaze tjebrý a zase odkvačila. Je mi to líto. I když je mi jasné, že být nafouknutá do těsně před prasknutím je její rozhodnutí a je to ona, kdo má se mnou problém. S tím já nic nenadělám. Můžu doufat, že se jednou odfoukne. Tak já tedy budu. Ale pořád trvám na tom, že až jednou Marjánka nacpe Máťulku do popelnice a zaklapne víko, budu do školy volat znovu.

Proč ženy neumí číst v mapách?

23. května 2015 v 23:06 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Protože je to nemá kdo naučit. Muži to neumí taky.

Seběhlo se to jednoho deštivého dubnového dopoledne, které zpočátku deštivě vůbec nevypadalo, ale, jak už to s výlety s dětmi bývá, počasí se posralo velmi záhy. Vyrazili jsme si celá rodinka, se vší parádou do jedné nejmenované, leč o to významnější nemocnice, abychom se tam už jednou, sakra, konečně dozvěděli, co že se to našim robátkům stalo a pořád ještě děje. Doufali jsme, že tento tisíciprvý pokus bude konečný a definitivní, ať už na jeho konci budou pilulky vitamínu I, které nám děti zázračně uzdraví nejlépe do začátku prázdnin, nebo ortel několika málo měsíců života ať pro nás nebo pro kluky. Bohužel, ani tentokrát jsme se chytřejšími nestali. Naopak, bylo nám opatrně naznačeno, že porucha, kterou naše děti trpí, je velice, velice, strašně, hrozně moc vzácná, že je dost dobře možné, že Maty se Šimonkem jsou jediní dva svého druhu. Něco jako E.T.

Dobře, páni doktoři. Nechte si svá tajemství.

Teď se ale dostáváme k tomu zajímavému v našem příběhu. K cestě domů, potažmo k zastávce metra. Když jsme jeli tam, tedy na místo určení, bylo to jednoduché. Ten z našeho svazku, který UMÍ číst v mapách, si sedla k internetu a metr po metru naplánovala cestu. Kde zaparkujeme, kde nastoupíme na MHD, na které MHD nastoupíme a kde z něj vyjdeme na světlo bóží, kudy půjdeme několik set metrů pěšky a kterými dveřmi vstoupíme do areálu. Měla to, holka, fakt dobře vymyšlené. A nemělo to chybu.

Kromě jednoho malinkatého, nedůležitého problému, který se vynořil během stoupání vzhůru jezdícím schodištěm, kdy on i ona drželi napůl na schodech, napůl v luftě, kočárky s dětmi, taškami, plenami, zdravotní dokumentací, svačinami a jinými více či méně zbytečnými proprietami. Ona byla zvyklá, tedy v pohodě. On se, bohužel, uprostřed eskalátoru ohlédl zpět. Znáte ty scény z akčních filmů, kdy oslík se Shrekem stojí uprostřed rozhoupaného pleteného mostu nad propastí, Shrek křičí na oslíka "Nedívej se dolů!" a oslík pozoruje tekoucí lávu hluboko pod nimi mezerou mezi prkny? Tak to bylo přesně ono. Láska mého života zahlédla dlaždičky na podlaze zastávky metra a uvědomila si, že až pojede zpátky, bude v rukou držet plně naložený kočár s dítětem, nezabržděný, ledabyle zaseknutý vlastní vahou za nejbližší schod a tedy v každé vteřině připravený vrhnout se samovolně do hlubin, s vyděšeným J. v závěsu. A můj muž došel v daném okamžiku k jedinému možnému logickému závěru a to, že nic takového nemůže dopustit. Ihned jak jsme opustili zastávku, byla mi zdánlivě ledabyle předhozena myšlenka, že cestou zpět bychom se mohli projít a nastoupit na metro až o stanici dál. Tam, co mají výtah. Jelikož má povědomost o mapě pražské hromadné dopravy se kromě názvů zastávek rovná nule a má představivost o vzdálenostech je zkreslena dvouminutovými intervaly mezi nimi v opravdu velice rychle jedoucím vlaku, souhlasila jsem.

Absolvovali jsme návštěvu lékaře, během které se nebe nad Prahou zbarvilo do ocelové šedi a ztěžklo hektolitry vody. Čekalo se jen na nás. Když jsme konečně opustili areál nemocnice, obloha se s nadšením protrhla a na nás se vylil obsah vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. J. se nedal a nadšeně se vrhl do tance mezi kapkami deště. Nechtěla jsem být za zbabělce i vrhla jsem se za ním. Děti jsme opláštěnkovali, zazipovali a vůbec zabezpečili proti vlhkosti, jen škoda, že na nás nezbylo. Oba jsme disponovali oficiálně nepromokavými bundami s kapucí, které se záhy ukázaly býti více reklamním trikem, než ochranou proti srážkám. Ve zkratce - byli jsme oba durch za prvním rohem.

Začínalo to ve mně malinko vřít, ale rozhodla jsem se, že nebudu za škarohlída. Před zahájením výpravy mi můj muž svatosvatě slíbil, že cestu k metru bezpečně zná, že stoprocentně ví, kudy má jít, a že se v žádném případě nemůže ztratit. Byla jsem ještě naivní děvčátko (dnes, měsíc tomu, jsem o mnoho chytřejší) a uvěřila jsem mu. Po padesáti krocích mi vítr strhl z hlavy kapuci, která se během minuty naplnila vodou a stala nepoužitelnou. Nedbala jsem. Rozhodla jsem se být statečná a vytrvat. Vždyť to nemůže dlouho trvat a narazíme na hledanou zastávku metra. Netrvalo. Za necelou půl hodinku vedoucí výpravy sešel z vyšlapané stezky a zaparkoval v nejbližším podchodu. Napadlo mě, že tady rozbijeme tábor, založíme oheň a usušíme naše do poslední nitky promočené svršky. Chybalávky. S hrůzou v oku jsem sledovala lásku mého života, jak z kapsy vytahuje mobil, připojuje se internetu a, světe div se, hledá v mapách cestu! V kapse mokré bundy se mi otevřela kudla. Zhluboka jsem se nadechla, napočítala do třistasedmdesátipěti a počkala, až J. vítězoslavně ukáže k jihu a zavelí k pochodu.

Šli jsme a šli a šli a šli a pršelo nám na hlavy a na kočárky a do mé kabelky, a jediný, kdo si cestu více či méně užíval, byly opláštěnkované děti, které seděly v relativním suchu a teple a evidentně se dobře bavily. Když jsem se po další čtvrthodině rozhodla, že toho mám právě dost, sednu si tady na chodník a počkám, až voda stoupne dost vysoko na to, abych se mohla utopit, zvedla jsem zrak a zahlédla znak metra a hned vedle výtahu. Úlevně jsem si vydechla a překvapeně sledovala náčelníka, jak míjí obě cedule, oči vpity mezi kočičí hlavy pod svou obuví, běží dál uplakanou Prahou. Zařvala jsem, co mi plíce stačily a donutila J. zastavit a ohlédnout se. Až dole v teple mi přiznal, že nebýt mého upozornění, doběhl by asi až prezidentovi do kanceláře.

Nakonec to dopadlo dobře. Došli jsme, dojeli, nikdo neochořel a nikdo nemá trauma. Jen jeden z partnerů je o level chytřejší a ví, že když ten druhý řekne "Samozřejmě, že vím kudy, ty si myslíš, že jsem debil?" nemusí vždy mluvit pravdu a ona si může myslet co chce.