Leden 2016

Je líp

19. ledna 2016 v 19:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak jste předpověděli, jak jste věřili a jak jste mě utěšovali, za což všem nesmírně děkuji, stalo se, a Máťovi se ulevilo. Nemám teď, bohužel, moc času psát, dostala jsem se do dost slušného časového presu a žiju na třech místech najednou, což je na jednu stranu fyzikálně velice zajímavé, ale dost to unavuje. A taky je to poněkud na budku.

Takže jen v krátkosti, Máťu nám snad brzy pustí do domácího ošetřování, kterého jsem připravena zhostit se s chutí a vervou mně vlastní. Uobjímám si ty dva skřítky k smrti. Co nezvládla nemoc, dokoná milující rodič.

V hlavě mám asi tucet článků, jsem na sebe sama zvědavá zda a jak se mi je podaří hodit na papír. Budu se snažit. Teď musím běžet.

Všem ještě jednou moc děkujeme za veškerou podporu, Vaše slova hodně pomáhala.

Prdlá Prvomatka, stále +2

Nejdřív a pak

11. ledna 2016 v 21:47 | Prdlá Prvomatka
Nejdřív si člověk říká, že je to obyčejná rýma.
Pak ho napadne, že to bude chřipka nebo virózka.
To se stává. Hlavně v zimě. Hlavně dětem, které chodí do školy.
Že chytí virózku.
A splacatí.
Prostě si lehnou a už nevstanou.
Leží, když spí, leží, když se dívají na pohádku, leží, když jí.
Jenže pak to začne trvat příliš dlouho.
Člověka napadne, že to asi nebyla jen tak nějaká viróza, ale pořád si ještě věří, že to zvládne.
Není nad čaj s medem a citrónem.
A homeopatika.
A paracetamol.
To přejde.
To zvládneme.

A pak se člověk dívá, jak jeho dítě leží v nemocniční posteli, čouhají z něj všemožné hadičky a snaží se nadechnout.
Což mu tedy moc nejde.
Dotyčný, vlastně TA máma se lekne a zavolá doktora, aby něco udělal.
Že její dítě, její chlapeček, její nejstarší prvorozený jde z epileptického záchvatu do epileptického záchvatu a ona má strach.
Bojí se, že přijde chvíle, kdy už se její nejstarší prvorozený nenadechne.
To ona odmítá dopustit.
Tedy prosí lékaře, aby NĚCO udělali.
Cokoliv.
Aby mu dali injekci, infuzi, kyslíkovou masku, léky, šamanskou mast na plíce, cokoliv, hlavně, aby se mu ulevilo.
Doktoři kývají hlavou a slibují, že se budou snažit.
Snaží se, seč jim síly stačí.
Zatímco Máma se dívá, jak se její chlapeček dusí hovězím ve vlastní šťávě.
"Krmte ho velmi, velmi, velmi opatrně," říkají lékaři. "Kdyby vdechl sousto, byl by to velký problém. Mohl by umřít."
"Ale když nebude chtít jíst, může umřít taky. Tedy ho krmte. Ale velmi opatrně."

Doktoři dělají, co mohou.
Máma dělá, co může.
Nejstarší Prvorozený (asi) dělá, co může.
A ono je to pořád málo.
Z obyčejné postele se přesouvá na JIP.
Jednotka Intenzivní péče. Místo, kde se o člověka Intenzivně pečuje. Pořád a hodně.
Jenže pořád to není dost.
Kluk má záchvaty, dusí se jídlem, bojuje o každý nádech.

Mámu pak napadají všelijaké myšlenky.
Co když.
"Co když" je v některých případech ta úplně nejhorší věta na celém světě.
Po "Co když" už nic není. Tam je tma a vzduchoprázdno.
Máma s "Co když" žije.
Každý den, každou noc, každou minutu, každou hodinu, pokaždé, když se ona nadechne, je u ní "Co když".

Některé mámy říkají: "Přines na vysvědčení jedničky." Jiné: "Nezlob." Další: "Ukliď si ty hračky."
A jsou mámy, jejichž oblíbená věta je: "Dýchej!"
Jsem jedna z nich.

