Září 2015

O bezdomovcích

25. září 2015 v 23:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mám moc ráda kvalitní čtení typu Vlasta, Květy nebo Chvilka pro tebe. Když se na ně škrábou šlupky od brambor, nepropustí na kuchyňskou linku ani kapičku.
Trochu jsem si zapřeháněla. Chvilku nekupuju, jsou v ní těžké křížovky. Mám ráda své Hustlery. Ale co čtu opravdu, opravdicky moc ráda, je Nový Prostor. Pro mimopražské, mimobrněnské a jinak mimovelkoměstské, je to časopis, vydávaný specielně za účelem pomoci potřebným, zejména těm bez domova. Z každého jimi osobně prodaného kusu jde polovic výdělku jim. Je to chvályhodné, úctyhodné a vůbec, obecně moc milé, že existuje projekt tohoto typu a lidé těchto schopností. A jak je mi mně samotné líto, že je nemám, ty schopnosti, ráda si NP alespoň kupuji a s nezřízenou chutí jej čtu, páč je fakt hustej.

Při koupi a prodeji Nového Prostoru platí velice přísná pravidla, sepsaná v Kodexu a každý prodejce se jimi musí řídit, jinak sekec mazec. Musí prodávat jen tam, kde mají určeno, musí být řádně označeni visačkou, nesmí mluvit sprostě, nesmí žebrat ani obtěžovat kolemjdoucí, nesmí mlátit Novým Prostorem konkurenční prodejce a musí vždy vrátit nazpátek přesnou částku.
Z mé zkušenosti jsou to lidé obecně velmi milí, dost často usměvaví a ne zas tak lehce dosažitelní, tedy pokaždé (jednou za dva až tři uherské roky), když nějakého potkám, s radostí a enthuziasmem sobě vlastním se k němu hrnu a mávám bankovkami. Myslím, že to je ten důvod, proč je nevídám tak často.

Ale nevadí. Nedávno se mi poštěstilo. Kráčela jsem hlavním městem, byl nádherný podzimní den, já měla nový účes a život byl krásný. Pán, který mi vstoupil do cesty, upřel na mě své čokoládové duhovky a vrazil mi před obličej časopis ve fólii, se zpočátku zdál jako jediným logickým a nádherným vyústěním příjemného dne. Začala jsem lovit peněženku a optala se, zda má nazpět za dvě stovky. Chyba. Která se už v danou chvíli nedala vzít zpátky. Jen co tmavý mužíček (nesahal mi ani po nos a to je při mých stošedesáti centimetrech co říct) zbystřil bankovku, zahájil.
"Jóóóój pani pomôžte! Nemám peneži, hlad mám, žena mi zomrela!"
Uf. Ruku s penězi jsem stáhla zpět. Pán se nedal.
"Pani pomôžte, decko mám malé, nemám mu dať čo jesť! Ani na Sunar nemáme!"
Ano, jsem naivní, ano, částečně jsem to mužíčkovi žrala. Navíc předváděl svým lkaním docela slušné divadelní představení a mně se v epizodní roli jeho hry vůbec nelíbilo. Bankovku jsem mu podala a se smutným pohledem na časopis v jeho náruči, o němž jsem již správně tušila, že jich pán víc nemá a já za své peníze taky žádný nedostanu, jsem pódium opustila a zaplula do metra. Místo "děkuji" jsem za sebou slyšela úpěnlivé "Jóóóój, pani, nemáme strechu nad hlavou, zima nám je....."
Ach.

Dala jsem peníze žebrákovi a neměla jsem z toho pražádnou radost. Ba právě naopak. Byla jsem znechucena jím, sebou, světem. Já jsem jinak hodná holka. Klidně obdaruju bližního. Zrovna nedávno se nejedna místní potřebná rodina oblékla do vyřazeného zimního oblečení z devadesátých let, které se nějakým omylem vyskytlo v našem sklepě. Ale mám ráda, když máme mezi sebou jasno. Když žebrák žebrá. Když člověk, který si chce vydělat, hraje v metru na housle. Když bezdomovec prodává Nový Prostor, řádně označen visačkou a ten časopis u sebe skutečně má a je ochoten dát jej za úplatu z ruky. Když se slovenský Rom postaví na náměstí s časopisem v ruce a začne úpěnlivě vřískat, že nemá co do huby, neboť je sociální případ, kazí tu hru i ostatním. Jak ti k tomu přijdou?

Když jsem se toho dne vrátila domů, vyprávěla jsem svůj příběh o úpadku společnosti lásce mého života. Jeho verdikt byl jednoznačný a neúprosný. Žalovat. Napsat do redakce Nového Prostoru, že se jim po Praze pohybuje Škodič a ať si s ním udělají pořádky. Jeho nápad se mi moc nelíbil. Nejsem od přírody práskačka. Rozhodla jsem se pro vyčkávací taktiku.
Zůstala jsem otrávená a znechucená a neudělala jsem nic. No fuj.

Načež nastalo další krásné podzimní odpoledne, měla jsem za sebou příjemnou cestu úplně fungl novým tunelem, příjemnou kávu s přítelkyněmi, bylo mi hezky a poklusávala jsem si Prahou, abych zase někde byla včas a něco stihla. Vběhla jsem do metra, dolů po schodech a tam jsem ji uviděla. Sympatickou paní s nádherným barevným kohoutem na hlavě, duha by se vedle ní cítila černobílá. Stála uprostřed podchodu, tak přesně, jakoby si to vyměřila pravítkem, téměř v pozoru, v jedné ruce Nový Prostor, druhou v kapse mikiny a usmívala se na kolemjdoucí a na nás, kolemběžce. Z času na čas zvolala zpěvným hlasem "Nový Prostór! Kupte si Nový Prostór!", byl to obrázek jako od Saudka.

