Srpen 2015

Poslední prázdninový

31. srpna 2015 v 21:55 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Je tu poslední prázdninový den a kruh se uzavírá. Je potřeba sdělit světu jak to u nás vypadalo na samém začátku léta. Páč tady se zase děly kouzla a čáry.

Jednoho krásného dne jsem zabíjela čas na internetu, poněvadž to já umím, to mi jde dobře a zahlédla jsem prosbu, jak jedna paní shání věci na tábor pro postižené děti. Potřebovali to nejdůležitější, co se na takový tábor potřebuje, balónky, plyšáky, fixy a toaletní papír. Ucítila jsem svou šanci. Samozřejmě, že pomáhat, ale v neposlední řadě mě napadl Matýsek. Dva měsíce prázdnin mě trošinku děsily. Ani ne proto, že bych ho doma neměla ráda, to vůbec ne, právě naopak, od chvíle, kdy se naučil vstávat po deváté se ho nemůžu nabažit. Ale měla jsem strach jej vytrhnout z kolektivu. Náš Máťa je profesí Pozorovatel. Bedlivým zrakem sleduje všechny a všechno kolem sebe, nejraději chumel honících se dětí nebo chumel dětí hrajících Zajíček v své jamce. Sedává s oblibou uprostřed mísnosti a nechává o sebe zakopávat, aby měl přehled a mohl pozorovat každý jeden pohyb, každou zajímavou hru. O to všechno jsem ho nechtěla připravit a tábor pro děti se speciálními potřebami mi přišel jako to pravé. Zařadila jsem jej do přihrádky PPP (Později Pečlivě Promyslet), ale nechtěla jsem promarnit Šanci. Když už mi ji Prozřetelnost do cesty, tedy na monitor postavila, určitě věděla co dělá. Napsala jsem laskavé paní Grétě, že jí seženu úplně všechno, co na svém tábornickém seznamu má, když tam budu moci připsat svého syna. Moc jsem nedoufala, ale Příležitost se musí vždycky chytit za pačesy, ráda mizí z dohledu, potvora jedna nepředvídatelná.

Jaké to bylo překvapení, když mi do minuty přišla zpráva "Máš ho tam, zavolej vedoucímu, domluvíte se, tady máš číslo." Uf. Nádech, výdech, diktovala jsem si. To jako fakt? Paní Gréta je Ježíšek, Santa a Zoubková víla v jednom??? Pak mi to začalo pomalu docházet. Maty pojede na tábor. Náš Máťa pojede na tábor! S dětmi, bude si hrát a bavit se jako normální kluk!

Pak jsem zvedla telefon. Pořád ještě pusta prázdných očekávání jsem se s panem W. spojila.
"Vy mi prý vezmete postižené dítě na tábor, říkala paní Gréta," začala jsem opatrně. A velmi, velmi, velmi nevěřícně. Po téhle větě nemohlo následovat nic jiného než NE nebo ALE.
"Samozřejmě, dejte mi jeho nacionále a řekněte jaký má problém."
Wow.
Začala jsem velmi opatrně, abych pana W. nevyplašila hned v začátku. Prozradila jsem, že Matýsek je osmiletý kluk, který nechodí, jezdí na vozíčku. Používá trigonometrické teodolity a sám se neumí najíst. Tady jsem se trochu zarazila, zjistila jsem, že samo o sobě je tohle dost i na tábor s postiženými dětmi. Pan W. se nedal. Vyzval mě, abych pokračovala, že tohle ještě není nic s čím by si neporadili. Přidala jsem epilepsii a léky třikrát denně. Nekompenzovanou epilepsii. To je dost zásadní věc, páč Maty upadá do bezvědomí čtyřikrát až osmkrát denně dle momentálního rozpoložení a nálady. Přihodila jsem fakt, že nemluví a neznakuje.
"Nevadí, nevadí," nedal se pan W. "jen mi řekněte, jak se s ním domluvíte?"
"Hm. Vy mi to nebudete věřit, ale zdá se, že telepaticky. Podívejte, tohle nemá cenu. Já jsem měla velké oči. To byste celý tábor, všichni vedoucí nedělali nic jiného, než opečovávali mého juniora. Děkuji vám za velkorysou nabídku, jste moc hodný, že jste mě vyslechl, ale necháme to být," couvala jsem.
"Ne! Nevzdávejte se. To vymyslíme. Na něco přijdeme. Řekněte mi, jak Matěj spí? Máme chatky, v nich postele."
"Áha. Tak z těch on rád padá."
"To nic. Vyřešíme. A co jídlo? Může všechno?"
"Nesmí lepek. A řízek vám neukousne, musí se mu krájet."
V tomto duchu hovor pokračoval, já propadala malomyslnosti a pan W. taky trošku ztratil na elánu. Každopdáně moc se mi líbilo, že jsem konečně narazila na člověka, pro kterého nebyl problém nic kromě mně. Kdybych mu já neházela klacky trudomyslnosti pod nohy, určitě by si s celou lapálií poradil s elegancí a grácií.
Nakonec ho napadlo, že bych mohla jet s Matýskem, čímž by se problém pečovatele vyřešil. Vytáhla jsem na něj největší trumf - Šimona.
"Vy je máte takové dva?!" vykřikl pan W. "No to ne, to my vám musíme pomoct, to by takhle nešlo." Rozohnil se.

