Únor 2016

Je tu tma a ticho

25. února 2016 v 11:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Máme tady první dojmy panelákové květinky přesazené na zahradu. No teda. Květinka nestačí koukat. Má za sebou několik probdělých nocí, kdy se probouzela s tlukoucím srdcem a myšlenkou plnou strachu (většinou zbytečně), že to, či ono nezvládne. Péči o dům. Péči o zahradu. Péči o garážové stání. Péči o plot. Péči o unaveného muže a rozjívené děti. Dojíždění. Tady už to není jako v paneláku, všechno při ruce. Kytička platí daň za svou nově nabytou volnost a drandí auty po celém okrese tam i zpět, co jí kola stačí. A fakt nestojí o to, vidět na konci měsíce konečnou sumu za palivo. Opravdu. Já to snad ani nebudu sčítat, to bych se do konce života nevyspala.

Systém si ale, navzdory jejím obavám, pomaličku, leč jistě, sedá do nově postaveného kolejiště. Byly určeny role, stanoveny úkoly, byly delegovány pravomoce a pevně dány povinnosti. Dnes, čtrnáct dnů po výbuchu, kdy se usadil prach a začínají se sčítat škody, se již rýsuje světlá budoucnost, ve které se všichni včas dostanou tam, kam mají, do práce, do školky, do školy, k lékaři, do knihovny, na úřad i do super-hyper. Všichni mají kde spát, kam si uložit pyžamka a ví, kde najdou čistý ručník. Těch se nám, pravda, stále ještě moc nedostává, většina byla použita k ochraně vzácného prababiččina porculánu a ještě vzácnější J. elektronice. Ale jak ubývá krabic a pytlů, vynořují se i ony ze svých skrýší, dávají se vyprat, USUŠIT (ano, s odchodem z paneláku jsem zatoužila po sušičce prádla. Nelogické, ale velmi praktické.) a naskládat do polic vonících novotou.

S postupem času ubývá bubáků a strašidel a přibývá radostí. V noci je tady tma. Opravdová tma. Ne ta městská, kdy do oken svítí tři až čtyři pouliční lampy a sousedovic televizor. Tady je tma tmoucí, která se jednak dá krájet tupým nožem, za druhé skrz ni není vidět vlastního kroku. Je to kouzelné. Stejně jako noční ticho. Nehoukají sirény aut záchranného systému, nevrčí motory, neklapou podpadky sousedky, vracející se z noční směny. Jen s rozbřeskem tichounce a opatrně, trousí své poznámky probouzející se slepice za plotem. A z času na čas štěkne pes.

A pípají ptáci. Samozřejmě, scénu s ranním otevřením dveří znám z mnoha prázdnin a dovolenkových pobytů. Ale zažít to ráno v pracovní den, jen tak v pyžamu vyběhnout před dům do auta, přímo do ještě zmrzlého slunce, to je úplně jiná liga. Hlavně, když tomu člověk ještě není naučený, když to nečeká, že jakmile otevře dveře, dostane plný zásah paprsky do obličeje a přes nos mu přeběhne čerstvý vánek. Do toho zapípá vrabčák a to je konečná. Na rtech se mi rozleje úsměv od ucha k uchu a celé dopoledne tam vydrží. I když se během něj zatáhne a na střechu dopadají téžké kapky nebo zmrzlé sněhové kuličky. Paneláková květinka to únorové nadělení pozoruje stále ještě špinavými okny po malířích a tlemí se, poněvadž nekouká na silnici, ani na dálnici, ani do sousedních bytů, ale na zahradu, kde se pomaličku chystají ke květu ovocné stromy a jí se honí hlavou, že sakra neví, co s nimi. Ve starém působišti jí umíraly pokojovky, kaktusy, ba i nezničitelná dracena opustila svůj květináč Léta Páně 2009 ve věku necelých tří let. Příčina uschnutí zůstává neznámá, pravděpodobně půjde o nedostatečnou péči. A teď se dívám na jabloně, třešně a nejpíš meruňku, možná ananas a bojím se, že se léta nedožijí. Jejich velkým štěstím je, že jsou na zahradě, mimo dosah mých nešikovných rukou, kde na ně prší a kořeny jim prohrabe sem tam nějaká ta žížala, tedy mají naději, že přežijí.

Uvnitř domku vládne nepořádek ze stěhování, který se už čtrnáct dnů snažím zlikvidovat. Moc mi to nejde, času je málo a i to prvotní nadšení trochu vyprchalo. Sbírám elán kde se dá, ale po vysypání a uklizení deseti pytlů a objevení osmi krabic, které jimi byly zavaleny, se člověku vybalovací nálady lehounce nedostává. Nevadí. Z toho se nestřílí, to je Kosmetický detail. Jednoho krásné dne, za týden, měsíc, možná tři, čtyři roky, to tady bude čisté, bezpytloidní a bezkrabicovaté, prostě zabydlené. Všude budou Věci, Předměty a Lapače prachu a já budu se slzou oku vzpomínat na dny, kdy v jednom koutě stála pohovka, ve druhém stůl a Matýsek se skrz nahromaděný materiál nedostal od dveří pokoje do postele.