Hlavou se mi prohnal tmavý mužíček z druhé strany města a pomyslela jsem si, že podruhé už nenaletím. I kdyby tahle byla slušná, milá a voněla po Hugo Bossovi, nedám se tentokrát nachytat. Ještě pořád mi bylo trapně za minule. Omluvně jsem se na barevnou paní usmála a pokračovala vytyčeným směrem, nahoru k vlaku, pěkně schody po dvou. Když tu mi to došlo. Že takhle ho nechám vyhrát. To je přesně ono, to, co se nemělo stát. Otrávený potencionální zákazník, byť jen jedna malá blondýnka, bůhví, kolik dalších lidí sociál z Dejvic stihl nasrat. Takhle to nemůžu nechat. Zastavila jsem svůj poklus, otočila se a s tentokrát novým omluvným úsměvem jsem se k paní vrátila. Poprosila jsem o jedno číslo časopisu a z peněženky vylovila bankovku. Paní mi smutným hlasem sdělila, že je jí líto, právě přišla a ještě si nestihla vydělat tolik, aby mi mohla vrátit. S radostí jsem jí peníze nechala tak, jak byly. Usmála se od ucha k uchu, poděkovala, popřála mi pěkný den a rozloučily jsme se.
Nikdo nekřičel, nikdo nelkal, nikdo neúpěl, nikdo neprosil o peníze na cestu zpět na Slovensko. Celá koupě proběhla v klidu a v pohodě a přečetla jsem si ten nejvtipnější fejeton o stavu cvrčků v českých zemích od dob Jana Nerudy.
Teď. Teprve TEĎ se dostavil ten správný pocit.
Někdy člověk musí udělat hned celou řadu chyb, aby na konci byl ten správný výsledek. Aby měl čím si spravit chuť. Ale to je potom radost, jaká trhá malé blondýnky na kousky.

Kavárna bez kávy

21. září 2015 v 11:43 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Byl nádherný letní den, jeden z těch, které letos uvedly meteorology celé této země v chaos a paniku, poněvadž to sluníčko táhlo už desátý den s teplotou nad 38, a to je věc, kterou oni nebyli s to pobrat. Já byla nadšená. Horko, vedro, teplo, to je přesně to správné prostředí pro terárium, v němž jsem chovaná.
I rozhodli jsme se s J., že jedeme na výlet. Klukům jsme sehnali hlídání a vydali se užívat světa bez kočárků, plen a dětských výživ, plivaných na čerstvě vypraná a vyžehlená trička. Světa, ve kterém jsou naše milované, zbožňované děti ještě milovanější a zbožňovanější na vzdálenost větší než lidská paže. Světa, který ale evidentně toho dne nemiloval a nezbožňoval nás.

Přijeli jsme do krásného, starobylého, českého města, kde se to památkami jen hemží. Chrám, kostel, hradby, několikero náměstí, řeka s funkčním mlýnem, prostě pamětihodost, kam se člověk podívá. Pomalým krokem turistů baťůžkářů jsme obešli historické centrum a dostali chuť na křeslo, ve kterém bychom dali odpočinout znaveným údům a podpořili pitný režim. Náhoda tomu chtěla, jen, co jsme myšlenku pojali, kde se vzala, tu se vzala, stála před námi kavárna. Velice osobitá, roztomilá, samé dřevo, samý sloup, samý ornament, bylo nám potěšením už jen si v ní kecnout na zadek. Učinili jsme tak a pak už se jen kochali. Vbrzku k nám došla servírka a vsunula nám do rukou sešítky s nabídkou. Zapředli jsme s J. hovor o tom, zda se teď bude nebo nebude obědvat, když tu jsme v textu zaregistrovali bohatou nabídku různých druhů kávy. Názvy se táhly napříč zeměkoulí - turecká, alžírská, kanadská, portugalská, bolívijská, co si člověk vymyslel, všechno v nich bylo. Káva, šlehačka, mnoho druhů zmrzliny, alkoholu víc než v láhvi slivovice, koření, matně si pamatuju, že i na ovoce došlo. To bylo něco pro nás. Kdybychom mohli, necháme si přinést od každé jednu a budeme volit miss. Po relativně dlouhé době (slečna servírka se byla zeptat třikrát, zda máme vybráno, než ji to přestalo bavit a pak jsme na ni pět minut hystericky mávali) jsme si každý zvolili tu jednu nej a začali se těšit. Jak dlouho trvá uvařit kafe a nasypat na něj skořici? Dlouho. A úplně nejvíc dlouho, když tu skořici nemáte. Po čtvrthodině, kdy nás už těšení přestávalo bavit, se servírka dostavila s provinilým výrazem, že do mé kávy nemá skořici a do J. kakalo. Hm. Znovu jsme otevřeli sešítky a z nabídky třiceti druhů kafe začali opět lovit to druhé nejlákavější. Slečna věděla proč neodcházet a trpělivě přešlapovala u stolu. Po pár minutách jsme každý zabodli prst do řádku na stránce. Podívala se pod můj ukazováček a řekla, že do téhle kávy nemá vanilkovou zmrzlinu a J. uzemnila nedostatkem karamelového sirupu. Překvapeně jsme zvedli zrak. Já děla, že na vanilkové netrvám, beru i čokoládu, v nejhorším případě obligátní citrón, láska mého života byla ochotna pozřít kávu bez karamelového sirupu. Bylo nám vysvětleno, že skladem vlastně není žádná zmrzlina a kromě karamelového sirupu není šlehačka, tedy se z cizokrajné kávy stává obyčejné espreso.
Byli jsme celým procesem poněkud unavení a zmatení, hra nás už netěšila a položili jsme tu jedinou správnou otázku, která měla padnout na samém začátku: "Tak co teda máte?"
"To preso," zněla lehce zoufalá odpověď.

Dali jsme si tedy preso. A sodovku. A mírně okoralý keksík. A nezbylo nám, než se celé situaci pochechtávat. Nechtěli jsme si nechat zkazit výlet, tedy jsme pocucávali horké kafe, drobili si do něj sušenky a dělali nejapné vtípky na kavárny, ve kterých nemají kafe.