Ve finále ukončil hovor tím, že jde hledat někoho kdo se mi postará o Matýska ještě v tomto turnusu, za 14 dnů. Kdyby se náhodou v tomto šibeničním termínu nikdo nenašel, do příštího roku máme slíbeno a rezervováno jedno postižeňácké místo s asistentem. A jako třešničku na dort pan W. přidal nabídku, abychom se s klukama přijeli podívat ještě toto léto, jen tak na čumendu. Když se ohlásíme dostatečně dopředu, vymyslí pro nás i nějakého toho Zajíčka ve své jamce a jiné zábavné míčové hry. Abychom si tábora užili, byť jen na jeden den.

Pana W., paní Grétu a jim podobné bych potřebovala ulovit, přitáhnout ke zlatníkovi a zasadit do obrovského zlatého rámu, aby byli všem na odiv. Aby se třpytili i se svou svatozáří a křídly decentně složenými za zády na všechny světové strany, do všech koutů a za každý roh.

Chcete vědět, proč byly letošní léto v České republice tropy? Onoho dne mi nad hlavou vysvitlo mé soukromé Slunce a svítilo a hřálo na plné pecky, kam jsem se hnula. Ještě nepřestalo. A protože mám z pekla kliku, takových lidí potkávám čím dál víc, tedy má hvězda hned tak svítit a hřát nepřestane. Připravte se. Letost bude vedro minimálně do Vánoc.

Vzkaz

23. srpna 2015 v 19:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnešní článek je obrazový. Zbaběle přiznávám, že nejde o mou autorskou tvorbu, obrázek jsem získala od kamarádky M., která byla tak laskavá a toto veledílo některého ze svých dospívajících potomků mi na blog postoupila. Kterého, to se už nejspíš nikdy nedozvíme, autor vzkazu mamince si přál zůstat v anonymitě, každopádně je to jedno, oba jsou slušná čísla. Já osobně jsem si při shlédnutí poprskala monitor karamelovou kávou, zákeřně vám přeji totéž.


Co všechno se dá stihnout za hodinu?