Příště prostě škrtnu sirkou

20. února 2016 v 14:23 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....

Ono se to říká. Raději vyhořet, než se stěhovat. Věděla jsem to před lety, vím to dnes, už nejsem žádná malá naivní holka, ale jak vidno, pitomá jsem dost, abych tuto trachtaci podnikla znovu. Od nápadu k poslední sbalené krabici uteklo spoustu vody. Týdny, ba měsíce jsme vyřizovali, zařizovali, připravovali, telefonovali, podepisovali a objednávali, aby Matýsek těsně před akcí Kulový blesk těžce onemocněl a ulehl na několik týdnů do nemocnice. Samozřejmě v doprovodu maminky. Takže místo balení, pojmenovávání pytlů názvy jako DĚTSKÁ TRIKA + ČISTIČE NA TÉPICHY a označování krabic texty KŘEHKÉ SOUČÁSTI ŠÍŠY (ta hrubka už tam přisámbůch byla. Ale je tak zásadní, že mi nezbylo, než ji sem opsat písmeno od písmena, Y nevyjímaje. A ne, nebyla to moje práce), jsem trávila dny u lůžka a noci u sporáku nebo pračky.
Načež se láska mého života navrátila z vleklé služební cesty (ano, někdo tam nahoře si myslel, že toho mám málo) a celá akce mohla vypuknout. Naivně jsme si mysleli, že vše zvládneme ve dvou. Někdy bývá opravdu veliké štěstí, když za ty jednodušší myslí ti inteligentní. Příbuzní, přátelé a kamarádi ochotně nabídli své pomocné ruce a laskavě ignorovali mé zdvořilostní odmítnutí "né, děkujeme, to my zvládneme sami", aniž by upozorňovali na stupiditu oné věty. Nakonec se nás o víkendu sešlo postupně osm a společnými silami jsme donutili náš skrovný majetek, čítající momentálně 64 banánových krabic nacpaných k prasknutí a 38 pytlů se šatstvem, aby vyskákal ze skříní a poliček, poskládal se a nacpal do přepravek, potažmo přistavených vysokoobjemových kamionů s označením LONG VEHICLE nad umně vyvedenou podobenkou jezevčíka. Jsem všem zúčastněným neskutečně vděčná, že přijeli a brigádničili u nás od svítání do setmění bez nároku na plat, pouze za byt a stravu pochybného původu. Když nad tím tak přemýšlím, jediné, co jsem jim nabídla, byl narozeninový dort. Za což se hluboce omlouvám.

Ale byla i sranda. Né že ne. Dne D vstoupil do ložnice první ze stěhováků, okem odborníka obhlédl zdi zastavěné krabicemi, pytli, rozebraným nábytkem a rozličnými předměty a pronesl onu dnes již památnou větu:"Vy máte někde ještě druhej byt, ne?" Ano, velice jsme se zasmáli. Anebo dne D+4, poněvadž se zjistilo, že naše malé, rozkošné 3kk se najednou odvézt nedá, přijel sám pan majitel stěhovací firmy, opět se rozhlédl svým okem ještě většího odborníka a prohlásil: "No, já vám nevim. Většinou mi stačí na tři plus jedničku jedna velká Avie, vy nakládáte třetí a já uvažuju, že bych přistavěl ještě pick-up." To bylo taky moc srandovní. Vážně.

Důležité ale je, že se celá věc nakonec podařila. Že se všechno povedlo sbalit, většina věcí i popsat, tedy nemusím hystericky přehazovat dvacet pytlů při hledání dětských punčocháčů, ale stačí najít ceduli DĚT. KOMODA VĚTŠÍ PŮLKA a mám, co potřebuji. Že se vše sbalené podařilo nacpat do aut a převézt těch několik kilometrů do našeho nového působiště. Do malého, roztomilého domku se zahradou jako dlaň.

Splnili jsme si sen. Zatím to sice vypadá, že jsme snili o životě na hromadě krabic banánovek v různém stupni otevřenosti a načatosti, obestavěni stěnami z igelitu, ale to se poddá. Věřím, že časem a nebude to trvat zas tak dlouho, maximálně rok nebo dva, jich většina zmizí. Něco se poukládá do skříní, knihy do knihovny, až bude jednoho krásného, nejspíš vánočního nebo novoročního dne stát, něco se prostě vyhodí, páč se zjistí, že jsme to potřebovali naposledy roku 2005, když jsme čistili terárium varanovi. Ale opravdu věřím, že přijde den, kdy si v klidu hodím nohy na ČISTÝ stůl, potažený PRÁVĚ VYŽEHLENÝM ubrusem a vypiju si své kafe, aniž bych musela uvažovat o tom, do kterého pytle jsem nacpala varnou konvici.