Až přišla řada na placení. To už nebylo žádným překvapením, spíš logickým vyústěním situace, když slečna naše platební karty odmítla, terminálu nemaje, načež při pohledu na nabízenou tisícikorunu rozšířila zorničky do velikosti ping-pongových míčků a třesoucím se hlasem nás ujistila, že na takovouhle sumu v žádném případě nemá nazpátek. Byli jsme ještě stále ve vtipné náladě a překvapeně jsme se zeptali, co tedy máme dělat. Prý, kdybychom byli tak laskaví a zašli někam tu obrovskou bankovku rozměnit.
To už jsme se smáli na plné pecky. Vypadli jsme z restaurace, našli bankomat, ve kterém jsme si dali velkou práci s výběrem, litovali jsme jen, že nemůžeme dostat přesných 142,- KáČé, abchom slečně udělali radost. Naštěstí se nám díky této zajímavé souslednosti událostí postavil do cesty strašně krásný kostel, ze kterého právě vycházela výprava mířící na věž, v níž v onu inkriminovanou chvíli odbíjelo poledne. Zážitek, kdy jsme šplhali po příkrých schodech kolem čtyř odbíjejíchích zvonů, stál za celou kávovou avantýru.

V jednom českém městě mají raritu. Krásnou, historickou kavárnu, ve které nevedou ani kafe, ani peníze. Ale jsou milí. A když se rituál s objednáváním a placením provede správně (proto jsem si ho sem zaznamenala), člověk dostane jako bonus Zážitek. A vtipnou vzpomínku k tomu. A to se cení.

Hejt #7: fakt to nejde

15. září 2015 v 20:00 | Prdlá Prvomatka |  Hejty
Tohle zjištění mě ovšem neskutečně sejří. Trvalo mi dlouhé minuty, hodiny, ba co dím, dobře polovinu týdne, co jsem namáhala své unavené mozkové závity a snažila se vyřešit rébus ze strany čtyři. Ale teď konečně slavím vítězství. Odpověď na otázku Jak být v jednom okamžiku na mnoha místech, nebo, chcete-li Jak donutit hodinu, aby měla 95 minut zní Nejde to.
Vem to nešť.

Důležité je, že pan Tosenedá mi s sebou přinesl Myšlenku. Já našla ve svém příběhu Poučení. Držte se.

/bubny, prosím!/

Tadáááááááá!

Nemůže být vždycky po mým.

To je, co?
Pravda jedna odvěká.
Poslouchala jsem to odmalička, od okamžiku, kdy jsem začala pobírat rozum a bylo jasné, že rozumím mluvenému slovu, skrz pubertu (velice oblíbená melodie u nás doma, opravdu velice) až do odchodu z rodného hnízda a popravdě, mobilní telefony ani internet téhle mantře mých rodičů klidnou smrt nedopřály. Naštěstí, ti jsou teď daleko, tedy se Nemůže atd. objevuje jen sporadicky, pokud vůbec a já se seč mohu snažím, nezavdat mu k tomu příčinu. Možná proto jsem na něj zapomněla.

Nemůže být vždycky po mým.
No, nemůže. Já nejsem blbá. Mně stačí říct jednou, maximálně patnáctkrát. Jenže jako dítě jsem výtku chápala jako pokyn, abych nebyla sobecká, egoistická, abych se o hračky dělila se sestrou a abych přestala dupat nožkou, když matka řekla, že zmrzlinu místo oběda fakt nedostanu. Myslela jsem si, vlastně na tom svým způsobem trvám i teď, že celá hluboká myšlenka tkví v tom, že nemám nutit dělat lidi věci jen pro mé osobní, soukromé potěšení. Snažím se. Strašně se snažím. Drtivou většinu věcí se snažím zvládat sama, jen v okamžicích, kdy mě problém začne přerůstat, pěkně poprosím kolemjdoucí a vylovení, a i při té příležitosti mám na paměti možnou variantu jejich odpovědi NE a v kapse svírám Plán B. Snažím se nepřizpůsobovat okolí sobě.

A tady je vlastně celý zakopaný jezevčík. Já netušila, že se nebavíme jen o lidech a hračkách. Svou vlastní domvýchovou jsem svého času dospěla ke zjištění, že všechno jde, když se chce. Tedy ano, nikoho nemůžu nutit, aby mi lovil klíče z kanálu, ale nic mi nebrání lehnout si do kaluže, prostrčit ruku dírou ve víku a hledat. A kdo hledá, najde. Tak.

Načež přišel ten den, kdy jsem zjistila, že "Nemůže být vždycky po mém" platí i na ten kanál. Že se můžu snažit, seč budu chtít, že na tom chodníku můžu strávit kvalitně půl odpoledne a vrátit se domů zmazaná a bez klíčů. To byl příšerný objev. Že kromě počasí, lidí, kamarádů a J. nemůžu ovlivnit ani Okolnosti. Směr a rychlost otáčení Zeměkoule. Že se můžu snažit jak chci, plánovat, spěchat, být pečlivá a důsledná a stejně nenajdu klíče nebo nestihnu autobus.

Propadla jsem deprézi. K čemu tedy to všechno? Proč má člověk fungovat, makat jak barevný a vědět, že výsledek i tak může být nula? Ploužila jsem se cestou z práce, nebe bylo šedivé nade mnou i ve mně, trudomyslnost mě doslova sžírala. Opravdu se po mně chce sednout si, složit ruce do klína a nic nedělat? To přeci Nikdo nemůže myslet vážně. Načež jsem vstoupila do bytu, kde na mě z ničehož nic, svítil nádherně vybělený strop, bez jediné stopy opravy, bez jediné šmouhy od štětce, kerým jsem svého času celou situaci jen zhoršila. Nikoho jsem neprosila, nebyl vydán žádný bojový úkol. Nechala jsem ten hloupý, flekatý strop být. A Okolnosti udělaly Kouzlo.