20. srpna 2015 v 21:11 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
* dva telefonáty, každý po deseti minutách
* uvést se do stavu tak-a-teď-můžu-vyjít-mezi-lidi
* vynést koš na smetí
* přistavit si auto
* převléct jedno osmileté dítě
* převléct a dvakrát přebalit jedno tříleté dítě
* postupně oba dostat do auta, nehledě na projevy nadšení (výskání přímo do ucha), ani nesouhlasu (dva trsy vlasů zůstavší v dětské dlani)
* zajet k bankomatu a vybrat peníze
* jet do centra, pustit se odvážně pěší zónou, zaparkovat na zákazu zastavení (pokud mě prásknete, všechno popřu)
* vyzvednout trigonometrické teodolity dvě minuty před zavíračkou zdravotních potřeb
* zajet nakoupit do Lidlu
* opravit rádio v autě
* dojet do lékárny a překvapeně koukat, jak místo "objednáme, bude za 10 - 14 dnů", magistr vyndává léky z police a pokládá je na stůl, jakoby čekal přímo na mě
* ještě jednou uvést do chodu autorádio, tentokrát pomocí hrubé síly
* najít láhev s pitíčkem pod sedadlem spolujezdce
* zaparkovat před domem
* vrátit se do Lidlu pro klíče od bytu (neptejte se. Taky se nechápu.)
* zaparkovat pod okny a vynést nákup, teodolity, kabelku a dvě nasrané děti do čtvrtého patra.

A to ze mně, dámy a pánové, v žádném případě nemluví falešná skromnost. To se normálně, regulerně chlubím, poněvadž kdyby na tohle měl pan Guinness kolonku, už bych tam byla.

Vážná situace v silničním provozu aneb blondýnka za volantem

19. srpna 2015 v 15:43 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak se mi to zase stalo. TRAPAS. Ostuda jako vrata od stodoly. Znáte ten, jak jela blondýnka autem? Ne? Tak poslouchejte.

Drandila jsem si to takhle po naší stověžaté matičce, naučenou cestou, páč nikudy jinudy bych netrefila ani do práce, natožpak zpátky domů. Bylo velice brzy ráno, přímo nekřesťanská hodina a mně se za volantem lehounce přivírala víka. Zpívala jsem si s rádiem a snažila se udržet naživu. A pak se stalo to, co mě dokonale probudilo, ba co víc, jako přidanou hodnotu jsem se uvedla do paniky a šoku. Rána a skřípání. Strašný skřípání. Tak to nebude pneumatika, napadlo mě. To si určitě táhnu zadek auta po zemi. Katastrofa. Bylo mi jasné, že zastavit uprostřed zatáčky na čtyřproudé silnici je holý nerozum, modlila jsem se, aby Fišta dojel aspoň Někam. Jedno kam. Autobusová zastávka, odpočívadlo, benzínka, parkoviště před naším domem, kdyby bylo k dispozici tak do sta metrů odsud. Rozblikala jsem nouzová světla a vyhlížela. Naštěstí jsem měla ze zadnice kliku, jako z udělání, kde se vzalo, tu se vzalo, odpočívadlo i s chodníkem a podchodem. Hbitě jsem na něj odbočila a zastavila.

Nejprve jsem se snažila dostat do pořádku sebe, uklidnit se, zpomalit bušící srdce a zastavit klepavku rukou. Jsem většinou povahy klidné a pokojné, je třeba velké síly, abych se dostala do varu, ale když se to už povede, kupříkladu, když se na mě J. po ránu ošklivě podívá, stává se ze mně hysterická fúrie. Vystoupila jsem z vozu a šla obhlédnout škody. Podvozek se na zemi neválel, ba ani mi auto nepřipaddalo spadlé na některou stranu. Vlastně kromě kusu kovu trčícího z podlahy se mi zdálo všechno v pořádku. Ale ten proražený podběh za řidičem nevěstil nic dobrého. Bůhví, co mi to zespodu auta trčí, beztak kus motoru. Vrátila jsem se dovnitř a začala telefonovat. Abych ve své panice nebyla sama, vzbudila jsem J. se slovy, že auto je na maděru, mně se nic nestalo, vlastně i znám následující postup, jen potřebuju obejmout a je mi blbé o to žádat projíždějící řidiče kamionu. Láska mého života mi poskytla veškerou možnou podporu, zeptal se, jestli netoužím po jeho uklidňující náruči a když jsem statečně odmítla, s přáním mnoha štěstí položil telefon a jal se vypravovat do zaměstnání.