Tak snad asi nic.

4. února 2016 v 20:41 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V hlavě, uprostřed lebi, vedle několika náhodně pohozených buněk, vydávajících se za mozek, se mi válí hned několik nápadů a témat k článkům. Psala bych, až bych brečela. Bohužel, času málo, fantazie nepracuje tak dobře jak by měla a i ta paměť už není, co bývala, tedy paradoxně tato neutěšená hromádka působí spíše jako špunt. Dokud nenapíšu o našem pobytu v nemocnici, o Matýskově chorobě a postupném uzdravování, o přístupu sester a o zázraku jménem nutriční terapeutka, nedá se pohnout dál. Jenže z původně sáhodlouhých, vtipných i srdceryvných příběhů, které na začátku vznikaly, se postupem času stala smutná torza v podobě holých vět. Teď už se dá jen zhruba říct, že Máťovi bylo strašně blbě, pak dostal léky a udělalo se mu líp. Sestry mě sra... točily do barevna, ale čím byl náš pobyt delší, jeho konec v nedohlednu a oběma bojujícím stranám docházelo, že zákopy jsou na takovou dobu příliš mělké, tím jasnější bylo, že se spolu musíme naučit vyjít, jinak celý dětský pavilon lehne popelem.

Lékaři se snažili, seč mohli, paní svačinářka velela celému oddělení pevnou rukou a vodu na kafe přidělovala v pravidelných intervalech a spravedlivých dávkách. Sestry pracovaly tvrdě a částečně i profesionálně, odmítaly pochopit, že ta hysterická blondýna, která po nich řve, že nedávají jejímu dítěti léky tak, jak mají, potřebuje jen klid a ticho. Popřípadě polstrovanou místnost. Že je zkroucená hrůzou a skrčená strachy, nemá tušení, co se s jejím Prvorozeným děje a i to málo, co vidí, se jí nelíbí. Že neútočí ze zášti, ale jako lvice chrání svá lvíčata, i ona považuje útok za nejlepší obranu. Mám matný dojem, že maličké školení na toto téma, jen tak symbolicky, z času na čas, by neuškodilo.

Asi poprvé za dobu Matyho života jsem poznala Nirvánu pobytu v nemocnici, kdy jsem tam nemusela připravovat a vozit jídlo. Mé dítě je zvláštní a jiné a tak se k němu musí i přistupovat. Zvláštně a jinak. Až do letošní zimy jsem tento fakt považovala za naše malé, soukrommé selhání a tiše a nenápadně jsem mu na pokoj pašovala jednotlivé porce. Místo chleba s Lučinou k večeři, který on jednak nesmí, poněvadž lepek a za druhé by jej ani nesežvýkal, jsem mu ohřívala poctivé domácí půlnoční omáčky. Neptejte se, kdy jsem je vařila, když jsem na dětském oddělení trávila dny a většinu nocí. Obdobně se svačinami, obědy, snídaněmi. Tentokrát se událo kouzlo. Druhý den našeho pobytu do pokoje vkráčela blonďatá víla se složkami a vysvětlila mi, že její magická moc spočívá v umění nadiktovat kuchyni co PŘESNĚ má Matějovi poslat. Když říkám přesně, myslím tím i detaily, jako zda nízkotučný jogurt bude višňový nebo jahodový. Pravidelně se mnou sestavovala menu a dělala i takové triky, jako teplé večeře a meruňkové kompoty k obědu. Je tomu čtrnáct dnů, co nás propustili a já čím dál tím víc přestávám věřit, že paní terapeutka byla z masa a kostí a opravdu nevkráčela do nemocnice přímo z lesa Řáholce.

Tentokrát to bylo dlouhé, náročné, zpestřené o horečky, záněty, zápaly, infekce, viry a epileptickou aktivitu takové síly, že jsem začínala mít strach, jestli se mladý pán ještě někdy probere. Probral. Jsem mu za to vděčná. Stejně jako doktorům a doktorkám, kteří mají na jeho aspoň částečném uzdravení lví podíl. A konečně i těm sestrám, páč nebyly všechny unavené, přepracované a řádně zpruzené, našly se i usměvavé, milé a moc hodné. Pořád ale trvám na tom, že pokud má člověk pocit, že by se měl za věnovaný úsměv odvděčit aspoň ledovými kaštany, někde v systému bude chyba.

Na nějakou dobu máme snad vybráno.
Teď vzhůru vstříc zářným zítřkům.
Poněvadž ty budou. To mi věřte. Mám před sebou výzvu sbalit celý svůj, J., Máťův i Šimonkův život do strašné spousty krabic a pytlů a posunout jej o několik kilometrů dál. Mám na to týden a ještě jsem nezačala. Jack Bauer je vedle mně máslo.