Bože, dej mi sílu,
abych změnil věci,
které změnit mohu,

dej mi trpělivost,
abych snášel věci,
které změnit nemohu

a dej mi moudrost,
abych obojí od sebe odlišil.
Fridrich Öttinger

Běhám, běháš, běháme s invalidním vozíkem

14. září 2015 v 7:20 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kozlík se u nás ještě pořádně nezabydlel, zářil novotou a voněl po čerstvě zpracovaném kaučuku, když tu zavolala paní B. z Benecyklu, že pro nás má nabídku, která se neodmítá. Charitativní občanské sdružení rwttc (Running With Those That Can´t tedy Běhání s těmi, kteří sami nemohou) by nám na Kozlíka velice rádo přispělo a to částkou rozhodně nemalou. Tehdy jsem, samozřejmě, netušila, co se za nečitelným shlukem písmen skrývá. Okamžitě a střelhbitě jsem je prohnala strýčkem Huhlou a pak už jsem se nestačila divit. Parta nadšenců objíždí běžecké soutěže a místo, aby trhali a lámali své vlastní rekordy a maxima, tlačí před sebou invalidní děti, které z toho mají povětšinou velkou bžundu a všeobecnou radost. A aby toho málo nebylo, svým běháním a spoustou dalších bohulibých činností shánějí sponzory (ti běžci. Ne ty děti. Ty se usmívají do kamer a užívají si jízdu), aby mohli přispívat na stále více Kozlíků, které by mohli před sebou tlačit na rozličných běžeckých závodech. Takový krásný, začarovaný kruh.

Matýsek byl tedy osloven, zda by si nešel zaběhat. Já se tomuto svému původně nenáviděnému, později oblíbenému a nyní aktivně nevykonávanému sportu již delší dobu nevěnuji (tak jo. Byla jsem si zaběhat zkraje srpna a po pěti kilometrech jsem si posbírala plíce z krajnice a došla domů), tedy nemám ani přehled o všech možných maratonech, půlmaratonech, čtrtmaratonech a mnohokilometrovnících, které se v naší zemi pořádají. Neměla jsem tušení, na jak obrovskou akci nás pánové a dámy z rwttc lákají. Bylo mi řečeno, že se mám i s Máťou v sobotu večer dostavit do Prahy. Budeme představeni sponzorům a bude-li Matýsek v dobrém rozmaru, tito se s ním proběhnou.

Celý pátek jsem byla jako na trní, ale googlit, co že se to ve stověžaté matičce zítra uděje, mě bohužel nenapadlo. V sobotu jsem sbalila baťůžek, Kozlíka, Matýska, foťák a odvahu a vydali jsme se na Cestu. Je jasné, že když jsem se jí účastnila já, nic nemohlo jít hladce a poklidně. První příkoří, které se nám událo, byla srážka s Blbcem. Ty jsou vždycky nejhorší. Snažila jsem se na parkovišti, kde jsem měla u auta zaparkovaný již sestavený cyklovozík a v něm usazeného Matěje, posbírat z auta propriety, když tu slyším, jak někdo za mými zády tůruje motor. Otočila jsem se a krve by se ve mně nedořezal. Starší pán s bradkou ve svém luxusním SUV se snažil vytočit zatáčku a vůbec mu nevadilo, že před sebou tlačí zabržděný kočárek. Hytericky jsem zařvala ať okamžitě zastaví, přidala několik opravdu peprných vulgarismů a radu, že si nemá kupovat auto, ze kterého nevidí a ještě vzteky fučíc a klepajíc se, vyrazila jsem na metro. Kde jsem zjistila, že nás výtah nepojme. Nevadí, nevadí. Už se nic špatného stát nemůže. Poprosila jsem mladíka zahleděného do informační cedule, aby nám pomohl dolů a pak jsem se jen dívala jak nám ujíždí vlak před nosem. Sakra.

Prozřetelnost nám nepřála, ale nedali jsme se zlomit. Další soupravou jsme se dostali na místo činu. Věci neznalá, představovala jsem si komorní akcičku o padesáti až sto lidech, z nichž někteří se symbolicky proběhnou po náměstí tam a zpátky, jsem se ocitla uprostřed Birell Grand Prix 2015, běhu na 10km, závodu světové úrovně. 5000 lidí, připravených se strhat na trati pražskými ulicemi a silnicemi. Z prvotního šoku jsem se rychle vzpamatovala a snažila se najít místo srazu. Což se mi nakonec podařilo jen díky tomu, že jsem narazila na spřátelenou benecyklovou smečku, kolegy, kteří mi poradili, že doprava, doleva a rovně, tam se všichni dáme do kupy.

Na místě čekal jeden z organizátorů a dva účastníci, se kterými jsme se pozdravili a já se jala nervózně přešlapovat a čekat. Během hodiny se náš počet zněkolikanásobil, ve vzduchu bylo cítit očekávání, tréma, nadšení. Byla jsem opět dotázána, zda Matěj poběží. Jelikož jsem původně vůbec netušila, že se jedná o takhle obrovskou akci, že se poběží 10 kilometrů a že to trvá hodinu (považte! I když já bych běžela nejmíň dvě.), upozornila jsem pana O., že nemám tušení, co na to Matýsek řekne. Zdál se lehce zklamaný, ale nedal se. Vozík jsme společnými silami upravili do běhacího tvaru a vrazili jej do ruky panu běžci, zástupci sponzora, který nám na Kozlíka přispěl, aby si to chlapec, tedy oba chlapci zkusili. Stalo se a k mému nemalému překvapení se to oběma líbilo. Matýska jsem navlékla do všeho, co jsem měla po ruce, obalila dekou, vysvětlila mu po tisícíprvé, co se bude dít (a ignorovala jeho chápavý pohled Ježiš-mami-já-přeci-vím-že-jdeme-běhat-těším-se-na-to-nejmíň-hodinu) a podala průvodcům podrobný návod. Že nevím, jak bude junior reagovat, že je dost dobře možné, že se rozpláče, že jim z kočárku nevypadne, poněvadž připoutanej, ale že se docela dobře může stát, že omdlí. Běžci zbledli, ale nedali se, bylo rozhodnuto, že to všichni zvládnou. Samozřejmě, že Matýsek nebyl jediný invalida, který se běhu účastnil, kočárků jelo celkem osm a byla to krása a hrála Vltava a mně tekly slzy jako hrachy a byl to zážitek, ze kterého budu dýchat minimálně do příštích Vánoc. Komentátor měl na startu krásný proslov, kterým celou skupinu s vozíčkáři představil, uvedl a pochválil a všichni tleskali a já byla ta nejpyšnější máma v Praze, možná ve střední Evropě.