Na řadě byla pojišťovna. Jsme řidiči a provozovatelé vozu zodpovědní, máme na něm frajeřinu zvanou havarijní pojištění. Až do dnešního dne nás přišlo na víc, než celý stařičký Fišta, tedy ať koná, co umí. Pán na konci drátu byl profesionál, dle mého nesouvislého koktání třesoucím se hlasem velice brzy poznal s jak labilní blondýnkou hovoří a nadále kladl jednoduché a strohé dotazy, jako SPZ vozu (musela jsem se jít podívat) a polohu (řekla jsem, že jsem v Praze). Poradil si s tím a ubezpečil mě, že odtahová služba přijede coby dup, tedy asi za hodinku. Uf.

Hodinku jsem strávila krátkými procházkami k podchodu a zpátky a telefonováním do zaměstnání, že jsem měla vážnou havárii, ale jelikož zraněná nejsem, dostavím se, jen nevím kdy a ať mi někdo, pěkně prosím, objedná oběd. Byli milí. I když to UHO potom bylo fakt hnusný.

Pak přijela odtahovka. Opravdu za hodinu. Nejspíš nás, nešťastníků, bylo toho rána příliš mnoho. Pán vystoupil z vozu, s úsměvem mě pozdravil, natáhl si rukavice a jal se shledávat škody. Přistoupil k Fištovi, odborným zrakem pohlédl na poškozenou část, poklekl, vyndal kus kovového profilu ze dna vozu a řekl: "Tak. A můžete jet."
Když viděl, jak se mi oči rozšířily do rozměrů malých basketbalových míčů, pokračoval: "Na něco jste najela. Na tuhle kovovou věc. Ta vám prorazila podběh auta, to byla ta rána a pak dřela o silnici, to bylo skřípání. Ale jak tak koukám, autu se vůbec nic dalšího nestalo, takže můžete jet dál."
Zčervenala jsem do odstínu Karkulčiny kápě a začala se smát a omlouvat. Pán se tolik nebavil, ale když jsem mu za zbytečný výjezd věnovala bankovku směnitelnou za pivo či jinou pochutinu, poněkud roztál. Že prý to se stává (jistě. Nás blondýnek je v silničním provozu dostatek.) a vzato z více stran, je vlastně štěstí, že se ani mě ani autu nic vážného nestalo. Popřál mi klidnou jízdu a rozloučili jsme se.

Což nebylo tak jednoduché. Vyjela jsem z odstavného pruhu a zaslechla to. Cvakání. Odněkud zezadu. Velice pravidelné a dost nepříjemné. Kruci. Zpomalila jsem, vypla rádio a zaposlouchala se. Ano, je to tam. Další odpočívadlo, další zastávka, další telefonát otci mých dětí, toho času již v autobusu, že odtahovka mě propusitla se zdravým vozem, který ale cvaká a já se bojím. Mám to ještě dobrých 60 kilometrů a jestli budu muset zastavovat někde v centru, asi mě klepne a bude to ještě zajímavější. Než jsem si do telefonu vyplakala své vyděšené srdéčko, odtahovací vůz mě znovu dojel. A ochotně znovu zastavil. Stála jsem zrovna za Fištou a vyhlížela, kde tam zase co cvaká, když se mě pan řidič přišel optat, co se mi zase na tom autě probohaživýho nelíbí. Smutně jsme mu vysvětlila svůj problém. Že pořád slyším zezadu takové pravidelné ťukání, takové jako cvakání, "ts-ts-ts" předvedla jsem. Načež mé oči zabloudily k blikajícím nouzovým světlům a včas zarazily ústa, která chtěla plynně pokračovat: "takové, jako když nějaká blbka nechá puštěné blinkry a zapomene na ně", ale včas jsem se zarazila. Ostudy bylo pro dnešek dost, netřeba zadělávat na další. Pan řidič navrhl, že se s Fištou kousek projede a na můj již poněkud rozpačitý souhlas sedl do auta a rozjel se. Přičemž samozřejmě ty nouzovky vypnul. On ano, on nezapomněl, takže ani žádné divné cvakání zezadu neslyšel. Což mi sdělil hned po svém návratu a ubezpečil mě, že to auto FAKT dojede, kam si jen budu přát a to dokonce v jednom kuse. Mohutně jsem poděkovala a stále ještě s ruměncem na tváři jsem nasedla a odfrčela v naprosto tichém, necvakajícím voze.