Obsedantně-kompulsivní

7. ledna 2016 v 21:57 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Všichni to známe. "Vzala jsem si peněženku?" "Nenechal jsem doma klíče od kanceláře?" "Zhasla jsem v koupelně?" Tyto a podobné otázky nás napadají denodenně, ty, kteří trpí větší sklerózou nebo počínajícím Alzheimerem i častěji. Ovšem v některých případech nejde jen o otázku, která se nám prožene hlavou a tak rychle a jednoduše jak vstoupila, stejně neškodně druhým uchem vystupuje. Někdy zní dotaz mnohem závažneji a zajímavěji:

Vypla jsem žehličku?

Situace nabírá na rychlosti a intenzitě ve chvíli, kdy se nacházíme několik kilometrů od bytu a není na světě síla, která by nás přiblížila k domovu rychleji, než za dvacet minut velmi ostré jízdy.

To, že jsem něco zanedbala a nedokončila, mě napadlo prakticky okamžitě poté, co jsem nastartovala Arthura a opustila sídliště. V tu chvíli jsem si ještě byla naprosto, NAPROSTO jistá, že jsem žehličku ze zásuvky vytáhla. Jasně jsem si vybavovala okamžik, kdy procházím kolem kuchyňského stolu, na kterém leží jeden konec prodlužovací šňůry a pět až sedm centimetrů od něj zástrčka žehličky. Ještě jsem si polohlasem zašeptala "Žehličku jsem vypla." Ano, připadala jsem si v tom momentě jako absolutní blázen, hovoříc k sobě polohlasem a připomínajíc si tak právě vykonané činy. Ale pro nás, které skleróza pomaličku, ale jistě sžírá, jako plíseň Nivu, není jiná cesta. Důležité situace si musíme zdůrazňovat a zapisovat centropenem na hřbety rukou, páč kdybychom takto nečinili, mohla by se stát nehoda, možná neštěstí, v mém případě jistojistě katastrofa.

Takže jsem žehličku vytáhla ze zásuvky, řekla jsem si o tom nahlas a opustila byt. Chvíli po tom, kdy jsme s Arthurem zamířili ven z města, směrem k Matýskově škole, se mi to všechno v hlavě rozleželo. Vypla jsem spotřebič DNES? Nebylo to už včera? Nespletla jsem si dny? Opravdu si pamatuju, že jsem před deseti minutami řekla "Vypla jsem žehličku."? Nebylo to minulé úterý? Co se stane, pokud se mýlím? Jak dlouho je ta kovová potvora schopná žhavit na maximum bez vody v zásobníku? Pokud blafne, podpálí i něco jiného, nebo po vlastním shoření požár sám od sebe ustane? Budu mít ještě kam se vrátit?

Znáte případ Schrödingerova kočka? Jedná se o pokus velice váženého vědce, který to podle mě neměl v hlavě tak úplně v pořádku, ale je mi o to sympatičtější. Ten vymysĺel pokus, ve kterém figuruje kočka, krabice, jedovatý plyn a radioaktivní nuklid. Ochránci zvířat z něj museli mít radost. Pan Schrödinger tvrdil, že když dáme všechny předměty do krabice, nuklid se začne rozpadávat a až s tím bude hotový, uvolní se jedovatý plyn, který kočku zabije. Velmi nehumánní. Vtip byl v tom, že nikdy nevíme, kdy přesně se nuklid rozpadl, pokud tak vůbec učinil a zda se plyn uvolnil a kočku usmrtil. Čistě teoreticky je kočka zároveň živá a zároveň mrtvá. Což nezjistíme jinak, než že zvedneme víko a do krabice se podíváme. Dle mého skromného názoru tam nenajdeme nic moc, poněvadž kočka už dávno vzala roha.

Ale zpět k fyzikální teorii. Páně Schrödingerův pokus se vlastně rovnal mé situaci. Žehlička byla stále zapojena do elektrického okruhu a byt už možná shořel do posledního kousku tapety, nebo jsem ji z té prodlužovačky vytáhla a vše bylo v pořádku. Což jsem nemohla zjistit jinak, než dojet zpátky k domu a podívat se.

Jak to dopadlo, nechávám na laskavém čtenáři. Ti, kdo rádi katastrofické konce si mohou představovat spáleniště s doutnajícími troskami a mně s Matýskem v náručí, jak smutně stojím nad torzem toho, co jsem tolik let nazývala svým domovem. Optimisté si mohou myslet, že i přes příšernou sklerózu, která mi spaluje mozkové buňky, jsem žehličku vypla a nic se nestalo, život jde dál.

Kouzlo Schrödingerovy kočky. Moc hezký pokus.