Matěj přežil ve zdraví, byl se sebou velice spokojený a akcí nadšený. Celou cestu domů mi vykládal, jak se mu běhání líbilo. Jeho žvatlání nebylo rozumět jediné slovo, ale pusinku až do usnutí nezavřel. Svou medaili (ano, i tyhle děti medaile dostaly, byla to nádhera) si přivezl na krku až před byt a nadšeně ji ukazoval tatínkovi. Já několikrát poděkovala zástupcům rwttc, zástupcům sponzora, paní B., která nám vlastně celou akci zprostředkovala a pořád mám pocit, že to bylo málo. Že tohle bylo kouzlo tak na úrovni Arabely nebo Harryho Pottera a dokud nevyčaruju ze svého kouzelného klobouku pro všechny zlaté cihly, pořád bude mé "děkuji" jen slabým odvarem toho, co cítím uvnitř. Tam mi totiž, samou radostí, může srdéčko puknout.
Příště poběžím s nimi.
Promiňte, jdu trénovat.

"Nejde to" trošku jinak

10. září 2015 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Začal školní rok, z našeho Matýska je hrdý druhák a Šimonek nastoupil školkovou docházku. Nechce se mi uvěřit, že se to opravdu děje, jelikož doma na osmiletého Máťu pořád ještě šišlám a Šimulkovi říkáme mimino.
Není to s námi až tak jednoduché, než začala škola, bylo nutné vytvořit Schéma. Koncem srpna jsem velice pečlivě naplánovala všednodenní itinerář, kdo bude v kolik hodin vstávat, kdo bude koho krmit a oblékat, kdo bude muset koho přeprat na téma čištění zubů, jak se dostaneme k autobusu a pak do školky, a hlavně, jak se tohle všechno bude dělat, až já i J. budeme v zaměstnání. Nakonec se zdá, že systém si sedl, kolečka do sebe zapadla, až na včerejšek se žádná větší potíž neudála.

Samozřejmě, jak jinak, jedná-li se o mou osobu, včerejšek stál opravdu za to. Průšvih jako vrata.
Ve školce se toho rána udály třídní schůzky. 08:15 hodin výkop. 08:07 odjíždí Maty do školy z kilometr vzdálené zastávky. To dám. To určitě dám! Hecovala jsem se. Naplánovala jsem to ráno do posledního detailu. Na komodu jsem dětem nachystala oblečení pro případ tepla, chladu i písečné bouře, před dveře připravila kočárky do pohotovostní startovací polohy, tak, aby se měla naše laskavá paní sousedka o co přerazit, až půjde kolem s tím svým, připravila do chladničky dvě dietně vyvážené dětské snídaně a v klidu si šla lehnout zároveň s dětmi, hned po večerníčku, abych byla ráno čilá a připravená podat odpovídající výkon.

06:10 mi zazvonil budík. Vyskočila jsem jako laňka a začala kmitat. S čímž jsem následně nepřestala do 09:40, ale to je na delší povídání. Vzbudit děti, nakrmit děti, dát jim léky, přebalit děti, převléct děti, znovu přebalit děti, umýt jim zuby, umýt zuby sobě, dostat děti do kočárků a ouha! 07:55 zvedám ze země nevábně vonícího Šimonka. Dietní snídaně se ukázala být ne zcela správně vyváženou a já se na ni dívala podruhé. Kruci! Rychle náhradní oblečení, napít, kočárek, ODCHOD!

Pozdě. Než jsem sjela výtahem s jedním, než jsem se vrátila pro druhého, než jsem sjela výtahem i s ním, než jsme obešli dům a došli na zastávku, autobus, který pro Matýska škola posílá byl nenávratně v tahu. Telefon mi sice ukazoval 08:07, ale evidentně to už bylo s křížkem po funuse (škola žádá, abychom byli připraveni na pozicích o pět minut dříve). Do očí se mi vedraly slzy. Tak STRAŠNĚ moc jsem se snažila! Kmitala jsem jako fretka, abych nakonec prohrála na celé čáře. Ještě jsem udělala pokus, telefonát do školy, jestli se náhodou autobus někde nezdržel, ale bylo mi vysvětleno, že nezdržel, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí a že si mám nějak poradit. Škola na opozdilce nemá čas.
Tak jo, no. Vzchopila jsem se, vysvětlila dětem, že se pojede na výlet autem, doběhla domů pro klíče od Arthura a vyrazili jsme po vlastní ose. Ve školce jsem se omluvila, že třídní schůzky už nestihnu, že je mi to moc líto, ale že mám stejně intenzivní pocit, že to nebyla až tak úplně jen moje vina. Pořád jsem si říkala, že na nás mohli tu chvilku počkat. Tak moc jsme spěchali, čtvrt hodinka sem nebo tam snad nehraje roli, nebo ano? Vsadím boty, že bych tohle dokázala vysvětlit i na ředitelství Pražské Integrované Dopravy.