Vlastně by ta historka byla docela úsměvná, kdyby nebyla tak smutná. Jak dokáže jedna blondýnka v šest ráno zabavit osm lidí absolutní prkotinou. Pozitivní je, že se nikomu, kromě mé pýchy, nic nestalo, auto je až na detaily v pořádku, rezavé bylo i předtím, tedy jedna díra do podlahy velkou škodu nenadělá. A já to rozdejchám. Vsadím se, že jednoho dne se tomu i zasměju.

Jak vypadá štěstí?

14. srpna 2015 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako malá, zlatá muška, přeci.

Někdy je velké, jako osmiletý kluk, který si po třech letech, z nichž dva ho sráží k zemi epilepsie, klekne na gauči a pokusí se postavit na nohy. Nejde to, má dnes dobře o půl metru víc než tehdy, ale snaží se. Pořád a vytrvale. A má ze sebe velkou radost. I když to znamená, že jeho matce přibude o deset šedivých vlasů víc pokaždé, kdy ho vidí padat na okraj pohovky a je přesvědčená, že tentokrát poletí až k zemi a bude to opravdu pořádná řacha.

A pak jsou případy, kdy má štěstí sotva metr a sedne si. Poprvé v životě sám a bez pomoci. A neupadne. Ani na záda, ani na stranu, naopak, narovná se, pustí se svýma drobnýma ručkama podlahy a rozhlédne se po místnosti. Otáčí hlavou a snaží se spojit to, co doteď viděl o devadesát stupňů jinde s tím, co mu nabízí vertikála. Nakonec zjistí, že se mu to líbí a začne se smát. Přímo chechtat. Řehtá se tak, až se skulí zpátky na zem, ale nevadí. Ví, že teď už to umí a může to udělat znovu kdykoliv se mu zachce. Teď už je svislá část světa dobyta.

Konečně to největší štěstí vypadá jako pár studánkově modrých kukadel a jmenuje se Oční kontakt. Dostala jsem jej já k Šimonkovým třetím narozeninám. Čekala jsem na něj dlouhých 1 095 dnů a zpětně můžu říct, stálo to za to. Podíval se na mě, naše pohledy se střetly až to zajiskřilo a zaklesly se do sebe. Poprvé v životě jsem věděla, že se nedívá na mou čepici, ofinu, náušnice, okno za mým temenem (neptejte se, opravdu se dokáže upřeně dívat skrz člověka), ale kouká mi do očí a VIDÍ mě v nich. Vydrželi jsme takhle jen několik vteřin, ale já si je všechny budu pamatovat do konce života. Nakonec se usmál, lehce pohodil hlavou, něco jako "tak zase příště, mami", a odplazil se k dárku.

Dobře, Šimonku, tak zase někdy. Budu tady a budu čekat.
Máma.

Uprchlicko-politický

13. srpna 2015 v 17:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A je to tu zase. Politika. Ještě chvíli a tento blog začne vysílat Prima hnedle po VIP zprávách. Ale nelze jinak, ledaže bych se kromě vynechání večerních zpráv nedívala ani na ty ranní a polední, neposlouchala rádio a nekupovala denní tisk jako Květy a jiné. O internetech nemluvě, to je teprve peklo.

Ale zpět k tématu. Máme je tady - imigranti a uprchlíci. A chca nechca, budeme se o ně muset postarat tím, či oním způsobem. Jako pacifista z přesvědčení jsem pro tu první variantu, ale já nejsem ta, která by byla s to, či oprávněna o takových věcech rozhodovat. Což je možná na jednu stranu klika, páč tomu rozumím jako koza petrželi, na druhou stranu bych se mohla trefit a mnou navržené řešení by bylo vetkáno mezi zákony a vládní nařízení. A to by byla teprve jízda.

