26. června 2015 v 8:00 | Prdlá Prvomatka
|
Jak jsem se minule zmínila, dělám to ráda a dělám to často. Prostě jsem v tom dobrá. Jenže přes tyto své nezpochybnitelné kvality zapomínám být vděčná. A že mám být za co.
Dnes ráno jsem jela Arthurem krajinou, zelené stromy kolem, plechové nebe nad hlavou, za zády mi vycházelo slunce, já mířila domů, za dětmi.... A bylo mi nádherně. Tak krásně, že jsem si chvíli myslela, že to nevydržím a vyskočím z kůže nebo aspoň z auta. Na rtech mi umrzl permanentní úsměv, prsty jsem poklepávala na horní hranu volantu v rytmu luxusní muziky linoucí se z rádia a hlavou se mi honily Myšlenky. Což je v mém případě většinou průšvih, ale tentokrát jsem byla se závěry svých rozumových pochodů navýsost spokojená.
Došla jsem k tomu, že žiju nádherný život, za který bych měla být vděčná. Někdy stojí za to, si pár věcí sestavit v hlavě do správného obrazce a podívat se na něj z té správné perspektivy. S odstupem a nadhledem. Člověk pak zjistí, že se trápí zbytečnostmi a že se jeho svět vlastně skládá z hromady kouzelných kousků puzzle.
Tady jsou ty moje:
Mám nádherné a šikovné děti.
Mám fantastického muže, do kterého jsem i po té příšerně dlouhé době zamilovaná jako puberťačka.
Mám co jíst.
Když mám hlad, pak dobrovolně, protože jsem se na internetu dočetla o nejnovější, stoprocentně účinné dietě.
To znamená, že mám přístup k internetu. Necenzurovanému.
Mám střechu nad hlavou a pod ní fakt pohodlnou postel.
Mám pár dobrých přátel, spoustu skvělých kamarádů a známých.
Mám práci. Placenou.
Mám spoustu knih. Některé jsem ještě nečetla.
Moje máma žije daleko, ale mám mobilní telefon, takže s ní můžu mluvit kdykoli se mi zachce, třeba i dakrát za půl roku.
Mám auto, sice 10 kilometrů před smrtí, ale jezdí. A má jméno.
Žiju ve státě, kde je legální pít alkohol a nadávat na poslance.
Moje země nestojí těsně před bankrotem a nezuří v ní válka.
Když mě tady dost naserou, stačí si strčit do kapsy pas a pár dolarů a můžu vyrazit kamkoliv jinam.
Mám sen, že ...... a nic na světě mi nebrání jej uskutečnit.
Každé ráno se můžu probudit a žít další den.
Jo. Jsem za to všechno neskutečně vděčná.
A o tomhle to je.
Míša