Cestou do školy se Máťulka výborně bavil, já jsem trošku přidusila tu hysterku ve mně, vzteklé Prdlé Prvomatce jsem taky vysvětlila, že by se měla krotit, že co se stalo, stalo se a teď už jen zbývá se poučit a chybu neopakovat. Došla jsem k rozhodnutí, že nic řešit nebudu, pouze, naskytne-li se příležitost a budu oslovena, poprosím, jestli by na nás svozový autobus nemohl ve výjimečných případech vteřinku, či dvě, možná půl hodinky počkat.

Matyho jsem odevzdala, prokonzultovala se slečnou Zdeničkou co bylo potřeba (loňský průšvih už mi byl evidentně prominut a odpuštěn, jsem tomu velmi ráda) a snažila se protáhnout kolem kanceláře k východu ze školy a do auta. Byla jsem zastavena a k mému nemalému překvapení seřvána na tři doby, že si za vše mohu sama, že autobus nemá instrukce na nikoho čekat, že jede podle přesného jízdního řádu, že městská hromadná by na mě taky nepočkala, že pan řidič jezdí jen z dobroty svého srdce a škola je tomu nesmírně ráda, že tak činí, a se slovy "promiňte, já mám jinou práci!!" mi byla kategoricky ukázána záda. Na mou po cestě pečlivě zformulovanou prosbu o čekání se nedostalo. Vlastně se nedostalo ani na "naschledanou", záda spěchala k přišedším studentům.

Překvapeně jsem kráčela k Arthurovi, cestou jsme si ještě (naprosto v klidu, nikdo na nikoho nekřičel ani nepřidával jeden až dva vykřičníky na konec svých vět) s panem řidičem vysvětlili co se stalo a já dostala prostor pro mou prosbu, načež jsem se vrátila domů a snažila se dobrat Poučení.

Evidentně tohle byla jedna z těch věcí, kterým se říká Životní Lekce. Něco jsem se měla naučit. Jenže co to bylo?
Chodit včas? Ale to já přeci dělám. Až na výjimky, kdy se mi poblinká Šimonek pribiňákem a to se mi stalo celkem jednou.
Nelitovat rozlitého méka? Říct si stalo se, stalo, jedeme dál? Ale mně JE líto, že jsem se snažila, tak hrozně moc, že jsem skoro zlomila Matymu ruku, jak jsem se ho rychle snažila nacpat do bundy, tak strašně jsem se chtěla překonat, že to stihnu, to dám, dostat oba na čas z domu, a nakonec ještě dostanu naštěkáno do tváře, až se mi po ní začnou koulet slzy.
Nebo, ale to snad ani ne, má včerejší Lekce zní NEJDE TO. Prostě se to nedá, přivézt zároveň Máťu ke školnímu autobusu a Šimonka do školky deset minut poté. "Se stim smiř," Prdlá Prvomatko.
Tomu se mi nechce věřit. To přeci Bohyně zlomených klíčů nemůže myslet vážně, aby poučení ze zkaženého dopoledne bylo Nejde to. Vůbec žádná pointa nikdy a nikde by neměla znít Nejde to. Všechno jde, když se chce. Všechno!
Raději budu ještě chvíli přemýšlet. Tímhle směrem by se svět točit neměl. A příště nastavím budíka na půl šestou. Jen tak, pro jistotu.

Kozlík

9. září 2015 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Opět se u nás děly čáry, zase se tady kouzlilo.
Letošní dovolená nám vysvětlila, že i když svítí slunce, je všeobecně nádherně a my se dokonce nacházíme v horském letovisku, s tím výletováním to zase nebude tak jednoduché. Copak Šimon. Ten zdědil po Máťovi Chariot, ten si vezl zadeček pěkně v měkkém. Ale z Matýska jsme si na některých lesních cestách málem vytřásli dušičku. A jen málem, ne definitivně, jen díky tomu, že po určité době nás zdolávání terénu s kočárkem golfového typu přestalo bavit a vrátili jsme se pěkně pokorně na asfaltovou cestu.

Tedy jsme došli k Rozhodnutí, že s tím se MUSÍ něco udělat. Ono se sedlo k počítači a začalo se hledat. Naštěstí, J. mezitím koupal a krmil děti, tedy mi můj nový logisticko-menežerský projekt nečinil zas takovou obtíž. Nemluvě o dvou deckách Merlotu, připravených v pohotovostní poloze. Když prázdniny, tak prázdniny.

Internet mi vysvětlil, že ano, není problém, i s invalidním dítětem se dá sportovat a likvidovat si tělo horskými tůrami, co hrdlo, potažmo nohy ráčí. Jmenuje se to KOZLÍK a prodává to brněnská firma BENECKYL. Rozhodla jsem se na nic nečekat a koupit, než jim na jižní Moravě Kůzlata dojdou.

Zvedla jsem telefon a začala zjišťovat. Mám nepěkný zlozvyk, že takto činím dvacet minut před zavírací dobou téměř každého podniku, každé organizace, či ordinace, přesto se na druhém konci signálu ozval velice sympatický hlas, patřící určitě velice sympatické paní, která mě ubezpečila, že OPRAVDU nevolám nevhod, a že pro mě udělá první i poslední, aby mi cyklovozík pro Máťulku mohla dodat. Upředly jsme spolu Plán. Já jsem si navymýšlela, co všechno bych od Kozlíka chtěla, ona mi sdělila, že všechno, co chci můžu mít, a dokonce, když už jsem svým snům popustila uzdu příliš, ochotně vysvětlovala, že takové a takové udělátko sice mají, moc rádi nám ho prodají, ale že to funguje tak a tak a že pokud Máťa sedí a výská, toto potřebovat nebudeme. Fíha!