Naštěstí, já žádné řešení nemám. To J., který mě k tématu přivedl. Ale to až na konec. Nejprve hlubokomyslná úvaha: Někteří uprchlíci sem přišli za účelem záchrany vlastní kůže, poněvadž válka, hladomor a jiné legrace, které jejich domovská země nabízí, jiní se doslechli, že v Evropě létají pečení holubi přímo do nastavených úst a je třeba toho využít. Dnes už bude nejspíš velice těžké rozlišit, který z nich je který, páč ti, co přišli pro ty holuby, se hodně rychle schovali za záda těch druhých, a ti druzí samozřejmě nějakou tou létající pečínkou nepohrdnou. Jediný problém bude, vysvětlit jim všem, že se mýlí.

Opět sleduji jednotlivé evropské vlády, co vykouzlí a opět se mé oko nestačí divit. Nejprve začaly vykřikovat jižní státy, že se musíme o příliv běženců podělit. Žádný takový. Máte pláže, máte turistický ruch, nechcte si své imigranti. My, trpící bez moře, se budeme z dálky a z výšky svých hor a kopců dívat, jak vám to jde, když vám nikdo nezaplatí mnoho kun za apartmán umístěný co by kamenem dohodil od pláže.
Fuj, to je ale kruté.

Tedy jinak. Vrazíme mnoho euro a mnoho korun a mnoho mincí různých měn do sběrných táborů, azylových zařízení, do vojáků a policistů na hranicích mezi jednotlivými státy, aby už neproklouzla ani myš. A celá Schengenská dohoda se může roztrhat na malé kousky na otop. Vida, Prdlá Prvomatka měla z pozadí své klávesnice zase jednou pravdu.

A má dokonce i nápad. Evidentně jediný, kdo má dost rozumu je Maďarsko, které se rozhodlo postavit velmi, velmi vysoký plot, zdobený ostny, podél strašlivě dlouhého kusu své hranice, tak, aby zabránilo ve vstupu každému, kdo došel k závěru, že doma už mu pšenka nekvete a pojede vydělávat spousty peněz do Německa. Na mou obranu, souhlasím s názorem, že před válkou a jinými kratochvílemi utíkali ti první. Ti další už jdou po mamonu. Vsadím na to ty krásný zelený lodičky s otevřenou špičkou. Důkazem jsou běženci stanující u bran Eurotunelu, kteří se nestydí vykládat místním reportérům, že míří za Kanál, poněvadž slyšeli, že tam dostanou práci a dům. Jsou přesvědčeni, že je Britové očekávají s rozevřenou náručí. Jo. Tůdle.

A tady přichází na řadu láska mého života: "Já bych jim v Anglii tu práci a ty domy dal. To bys viděla, jak rychle by Britové znovu vztyčili Hadriánův val. To by byl fičák!"

Souhlasím. A pokud maďarská vláda potřebuje, ráda zašlu několik euro na jejich plot, který pak bude chránit i mě. Až se jednou všichni uprchlíci a imigranti naštvou, páč naprosto logicky přijdou na to, že byli napáleni. Že tady pro ně není ani tuze dobře placená práce, ani domy zdrama, ba i s těmi holuby to byl kec. Tehdy to tady teprve nebude pěkné ke koukání.

Dodatek: Až po zveřejnění článku a následném "rozležení se" mě napadlo, co jsem to za člověka. Tedy na vysvětlenou - článek byl mířen spíše na systém a na "ty špatný", ty, kteří to s námi nemyslí dobře, perou se v azylových zařízeních a křičí, že hned jak jim budou vráceny pasy, utečou dál do Německa a do Anglie, tam, kde se žije snadno a lehce. Samozřejmě by mě ani ve snu nenapadlo zavírat dveře před těmi, kteří skutečně utíkají před válkou a podobnými nepravostmi. Problém je, že už je těžko rozeznat, kteří jsou kteří.