Rozhodli jsme se, že nejprve si chceme vozík vyzkoušet. Bohužel, tento nápad opět přišel dvacet minut před zavíračkou a ještě hůře, pár dnů před plánovaným rozvozem Kozlíků po českých luzích a hájích. Tentokrát jiná paní mi zvedla telefon a ujistila mě, že nevolám ani nevhod, ani pozdě, že mám naopak velké štěstí, že zrovna plánují služební cestu a že si nás připíšou na seznam. Bylo mi poněkud hloupé takhle jim kazit výlet a při představě, že budou mít v kolech vozu X stovek kilometrů a ještě se budou muset zastavit u nás, mě jímal stud a černé svědomí. Paní B. mě uklidnila, že se o ně bát nemusím, že jsou to rozumní, dospělí lidé, že ví, co dělají a že pro ně nebude žádný problém nám jeden vozík na ukázku přivézt.
Bezva!

Přiznám se, že jsem inkriminovaného dne očekávala omluvný telefon, že už toho mají dost, že jedou domů, do Brna, do Benecyklu, a že pokud cyklovozík chceme, máme zvednout svá líná pozadí a dojet si sami. Vůbec bych se tomu nedivila. O to větší bylo mé překvapení, když telefon večer opravdu zazvonil, ale nikdo se v něm neomlouval, naopak, paní B. se ptala, zda zaparkovali správně a zda by nebyl hrnek kafe. Popravdě, v danou chvíli bych jim snesla modré z nebe, ne jen šálek s kávou. Přinesli nádherného červeného Kozlíka, svítícího novotou až k nám do bytu a začali předvádět a ukazovat a vysvětlovat a byli milí a ochotní a úplně miliónoví.

Domluvili jsme se, že si cyklovozík zatím jen půjčíme, že pokud se rozhodneme si jej koupit ("A to se rozhodnete, to mi věřte, sama ho mám doma a nedám na něj dopustit," děla paní B.), odečtou nám půjčovné z ceny.
Luxus!

Půjčili jsme, vyzkoušeli jsme a dali brňákům za pravdu. Máťa se v Kozlíkovi rychle zabydlel, dokonce nás naučil jak správně sklápět sedačku (fakt! i tohle s ním jde dělat! dá se v něm i SPÁT!), aby se princátku sedělo pohodlně. Na výletech se kočárek více než osvědčil, nikomu to neříkejte, ale zdolal i několikery koleje mimo určený přechod. Víte jak MOC jsou koleje vysoké, když se vinou prostředkem lesa? MOC. Můj oblíbený bonus je, že do školky nemusím se dvěma vozítky, posadím Matýska do cyklovozíku a když na místě pěkně poprosím a Šimon se hezky usměje, král vozu jej laskavě přijme k sobě a já šetřím síly i čas.

Tento článek je samozřejmě product placement jako Brno, ale věřte mi, reklamy na Kozlíka netřeba. Ten se chválí sám. Těšíme se, až ho vezmeme na brusle nebo zapojíme za kolo. To bude teprve jízda! A já bych chtěla lidem z Benecyklu ještě jednou moc poděkovat, zařídili nám takové malé Vánoce koncem léta. A to se cení. Byť jsem byla ujištěna, že mám být v klidu, oni ví, co dělají, sami mají s handicapem bohaté zkušenosti, ať osobně, či s nemocnými dětmi, tedy přesně vědí, jak a kdy podat pomocnou ruku nebo Kozlíka.
Nám tedy pomohli moc. I když jsem jim už vyděkovala všem díry do hlav, je potřeba to ještě tady, na veřejném sdělovacím prostředku zopakovat a zdůraznit, poněvadž potkat Ježíška, Santu i Zoubkovou vílu v jednom, to se hned tak nevidí.

DĚKUJEME!

Pamatuju si to

7. září 2015 v 11:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Opravdu. Mám to před sebou jako v barvě.

Stalo se to kdysi, dávno, dávno tomu, v dobách, kdy v tomhle státě ještě nevládl kapitalismus, dlouho předtím, než vědci zjistili, že freon z ledniček roztápí Antarktidu, ještě než Zemi začala zdobit má maličkost.
Byla nádherná jasná noc, na nebi zářily hvězdy a Měsíc, velký jako londýnské Oko, svítil tak, že by se dalo číst. Seděla jsem na kopci, bosé nohy jsem až po kotníky nořila do trávníku jemného jako ovčí rouno a dívala se dolů na cestu, která se od mých prstů vinula a klikatila do údolí. Na stezce a podél ní jsem viděla všechno, co mě čeká. Mé první narozeniny, první rozbité koleno, první školní den, J., postižené děti Šimonka i Matýska, třicet růží k narozeninám, pracovní pohovor, rakovinu, všechny vánoční stromečky, první i poslední cigaretu. Celý svůj život jsem měla před sebou jako na dlani.
"To je zajímavá cesta," řekla jsem Bohu, který seděl vedle mě, nohu přes nohu, zrovna vyráběl píšťalku z trávy.
"Chceš jí jít?" zeptal se mně.
"Já? Ne. Myslím, že na tohle jsem moc zbabělá."
"Máš pocit, že je tenhle život těžkej?" optal se On.
"Nevím, jestli zrovna těžkej. Je tam všechno, radost, smutek, smích, trápení, láska, ten kdo ho dostane, se rozhodně nudit nebude. Já jen nevím, jestli jsem ta pravá."
"Co se ti nelíbí?"
"Přijde mi to na jednoho člověka až dost."
Bůh se ohlédl ke skupince andělů, kteří lelkovali opodál a pokuřovali. "Pojďte sem! Máte práci!"
Cherubíni přiběhli k nám, bylo slyšet jen tiché šumění stébel pod jejich bosýma nohama a pleskání křídel o sebe. Bůh ukázal prstem na stezku a zavelel: "Běžte, pomůžete jí."
Když se rozběhli, chytil prvního za cíp jeho bílé řízy a zastavil je. "Počkej, přeci nepůjdeš s prázdnou," vrazil mu do rukou svíci, na níž bylo krásným, zdobným písmem napsáno SÍLA. Druhý dostal TRPĚLIVOST, další v řadě ODVAHU. Když ten následující nastavil ruce, žádnou svíčku nedostal.
"A co já?" upřel na Boha smutné oči.
"Ty se staň člověkem. Vejdi jí do života jako přítel. Bude tě potřebovat. A ty," obrátil se k dalšímu andělu, "ty jí v pravý čas přines Dar nebo Skutek."
Takhle Bůh pokračoval, rozdával a instruoval, dokud mu cherubíni nedošli. A že jich bylo. Nedopočítala jsem se. Pomalu sestupovali po stezce a sedali si na trávník vedle ní, každý přesně tam, kde mělo být jeho místo, kde viděl, že ho bude třeba.
Teď se mi ten život už nezdál tak náročný. Vypadalo to, že bude celkem legrace a to se mi líbilo. Přesto jsem při pohledu na některé scény pochybovala. Nemoc. Děti. Strach. Spousta slz. Vůbec jsem si nebyla jistá.
On si všiml, jak při pohledu na cestu krčím obočí.
"Pořád ještě se bojíš?" zeptal se mně.
"Já ti nevím, jestli tohle všechno přežiju," odvětila jsem.
"Vstávej," vyzval mě Bůh a sám se postavil. Ještě jednou obhlédl své dílo a spokojeně se pousmál. Když jsem se narovnala i já, vzal mou drobnou ruku do své velké, měkké, teplé dlaně a pevně ji sevřel. "Neboj se. Já půjdu s tebou."

Zásadní genderové rozdíly

2. září 2015 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
...aneb Je potřeba natřít strop.

Na tomto článku bych chtěla přímo plasticky ukázat, jak zásadní jsou někdy rozdíly mezi pohlavími. Včera jsem si sama na sobě vyzkoušela, že mezi muži a ženami nezřídka zeje propast o velikosti Macochy.

Nejprve standardní situace. Pomineme stav, kdy na našem stropě pracuje profesionál. Jednak je to v 99,9% chlap, za druhé je to člověk, který má na tuto činnost vzdělání a praxi. Je tedy ve výhodě.
My se budeme zabývat případem, kdy se po štaflích šplhá chlap. Který byl samozřejmě dost chytrý na to, aby všude, kam dosáhne jeho malířsko - natěračský um, rozložil noviny. Přikryl linoleum, konferenční stůl i dětský koberec a tím bezpečně zamezil jakémukoliv znečištění oněch předmětů. Chytrý to tvor. V kyblíku si zředil barvu, v přesném poměru dle návodu, pixla barvy k půl pixle vody. To, že použil kyblík, který manželka používá k odmáčení ponožek, budeme považovat za daň z přidané hodnoty, kterou bude perfektně vybílený strop. Tedy, náš chlap si vařečkou, kterou my už nikdy nepoužijeme, rozmíchal v kyblíku bílou barvu, na rozložené noviny postavil žebř a po něm stoupá nahoru. Kyblík pověsí na poutko štaflí, pokud je dost prostoru, postaví jej na poslední příčku, tak, aby do něj štětkou pohodlně dosáhl. A začne pracovat. Rychle, pečlivě, energicky. Namáčí štětku do běloby a rozmáchlými gesty plácá barvu na plafón. Kapka na zrcadle, stříkanec na knihovně, nic z toho nehraje roli, ono SE to později uklidí. Za hodinu náš Muž nemá co na práci.
A nastupuje žena, která sundá těch pár litrů barvy z nábytku, podlahy a batolete.

To, co jste teď měli možnost číst, byl celkem přesný návod, jak správně podomácku vybělit strop bytu. Nyní přichází na řadu žena.

Kterou takhle při líném dopoledni, oběd uvařen, prach setřen, podlaha se ještě leskne Savem, napadne, že by se ty fleky po zednících daly konečně přetřít. Ve skříni, kam si její partner ukládá pánské potřebnosti, jako šroubovák, kladivo a bublinku do vodováhy, najde otevřenou a zčásti použitou plechovku bílé barvy na sádrokarton a nezávisle na tom, že se chystá kreslit na štuk, se jí chopí. Z poličky s nádobím vyndá tu nejmenší dětskou misku s medvídkem, do které, také dětskou plastovou lžící, naloží tři, čtyři porce barvy. Misku postaví opatrně pod vodovod a nechá do ní nakapat přibližně polovinu množství barvy. Lžičkou vše smíchá, do druhé ruky uchopí štětec a opatrným, pomalým krokem, poněvadž se nemá jak držet, vystoupí na štafle. Které nestojí na novinách, páč se rozhodla být velmi, velmi pečlivá a neukápnout ani flíček. Opatrně namáčí štětec do misky a ještě opatrněji nanáší barvu na strop. Pomalými, ladnými tahy, všimněme si zejména práce zápěstím, barví centimetr po centimetru. Když se jí náhodou stane, že jedna kapka opravdu spadne na podlahu, opatrně položí štětec přes misku, sleze dolů, z krabice vyndá vlhčený kapesníček značky Pampers a skvrnku setře dřív, než tato stihne zaschnout. Pak se zase vrátí ke stropu a pokračuje pomalými, ladnými tahy. Samozřejmě, že jí barva dochází po každém desátém tahu, je tedy nucena postup se slézáním, mícháním a opětovným vylézáním konat každou čtvrthodinu, ale nevadí. Ona se jednou, nejspíš někdy koncem měsíce, k výsledku propracuje. Po dvou hodinách a čtyřiceti bílých centimetrech čtverečních ji to přestane bavit, sestoupí ze své výšky pro dnešek definitivně a sklidí všechno tam, kde to našla. Žádný následný úklid, jen žebřík odnese do sklepa, pěkně na kraj kóje, hned za dveře, protože ví, že ho vbrzku bude znovu potřebovat a to ještě mnohokrát, neb místnost má dobře třicet metrů čtverečných.